Informace od profesionálů

MENU

  

BETA BOJOVNICE

  

PES

  

KOČKA

  

KRÁLÍK

  
Téma

SPOLEČENSKÝ

OBSAH

GOLDEN RETRÍVR

Postava: mohutná, ale souměrná

Výška (v kohoutku): pes = 56 – 61 cm, fena 51 – 56cm

Zbarvení: různé odstíny zlaté barvy

Lov: používán méně často

Schopnosti:

  • dobrý plavec
  • dobrý čich

Povaha: poslušný, inteligentní, laskavý, přátelský, přívětivý, důvěřivý

Vztah:

  • k lidem: dobře vychází s lidmi, svoji rodinu miluje, ale i s cizími lidmi bývá společenský
  • ke zvířatům: vcelku bez problémů vychází s jinými psy a zvířaty

Foto

Zdroj: Lovecká plemena – retrívři, přinašeči

SKOTSKÝ SETR (= GORDONSETR)

Postava: statná postava obdélníkovitého rámce s výraznou hlavou

Výška (v kohoutku): pes = 66 cm, fena = 62 cm

Zbarvení: černé s mahagonovým opálením

Lov: pernatá zvěř a malá srstnatá

Schopnosti:

  • skákavý pohyb
  • ztuhnutí vestoje
  • všestrannost
  • není to dobrý hlídač

Povaha: přátelský, klidný, společenský

Vztah:

  • k lidem: s dětmi vychází dobře, ale v zápalu her by mohl ublížit; často pronásleduje rychle hýbající se osoby (cyklisty atd.)
  • ke zvířatům: se zvířaty vychází dobře, pokud na něj neútočí, stejně dobře vychází s ostatními psy

Foto

Zdroj: Lovecká plemena – ohaři

NOVA SCOTIA DUCK TOLLING RETRÍVR (= KANADSKÝ RETRÍVR)

Postava: středně velká, silná a dobře osvalená

Výška (v kohoutku): pes = 48 – 51 cm, fena = 45 – 48 cm

Zbarvení: zrzavé s bílými znaky

Lov: hlavně vodní práce

Schopnosti:

  • dobrý aportér
  • dobrý plavec
  • dobře se vycvičí

Povaha: inteligentní, příjemný, temperamentní, vřelý, přátelský, hravý, čilý, neagresivní, společenský

Vztah:

  • k lidem: s lidmi vychází dobře, svého majitele miluje
  • ke zvířatům: s ostatními zvířaty vcelku vychází, ale může je začít pronásledovat, pokud se pohybují příliš rychle na jeho vkus

Foto

Zdroj: Lovecká plemena – retrívři, přinašeči

NĚMECKÝ JAGDTERIÉR

Postava: malá

Výška (v kohoutku): 33 – 40 cm

Zbarvení: černé, tmavě hnědé, černošedými melíry

Lov: hlavně lov lišek a slídění černé zvěře

Schopnosti:

  • ostrost ke škodné zvěři
  • dobrý stopař
  • vhodný i k práci ve vodě
  • vysoký práh bolesti
  • vhodný k norování i k práci na povrchu a ve vodě
  • všestrannost

Povaha: odvážný, dominantní, inteligentní, pozorný, tvrdohlavý, aktivní, společenský, temperamentní, rozhodný, nebojácný, pracovitý, spolehlivý, přátelský

Vztah:

  • k lidem: s lidmi vychází dobře, je přátelský a nebývá agresivní, přestože je k cizím lidem nedůvěřivý
  • ke zvířatům: s ostatními psy může mít kvůli své dominanci problém, pokud není zvyklý na jiná domácí zvířata, tak mívá sklon je pronásledovat

Foto

Zdroj: Lovecká plemena – teriéři

Parmička siamská (= parmička černopruhá)

Tento druh pochází z Jihovýchodní Asie (Borneo, Sumatra). Poznáte ji podle černého pruhu, který se táhne od oka k ocasu. Bříško má bílé, hřbet mřížkovaný a ploutve bezbarvé, průhledné. Dožívá se až 10 let. Vzhledem k tomu, že dorůstá délky až 15 cm, potřebuje akvárium minimálně 100 litrů. Ideální teplota vody se pohybuje mezi 22-24 stupňů Celsia. Vzhledem k tomu, že je i „skokan“, musí být akvárium zakryté. Alespoň v části nádrže vyžaduje husté osázení rostlinami a dostatek dekorací. Parmička siamská je společenský tvor. Je nutné ji chovat ve skupině min. 4 jedinců, jinak strádá a hyne. Mladé parmičky se živí výhradně řasami, převážně zelenými. Jsou proto výbornou alternativou pro odstraňování řas přírodní cestou bez chemických přípravků. Později již dávejte normální potravu (sušené krmivo). Pokud se potřebujete zbavit černé štětičkové řasy, přestaňte na nějakou dobu parmičku siamskou krmit. Jako jedna z mála rybek začne totiž tuto řasu požírat.

Zdroj: Parmička

Povaha

Mops je milý a velmi přátelský pes, je však i tvrdohlavý a nezávislý. Je velmi společenský, hravý a absolutně neagresivní. Je přizpůsobivý a také trochu pohodlný.

Mops je odpradávna zvyklý žít v co nejtěsnějším kontaktu s člověkem, a tak je tomu i dnes. Vyžaduje vaši neustálou pozornost a nesnáší delší odloučení. Vždy chce být v centru rodinného dění a všeho se účastnit. Nelze mu vymezit nějaký prostor v bytě, vždycky jde tam, kam jeho pán, miluje ležet mu stočený na klíně i spát s ním v posteli. Nikdy není agresivní a dalšího jedince svého druhu přivítá přátelsky. Je to mírumilovný pes, který je vhodný i do rušné domácnosti s dětmi. Mops je tedy pro svou mírumilovnou povahu ideálním společníkem a kamarádem pro děti, snese i větší hluk a rušné prostředí. Sami se na tomto videu https://www.youtube.com/watch?v=SUdU_sSCyos můžete přesvědčit, že se opravdu jedná o mírumilovného psa.

Mops je pes, který je velice závislý na člověku a vyžaduje neustálý, co možná nejtěsnější kontakt. Bude s vámi chtít sdílet každou volnou chvilku, bude s vámi číst noviny, sledovat televizi, i spát v posteli. K jeho charakteristickým hlasovým projevům patří neustálé chrochtání, funění a v noci i hlasitě chrápe. Pokud s tímto nejste smířeni, nepořizujte si mopse.

Zdroj: Mops

Povaha

Jorkšírský teriér je velmi oddán svému pánovi, k cizím lidem je většinou nedůvěřivý. Je velmi živý a temperamentní, zvědavý, bystrý, ostražitý, samostatný a tvrdohlavý. Jorkšírský teriér je rovněž velmi statečný a nebojácný pes. Rád se učí a hraje si, je velmi inteligentní a přizpůsobivý. Je velice společenský, miluje všechny členy rodiny a výborně vychází i s jinými domácími zvířaty. Někteří jedinci však mohou být bázliví, to svědčí o nedůsledné výchově, kterou i takto malý pes potřebuje. Jorkšírský teriér je pes, kterého je možné velmi snadno rozmazlit, proto je nutné ho od začátku usměrňovat. Svou povahou je to typický teriér, má velké sebevědomí a nezalekne se ani větších psů, ani vetřelců. Svého pána nadevše miluje a je mu velice oddaný. Věrný a přítulný je i k celé rodině. Také k cizím lidem bývá příjemný, pokud jsou vítanými hosty a dají mu najevo svou náklonnost. S jinými psy vychází dobře, i když majitel by si měl dát pozor při seznamování s většími psy, protože jorkšír se těchto psů nebojí a neuvědomuje si svou trpasličí velikost a mohl by tedy být větším psem zraněn. Soužití s ostatními domácími zvířaty bývá bez problémů.

Ať už se rozhodnete svého psa vystavovat a jste ochotni věnovat mu mnoho času a péče při úpravě jeho srsti, nebo si chcete pořídit jen domácího miláčka, tento milý a chytrý psík vám přinese mnoho radosti a psí lásky.

Zdroj: Jorkšírský teriér

Nároky

Přátelská veselá povaha, věrnost, učenlivost a snadná vychovatelnost z tohoto plemene činí příjemného společníka. Navíc je na výběr několik velikostních a mnoho barevných rázů. Jde o velmi chytrého, upřímného, rozumného, ale i hravého, živého a sportovně založeného, mrštného a obratného psa. Dokáže být ale také nečekaně houževnatý a vytrvalý a nechybí mu ani odvaha. Jako osvědčený společenský pes je závislý na majiteli a jeho rodině, je milý a přítulný, něžný, vždy veselý, s dobrou náladou. Svým lidem je oddaný a věrný, ale dobře snáší i cizí osoby. Ochotně a s radostí si hraje s dětmi, nevyhledává konflikty s jinými psy a je schopen žít ve společné domácnosti i s různými volně drženými zvířaty. Pudl je pes nenáročný na výchovu. Jeho temperament se dá zvládnout důsledným zacházením. Je učenlivý a přizpůsobivý, proto je vhodný i jako štěně pro začátečníky.

Pudlí srst neustále dorůstá, a proto potřebuje pravidelnou a svědomitou péči. Vyžaduje alespoň jednou za dva měsíce koupel, stříhání, česání, a to i navzdory tomu, že toto plemeno nelíná. Při nedostatečné péči hrozí zacuchání srsti. Při česání je důležité také kontrolovat uši, v nichž se často maz zachycuje společně s chlupy a mohl by způsobit ucpání vnějšího zvukovodu. Pudli trpasličí se stříhají do tří typizovaných sestřihů.

Podle mezinárodní kynologické organizace FCI se pudl řadí do skupiny 9: společenská plemena a toy, sekce 2 – pudl.

Zdroj: Trpasličí pudl

Nároky na chov

Pomeranian je velmi společenský pejsek, jenž připomíná hračku s dětskou tvářičkou nebo plyšového medvídka. Miluje lidi a chce jimi být milován. Je pro každou legraci, ale když je potřeba, umí zvážnět a chovat se jako lord.

Do rodiny, která jej vlastní, přináší eleganci a vzrušení. Hodí se pro ty, kdo hledají temperamentního, trpasličího a odolného pejska. Vás a vaše přátele bude milovat.

Za jeho nejpozoruhodnější rys lze považovat touhu po přízni člověka. Ale i pomeraniani sami se mezi sebou velmi dobře snášejí, takže si můžete pořídit hned několik pejsků.

V zahraničí se pomeranianové střihově upravují již od 4 měsíců věku, kdy se zastřihávají dokulata (srst roste bohatě od mozkovny až po kalhotky; ouška by měla být v záplavě chlupů sotva znatelná). V Čechách většina rozhodčích uznává (trpí) pouze minimální úpravu, při níž se srst upravuje pouze na ouškách a koncích tlapek, kde jinak vytváří nevzhledné přesahy (rousy).

I zmíněnou minimální úpravu však někteří poradci chovu a rozhodčí odsuzují, neboť prý německý standard nehovoří o střihové úpravě špiců. Navzdory tomu se na evropských prestižních výstavách setkáte ve většině případů s celkově upravenými pomeraniany, kteří jsou někdy sestříhaní až tak, že vypadají jako plyšové hračky (toy). Zde lze podotknout, že se střihově upravuje nejedno psí plemeno (včetně loveckých i pracovních), a nikdo se nad tím nepozastavuje.

Zdroj: Pomeranian

Doba života králíčka

Než se rozhodnete pořídit si králíčka, je dobré si uvědomit, že délka života zakrslého králíčka je až 9 let. Není to tedy stejné jako u hlodavců (králíček mezi hlodavce nepatří!), které někteří lidé chovají doma, kde je průměrný věk zhruba 2 roky. U králíčků se průměrný věk pohybuje zhruba kolem 5 let. Králíček stejně jako člověk prochází během svého života několika fázemi. Nejprve je považován za miminko. Tato fáze trvá zhruba do 3 měsíců. Pak se dostává do pubertálního období, které je zhruba od 3. měsíce do 7. měsíce. Z puberťáka se pak stává dospělák, toto období zase trvá zhruba do 4. roku a potom nastupuje u králíčka stáří.

Vliv na délku života králíčka má také správná životospráva. Králíček by již od malička měl mít vždy dost aktivit, které by ho zabavily, aby se nenudil. Zároveň je důležitá pravidelná péče, nejen vozit ho k lékaři a kontrolovat jeho zdravotní stav, ale i věnovat se mu. Králíček je také společenský a je rád, když není sám, pokud bude neustále vystavován samotě, může to u něj vyvolat nejen psychické, ale i fyzické problémy. Také je důležité králíčkovi zajistit místo, kde se bude cítit bezpečně, a kde mu nebudou hrozit stresové situace. Stres totiž snižuje králíčkovi jeho „životnost“. Samozřejmě je také důležité nevystavovat králíčka nebezpečným situacím (např. otrava z pokojové rostliny, zásah el. proudem při překousnutí kabelu). Pro králíčka (stejně jako pro člověka) je také důležitá kvalita stravy, králíčka není vhodné odbývat nekvalitními granulemi, které obsahují například mnoho tuku a cukrů, taková strava bude mít na králíčka nakonec velmi špatný vliv. Je tedy vhodné se o králíčka starat tak, jako by to bylo vaše milované dítě, dopřát mu vše, co byste dopřáli vlastnímu potomkovi a on se vám odvděčí spokojeným soužitím s vámi.

Zdroj: Zakrslý králík - délka života

Společenský život

Surikatí kolonie čítá obvykle 10 – 30 jedinců. Vede ji dominantní pár, který se jediný smí rozmnožovat. Na něm je pak rozhodnutí, kolik mláďat jiné samice přežije a zda vůbec. Slepá a holá mláďata zůstávají čtyři týdny v noře, kde dostávají mateřské mléko. Nemusí být jen od jejich matky, ale i od ostatních samic, kterým se mléko tvoří. Matka po několika týdnech noru opouští a na její místo nastupují „chůvy“. Už po deseti dnech po porodu totiž může být dominantní samice opět březí a takové množství mláďat by sama neuhlídala. Proto jsou její potomci vychovávány společnými silami. Každý jedinec v kolonii má přesně dané své poslání. Ať již to jsou zmiňované chůvy, dále pak pozorovatelé nebo obstarávači potravy. Vyhledáváním potravy je zaměstnáno nejvíce členů kolonie. Aby při něm nebyli rušeni a byli v bezpečí, stojí na vyvýšených místech v jejich blízkosti pozorovatelé. Ti bedlivě sledují okolní krajinu, na zemi i ve vzduchu. Podle tytu nebezpečí vydávají varovné zvuky – od pištění a jakéhosi kvokání až po ostré štěkavé a vrčivé zvuky. Pokud hrozí nebezpečí ze vzduchu, nejlépe je ukrýt se rychle pod zem. V případě pozemního útoku se surikaty seběhnou k sobě, začnou urychleně hrabat a vytvářením oblaku prachu se snaží nepřítele zmást. Pokud to nevyjde, naježí srst, zlostně štěkají a jako jeden muž vyskakují do vzduchu. Nezřídka se jim podaří protivníka přemoci. Každá surikatí komunita si hájí své území a odhání ostatní tlupy. Všichni její členové se neustále vzájemně obírají, čistí srst, skotačí a odpočívají pospolu. Dokonce používají i společné toalety. Celá komunita tak načichne společným pachem, který ostatním sděluje - tady jsme doma my.

Zdroj: Surikata

Povaha a popis

Malamut je společenský, přátelský, dobrosrdečný a laskavý pes. Je velmi hravý a v dospělosti důstojný. Dokáže být také poměrně tvrdohlavý. Je to krásný pes, který je věrný svému majiteli. Snáší se dobře s dětmi. Vyznačuje se svou odolností a spolehlivostí. Je to pes jednoho pána. Od mládí je dobré ho navykat na kontakt s jinými psy, je totiž dominantní a může vyvolávat rvačky. Pro svou přátelskou povahu je malamut ideálním společníkem dětí. K jejich divočejším hrám bývá trpělivý a tolerantní.

Toto plemeno pochází ze severozápadní Aljašky. Bylo chováno původními obyvateli Mahlemuty. Malamut byl jimi používán k lovu a tahání nákladů. Na konci 19. století, s příchodem osadníků a nástupem zlaté horečky, nastal pro toto plemeno počátek zániku. Zlatokopové si našli zálibu v závodech psích spřežení a místní psi byli příliš pomalí. Z tohoto důvodu zájem o malamuty upadal. Naštěstí ve 30. letech 20. století začali příznivci této rasy s čistokrevným chovem. V současnosti je plemeno malamut velmi oblíbeno v USA a Kanadě jako rodinný společník, saňový pes a partner pro sportování.

Malamut je pes společenský, má rád svobodu, vzduch a celoroční ubytování venku. Kotec nemusí být zateplený. Nesnáší suchý vzduch. Může se pohybovat i v domě, ale jen v chladnějších prostorech.

Tento pes potřebuje opravdu hodně pohybu. Jeho majitel by měl být sportovně založený. Malamut je skvělý společník při jízdě na kole, joggingu, ale také plavání je mu vlastní. Nejpřirozenější je pro něho práce v zápřahu. Malamut vyniká vytrvalostí, nikoliv rychlostí. Nejlépe mu vyhovují závody na dlouhé tratě.

Výška psa v kohoutku je 63 cm, u fen je to 58 cm. Váha psů se pohybuje od 39 do 40 kg, u fen od 30 do 34 kg. Srst má malamut středně dlouhou a hustou a ta ho ochraňuje v jakémkoliv počasí. Tento pes má silnou kostru s mohutnou skladbou svalstva. Jeho tělo je prodloužené, má silný krk, hlubokou hruď a rovná záda. Končetiny jsou silné a pevné. Hlava široká, velká, čumák protažený a objemný. Oči malamuta jsou tmavé, mandlového tvaru. Uši má stojaté, trojúhelníkové. Čenich je většinou černý. Ocas je položený vysoko a v klidovém stavu se otáčí se na záda. Barva srsti je našedlá až do barvy černé, někdy může být zlatavá až hnědá. Břicho a spodní část končetin jsou bílé. Pro souvislé zabarvení je povolena pouze bílá barva. Průměrný věk malamuta činí 13 let.

Srst malamuta je třeba pravidelně pročesávat. Mimo dobu línání stačí 1x týdně kartáčovat. Při ušpinění stačí srst vykartáčovat. Jestliže budete svého psa koupat, tak pomocí kvalitního šamponu pro psy. Srst se nestříhá ani netrimuje, pouze se odstraňují přerostlé chlupy mezi polštářky na tlapkách. Dále je nutné udržovat drápky ve správné délce, kontrolovat tlapky, čistotu uší a zdraví zubů. Zvýšenou péči věnujte i očím, tmavé skvrny po slzách, se odstraňují speciálními přípravky. Také je nutné sledovat změny v hybnosti psa, malamuti jsou náchylní na dysplazii kyčelních kloubů.

Historie plemen tažných psů je úzce spjata především se severskými národy, které byly již od počátku na své psy v mnohém odkázány. Sloužili jim převážně jako nosiči, pomocníci při lovu a také jako tažná zvířata před sáněmi. Saně tažené psím spřežením byly po dlouhou dobu nejdůležitějším dopravním prostředkem pro různé severské, ale i indiánské národy. Náročné přírodní podmínky a na první pohled krutý, přesto však racionální přístup původních obyvatel k chovu psů formovaly plemena v jednotlivých oblastech. Náročné klimatické podmínky měly také zásadní vliv na vývoj exteriéru psů. Vysoké nohy umožňovaly lepší pohyb v hlubokém sněhu, malé, masité, dobře prokrvené a osrstěné uši zabraňovaly jejich omrznutí, dobře osrstěný, na záď překlopený ocas chránil bedra a ledviny před nízkými teplotami. Tito severští psi jsou považováni za předchůdce dnešních severských psích plemen.

Aljašský malamut je jedním z nejznámějších saňových psů. Je to nejbližší příbuzný sibiřského husky. Jsou si tak podobní, že neodborník je od sebe jen velmi těžko rozliší. Již více než 200 let obě plemena chová jeden ze severských národů – Čukčové. Původní vlastí plemene byla severozápadní Aljaška, pobřeží zálivu Cocebu v Beringově moři. Aljašský malamut je domácí pes kmene Mahlemutů. Byl chován k lovu, pasení, hlídání, k tahání a nošení nákladů. Největšího rozmachu tohoto plemene došlo v dobách zlaté horečky, kdy tito hledači potřebovali velké množství tažných psů. Od těchto dob zájem o toto plemeno jen a jen vzrůstá. Od roku 1926 se chovem a šlechtěním zabývali profesionální kynologové. Hlavní důraz byl kladen především na zachování vynikajících pracovních vlastností plemene. Až dodnes se aljašský malamut využívá jako tažný pes, který je schopen utáhnout těžké saně ve psích spřeženích, a to i na velmi dlouhé vzdálenosti. Zvláště je ceněn vůdčí pes těchto spřežení. Je velice chytrý a dokáže propočítat síly ostatních tažných psů a dělat odpočinkové přestávky přesně ve chvíli jejich potřeby.

Malamut vyžaduje dostatek prostoru a pohybu. Je vhodný k celoročnímu pobytu venku, potřebuje však častý kontakt se svou lidskou smečkou. Má hustou, odolnou srst, kterou je nutné pravidelně česat, a to zvláště v době línání. Potřebuje klidnou a velmi důslednou výchovu.

Zdroj: Aljašský malamut

Americká akita

Americká akita je velice přátelský pes, oddaný a ostražitý. Velký robustní pes se širokou hlavou, na které je dobře patrná mělká rýha. Když je rozrušený, objevují se mu na čele i vrásky. Uši má vztyčené a oči tmavě hnědé. Má patrovou srst s hustou podsadou. Krycí srst nepatrně odstává, ale díky ní akitě nevadí ani velice nízké teploty. Mohutný, bohatě osrstěný ocas je vysoko nasazený a nesený nad hřbetem. Americká akita má mnoho barevných variant, setkáváme se s červenou, žlutou i bílou, s maskou i bez a mnoha dalšími kombinacemi. Barvy jsou zářivé a jasné, znaky jsou dobře vyvážené, s maskou, nebo bez ní, nebo s lysinou. Bílí psi (jednobarevní) masku nemají. Strakatí psi mají bílou základní barvu s velkými rovnoměrně rozmístěnými skvrnami pokrývajícími hlavu a více než jednu třetinu těla. Barva podsady se smí lišit od barvy krycí srsti. Výška v kohoutku je u psů 66 až 71 cm a u fen 61 až 66 cm.

Kvůli vysoké odolnosti akity proti bolesti není vhodný výcvik donucovacími metodami. Spíš se snažte psa motivovat. Zvykejte ho na další psy již od štěněte, jinak by se v dospělosti mohla projevit nežádoucí agresivita. Rovněž si dejte pozor na vrozený lovecký pud americké akity. Nežádoucímu chování psa předcházejte již ve věku štěněte.

Srst americké akity není nijak náročná na péči. Vyžaduje pouze kartáčování. Nedoporučuje se příliš časté koupání. Zajisté vás také potěší fakt, že pravidelné čištění uší, očí nebo ošetřování kůže, u jiných plemen tak potřebné, není u tohoto plemene nutností. Dobře snáší zimu, takže může celoročně pobývat venku za podmínky, že bude v úzkém kontaktu se svým pánem. Ten by měl být trpělivý a zároveň důsledný a rozhodný.

Americká akita, pokud k tomu má dobré podmínky, je velmi hrdý, vyrovnaný a důstojný pes, který se dokáže velmi úzce spojit s člověkem a je na něm velmi psychicky závislý. Proto těžko ve vyšším věku snáší změnu nového pána či rodiny. Je potřeba dobře zvážit, jestli si chcete americkou akitu pořídit, protože je to závazek někdy až na 15 let budoucího života.

Americká akita je pes, který jen zřídkakdy projevuje agresivitu vůči lidem. K těm může v některých případech projevovat nedůvěřivost či lhostejnost, ale spíše je to pes, který se snadno spřátelí a rád vyhledává kontakt. Ve svém teritoriu a bez vaší přítomnosti se však chová velmi ostražitě a zajímá ho i to, co se děje mimo jeho území, i když příliš neštěká. Stačí mu většinou jen krátkým zaštěkáním oznámit, že se něco v jeho blízkém okolí děje.

Počátky historie americké akity se shodují s vývojem japonské akity.

Dospělí jedinci mohou být agresivní vůči ostatním psům (hlavně stejného pohlaví), proto nezapomínejte na socializaci s jinými psy již od štěněte. Dříve měla akita široké využití (pes hlídací, lovecký, bojový, tažný i společenský), dnes se chová především jako rodinný společník, se kterým nemusíte mít strach před zloději.

Americká akita se dá zakoupit přímo od chovatelů. Někteří chovatelé prodávají i psy bez průkazu původu. Cena se pohybuje s průkazem původu okolo 13 000 korun a bez průkazu původu okolo 6 000 korun.

Zdroj: Akita Inu

Charakteristika

Charakteristickým rysem mopse je extrémně krátká čenichová partie a vrásčitý obličej. Hlava je velká a kulatá, velké, tmavé oči mají jemný výraz. Tento druh má mírný předkus. Uši jsou malé a tenké, mohou být přehnuté dozadu, přednost se však dává uším přehnutým dopředu. Tělo je krátké a zavalité, s širokým hrudníkem a rovným hřbetem. Ocas je nasazený vysoko a leží dvakrát zatočený na hřbetě.

Jedná se o velice malé plemeno, které se vejde do každého bytu. Jeho váha se pohybuje v rozmezí 6,3–8,1 kg a dorůstají do výšky 25–28 cm.

Srst je krátká, jemná, měkká, hladká a lesklá. Barva srsti může být stříbrná, apricot, béžová nebo černá, ale vždy musí být výrazně odlišena od černé masky a tmavého pruhu, který se psovi táhne z týla až k ocasu.

Výchova mopse musí být důsledná, ale velice mírná. Mops ví, co chce, a stojí si za tím, dokud nedosáhne svého. Násilím ho nutit k něčemu, co sám nechce a nechápe, zanechává následky na jeho povaze, proto je třeba k němu přistupovat ohleduplně. Toto plemeno velmi citlivě reaguje na tón hlasu, a tak nějaké přísnější trestání psa je naprosto zbytečné.

Mopse je nutné chovat v bytě, vyžaduje stálý těsný kontakt se svým pánem nebo s někým z rodiny. Spokojený je i v přítomnosti jiného dalšího mopse nebo jiného domácího mazlíčka. V bytě mu nelze vymezit žádný uzavřený prostor, musí se volně pohybovat, a je všude tam, kde je právě jeho pán. Mops byl od prvopočátku chován pouze jako společenský pes, a tak je tomu dodnes, není nijak pracovně využitelný.

Mops je víceméně pohodlný a není příliš náročný na pohyb. Není žádný velký sportovec, stačí mu kratší procházky v klidném tempu.

Jeho srst neustále líná, proto je nutné pravidelné odstraňování uvolněných chlupů kartáčem nebo vlhkým hadříkem. Koupání není nutné příliš často, aby se srst zbytečně neodmašťovala. Velkou pozornost je také třeba věnovat záhybům na jeho obličeji, které se musí pravidelně čistit, aby se zde nevytvořil zánět. Pozornost věnujte rovněž očím, které jsou velmi zranitelné, a uším, které se musí udržovat v čistotě. Drápky psa zastřihujte do přiměřené délky.

Mops není vhodný ke hlídání, pokud štěká, spíše zdraví příchozí, než že by je chtěl zastrašit. Není žádný sportovec, stačí mu pozornost jeho pána nebo ostatních členů rodiny.

Tento pes je vhodný k výstavám. Pes je posuzován vždy v postoji a v pohybu. Detailní posuzování psa probíhá na stole, proto je potřebné na toto psa začít připravovat již od mládí. Velkou pozornost věnujte i nácviku výstavního postoje, ve kterém pes na výstavě předvede všechny své přednosti. Pes by měl být připraven na hlučnou atmosféru výstavy, na přítomnost mnoha lidí a dalších psů, neměl by se projevovat bázlivě.

Krmivo pro dospělého mopse je třeba vybrat podle potřeb a chuti psa. Strava by měla být vyvážená a měla by obsahovat všechny prvky potřebné pro dobré zdraví a kondici psa. Těmto nepříliš pohybově aktivním psům bude vyhovovat kompletní suché krmivo obohacené o zeleninu. V případě malého pohybu psa, aby se předešlo obezitě, je nutné přejít na odlehčené krmivo, které odpovídá potřebám a věku psa.

Tomuto druhu se také někdy říká mopsík, moslík, mopík, mopsul.

Zdroj: Mops

Psoun prériový

Psoun prériový (Cynomys ludovicianus) dodnes žije ve volné přírodě, a jak název napovídá, obývá prérie Severní Ameriky. Je to společenský tvor, který má v genech zakódované žití v sociálním společenství velkých kolonií a samotou velmi trpí. Držet psouna doma samotného, to je z hlediska jeho životních potřeb nepřirozené. Musíme mu pak věnovat mnoho času a nahradit mu smečku svou pozorností a láskou. Rád se chová a mazlí.

Psouny je možné chovat v bytě i ve venkovním výběhu. Potřebují pevnou klec, alespoň o rozměrech 100 x 100 x 150 cm, aby zvíře mělo dostatek pohybu; kukuřičnou podestýlku; domeček na úkryt a spaní, širší bidýlko; zavěšené lano na lezení; kousek dřeva na hlodání.

Pokud nemají psouni příležitost hlodat, vzniká nebezpečí, že se po vypuštění z klece pustí do ohlodávání nábytku, kabelů elektrických spotřebičů nebo zdi. Broušení řezáků je pro ně nutností, s přerostlými zuby by totiž špatně přijímali potravu.

Venkovní chov vyžaduje vybudovat betonové základy celého výběhu v hloubce asi dvou metrů, které zabrání, aby se psouni nepodhrabali a neutekli. Na základy navezeme dostatečně soudržnou zeminu, která propouští vodu. V ní si zvíře vytvoří nory. Tento způsob chovu však neumožňuje stálý kontakt s chovatelem, proto vyžaduje založení psouní rodiny, která se skládá ze samce a jedné až čtyř samic, popřípadě mláďat.

Psouní potravou je tráva, seno, bylinky a ovoce, zvláště jablka. Ze zeleniny mají rádi hlávkový salát, brokolici, mrkev a brambory. Nepohrdnou ani kukuřičnými klasy. Nepodáváme však vojtěšku ani vojtěškové seno, protože je příliš kalorické a psouni po této potravě tloustnou. Jako doplněk stravy jim předkládáme vitaminové granule pro hlodavce. Zvířata v zajetí mají sklony k tloustnutí, a proto potřebují vedle pohybu i správně sestavenou a rozloženou stravu, aby neonemocněla.

Rozmnožování psounů prériových není snadnou záležitostí a vyžaduje od chovatele dostatek zkušeností. Proto se daří odchovávat jen málo mláďat a cena zvířat je poměrně vysoká. Samice rodí zhruba po měsíci březosti obvykle čtyři slepá, hluchá a neosrstěná mláďátka, která po šesti týdnech opouštějí noru. Dospělí jedinci měří až 35 cm a jejich hmotnost se pohybuje mezi 0,9 až 1,6 kg. Dožívají se osmi let, avšak při dobré životosprávě žijí déle. Některé údaje uvádějí i dvanáct let. Hřbet je červenohnědý, pískový, břicho hnědobílé, mají štíhlý a sporadicky osrstěný ocas s černou špičkou.

Kdo by si psouna chtěl pořídit, musí vědět, že bude chovat divoké zvíře, které potřebuje speciální péči a ohled na své přirozené chování. Například v době říje se z milého a roztomilého kamaráda stává agresivní tvoreček, který svého páníčka může i kousnout.

Psouni jsou hodně teritoriální a úporně si chrání své území. Do rodiny nelze přidat cizí zvíře, protože vetřelce okamžitě zabijí. Agresivita bývá mnohdy problémem také u ochočeného a doma chovaného psouna. Ten si také chrání své území a brání je třeba proti návštěvám. Abychom předešli nepříjemnostem, je lepší v té době zavřít našeho miláčka do klece. Po skončení říje se ovšem z psouna opět stává nejlepší zvířecí kamarád, vlastně by se dalo říct domácí mazlíček. K ochočení je nejvhodnější šesti- až sedmitýdenní psouňátko, které lze získat od soukromého chovatele nebo v některé zoologické zahradě, v níž psouny prériové chovají. Svého budoucího kamaráda si pořídíte za čtyři až šest tisíc korun.

Zdroj: Psouni

Americký pitbulteriér

Americký pitbulteriér je mírumilovný k lidem a zcela oddaný své rodině. Dokáže ji bránit i za cenu ztráty života. Také velmi těžce nese, když rodinu někdo opustí. Má vyrovnanou povahu, je kamarádský a hodí se i k dětem. Je to opravdu společenský pes, který má rád každou návštěvu, třebaže je vůči cizím lidem trochu rezervovaný. Je výjimečně odolný vůči fyzické a psychické zátěži, dokáže vytrvale a tvrdě pracovat a potřebuje být stále něčím zaměstnán. Při styku s jinými psy dává najevo svou nadřazenost, kterou má geneticky zakódovanou. Při správné výchově s ním však nejsou problémy a svou trochu pošramocenou pověst si určitě nezaslouží. Ve špatných rukou může být ovšem „pitbul nebezpečný, a to především proto, že se vždy chce svému pánovi zavděčit, což je snadno zneužitelné.

Po celá staletí chovateli podporovaná vlastnost pitbulů z něj tedy dnes činí problémového psa ve vztahu k jiným psům. Oproti tomu pitbulteriéry, kteří se v ringu pod tlakem zranění a bolesti obrátili proti člověku, „pitmani“ bez milosti utratili. Díky této tvrdé selekci je dnešní americký pitbulteriér pes pevné, vyrovnané, spolehlivé a bezmezně statečné povahy s vřelým vztahem k člověku.

Povaha pitbula je k lidem přátelská, svému pánovi a jeho rodině je bezmezně oddaný, je povahově velmi vyrovnaný a inteligentní. Je společenský, radostně vítá všechny návštěvy, a i když je k cizím lidem rezervovaný, není agresivní. Toto však platí pouze pro psy z dobrého chovu. Bohužel mnoho pitbulů u nás chovaných, jsou psi ze špatných spojení nebo kříženci. Extrémní vlastnosti, jako je game, se velice rychle ztrácí při nesprávné volbě chovného páru, a současně se bohužel ztrácí také další vlastnosti, jako je loajalita vůči lidem a vyrovnaná povaha. Proto je nutné krýt feny liniově odpovídajícími psy. Pro správnou volbu chovného páru je tedy nutné znát rodokmen obou rodičů a vědět, co s čím můžeme kombinovat.

Někteří „chovatelé“ kryjí cokoliv čímkoliv pouze za účelem zisku a výsledkem jsou psi, kteří mají s pitbulem společný pouze vzhled. Často u nich chybí typické vlastnosti plemene a objevuje se dokonce agresivita vůči lidem. Jsou to zkrátka bastardi vypadající jako pitbulové. Bohužel tito jedinci dělají pak ostudu celému plemenu a problémy jeho chovatelům.

Pitbul rozhodně není pes pro každého. Jeho fyzický fond a zděděné vlastnosti ho sice předurčují být dobrým společníkem do rodiny a ochráncem majetku, jeho výchova však vyžaduje mnohem více trpělivosti a důslednosti než výchova jiných plemen. Americký pitbulteriér si musí být neustále jist svým postavením, umístěním a žebříčku hierarchie v rodině. Vždy je také připraven vzít „vedení“ do svých rukou, k čemuž má větší sklony než mnohá jiná plemena. Zajisté by bylo velmi nebezpečné pro všechny členy rodiny, aby se stal jejím tyranem. K tomu nesmí nikdy dostat příležitost a majitel mu musí dávat pevně, ale vlídně najevo, kde je jeho místo. V každém případě je nutné si uvědomit, že to není jednoduchý pes, je znám svou tvrdohlavostí. Je to dáno jeho minulostí, kdy se musel rozhodovat sám a být zcela samostatný. Ze strany majitele proto musí být více trpělivosti a odpovědnosti, ale také neústupnosti, než je zvykem u jiných plemen. Ale pozor, přílišný tlak a spěch vedou k zatvrzení psa a majitel s ním jen velmi těžko kdy ještě pohne. Je to pes, který perfektně dovede těžit ze slabosti a nedůslednosti svého vůdce. To je zapotřebí mít neustále na mysli. Toto plemeno nelze v žádném případě doporučit začátečníkům nebo starším lidem bez zkušeností se psy. V tomto případě je vhodnější zvolit jiné plemeno, například stafordšírského bulteriéra.

Americký pitbulteriér je pevný, atletický pes s kvadratickou stavbou těla, působící sebejistým a spolehlivým dojmem. Hlava je hranatá, mohutná, mezi ušima široká, oči malé, oválné a hluboko nasazené. Má výrazné lícní kosti, silné čelisti, zuby s nůžkovým skusem, přičemž horní zuby překrývají spodní, nos se široce rozevřenými nozdrami a vysoko nasazené uši. Krk má americký pitbulteriér silný, stejně jako pevné svalnaté plece, krátký mírně se svažující hřbet a hluboký hrudník s dobře klenutými žebry. Ocas je krátký, nízko nasazený a ke konci se zužující. Má mohutné silné končetiny se středně velkými tlapami. Srst je krátká, lesklá a na dotyk tvrdá. Je přípustné jakékoli zbarvení. Váha se pohybuje od 13 do 22 kg u fen a od 16 do 30 kg u psů. Americký pitbulteriér se dožívá v průměru 12 let.

Chov začal ve Spojených státech na konci 19. století jako nově oficiálně zaregistrované plemeno. Je nesporné, že plemeno bylo původně vyšlechtěno k boji s ostatními psy, ovšem jen v aréně a jen s pitbuly, zde se nekladl důraz na exteriér těchto psů. Tato skutečnost ukazuje na to, že pitbul nikdy nebyl veden k útočnosti na člověka, protože to bylo naprosto nežádoucí. V ringu oddělovali od sebe zakousnuté psy lidé svýma holýma rukama, pokud pes zaútočil na člověka, byl utracen. Největší popularitu získal pitbulteriér před a v průběhu 1. světové války. Nejznámějším pitbulteriérem této doby byl zlatý pes s bílými znaky jménem Stubby, který varoval před plynovými útoky a zadržel německého špiona, získal za to hodnost seržanta a medaili. Popularita plemene se ale udržela i po válce.

V roce 1898 pan Bennet založil klub pro chov APBT pod názvem United Kennel Club – UKC. Na začátku 20. století vznikla v Americe další organizace American Dog Breeders Association – ADBA, kterou založil Guy McCord, přítel známého chovatele pitbulů Johna P. Colbyho. Od roku 1936 začal APBT také registrovat klub American Kennel Club – AKC, ovšem ti se rozhodli, že plemeno budou registrovat pod názvem americký stafordšírský teriér. Na konci 30. let byli tito psi registrováni jak pod UKC, AKC, tak pod ADBA. Chovatelé tedy v této době registrovali tyto psy jednak pod AKC jako americké stafordšírské teriéry, jednak pod ADBA a pod UKC jako americké pitbulteriéry. Chovatelé z AKC se pak zaměřili především na exteriér těchto psů a na to, aby co nejvíce odpovídali chovnému standardu. Zde tedy začal vznikat americký stafordšírský teriér, jak ho známe dnes. Chovatelé z UKC a ADBA naopak kladli důraz na pracovní vlohy a temperament pitbula.

Nejdůležitější součástí péče o pitbula je výchova, které se musíme věnovat již od útlého štěněčího věku. Je potřeba mít pevnou ruku a umět dodat správnou motivaci. Je nutné psa dobře socializovat, vybudovat si autoritu a hlavně si ji umět udržet. Americký pitbulteriér má rád hodně pohybu, dlouhé vycházky, miluje různé psí sporty, a toto vše je mu potřeba dát. Na procházce by měl mít pro jistotu náhubek i dobře vychovaný pes. Srst nepotřebuje žádnou nadstandardní péči.

Musí-li být pes umístěn mimo byt, není vhodné si toto plemeno pořizovat. V nejkrajnějším případě je nutné velmi dobře zateplit boudu, v lepším případě psa v zimě umístit v chodbě domu.

Neměl by být zavírán po delší dobu v kotci, ani sám v bytě. Velmi tím strádá a může začít demolovat byt či kotec. Pitbulové jsou vynalézaví, mrštní a jsou dobrými skokany, proto by měly být kotec i zahrada zabezpečeny dostatečně vysokým a pevným plotem. Rozhodně není bezpečné nechávat jej volně pobíhat po zahradě ve vaší nepřítomnosti. Může se podhrabat nebo přelézt plot, navíc jako hlídač je platný většinou jen svojí pověstí. Přátelsky se chovajícího zloděje drtivá většina zástupců tohoto plemene radostně přivítá. Najdou se však i tací pitbulové, kteří hlídají velice dobře, ale není to pro ně typické. Naopak na přímý útok na vaši osobu, bude většina reagovat rychlým protiútokem.

Všeobecně platí, že pitbul je pes milující lidi – svoji rodinu, ale i osoby úplně cizí. Není tedy vhodný pro samostatnou ostrahu objektů. Na takovou práci je třeba pes s vrozenou nedůvěrou vůči cizím lidem. Feny většinou nejsou tak tvrdohlavé jako psi, i když nemusí tomu tak být vždy. Přesto pro začátečníky s tímto plemenem obecně lze doporučit fenu. Jsou většinou poddajnější, přítulnější, s menší tendencí útočit na jiné psy, také se tolik nesnaží vydobýt si co nejvyšší příčku v hierarchii rodiny. Toto plemeno je poměrně dobře známo svou láskou k dětem. Tuto skutečnost by však rodiče neměli podceňovat a při přítomnosti psů s dětmi dohlédnout na jejich vzájemné chování, tolerování hry. Každopádně je vhodnější, přijde-li pitbul do rodiny, kde již děti jsou, a ne naopak. Při dodržení určitých zásad je tedy pitbul skvělým společníkem pro děti. Dokáže si s nimi hodiny hrát, je pro každou legraci. Má také obrovskou trpělivost s dětskými trapiči. Ale tady pozor! Že pitbul snáší dětské surovosti bez odporu, či dokonce s radostí, neznamená, že ho necháme dětmi trápit a nezasáhneme. Dříve či později by se mu to mohlo přestat líbit. Pitbul má s dětmi nadprůměrnou trpělivost, ale je také velmi citlivý na zacházení. Velmi dobře cítí, je-li s ním zacházeno bezcitně, a stává se pak, dle individuální povahy, buď bázlivým, nebo agresivním, nebo obojím. Další věc, na kterou nesmíte zapomínat, je temperament většiny pitbulteriérů. Mohou dítě nechtěně povalit a způsobit mu tak i poměrně vážný úraz. Zejména u nejmenších dětí je tedy nutná určitá opatrnost.

Při koupi je velmi důležitý výběr chovatele. Zdraví vašeho budoucího štěňátka do jisté míry závisí právě na něm. To, jak chovatel pečoval o fenu štěňátek, o její správné krmení, dostatek vitamínů, pohybu a hlavně lásky. To vše se v budoucnu na štěněti projeví. Pitbulteriéra je nejlépe koupit z chovných stanic, je vhodné si chovnou stanici ověřit a zjistit si na ni recenze. Cena štěněte se pohybuje od 4 000 do 14 000 korun. Cenu ovlivňuje, zda má štěně průkaz původu, kredit chovné stanice, původ rodičů.

Zdroj: Pes pitbull


Autoři obsahu

Mgr. Michal Vinš

Mgr. Jitka Konášová

Ing. Romana Šebková

Mgr. Světluše Vinšová


ČeskáVeterina

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

 SiteMAP