STAFORDŠÍRSKÝ BULTERIÉR VERSUS AMERICKY PITBULTERIER
STAFORDŠÍRSKÝ BULTERIÉR VERSUS AMERICKY PITBULTERIER je přesně to, o čem vás chceme informovat v našem článku. Americký pitbulteriér je rozhodně plemeno, které patří do rukou pouze lidem, kteří ho zvládnou. Nehodí se však pro výcvik formou drilu. Je velmi citlivý ve vztahu ke svému pánovi. Je třeba vychovávat ho především formou hry. Surovým zacházením s pitbulteriérem ničeho nedocílíte. Toto plemeno je opravdu pro lidi, kteří již zkušenosti s kynologií, výcvikem a výchovou psů mají.
Americký pitbulteriér
Americký pitbulteriér je mírumilovný k lidem a zcela oddaný své rodině. Dokáže ji bránit i za cenu ztráty života. Také velmi těžce nese, když rodinu někdo opustí. Má vyrovnanou povahu, je kamarádský a hodí se i k dětem. Je to opravdu společenský pes, který má rád každou návštěvu, třebaže je vůči cizím lidem trochu rezervovaný. Je výjimečně odolný vůči fyzické a psychické zátěži, dokáže vytrvale a tvrdě pracovat a potřebuje být stále něčím zaměstnán. Při styku s jinými psy dává najevo svou nadřazenost, kterou má geneticky zakódovanou. Při správné výchově s ním však nejsou problémy a svou trochu pošramocenou pověst si určitě nezaslouží. Ve špatných rukou může být ovšem „pitbul nebezpečný, a to především proto, že se vždy chce svému pánovi zavděčit, což je snadno zneužitelné.
Po celá staletí chovateli podporovaná vlastnost pitbulů z něj tedy dnes činí problémového psa ve vztahu k jiným psům. Oproti tomu pitbulteriéry, kteří se v ringu pod tlakem zranění a bolesti obrátili proti člověku, „pitmani“ bez milosti utratili. Díky této tvrdé selekci je dnešní americký pitbulteriér pes pevné, vyrovnané, spolehlivé a bezmezně statečné povahy s vřelým vztahem k člověku.
Povaha pitbula je k lidem přátelská, svému pánovi a jeho rodině je bezmezně oddaný, je povahově velmi vyrovnaný a inteligentní. Je společenský, radostně vítá všechny návštěvy, a i když je k cizím lidem rezervovaný, není agresivní. Toto však platí pouze pro psy z dobrého chovu. Bohužel mnoho pitbulů u nás chovaných, jsou psi ze špatných spojení nebo kříženci. Extrémní vlastnosti, jako je game, se velice rychle ztrácí při nesprávné volbě chovného páru, a současně se bohužel ztrácí také další vlastnosti, jako je loajalita vůči lidem a vyrovnaná povaha. Proto je nutné krýt feny liniově odpovídajícími psy. Pro správnou volbu chovného páru je tedy nutné znát rodokmen obou rodičů a vědět, co s čím můžeme kombinovat.
Někteří „chovatelé“ kryjí cokoliv čímkoliv pouze za účelem zisku a výsledkem jsou psi, kteří mají s pitbulem společný pouze vzhled. Často u nich chybí typické vlastnosti plemene a objevuje se dokonce agresivita vůči lidem. Jsou to zkrátka bastardi vypadající jako pitbulové. Bohužel tito jedinci dělají pak ostudu celému plemenu a problémy jeho chovatelům.
Pitbul rozhodně není pes pro každého. Jeho fyzický fond a zděděné vlastnosti ho sice předurčují být dobrým společníkem do rodiny a ochráncem majetku, jeho výchova však vyžaduje mnohem více trpělivosti a důslednosti než výchova jiných plemen. Americký pitbulteriér si musí být neustále jist svým postavením, umístěním a žebříčku hierarchie v rodině. Vždy je také připraven vzít „vedení“ do svých rukou, k&nbs
Ve svém příspěvku AMERICKÝ PITBULTERIÉR se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Michaela.
dobry den chci se zeptat muj pes 10 let mel pred4 mesici operaci boule na boku nezhoubnou ale znova se mu udelala vedle toho muzete mi poradit doktor mi ho chce uspat
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Olda.
Znovu vyndat bouli vyříznutím a vyčkat, jak se to bude vyvíjet dál. Můžete ještě změnit značku krmení a zkusit například Purina ProPlan pro psy seniory.
Také toto plemeno není příliš vhodné pro lidi, kteří nemají žádné zkušenosti se psy. Nevychovaný a dominantní pes může být velmi nebezpečný a mívá sklon k agresivitě, někdy může reagovat i na malé podněty útokem. Pokud je vydrážděn, zaútočí velmi tvrdě. Při správné výchově je svému pánovi oddaným společníkem, a pokud je k němu důsledná, respektuje i celou jeho rodinu. K cizím lidem je poněkud nedůvěřivý, ke známým návštěvám se chová přátelsky. Problémy mohou nastat při setkání s jinými psy, vůči nimž se tento pes chová dominantně a bojovně. Americký stafordšírský teriér se k dětem chová většinou mile a kamarádsky, při styku s malými dětmi je však nutný dohled. Při správné výchově se může mnohému naučit a stává se psem přítulným a poslušným.
Toto plemeno je vhodné chovat v bytě, kde je mu umožněn neustálý kontakt s jeho pánem. Pokud je celoročně umístěn venku v kotci, potřebuje zateplenou, nejlépe mírně vyhřívanou boudu, protože poměrně špatně snáší umístění v chladných prostorách. Americký stafordšírský teriér není klasickým služebním plemenem. Vyhovují mu krátké, silové výkony.
Ačkoli se to na první pohled nemusí zdát, je to pes vhodný k dětem i do bytu. Je to totiž typický ochranitel a obranář. Přestože je příslovečně odvážný, pokud je správně vychován, není nikdy agresivní. Pokud však byl vychován nedůsledně, může být agresivní vůči jiným psům a nedůvěřivý k cizím lidem. Přeci jen jsou v jeho krvi geny zápasníků. Někdy je poněkud tvrdohlavý, a proto vyžaduje opravdu disciplínu. Je velmi pohyblivý a čilý a neobyčejně zvídavý ke svému okolí. Je to dobrý krysař, ale i osobní strážce. Ve vypjatých situacích se umí rychle a správně rozhodnout, jinak je ale klidný a mírný.
Americký stafordšírský teriér má stejné předky s americkým pitbulteriérem, jsou jimi angličtí bulteriéři, v podstatě jde o dvě linie jednoho plemene. Spolu s anglickými přistěhovalci přišla do Ameriky i jejich vášeň psích zápasů a bulteriéři. Nový osadníci používali bulteriéra kromě zápasů i na lov škodné, jako jsou kojoti a červení rysy. Přibližně do roku 1935 se jednalo o čistě pracovního tvrdého psa, u kterého nebyl rozhodující exteriér, ale pracovní vlastnosti, povaha a „game“ (bojovnost). Čím dál častěji se však kladl větší důraz na exteriér. Chovatelé se rozdělili na dva tábory. Jedni upřednostňovali dále pracovní kvality a „game“ a chovali svého pitbula s proměnlivým exteriérem a vysokou bojechtivostí, ti druzí začali klást důraz na líbivý vzhled a jednotnost bez pracovních kvalit. Z těchto psů vznikl americký stafordšírský teriér.
Ve svém příspěvku PLEMENA PSŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kašpar.
Dobrý den,
rád bych článek doplnil o psy, kterých se problémy s ledvinami často týkají - Bull Terrier (bulteriér)
Cairn Terrier (kernteriér)
English Cocker Spaniel (anglický kokršpaněl)
German Shepherd (německý ovčák)
Samoyed (samojed)
jinak info jsem vzal z https://psiusmev.cz/media/o… Tak snad pomůže.. My jsme o naši Azou přišly právě kvůli ledvinám a byl to kokr.. :/
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Plemeno oficiálně uznané až v roce 1989 s velmi nejasným původem, dnes v USA velmi oblíbené a charakteristické svým téměř neexistujícím ocasem.
Toto kočičí plemeno je charakteristické zejména tím, že nemá skoro žádný ocas. Americký bobtail má dlouhosrstou i krátkosrstou varietu: gen pro dlouhou srst je však recesivní, takže je tento typ vzácný. Žádoucí je polodlouhá srst a dlouhé licousy na tvářích. Srst amerického bobtaila se nekroutí, i když vypadá huňatě.
Americký bobtail má poměrně svalnaté tělo, mohutné kosti a velké kulaté tlapky. Nejvýraznějším znakem plemene je krátký ocas, který by měl být dlouhý maximálně po paty, ale nesmí být natolik krátký, aby při mírném zvednutí ocasu nebyl téměř vidět. Na hlavě si lze všimnout průměrně dlouhého čenichu s výraznými polštářky hmatových vousů. Oči má bobtail velké, jsou hluboko zasazené a mají mandlový tvar. Během svého života dosahuje hmotnosti 3–7 kg. Ještě je třeba dodat, že svého plného vývinu dosahuje až ve třech letech. Americký bobtail se chová jak v dlouhosrsté, tak v krátkosrsté variantě, i když je třeba říci, že dlouhosrstý bobtail je poměrně vzácný, neboť gen pro dlouhou srst je recesivní. Srst této kočky je dvojitá, svrchní vrstva je tvrdší, zato spodní vrstva je hezky huňatá a jemná. Velmi důležité jsou u bobtaila chloupky rostoucí z uší a u dlouhosrsté varianty jsou žádoucí chomáčky chlupů rostoucí mezi polštářky na packách. U tohoto plemene jsou povoleny všechny kresby a zbarvení. U koček s tabby kresbou je vysoce ceněná pěkná, teplá barva podkladu a u tabby pointů (tedy u koček s tabby kresbou a se siamským zbarvením) se cení zřetelná kresba na těle. Jsou povoleny všechny barvy očí s výjimkou různě zbarvených očí (odd-eyed).
Americký bobtail je velmi přátelské a zvídavé plemeno kočky. Americký bobtail má velmi rád děti a dobře se snese i s ostatními domácími mazlíčky. Tyto kočky jsou známé svou přátelskou a klidnou povahou. Americký bobtail je společenská kočka, která se dobře hodí k dětem a do jakéhokoliv typu domácnosti. Dalším povahovým plusem bobtaila je, že se velmi dobře snáší s jinými kočkami a dobře se snese také se psem. Stejně jako některá ostatní kočičí plemena se může zpočátku chovat rezervovaně vůči neznámým lidem.
Amerického bobtaila si lze pořídit jak v dlouhosrsté, tak v krátkosrsté variantě. Ani u jednoho z druhů této rasy není třeba se příliš starat o srst, bohatě stačí kartáčování jednou týdně, jelikož srst nemá sklon k zacuchání. Přestože je stavba těla amerického bobtaila atletická, je třeba mít na paměti, že toto plemeno má poměrně značný sklon k tloustnutí, tudíž bychom měli dbát na to, aby měla naše kočka dostatek pohybu a aby se jí nedostávalo příliš kalorické stravy.
pinčové, knírači, dogovitá plemena typu mastifa, plemena molosoidní a švýcarští salašničtí psi
teriéři
jezevčíci
špicové a tzv. primitivní plemena
honiči barváři
ohaři – stavěcí psi
slídiči a retrívři
plemena společenská
chrti
Lovecká kynologie dělí lovecká plemena na ohaře, slídiče, honiče, barváře a norníky a případně přinašeče. Každý lovecký pes využívající se k tomuto účelu musí projít zkouškami, které vycházejí ze zkoušek pro jednotlivá plemena (jiné zkoušky mají chrti a jezevčíci například). Některá plemena uvedená v tomto soupisu se již příliš jako lovečtí psi nevyužívají, ale i tak v nich mohou zůstávat lovecké instinkty.
Americký teddy má souměrně krátkou hustou a elastickou srst bez přesahujících delších chlupů. Chlupy jsou hrubé a krepovité, rostou kolmo od těla a nepřesahují délku 3 cm. V srsti nesmí být žádné vírky nebo pěšinky dělící srst. Americký teddy je vzhledově téměř totožný s rexem, rozdíl je pouze genetický. Výše popsaný typ srsti je stejně jako u rexe recesivní a při křížení těchto dvou plemen – které je ale nevhodné – bychom získali jen hladká morčata. Vzhledem k udržení typické a především kvalitní srsti amerického teddyho je vhodné křížit spolu jen jedince téhož plemene.
Mezi velké klady tohoto plemene patří jedinečně mazlivá, klidná a komunikativní povaha. Přirozeně již jejich mláďátka nebývají bázlivá. Zkušení chovatelé tvrdí, že pokud náhodou zakoupili bázlivého dospělého, rychle si zvykl a brzy byl stejně kontaktní jako ostatní.
Americký teddy by se měl koupat co nejméně, aby si srst udržela svou tvrdost. Po koupání totiž srst měkne a ztrácí svou tvrdost a elasticitu. Důležité je i pravidelné vyčesávání kožíšku – odstraňují se tak odumřelé chlupy a nečistoty, protože je srst dost hustá. Srst se pročesává od zadečku k hlavě, aby nebyla narušena struktura kolmo rostoucích chlupů. Nejlepší je jednořadý hřeben s pohyblivými hroty, jímž se dobře vyčešou nečistoty a odumřelé chlupy zvnitřku kožichu, pro odstranění nečistot z povrchu je pak dobrý měkký kartáč.
Jde o společenské tvory, takže by se měli chovat ve větších skupinách, ačkoli se samci někdy mohou prát. Vhodný je chov venku v ohrádce (možno i přenosné), kde mají možnost pastvy, musí mít také něco k obrusu hlodáků (dřevo, tvrdé pečivo).
Ubikace morčete by v interiéru měla být umístěna na nějakém vhodném místě. Ideální je takové, kde je světlo, není tam přetopeno a zároveň nefouká průvan, jelikož morčata jsou náchylná na nachlazení. Zvířeti nesvědčí ani příliš hlučné prostředí. Jestliže pořizujete morče dítěti, nebojte se ho dát přímo do dětského pokoje, buď na stolek, na skříň, nebo třeba i přímo na zem.
Americký teddy se dá zakoupit ve zverimexech nebo přímo u chovatelů, cena se pohybuje okolo 300 korun.
Lipom je nerakovinný tukový nádor vyplněný měkkou tkání, který je extrémně častý u psů středního a staršího věku, i když se může objevit i u mladších psů.
Nádory jsou vyplněny tukovými buňkami, které se obvykle objevují těsně pod kůží. Mohou se však rozvíjet i vnitřně. Lipomy u psů mají obecně měkkou a hladkou texturu a jsou zaobleného vzhledu. Mohou mít velikost vlašského ořechu až po velikost softballového míčku.
Typy lipomů
Existují tři typy lipomů, které typicky postihují psy:
Běžný lipom je nejběžnějším typem psího lipomu. Tyto benigní (nezhoubné) tukové nádory se obvykle tvoří ve vrstvě tukové tkáně těsně pod kůží. Nejčastěji se vyvíjejí na nohou, v podpaží a na hrudi a břiše. Mohou ale růst i na vnitřních orgánech a ve sliznici žaludku. Na těchto místech nejdou dlouhou dobu nahmatat a při zjištění již mají značné rozměry. Takto velké lipomy uvnitř psího těla mohou negativně ovlivnit funkci dotčeného orgánu nebo okolních tkání, které utlačují. Zde můžete vidět fotografie typických projevů běžných lipomů na psech: tukové boule u psa foto.
Infiltrativní lipom, i když je stále benigní, může napadnout okolní tkáň. Tento typ lipomu se může objevit mezi svalovými vrstvami. Zde můžete vidět fotografie typických projevů infiltrativních lipomů u psů: infiltrativní lipom u psa foto.
Myelolipom není tvořen pouze čistou tukovou tkání, ale obsahuje i hematopoetické buňky – buňky, které produkují červené a bílé krvinky. Jedná se o vnitřní lipom, který se vyskytuje na slezině, játrech nebo nadledvinkách. Zde můžete vidět fotografie myelolipomů u psů.
Lipomy neohrožují psa na životě, i když v závislosti na jejich velikosti a umístění mohou psovi způsobit mnoho bolesti a nepohodlí a ovlivnit pohyblivost. Lipomy lokalizované na srdci nebo vnitřních orgánech mohou způsobit orgánovou dysfunkci a další komplikace.
Lipom versus liposarkom
Liposarkomy jsou rakovinné tukové nádory, které se velmi podobají lipomům. Nevyvíjejí se z existujících lipomů. Obvykle se nešíří tělem, i když ve vzácných případech mohou metastázovat a obvykle je lze chirurgicky odstranit. Prognóza liposarkomu je obecně považována za dobrou, přičemž většina psů žije dva až tři roky po operaci.
Lipom versus lymfom
Ačkoli to zní podobně, lipom by se neměl zaměňovat s lymfomem, což je rakovinový nádor, který se vyvíjí v lymfatických uzlinách psa.
Lipom versus cysta
Vzhledově lze lipomy také zaměnit s cystami, což jsou membrány, které se plní tekutinou vylučovanou tělem nebo pevným materiálem, jako je keratin nebo odumřelé kožní buňky.
Akutní nebo chronické selhání ledvin je velmi vážné onemocnění, které má mnoho příčin. Hlavní funkcí ledvin v organismu je očištění krve od odpadních látek, které se v ní hromadí. Selhání má proto vždy příznaky otravy (vlastními zplodinami). Výskyt onemocnění se zvyšuje s věkem, ale může se objevit i u mladého zvířete. Obecně se považuje za onemocnění progresivní, které vede v konečné fázi ke smrti zvířete. Chronické selhání ledvin je stav, kdy jsou ledviny z 80 % poškozené a zbylých 20 % nestačí odstraňovat odpadní látky z těla.
Příčiny ledvinného selhání jsou různé. Mimo jiné záleží také na věku. U mladých zvířat se může jednat o vrozenou nedostatečnost, které selhání ledvin podmiňuje. Dědičné vady jsou typické pro některá psí plemena (například kokršpaněl, bulteriér, pudl, basenji, lhasa-apso, u koček jde především o dlouhosrstá plemena). Mezi další příčiny patří infekce, otravy (léky, jedy, bakteriální toxiny) nebo ucpání močových cest kameny. Dalšími příčinami jsou chybné reakce imunitního systému a chronické zánětlivé procesy. Může se jednat o samostatnou diagnózu nebo o komplikaci jiné nemoci. Například těžká infekce nebo septický stav mohou vrcholit selháním ledvin. Často se tento problém objevuje u fen se zanedbaným zánětem dělohy. K akutnímu selhání ledvin může také dojít ve stáří v důsledku jejich přirozeného opotřebování. Příčiny chronického selhání ledvin jsou stejné jako u akutního, pouze poškození je menší, a tak ledviny fungují aspoň zčásti. Je důležité upozornit, že u chronického ledvinného selhání se příznaky objevují postupně, protože hladina zplodin narůstá pomalu.
Vzhledem k tomu, že ledviny mají nezastupitelnou úlohu při čištění krve, má jejich selhání vždy příznaky otravy. Zvíře s akutním selháním ledvin nežere, zvrací, nejeví zájem o okolí, má průjem, který je často i s krví, v tlamě se mohou objevit vředy. Charakteristické je to, že hodně pije, ale nemočí vůbec nebo velmi málo. Bez pomoci veterináře by během několika dnů upadlo do kómatu a uhynulo by. U chronického selhání ledvin zvíře více pije a močí, hubne, přidává se i průjem a občasné zvracení. Srst je hrubá, matná a lámavá. Objevuje se páchnoucí zánět dásní, někdy i zmatené chování. Dále je možno pozorovat zvýšenou únavu, zimomřivost a spavost. V pokročilejších stadiích se dostavují nepříznivé účinky toxického působení metabolitů na ostatní tkáně organismu (zvracení, slinotok, průjmy). Sliznice bývají bledé z důvodu chudokrevnosti. Pokud se zdravotní stav neřeší, onemocnění se postupně zhoršuje, až se ledviny zcela vyčerpají. Následně se objeví příznaky akutního selhání ledvin a smrt.
Ledviny se skládají z mnoha jednotlivých tělísek (funkčních jednotek) odpovědných za filtraci krve a regulaci hladiny důležitých látek. Ledvinná funkční jednotka se nazývá nefron. Nefron je složen z filtračního tělíska (glomerulu), což je klubíčko cévních kapilár v pouzdru (Bowmanovo), které chytá a svádí filtrát do odvodného (odpadního) kanálku. V kanálku dochází ke zpětnému vstřebávání důležitých přefiltrovaných látek, iontů a vody. Na základě výměny různě nabitých částic se zde pomáhá udržovat správná acidobazická rovnováha (pH krve). Kanálky se sbíhají do větších sběrných kanálků, které ústí do ledvinné pánvičky a močovodu.
Hlavní funkcí ledvin v organismu je očištění krve od odpadních látek, které se v ní hromadí. Selhání má vždy příznaky otravy (vlastními zplodinami). Výskyt onemocnění se zvyšuje s věkem, ale může se objevit i u mladého zvířete. Obecně se považuje za onemocnění progresivní, které vede v konečné fázi ke smrti zvířete.
Příčiny ledvinného selhání jsou různé. Mimo jiné záleží také na věku. U mladých zvířat se může jednat o vrozenou nedostatečnost, která selhání ledvin podmiňuje. Dědičné vady jsou typické pro některá psí plemena (například kokršpaněl, bulteriér, pudl, basenji, lhasa-apso, u koček především dlouhosrstá plemena). Mezi další příčiny patří infekce, otravy (léky, jedy, bakteriální toxiny) nebo ucpání močových cest kameny. Dalšími příčinami jsou chybné reakce imunitního systému a chronické zánětlivé procesy. Může se jednat o samostatnou diagnózu nebo o komplikaci jiné nemoci. Například těžká infekce nebo septický stav mohou vrcholit selháním ledvin. Často se tento problém objevuje u fen se zanedbaným zánětem dělohy. K akutnímu selhání ledvin může také dojít ve stáří v důsledku jejich přirozeného opotřebování. Příčiny chronického selhání ledvin jsou stejné jako u akutního, pouze poškození je menší, a tak ledviny fungují alespoň z části. Je důležité upozornit, že u chronického ledvinného selhání se příznaky objevují postupně, protože hladina zplodin narůstá pomalu.
Vzhledem k tomu, že ledviny mají nezastupitelnou úlohu při čištění krve, má jejich selhání vždy příznaky otravy. Zvíře s akutním selháním ledvin nežere, zvrací, nejeví zájem o okolí, má průjem, který je často i s krví, v tlamě se mohou objevit vředy. Charakteristické je to, že zvíře hodně pije, ale nemočí vůbec nebo velmi málo. Bez pomoci veterináře by během několika dnů upadlo do kómatu a uhynulo by.
U chronického selhání ledvin zvíře více pije a močí, hubne, přidává se i průjem a občasné zvracení. Srst je hrubá, matná a lámavá. Objevuje se páchnoucí zánět dásní, někdy i zmatené chování. Dále je mož
Příčiny ledvinného selhání bývají rozmanité. U mladých zvířat se lze setkat s vrozenou vadou podmiňující ledvinné selhání. Dědičné vady jsou charakteristické pro určitá plemena, ale mohou se vyskytnout u kteréhokoli psa nebo kočky (například kokršpaněl, irský setr, bulteriér, bernský salašnický, šarpej, Jack Russel teriér, pudl, basenji, lhasa-apso a mnoho dalších).
Další možnou příčinou jsou chybné reakce imunitního systému následkem chronických infekcí, jiné zánětlivé procesy, toxemie a podobně. Těžké infekční stavy nebo septický stav mohou vrcholit právě selháním ledvin. Často se například setkáváme se selháním ledvin u fen se zanedbaným zánětem dělohy. Rovněž neléčená obstrukce (ucpání) vývodných močových cest vede k selhání ledvin. Šokové stavy a velké ztráty krve také mohou způsobit selhání. Podílet se na něm může i dekompenzované srdeční selhání nebo tromboembolické stavy narušující prokrvování ledvin. Mnoho léčiv též navozuje stavy selhání (některá antibiotika, cytostatika, protizánětlivé léky). Samozřejmě různé intoxikace narušují funkci ledvin, asi nejznámější ledvinný jed je etylenglykol (FRIDEX), který svou sladkou chutí láká psy k ochutnání. Také bychom měli dát pozor na některé pro člověka neškodné potraviny, které mohou u psů vyvolat velké problémy (hroznové víno/rozinky, makadamové ořechy a podobně).
Včasné nasazení odpovídající léčby může zásadně omezit možnost komplikací v podobě selhání ledvin. Majitel by nikdy při podezření z konzumace jakéhokoliv možného jedu neměl váhat a ihned navštívit veterináře. Zde asi ponejvíce platí, že lepší je návštěva zbytečná než pak zoufat nad pomalu odcházejícím pejskem.
V časném stadiu chronického ledvinného selhání může odpovídající léčba doplněná správnou životosprávou výrazně prodloužit kvalitní život psa. Podle klinického a laboratorního nálezu veterinář zvolí vhodné doplňující léky, které mohou zpomalit nepříznivý proces nebo zlepšit příznaky uremie. V ojedinělých případech lze vhodným zákrokem zvrátit patologický proces a opravdu výrazně zpomalit progresi onemocnění, například odstraněním obturujících urolitů (kamínků).
Selhání ledvin se považuje za onemocnění agresivní, které vede v konečné fázi ke smrti zvířete.
Pokud se rozhodnete pro biewer teriéra, neukvapte se s výběrem. Při nákupu je třeba pozorně si psa prohlédnout, abyste získali toho pravého. U štěněte se to však docela špatně určuje. Hlavně si všímejte, jestli jeho rysy a stavba těla nápadně nepřipomínají plemeno shi-tzu. Dejte si velký pozor. Někteří chovatelé kříží v honbě za vzhledem biewerů jorkšírské teriéry buď s maltézskými pinči, nebo se shi-tzu. Štěňata vzniklá ze spojení s pinči jsou ovšem větší než biewer, nestojí jim ouška a kvalita srsti je celkově velmi podprůměrná.
Dnes se hodnotí až na 1 500 eur. V USA vzbudil vlnu velkého nadšení i zájmu o chov. Jedním z prvních registrů, který uznal biewer teriéry jako samostatné plemeno s názvem Biewer Yorkies, byl právě americký ACR. Od roku 2007 je v ACR zapsáno plemeno tříbarevných Yorkies, tzv. particoor. FCI je zatím bohužel neuznala. Zvýšený zájem o psíky vyvolal logicky větší poptávku, ale i vyšší cenu. V Americe se běžná cena pohybuje kolem 2 000 dolarů.
Při koupi štěněte je dobré se obrátit na chovatelské stanice, které mají kladné reference.
V roce 1984 manželé Biewerovi zkřížili dva tmavé jorkšíry a narodil se jim bílo-černý biewer jorkšírský teriér a la Pom Pon, dnes hodnocený až na 30 000 korun. Pořízení si takové rarity tedy není nijak levná záležitost. Možná i proto se stal velice oblíbeným doplňkem bohaté americké smetánky. Od známého jorkšíra se liší zejména barevně. Standardem pro uznání biewer teriéra jsou bílé pruhy, které by se měly u psů vyskytovat na hlavě, na předních i zadních tlapkách, na břiše, jako límec za krkem psa a na konci ocasu.
Biewer jorkšír je malý teriér s dlouhou srstí, kterou dělí rovná pěšinka od špičky nosu až po ocas. Chlupy zasahující do očí by se měly svazovat mašlí nebo mohou jemně splývat. Vzpřímené uši ve tvaru V má posazeny v zadní části lebky, poměrně blízko u sebe. Pes se pohybuje kompaktně a tělo drží dostatečně vzpřímeně, čímž zdůrazňuje svou důležitost. Má kulaté tlapky s černými nebo bílými drápy. Dosahuje výšky až 23 cm a váží asi 3 kilogramy.
Biewer jorkšírský teriér se řadí mezi inteligentní a chytré psy. Je hodný, přátelský, a pokud je k tomu veden, dokáže být i velice přítulný. Dobře snáší cizí lidi i malé děti. Miluje zábavu a hračky a s ostatními zvířaty se většinou nepere a nevyvolává žádné známky agrese. Přestože je ostražitý, není vhodný jako hlídací pes.
Zejména náročná je u biewer teriéra péče o srst. Vzhledem k její délce je třeba ji pravidelně pročesávat, zbavovat všelijakých nečistot a samozřejmě upravovat. Důkladně pročesat hustou srst takového jorkšíra ale není vůbec snadné. Jestliže tedy není pes určen k vystavování, můžete pro něj zvolit elegantní sportovní střih.
Jedním z prvních registrů, který biewer teriéry uznal jako samostatné plemeno, je právě americký ACR (American Canine Register). Ten se zároveň zasadil o název „Biewer Yorkies“. ACR registruje od roku 2007 tuto rasu jako tříbarevné Yorkies neboli „particoor“. V FCI zatím není toto plemeno uznáno.
Toto krásné plemeno se silně se lesknoucí srstí vytvořil jeden americký chovatel zkřížením kočky barmské a kočky černé americké krátkosrsté. Postupným křížením se podařilo vyšlechtit nádhernou bombajskou kočku s černou lesklou srstí.
Její tělo bychom si někdy mohli splést s tělem kočky barmské, ale díky vykřížení s kočkou americkou je robustnější a má kulatější hlavu. Ocas je středně dlouhý stejně jako nohy. Její tělo je středně velké a můžeme říci, že poměrně svalnaté. Na hlavě nás zaujme její velká kulatost a širokost. Tlamička je krátká a nos mírně prohnutý směrem do horní části lebky. Oči jsou poměrně velké a kulaté a daleko od sebe. Požadovaná barva očí je měděná nebo zlatožlutá.
V srsti bombajské kočky, která by měla být neustále černě lesklá, se nesmí vyskytovat žádné bílé chlupy. Někdy se může stát, že koťata bombajské kočky mají některá místa na srsti hnědá. Nemusíte se bát. Toto zbarvení postupem času vymizí. Barva srsti bombajských koček by tedy měla být jen černá – jen tyto kočky jsou uznávány na výstavách a používají se pro další šlechtění.
Kocouři jsou větší než samice a váží asi 3,5–7 kg, hmotnost koček se pohybuje od 2,5 do 4,5 kg. Kočky žijící divoce se dožívají v průměru 3–5 let, zatímco doma chované kastrované kočky až 15 let.
Povahu bombajské kočky můžeme srovnat s povahou kočky barmské. Jsou obvykle klidné s vyrovnaným charakterem, a proto jsou velmi vhodné pro ty, kdo mají děti či nějaké domácí mazlíčky. Výborně se toto plemeno snese se psy. Pokud necháte tuto kočku delší dobu o samotě, bude velmi strádat, neboť vyžaduje neustálou pozornost a společnost. Vyznačují se hlavně tím, že jejich mňoukání je velmi jemné a svůj hlas nechávají jen málokdy slyšet, a nejsou skoro vůbec hlučné.
Bombajská kočka je velmi chytré plemeno. Vyhledává kontakt s lidmi, má ráda rozpustilé hry, kartáčování a vyžaduje hlazení. Naučí se lehce chodit na vodítku. Tyto kočky se dobře cítí jak ve volném výběhu v zahradě, tak i ve vhodně zařízeném bytě. Mají rády teplo. Jsou klidné, vyrovnané, sebevědomé a dominantní osobnosti. Tyto kočky časně dospívají, takže pohlavní zralosti dosahují již ve věku šesti až devíti měsíců. Tělesný vývoj ovšem probíhá pomaleji.
Srst bombajské kočky by měla být neustále leskle černá. Abychom tohoto dosáhli, stačí její srst hladit a někdy ji přetřít semišovým hadříkem. Srst bombajské kočky nemá podsadu, a proto není její udržování nějak těžké.
Tato kočka nevyžaduje žádnou zvláštní péči. V celé Evropě prý žije nanejvýš 20 čistokrevných zvířat. Jejich celosvětový počet nedosahuje stovky. Chovatelů těchto plemen je málo a vrhů je po zeměkouli jen několik ročně. Bombajské kočky tak patří k velmi vzácným plemenům.
k lidem: s lidmi má přátelský vztah, k cizím dětem se přibližuje s nedůvěrou
ke zvířatům: s ostatními psy vychází bezproblémově, stejně tak i s dalšími zvířaty, jen někdy má sklon je „honit“, pokud se pohybují na jeho vkus rychle
Ivermectin prokazuje v laboratorních podmínkách účinek na množení viru, k jeho dosažení je ale zapotřebí podat až stonásobek běžné dávky [1]. Klinické studie s podáváním přípravku u covidu-19 vykazují protichůdné výsledky a jsou kritizovány pro malé počty pacientů a metodické chyby. Stávající stav odborného poznání neumožňuje formulovat jednoznačné doporučení k jeho podávání. Americká Společnost infekčního lékařství se vyslovila proti používání Ivermectinu mimo kontrolované vědecké studie. Americký The National Institutes of Health ve svém stanovisku uvádí, že nemůže formulovat žádné doporučení pro nebo proti podávání Ivermectinu u covidu-19 a nechává rozhodnutí na jednotlivých lékařích a jejich pacientech.
