Rychlá odpověď: Vlk se v ČR skutečně vyskytuje hlavně v pohraničních horách a rozsáhlých lesích, ale mapa výskytu neznamená, že ho potkáte – jde o velká teritoria, kde se pohybuje nepravidelně. Reálné setkání je vzácné, pokud ale najdete čerstvé stopy nebo trus, vlk se v oblasti může pohybovat. Největší riziko je v noci a v zimě.
Když jsem poprvé viděl mapu výskytu vlka, měl jsem pocit, že je „všude“. Praktická zkušenost v terénu mi ale ukázala, že realita je úplně jiná. Vlk potřebuje obrovský prostor a většinu času se člověku vyhýbá.
V tomto článku vám ukážu, jak mapu číst tak, aby vám dávala smysl, kde má skutečně smysl být opatrný a kde je strach zbytečný. Vycházím z vlastních zkušeností z lesa, chyb i situací, kdy jsem si vlka spletl se psem.
FAQ – často kladené otázky
Je vlk v ČR nebezpečný pro člověka?
Vlk v ČR není pro člověka běžně nebezpečný. Přímé útoky jsou extrémně vzácné a většina vlků se lidem aktivně vyhýbá.
Riziko útoku vlka na člověka je v českých podmínkách minimální, protože vlk má přirozený strach. Problém může nastat pouze při ztrátě plachosti nebo přikrmování. Z praxe vyplývá, že nejdůležitější je vlka nevyhledávat a nenechat ho zvyknout si na lidskou přítomnost.
Kolik vlků je v ČR aktuálně?
Počet vlků v ČR se odhaduje na zhruba 100 až 150 jedinců. Přesné číslo se mění podle sezóny a nových vrhů.
Počet vlků v ČR vychází z monitoringu smeček, fotopastí a genetických analýz. Důležité je, že vlci nejsou rovnoměrně rozloženi, ale soustředí se do konkrétních oblastí. V běžném životě to znamená, že většina lidí se s vlkem nikdy nesetká.
Kde je největší výskyt vlka v Česku?
Největší výskyt vlka v ČR je v pohraničních horách. Typicky Šumava, Krušné hory, Liberecko a Jeseníky.
Mapa výskytu vlka ukazuje tato území jako stabilní, ale i tam je reálné setkání vzácné. Vlk se pohybuje na velkých územích a většinou zůstává skrytý. Zkušenost z terénu ukazuje, že mnohem častěji najdete stopu než samotného vlka.
Může vlk napadnout psa?
Ano, vlk může napadnout psa. Riziko existuje hlavně u volně pobíhajících psů.
Vlk a pes jsou konkurenti nebo kořist, záleží na situaci. Největší riziko je v noci a v oblastech s výskytem vlků. Pes bez dozoru může vlka vyprovokovat nebo být považován za kořist. Doporučení z praxe je jasné: mít psa pod kontrolou a nepouštět ho na volno v rizikových oblastech.
Jak poznám stopu vlka?
Stopa vlka je užší, delší a pravidelnější než u psa. Typická je přímá linie chůze.
Rozdíl stopa vlk vs pes spočívá v symetrii a směru. Vlk šetří energii a chodí rovně, zatímco pes se pohybuje chaotičtěji. Z vlastní zkušenosti platí, že bez měření je určení velmi nepřesné a většina nálezů jsou ve skutečnosti psi.
Jak daleko se vlk pohybuje?
Vlk se může pohybovat desítky kilometrů denně. Teritorium jedné smečky je velmi rozsáhlé.
Pohyb vlka není náhodný – sleduje potravu a klidová místa. V praxi to znamená, že vlk může být jeden den v jedné oblasti a další den úplně jinde. Proto mapa výskytu neukazuje aktuální polohu, ale pouze obecný výskyt.
Vrací se vlci na stejné místo?
Ano, vlci se vrací do svého teritoria. Ale nepohybují se stále na stejném místě.
Vlčí teritorium je velké a vlci ho pravidelně obcházejí. To znamená, že můžete najít stopy jednou a pak dlouho nic.
Onemocnění způsobené parazity se nazývá parazitóza. Podle původců onemocnění dělíme parazitózy na dvě základní skupiny, a to na ektoparazitózy (způsobené zevními parazity) a endoparazitózy (způsobené parazity vnitřními). Základní rozdíl mezi endoparazity a ektoparazity je následující: vnitřní parazité (endoparazité) pronikají do hostitelského organismu a žijí v něm po celou dobu svého života nebo v určité časové periodě svého vývoje (tasemnice, motolice, oblí červi, prvoci a podobně). Vnější parazité (endoparazité) zůstávají na povrchu organismu (blechy, klíšťata, trudníci, svrab, dravčíci, sametky, vši, jiný hmyz).
Jako parazitizmus je označován vztah dvou organismů, z nichž jeden organismus (parazit) má zisk a druhý na tento vztah doplácí (hostitel). Parazit se přitom může živit tkáněmi hostitele nebo se přiživovat na jeho potravě, případně může mít z hostitelova organismu i jiný prospěch. Pro vztah parazit–hostitel je typické, že parazit hostitelský organismus nezabíjí. Svou činností ale působí hostitelskému organismu nepříjemné komplikace, které se týkají zejména jeho zdravotní stavu: průjmy, svědění, vznik druhotné infekce pro průniku parazita do organismu, přenos virového nebo bakteriálního onemocnění a podobně. Některá z těchto onemocnění jsou přenosná ze zvířat na člověka, v tomto případě poté hovoříme o zoonózách a tento parazit je nazýván zoonotickým.
Lék proti parazitům se nazývá antiparazitikum. Mezi antiparazitika náleží i anthelmintika (přípravky proti červům).
Kategorie endoparazitóz náleží k posouzení veterinárním lékařům, a to včetně aplikace léčiva. Ve volném prodeji, respektive v prodeji mimo lékárny a u oprávněných prodejců, se můžete ale běžně setkat s antiparazitiky působícími proti ektoparazitózám.
Zablešení – je asi nejrozšířenější u psů, koček, ale i člověka. Parazitem je blecha kočičí (Ctenocephalides felis), zoonotický parazit. V domácnosti nebo v prostředí s výskytem blechy se setkáváme se všemi jejími vývojovými stadii – od vajíček přes larvy, kukly i dospělce. Na hostiteli se vyskytuje dospělec, který saje krev. Typickým příznakem zablešení zvířete je vysoká svědivost kožíšku, výskyt drobných tmavých částeček v srsti – blešího trusu. Blechu lze při důkladné prohlídce srsti také zahlédnout. Poměrně častým kožním problémem při zablešení citlivých jedinců jsou zarudlá místa, která si zvíře rozškrábe z důvodu vysoké svědivosti až do krve. Výskyt podobných příznaků se označuje jako „alergie na bleší kousnutí“. Vajíčka, larvy a kukly nalezneme v místě odpočinku zvířat, jedná se o takzvaná místa „horkého výskytu“ označována jako „HOT SPOTS“.
Smrtelné útoky vlků na člověka v Evropě jsou extrémně vzácné a v moderní době prakticky nulové.
Historické případy existují, ale v současnosti je vlk plachý a kontakt minimalizuje. Statisticky je vlk méně nebezpečný než běžná domácí zvířata. V praxi je riziko téměř nulové.
Je pravda, že vlk sleduje člověka?
Vlk může člověka sledovat, ale ne jako kořist – spíše jako neznámý objekt.
Často vás zaregistruje a sleduje situaci, aniž o tom víte. Je to obranné chování, ne útok. Vlk si udržuje odstup a kontakt se snaží minimalizovat.
Co se stane, když vlk ztratí strach?
Vlk, který ztratí strach, může představovat problém, ale jde o velmi vzácné případy.
Obvykle je to důsledek krmení nebo kontaktu s lidmi. Takové chování je nepřirozené. Řeší se zásahy odborníků. V běžné přírodě se s tím nesetkáte.
Kde je nejvíc vlků v ČR?
Nejvíc vlků v ČR je na severu Čech, hlavně Liberecko a Děčínsko, kde jsou stabilní smečky a opakovaný výskyt.
Sever Čech má nejlepší podmínky – propojení s Polskem a Německem, rozsáhlé lesy a nižší rušení. Šumava má také stabilní výskyt, ale kvůli velikosti území je šance setkání menší. Pokud chcete najít stopy, zaměřte se na Liberecko a Jizerské hory.
Můžu potkat vlka u Prahy?
V okolí Prahy se vlci běžně nevyskytují, jde maximálně o ojedinělé průchody jednotlivých jedinců.
Středočeský kraj není stabilní teritorium vlků. Občas se objeví vlk na tahu, ale dlouhodobý výskyt zde není potvrzen. Pokud chcete vlky hledat, musíte do pohraničních hor, jinak ztrácíte čas.
Je vlk nebezpečný pro člověka?
Vlk v ČR není běžně nebezpečný pro člověka, protože se mu aktivně vyhýbá.
Riziko útoku je extrémně nízké a v běžném provozu lesa prakticky nulové. Problém nastává jen ve výjimečných situacích, například při ochraně mláďat nebo zvyknutí na potravu. V praxi je vlk méně rizikový než divoké prase.
Co dělat, když potkám vlka?
Při setkání s vlkem zůstaňte klidní a neutíkejte, vlk téměř vždy uteče jako první.
Důležité je zachovat klid a pomalu ustoupit. Nedělejte prudké pohyby a mějte psa pod kontrolou. Ve většině případů vlk zmizí během několika sekund. Přímý kontakt je velmi krátký a vzácný.
Kde přesně jsou vlci na Šumavě?
Na Šumavě se vlci vyskytují hlavně v okolí Kvildy, Modravy a Borové Lady, zejména v hlubších lesních oblastech.
Jde o rozsáhlá teritoria, kde mají vlci klid a minimum rušení. Největší šanci máte mimo hlavní turistické trasy. Přímé setkání je vzácné, ale stopy můžete najít poměrně často.
Srnčí zvěř může nakazit několik druhů střečků: střeček podkožní, střeček nosní a hltanový.
U člověka je potvrzený výskyt i střečka lidského. Střeček lidský se rovněž objevuje u koček, prasat a krav. Jeho larva se obvykle zavrtá pod kůži, kde žije 12 týdnů. S tímto parazitem se často setkávají cestovatelé do Střední a Jižní Ameriky.
Příznaky
Oplozené samičky střečků podkožních nalétávají od května do srpna na pasoucí zvěř a kladou do spodní části těla vajíčka (až 800 kusů!). Z těchto vajíček se během několika dní vylíhnou larvy, které pronikají pod kůži a migrují podkožím směrem k páteři. Toto jejich cestování trvá zhruba 7 měsíců. Koncem zimy se pak vrací do podkoží ale v oblasti hřbetu a beder, kde se začínají dělat typické střečkové boule. Zralé larvy pak naruší kůži a opouští hostitele. Kůže je v době, kdy se střečci dostávají z těla zvířete plná malých děr, otvory se pak zajizví. Vývoj larev zde v podkoží vyvolává zánět a právě jeho výpotkem se larvy živí. Svaly a svalovina by ale neměly být přítomnosti larev nijak poškozeny.
U nosních a hltanových střečků samičky nekladou vajíčka ale již larvy, které se pomocí háčků uchytí na sliznici. Larvy pak migrují do nosních dutin hostitele, kde také přečkají zimu a neustále díky parazitování na zvířeti rostou. Během své migrace se mohou dostat i do hltanu, nosních dutin, hlavových dutin a mohou poškodit i mozkový obal. Tyto larvy se živí hlenem.
Nebezpečí hltanových střečků spočívá v tom, že vývoj střečků probíhá v hltanu, a tak narušuje příjem potravy zvířete, díky čemuž je zvíře unavené a pohyb mu činí problém. Někdy také mohou střečci způsobit dýchací potíže.
Pokud je srnčí maso napadené střečky jen mírně, dá se odblanit a po správné tepelné úpravě i sníst. Pokud je ale napadení střečky rozsáhlé, je maso nepoživatelné. U této nemoci je tedy důležitý rozsah napadení cizopasnými mouchami.
Konkrétní obce a mikro-lokality: kde má smysl vlka hledat
Teď se dostáváme k nejdůležitější části celého článku – konkrétní místa. Přesně tohle jsem dlouho hledal a nikde nenašel. Mapy vám řeknou region, ale realita se rozhoduje na úrovni konkrétního hřebene, lesní cesty nebo údolí.
Kde jste teď vy?
Sever Čech → nejvyšší šance
Šumava → stabilní výskyt
Morava → spíše migrace
Podle toho upravte očekávání.
Zásadní pravidlo:
Rozdíl 1–2 km v rámci jedné obce může znamenat rozdíl mezi nulou a jasnými stopami vlka.
Tohle jsem si ověřil opakovaně. Stejná obec, stejný den – jedno místo bez života, druhé plné stop.
Sever Čech – absolutní centrum výskytu
Pokud chcete začít, začněte tady. Sever Čech má dlouhodobě nejvyšší koncentraci vlků v ČR.
Frýdlantsko (Jizerské hory):
Hejnice – hřebeny nad obcí směrem ke Smrku
Raspenava – lesní cesty mezi Raspenavou a Oldřichovem
Nové Město pod Smrkem – přechody směrem k polské hranici
Klíčová mikro-lokalita: lesní cesty s minimálním provozem mezi hřebeny.
Moje zkušenost:
V Raspenavě jsem šel první den po turistické trase – nic. Druhý den jsem sešel z cesty asi o 1,5 km do méně používané části lesa. Během hodiny jsem našel tři sady stop.
Děčínsko (České Švýcarsko a okolí):
Jetřichovice – hlubší lesy mimo hlavní turistické okruhy
Srbská Kamenice – přechodové lesy mezi obcemi
Krásná Lípa – okrajové oblasti směrem k Německu
Důležitý detail: turistické oblasti nejsou problém. Problém je čas.
Vlci zde jsou, ale aktivní v noci.
Liberecko – okraje města:
lesy směrem do Jizerských hor
méně frekventované hřebeny
Tady jsem si uvědomil zásadní věc:
Vlk může být blíž civilizaci, než si myslíte – jen ho neuvidíte.
Krušné hory – rozdíl hřeben vs údolí
Krušné hory jsou perfektní ukázka toho, jak rozhoduje terén.
Kraslice – hřebeny nad obcí
Rotava – hlubší lesní pásy
Jindřichovice – přechodové oblasti
Největší chyba: chodit v údolí.
Moje zkušenost:
První výprava – údolí, lesní cesta, žádné stopy. Druhá výprava – hřeben, minimální pohyb lidí. Najednou starší i čerstvé stopy.
Rozdíl byl jen ve výšce.
Šumava – stabilita vs rozlehlost
Šumava je specifická – vlci zde mají stabilní teritoria, ale zároveň obrovský prostor.
Kvilda – lesy mimo hlavní turistické tahy
Modrava – hluboké části lesa bez pohybu lidí
Borová Lada – přechodové oblasti
Volary – širší okolí
Klíčový problém Šumavy:
Vlci zde mají tolik prostoru, že vás téměř vždy obejdou.
Stejně jako u všech progestagenů je možný případný výskyt komplexu cystické hyperplazie endometria, rovněž zánět dělohy (pyometra) může být vykládán jako nežádoucí účinek po aplikaci přípravku. Avšak při klinických studiích provedených s přípravkem Covinan byl celkový výskyt onemocnění dělohy včetně pyometry pouze 0,3 % a žádný takový případ se nevyskytl u fen ošetřených v proestru. U zvířat ošetřených depotními progestageny obsahujícími medroxyprogesteronacetát byl výskyt děložních poruch vyšší (1,4 %).
U zvířat ošetřených přípravkem Covinan / Delvosteron lze někdy pozorovat přechodné zvýšení chuti k příjmu krmiva, netečnost a zvýšení tělesné hmotnosti. Ovšem tyto nežádoucí příznaky se objevují méně často než po ošetření progestageny první generace, jako jsou medroxyprogesteronacetát nebo megestrolacetát.
Bezprostředně po aplikaci lze někdy pozorovat krátkou bolestivou reakci. Vzhledem k tomu, že se může příležitostně v místě vpichu objevit mírná lokální reakce a ztráta barvy a srsti, doporučuje se zvířatům s velmi jemnou kůží a výstavním jedincům aplikovat přípravek z mediální strany kožního záhybu ve slabině nebo v axilární oblasti.
Zcela ojediněle se může vyskytnout celková alergická nebo anafylaktická reakce vyžadující okamžitou terapii vhodnými kortikosteroidy, antihistaminiky nebo adrenalinem.
Dirofilarióza neboli srdeční červivost je parazitární onemocnění psů a koček postihující kardiovaskulární systém. Původcem je Dirofilaria immitis (vlasovec psí), což je až 30 cm velká hlístice parazitující v pravé srdeční předsíni a komoře, v plicních arteriích a v duté žíle. Onemocnění se vyskytuje celosvětově – především v severovýchodních oblastech USA, v Kanadě, Austrálii, Africe a jižní Evropě. V České republice je výskyt vlasovců opakovaně zaznamenáván zejména na jižní Moravě, což souvisí s větším výskytem vektorů – komárů – v této oblasti.
Vývojový cyklus parazita začíná v zažívacím traktu komára, kde se vylíhne infekční larva, kterou pak následně při sání krve komár předá psovi či kočce (u koček je výskyt onemocnění výrazně nižší). Poté larvy v těle domácích mazlíčků migrují několik měsíců pojivovou tkání a preadultní stádia zůstávají v pravém srdci a cévách. První larvy, mikrofilárie, se v krvi objevují nejdříve za 190 dní. Dospělci žijí u psů až 7 let, u koček až 2,5 roku. Larvy mohou být v krvi ještě 2,5 roku po zničení adultních forem.
Onemocnění probíhá nejčastěji jako lehká forma bez zjevných příznaků. U těžších forem zvíře hubne, projevuje se srdeční slabost, embolie, pes či kočka hůře dýchá, kašle a chřadne. Poslechově lze zjistit šelest, pravá komora je výrazně rozšířená. Oběhové potíže mohou za určitých situací vést až k selhání jater a ledvin, kdy už léčba bývá velmi komplikovaná a prognóza nepříznivá. Potvrdit diagnózu lze pouze laboratorními metodami (Knottův test, ELISA).
Terapie a použití léků závisí na stádiu parazita a celkovém stavu pacienta. Používají se tablety ivermectinu, dále per os milbemycin-oxim, jednoduchá a bezpečná je aplikace spot on selamektinu, atd. U těžších případů je důležité zabránit ucpání cév, proto se v rámci tromboembolické profylaxe podává pacientům např. heparin či acetyl-salicylová kyselina. Při alergické reakci na mikrofilárie (alergická pneumonie) jsou nutné glukokortikoidy a antibiotika.
Prevence je velmi úspěšná u spot on aplikace selamektinu, která se aplikuje nakapáním přípravku mezi lopatky co měsíc. Dají se použít i tablety ivermektinu, milbemycinu, atd.
Bylo již popsáno i několik případů nakažení člověka komárem (USA, Japonsko), u kterého se nemoc projevuje jako plicní forma. Dirofilárie u lidí ale nepřežívají a hynou před dosažením stádia dospělce.
Degenerativní onemocnění a dystrofické keratopatie
Korneální degenerace jsou změny spojené s depozity tuků, vápníku, či jejich kombinace v rohovkových lézích. Změny jsou značně variabilní, centrální, dobře ohraničené, bílé, šedobílé či krystalické. Doprovodným znakem může být zánět, vaskularizace a pigmentace.
Lipidová degenerace
Vyskytuje se buď na jednom, nebo na obou očích, často následuje po zhojeném rohovkovém vředu. Méně často může být spojená s metabolickými onemocněními, jako jsou hypercholesterolémie a hyperlipémie. Postižené oči jsou obvykle bez klinických příznaků, pouze na rohovce je zřetelná opacita ve formě "drobných jehliček" (ohraničený zákal rohovky). Při výskytu tohoto onemocnění je vhodné provést vyšetření krve na činnost štítné žlázy, která může být snížená, popřípadě vyšetření lipidového profilu pacienta (zvýšená hladina cholesterolu v krvi). Protože nedochází k ovlivnění zraku pacienta, onemocnění se neléčí. Je možné provést odstranění povrchových vrstev rohovky, během několika týdnů však dochází k opětovnému výskytu opacity na témže místě. Pokud je u pacienta diagnostikována snížená činnost štítné žlázy, je možné onemocnění ovlivnit medikamentózně.
Kalciová degenerace
Onemocnění může být spojeno s výskytem celkové hyperkalcémie, hypervitaminózy D, chronické urémie (přítomné při chronickém selhání ledvin) a chronické uveitidě (zánět duhovky). U psů je nejběžnější příčinou chronické zánětlivé onemocnění rohovky s přítomností vředu. Ve středu rohovky se vyskytuje povrchové šedobílé zakalení rohovky. Terapie může být chirurgická, popřípadě lokální. Opětovný výskyt po chirurgické terapii je však častý.
Cirkumskriptní sekvestrace rohovky koček
(latinsky keratitis nigrum) je fokální degenerativní onemocnění rohovky kočky neznámé etiologie, které bylo popsáno poprvé v roce 1960. Za možnou příčinu se považuje například u perských koček postižení primární rohovky s nedostatečnou distribucí slz po bulbu. Jako další možné příčiny se uvádějí virové infekce rohovky (herpesvirus felis) a virózy se vztahem k respiračnímu systému, KCS, entropium, trauma nebo reakce rohovky na cizí těleso. Plemenná predispozice je u kočky perské, siamské, himálajské, barmské i evropské (domácí) krátkosrsté kočky. Dědičný přenos je považován za možný například u skvrnitých koček.
Většina případů onemocnění byla zjištěna mezi 2. až 7. rokem života pacienta. Charakteristickým nálezem je jednostranná černá nebo hnědočervená oválná až kruhová skvrna centrálně či paracentrálně uložená s lehkým vyvýšením rohovkového epitelu, doprovázená různým stupněm konjunktivity, edému a vaskularizace rohovky.
(latinsky keratitis) se klasifikuje dle hloubky postižení, dle etiologie či topografie. Povrchový zánět rohovky (latinsky keratitis superficialis), respektive povrchové eroze jsou nejčastěji následkem traumatizace rohovky a po odstranění příčiny dochází k jejich rychlému zahojení. Klinicky je patrný zvýšený výtok z mediálního očního koutku. Proces je bolestivý, pozorujeme fotofobii. Terapie je závislá na intenzitě a délce trvání onemocnění. Používáme lokální anestetika kombinovaná s antibiotiky.
Povrchový zánět rohovky s pigmentací
(latinsky keratitissuperficialis pigmentosa) se vyskytuje s predispozicí u pekinézů, lhasa-apso, ši-tzu, mopsů a bostonských teriérů. Nejčastější příčinou je chronická iritace očního bulbu při víčkové štěrbině u brachycefalických plemen. Mezi vyvolávající faktory patří districhiáza (řasa vyrůstající z hrany víčka), nosní záhyby, velká víčková štěrbina v kombinaci s prominující oční koulí a tím ztížené mrkání. To způsobuje nedostatečnou distribuci slzného filmu na povrchu rohovky. Pigment je ukládán do epitelu na centrální části rohovky. Vaskularizace je pouze v případě dlouhotrvající iritace. Terapeuticky je nezbytné odstranění etiologického činitele. V indikovaných případech, pokud uložený pigment vede k poruchám vidění, se může provést superficiální keratotomie. Ta vyžaduje opatrnost zejména u brachycefalických plemen. U nich je chronicky iritovaná rohovka slabší než v místě neiritovaném. Protože tím však neodstraníme vyvolávající příčinu, je nutno počítat s recidivami. Nejlepším krokem k omezení depozice pigmentu v rohovce je odstranění chronické iritace, případně využití antiflogistického účinku kortikosteroidů.
(latinsky keratitis superficialis chronica), známý též jako Oberreiterův syndrom německých ovčáků neboli Pannus, se nejčastěji vyskytuj mezi 1. až 6. rokem života. Onemocnění bylo popsáno i u belgických ovčáků, pudlů, jezevčíků, border kolií, greyhoundů, sibiřských husky a dalmatinů. Je to progresivní zánětlivé oboustranné onemocnění rohovky s nepříliš jasnou etiologií. Přisuzována je velká důležitost autoimunitním pochodům a ultrafialovému záření, protože byla prokázána korelace mezi nadmořskou výškou, teplejším ročním obdobím a výskytem onemocnění. Majitel si onemocnění všimne většinou v pokročilém stadiu, kdy jsou epitel a přední vrstva stromatu rohovky již silně pigmentovány a vaskularizovány. Vaskularizace a pigmentace postupně zachvacují celou rohovku. Jaká je prognóza? V případě postižení mladších zvířat (mezi 1. až 2. rokem života) lze očekávat výskyt závažnějších lézí.
Jedná se o modrou variantu výmarského ohaře krátkosrstého.
První známý výskytmodrého výmarského ohaře se datuje již od roku 1940, kdy se ve vrhu stříbrošedých rodičů chovatele Roberta Pattayeho (tehdejšího prezidenta klubu výmarských ohařů v Rakousku) objevilo štěně modré barvy. Další výskyt byl zaznamenán v Německu, také ve vrhu, kde oba rodiče byli stříbrošedí, chovatele Ludwiga Gaula von Gailberga. Budeme-li se zajímat o to, kde se vlastně v liniích stříbrošedých vzaly geny nesoucí modrou barvu, dojdeme až k úvaze, jakou roli ve vývoji výmarského ohaře krátkosrstého sehrála různá křížení při vzniku tohoto plemene. Například německá modrá doga zde také figurovala. Nyní bychom se mohli dlouhou dobu zaobírat otázkami genetiky. Snad je nutná jen zmínka o míchání barev při křížení modrého a šedého jedince. Když se nakříží šedý s modrým, nikdy nevznikne mix barev, jelikož tyto dvě barvy jsou dvě odlišné entity a těmi také zůstávají. Není to tedy jako míchat šlehačku s kávou, ale jako byste míchali modré a šedé kuličky v misce. Když vylovíte hrst kuliček, vždy budete mít v dlani část modrých a část šedých. Bohužel – pro evropského chovatele – byli první jedinci s tímto krásným zbarvením odvezeni příslušníkem amerických ozbrojených sil do Spojených států amerických. Tam se stal tento pes velmi rychle populárním a velice oblíbeným, používaným buď k prvotnímu loveckému určení, nebo také jako pes záchranářský a služební. Zde byl také později uznán AKC (American Kennel Club) jako čistokrevný jedinec a získával mnoho nejvyšších výstavních ocenění. Některé z nejlepších linií v USA mají jeho geny. Doba uznání modrého „výmara“ do standardu AKC skončila bohužel rokem 1971, kdy klub chovatelů výmarských ohařů prohlásil modrou barvu srsti jako diskvalifikační. Stejně tak dopadli i „výmaři“ dlouhosrstí. Velkým překvapením byl pak fakt, kdy francouzský klub chovatelů výmarských ohařů uznal tuto modrou barvu za odstín šedé, a to z důvodu nespecifikovaného rozsahu odstínu šedé barvy.
Bez ohledu na barvu srsti je modrý ohař stejný jako stříbrošedý, jak vzhledem, tak vlohami, kterými disponují. Jejich hlavním využitím, jak jsme již zmínili výše, je lovecká činnost. Dále pak jsou v hojné míře využíváni na celnicích a jako psi záchranáři. Pro všechny tyto činnosti se výborně hodí díky svému vynikajícímu nosu. Jsou to psi velice vytrvalí, přátelští, temperamentní a velmi vychytralí. Tady je nutno upozornit nezkušené začínající chovatele na potřebu velké dávky opatrnosti a důrazu při výchově, jinak se může velmi rychle stát, že si pejsek vymění místo se svým páníčkem. Pokud se však při výchově výmarského ohaře nic nezanedbá, stane se tento čtyřnohý kamarád velmi rychle nepostradatelným členem rodiny, ať už jako domácí mazlíček, nebo lovecky či jinak vedený pes.
Zákon v České republice neudává žádnou očkovací povinnost. Ovšem doporučuje se dvakrát ročně očkovat proti července prasat. Odčervení by mělo být provedeno alespoň jednou ročně.
Onemocnění prasat je celá řada. Velkou roli hraje hygiena chovu, zootechnické podmínky, stres a výživa.
Červenka – původcem je bakterie Erysipelotrix rhusiopathiae. Vyskytuje se i u zdravých prasat, která onemocní při oslabení. Zdrojem nemoci jsou nakažená zvířata, hlodavci i předměty. Výskyt je nejčastější v létě. Typickým příznakem jsou tmavočervené kopřivkové skvrny. U chronické formy dochází ke změnám na srdci, kloubech a kůži. Při bílé formě ke zčervenání kůže nedojde. Léčí se antibiotiky nebo sérem, prevencí je očkování a dezinfekce.
Edémová choroba prasat – jde o nakažlivé onemocnění selat po odstavu. Projevuje se otoky hlavy, krku, víček, otoky stěn vnitřních orgánů, pohybovými poruchami, průjmem, obrnou svalů. Původem jsou hemolytické kmeny bakterie Escherichia coli. K propuknutí přispívají změny a stresy. Úhyn nastává do několika dní. Léčba probíhá pomocí hladovky, hyperimunního séra, antibiotik a sulfonamidů.
Mor prasat – u nás se příliš nevyskytuje. Jde o velmi infekční onemocnění virového původu, které se projevuje krvácením v trávicím a dýchacím aparátu. Šíří se přímo nakaženými prasaty, nebo nepřímo předměty a prostředím. K příznakům patří horečka, kašel, průjem s krví, krváceniny na kůži, zánět spojivek, výtok z nosu. Dochází k úhynu nebo přechodu do chronické formy.
Chřipka prasat – onemocnění způsobené viry a mykoplazmou, postihuje mladší kategorie prasat a vyvolávacím faktorem je i stres. Mezi příznaky patří vysoká teplota, výtok z očí a nosu, kašel, namáhavé a zrychlené dýchání. Selata, která přežijí, bývají oslabená a přenašeči. Chřipka může způsobit i narození mrtvých selat a poruchy plodnosti. Léčba probíhá antibiotiky.
Sípavka – chronické bakteriální onemocnění, které způsobuje deformaci kostí rypáku. Postihuje zejména mladší zvířata, u starších se příznaky neprojeví, ale vylučují zárodky. Projevuje se krvácením z nosu a výtokem z nosu, ztíženým dýcháním. Později postihuje i horní čelist a obličejové kosti. Léčba se neprovádí. Řešením je vyřazování postižených zvířat.
Dyzentérie prasat – bakteriální onemocnění projevující se silným průjmem a nekrózami ve střevě. Terapie probíhá antibiotiky a je nutná dezinfekce.
Enzootická pneumonie – onemocnění dýchacího aparátu způsobené mykoplazmou s přispěním špatných podmínek chovu. Typický je chronický kašel a nižší přírůstky. Terapie probíhá antibiotiky a zlepšením podmínek chovu.
Sysel obecný (Citellus citellus) je okatý hlodavec z čeledi veverkovitých, má hustý, pískově zelenavý kožíšek. Toto zbarvení mu vydatně pomáhá při maskování se v místech, kde se pohybuje. Je o něco větší než jeho příbuzná – veverka. Na rozdíl od veverky má ale krátký ocas, malé ušní boltce a přiléhavou srst.
Vyskytuje se v jihovýchodní a střední Evropě (nejvíce na západ zasahuje do Čech) a dále i v Malé Asii. Do střední Evropy pronikl zřejmě poměrně pozdě, můžeme-li soudit podle materiálů z archeologických nalezišť, pak až v nejranějším středověku. Během posledních několika desetiletí však na mnoha místech vymizel a jeho výskyt získal silně ostrůvkovitý charakter.
V minulosti u nás tento hlodavec nebyl žádnou vzácností, právě naopak. Vzhledem k malému množství predátorů schopných mrštného a velmi pozorného sysla ulovit se přemnožil a páchal velké škody na zemědělských plodinách. V šedesátých letech dvacátého století však začala velmi rychle mizet jejich hlavní útočiště – polní remízky. Je však možné, že syslové od nás nemizí pouze kvůli zásahům do jejich přirozeného útočiště, ale i proto, že střední Evropa je na okraji území, kde se vyskytují. V České republice byl zaznamenán vůbec nejzápadnější výskyt tohoto druhu. Mimo pole ho můžeme také spatřit na udržovaných travnatých plochách sportovních hřišť, parků a podobně. Další jeho přirozenou domovinou jsou krátkostébelné travnaté stepi. Právě těmto nízkým travnatým plochám dávají syslové přednost, protože zde mají svoji nejoblíbenější potravu a mají dobrý výhled na okolí (uvidí tak velmi snadno svého nepřítele a stihnou uniknout do podzemních nor).
Počet známých současných lokalit nepřevyšuje dvě desítky a stále jich ubývá. Jsou ostrůvkovitě rozmístěny v západních, severních, středních i jižních Čechách a na střední i jižní Moravě. Příčiny nápadného ústupu nejsou zcela zřejmé, bezpochyby jde o důsledek působení řady faktorů počínaje proměnami v charakteru krajiny a konče změnou zemědělského hospodaření (velkoplošné kultury, zarůstání cest, mezí a úhorů), opomenout nelze ani možné vnitrodruhové a populační příčiny (například oscilace areálu).
Vyznačuje se kratším tělem na nízkých nohách, přiléhavým osrstěním (vypadá štíhlejší) a nedlouhým, přiléhavě osrstěným ocasem. Také zadní chodidla má z velké části pokryta chlupy. Zbarvení je na hřbetě žlutohnědé, rezavohnědé nebo pískově šedožluté s nejasnými světlými skvrnami, spodina těla bývá jednobarevně žlutá, jenom brada, krk a také úzké proužky kolem velkých černých očí jsou bílé. Ušní boltce jsou malé, jen částečně vystupující ze srsti. Délka těla je 18–24 cm, délka ocasu je 4,5–8 cm, syslové váží 240–340 g.
Jedná se o parazita způsobujícího u psů kožní onemocnění zvané červená prašivina neboli demodikóza. Trudníci jsou dlouzí okolo 0,2 až 0,3 mm. Mají doutníkovitý tvar a čtyři páry končetin. Usídlují se v mazových váčcích chlupů, kde se poměrně rychle množí, takže jich v jednom váčku mohou být během chvíle desítky. Jejich výskyt způsobuje primárně vypadávání srsti a dále se objevují různé infekce. Postižená místa hnisají a vznikají záněty.
Demodex cannis (trudník psí) napadá především mladé psy zhruba do jednoho roku a štěňata. Vždy dochází k přenosu pouze při styku zdravého psa s napadeným, například z matky na krmené štěně. Demodikózou ovšem mohou onemocnět i starší psi, a to zejména psi oslabení, nemocní, napadení střevními parazity. Má se za to, že trudník psí napadá častěji krátkosrstá plemena psů.
Průběh napadení trudníkem může být různý, od šupinaté formy, kdy je léčba při včasném zjištění jednodušší, až po rozsáhlejší formu, kdy se vytvářejí na těle psa strupy, které obsahují mimo jiné velké množství parazitů, a kdy je léčba již obtížnější. Demodikóza se projevuje vypadáváním srsti. Jedná se o okrouhlá ložiska s prořídlou srstí a šedou barvou kůže. Uhynulí a oslabení trudníci jsou zanášeni krví do mízních uzlin, které pak bývají zvětšené. Mohou se také objevovat drobné puchýřky. Je důležité dbát na to, aby si pes puchýřky neškrábal a nezanesl tak do nich infekci. Při infekci přichází na řadu antibiotika, která oslabují imunitu, a tím pádem posilují výskyt demodexe. Dostáváme se tak do začarovaného kruhu.
Trudníci mohou pronikat i do vnitřních orgánů psa a v tomto případě po zaléčení nemoc většinou propuká znovu. Trudník psí přežívá i několik dnů mimo hostitele, je tedy nutné asanovat i prostředí, ve kterém pes žije.
Názory na léčbu demodikózy se různí. Je však nutné vyvarovat se léčení steroidy, které snižují obranyschopnost postiženého jedince. Mezi nejšetrnější způsoby léčby patří například obojky a pipety obsahující amitraz (Preventix, Pro Meris Duo, Advocate – tento jediný amitraz neobsahuje). Nejedná se o žádnou razantní léčbu a psa tím nijak nevystavujeme stresu. Účinnost těchto přípravků bývá však podstatně nižší než u razantnějších léčebných postupů. Dalším velmi rozšířeným způsobem léčby jsou koupele (Ectodex, Tactic). Koupele jsou velmi nepříjemnou procedurou jak pro psa, tak chovatele, kvůli jejich charakteristickému zápachu a četnosti použití. Je nutné je provádět v otevřené, větratelné místnosti. Pro psa i majitele jsou mnohdy stresující a bohužel dlouhodobou záležitostí.
