ŠNEK AFRICKÝ DÉLKA ŽIVOTA a mnoho dalšího se dozvíte v tomto článku. Mor prasat je závažné virové onemocnění, které postihuje výlučně domácí a divoká prasata všech plemen a věkových kategorií. Je charakteristické vysokou, téměř 100% letalitou. Původcem nákazy je DNA virus, který se ve vnímavých prasečích populacích velmi rychle šíří a u nakažených zvířat vyvolává širokou škálu klinických příznaků.
Africký mor prasat
Africký mor prasat je vysoce nakažlivý, infikovaný chov musí být okamžitě utracen a oblast ohniska uzavřena. V České republice se nyní objevil africký mor prasat, který byl potvrzen u dvou uhynulých divokých prasat na Zlínsku.
V Česku se africký mor prasat, který původně přenesla klíšťata od afrických prasat bradavičnatých, nikdy nevyskytoval. Onemocnět mohou prasata domácí i divoká všech věkových kategorií. Africký mor prasat je akutní, vysoce nakažlivé onemocnění prasat podobné klasickému moru prasat. Je charakteristický vysokou, téměř 100% úmrtností. V populaci divokých prasat se virus šíří zejména přímým kontaktem, ale také krmivem, vodou a předměty.
Tato situace představuje vysoké epizootologické riziko pro státy EU, zvláště vzhledem k obtížně kontrolovatelným možným cestám zavlečení viru, jako jsou přirozené migrační trasy divokých prasat, nelegální přesuny zvířat a jejich produktů, ale i pohyb kontaminovaných dopravních prostředků a jiných předmětů či nářadí.
Protože je africký mor prasat nebezpečná nákaza, platí při jejím výskytu na území členského státu EU závazná pravidla. ČR jako každý jiný členský stát bude muset do 90 dní od potvrzení prvního případu zaslat Evropské komisi plán opatření k vymýcení onemocnění v definované infikované oblasti.
Africký mor prasat postihuje domácí i divoká prasata a může infikovat i hmyzího vektora – klíšťáka z rodu Ornithodoros. Tento vektor představuje současně nejvýznamnější rezervoár viru v přenosu nákazy. Zástupci tohoto rodu žijí v Africe, ale i v jiných oblastech a přicházejí do kontaktu jak s divoce žijícími druhy prasat, tak s prasaty domácími. Za přirozeného hostitele v Africe je považováno prase savanové, u něhož probíhá nákaza bez klinických příznaků a druh slouží pouze jako nosič infekce. Úloha dalších tamních druhů prasat divokých v přenosu nákazy nebyla zatím objasněna. V evropských podmínkách jsou k viru afrického moru prasat vnímavé všechny druhy prasat. Jejich vzájemný kontakt nebo kontaminace prostředí pak umožní propuknutí infekce. Velmi často je nákaza přenesena prostřednictvím syrových nebo nedostatečně tepelně upravených výrobků a odpadků obsahujících infikované vepřové maso. Velkým epizootologickým rizikem jsou prasata, která překonala infekci a která se mohou stát trvalými nosiči viru.
Ve svém příspěvku ZAKRSLÝ KRÁLÍK - DÉLKA ŽIVOTA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Michaela Rošková.
My jsem měli zakrslého králíčka "teddy", Leontýnku :-). Měla kolem klece v pokoji svůj ohraničený výběh, do klece chodila jen spát. Byla velmi učenlivá, čistotná, hodná. V březnu 2020 "oslavila" 10.narozeniny a v květnu nám navždy odešla :-(. Když budete mít na králíčka čas, můžu jen doporučit. A nemarodila, chodila jen na očkování.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Radka.
Dobrý den, dnes nás také opustil náš Teddy králíček po deseti letech.
Hodný a učenlivý králíček a kamarád našeho pejska.
Africký mor prasat se projevuje vysokou horečkou, která může trvat i několik dnů. První příznaky se objevují při poklesnutí teploty. Zvířata jsou malátná, těžce dýchají, nepřijímají potravu, trpí krvavým průjmem, zvrací a mají cyanotickou kůži. Vakcinace proti této nákaze neexistuje.
Africký mor prasat (AMP) je akutní, vysoce nakažlivé onemocnění prasat podobné klasickému moru prasat. Virus se nachází v krvi, tkáňových tekutinách, vnitřních orgánech a sekretech a exkretech nemocných zvířat. Je vysoce rezistentní vůči nízkým teplotám i vysušení. Virus se může vylučovat sekrety a exkrety již 1–2 dny před klinickými příznaky, nejvíce však v době septikémie. Klinické příznaky se podobají klasickému moru prasat (KMP), ale průběh je rychlejší. Patologickoanatomické změny charakterizuje výrazné zvětšení sleziny na rozdíl od KMP, petechie v mízních uzlinách, ledvinách a dalších vnitřních orgánech. Potvrzení diagnózy spočívá v identifikaci viru nebo protilátek. Odebírá se nesražená krev, slezina, játra, plíce, ledviny, gastrohepatické a submandibulární mízní uzliny a tonzily.
Po průniku viru do krevního řečiště dochází k jeho rychlému množení. Původce napadá přednostně retikuloendoteliální tkáň a výstelku krevních a lymfatických cév. Objevují se krváceniny, trombózy a infarkty. Nekrózy buněk v lymfatické tkáni mají za následek snížení počtu leukocytů a lymfocytů.
Prasata ztrácejí chuť přijímat potravu, trpí zažívacími potížemi, zácpou, zvracením a dýchacími poruchami. Objevují se krváceniny v kůži a na vnitřních orgánech. Kůže končetin, uší, hrudníku a břicha je překrvená nebo namodrale zbarvená. Březí prasnice mohou zmetat. Při chronické formě je průběh pozvolnější, což je typické pro endemicky zamořené oblasti. V regionech, kde se nákaza doposud nikdy nevyskytovala, naopak probíhá perakutně nebo akutně.
Ve svém příspěvku VYKUSOVÁNÍ CHLUPŮ U ZAKRSLÉHO KRÁLÍČKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jana Dušková.
Dobrý den, nemá prosím někdo zkušenosti s tím, že si zakrslý králík začal vykusovat chlupy? Nejprve na břiše, teď si okusuje i přední packu. Chlupy má vykousané až na kůži. Králíkovi je 5 let. Byli jsme s ním na veterině, tam mu diagnostikovali zánět močového měchýře, ale na problém s chlupy doporučili jen měsíčkovou mast. Za odpovědi předem děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Ilona Dvorakova.
Já to znám od samiček, když se mají narodit malí králíčci, tak maminka si v trhá chlupy až na kůži, aby mohla kojit jednak, lépe drží a najdou bradavky a jednak těmi chlupy přikrývá králíčky, aby jim nebyla zima a odkrývá. Někdy jsou i králíci kluci zmatení, na kastrovaného kluka mě skočila samice a on si začal stavět hnízdo a dělat důlek. Za krkem to bývá vlhčí kůže. Není to holka? Nám prodali v City Parku ve Zverinexu Boba a pak jsme zjistili, že to je Bobinka a čeká malé.
Zelení šneci (Edentulina obesa) se vyskytují v Kamerunu, Keni a Tanzanii. Jedná se o stromový druh. Šnek má jasně zelenou ulitu, noha je žlutá s tenkými podélnými tmavými pruhy. Tento druh se vyznačuje dlouhým a tenkým krkem s malou hlavovou částí – vše je vyvinuto k lepšímu pronikání do ulity. Také pohlavní kloaka je z tohoto důvodu posunuta až k ulitě. Obústí je obdélníkové. Zbarvení ulity je dáno barvou vnitřních orgánů, které jsou zelené. Vlastní ulita je bělavě průhledná. Velikost šneků se pohybuje kolem 2,5–3 cm x 1,4–1,8 cm, váha cca 2–3 g.
Jeho pohyb je rovněž zajímavý, nedotýká se totiž podkladu celou nohou, ale pouze na dvou místech, takže se vlní od hlavy až k ocasní části nohy, což spíš připomíná pohyb píďalky než šneka. Pohybuje se nejvýše rychlostí kolem 0,0871 km/h, jinak je ale velmi pomalý. Často zvedá hlavu a kontroluje svými dlouhými očními tykadly okolí, pomocí prodloužených „pysků“ přitom sleduje slizové cesty plžů. Uchopení plže je pevné a edentulina zřejmě vypouští žaludeční šťávy či enzym působící jako neurutoxin, který během několika minut znehybní plže. Útok je velmi zajímavý – než se zakousne, zvedne přední část nohy těsně před svou kořistí. Plž není vysáván, jako to dělá například jiný šnečí predátor eugladina, ale je doslova požírán strouháním raduly. Tento proces vypadá, jako kdyby šnek kousal. Při krmení může vylučovat velké množství slizu – bublinek, jimiž si označuje svoji kořist. Spořádání plže trvá několik desítek minut, malý 20–30 minut.
Při zacházení s edentulinou buďte obezřetní, na její enzym totiž může být chovatel citlivější. Chov edentulin je v současné době hodně náročný, stále se hledá takový způsob chovu, aby při něm nedocházelo k častým úhynům, blížícím se 100 %. Edentulina je predátor v pravém slova smyslu, požírá jiné šneky nebo například slimáky menší velikosti i žížaly. Rozhodně se tento druh nehodí pro útlocitné povahy, kterým je líto každého šnečka. Edentulina je dost žravá, obvykle denně sežere jednoho a někdy (dle velikosti) i dva šnečky s ulitou kolem 1 cm. Ale troufne si i na větší sousto. Po dostatečném nakrmení si dopřeje klid a zavěsí se na strop terária nebo na větvičku. V klidu může trávit i několik dní. Dokáže si „zahrát“ i na mrtvého, kdy zaleze do ulity a nic ho nepřinutí vylézt – ani voda, která u jiných šneků zapůsobí. To, že šnek není mrtvý, poznáte podle toho, že má vnitřní orgány stále zelené. Uhynulý šnek je má již zahnědlé. Pokud chcete chovat edentuliny, musíte souběžně počítat i s chovem jiných malých šneků, je pravděpodobné, že jim mohou chutnat i naše páskovky o velikosti ulity do 1,5 cm. Další druhy krmných plžů či jiných nižších živoči
V naší poradně s názvem NEMOCI STARÝCH PSŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Koudelová Vlaďka.
Dobrý den, chtěla bych poprosit o radu, konzultaci. Moje fenečka, nyní má 14 let.Vím, je to už úctyhodný věk. Již 3-4 měsíce 24 hodin denně rychle dýchá, jako by běžela maraton.Opravdu 24 hodin denně.Nemůžu se na ni už dívat ani její rychlý dech poslouchat. Brečela bych nad ní od rána do večera. Chodíme pravidelně k veterináři, má nedomykavost chlopně, na její onemocnění prý žádný lék není. Je ochrnutá cca 10 let, začaly jí bytnět obratle a přestala chodit. Pohybuje se pouze pomocí předních nožiček. Byla i na operaci v Brně na klinice Jaggy,cca 4 roky zpět, operace však nebyla úspěšná.
Dle sono břicha má větší játra i močový měchýř, protože jí moč odchází nepravidelně.Dávám jí pleny několikrát denně, ale to mi vůbec nevadí.Ráda to pro ni udělám. Terezka je moje srdcovka.Před 3 měsíci měla opakovaně několikrát vyšší kortizol, potom se upravil. Vůbec nevím, z čeho její celodenní rychlé dýchaní může být. Má také zvětšené bříško, zřejmě od větších jater a močového měchýře.Pan doktor, ke kterému jezdíme si myslí, že je to od její nefunkční páteře.Ale 24 hodin denně se mi moc nezdá. Na její velmi rychlé dýchání pro ni nemá žádný lék. Moc se o ni bojím, že srdíčko tuto námahu nezvládne. Moc mě trápí její neutěšený stav a prosím moc o radu a pomoc pro Terezku.
Pana doktora, ke kterému jezdíme nechci obcházet, jen bych se chtěla ujistit konzultací, že pro Terezku není opravdu žádná pomoc.
Děkuji Vám Koudelová Vlaďka
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Z vašeho textu je cítit, jak svoji fenečku Terezku bezmezně milujete. Určitě jste s ní zažila krásné chvíle a umožnila jste jí šťastný život navzdory jejím zdravotním postižením. Nyní budete muset přijmout, že přichází závěr jejího života a stejně vroucně, jako dřív, jí být oporou při jejím odcházení. Fenečka si neuvědomuje své zdravotní problémy a vnímá je jako normální průběh svého života, i to zrychlené dýchání. Proto se ani vy tím nestresujte. Zůstaňte v kontaktu se svým oblíbeným veterinářem a společně ji umožněte láskyplný odchod z tohoto světa.
V pořadu 90' ČT 24 proběhla podrobná diskuze o africkém prasečím moru, kde se vyjádřili přední odborníci a poskytli tak ucelený podrobný výklad. Video můžete shlédnout zde: africký prasečí mor video.
U závažnějších případů se doporučuje chirurgická terapie. Tato léčba spočívá v zavedení takzvaného stentu. Stent je uložen v plastovém pouzdře s atestem sterility, které zároveň slouží jako jeho zavaděč. Po vybalení z ochranného obalu je možné zavaděč se stentem zavést pod kontrolou bronchoskopu do průdušnice a částečně stent vysunout. Zavaděč je plastová trubička o průměru 3,33 mm, ve které je kolem radiokontrastního mandrénu svinutý stent. Unikátnost řešení firmy Dextronix spočívá v tom, že stent lze z obalu zavaděče vysunout až na 90 % délky, stent rozvinout a zase bezpečně bez poškození vtáhnout zpět. Vysouvání a zasouvání se děje pomocí mandrénu, který je jištěný plastovou pojistkou, jež nedovoluje úplné vysunutí stentu a jeho znehodnocení ve fázi usazování síťky a manipulace v průdušnici. Po bezpečném umístění stentu na správné místo se po odtržení pojistky stent mandrénem zcela vysune. Zavaděč a mandrén se následně skrze již plně rozevřený stent vytáhnou ven. Jakmile stent opustí zcela zavaděč (pouzdro), rozevře se pružná nitinolová síť do plného průměru daného typu stentu. V této fázi již není možno stent z průdušnice bezpečně vyjmout. Rozevřená pružná síť se „opře“ o stěny trachey a vyztuží kolabující prstence, takže průdušnice již nevratně drží požadovaný kruhový průřez, nebortí se a problémy s dýcháním jsou vyřešeny.
V celém procesu stentace průdušnice je nejsložitější určení vhodného průměru a délky stentu. Základem je kvalitní rentgenogram. U digitálních rentgenogramů se délka průdušnice od larynxu nad bifurkaci a její průměr snadno odečtou pomocí měřicího softwaru. Vždy se doporučuje několik snímků a několik měření, které poskytnou relevantní hodnoty a vyloučí eventuální chybu vycházející z deformace a zúžení průdušnice v momentě expozice. U analogových rtg. snímků je postup obdobný, ale je nutné předem vytvořit vlastní přesný přepočítávací faktor pro dané rtg. a kazetu k odečtení skutečných hodnot. Pro snadnější měření lze použít kalibraci na bronchoskopu, má-li přístroj rentgenkontrastní značky. Firma Dextronix dodává nyní nově i přesně kalibrovaný měřicí katetr s rentgenkontrastními značkami. Katetr se zavádí do jícnu, popřípadě i přímo do trachey, a lze s ním přesně odečíst požadované hodnoty. Jakmile jsou hodnoty trachey naměřené, musí se zvolit i odpovídající stent. Stenty se vyrábějí ve škále základních délek a průměrů, ale firma dokáže vyrobit na objednávku jakýkoliv rozměr.
Nitinolová slitina má takzvaný paměťový efekt, to znamená, že pokud je stent upleten na průměr 10 mm a je vložen do zavaděče, po jeho vysunutí se rozvine
Králík domácí se může dožít i 10 let, ale u králíků chovaných na maso, to není vhodné, protože pak je maso tuhé. Délkaživota je tedy dána i tím, k čemu je králík určen. U výstavních kusů může být délkaživota delší, než u těch chovaných pro zpracování jejich masa.
Než se rozhodnete pořídit si králíčka, je dobré si uvědomit, že délkaživota zakrslého králíčka je až 9 let. Není to tedy stejné jako u hlodavců (králíček mezi hlodavce nepatří!), které někteří lidé chovají doma, kde je průměrný věk zhruba 2 roky. U králíčků se průměrný věk pohybuje zhruba kolem 5 let. Králíček stejně jako člověk prochází během svého života několika fázemi. Nejprve je považován za miminko. Tato fáze trvá zhruba do 3 měsíců. Pak se dostává do pubertálního období, které je zhruba od 3. měsíce do 7. měsíce. Z puberťáka se pak stává dospělák, toto období zase trvá zhruba do 4. roku a potom nastupuje u králíčka stáří.
Vliv na délku života králíčka má také správná životospráva. Králíček by již od malička měl mít vždy dost aktivit, které by ho zabavily, aby se nenudil. Zároveň je důležitá pravidelná péče, nejen vozit ho k lékaři a kontrolovat jeho zdravotní stav, ale i věnovat se mu. Králíček je také společenský a je rád, když není sám, pokud bude neustále vystavován samotě, může to u něj vyvolat nejen psychické, ale i fyzické problémy. Také je důležité králíčkovi zajistit místo, kde se bude cítit bezpečně, a kde mu nebudou hrozit stresové situace. Stres totiž snižuje králíčkovi jeho „životnost“. Samozřejmě je také důležité nevystavovat králíčka nebezpečným situacím (např. otrava z pokojové rostliny, zásah el. proudem při překousnutí kabelu). Pro králíčka (stejně jako pro člověka) je také důležitá kvalita stravy, králíčka není vhodné odbývat nekvalitními granulemi, které obsahují například mnoho tuku a cukrů, taková strava bude mít na králíčka nakonec velmi špatný vliv. Je tedy vhodné se o králíčka starat tak, jako by to bylo vaše milované dítě, dopřát mu vše, co byste dopřáli vlastnímu potomkovi a on se vám odvděčí spokojeným soužitím s vámi.
Sysel obecný (Citellus citellus) je okatý hlodavec z čeledi veverkovitých, má hustý, pískově zelenavý kožíšek. Toto zbarvení mu vydatně pomáhá při maskování se v místech, kde se pohybuje. Je o něco větší než jeho příbuzná – veverka. Na rozdíl od veverky má ale krátký ocas, malé ušní boltce a přiléhavou srst.
Vyskytuje se v jihovýchodní a střední Evropě (nejvíce na západ zasahuje do Čech) a dále i v Malé Asii. Do střední Evropy pronikl zřejmě poměrně pozdě, můžeme-li soudit podle materiálů z archeologických nalezišť, pak až v nejranějším středověku. Během posledních několika desetiletí však na mnoha místech vymizel a jeho výskyt získal silně ostrůvkovitý charakter.
V minulosti u nás tento hlodavec nebyl žádnou vzácností, právě naopak. Vzhledem k malému množství predátorů schopných mrštného a velmi pozorného sysla ulovit se přemnožil a páchal velké škody na zemědělských plodinách. V šedesátých letech dvacátého století však začala velmi rychle mizet jejich hlavní útočiště – polní remízky. Je však možné, že syslové od nás nemizí pouze kvůli zásahům do jejich přirozeného útočiště, ale i proto, že střední Evropa je na okraji území, kde se vyskytují. V České republice byl zaznamenán vůbec nejzápadnější výskyt tohoto druhu. Mimo pole ho můžeme také spatřit na udržovaných travnatých plochách sportovních hřišť, parků a podobně. Další jeho přirozenou domovinou jsou krátkostébelné travnaté stepi. Právě těmto nízkým travnatým plochám dávají syslové přednost, protože zde mají svoji nejoblíbenější potravu a mají dobrý výhled na okolí (uvidí tak velmi snadno svého nepřítele a stihnou uniknout do podzemních nor).
Počet známých současných lokalit nepřevyšuje dvě desítky a stále jich ubývá. Jsou ostrůvkovitě rozmístěny v západních, severních, středních i jižních Čechách a na střední i jižní Moravě. Příčiny nápadného ústupu nejsou zcela zřejmé, bezpochyby jde o důsledek působení řady faktorů počínaje proměnami v charakteru krajiny a konče změnou zemědělského hospodaření (velkoplošné kultury, zarůstání cest, mezí a úhorů), opomenout nelze ani možné vnitrodruhové a populační příčiny (například oscilace areálu).
Vyznačuje se kratším tělem na nízkých nohách, přiléhavým osrstěním (vypadá štíhlejší) a nedlouhým, přiléhavě osrstěným ocasem. Také zadní chodidla má z velké části pokryta chlupy. Zbarvení je na hřbetě žlutohnědé, rezavohnědé nebo pískově šedožluté s nejasnými světlými skvrnami, spodina těla bývá jednobarevně žlutá, jenom brada, krk a také úzké proužky kolem velkých černých očí jsou bílé. Ušní boltce jsou malé, jen částečně vystupující ze srsti. Délka těla je 18–24 cm, délka ocasu je 4,5–8 cm, syslové váží 240–340 g.
Maltézský psík je příjemný pes, který má rád lidi a nevyhledává konflikty ani s ostatními psy, ani s jinými zvířaty. K cizím lidem se chová zdrženlivě, známou návštěvu však přátelsky uvítá. Je to velmi přítulný a živý pes, který děti miluje a velmi rád se účastní jejich her. Maltézský psík je inteligentní, vyrovnaný pes, který se dobře učí, proto jeho výchova nebývá náročná. Základní výcvik poslušnosti je však nutností. Jeho výchova ale nesmí být příliš tvrdá ani přísná, protože je velmi citlivý.
Maltézský psík je typický rodinný pes, kterého je vhodné chovat v bytě. Spokojí se s malým pelíškem v klidné části bytu, kde může ničím nerušen odpočívat. Pokud je zavřený sám v místnosti, chápe to jako trest, proto je třeba zajistit mu volný pohyb po celém bytě. Maltézáček potřebuje dostatek pohybu, ale nevyžaduje příliš dlouhé vycházky. Pokud s ním však na nějaký výlet vyjdete, přizpůsobí se vám a rád vás doprovodí. Maltézáček je velice ostražitý pejsek, který neznámého návštěvníka přivítá štěkotem, ale jinak není k hlídání vhodný. Také pro sport se nehodí. Rád si hraje, zvládne i delší procházky, ale usedlý životní styl mu nedělá problém. Rád se ujme role gaučového povaleče. Dožívá se průměrně 14–15 let.
Maltézáček je nesmírně oddaný a mazlivý pes. Je spíše klidnější povahy, s vnímavým, citlivým a laskavým charakterem. Je to vynikající společník a nenahraditelný přítel, je živý, veselý, laskavý, velmi poddajný a velmi přizpůsobivý. Jak jsme již zmínili, je i velice inteligentní, tvárný a učenlivý, zároveň však poněkud přecitlivělý, takže se nesmí vychovávat tvrdým způsobem – tvrdá slova a hrubé povely jej velice zraňují! Vychovávejte ho proto vesele a po zásluze ho vždy pochvalte a odměňte. Je také velmi vnímavý na rodinné vztahy a náladu ve svém okolí. Nadevše miluje svého pána, ke všem členům rodiny silně, citlivě a empaticky lne a je nerad o samotě.
Tvrdit s plným přesvědčením, že maltézský pochází z Malty, se v současné době již nesetkává s pochopením. Maltézáčci sice byli po dlouhé věky na Maltě známí, v té době však současně sklízeli velkou popularitu také na Filipínách a v Číně. Předpokládá se však, že je do těchto zemí zavezli féničtí kupci právě z Malty. Jméno tohoto roztomilého psíka tedy neznamená, že byl jeho dávný původ soustředěn na ostrově Malta. Přídavné jméno „maltézský“ totiž pochází ze semitského slova „mŕlat“, což v překladu znamená „útočiště“ nebo „přístav“. Z kořene tohoto semitského slova dodnes vychází jména mnoha pobřežních míst, jako například jaderský ostrov Meleda, sicilské město Melita, a také ostrov Malta. Předci tohoto malého psíka žili v přístavech a pobřežních městech v&n
Rozměry kotce v králíkárně, nebo klece jsou dané velikostí plemene králíka, který je v nich chován. Minimální rozměry pro velká králičí plemena jsou 80 cm na výšku, délka kotce asi metr a půl a hloubka asi 70 cm. Pro střední plemena mohou být kotce menší. Výška jim stačí kolem 60 cm, délka asi metr a hloubka je zhruba stejná jako u velkých plemen. U malých plemen stačí ještě menší prostor, výška se pohybuje kolem 50 cm, délka kolem 70 cm a hloubka je také stejná. Chovatel si také musí uvědomit, že mu nestačí mít přesný počet kotců podle počtu králíků, je potřeba mít kotců více pro březí samice.
Mezi další druhy mastina patří pyrenejský a neapolský.
Pyrenejský mastin
Pyrenejský mastin je inteligentní a bdělý pes. Je to spolehlivý a poslušný společník a ochránce. Ke své rodině jsou tito psi přátelští a oddaní. K cizím lidem se chovají ostražitě. S ostatními domácími zvířaty nemají problém, k jiným psům se chovají přátelsky. Jsou to výborní hlídači. Díky jejich inteligenci se snadno cvičí. Zbožňují děti a jejich trpělivost nezná mezí. Nesmí se jim však nijak ubližovat a být na ně tvrdý. Mají vrozený ochranitelský instinkt a také částečně samostatné rozhodování. Pyrenejský mastin i přes svoji mohutnost dokáže vyvinout značnou rychlost. Útočí jen v případě nouze, je-li opravdu ohrožena rodina nebo majetek.
Pyrenejský mastin pochází ze Španělska a jedná se o velmi staré plemeno. Do Španělska byl přivezen fénickými kupci. Tito dovezení psi byli využíváni jako pracovní a také byli dále kříženi s pyrenejským horským psem i španělským mastinem. Jeho historie však sahá mnohem hlouběji do minulosti a jeho původ můžeme dohledat až u velkých asijských mastifů. Pyrenejský mastin byl využíván později jako hlídač stád ovcí před vlky a medvědy. Aby měl chráněný krk, nosil ostnatý obojek carlanca. Čtyři až pět psů bylo schopno uhlídat stádo čítající přes 1 000 kusů. Jako samostatné plemeno byl uznán až koncem 19. století.
Pyrenejský mastin dorůstá výšky 72 až 81 cm, ale žádoucí je výška větší. Dosahuje váhy okolo 55 až 75 kg. Průměrná délkaživota je 10 až 13 let. Velká, dlouhá a silná hlava má lehce klenutou lebku. Uši jsou malé a přiléhají k lícním kostem. Oči jsou malé, mandlového tvaru a tmavé barvy. Skus je nůžkový. Krk je silný, pružný s volnou kůží a visícím lalokem. Tělo je mohutné a velké. Ocas je nasazen ve střední výšce a v klidu je nošen svěšený a sahá až k hleznům. Srst je silná, hustá a přiléhá k tělu. Zbarvení je základové bílé s černými, červenými nebo šedými skvrnami a výraznou maskou.
Srst pyrenejského mastina nevyžaduje speciální péči, díky její samočisticí schopnosti ji stačí jednou týdně vykartáčovat. Zvýšená pozornost je zapotřebí jen v období línání. Byť je to pes značně inteligentní a rychle chápe, potřebuje důslednou a vlídnou výchovu. Nikdy vás však nebude slepě poslouchat. Kvůli své velikosti je poněkud náročnější na chov a budoucí majitelé s tím musí počítat. Potřebuje dostatek pohybu, a to nejen na větším oploceném pozemku, ale také rád chodí na dlouhé procházky. Především v období dospívání a růstu potřebuje velké množství kvalitní potravy. Pyrenejský mastin může být držen celoročně venku jen za předpokladu, že má k dispozici boudu, do
Srna patří k nejmenším druhům jelenovitých. Obvykle váží kolem 15 – 35 kg a její výška v kohoutku je kolem 70 cm (srnec je větší než srna).
Barva srsti se liší v závislosti na ročním období. Přes léto má srst červenohnědou barvu, v zimě je více šedohnědá. Pro srnčata (mláďata) jsou také typické skvrny, které ale zhruba po 2. měsíci života zmizí. Srst obřitku je u srn i srnců bílá. Srny mají navíc obřitek okrouhlý se zástěrkou. Co se týká srsti srny, objevují se ale i výjimky, které mohou mít srst tmavou případně dokonce i bílou = albíni. Přestože se jedná o krásné exempláře (albíni), obvykle tato jejich „vada“ způsobuje i to, že jsou světloplaší a mají tedy problémy se zrakem. Přestože se jedná o výjimečné exempláře, myslivci se příliš neženou do jejich lovu, protože se obávají, že by jim smrt albína mohla přinést smůlu, říká se totiž, že kdo ho zastřelí, ten do roka zemře.
I srna má stejně jako člověk difyodontní chrup, což znamená, že nejprve jí vyrostou dočasné zuby a ty jsou až poté nahrazeny trvalými. Stav chrupu (ve které fázi výměny zubů srna je) je v myslivosti jedním z faktorů, podle nichž se pozná věk srny.
Srna na rozdíl od srnce nemá žádné paroží, pro srnce je ale paroží typické. Podle tvaru paroží se srnec rozlišuje na paličkáče (parůžky ještě nepronikly kůží na hlavě), špičáka (jedna část paroží), vidláka (dvě části), šesteráka (tři části) a výjimečně se v přírodě vyskytují i osmeráci. Srnci vytloukají paroží (po zpevnění paroží se srnci otíráním o kmeny stromů zbavují uschlého kožního obalu = lýčí paroží) zhruba v období března a dubna. Naopak ho shazují zhruba v měsíci říjnu. V přírodě se také někdy vyskytuje srnec parukář, což je srnec, u něhož došlo k poranění pučnic parůžků, nebo poranění varlat. Oba důvody pak mohou způsobit, že srnčí paroží se stává houbovité a je trvale v lýčí (kožním obalu). Lýčí se tedy u něj nedá vytlouct.
Zkušení myslivci snadno poznají i rozdíl ve stopě srny a srnce, přestože pro neznalce obě stopy vypadají v podstatě stejně. Více srdcovitý tvar stopy má srnec a srna má tvar stopy více vejčitý. Stopa bývá velká zhruba do 4 cm a široká do 2,5 cm a jedná se o otisk dvojice spárků, které jsou úzce sevřené. Délka kroku je kolem 40 cm (u srny je to méně než u srnce). Pokud je srna v klidu, tak je klidná i její chůze a ona tak ukládá zadní šlépěje do předních, a proto její stopy tvoří dvojstisky. Pokud ale běží, tak se zvyšuje délka kroku, ale zároveň srna klade zadní běhy před přední a vznikají tak oddělené otisky, které se nepřekrývají. Zároveň se změní ale i
Naštěstí stejně jako u lidí, ani u králíčků netrvá puberta věčně a zhruba v období 7. měsíce až 1 roku života králíčka přichází dospělost. Až v tuto dobu je vhodné samičky připouštět. V tomto období se králíčkovi vrací zpět jeho naučené návyky a také se zklidňuje. Pokud by i nadále ale byl králíček buď agresivní, nebo silně nečistotný při svém značkování území, je vhodné zvážit kastraci. Nejlepší léta života králíčka jsou zhruba od jednoho do čtvrtého roku života. V tu dobu je králíček nejaktivnější a nejspokojenější. V tomto období se tedy kromě připouštění králíčka, doporučuje pořídit králíčkovi kamaráda (v pozdějším věku se s ním již nesžije a může být vůči němu velmi agresivní a považovat ho za narušitele jeho teritoria). V tomto období se také nejvíce ukazuje králíčkova osobnost, zároveň si pomalu navyká na nějaký řád, který bude v pozdějších letech vyžadovat.
K prvnímu pokusu o vyšlechtění dnešní bengálské kočky došlo v šedesátých letech 20. století, a to ve Spojených státech. Cílem bylo vyšlechtění přátelské a plně domestikované domácí kočky s alespoň částečným zachováním podoby a fyzických vlastností kočky divoké, což bylo snem mnoha chovatelů. První křížení však neiniciovali chovatelé, ale američtí genetikové, neboť u divokých bengálských koček byla zjištěna nepřítomnost genu kočičí leukémie, vůči níž tak byla tato kočka imunní. I přes snahu genetických vědců se však křížení nedařilo a další chov narážel na problém neplodnosti kocourů a těžké ochočitelnosti koťat první generace, což další pokusy téměř zastavilo.
Další pokus o zkřížení se tak opakoval až o několik desítek let později, kdy se o něj pokusila Američanka Jean Millová, která byla již dopředu obeznámena s možnými úskalími a problémy, které by případně mohly nastat. Chovatelka tak počítala s divokostí původního plemene i s možnou neplodností kocourů první generace. Tu vyřešila šlechtěním pouze samičích koťat s domestikovanými kocoury, čímž byla plodnost zaručena, neboť neplodnost se objevovala pouze u samců. I přesto však byl chov značně problematický a všeobecně byla přijata až čtvrtá generace původních koček, kterou ale uznaly jen některé z chovatelských asociací. Evropská FIFE uznala bengálské kočky teprve v roce 1998.
I když vyšlechtění bengálské kočky patří k největším chovatelským úspěchům, její šlechtění není ještě zcela ukončeno, neboť v některých chovných programech se dodnes používají divoké bengálské kočky.
Bengálská kočka má dlouhé a svalnaté tělo. Ocas bývá střední délky a na konci je vždy černě zbarvený. Hlava je vzhledem k tělu malá protáhlá. Toto plemeno má velmi hustou srst a můžeme se setkat s celou řadou provedení s hnědou barvou v odstínech žluté či zlaté. Méně časté bývá provedení bílé, stříbrné, modré a vzácně se objevuje černé zbarvení celého těla.
Opticky se sice tato kočka podobá malému africkému leopardovi, ocelotovi nebo tygrovi, ale navzdory svému divokému vzhledu má velmi přítulnou povahu a s hlasitým předením se ráda nechává rozmazlovat od svého člověka.
Bengálská kočka má dosti dlouhé, svalnaté a dobře vyvinuté tělo s těžkými kostmi. Zadní nohy jsou o něco delší než přední a tlapky jsou relativně velké a kulaté. Ocas je střední délky, pevný na dotek, má zakulacený koneček, který je vždy černě zbarvený. Klínovitá hlava je v poměru k tělu malá a je o něco delší než širší. Malé uši jsou namířeny trochu dopředu, široce nasazené a nesmějí mít žádné štětinky. Nos je dlouhý a široký s lehkým prohnutím v místě, kde přechází v horní část lebky. Oči jsou velké, mají mandlovitý až k
