SPOLEČENSKÝ a nejen to vám přinášíme v tomto článku. Americký pitbulteriér je rozhodně plemeno, které patří do rukou pouze lidem, kteří ho zvládnou. Nehodí se však pro výcvik formou drilu. Je velmi citlivý ve vztahu ke svému pánovi. Je třeba vychovávat ho především formou hry. Surovým zacházením s pitbulteriérem ničeho nedocílíte. Toto plemeno je opravdu pro lidi, kteří již zkušenosti s kynologií, výcvikem a výchovou psů mají.
Americký pitbulteriér
Americký pitbulteriér je mírumilovný k lidem a zcela oddaný své rodině. Dokáže ji bránit i za cenu ztráty života. Také velmi těžce nese, když rodinu někdo opustí. Má vyrovnanou povahu, je kamarádský a hodí se i k dětem. Je to opravdu společenský pes, který má rád každou návštěvu, třebaže je vůči cizím lidem trochu rezervovaný. Je výjimečně odolný vůči fyzické a psychické zátěži, dokáže vytrvale a tvrdě pracovat a potřebuje být stále něčím zaměstnán. Při styku s jinými psy dává najevo svou nadřazenost, kterou má geneticky zakódovanou. Při správné výchově s ním však nejsou problémy a svou trochu pošramocenou pověst si určitě nezaslouží. Ve špatných rukou může být ovšem „pitbul nebezpečný, a to především proto, že se vždy chce svému pánovi zavděčit, což je snadno zneužitelné.
Po celá staletí chovateli podporovaná vlastnost pitbulů z něj tedy dnes činí problémového psa ve vztahu k jiným psům. Oproti tomu pitbulteriéry, kteří se v ringu pod tlakem zranění a bolesti obrátili proti člověku, „pitmani“ bez milosti utratili. Díky této tvrdé selekci je dnešní americký pitbulteriér pes pevné, vyrovnané, spolehlivé a bezmezně statečné povahy s vřelým vztahem k člověku.
Povaha pitbula je k lidem přátelská, svému pánovi a jeho rodině je bezmezně oddaný, je povahově velmi vyrovnaný a inteligentní. Je společenský, radostně vítá všechny návštěvy, a i když je k cizím lidem rezervovaný, není agresivní. Toto však platí pouze pro psy z dobrého chovu. Bohužel mnoho pitbulů u nás chovaných, jsou psi ze špatných spojení nebo kříženci. Extrémní vlastnosti, jako je game, se velice rychle ztrácí při nesprávné volbě chovného páru, a současně se bohužel ztrácí také další vlastnosti, jako je loajalita vůči lidem a vyrovnaná povaha. Proto je nutné krýt feny liniově odpovídajícími psy. Pro správnou volbu chovného páru je tedy nutné znát rodokmen obou rodičů a vědět, co s čím můžeme kombinovat.
Někteří „chovatelé“ kryjí cokoliv čímkoliv pouze za účelem zisku a výsledkem jsou psi, kteří mají s pitbulem společný pouze vzhled. Často u nich chybí typické vlastnosti plemene a objevuje se dokonce agresivita vůči lidem. Jsou to zkrátka bastardi vypadající jako pitbulové. Bohužel tito jedinci dělají pak ostudu celému plemenu a problémy jeho chovatelům.
Pitbul rozhodně není pes pro každého. Jeho fyzický fond a zděděné vlastnosti ho sice předurčují být dobrým společníkem do rodiny a ochráncem majetku, jeho výchova však vyžaduje mnohem více trpělivosti a důslednosti než výchova jiných plemen. Americký pitbulteriér si musí být neustále jist svým postavením, umístěním a žebříčku hierarchie v rodině. Vždy je také připraven vzít „vedení“ do svých rukou, k&nbs
Malamut je společenský, přátelský, dobrosrdečný a laskavý pes. Je velmi hravý a v dospělosti důstojný. Dokáže být také poměrně tvrdohlavý. Je to krásný pes, který je věrný svému majiteli. Snáší se dobře s dětmi. Vyznačuje se svou odolností a spolehlivostí. Je to pes jednoho pána. Od mládí je dobré ho navykat na kontakt s jinými psy, je totiž dominantní a může vyvolávat rvačky. Pro svou přátelskou povahu je malamut ideálním společníkem dětí. K jejich divočejším hrám bývá trpělivý a tolerantní.
Toto plemeno pochází ze severozápadní Aljašky. Bylo chováno původními obyvateli Mahlemuty. Malamut byl jimi používán k lovu a tahání nákladů. Na konci 19. století, s příchodem osadníků a nástupem zlaté horečky, nastal pro toto plemeno počátek zániku. Zlatokopové si našli zálibu v závodech psích spřežení a místní psi byli příliš pomalí. Z tohoto důvodu zájem o malamuty upadal. Naštěstí ve 30. letech 20. století začali příznivci této rasy s čistokrevným chovem. V současnosti je plemeno malamut velmi oblíbeno v USA a Kanadě jako rodinný společník, saňový pes a partner pro sportování.
Malamut je pes společenský, má rád svobodu, vzduch a celoroční ubytování venku. Kotec nemusí být zateplený. Nesnáší suchý vzduch. Může se pohybovat i v domě, ale jen v chladnějších prostorech.
Tento pes potřebuje opravdu hodně pohybu. Jeho majitel by měl být sportovně založený. Malamut je skvělý společník při jízdě na kole, joggingu, ale také plavání je mu vlastní. Nejpřirozenější je pro něho práce v zápřahu. Malamut vyniká vytrvalostí, nikoliv rychlostí. Nejlépe mu vyhovují závody na dlouhé tratě.
Výška psa v kohoutku je 63 cm, u fen je to 58 cm. Váha psů se pohybuje od 39 do 40 kg, u fen od 30 do 34 kg. Srst má malamut středně dlouhou a hustou a ta ho ochraňuje v jakémkoliv počasí. Tento pes má silnou kostru s mohutnou skladbou svalstva. Jeho tělo je prodloužené, má silný krk, hlubokou hruď a rovná záda. Končetiny jsou silné a pevné. Hlava široká, velká, čumák protažený a objemný. Oči malamuta jsou tmavé, mandlového tvaru. Uši má stojaté, trojúhelníkové. Čenich je většinou černý. Ocas je položený vysoko a v klidovém stavu se otáčí se na záda. Barva srsti je našedlá až do barvy černé, někdy může být zlatavá až hnědá. Břicho a spodní část končetin jsou bílé. Pro souvislé zabarvení je povolena pouze bílá barva. Průměrný věk malamuta činí 13 let.
Srst malamuta je třeba pravidelně pročesávat. Mimo dobu línání stačí 1x týdně kartáčovat. Při ušpinění stačí srst vykartáčovat. Jestliže budete svého psa koupat, tak pomocí kvalitního šamponu pro psy. Srst se nestříhá ani netrimuje, pouze se odstraňují přerostlé chlupy mezi polštářky
Surikatí kolonie čítá obvykle 10 – 30 jedinců. Vede ji dominantní pár, který se jediný smí rozmnožovat. Na něm je pak rozhodnutí, kolik mláďat jiné samice přežije a zda vůbec. Slepá a holá mláďata zůstávají čtyři týdny v noře, kde dostávají mateřské mléko. Nemusí být jen od jejich matky, ale i od ostatních samic, kterým se mléko tvoří. Matka po několika týdnech noru opouští a na její místo nastupují „chůvy“. Už po deseti dnech po porodu totiž může být dominantní samice opět březí a takové množství mláďat by sama neuhlídala. Proto jsou její potomci vychovávány společnými silami. Každý jedinec v kolonii má přesně dané své poslání. Ať již to jsou zmiňované chůvy, dále pak pozorovatelé nebo obstarávači potravy. Vyhledáváním potravy je zaměstnáno nejvíce členů kolonie. Aby při něm nebyli rušeni a byli v bezpečí, stojí na vyvýšených místech v jejich blízkosti pozorovatelé. Ti bedlivě sledují okolní krajinu, na zemi i ve vzduchu. Podle tytu nebezpečí vydávají varovné zvuky – od pištění a jakéhosi kvokání až po ostré štěkavé a vrčivé zvuky. Pokud hrozí nebezpečí ze vzduchu, nejlépe je ukrýt se rychle pod zem. V případě pozemního útoku se surikaty seběhnou k sobě, začnou urychleně hrabat a vytvářením oblaku prachu se snaží nepřítele zmást. Pokud to nevyjde, naježí srst, zlostně štěkají a jako jeden muž vyskakují do vzduchu. Nezřídka se jim podaří protivníka přemoci. Každá surikatí komunita si hájí své území a odhání ostatní tlupy. Všichni její členové se neustále vzájemně obírají, čistí srst, skotačí a odpočívají pospolu. Dokonce používají i společné toalety. Celá komunita tak načichne společným pachem, který ostatním sděluje - tady jsme doma my.
Mops je milý a velmi přátelský pes, je však i tvrdohlavý a nezávislý. Je velmi společenský, hravý a absolutně neagresivní. Je přizpůsobivý a také trochu pohodlný.
Mops je odpradávna zvyklý žít v co nejtěsnějším kontaktu s člověkem, a tak je tomu i dnes. Vyžaduje vaši neustálou pozornost a nesnáší delší odloučení. Vždy chce být v centru rodinného dění a všeho se účastnit. Nelze mu vymezit nějaký prostor v bytě, vždycky jde tam, kam jeho pán, miluje ležet mu stočený na klíně i spát s ním v posteli. Nikdy není agresivní a dalšího jedince svého druhu přivítá přátelsky. Je to mírumilovný pes, který je vhodný i do rušné domácnosti s dětmi. Mops je tedy pro svou mírumilovnou povahu ideálním společníkem a kamarádem pro děti, snese i větší hluk a rušné prostředí. Sami se na tomto videu https://www.youtube.com/watch?v=SUdU_sSCyos můžete přesvědčit, že se opravdu jedná o mírumilovného psa.
Mops je pes, který je velice závislý na člověku a vyžaduje neustálý, co možná nejtěsnější kontakt. Bude s vámi chtít sdílet každou volnou chvilku, bude s vámi číst noviny, sledovat televizi, i spát v posteli. K jeho charakteristickým hlasovým projevům patří neustálé chrochtání, funění a v noci i hlasitě chrápe. Pokud s tímto nejste smířeni, nepořizujte si mopse.
Charakteristickým rysem mopse je extrémně krátká čenichová partie a vrásčitý obličej. Hlava je velká a kulatá, velké, tmavé oči mají jemný výraz. Tento druh má mírný předkus. Uši jsou malé a tenké, mohou být přehnuté dozadu, přednost se však dává uším přehnutým dopředu. Tělo je krátké a zavalité, s širokým hrudníkem a rovným hřbetem. Ocas je nasazený vysoko a leží dvakrát zatočený na hřbetě.
Jedná se o velice malé plemeno, které se vejde do každého bytu. Jeho váha se pohybuje v rozmezí 6,3–8,1 kg a dorůstají do výšky 25–28 cm.
Srst je krátká, jemná, měkká, hladká a lesklá. Barva srsti může být stříbrná, apricot, béžová nebo černá, ale vždy musí být výrazně odlišena od černé masky a tmavého pruhu, který se psovi táhne z týla až k ocasu.
Výchova mopse musí být důsledná, ale velice mírná. Mops ví, co chce, a stojí si za tím, dokud nedosáhne svého. Násilím ho nutit k něčemu, co sám nechce a nechápe, zanechává následky na jeho povaze, proto je třeba k němu přistupovat ohleduplně. Toto plemeno velmi citlivě reaguje na tón hlasu, a tak nějaké přísnější trestání psa je naprosto zbytečné.
Mopse je nutné chovat v bytě, vyžaduje stálý těsný kontakt se svým pánem nebo s někým z rodiny. Spokojený je i v přítomnosti jiného dalšího mopse nebo jiného domácího mazlíčka. V bytě mu nelze vymezit žádný uzavřený prostor, musí se volně pohybovat, a je všude tam, kde je právě jeho pán. Mops byl od prvopočátku chován pouze jako společenský pes, a tak je tomu dodnes, není nijak pracovně využitelný.
Mops je víceméně pohodlný a není příliš náročný na pohyb. Není žádný velký sportovec, stačí mu kratší procházky v klidném tempu.
Jeho srst neustále líná, proto je nutné pravidelné odstraňování uvolněných chlupů kartáčem nebo vlhkým hadříkem. Koupání není nutné příliš často, aby se srst zbytečně neodmašťovala. Velkou pozornost je také třeba věnovat záhybům na jeho obličeji, které se musí pravidelně čistit, aby se zde nevytvořil zánět. Pozornost věnujte rovněž očím, které jsou velmi zranitelné, a uším, které se musí udržovat v čistotě. Drápky psa zastřihujte do přiměřené délky.
Mops není vhodný ke hlídání, pokud štěká, spíše zdraví příchozí, než že by je chtěl zastrašit. Není žádný sportovec, stačí mu pozornost jeho pána nebo ostatních členů rodiny.
Tento pes je vhodný k výstavám. Pes je posuzován vždy v postoji a v pohybu. Detailní posuzování psa probíhá na stole, proto je potřebné na toto psa začít připravovat již od mládí. Velkou pozornost věnujte i nácviku výstavního postoje, ve kterém pes na výstavě předvede všechny své přednosti. Pes by měl být připraven na hlučnou atmosféru výstavy, na přítomnost mnoha lidí a dalších ps
Bišonek je společenský pes, který potřebuje být mezi lidmi. Je to jeho základní potřeba, potom je to veselý, temperamentní a hravý pes. Jeho povaha je vyrovnaná, přítulná, bez známek agresivity, přestože je bišonek nebojácný pes. Vyniká svou přirozenou inteligencí, díky níž se velice rychle učí to, co je od něj žádáno. Jeho vztah k dalším možným zvířatům v rodině je bezproblémový, k dětem se chová stejně přítulně jako k dospělým, pokud mu samozřejmě neubližují. Vzhledem k jeho velikosti je to nenáročný pejsek, vhodný i do toho nejmenšího bytu.
Předchůdce tohoto plemene je možné zcela prokazatelně hledat již ve starověku. Tehdy patřili ke skupině takzvaných bílých „dámských“ psíků. Jejich obliba pokračovala a dále stoupala i ve středověku, kdy se chovali především na francouzském a italském královském dvoře. Postupným dalším šlechtěním vznikla v období mezi dvěma světovými válkami současná podoba a standard plemene bišonek.
Bišonek je malý pes s kadeřavou srstí a veselým výrazem očí. Srst má hedvábně jemnou, visící dolů ve spirálách dlouhých nejméně 7 cm. Barva srsti je u bišonka vždy pouze bílá, někdy s možnými bledě béžovými znaky.
Minimální přípustná výška psů je 27 a fen 25 cm. Váha bišonka se pohybuje od 4 do 6 kg. Tělo je dobře stavěné s výrazně vyvinutým hrudníkem a silně vtaženou částí slabin. Hřbet se směrem k ocasu svažuje, ocas je nasazený ve hřbetní rovině a stáčí se zpět přes záď. Není ale zatočený. Nohy bišonka jsou rovné, navzájem rovnoběžné a mají jemné kosti. Vzhledem k celé velikosti je krk poměrně dlouhý. Hlava působí kulatým dojmem díky střihu, ale tvar lebky je spíše plochý. Uši má bišonek svěšené dolů, sahají zhruba do poloviny délky tlamy. Oči mají kulatý tvar a jsou velké a vždy tmavé.
Největší díl péče a starostlivosti se u bišonka zcela přirozeně váže k jeho srsti. Ta vyžaduje skutečně každodenní pročesávání až na kůži a pravidelné přistřihování. V ideálním případě by se srst bišonka měla stříhat alespoň jednou za dva až tři měsíce, ale v případě výstav je to nutné i častěji. Střih je nejlépe ponechat odborníkům v psím salonu, vycházet se musí i z oblastních tradic, které jsou ve světě i v rámci Evropy různé. Srst je rovněž nutné pravidelně umývat kvalitním psím šamponem, aby se udržela krásně sněhově bílá.
Protože má bišonek velice hustou a dlouhou srst, je důležité stále kontrolovat okolí očí, aby zde bujně rostoucí chlupy nedráždily oči nebo nepřekážely vidění. Na spodní části tlapek mezi jednotlivými polštářky někdy vyrůstají přebytečné, dlouhé chlupy, které je také třeba vystříhávat, aby psu nepů
Pomeranian je velmi společenský pejsek, jenž připomíná hračku s dětskou tvářičkou nebo plyšového medvídka. Miluje lidi a chce jimi být milován. Je pro každou legraci, ale když je potřeba, umí zvážnět a chovat se jako lord.
Do rodiny, která jej vlastní, přináší eleganci a vzrušení. Hodí se pro ty, kdo hledají temperamentního, trpasličího a odolného pejska. Vás a vaše přátele bude milovat.
Za jeho nejpozoruhodnější rys lze považovat touhu po přízni člověka. Ale i pomeraniani sami se mezi sebou velmi dobře snášejí, takže si můžete pořídit hned několik pejsků.
V zahraničí se pomeranianové střihově upravují již od 4 měsíců věku, kdy se zastřihávají dokulata (srst roste bohatě od mozkovny až po kalhotky; ouška by měla být v záplavě chlupů sotva znatelná). V Čechách většina rozhodčích uznává (trpí) pouze minimální úpravu, při níž se srst upravuje pouze na ouškách a koncích tlapek, kde jinak vytváří nevzhledné přesahy (rousy).
I zmíněnou minimální úpravu však někteří poradci chovu a rozhodčí odsuzují, neboť prý německý standard nehovoří o střihové úpravě špiců. Navzdory tomu se na evropských prestižních výstavách setkáte ve většině případů s celkově upravenými pomeraniany, kteří jsou někdy sestříhaní až tak, že vypadají jako plyšové hračky (toy). Zde lze podotknout, že se střihově upravuje nejedno psí plemeno (včetně loveckých i pracovních), a nikdo se nad tím nepozastavuje.
Jorkšírský teriér je velmi oddán svému pánovi, k cizím lidem je většinou nedůvěřivý. Je velmi živý a temperamentní, zvědavý, bystrý, ostražitý, samostatný a tvrdohlavý. Jorkšírský teriér je rovněž velmi statečný a nebojácný pes. Rád se učí a hraje si, je velmi inteligentní a přizpůsobivý. Je velice společenský, miluje všechny členy rodiny a výborně vychází i s jinými domácími zvířaty. Někteří jedinci však mohou být bázliví, to svědčí o nedůsledné výchově, kterou i takto malý pes potřebuje. Jorkšírský teriér je pes, kterého je možné velmi snadno rozmazlit, proto je nutné ho od začátku usměrňovat. Svou povahou je to typický teriér, má velké sebevědomí a nezalekne se ani větších psů, ani vetřelců. Svého pána nadevše miluje a je mu velice oddaný. Věrný a přítulný je i k celé rodině. Také k cizím lidem bývá příjemný, pokud jsou vítanými hosty a dají mu najevo svou náklonnost. S jinými psy vychází dobře, i když majitel by si měl dát pozor při seznamování s většími psy, protože jorkšír se těchto psů nebojí a neuvědomuje si svou trpasličí velikost a mohl by tedy být větším psem zraněn. Soužití s ostatními domácími zvířaty bývá bez problémů.
Ať už se rozhodnete svého psa vystavovat a jste ochotni věnovat mu mnoho času a péče při úpravě jeho srsti, nebo si chcete pořídit jen domácího miláčka, tento milý a chytrý psík vám přinese mnoho radosti a psí lásky.
Psoun prériový (Cynomys ludovicianus) dodnes žije ve volné přírodě, a jak název napovídá, obývá prérie Severní Ameriky. Je to společenský tvor, který má v genech zakódované žití v sociálním společenství velkých kolonií a samotou velmi trpí. Držet psouna doma samotného, to je z hlediska jeho životních potřeb nepřirozené. Musíme mu pak věnovat mnoho času a nahradit mu smečku svou pozorností a láskou. Rád se chová a mazlí.
Psouny je možné chovat v bytě i ve venkovním výběhu. Potřebují pevnou klec, alespoň o rozměrech 100 x 100 x 150 cm, aby zvíře mělo dostatek pohybu; kukuřičnou podestýlku; domeček na úkryt a spaní, širší bidýlko; zavěšené lano na lezení; kousek dřeva na hlodání.
Pokud nemají psouni příležitost hlodat, vzniká nebezpečí, že se po vypuštění z klece pustí do ohlodávání nábytku, kabelů elektrických spotřebičů nebo zdi. Broušení řezáků je pro ně nutností, s přerostlými zuby by totiž špatně přijímali potravu.
Venkovní chov vyžaduje vybudovat betonové základy celého výběhu v hloubce asi dvou metrů, které zabrání, aby se psouni nepodhrabali a neutekli. Na základy navezeme dostatečně soudržnou zeminu, která propouští vodu. V ní si zvíře vytvoří nory. Tento způsob chovu však neumožňuje stálý kontakt s chovatelem, proto vyžaduje založení psouní rodiny, která se skládá ze samce a jedné až čtyř samic, popřípadě mláďat.
Psouní potravou je tráva, seno, bylinky a ovoce, zvláště jablka. Ze zeleniny mají rádi hlávkový salát, brokolici, mrkev a brambory. Nepohrdnou ani kukuřičnými klasy. Nepodáváme však vojtěšku ani vojtěškové seno, protože je příliš kalorické a psouni po této potravě tloustnou. Jako doplněk stravy jim předkládáme vitaminové granule pro hlodavce. Zvířata v zajetí mají sklony k tloustnutí, a proto potřebují vedle pohybu i správně sestavenou a rozloženou stravu, aby neonemocněla.
Rozmnožování psounů prériových není snadnou záležitostí a vyžaduje od chovatele dostatek zkušeností. Proto se daří odchovávat jen málo mláďat a cena zvířat je poměrně vysoká. Samice rodí zhruba po měsíci březosti obvykle čtyři slepá, hluchá a neosrstěná mláďátka, která po šesti týdnech opouštějí noru. Dospělí jedinci měří až 35 cm a jejich hmotnost se pohybuje mezi 0,9 až 1,6 kg. Dožívají se osmi let, avšak při dobré životosprávě žijí déle. Některé údaje uvádějí i dvanáct let. Hřbet je červenohnědý, pískový, břicho hnědobílé, mají štíhlý a sporadicky osrstěný ocas s černou špičkou.
Kdo by si psouna chtěl pořídit, musí vědět, že bude chovat divoké zvíře, které potřebuje speciální péči a ohled na své přirozené chování. Například v době říje se z milého a roztomilého kamaráda stává a
Psoun běloocasý (Cynomys gunnisoni) žije dodnes ve volné přírodě, a jak název napovídá, má konec ocásku bílý. Je to společenský tvor, který má v genech zakódované žití v sociálním společenství velkých kolonií a samotou velmi trpí. Držet psouna doma samotného je z hlediska jeho životních potřeb nepřirozené. Musíme mu věnovat mnoho času a nahradit mu smečku svou pozorností a láskou. Rád se chová a mazlí.
Všechny druhy psounů jsou si podobné. Běloocasí psouni mají kratší délku ocasu, cca kolem 30–65 mm. Dalším rozdílem je počet struků samic. Běloocasé samičky mají 10 struků. Tento druh psouna v zimě hibernuje ve své noře.
Psoun je denní savec a své aktivity mimo doupě přizpůsobuje počasí. V chladném počasí odpočívá nebo spí, ale nezimuje. Na jaře se páří, po měsíci se rodí 3 až 5 slepých, hluchých a neosrstěných mláďat. Ty opustí podzemní doupě po šesti týdnech. Rodina se skládá z jednoho samce, jedné až čtyř samic a mláďat do dvou let. Psouni se chovají sociálně, často několik jedinců tvoří obrovská společenstva. Jsou zde ovšem rodinná teritoria a ta jsou obhajována. Velmi přísně respektována jsou především v době páření. Právě v tuto dobu se projevuje i asociální chování psounů.
V období kojení nehlídaná mláďata zabíjejí samice ze sousedních rodin. Toto chování se dá vysvětlit dvojím způsobem, buď se u kojících matek projevuje nedostatek energetických látek (hlavně bílkovin), nebo samičky svým kanibalismem tlumí býložravost. Jakmile samičky přestanou kojit, začnou být zase přátelské.
Když se potkávají dva psouni z různých rodin, pozdraví se letmým polibkem a očichají si navzájem řitní žlázy. Pokud se neznají, půjde každý svou cestou. Jestliže ovšem patří do rodiny, políbí se s otevřenou tlamičkou a vzájemně si pročistí srst. Společně pak i konzumují potravu.
V létě se živí trávou, a jelikož mají velice jemné jazýčky, opečovávají také vegetaci svého teritoria. Když jsou jejich oblíbené druhy trav spaseny, nechají toto území ležet ladem, dokud tráva opět nenaroste. A naopak jsou natolik chytří, že se snaží vyhubit druhy rostlin, které jim zrovna příliš nechutnají. Vždy ukousnou jejich výhonky a tím získají prostor pro žádané druhy rostlin.
Francouzský buldoček, jak již název napovídá, pochází z Francie a byl vyšlechtěn v 19. století. Existují dvě teorie jeho vzniku. První říká, že francouzský buldoček má mezi svými předky psy z arén, kteří zápasili s býky. Druhá praví, že si v 60. letech 19. století dovezli francouzští chovatelé malé buldoky z Velké Británie a ty později křížili s francouzskými plemeny a také s teriéry. Původním posláním tohoto psa byl lov krys, ale velmi brzy se z něj stal společník rodin a dnes tomu není jinak.
Francouzský buldoček je extrovertní, veselý a inteligentní pes. Dokáže být i tvrdohlavý a umí si jít za svým, když si něco umíní. Přestože je to odvážný a tělesně tvrdý pes, duši má velmi citlivou a tvrdá slova a přístup ho dokážou hluboce zasáhnout. Velmi rád pobývá ve společnosti své rodiny, nerad zůstává sám doma. Vyžaduje jistou dávku pozornosti a může i značně žárlit, pokud se jeho pán nevěnuje právě jemu. Francouzský buldoček štěká velmi málo, proto jeho štěkot neberte na lehkou váhu, může totiž znamenat nějaké nebezpečí. Většina jedinců má kladný vztah jak k malým dětem, tak dokáže být veselým společníkem pro děti starší. Někteří psi se mohou chovat dominantně vůči jiným psům, ale rozhodně to není pravidlem. S ostatními zvířaty nemají žádný problém, pokud jsou na ně zvyklá. Francouzský buldoček má potlačený lovecký instinkt a nemá sklony vydávat se někam na vlastní pěst.
Francouzský buldoček je úžasné, milé, přítulné a osobité plemeno, které je velmi vhodné k dětem a potřebuje přímý kontakt s člověkem a jeho lásku. Je to takový „kašpárek“, který je přístupný k jakékoliv hře, která ho baví. I přes některé své dané handicapy, jako je krátký čumák, který je spojen s horším dýcháním zejména v horkém, ale i v mrazivém počasí, se buldočci krátkodobě mohou zúčastňovat některých psích sportů. Jsou schopni chodit delší procházky, ale je potřeba mít s sebou dostatek vody. Horké nebo hodně mrazivé počasí je pro ně nevhodné – postačí jen velmi krátké ranní a večerní procházky.
Povahu mají milou, hravou, ale přitom někdy hodně tvrdohlavou. Když si něco vezmou do hlavy, že to dělat nebudou, nikdo s nimi nehne. Snadno si dokážou získat lásku člověka svým chováním a klaunovstvím. Francouzský buldoček je společenský pes, který oplývá bystrostí, energičností, mazlivostí a hravostí. Pro tohoto psa veselé povahy je těsný kontakt s pánem a jeho rodinou nadmíru důležitý, citlivý francouzský buldoček vyžaduje dostatek pozornosti. Velmi miluje děti. Dobře obstojí také v roli ostražitého hlídače, ačkoliv není zbytečně uštěkaný.
Francouzský buldoček dorůstá do výšky okolo 30 cm v kohoutku a dosahuje váhy 14 kg. Výška psa v&
Americká akita je velice přátelský pes, oddaný a ostražitý. Velký robustní pes se širokou hlavou, na které je dobře patrná mělká rýha. Když je rozrušený, objevují se mu na čele i vrásky. Uši má vztyčené a oči tmavě hnědé. Má patrovou srst s hustou podsadou. Krycí srst nepatrně odstává, ale díky ní akitě nevadí ani velice nízké teploty. Mohutný, bohatě osrstěný ocas je vysoko nasazený a nesený nad hřbetem. Americká akita má mnoho barevných variant, setkáváme se s červenou, žlutou i bílou, s maskou i bez a mnoha dalšími kombinacemi. Barvy jsou zářivé a jasné, znaky jsou dobře vyvážené, s maskou, nebo bez ní, nebo s lysinou. Bílí psi (jednobarevní) masku nemají. Strakatí psi mají bílou základní barvu s velkými rovnoměrně rozmístěnými skvrnami pokrývajícími hlavu a více než jednu třetinu těla. Barva podsady se smí lišit od barvy krycí srsti. Výška v kohoutku je u psů 66 až 71 cm a u fen 61 až 66 cm.
Kvůli vysoké odolnosti akity proti bolesti není vhodný výcvik donucovacími metodami. Spíš se snažte psa motivovat. Zvykejte ho na další psy již od štěněte, jinak by se v dospělosti mohla projevit nežádoucí agresivita. Rovněž si dejte pozor na vrozený lovecký pud americké akity. Nežádoucímu chování psa předcházejte již ve věku štěněte.
Srst americké akity není nijak náročná na péči. Vyžaduje pouze kartáčování. Nedoporučuje se příliš časté koupání. Zajisté vás také potěší fakt, že pravidelné čištění uší, očí nebo ošetřování kůže, u jiných plemen tak potřebné, není u tohoto plemene nutností. Dobře snáší zimu, takže může celoročně pobývat venku za podmínky, že bude v úzkém kontaktu se svým pánem. Ten by měl být trpělivý a zároveň důsledný a rozhodný.
Americká akita, pokud k tomu má dobré podmínky, je velmi hrdý, vyrovnaný a důstojný pes, který se dokáže velmi úzce spojit s člověkem a je na něm velmi psychicky závislý. Proto těžko ve vyšším věku snáší změnu nového pána či rodiny. Je potřeba dobře zvážit, jestli si chcete americkou akitu pořídit, protože je to závazek někdy až na 15 let budoucího života.
Americká akita je pes, který jen zřídkakdy projevuje agresivitu vůči lidem. K těm může v některých případech projevovat nedůvěřivost či lhostejnost, ale spíše je to pes, který se snadno spřátelí a rád vyhledává kontakt. Ve svém teritoriu a bez vaší přítomnosti se však chová velmi ostražitě a zajímá ho i to, co se děje mimo jeho území, i když příliš neštěká. Stačí mu většinou jen krátkým zaštěkáním oznámit, že se něco v jeho blízkém okolí děje.
Počátky historie americké akity se shodují s vývojem japonské akity.
Dospělí jedinci mohou být agresivní vůči ostatním psům (hlavn
Jestliže si chcete pořídit neobvyklé morče nebo morče s delší srstí, rozhodněte se pro druh nazývaný morče rozeta. Toto morče je mezi chovateli velmi oblíbené a především mezi začátečníky žádané pro svůj netradiční rozčepýřený vzhled. Na první pohled se může zdát, že jeho srst roste na všechny strany, pokud se ale zadíváme pozorněji, zjistíme, že má podobu malých vírů, které jsou pravidelně rozložené.
I v rámci rozet se můžeme setkat s několika druhy morčat. Víry se tak mohou nacházet po celém těle nebo pouze na hlavě. Na toto členění se dbá především u šlechtěných morčat, jestliže ale takové morče pochází ze zkřížení obyčejného hladkosrstého a rozety, vzhled může být velmi variabilní.
Tato plemena morčat mívají na těle alespoň 8 rozet. Jejich rozmístění by mělo být co nejrovnoměrnější. Jedná se o krátkosrstou variantu morčat, která se označuje nejen jako rozetová, ale také jako habešská. Za zemi původu můžeme označit Anglii, kde byla vyšlechtěna. Tento typ srsti je dominantní a dědí se. Jestliže tedy zkřížíme rozetové morče a hladké morče, pravděpodobně nevznikne příliš pěkný potomek. Jestliže ale máme morčátko pouze jako domácího mazlíčka, ničemu to rozhodně nebude vadit.
Právě srst je na morčeti rozeta tím nejzajímavějším. Neměla by být delší než 4 cm. Má řídkou podsadu a nezacuchává se, takže toto morče nevyžaduje o moc víc péče než morče hladké, jak by se mohlo mnoho chovatelů mylně domnívat. Každá rozeta na srsti by měla vycházet z jednoho bodu a z něj vytvářet jakoby kalíšek na všechny strany. Rozložení rozet v srsti morčete není nějak striktně dáno, pouze se požadují dvě rozety na hřbetě, dvě v zadní části a dvě na bocích a kyčlích. Na ramenech morčete nejsou nutností.
Obvyklá jsou jednobarevná morčata v červeném, černém nebo bílém odstínu. Velmi pěkně vypadají také pestrobarevné rozety.
Také tento druh je společenský, takže je lépe jej chovat ve větších skupinách, ačkoli se samci někdy mohou prát. Často se chová i s králíky. Při chovu v domácnosti je náchylný na průvan, vhodnější je chov venku v ohrádce (možno i přenosné), kde je možnost pastvy, musí mít také něco k obrusu hlodáků (dřevo, tvrdé pečivo). Morče se nesnaží utéct ani kousat.
Ubikace morčete by měla být v interiéru umístěna na vhodném místě. Ideální je takové, kde je světlo, není tam přetopeno a zároveň zde nefouká, jelikož morčata jsou náchylná na nachlazení. Zvířeti nesvědčí ani příliš hlučné prostředí. Jestliže pořizujete morče svému dítku, nebojte se dát ho přímo do dětského pokoje, buď na stolek, na skříň, nebo třeba i přímo na zem.
Morče rozeta se dá zakoupit ve zverimexech nebo přímo u chovatelů, cena se pohybuje kolem 100 korun.
Než se rozhodnete pořídit si králíčka, je dobré si uvědomit, že délka života zakrslého králíčka je až 9 let. Není to tedy stejné jako u hlodavců (králíček mezi hlodavce nepatří!), které někteří lidé chovají doma, kde je průměrný věk zhruba 2 roky. U králíčků se průměrný věk pohybuje zhruba kolem 5 let. Králíček stejně jako člověk prochází během svého života několika fázemi. Nejprve je považován za miminko. Tato fáze trvá zhruba do 3 měsíců. Pak se dostává do pubertálního období, které je zhruba od 3. měsíce do 7. měsíce. Z puberťáka se pak stává dospělák, toto období zase trvá zhruba do 4. roku a potom nastupuje u králíčka stáří.
Vliv na délku života králíčka má také správná životospráva. Králíček by již od malička měl mít vždy dost aktivit, které by ho zabavily, aby se nenudil. Zároveň je důležitá pravidelná péče, nejen vozit ho k lékaři a kontrolovat jeho zdravotní stav, ale i věnovat se mu. Králíček je také společenský a je rád, když není sám, pokud bude neustále vystavován samotě, může to u něj vyvolat nejen psychické, ale i fyzické problémy. Také je důležité králíčkovi zajistit místo, kde se bude cítit bezpečně, a kde mu nebudou hrozit stresové situace. Stres totiž snižuje králíčkovi jeho „životnost“. Samozřejmě je také důležité nevystavovat králíčka nebezpečným situacím (např. otrava z pokojové rostliny, zásah el. proudem při překousnutí kabelu). Pro králíčka (stejně jako pro člověka) je také důležitá kvalita stravy, králíčka není vhodné odbývat nekvalitními granulemi, které obsahují například mnoho tuku a cukrů, taková strava bude mít na králíčka nakonec velmi špatný vliv. Je tedy vhodné se o králíčka starat tak, jako by to bylo vaše milované dítě, dopřát mu vše, co byste dopřáli vlastnímu potomkovi a on se vám odvděčí spokojeným soužitím s vámi.
