STŘEVA SRNCE je jedno z témat, které se týká tohoto článku. Se srnou se člověk v přírodě může setkat celkem často, přestože je to plaché zvíře. Obvykle ji je možné pozorovat u lesů a na loukách, není ale výjimkou, že se může zatoulat i do města (hlavně v noci). Nepříjemné setkání také může čekat řidiče, kterému může toto zvířátko skočit před auto, přestože srnec patří k menším druhům sudokopytníku z čeledi jelenovitých, i tak může nadělat na autě pořádnou paseku.
Shrnutí fyziologie srny / srnce
Srna patří k nejmenším druhům jelenovitých. Obvykle váží kolem 15 – 35 kg a její výška v kohoutku je kolem 70 cm (srnec je větší než srna).
Barva srsti se liší v závislosti na ročním období. Přes léto má srst červenohnědou barvu, v zimě je více šedohnědá. Pro srnčata (mláďata) jsou také typické skvrny, které ale zhruba po 2. měsíci života zmizí. Srst obřitku je u srn i srnců bílá. Srny mají navíc obřitek okrouhlý se zástěrkou. Co se týká srsti srny, objevují se ale i výjimky, které mohou mít srst tmavou případně dokonce i bílou = albíni. Přestože se jedná o krásné exempláře (albíni), obvykle tato jejich „vada“ způsobuje i to, že jsou světloplaší a mají tedy problémy se zrakem. Přestože se jedná o výjimečné exempláře, myslivci se příliš neženou do jejich lovu, protože se obávají, že by jim smrt albína mohla přinést smůlu, říká se totiž, že kdo ho zastřelí, ten do roka zemře.
I srna má stejně jako člověk difyodontní chrup, což znamená, že nejprve jí vyrostou dočasné zuby a ty jsou až poté nahrazeny trvalými. Stav chrupu (ve které fázi výměny zubů srna je) je v myslivosti jedním z faktorů, podle nichž se pozná věk srny.
Srna na rozdíl od srnce nemá žádné paroží, pro srnce je ale paroží typické. Podle tvaru paroží se srnec rozlišuje na paličkáče (parůžky ještě nepronikly kůží na hlavě), špičáka (jedna část paroží), vidláka (dvě části), šesteráka (tři části) a výjimečně se v přírodě vyskytují i osmeráci. Srnci vytloukají paroží (po zpevnění paroží se srnci otíráním o kmeny stromů zbavují uschlého kožního obalu = lýčí paroží) zhruba v období března a dubna. Naopak ho shazují zhruba v měsíci říjnu. V přírodě se také někdy vyskytuje srnec parukář, což je srnec, u něhož došlo k poranění pučnic parůžků, nebo poranění varlat. Oba důvody pak mohou způsobit, že srnčí paroží se stává houbovité a je trvale v lýčí (kožním obalu). Lýčí se tedy u něj nedá vytlouct.
Zkušení myslivci snadno poznají i rozdíl ve stopě srny a srnce, přestože pro neznalce obě stopy vypadají v podstatě stejně. Více srdcovitý tvar stopy má srnec a srna má tvar stopy více vejčitý. Stopa bývá velká zhruba do 4 cm a široká do 2,5 cm a jedná se o otisk dvojice spárků, které jsou úzce sevřené. Délka kroku je kolem 40 cm (u srny je to méně než u srnce). Pokud je srna v klidu, tak je klidná i její chůze a ona tak ukládá zadní šlépěje do předních, a proto její stopy tvoří dvojstisky. Pokud ale běží, tak se zvyšuje délka kroku, ale zároveň srna klade zadní běhy před přední a vznikají tak oddělené otisky, které se nepřekrývají. Zároveň se změní ale i
V naší poradně s názvem BETA BOJOVNICE NEMOC se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Pavel.
Dobrý den potřeboval bych poradit s nejspíše nemocí.
už 2 dny pozoruji že mý 2 samičky jsou extreme (tlusté)
Strašně se jim zvetšilo břicho.
Jedna se dokonce převrací na jednu stranu a nemůže plavat ke dnu.
prosim poradte. Předem děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Vaše bety mají zácpu a proto se jim zvětšilo břicho. Příznakem bývá nechuť při krmení a minimální výkaly. Nadmutá střeva tlačí na okolní orgány i na vzduchový měch, díky čemuž pak rybka plave ke straně a nebo břichem vzhůru. Co s tím? Přestat ryby krmit běžným krmivem a začít léčit pomocí zeleného hrášku. Ten lze koupit zmrazený. Vezměte jednu nebo dvě kuličky, rozmrazte je krátce v horké vodě a zbavte je svrchní kůžičky. Vnitřek hrášku pak použijte na krmení bety. Vždy jen v množství o velikosti jejího oka dvakrát denně. Takto postupujte, než ryba splaskne. V době léčení je třeba častěji měnit vodu v akváriu. Kdyby hrášek nepomohl, tak rybě podejte dafnie. Ty působí jako lehké projímadlo.
Nejčastější příčinou zácpy je překrmování. Ryba Beta bojovnice má žaludek velký asi jako je její oční bulva a najednou pozře jen malé množství potravy. Proto je lepší krmit méně a dvakrát denně. Krmení by mělo být založeno jen na mase, masové granule z rybí nebo krevetové moučky, popřípadě používat červy. Granule se musí nechat asi 10 minut nabobtnat ve vodě, aby k nabobtnání nedošlo až v rybce a neucpalo ji. Aby se zácpa neopakovala, tak svojí betě zařaďte pravidelně každý týden na jeden den půst - každý sedmý den ji vůbec nekrmit.
A právě při takovýchto setkání může u laiků dojít k záměně srny a srnce s laní a jelenem. K záměně dochází také i u mláďat, kdy se řeší, jestli mládě srny, je srnče nebo kolouch. Správná odpověď je pak srnče. Matkou koloucha je laň. Sice oba druhy patří do řádu jelenovitých, a tak mají společné znaky, ale jsou věci, v nichž se také liší.
Srna a laň mají podobnou postavu, která je štíhlá s dlouhými nohama a krátkým ocasem. Rozdíl je ale ve váze a velikosti. Zatímco váha jelena a tedy i laně se pohybuje kolem 150 - 200 kg, tak u srny a srnce se váha pohybuje jen kolem 15 – 35 kg. Srna je také výrazně menší než laň.
Srna a laň mají také společné to, že ani srna ani laň nemá parohy (kostěné útvary na hlavě, kterou jsou většinou rozvětvené) na rozdíl od jejich samců, tedy od srnce a jelena. Parohy srnce se ale nerozkládají do stran, naopak vedou přímo nad hlavou zvířete a nejsou ani tak vysoké (zhruba 30 m). U jelena naopak parohy rostou do šířky a mohou mít mnohem více větví. U samců je také rozdíl v hřívě, kterou mají pod krkem. Jelen ji má více chlupatou, na rozdíl od srnce, u něhož se jeho „hříva“ v podstatě nijak neliší od zbytku srsti.
Rozdíl je také ve tvaru hlavy, kdy srnec má hlavu menší a také má menší čenich. Jelen má naopak lebku velkou a protáhlou. Rozdíl je také v dokončení výměny chrupu. U srny je chrup vyměněn do 15. měsíce života, u laně je to až ve 30. měsíci života.
Rozdíl mezi nimi je také v ocasech a v barvách pozadí. Zatímco srnec a srna mají ocas krátký a bílý, a okolí ocasu (obřitek známý také jako „zrcátko“) je také bílé, u srn dokonce zde může být srst i načechraná, tak laň má barvu srsti na obřitku více nažloutlou a toto zrcátko je také větší než u srny.
Kromě vzhledu se liší ale i ve stravě, laň se stravuje především trávou, kterou pase na loukách, srna naopak dává přednost listům keřů a stromů. Od toho se odvíjí i fakt, kde tato zvěř původně žila. Laně a jeleni se původně nacházeli více v bezlesích oblastech, zatímco srny a srnci žili více v lesích.
Srna je oficiální označení pro samici srnce obecného. Srnec obecný má latinský název Capreolus capreolus. Mládě se označuje jako srnče. Srna se řadí k sudokopytníkům z čeledi jelenovitých. Se srnou se člověk v přírodě může setkat celkem často, přestože je to plaché zvíře. Obvykle ji je možné pozorovat u lesů a na loukách, není ale výjimkou, že se může zatoulat i do města (hlavně v noci). Nepříjemné setkání také může čekat řidiče, kterému může toto zvířátko skočit před auto, přestože srnec patří k menším druhům sudokopytníku z čeledi jelenovitých, i tak může nadělat na autě pořádnou paseku.
Živí se listy a větvičkami dřevin, různými trávami a bylinami a zemědělskými plodinami. V zimě je srnčí dokrmováno senem. Na pastvu vychází hlavně večer. Můžeme je vidět buď jednotlivě, v páru, nebo jako rodinu. Tak je tomu spíše ve vyšších nadmořských výškách, kde je stále ještě poměrně dost lesů. V dnešní urbanizované a intenzivně obhospodařované krajině v nížinách můžeme vidět i větší skupiny srnčí zvěře, která se přizpůsobila životu ve volné krajině. Na tom, kde žijí, závisí i velikost jejich teritorií. V lesním prostředí je to pouze několik málo hektarů, kdežto na polích může být toto území velké až 150 hektarů.
Nejzranitelnější je srnčí zvěř v období vrhu mláďat, což je v květnu až červnu. V této době i myslivci nechávají své pušky doma a chodí se dívat, jak srny krmí své mladé. Nebezpečí hrozí mláďatům hlavně od kombajnů, které sečou obilí a trávu, ve které se mláďata schovávají.
Druhým obdobím, kdy nejen srnčí, ale i ostatní zvěř hodně strádá, je zima. V tomto období odvádí nejen myslivci, ale i pouzí návštěvníci lesa záslužnou práci při jejich dokrmování.
Zvyšování počtu srnčí zvěře je mimo jiné i důsledkem odchodu velkých šelem, které stav této zvěře regulovaly. Vysoký počet jedinců tohoto druhu má pak za následek poškození zejména mladých stromků, které okusují a strouhají z nich svými parůžky kůru. Značkují si tak své teritorium. Myslivec, který v letním období, těsně před říjí, zastřelí statného srnce, který je „králem“ určitého území, udělá velkou chybu. O toto území jsou pak vedeny mezi samci boje a vítěz si pak své nové území samozřejmě musí označkovat – jak jinak než strouháním kůry mladých stromků svými parůžky.
Protože jsou srnci tak přizpůsobiví, je těžko podat obecně platný popis jejich životního stylu. Nelze je považovat za noční zvířata, i když jsou často aktivní právě za tmy, protože jsou přes den vyrušována. Většinou tráví denní dobu střídavou pastvou a odpočinkem. Hlavní fáze pastvy nastává obvykle za večerního soumraku a za úsvitu. Srnčí zvěř se snaží pást krátce a častěji, protože její žaludek je menší a nepojme tolik potravy, aby mohla zvířata celý den přežvykovat. Kromě toho je zřejmě výhodnější přijímat potravu častěji, protože se důkladněji zpracuje. Pochopitelně je pravidelný denní rytmus často narušen přítomností člověka nebo šelem, a tak je výhodnější nemít příliš plný žaludek při úprku. Důležitým obdobím je vrcholné léto, kdy si srnci vytvářejí zásoby tuku pro zimu. Často je to dostupnost potravy v létě, která rozhoduje o tom, zda srnec přežije zimu, nebo ne. Jak ubývá zelené potravy, omezují srnci svoji aktivitu a v zimě odpočívají, jak dlouho je to jen možné, buď v
Mladí srnci nasazují v roce první parůžky, takzvané knoflíky, které jsou sotva viditelné a které v zimě shodí. První opravdové parohy dorostou do délky asi 10 cm a někdy se i větví, a i ty jsou na podzim shozeny. Brzy však začíná růst pár dalších parohů na očnicových hrbolech neboli pučnicích; jsou pokryty lýčím, a tak vypadají mohutnější, než ve skutečnosti jsou. Na konci růstu se prokrvené lýčí scvrkne a rozpadne se. Srnec pak vytlouká paroží v březnu až květnu třením o kmeny stromů nebo o zem. Vypadá to, jako by k otloukání připravené paroží srnce svědilo a přivádělo ho do vzrušeného stavu. Plně vyvinutá lodyha obvykle nese tři výsady (jde pak o šesteráka). Jedna výsada směřuje dopředu, střední přímo vzhůru a třetí téměř pravoúhle dozadu. Parohy s větším počtem výsad jsou výjimkou, ale u východoevropských a sibiřských srnců jsou parohy obecně mohutnější. V západní a střední Evropě dosahují délky okolo 30 cm, ale přitom zřetelně přesahují vztyčené srnčí slechy. Mladší srnci mívají lodyhy holé, ale u starších se objevují takzvané perly, bílé kulaté výstupky na růžici kolem pučnice. Při poranění se perly rozrůstají do takzvaných paruk, více méně beztvaré masy s hlubokými rýhami. U starých srnců paroží ustupuje, i když ne tak zřetelně jako u jelena. Šesterák postupně přejde na vidláka. U některých srnců jsou lodyhy tenké a téměř rovnoběžné, u jiných se objevuje široce rozložený typ paroží. Biologický význam větveného paroží je zřejmě v tom, aby se srnci při bojích o samice vážně nezraňovali, protože paroží se jim navzájem zaklesne.
Srnci, kteří již shodí parůžky, se nemohou zapojit do náhradní říje, protože po dobu shození a následného růstu parohů jsou neplodní.
Paroží srnců je vyživováno testosteronem a jedná se o kostní útvar.
Srnčí zvěř se řadí ke spárkaté zvěři (spárky = pazneht těchto zvířat). Kromě srnce obecného se ke spárkaté zvěři řadí také jelen lesní, daněk evropský, jelen sika, jelen běloocasý, los evropský, muflon, kamzík horský, koza bezoárová, a dokonce i prase divoké. Většina těchto zvířat je v České republice lovená pro jejich zvěřinu a případně kůži. Konzumaci jejich masa ale mohou ohrozit nemoci spárkaté zvěře. Mezi něž patří mor prasat (100 % úmrtnost nakaženého jedince), slintavka, sněť slezinná (přenosná na člověka), aktinomykóza (bakteriální onemocnění), motoličnost (motolice, nepřenosná na člověka), střevní červivost, plicní červivost, svalovčitost (černá zvěř), střečkovitost (svalovina se dá jíst po odstranění napadených částí), zevní cizopasníci (komáři, muchničky, atd.).
Zvěřina je v České republice velmi oblíbeným pokrmem, obzvláště na podzim, kdy je lovecká sezóna na vrcholu. Vždy je ale dobré znát původ zvěře, kterou konzumujeme. Ne totiž každý lovec nechá skolenou zvěřinou vyšetřit a konzumace masa z nakažené srny/srnce, může člověku způsobit řadu zdravotních problémů. Pokud chceme zabránit konzumaci nemocného srnčího masa a nejsme myslivci, je vhodné zvěřinu kupovat ze speciálních jatek, od majitelů honiteb (pokud nechal zvěřinu zkontrolovat).
Cizími tělesy myslíme předměty, které nejsou obvyklou součástí potravy a které se psovi dostanou více či méně dobrovolně do zažívadel. Zažívací trakt začíná dutinou ústní – tlamou a již zde se můžeme s cizími tělesy setkat. Nejčastěji jsou to různé části aportů, obvykle kusy dřeva, zaklíněné mezi zuby, zapíchnuté podél zubů do dásně, eventuálně do kterékoli měkké části tlamy.
Obecnými příznaky je silný výtok vazkých slin, zápach z tlamy a neochota nebo neschopnost tlamu otevřít. Uvedené příznaky vznikají náhle.
Spolknutá cizí tělesa se dále mohou dostat do žaludku. Předměty zde uvízlé se diagnostikují obtížně a velmi záleží na chovateli a údajích, které vzhledem ke zdravotnímu stavu psa poskytne. Při absenci spolehlivé anamnézy může veterinář provést rentgenové vyšetření, je však třeba mít na paměti, že řada hmot nenechává na rtg snímku stín. Přitom může jít o velmi nebezpečné případy, například o různé části hraček z umělé hmoty nebo útržky PVC, které se nalepí na žaludeční sliznici.
Větší spolknuté předměty (kameny) mohou ucpat částečně nebo úplně vyústění žaludku do tenkého střeva. Společnými příznaky je úporné zvracení různě silně natrávené potravy brzy po nakrmení a bolestivost na pohmat v krajině žaludku. V pokročilejších případech mohou zvratky obsahovat natrávenou krev. Pokud se pes zvracením cizího tělesa nezbaví, nezbývá než přikročit k chirurgickému zákroku.
Menší cizí tělesa postupují do střeva a pak se nachází v celém rozsahu tohoto orgánu. Předmět uvázlý v tlustém střevu je nejčastějším případem prostupu cizího tělesa zažívadly. Diagnóza prohmatáním obsahu dutiny břišní však dělá potíže u psů přetučnělých nebo u takových, kteří ze strachu z vyšetření napnou břišní stěnu. Příznaky jsou dost obecné, nechutenství, malátnost, zvracení, zvýšená teplota, takže se z nich nedá na přítomnost cizího předmětu jednoznačně usoudit. Na absolutní velikosti a poloze tělesa v zažívadlech pak záleží, zda má pes zácpu nebo průjem. V tomto druhém případě totiž cizí těleso zadrží tuhé složky potravy a propustí pouze tekuté nebo kašovité. Předměty uvízlé v konečníku lze vypalpovat nebo vysondovat řitním otvorem.
Společným jmenovatelem pro cizí těleso ve střevě psa (snad kromě konečníku) je nebezpečí z prodlení. Pouze pokud má veterinář k dispozici alespoň přibližné údaje a celkový zdravotní stav psa je dosud dobrý, může se pokusit olejovým nálevem nebo klyzmatem o odstranění předmětu konečníkem. Část střeva přiléhající k cizímu tělesu je totiž během několika dnů postižena prudkým zánětem nebo odumřením a nastává akutní nebezpečí perforace (proděravění střeva) nebo přestup zánětu na po
Střevo je dutý trubicovitý orgán, ve kterém dochází k dotrávení a vstřebávání živin do krve a lymfy (stejně funguje i naše trávicí trubice). Střevo je obaleno svaly umožňujícími posun potravy, nervy, které dávají k posunu impulzy, a cévami, které přivádějí kyslík střevním buňkám a rozvádějí vstřebané živiny do těla.
Střevní ileus znamená neprůchodnost střevního potrubí. Může se jednat o zúžení, zauzlení až úplné ucpání střeva.
Hlavní příčiny:
Tenké střevo se samo zauzlí peristaltickými pohyby. V zablokované části střeva se přeruší krevní oběh. Neprůchodný úsek začne odumírat a musí být neprodleně chirurgicky odstraněn, jinak tato příhoda končí smrtí.
Dojde k mechanickému ucpání střeva, tedy že něco brání v průchodu střevem, může jít buď o vrozené zúžení střeva, nebo o zauzlení střeva, žlučové kameny, břišní kýlu, zánět či rakovinu tlustého střeva nebo blízkého orgánu, Crohnovu chorobu, srůsty v břišní stěně.
Neprůchodnost může způsobit ochabnutí střevní pohyblivosti, důvodem může být například zánět slinivky břišní, pobřišnice, žlučníku, ledvin, zadržování moči v měchýři, špatně léčená cukrovka, zlomeniny páteře, přestane fungovat nervové řízení, selhávání ledvin, nízká hladina draslíku a sodíku v krvi.
Pro každého myslivce je důležité vědět, kdy probíhá srnčí říje. Říje u srnců probíhá zhruba měsíc v období od poloviny července do poloviny srpna. V červenci tedy začínají srnci soupeřit o přízeň samic (pohlavně dospělá srna je od 16. měsíce věku). Přestože je srnec polygamní, tak nepokládá srny najednou. Nejprve honí (srnec v době říje doslova honí srnu po pravidelných trasách) a pokládá jednu srnu, a až když její říjnost skončí, pokládá srnu další. Říjnost srny trvá zhruba 4 – 5 dní. Takže za ten měsíc, kdy probíhá srnčí říje, by srnec mohl stihnout oplodnit zhruba 6 srn (teoreticky). Srnec říjnou srnu pozná snadno, ta se ozývá pískáním, pokud by o stejnou srnu projevili zájem dva srnci, tak dochází k souboji, který samozřejmě vyhraje ten silnější a ten má tu čest srnu oplodnit. Zárodek plodu se pak zhruba 16 týdnu vůbec nemění, což se nazývá jako latentní gravidita = diapauza. Zajímavé je, že diapauza není vůbec nutná, pokud by srna byla oplodněná až v třeba v listopadu, tak diapauza nenastává a březost srny trvá tak jen pět měsíců. S diapauzou totiž březost trvá zhruba 9 měsíců. Srnčata se tak rodí zhruba v květnu, případně na začátku června. Srna může mít maximálně 2 mláďata (výjimečně tři), pro něž je typická barva srsti – hnědá s bílými skvrnami (tyto skvrny pak zmizí zhruba za 2 měsíce). Mláďata se rodí s otevřenýma očima. O mláďata se během prvních dní stará matka, která je chodí několikrát denně krmit, mezitím jsou mláďata schovaná někde v hustých křovích, polích i loukách. Srna srnčata kojí několik týdnů.
Během 16 měsíců od narození srnče dospěje, u srnčat je důležitá pohlavní dospělost, tak se pozná dospělý jedinec. Srny a srnci se ve volné přírodě mohou dožívat kolem 10 let života. Málokdy se to ale podaří, vzhledem k lovům (lov srnců je povolený v období května až září, lov srn a srnčat v období září až prosince) a častým nehodám.