Zajímáte se o téma STREPTOKOK JE NAKAŽLIVÝ? Tak právě pro vás je určen tento článek. Seznam nejčastějších onemocnění rohovky oka u psů a koček. V článku se podíváme na jednotlivá onemocnění, zjistíme jejich příznaky a přiblížíme současnou nejlepší léčbu.
Získaná onemocnění rohovky
Zánět rohovky
(latinsky keratitis) se klasifikuje dle hloubky postižení, dle etiologie či topografie. Povrchový zánět rohovky (latinsky keratitis superficialis), respektive povrchové eroze jsou nejčastěji následkem traumatizace rohovky a po odstranění příčiny dochází k jejich rychlému zahojení. Klinicky je patrný zvýšený výtok z mediálního očního koutku. Proces je bolestivý, pozorujeme fotofobii. Terapie je závislá na intenzitě a délce trvání onemocnění. Používáme lokální anestetika kombinovaná s antibiotiky.
Povrchový zánět rohovky s pigmentací
(latinsky keratitissuperficialis pigmentosa) se vyskytuje s predispozicí u pekinézů, lhasa-apso, ši-tzu, mopsů a bostonských teriérů. Nejčastější příčinou je chronická iritace očního bulbu při víčkové štěrbině u brachycefalických plemen. Mezi vyvolávající faktory patří districhiáza (řasa vyrůstající z hrany víčka), nosní záhyby, velká víčková štěrbina v kombinaci s prominující oční koulí a tím ztížené mrkání. To způsobuje nedostatečnou distribuci slzného filmu na povrchu rohovky. Pigment je ukládán do epitelu na centrální části rohovky. Vaskularizace je pouze v případě dlouhotrvající iritace. Terapeuticky je nezbytné odstranění etiologického činitele. V indikovaných případech, pokud uložený pigment vede k poruchám vidění, se může provést superficiální keratotomie. Ta vyžaduje opatrnost zejména u brachycefalických plemen. U nich je chronicky iritovaná rohovka slabší než v místě neiritovaném. Protože tím však neodstraníme vyvolávající příčinu, je nutno počítat s recidivami. Nejlepším krokem k omezení depozice pigmentu v rohovce je odstranění chronické iritace, případně využití antiflogistického účinku kortikosteroidů.
(latinsky keratitis superficialis chronica), známý též jako Oberreiterův syndrom německých ovčáků neboli Pannus, se nejčastěji vyskytuj mezi 1. až 6. rokem života. Onemocnění bylo popsáno i u belgických ovčáků, pudlů, jezevčíků, border kolií, greyhoundů, sibiřských husky a dalmatinů. Je to progresivní zánětlivé oboustranné onemocnění rohovky s nepříliš jasnou etiologií. Přisuzována je velká důležitost autoimunitním pochodům a ultrafialovému záření, protože byla prokázána korelace mezi nadmořskou výškou, teplejším ročním obdobím a výskytem onemocnění. Majitel si onemocnění všimne většinou v pokročilém stadiu, kdy jsou epitel a přední vrstva stromatu rohovky již silně pigmentovány a vaskularizovány. Vaskularizace a pigmentace postupně zachvacují celou rohovku. Jaká je prognóza? V případě postižení mladších zvířat (mezi 1. až 2. rokem života) lze očekávat výskyt závažnějších lézí. Pannus je charakterizován výskytem většího mno
Ve svém příspěvku ČIVAVA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ludmila Bílá.
Mám roční fenku čivavy. Není papírová ale je zdravá a krásná jen má
3,60 kg a je dlouhá asi 30cm. Chovatelka mi ujistila že je to čivava po obou rodičích ale mě se zdá velká. Máte prosím někdo podobný problém? Na veterině mi dr řekla že je trochu přerostlá ale krásná,, tak prosím o názor více majitelů.
Díky Bílá
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Petra.
Aj ja mam civavy, ktore maju cez 3kg.
Starsia si dlho drzala hmotnost 2,7kg, no uz je starsia a ma cca. 3,5kg. Je vsak ciperna, cula, rada beha a nevyzera vobec prerastene.
Druha, jej dcera, bude mat len 2roky a ma uz teraz 3,2kg. No je to velmi temperanentne, chvilami az sialene psica. Na pohlad je chuducka. Je vsak dlha, preto sa ta hmotnost na nej niekde straca..
No je mi jedno, ze oficialne maju mat civavy do 3kg. Milujem ich obidve, od mala su naucene bez voditka, pocuvaju na slovo, su velmi priatelske, nie su ustekane, jedna z nich je rodena aporterka a stale by sa len hrala.. a to vsetko bez bitiek a drezur...
A to je to najdolezitejsie, ze psov by mali mat ludia, co psom skutocne rozumeju a potom vsetko funguje ako ma..
Kožní nádory se vyskytují jako zduřeniny na kůži nebo pod kůží. Nádory mohou být buď benigní, nebo maligní (zhoubné). Nádory se většinou velmi rychle zvětšují. Někdy je provází krvácení a vředy. Při podezření na nádor, navštivte veterináře co nejdříve.
Na vznik rakoviny, tedy nádorového onemocnění, má vliv celá řada faktorů, ať už vnější vlivy, nebo genetické dispozice, hormony, nebo i březost a laktace. Nádory dělíme na zhoubné, ty se postupně šíří a napadají orgány, a na nezhoubné, které se dále nerozšiřují. Je známo, že nezhoubný nádor se může časem přeměnit na zhoubný. Určit typ nádoru lze pouze na základě histologického vyšetření. Zhoubné nádory jsou typické rychlým růstem a tvorbou metastáz. Metastázy se nejčastěji tvoří v mízních uzlinách, mohou se však tvořit i v jakémkoliv jiném orgánu. Uvádí se, že u koček je 80–90 % nádorů zhoubných.
Mezi nejčastější orgány u koček, které postihuje tato nemoc, patří mléčné žlázy. Mezi další často napadené patří kůže, kosti nebo vnitřní orgány. Není výjimka také rakovina dutiny ústní nebo lymfom. Všechny typy mají společný začátek. Nádory rostou pomalu, ve většině případů nemají kočky žádné příznaky této nemoci, nemají bolesti. Proto se často onemocnění zjistí pozdě.
Jelikož může být onemocnění již příznakem nádorového bujení, neměli bychom brát žádné onemocnění na lehkou váhu. Patří sem průjem nebo zvracení, které má občas každá kočka. Pokud tento stav přetrvává delší dobu, je nutno navštívit veterinárního lékaře, neboť může jít o příznak bujení vnitřních orgánů – jater nebo slinivky břišní. Alarmující je rovněž krev ve výkalech nebo zvratcích, která může být důsledkem krvácejícího nádoru v trávicím traktu.
Častou formou rakoviny je rakovina kůže, která se projevuje nejdříve drobnými nádorky na kůži, které se postupně zvětšují a mají tendenci vytvářet vředy, špatně se hojí, krvácejí. V tomto případě je důležitá naše všímavost při česání kočky a prohlídce srsti a kůže.
Ve výčtu forem rakoviny nemůžeme zapomenout na virus leukémie koček – FELV. Jde o vysoce nakažlivý smrtelný virus způsobující rakovinu bílých krevních buněk a lymfatického systému. Proti tomuto nakažení existuje dosti spolehlivá vakcína. Pro již nakažené kočky však neexistuje žádná účinná léčebná látka.
Říká se, že každý z nás má v sobě zárodky rakoviny, která buď propukne, nebo ne. Stejně je tomu u zvířat. Záleží na způsobu života a pravidelném preventivním vyšetření, na dobré a plnohodnotné stravě. Existuje ovšem i něco, co může rakovinu vyvolat i při dodržování této životosprávy. Bylo potvrzeno, že kočky, které obývají společné prostory s kuřákem, mají větší sklony k rakovině, a to k rakovině ústní dutiny a&
Svrab je velmi nakažlivý a jeho prvním příznakem je intenzivní škrábání. Život parazita není vázán na roční období, proto je důležité před ním chránit kočky po celý rok. Svrab, který způsobuje parazit Notoedres cati, se vyskytuje u koček, ale je přenosný i na lidi. Toto parazitární onemocnění se nedoporučuje podceňovat, při pozdní nebo špatné diagnóze se následně léčí o to hůře a zdlouhavěji.
Dospělé zákožky žijí ve spodní vrstvě kůže, kde vrtají chodbičky a kladou vajíčka. Jedná se o roztoče velkého cca 3 mm. Celý vývojový cyklus zákožek trvá zhruba tři týdny. Inkubační doba je velmi variabilní, může trvat několik dní až týdnů a závisí na množství přenesených roztočů. Onemocnění začíná malými, velmi svědivými lézemi na ušních boltcích, které se v důsledku neustálého drbání a lízání rychle rozšiřují a mění se na hluboký zánět kůže s druhotnou bakteriální infekcí. Kůže může na těchto místech zesílit a skládat se do záhybů. Mezi projevy napadení svrabem patří ztráta srsti a výskyt bezsrstých míst na těle, zarudnutí pokožky. Vlivem škrábání vznikají na kůži takové druhotné změny, jako jsou povrchové krváceniny, prasklá kůže a bakteriální kontaminace; ta může zastřít příznaky samotného svrabu a kočka je pak mylně léčena na jiné onemocnění kůže. V pokročilejších stadiích se na kůži mohou vyskytnout zaschlé krusty po prasklinách kůže a srst se nachází pouze na ojedinělých místech. Vedle kožních změn kočky trpí zánětem kůže po sekundární infekci, jsou vyčerpané a malátné, málo se pohybují, nemohou přijímat krmivo. Pokud nejsou léčeny, hynou pro celkové vyčerpání a sepsi. Diagnostika tohoto onemocnění není zrovna jednoduchá, zvláště v počátečním stadiu. Je nutno navštívit veterináře, který provede rozbor z kůže.
U koček se vyskytují dva základní druhy svrabu: strupovka kočičí (kožní), ta se projevuje na kůži, a strupovka ušní (ušní), která se objevuje v uších.
Svrab se přenáší velmi snadno přímým kontaktem, je často považován za nemoc ze špíny, ale mohou jím onemocnět i zvířata ve velmi dobré péči. Rizikem přenosu totiž mohou být veterinární ordinace, salony a další prostředí, ve kterých se zvířata mohou s ostatními nakaženými potkat, nebo sdílený kočičí pelech. Takže i když chováte svou kočku v hygienicky čistém prostředí, může i ona chytnout svrab.
Parazit se obvykle začíná vyskytovat na okraji ušních boltců, odkud se rozšíří na krk, hlavu a poté na zbytek těla. Svrab napadá kočky jakéhokoliv plemena a věku, může se přenést i na člověka. Proniká do vrchních vrstev kůže, kde si buduje chodbičky, v nichž žije a klade vajíčka. Onemocnění se
Svrab je velmi nakažlivý a jeho prvním příznakem je intenzivní škrábání. Život parazita není vázán na roční období, proto je důležité před ním chránit kočky po celý rok. Svrab, který způsobuje parazit Notoedres cati, se vyskytuje především u koček, ale je přenosný i na lidi. Toto parazitární onemocnění se nedoporučuje podceňovat, při pozdní nebo špatné diagnóze se následně léčí o to hůře a zdlouhavěji.
Dospělé zákožky žijí ve spodní vrstvě kůže, kde vrtají chodbičky a kladou vajíčka. Jedná se o roztoče, který je veliký cca 3 mm. Celý vývojový cyklus zákožek trvá zhruba tři týdny. Inkubační doba je velmi variabilní, může trvat několik dní až týdnů, důležitým faktorem je množství přenesených roztočů. Onemocnění začíná malými, velmi svědivými lézemi na ušních boltcích, které se v důsledku neustálého drbání a lízání rychle rozšiřují a mění se na hluboký zánět kůže s druhotnou bakteriální infekcí. Kůže může na těchto místech zesílit a skládat se do záhybů. Mezi projevy napadení svrabem patří ztráta srsti a výskyt bezsrstých míst na těle, zarudnutí pokožky. Vlivem škrábání vznikají na kůži takové druhotné změny, jako jsou povrchové krváceniny, prasklá kůže a bakteriální kontaminace; ta může zastřít příznaky samotného svrabu a kočka je pak mylně léčena na jiné onemocnění kůže. V pokročilejších stadiích se na kůži mohou vyskytnout zaschlé krusty po prasklinách kůže a srst se nachází pouze na ojedinělých místech. Vedle kožních změn trpí kočky kvůli sekundární infekci zánětem kůže, jsou vyčerpané a malátné, málo se pohybují, nemohou přijímat krmivo. Pokud nejsou léčeny, hynou pro celkové vyčerpání a sepsi. Diagnostika tohoto onemocnění není zrovna jednoduchá, zvláště v počátečním stadiu. Je nutno navštívit veterináře, který provede rozbor z kůže.
U koček se vyskytují dva základní druhy svrabu: strupovka kočičí (kožní) – projevuje se na kůži; a strupovka ušní (ušní) – projevuje se v uších.
Svrab se mezi živočichy přenáší velmi snadno přímým kontaktem. Je často považován za nemoc ze špíny, ale mohou jím onemocnět i zvířata ve velmi dobré péči. Rizikem přenosu totiž mohou být veterinární ordinace, salóny a další prostředí, ve kterých se zvířata mohou s ostatními nakaženými potkat, další možností je sdílený kočičí pelech. Takže i když chováte svou kočku v hygienicky čistém prostředí, může i ona chytnout svrab.
Svrab je velmi nakažlivý a jeho prvním příznakem je intenzivní škrábání. Život parazita není vázán na roční období, proto je důležité před ním chránit psa po celý rok. Svrab, který způsobuje parazit Sarcoptes canis, se vyskytuje převážně u psů, ale je přenosný i na lidi. Toto parazitární onemocnění se nedoporučuje podceňovat, při pozdní nebo špatné diagnóze se následně léčí o to hůře a zdlouhavěji.
Dospělé zákožky žijí ve spodní vrstvě kůže, kde vrtají chodbičky a kladou vajíčka. Celý vývojový cyklus zákožek trvá 17 až 21 dní. Inkubační doba je velmi variabilní, může trvat několik dní až týdnů a závisí na množství přenesených roztočů. Onemocnění začíná malými, velmi svědivými lézemi, které se v důsledku neustálého drbání a lízání rychle rozšiřují a mění se na hluboký zánět kůže s druhotnou bakteriální infekcí. Kůže může na těchto místech zesílit a skládat se do záhybů. Mezi projevy napadení svrabem patří ztráta srsti a výskyt bezsrstých míst na těle, zarudnutí pokožky. Vlivem škrábání vznikají na kůži takové druhotné změny, jako jsou povrchové krváceniny, prasklá kůže a bakteriální kontaminace; ta může zastřít příznaky samotného svrabu a pes je pak mylně léčen na jiné onemocnění kůže. V pokročilejších stadiích se na kůži mohou vyskytnout zaschlé krusty po prasklinách kůže a srst se nachází pouze na ojedinělých místech. Diagnostika tohoto onemocnění není zrovna jednoduchá, zvláště v počátečním stadiu. Je nutno navštívit veterináře, který provede rozbor z kůže.
U psů se vyskytují dva základní druhy svrabu: sarkoptový (kožní) a otodektový (ten se vyskytuje v uších).
Svrab se přenáší velmi snadno přímým kontaktem, je často považován za nemoc ze špíny, ale mohou jím onemocnět i zvířata ve velmi dobré péči. Rizikem přenosu totiž mohou být veterinární ordinace, salóny a další prostředí, ve kterých se zvířata mohou s ostatními nakaženými potkat. Takže i když chováte svého psa v hygienicky čistém prostředí, může i on chytnout svrab.
Léčbou je pravidelné čištění ucha antiparazitárními přípravky a odstraňování ušního mazu a strupů kapkami na čištění uší. Terapie musí pokračovat minimálně 30 dní, tedy i poté, co příznaky ustoupí. I jediná přežívající samička totiž vyvolá svrab. V pokročilejších fázích nemoci nebo při druhotných bakteriálních infekcích jsou indikována antibiotika. Samozřejmostí je přeléčení ostatních zvířat žijících v domácnosti, protože ušní svrab je nakažlivý a počínající infekce nemusí být zjistitelná. Proti ušnímu svrabu jsou účinná i celková antiparazitika ve formě spot-on kapek (Advocate, Stronghold) aplikovaných na zátylek, a to minimálně dvakrát v rozmezí tří týdnů.
Pokud je ušní svrab diagnostikován, může být například aplikace příslušného spot-on přípravku. V případě závažného zánětu ve zvukovodu je třeba doplnit terapii vhodnými antibiotickými kapkami do uší. A opravdu nezapomínejme, že je vždy nutné přeléčit všechna zvířata v domě.
K léčbě slouží řada komerčně vyráběných preparátů, mezi nimiž jako bezpečný a účinný v poslední době funguje například Selamectin. Vzhledem k cyklu parazita by měla být léčba opakována po třech týdnech a zároveň je nutné řešit sekundární bakteriální infekci.
Africký mor prasat je vysoce nakažlivý, infikovaný chov musí být okamžitě utracen a oblast ohniska uzavřena. V České republice se nyní objevil africký mor prasat, který byl potvrzen u dvou uhynulých divokých prasat na Zlínsku.
V Česku se africký mor prasat, který původně přenesla klíšťata od afrických prasat bradavičnatých, nikdy nevyskytoval. Onemocnět mohou prasata domácí i divoká všech věkových kategorií. Africký mor prasat je akutní, vysoce nakažlivé onemocnění prasat podobné klasickému moru prasat. Je charakteristický vysokou, téměř 100% úmrtností. V populaci divokých prasat se virus šíří zejména přímým kontaktem, ale také krmivem, vodou a předměty.
Tato situace představuje vysoké epizootologické riziko pro státy EU, zvláště vzhledem k obtížně kontrolovatelným možným cestám zavlečení viru, jako jsou přirozené migrační trasy divokých prasat, nelegální přesuny zvířat a jejich produktů, ale i pohyb kontaminovaných dopravních prostředků a jiných předmětů či nářadí.
Protože je africký mor prasat nebezpečná nákaza, platí při jejím výskytu na území členského státu EU závazná pravidla. ČR jako každý jiný členský stát bude muset do 90 dní od potvrzení prvního případu zaslat Evropské komisi plán opatření k vymýcení onemocnění v definované infikované oblasti.
Africký mor prasat postihuje domácí i divoká prasata a může infikovat i hmyzího vektora – klíšťáka z rodu Ornithodoros. Tento vektor představuje současně nejvýznamnější rezervoár viru v přenosu nákazy. Zástupci tohoto rodu žijí v Africe, ale i v jiných oblastech a přicházejí do kontaktu jak s divoce žijícími druhy prasat, tak s prasaty domácími. Za přirozeného hostitele v Africe je považováno prase savanové, u něhož probíhá nákaza bez klinických příznaků a druh slouží pouze jako nosič infekce. Úloha dalších tamních druhů prasat divokých v přenosu nákazy nebyla zatím objasněna. V evropských podmínkách jsou k viru afrického moru prasat vnímavé všechny druhy prasat. Jejich vzájemný kontakt nebo kontaminace prostředí pak umožní propuknutí infekce. Velmi často je nákaza přenesena prostřednictvím syrových nebo nedostatečně tepelně upravených výrobků a odpadků obsahujících infikované vepřové maso. Velkým epizootologickým rizikem jsou prasata, která překonala infekci a která se mohou stát trvalými nosiči viru.
