Se srnou se člověk v přírodě může setkat celkem často, přestože je to plaché zvíře. Obvykle ji je možné pozorovat u lesů a na loukách, není ale výjimkou, že se může zatoulat i do města (hlavně v noci). Nepříjemné setkání také může čekat řidiče, kterému může toto zvířátko skočit před auto, přestože srnec patří k menším druhům sudokopytníku z čeledi jelenovitých, i tak může nadělat na autě pořádnou paseku.
Střečkovitost
Srnčí zvěř může nakazit několik druhů střečků: střečekpodkožní, střeček nosní a hltanový.
U člověka je potvrzený výskyt i střečka lidského. Střeček lidský se rovněž objevuje u koček, prasat a krav. Jeho larva se obvykle zavrtá pod kůži, kde žije 12 týdnů. S tímto parazitem se často setkávají cestovatelé do Střední a Jižní Ameriky.
Příznaky
Oplozené samičky střečků podkožních nalétávají od května do srpna na pasoucí zvěř a kladou do spodní části těla vajíčka (až 800 kusů!). Z těchto vajíček se během několika dní vylíhnou larvy, které pronikají pod kůži a migrují podkožím směrem k páteři. Toto jejich cestování trvá zhruba 7 měsíců. Koncem zimy se pak vrací do podkoží ale v oblasti hřbetu a beder, kde se začínají dělat typické střečkové boule. Zralé larvy pak naruší kůži a opouští hostitele. Kůže je v době, kdy se střečci dostávají z těla zvířete plná malých děr, otvory se pak zajizví. Vývoj larev zde v podkoží vyvolává zánět a právě jeho výpotkem se larvy živí. Svaly a svalovina by ale neměly být přítomnosti larev nijak poškozeny.
U nosních a hltanových střečků samičky nekladou vajíčka ale již larvy, které se pomocí háčků uchytí na sliznici. Larvy pak migrují do nosních dutin hostitele, kde také přečkají zimu a neustále díky parazitování na zvířeti rostou. Během své migrace se mohou dostat i do hltanu, nosních dutin, hlavových dutin a mohou poškodit i mozkový obal. Tyto larvy se živí hlenem.
Nebezpečí hltanových střečků spočívá v tom, že vývoj střečků probíhá v hltanu, a tak narušuje příjem potravy zvířete, díky čemuž je zvíře unavené a pohyb mu činí problém. Někdy také mohou střečci způsobit dýchací potíže.
Pokud je srnčí maso napadené střečky jen mírně, dá se odblanit a po správné tepelné úpravě i sníst. Pokud je ale napadení střečky rozsáhlé, je maso nepoživatelné. U této nemoci je tedy důležitý rozsah napadení cizopasnými mouchami.
Doporučená dávka 0,2 mg ivermektinu na kg živé hmotnosti (odpovídá 1 ml přípravku/50 kg živé hmotnosti). Aplikace se provádí subkutánně do volné kůže před nebo za lopatkou.
V případě podkožní střečkovitosti je třeba skot ošetřit co nejdříve po ukončení náletu střečků.
Ivermektin je účinný proti všem stádiím podkožních střečků u skotu, je však důležitá doba ošetření. Skot by se měl ošetřovat po skončení náletu střečků, protože zasáhnutí larev v období, kdy se nachází v životně důležitých orgánech, může u hostitele vyvolat nežádoucí reakce. Zasáhnutí Hypoderma lineatum v období, kdy se nachází v tkáních jícnu, může způsobit tympanii, zasáhnutí Hypoderma bovis v období, kdy se nachází ve vertebrálním kanále, může způsobit závrať nebo ochrnutí. Z tohoto důvodu by se měl skot ošetřovat před nebo po skončení těchto vývojových forem.
Ovce
Doporučená dávka 0,2 mg ivermektinu na kg živé hmotnosti (odpovídá (odpovídá 0,5 ml přípravku/ 25 kg živé hmotnosti). Aplikace se provádí subkutánně do volné kůže mezi plecemi. U ovcí před střiží se před vlastní aplikací dávky ujistěte, zda jehla pronikla vlnou a kůží.
Při ošetření proti psoroptovému ovčímu svrabu se léčba po 7 dnech opakuje.
Prasata
Doporučená dávka 0,3 mg ivermektinu na kg živé hmotnosti (odpovídá 1 ml přípravku/33 kg živé hmotnosti). Přípravek musí být podáván pouze subkutánně v oblasti šíje v doporučené dávce.
Tukové boule neboli lipomy u psa jsou nezhoubné nádory z tukové tkáně. Lipomy rostou pomalu pod kůží a v podkožní tkáni a většinou nejsou pro zvířata příjemné. Obvykle jsou měkké a pod kůží mají omezenou pohyblivost. Časem mohou dorůst do větších rozměrů a mohou bránit v normálním pohybu v případě, že se nacházejí mezi nohama, na hrudi nebo v axilární oblasti předních nohou (jakoby v podpaží). Lipomy často rostou na břiše, ale mohou se vyskytnout kdekoliv na těle. U většiny psů, kteří mají lipom, se nezřídka objeví další nádory, které však nemusí být nutně zhoubné či metastatické. Každý kožní novotvar by měl zkontrolovat veterinář.
V souvislosti s benigními (nezhoubnými) lipomy se můžete setkat s pojmem infiltrativní lipom u psa. Jedná se o druh lipomu, který napadá svalové a vazivové tkáně, a proto se musí odstraňovat.
Liposarkom je nádor maligní (zhoubný), jenž se může dále šířit (metastazovat), a to do plic, kostí a dalších orgánů. Tento nádor je sice vzácný, ale i přesto by ho měl veterinární lékař brát při vyšetření v potaz.
Lipomy obvykle nevyžadují léčbu, protože ve většině případů zastaví svůj růst a psovi nepůsobí problémy. V případě potřeby se lipomy odstraňují při chirurgickém zákroku, kdy se kůže nařízne a bulka se vymáčkne. Poté se kůže zašije.
V případě hnisavého zánětu podkoží obecně mluvíme o flegmóně, pokud jsou postiženy lymfatické cévy, nazýváme tento stav lymfangitidou. Ve většině případů se obojí kombinuje a oba tyto výrazy tak popisují stejný problém. Zánět se podkožní pojivovou tkání obvykle šíří velmi rychle a zanícená noha takřka před očima zvětšuje svůj objem. Zanedlouho vypadá jako sloup. Obvykle také hřeje, je na pohmat tvrdá a velmi bolestivá. Může se stát, že koně bolí natolik, že se na ni odmítá postavit nebo viditelně kulhá. Někdy může mít kůň horečku a celkově mu není dobře.
Flegmóna znamená jakékoli neohraničené nahromadění hnisu ve tkáni způsobené prudkým zánětem pojivové tkáně, vyvolaným hnisotvornými nebo hnilobnými bakteriemi (absces je naopak ohraničené nahromadění hnisu). Flegmóna může být i plynová, hnilobná, nekrotická, a to podle původce a vzhledu. Výraz flegmóna se tak užívá nejčastěji pro případ, kdy se kůň poraní, rankou se do podkoží dostanou bakterie a tvoří hnis (hnisavý zánět podkoží). U flegmóny, která způsobuje zánět lymfatických cév, se ranka většinou nenajde.
V místě a okolí zánětu se nahromadí ve tkáních tekutina, což se navenek projeví jako otok. Jeho velikost a závažnost závisí na rozsahu a lokalizaci zánětu a jeho příčině. Zánětlivý otok je teplý, tvrdý a bolestivý, vyskytuje-li se na končetině, kůň obvykle kulhá. Akutní zánět podkoží a mízních cév, vzniklý převážně následkem průniku bakterií skrze kůži drobnou nebo větší rankou, může při špatné léčbě přejít v trvalé zbytnění končetiny, čili v takzvanou sloní nohu.
Pojem sloní noha se většinou používá až pro případ, kdy flegmóna přejde do chronického stadia, podkoží „zvazivovatí“, noha je tlustá, poměrně tvrdá, chladná a nebolestivá. Takový stav se většinou už nikdy úplně nespraví. Příčinou je špatně nebo nedostatečně léčená akutní flegmóna.
Příčinou zánětlivého otoku může být jakékoli poranění na těle (škrábnutí, uhození, odření, kousnutí, kopnutí, otlačení), poranění hlubší tkáně (natažení, pohmoždění svalu, poranění šlachy, šlachové pochvy, vazu, kloubu, a to při podvrtnutí, pádu nebo nadměrné námaze), dále infekce kůže a podkoží (například po nedostatečném ošetření rány, podlomy, zánět po bodnutí hmyzem) nebo hlubší tkáně lymfangitis.
Po plošném tupém úderu nebo zhmoždění tkáně (kopnutí, kousnutí koněm) se v místě měkkých tkání může vytvořit krevní podlitina (modřina), která se také projeví otokem, bolestivostí a může či nemusí hřát. Jako otok může vypadat i absces, což je nahromadění hnisu v uzavřené dutině ve tkáni, nebo takzvaná kloubní nálevka, to je zvýšená náplň kloubu.
Hlavním příznakem napadení tímto virem je celoživotní a skrytá infekce. Jednou infikovaní jedinci zůstanou doživotními a neustálými nosiči viru i bez viditelných symptomů nemoci. Ve stresových situacích může potom dojít k reaktivaci a s tím spojenému vylučování viru.
U dospělého psa jsou následky infekce herpes virem málo známé. Diagnostikované symptomy, jako například rýma, vymizí po několika dnech. Avšak tímto způsobem se tento virus přenáší, neboť přesídluje na sliznici v dýchací trubici. Stejně tak se nachází v pohlavním ústrojí a může vyvolat vznik malých puchýřků v přední oblasti genitálií u fen nebo na předkožce u psů. Tak může být virus vyloučen se slinami, se sekrety z nosu, ale také z genitálií. Infekce, která primárně nepředstavuje žádné onemocnění, vznikne při přímém kontaktu, například při olizování nebo při krytí.
Fena může být již při prvním kontaktu se psem infikována. Jsou-li feny infikovány při krytí nebo během březosti, přestojí samy tuto infekci většinou dobře. Nebezpečným se však virus stává pro štěňata. V počátku březosti může vést prvotní infekce k resorpci (vstřebání) nebo po 35. dnu k potratu plodů. Nejčastěji bývají štěňata infikována v prvním týdnu života. Pokud se skrytá infekce reaktivuje během stresu při porodu, může dojít k nákaze během porodu nebo těsně po něm. Během porodu se mohou štěňata nakazit v porodních cestách, dále potom prostřednictvím sekretů z nosu a tlamy, vylučovaných fenou při neustálém olizování. Díky takto úzkému kontaktu dochází k dalšímu přenosu viru a infekce se rozšiřuje velmi rychle.
U březích fen dochází k porodu mrtvých, někdy i mumifikovaných plodů v kterémkoli stadiu březosti. Mohou také nastávat předčasné porody nebo porody slabých a nevyvinutých štěňat. Novorozenecká forma se projevuje u štěňat ne příliš jasnými příznaky celkového postižení, depresí, nechutenstvím, výtoky z očí bez zvýšené teploty. V případě rozšířené infekce štěňata naříkají, jsou apatická, výtok z dutiny ústní se mění z čirého na hlenohnisavý. V podkoží v oblasti třísel a na kůži břicha se může objevit červené zabarvení, puchýřky a podkožní otok. Tyto klinické příznaky mohou být doprovázeny ztrátou vědomí, obloukovitým prohnutím těla dozadu a křečemi. Novorozená štěňata hynou již po 12 až 48 hodinách. Štěňata nakažená v průběhu prvních dvou týdnů života uhynou 6 až 9 dnů po nakažení. U starších štěňat a dospělých psů probíhá onemocnění pozvolněji.
Příčina vzniku fibromů mnohdy není jasná, někdy mohou vzniknout na základě dlouhodobého mechanického dráždění tkání. Některé typy fibromů pak vznikají na podkladě dědičných onemocnění, jde například o mnohočetné neurofibromy při neurofibromatóze. Zvláštní formou jsou keloidní fibromy vznikající z keloidních jizev.
Fibromy mají podobu měkkých, či naopak tvrdých kulovitých ložisek. Kožní a podkožní fibromy vypadají jako boule pod kůží, které jsou kryté normálním kožním povrchem, fibrom se může vyskytnout prakticky kdekoliv na těle včetně dutiny ústní. Fibrom může obsahovat některé další tkáně a podle toho rozlišujeme různé podtypy fibromů: angiofibrom (obsahuje shluky krevních cév), lipofibrom (obsahuje části tukové tkáně), neurofibrom (obsahuje části nervových obalů) a mnohé další.
Fibromy nejsou zhoubné a nevytvářejí metastázy, problémy způsobují buď svým kosmetickým efektem, nebo útlakem okolních anatomických struktur, a to při velkém růstu. Fibromy vaječníků například mohou způsobit rotaci vaječníku kolem své osy a jeho následné uskřinutí. Zhoubné varianty fibromů jsou vzácné a označujeme je jako fibrosarkomy (patří do skupiny sarkomů).
I u koní se vyskytují sarkomy, nejčastěji postinjekční sarkom, ale častěji se vyskytují sarkoidy.
Postinjekční sarkom – se nejčastěji vyskytuje jako reakce na vakcinaci proti vzteklině, také se může jednat o reakci na aluminiové adjuvans ve vakcíně, kortikoidové či penicilinové injekce. Tumory se mohou začít objevovat za 2–10 měsíců po vakcinaci. Postinjekční sarkomy se dělí na 3 typy, přičemž typ 1 je nejméně agresivní a typ 3 je nejvíce agresivní. Diagnostika spočívá v provedení cytologie či biopsie a histologickém potvrzení. Nejefektivnější léčba postinjekčního sarkomu je jeho chirurgické odstranění minimálně 3 cm do hloubky a 3 cm do šířky. U nekompletně odstraněných nebo neresekovatelných útvarů je možnost využití radioterapie, chemoterapie a imunoterapie.
Sarkoidy – patří u koní k nejčastěji se vyskytujícím tumorům kůže. Sarkoidy můžeme považovat klinicky i patologicky za formu kožní rakoviny, jejichž chování je nepředvídatelné a jejich terapie problematická. Sarkoidy převážně vypadají jako bradavice. Výskyt sarkoidů není na pohlaví ani věku závislý, větší tendenci k onemocnění mají plemena s tenčí kůží (quarter horse, arabský plnokrevník), nebyla jasně prokázána dědičná závislost. Formy sarkoidů mají vysokou tendenci k recidivám a při jejich poškození (traumatem, hmyzem, iatrogenně při biopsii) se snadno přemění v agresivnější typ sarkoidu. Některé typy (okultní) zůstávají nezměněny dlouhou dobu, jiné typy (fibroblastický) mohou agresivně růst během dnů až týdnů. Zajímavostí je, že někdy dojde ke spontánnímu odeznění onemocnění, kůň se stane rezistentní k recidivě (tento fakt bude jistě předmětem dalšího bádání). Vždy je lepší řešit sarkoid, který je malý a lehce dostupný, většina sarkoidů se časem nestane menšími, právě naopak. Sarkoidy nemetastazují do vnitřních orgánů, tudíž koně přímo na životě neohrožují, ale svou lokalizací a velikostí (v místě podbřišníku, pod sedlem) mohou vadit mechanicky a snížit tak využitelnost koně. U koní rozlišujeme 6 typů sarkoidů: okultní (cirkulární okrsek bez srsti), verukózní (bradavička se zesílenou kůží), modulární (ohraničená podkožní léze), fibroblastický (živé maso), smíšený (verukózní s okultní lézí a fibroblastickou a nodulární lézí), malevolentní (velice agresivní na kostech).
Sarkoidy představují pro veterinární lékaře terapeutickou výzvu. Je nutné správně určit typ sarkoidu a podle toho zvolit nejvhodnější terapii. Je potřeba pečlivě zvážit nutnost odběru bioptátu k histopatologickému vyšetření, neboť biopsie může vyvolat nekontrolovatelné rozšíření sarkoidu. Ve většině případů biopsii neprovádíme a zahajujeme terapii co nejdříve.
Jsou to duté kulovité útvary vyplněné keratinem. Jediným maligním útvarem této skupiny je matrikální karcinom, ten je ovšem velmi vzácný. Zbytek cystických novotvarů má příznivou prognózu, chirurgické odstranění bývá dostatečné. Komplikace může nastat v podobě zánětu po prasknutí stěny cysty.
Nejčastějším cystickým tumorem je keratoakantom, který se vyskytuje u psů ve věku okolo 5 let. Nachází se především na zádech, hrudníku, krku a končetinách. Predisponováni jsou norští elkhoundi, u čistokrevných plemen se s ním setkáváme častěji než u kříženců.
Specifickou je dermoidní cysta u mladých Rhodéských ridgebacků, která roste okolo přechodu normální srsti v srst opačného směru. Jde o vývojovou anomálii, proto je nevhodné používat tyto psy v chovu.
Virové onemocnění, jehož původcem jsou papovaviry. „Bradavice“ se jako drobné světlé výrůstky vyskytují zejména na hlavě - okolo tlamy a očí. Častěji postihují zvířata mladší dva roky, u starších se mohou vyskytovat podobné útvary, jsou ale jiným typem tumorů. Prognóza onemocnění je zpravidla dobrá, útvary zhruba po dvou měsících růstu spontánně vymizí.
Jedná se o poměrně častý maligní tumor starších zvířat s výskytem na uších, pyscích, šourku, ale i na hřbetě a končetinách. U velkých plemen psů je jeho lokalizace častější okolo drápového lůžka, kde roste agresivně, a proto se zde často přistupuje k amputaci prstu. Na kůži světlých zvířat a na místech málo osrstěných je vyvolávajícím faktorem sluneční záření. Spinocelulární karcinom pomalu metastazuje do regionálních mízních uzlin. Terapie je chirurgická, případně doplněná radioterapií. Prognóza závisí na lokalizaci nádoru, výskytu metastáz a odvíjí se také od výsledků histologického vyšetření.
Jeví se jako šupinatější, vyvýšené útvary lokalizované u psů nejčastěji na vnitřní straně stehen. Nejsou pravými nádory, vznikají nadprodukcí keratinu. Vzhledem k možnému riziku vývoje ve spinocelulární karcinom je na místě okamžitá chirurgická excize.
Bazaliomy jsou nejčastější kožní tumory koček, u psů bývají také četné. Nacházíme je u starších zvířat především na hlavě, krku a hrudníku. Nádor má nízký stupeň malignity, nemetastazuje. Prognóza je po chirurgickém odstranění příznivá.
Nádory kožních žláz
Poměrně časté nádory mazových žláz se jako ohraničené útvary nacházejí na víčkách, hřbetě a končetinách.
Náhlé zduření končetiny, které doprovází kulhání a případně narušení celkového stavu, je běžným zdravotním problémem u koní všech věkových kategorií, různých plemen i rozdílného pracovního využití. Tento klinický příznak bývá výsledkem poměrně pestrého souboru vyvolávajících příčin, mezi kterými figurují úrazy, nemoci šlach, šlachových pochev a kloubů, vnitřní choroby i kožní problémy. Jednou z nejčastějších příčin nejenom akutního, ale i chronického otoku je takzvaná podkožní flegmona spojená se zánětem mízních cév.
Onemocnění, které je v odborné i laické literatuře známo pod názvem lymfangitida, je způsobeno širokou škálou mikroorganismů. Vstupní branou infekce akutní flegmony jsou většinou nepatrné povrchové rány, záněty v ohbí spěnky nebo hniloba rohového střelu; zvažuje se však také možné šíření krví. V některých případech nemoc propuká až po zhojení uvedených patologických procesů. Bakterie se rychle množí a šíří a u některých koní se mohou vytvářet ojedinělá nebo mnohočetná ložiska hnisu. Ve vzácných těžkých případech se vyvíjí celkové onemocnění, které může vyústit v otravu krve a skončit smrtelně. Chronická flegmona („sloní noha“) je charakterizována ukládáním nově tvořené pojivové tkáně v podkoží, což způsobuje nevstřebatelné tuhoelastické zbytnění končetiny. Současně dochází k trvalému poškození krevních a mízních cév, které zapříčiňuje místní narušení oběhu a městnání mízy. Onemocnění se vyskytuje mnohem častěji na pánevních než na hrudních končetinách.
Pojem sloní noha se většinou používá až pro případ, kdy flegmona přešla do chronického stadia, podkoží zvazivovatělo, noha je tlustá, poměrně tvrdá, chladná a nebolestivá.
Flegmona znamená jakékoli neohraničené nahromadění hnisu ve tkáni způsobené prudkým zánětem pojivové tkáně, vyvolaným hnisotvornými nebo hnilobnými bakteriemi (opakem je absces, což je ohraničené nahromadění hnisu). Flegmona ale může být i plynová, hnilobná či nekrotická, a to podle svého původce a vzhledu. Takže výraz flegmona by byl přesnější právě pro případ, kdy se kůň poranil, rankou se do podkoží dostaly bakterie a tvoří se hnis (hnisavý zánět podkoží). U flegmony, kterou způsobil zánět lymfatických cév, se ranka většinou nenajde.
V místě a okolí zánětu se nahromadí ve tkáních tekutina, což se navenek projeví jako otok. Jeho velikost a závažnost závisí na rozsahu a lokalizaci zánětu a jeho příčině. Zánětlivý otok je teplý, tvrdý a bolestivý, vyskytuje-li se na končetině, kůň obvykle kulhá. Akutní zánět podkoží a mízních cév, vzniklý převážně následkem průniku bakterií skrze kůži drobnou nebo větší rankou, může při špatné léčbě přejít v trvalé zbytnění končetiny čili sloní nohu.
Tuková bulka neboli lipom je vlastně nádor, který je nezhoubný (benigní). Roste velmi pomalu, je tvořený tukovými buňkami a projevuje se jako několik centimetrů velká bulka pod kůží. Může se ale vyskytovat na každém místě v našem těle, kde máme tuk, například poblíž vnitřních orgánů. Může být i mnohočetná. Příčiny vzniku nejsou zcela jasné. Svou roli hrají zřejmě genetické dispozice, jindy vznikají lipomy například v důsledku úrazu nebo například tupého nárazu. Lidé se často bojí, že jakmile najdou bulku pod kůží, jde o zhoubný nádor, ale tuková bulka sama o sobě není nijak nebezpečná, pokud se nezanítí. Přesto ji lékaři doporučují raději odstranit.
Příznaky
Tukové bulky vznikají nejčastěji z vrstvy podkožní tukové tkáně, objevují se tedy pod kůží. Lipomy jsou měkké a pružné a ve většině případů nebolí. Bolestivé jsou ve chvíli, kdy tlačí na nějaký útvar nebo nerv, nebo pokud jde o takzvaný angiolipom, který může, ale nemusí být bolestivý (lipom, který je bohatě zásobený cévami). Tukové bulky ve vnitřních orgánech se mohou projevit různě, obvykle dle místa lokace a velikosti nádoru.
Léčba
Lipomy nepředstavují výrazné nebezpečí, léčba se tedy provádí především z kosmetických důvodů a pochopitelně ve chvíli, kdy lipom vadí například v pohybu nebo utlačuje okolní nervy. Odstranění lipomu probíhá chirurgicky, většinou ambulantně, v místním znecitlivění.
Bylinky
Bylinky mají pozitivní vliv na odbourávaní lipomů, například kurkuma nebo šalvěj. Pomoci může také tato mast z krušiny.
Domácí léčba
Riziko lipomů můžete snížit dodržováním zdravého životního stylu, vyváženou stravou s omezením průmyslově zpracovaných potravin nebo umělých sladidel.
Vyšetření
Jakoukoli bulku by měl vidět praktický nebo kožní lékař. Zkušený kožní lékař dokáže do značné míry lipom poznat. V určitých případech se provádí biopsie a mikroskopické vyšetření.
Trvalé následky
Velice vzácně se mohou stát z lipomu zhoubné nádory. Proto se vždy doporučuje nechat si bulku prohlédnout lékařem.
Prevence
Vzhledem k tomu, že není zcela zřejmá příčina, prevence neexistuje. Riziko vytvoření lipomů můžete snížit dodržováním zdravého životního stylu, vyváženou stravou s omezením průmyslově zpracovaných potravin nebo umělých sladidel.
Opadavé keře či stromy krušiny rostou převážně v Evropě či Asii a mohou dorůstat výšky 6 m. Jedná se o významnou medonosnou rostlinu. Dřevo se využívá v truhlářství. Větve krušiny se používaly na dřevěné uhlí pro výrobu střelného prachu. Z rostliny se vyrábějí barviva a pěstuje se i jako dekorativní. Toxické látky kůry mizí po jejím zahřátí, též po velmi dlouhém skladování. Používá se v léčitelství. Ve větších dávkách je krušina při vnitřním užívání jedovatá, proto dbejte na správné dávkování. Na běžné použití proti zácpě stačí jedna lžíce kůry na 250 ml vody. Krušina se má používat vždy jen krátkodobě. Vyrábí se z ní bylinná a regenerační mast (mast na lipomy).
Účinky a použití krušinové masti:
Obsahuje velké množství krušinové kůry!
Používá se na hrubou a pomerančovou kůži, při redukci tuků, na jizvy, pajizévky, strie, praskliny, jako prevence strií v těhotenství, na onemocnění růže, skvrny na pokožce, na suchou a zanícenou pokožku.
Má antiseptické účinky, zjemňuje a vyhlazuje pokožku.
Je účinná na lipomy, podkožní bulky, tukové bulky, tukové nádory, na růži, na popraskanou kůži při náhlém zhubnutí nebo přibrání na váze, na tukové převisy.
Podkožní cysty a vředy, se mohou objevit, když se larvy hromadí mimo tělo během dozrávání. Tři formy, ve kterých se cuterebriáza vyskytuje u psů a koček:
Myáza zahrnuje tvorbu subkutánní cysty v důsledku dozrávání třetího larválního instaru, ke kterému dochází přibližně 30 dní po vstupu do těla. Cysty se obvykle nacházejí na obličeji, krku a trupu, ale umístění se liší podle migrace larev v hostiteli. Z těchto cyst, které mají obvykle průměr 3 až 5 mm a obsahují centrální pór, kterým larvy dýchají, lze pozorovat serózní výtok. Tento pór také slouží jako výstupní cesta pro larvy, ke kterému dochází 3 až 8 týdnů po vstupu.
Cerebrospinální shirebriac je způsoben migrací larev do mozku. Vyskytuje se u koček a je předpokládanou příčinou kočičí ischemické encefalopatie a sugestivním původcem kočičí idiopatické vestibulární choroby. Příznaky tohoto typu nákazy zahrnují letargii, záchvaty, slepotu, abnormální hlasitost nebo divnou chůzi, kroužení a abnormální nebo žádné reflexní reakce. Při postižení centrálního nervového systému je známo, že kočky vykazují epizody silného kýchání, které mohou začít týdny předtím, než se objeví další klinické příznaky.
Respirační onemocnění nastává, když larvy migrují průdušnicí, hltanem, bránicí nebo plícemi. Cuterebriáza je stále častěji uváděna jako příčina dušnosti u koček.
