Žijí na úkor svého hostitele, obtěžují ho svou přítomností (svědění, škrábání, oděrky, infekce, zánět, nekróza a sepse). Zaplavují psa produkty látkového metabolismu, odebírají mu živiny, oslabují jeho odolnost, způsobují poruchy trávení, poškozují střevní výstelku, porušují nervové dráhy, a navíc přenášejí různá infekční onemocnění.
Škrkavky u psa
Škrkavky (Toxocara canis) jsou u psů velmi rozšířené, mohou jim způsobovat značné zdravotní problémy.
Škrkavky jsou cizopasní oblí červi dlouzí 6 až 15 cm, kteří u psů žijí v tenkém střevě. Vylučují vajíčka, která se trusem dostávají do vnějšího prostředí, kde dozrávají a stávají se zdrojem infekce pro další zvířata, ale i pro lidi a především pro děti.
Pes se nakazí pozřením zralých vajíček, z nichž se v jeho střevě vylíhnou larvičky. Ty pronikají střevní sliznicí a pokračují dále v těle svého hostitele. Migrace larev závisí na stáří a pohlaví jedince. U štěňat do 3 měsíců stáří larvy krví migrují do plic, odkud bývají vykašlány, znovu polknuty a dostávají se do střeva, kde se vyvíjí v dospělé jedince. U starších psů larvy migrují krví do plic, ale také aktivně pronikají do nejrůznějších orgánů a tkání, kde se opouzdří. U březích fen se opouzdřené larvy aktivují, pronikají přes placentu a dostávají se do nenarozených štěňat. Larvy, které u feny migrovaly do mléčné žlázy, mohou štěňata infikovat při sání mléka.
Larvy při migraci mechanicky poškozují tkáně, jimiž cestují, a také s sebou zavlékají ze střeva nejrůznější mikroorganismy. Jedinci nakažení škrkavkami zaostávají v růstu, mají matnou srst, zvětšené břicho, dochází ke ztrátám hmotnosti, zvracení, objevuje se kašel, chudokrevnost. V těžkých případech může dojít k úhynu jedince.
Člověk se může nakazit kdekoliv a kdykoliv pozřením vajíček škrkavek. K tomu dochází například u dětí při hraní (na pískovištích, v parcích, zahradách), kdy pojídají písek, hlínu, olizují předměty. A právě při této činnosti může dojít k pozření vajíčka škrkavek. Další cestou nákazy je nedostatečná hygiena rukou, olizování prstů, konzumace potravy neumytýma rukama nebo i špatně omytého ovoce či zeleniny. Vylíhlé larvy migrují v těle člověka, pronikají krví nebo aktivním pohybem do nejrůznějších orgánů (játra, plíce, oko, mozek, svaly) a způsobují vážná poškození. V lidském těle mohou larvy zůstat životaschopné a pohyblivé i několik let. U člověka se onemocnění projevuje bolestmi břicha, teplotou, nechutenstvím, zvracením, krvavými průjmy, únavou kloubů a svalů, kožní vyrážkou. Příznaky mohou trvat několik týdnů až let. K méně častým příznakům onemocnění patří postižení mozku, srdce, ledvin, poruchy vidění, otoky kloubů.
Prevencí je především zabránit nakažení psa zárodky parazitů. Pes se nakazí buď z okolního prostředí, ve kterém je přítomen kontaminovaný trus jiných zvířat, nebo přímým kontaktem s nakaženým zvířetem, při očichávání se. Další způsob je nakažení přes mezihostitele pozřením jeho celého (blecha, všenka
V naší poradně s názvem IVERMEKTIN se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Renata Červená.
Kde koupit tento lék
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Ivermectin je jed, je tedy nebezpečné, aby byl volně k dispozici. Přístup k tomuto léku je možný jen prostřednictvím předpisu od veterináře a nebo kožního lékaře pro lidi. Nově je Ivermectin k dispozici jako experimentální léčba onemocnění COVID-19 i pro lidi. Lék s obsahem Ivermectinu pro lidi distribuuje Nemocnice u sv. Anny v Brně pro celou ČR.
Ve svém příspěvku NEMOCI STARÝCH PSŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Koudelová Vlaďka.
Dobrý den, chtěla bych poprosit o radu, konzultaci. Moje fenečka, nyní má 14 let.Vím, je to už úctyhodný věk. Již 3-4 měsíce 24 hodin denně rychle dýchá, jako by běžela maraton.Opravdu 24 hodin denně.Nemůžu se na ni už dívat ani její rychlý dech poslouchat. Brečela bych nad ní od rána do večera. Chodíme pravidelně k veterináři, má nedomykavost chlopně, na její onemocnění prý žádný lék není. Je ochrnutá cca 10 let, začaly jí bytnět obratle a přestala chodit. Pohybuje se pouze pomocí předních nožiček. Byla i na operaci v Brně na klinice Jaggy,cca 4 roky zpět, operace však nebyla úspěšná.
Dle sono břicha má větší játra i močový měchýř, protože jí moč odchází nepravidelně.Dávám jí pleny několikrát denně, ale to mi vůbec nevadí.Ráda to pro ni udělám. Terezka je moje srdcovka.Před 3 měsíci měla opakovaně několikrát vyšší kortizol, potom se upravil. Vůbec nevím, z čeho její celodenní rychlé dýchaní může být. Má také zvětšené bříško, zřejmě od větších jater a močového měchýře.Pan doktor, ke kterému jezdíme si myslí, že je to od její nefunkční páteře.Ale 24 hodin denně se mi moc nezdá. Na její velmi rychlé dýchání pro ni nemá žádný lék. Moc se o ni bojím, že srdíčko tuto námahu nezvládne. Moc mě trápí její neutěšený stav a prosím moc o radu a pomoc pro Terezku.
Pana doktora, ke kterému jezdíme nechci obcházet, jen bych se chtěla ujistit konzultací, že pro Terezku není opravdu žádná pomoc.
Děkuji Vám Koudelová Vlaďka
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Hana Novotná.
Reaguji na tento dotaz již pozdě, ale do budoucna by mohlo někomu pomoci. Fenka měla tyto potíže od srdíčka, taktéž nafouklé bříško - byla zavodněná. Zvláštní, že veterinář ji nevyšetřil, už i na ultrazvuku by na toto přišel. Při poničení chlopně proudí do srdíčka moc krve, srdíčko to nezvládá. Jsou na to léky pro pejsky - dokáží pejskovi pomoci na pár týdnů, někdy měsíců, je to individuální. Tento lék bere i řada lidí, mají tentýž problém, ale u lidí se to operuje, u pejsků je to problém.
Dospělý pes by měl být odčerven alespoň jednou za 3–6 měsíců, a to nejen, když jsou u něj objeveni parazité. Ty lze vypozorovat ve stolici v podobě vajíček či jiných stadií vývoje. Veterinář provádí takzvané koprologické vyšetření, tedy vyšetření trusu, kdy zjistí daného parazita a jak s ním nejlépe bojovat. Nejedná se o povinné vyšetření, ale chovatelé, kteří myslí na prevenci, běžně dodržují alespoň 6měsíční pravidelnost kontrol i bez náznaků potíží.
Frekvenci odčervování určuje veterinární lékař také na základě plemene, velikosti a věku psa, jeho zařazení a využití, rozhodující může být rovněž styk s hospodářskými zvířaty, u nichž se běžně vyvíjí cizopasníci přenosní na psy. Optimální frekvence odčervení psa může být 3x za rok, tedy každé 4 měsíce. Chovná fena by měla být odčervena během krytí a poté až společně se štěňaty. Během březosti bychom se měli odčervování raději vyhnout, některé přípravky mají totiž prokazatelně teratogenní efekt (Drontal). Jediným přípravkem schváleným pro použití během březosti je preparát Stronghold.
V praxi se psi většinou odčervují preventivně bez koprologického vyšetření, a to v rozmezí 3 až 6 měsíců. Pokud jsou přímo v trusu viditelní parazité nebo jejich články, je nutné po 14 dnech odčervení zopakovat. Při stanovení frekvence odčervování je nutné přihlédnout k využití psa (pracovní, lovečtí psi), zda je trvale doma či venku, v blízkosti hospodářských či jiných zvířat, jaký je počet psů v domácnosti, zda je v domácnosti malé dítě a podobně.
Bohužel přežívá mylná představa, že odčervení chrání zvíře proti vnitřním parazitům po dobu několika týdnů, nebo dokonce měsíců. Mnoho chovatelů nechává dospělého pejska odčervit jednou za půl roku, udělá si poznámku v kalendáři a dalších šest měsíců si s pocitem čistého svědomí užívá klid. Jenže díky nedostatečnému poučení se zatím scénář souboje s parazity může vyvíjet ve prospěch škodné škrkavky. Jejími vajíčky, kterých denně vyprodukuje několik set tisíc, jsou následně zamořeny prakticky všechny lokality, kde domácí mazlíčci kálejí. Stačí vzít psa vyvenčit do nejbližšího parku a vzhledem ke zvyku očichávat či olizovat pachové stopy máte slušnou šanci, že se již pár hodin po podání antiparazitik pozřením vajíček přítomných v kontaminované trávě znovu nakazí. Jelikož škrkavky ve střevě dospívají čtyři týdny, zbývá jim do dalšího termínu dehelmintizace spokojených pět měsíců přiživování.
Odčervování je ve skutečnosti jednorázový úkon a s očkováním, za které jej mnoho lidí zaměňuje, nemá absolutně nic společného. Zatímco očkovací látka působí jako prevence chránící psa dlouhodobě proti infekcím, konkrétním virům a bakteriím na
V naší poradně s názvem BETA BOJOVNICE LEŽÍ NA DNĚ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jan.
Dobrý den. Má rybka Beta má už delší dobu výrustek, který se stále zvětšuje a otvírá. Je nějaká ráda co s tím? Děkuji moc a v případě zájmu mohu poslat foto.
S pozdravem Honza
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Podle fotografie to bude nejspíš furunkulóza.
Běžnými příznaky furunkulózy jsou právě otevřené vředy na těle betty, ploutvích a ocasu.
Furunkulózu způsobují bakterie Pseudomonas a Aeromonas. Těmto bakteriím se daří ve špatně udržovaných akváriích.
Pokud je betta ve stresu nebo trpí jinou nemocí, je pravděpodobnější, že bude postižena také furunkulózou.
Furunkulóza je pro bettu bez rychlé léčby smrtelná. Příznaky furunkulózy u bettas zahrnují:
- červené skvrny na těle;
- červené, hnisem naplněné vředy;
- letargie;
- ztráta chuti k jídlu.
Co s tím?
Pokud betta žije s jinými rybami, Izolujte ji v samostatné nádrži a ošetřete ji antibiotiky, jako je erythromycin nebo tetracyklin. Antibiotika předepíše veterinář i s předpisem dávkování. Vyčistěte a dezinfikujte hlavní nádrž jódem a solí, abyste odstranili škodlivé bakterie.
Furunkulóze se předchází udržováním správných parametrů a teplot vody v nádrži.
Škrkavka dětská (Ascaris lumbricoides) způsobující askariózu postihuje více než miliardu lidí po celém světě.
Oplozená vajíčka škrkavek se do vnějšího prostředí dostanou s trusem, do 3 týdnů se v zevním prostředí stanou infekční. Následuje pozření člověkem – přes žaludek migrují larvičky do krevního oběhu – odtud do plic, kde dráždí. Jsou tedy vykašlány a opět polknuty. Dostávají se tedy znovu do žaludku a poté finálně do tenkého střeva, kde pohlavně dospívají.
Příznaky onemocnění se odvíjejí od fáze cyklu škrkavek. U migrujících se vyskytuje horečka, kašel, vykašlávání krve, škrkavky mohou postihovat ledviny, oko,atd. Postižení střeva má kolikové projevy, zánětlivé stavy v dutině břišní až velmi vážnou obstrukci střeva škrkavkami.
Onemocnění se diagnostikuje koprologicky, k terapií se využívá řada preparátů, konkrétní doporučí Váš lékař.
V naší poradně s názvem IVERMEKTIN se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Radka Bláhová.
Pěkný den, mám svrab a rozhodla jsem se ho léčit pomocí ivermektinu. Neznám bohužel dávkování. Vážím 70 kg. Svrab mám diagnostikovaný od kožní lékařky, která o něm nic neví.
Prosím o vysvětlení, jak ivermektin na svrab dávkovat.
Moc děkuji a zdravím
Bláhová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Ivermectin se dávkuje 200 mikrogramů na kilogram váhy a užívá se dvakrát s odstupem 7 dní. Když vše dobře proběhne, tak příznaky zmizí po 4 týdnech od první dávky. Pokud vážíte 70kg, tak použijete dvakrát 14 miligramů ivermektinu. Zde je k tomu lékařská studie potvrzující dávkování i účinnost ivermectinu proti svrabu u lidí, která proběhla v Uruguayi v roce 1999 https://www.scielo.br/j/rim…
U sibiřské kočky se mohou projevit stejné nemoci, které postihují i jiná kočičí plemena, jako je vzteklina, borelióza (očkování koček proti tomuto onemocnění bývá zbytečné, málokdy mají klinické příznaky), panleukopénie (= kočičí mor), virová rhinotracheitis (= projevuje se kýcháním, rýmou, zánětem spojivek a horečkou), kaliciviróza (= virové onemocnění způsobující rýmu, nebo chřipku), infekční peritonitida (= zánět pobřišnice), FIV (= kočičí AIDS), kočičí leukóza (= kočičí leukémie), campylobakterióza (= připomíná salmonelózu, projevuje se zánětem tenkého a tlustého střeva), salmonelóza (= průjmové bakteriální onemocnění), tuberkulóza (= souchotiny), dermatofytóza (= kožní plíseň), motolice (= endoparaziti postihují plíce, játra, žlučovody), tasemnice (= střevní onemocnění způsobené parazity), hlístice (= spadají sem škrkavky kočičí postihují střeva, škrkavka šelmí, škrkavky způsobující plicní červivost, dále tenkohlavec liščí způsobující záněty slepého a tlustého střeva i paraziti napadající plíce), klíšťata, ušní svrab, notoedrový svrab (nejprve postihuje ušní boltce, pak hlavu a nakonec i celé tělo kočky), cheyletielóza (= dravčíkovitost, kožní nemoc), všenky, blechy.
Dospělé kočky se odčervují podle toho, zda jsou chovány pouze v domě, nebo mají možnost chodit ven. Nejčastěji dochází k nakažení koček požíráním ulovených myší nebo po bleším kousnutí. Kočka chovaná pouze v domácnosti však může být infikována z vajíček přinesených z venku například na obuvi. Kočka žijící v domácnosti byste se měla odčervit každých 6 měsíců a venkovní kočky nejméně každé 3 měsíce.
Koprologické vyšetření je mikroskopické vyšetření trusu zvířat. Pomocí mikroskopu je možné vidět vajíčka potencionálních parazitů, které pouhým okem nelze vidět. K nakažení ať už zvířat, nebo posléze lidí dochází obvykle orální cestou, a to pozřením infekčního stadia. U lidí se proto nejčastěji s parazitózami pocházejícími od zvířat setkáváme u malých dětí, kde není míra hygieny ještě dostatečně vysoká. Děti se plazí po zemi, strkají si ručičky do úst, „pusinkují“ se se zvířátky a podobně. Další rizikovou skupinou jsou samozřejmě těhotné ženy. Nepropadejte panice, pokud se vyšetřením trusu zjistí, že vaše zvířátko infekční stadia vylučuje, přeléčí se vhodnými léky. Odčervovací tablety mívají obvykle sice širokospektrální účinek, což znamená, že se snaží „pokrýt“ většinu často se vyskytujících parazitů, jako jsou škrkavky, tasemnice a další oblí nebo ploší červi, nicméně se často setkáváme i s nálezy parazitárních prvoků, jako jsou Giardie, Cryptosporidie, Toxoplasmy a podobně, na které tyto běžná odčervovadla nezabírají. Dalším problémem dnešní doby je vznik rezistence, odolnosti, neúčinnosti léčiva parazitů proti odčervovadlům, která vzniká především častým poddávkováním léčiva.
Výběr plemene v současnosti mnohem častěji podléhá módním trendům než uvážlivému pořizování. Není smutnější pohled než na obézní border kólii v garsonce bez možnosti vyběhat se či provozovat nějaký psí sport. Před pořízením si upřímně řekněte, kolik času na pejska máte, jaké jsou finanční možnosti (i uživit maltezáčka bude snazší než bernardýna), zda nemáte alergii na psí srst či nepreferujete psy, kteří nelínají (pozor u většiny těchto plemen se srst musí upravovat), atd. V žebříčku našich preferencí se spolu s mnoha dalšími drží v současnosti tato plemena:
Německý ovčák
Jedná se o pracovně poměrně univerzální a inteligentní velké psí plemeno. Německý ovčák je skvělý hlídač a pes oddaný své rodině. Na výchovu a výcvik je nutné ale myslet již od štěněte a v klidu – pomocí hlasu, pozitivní motivace a pamlsků dosáhnete dobrých výsledků. Agresí a bitím docílíte opaku – vychováte bázlivého až nebezpečného psa pro sebe i okolí.
Široká psí skupina zahrnující dvě stálice - Labradora a Zlatého retrívra. Nicméně na oblíbenosti poslední dobou nabývají i Flat coated retrívr či Nova scotia duck tolling retrívr. Vášniví milovníci pohybu, vody, her jsou přátelskými a akčními parťáky do života. Plemena jsou poměrně snadno vycvičitelná a milují děti. Nicméně i tady je výchova důležitá, ať se nestanou velkými nekontrolovatelnými psy, kteří snadno (v dobrém úmyslu nadšení a vítání) porazí na zem právě příchozí návštěvu.
Veselý a akční pejsek díky velikosti vhodný do bytu. Nenechte se ale zmást roztomilým kukučem, je to přeci jen teriér, ač malý – tzn. tvrdohlavý a sebevědomý. Lze jej snadno rozmazlit, proto si hranice stanovte už od štěňátka. Všichni zástupci tohoto plemene mají přátelskou a hravou povahu.
Jedná se o lovecké plemeno zvyklé rozhodovat se na vlastní pěst, takže důsledná výchova je u něj zvlášť důležitá. Kromě loveckého využití pro práci v noře je stále častěji pořizován jako společník, pročež i tuto úlohu u aktivnějších lidí zvládá skvěle. Vyskytuje se ve třech formách srsti: dlouhosrsté, hladkosrsté a drsnosrsté.
Miniaturní psí plemeno velmi vhodné do bytu, které se spokojí s kratším venčením v parku, ale zvládne i delší procházku. Malý, křehký pejsek bude lepším společníkem pro starší lidi, než pro malé děti, u kterých je nutné mít oči na stopkách. I u tohoto plemena je důsledná výchova důležitá, čivava dokáže být i vrčící a kousavá.
Nejen člověk, ale i jeho zvířecí miláček může trpět řadou nepříjemných, obtěžujících onemocnění, mezi něž patří i alergie.
Za alergii se považuje nepřiměřená reakce imunitního systému organismu na různé látky, s nimiž se člověk i zvíře běžně setkává. Alergii způsobuje nesprávná aktivace protilátek ze skupiny imunoglobulinu vlivem daného alergenu. Projevy alergií mohou být u lidí i zvířat různé.
Alergie se nedá nijak léčit, ale existují léky, které zmírňují její projevy. Alergie se navíc může objevit u psa kdykoliv, v každém věku, to že ji pes nemá jako štěně, neznamená, že se u něj neobjeví například v jeho stáří. I přesto se ale nejčastěji u psů projevuje zhruba jeden až dva roky po jeho narození. Vznik alergie může být také ovlivněn pohlavím psů. U fen se některé alergie objevují v souvislosti s poruchami pohlavního cyklu, u obou pohlaví pak na vznik alergie může mít vliv kastrace (ta ale zase v některých případech dokáže alergii zmírnit, nebo dokonce i odstranit!). Alergie je navíc také dědičnou zátěží, a u psů je vysoké riziko přenosu na potomky.
U některých psích plemen je riziko vzniku alergií vyšší než u jiných, patří sem američtí stafordští teriéři, dalmatini, francouzští buldočci, kokři, labradoři, němečtí ovčáci, pitbulové, retrívři, setři, šarpiové, teriéři. Některé teorie tvrdí, že k alergickým onemocněním jsou náchylnější ta plemena, která byla nešetrně vyšlechtěna člověkem.
U člověka se dá alergická reakce poznat pochopitelně snadněji, protože člověk dokáže říct, co ho trápí, s čím má problémy. U zvířete je to ale jiné, je třeba, aby jeho majitel odpozoroval, že se něco děje, a v případě nalezení zdravotních problémů navštívil veterináře, který by mu pomohl se zjištěním, jestli se opravdu jedná o alergickou reakci, jak vážná je, a co ji vyvolalo. Pro majitele psů bývá nejzřetelnějším příznakem alergie jeho neustálé škrábání, které je způsobené pocity svědění v důsledku zánětu kůže. Pokud se pes často škrábe, tak jeho majitele obvykle jako první napadne, že ho trápí blechy. Jestliže ale zjistí, že pes blechy nemá, tak musí hledat další možné příčiny tohoto psího svědění.
Psa trpícího alergií nejčastěji svědí oblasti meziprstí, nadprstí, hlavy, tváří, spodní strany krku, hrudi a břicha. Mezi příznaky alergie u psa patří také zarudlá kůže boltců, nebo záněty kůže kolem řitních žlázek, záněty uší. Projevuje se tak olizováním a kousáním tlapek, třením si čenichu o okolí, drbáním. Stejně jako u lidí se u nich objevuje slzení a kýchání. Naopak rozdílem mezi člověkem a psem je v tom, že u psů není časté alergické astma, které ale často provází alergické onemocnění lidí.
Alergická reakce u psa není nijak výjimečná, dokonce některé statistiky říkají, že postihne každého sedmého psa. Nejčastějšími typy alergií u psa jsou potravinové alergie, alergie na prach, roztoče, plísňové spory, bakterie a kvasinky. Objevují se ale i kožní alergie na umělá vlákna a plasty, různé kosmetické přípravky, chemikálie, případně i alergie na vlastní hormony. Méně časté jsou u psů ale alergie na pyly.
V období formování plemene byla hlavním úkolem australského ovčáka manipulace s až několika tisícihlavými stády ovcí a dobytka na sezónní pastvy či za účelem prodeje až na vzdálenosti v rámci stovek mil. Jednalo se v podstatě o nepřetržitou práci kolem dobytka od jara do zimy (do prvního sněhu).
Přesný původ plemene je celkem nejasný, existují minimálně dvě teorie, jak australský ovčák vznikl. Jedna tvrdí, že jeho předchůdci byli ovčáčtí psi Basků, kteří migrovali z Evropy do Austrálie a potom do Ameriky, kam si s sebou přivezli jak speciální plemeno ovcí Merino, tak své „malé modré psy“, potomky pyrenejských a katalánských ovčáků, přikřížené s německou kolií a dalšími evropskými ovčáckými plemeny. Jiná teorie uvádí, že australský ovčák vznikl křížením britských a španělských ovčáckých psů, kteří se do Ameriky dostali s evropskými emigranty. Jisté ale je, že navzdory svému jménu vzniklo toto plemeno, tak jak ho známe dnes, v Americe. Největšího rozmachu a popularity dosáhl australský ovčák ve 20. století, a to díky své účasti na výstavách dobytka a koní, kde překvapoval diváky svými dovednostmi.
Mezi hlavní vlastnosti, pro něž byl nedocenitelným pomocníkem, patřila především jeho univerzálnost: skvělý cit pro manipulaci se stádem jak drsného dobytka, tak ovcí (velice často „mix“ jehňat, bahnic i beranů). Kromě pasení byl díky svému přirozeně ochranitelskému pudu skvělým hlídačem stáda i svého domova a jednalo se o jedince přirozeně teritoriálního. Vynikal svou rychlostí, hbitostí, vytrvalostí, odolností, odvahou a schopností samostatného rozhodování i práce v drsných podmínkách v podstatě ve dne v noci. Zároveň však byl popisován jako výjimečný společník pro svého pána či jeho rodinu. Pro všechny tyto vlastnosti zaznamenal v USA jako farmářský pes vysoký nárůst popularity.
Australský ovčák je pes s nadprůměrnou inteligencí, je dokonce tak inteligentní, že zaujímá jedno z prvních míst v žebříčcích IQ mezi všemi psy. Má ve svých genech silně zakořeněný pastevecký a ochranitelský pud. Je to pes velmi oddaný svému pánu a rodině, při jejich obraně je schopen nasadit život. Je spolehlivý, ostražitý, vytrvalý, rychle a rád se učí, vůči cizím lidem a zvířatům není nepřátelský, přestože dokáže být ostrý a autoritativní. Je výborným rodinným společníkem, ale je také hodně závislý na své rodině a miluje kontakt s člověkem, proto není vhodné chovat ho venku v kotci. Má rád hodně prostoru a miluje plavání. Možná ze všeho nejraději má ale rád běhání vedle koně. Australský ovčák je velký pracant, a proto musí být neustále něčím zaměstnán, aby se nenudil a nenacházel si zábavu sám. Pro své výjimečné vlastnosti je používán při agility, v&nb
(latinsky keratitis) se klasifikuje dle hloubky postižení, dle etiologie či topografie. Povrchový zánět rohovky (latinsky keratitis superficialis), respektive povrchové eroze jsou nejčastěji následkem traumatizace rohovky a po odstranění příčiny dochází k jejich rychlému zahojení. Klinicky je patrný zvýšený výtok z mediálního očního koutku. Proces je bolestivý, pozorujeme fotofobii. Terapie je závislá na intenzitě a délce trvání onemocnění. Používáme lokální anestetika kombinovaná s antibiotiky.
Povrchový zánět rohovky s pigmentací
(latinsky keratitissuperficialis pigmentosa) se vyskytuje s predispozicí u pekinézů, lhasa-apso, ši-tzu, mopsů a bostonských teriérů. Nejčastější příčinou je chronická iritace očního bulbu při víčkové štěrbině u brachycefalických plemen. Mezi vyvolávající faktory patří districhiáza (řasa vyrůstající z hrany víčka), nosní záhyby, velká víčková štěrbina v kombinaci s prominující oční koulí a tím ztížené mrkání. To způsobuje nedostatečnou distribuci slzného filmu na povrchu rohovky. Pigment je ukládán do epitelu na centrální části rohovky. Vaskularizace je pouze v případě dlouhotrvající iritace. Terapeuticky je nezbytné odstranění etiologického činitele. V indikovaných případech, pokud uložený pigment vede k poruchám vidění, se může provést superficiální keratotomie. Ta vyžaduje opatrnost zejména u brachycefalických plemen. U nich je chronicky iritovaná rohovka slabší než v místě neiritovaném. Protože tím však neodstraníme vyvolávající příčinu, je nutno počítat s recidivami. Nejlepším krokem k omezení depozice pigmentu v rohovce je odstranění chronické iritace, případně využití antiflogistického účinku kortikosteroidů.
(latinsky keratitis superficialis chronica), známý též jako Oberreiterův syndrom německých ovčáků neboli Pannus, se nejčastěji vyskytuj mezi 1. až 6. rokem života. Onemocnění bylo popsáno i u belgických ovčáků, pudlů, jezevčíků, border kolií, greyhoundů, sibiřských husky a dalmatinů. Je to progresivní zánětlivé oboustranné onemocnění rohovky s nepříliš jasnou etiologií. Přisuzována je velká důležitost autoimunitním pochodům a ultrafialovému záření, protože byla prokázána korelace mezi nadmořskou výškou, teplejším ročním obdobím a výskytem onemocnění. Majitel si onemocnění všimne většinou v pokročilém stadiu, kdy jsou epitel a přední vrstva stromatu rohovky již silně pigmentovány a vaskularizovány. Vaskularizace a pigmentace postupně zachvacují celou rohovku. Jaká je prognóza? V případě postižení mladších zvířat (mezi 1. až 2. rokem života) lze očekávat výskyt závažnějších lézí. Pannus je charakterizován výskytem většího mno
Zákon v České republice neudává žádnou očkovací povinnost. Ovšem doporučuje se dvakrát ročně očkovat proti července prasat. Odčervení by mělo být provedeno alespoň jednou ročně.
Onemocnění prasat je celá řada. Velkou roli hraje hygiena chovu, zootechnické podmínky, stres a výživa.
Červenka – původcem je bakterie Erysipelotrix rhusiopathiae. Vyskytuje se i u zdravých prasat, která onemocní při oslabení. Zdrojem nemoci jsou nakažená zvířata, hlodavci i předměty. Výskyt je nejčastější v létě. Typickým příznakem jsou tmavočervené kopřivkové skvrny. U chronické formy dochází ke změnám na srdci, kloubech a kůži. Při bílé formě ke zčervenání kůže nedojde. Léčí se antibiotiky nebo sérem, prevencí je očkování a dezinfekce.
Edémová choroba prasat – jde o nakažlivé onemocnění selat po odstavu. Projevuje se otoky hlavy, krku, víček, otoky stěn vnitřních orgánů, pohybovými poruchami, průjmem, obrnou svalů. Původem jsou hemolytické kmeny bakterie Escherichia coli. K propuknutí přispívají změny a stresy. Úhyn nastává do několika dní. Léčba probíhá pomocí hladovky, hyperimunního séra, antibiotik a sulfonamidů.
Mor prasat – u nás se příliš nevyskytuje. Jde o velmi infekční onemocnění virového původu, které se projevuje krvácením v trávicím a dýchacím aparátu. Šíří se přímo nakaženými prasaty, nebo nepřímo předměty a prostředím. K příznakům patří horečka, kašel, průjem s krví, krváceniny na kůži, zánět spojivek, výtok z nosu. Dochází k úhynu nebo přechodu do chronické formy.
Chřipka prasat – onemocnění způsobené viry a mykoplazmou, postihuje mladší kategorie prasat a vyvolávacím faktorem je i stres. Mezi příznaky patří vysoká teplota, výtok z očí a nosu, kašel, namáhavé a zrychlené dýchání. Selata, která přežijí, bývají oslabená a přenašeči. Chřipka může způsobit i narození mrtvých selat a poruchy plodnosti. Léčba probíhá antibiotiky.
Sípavka – chronické bakteriální onemocnění, které způsobuje deformaci kostí rypáku. Postihuje zejména mladší zvířata, u starších se příznaky neprojeví, ale vylučují zárodky. Projevuje se krvácením z nosu a výtokem z nosu, ztíženým dýcháním. Později postihuje i horní čelist a obličejové kosti. Léčba se neprovádí. Řešením je vyřazování postižených zvířat.
Dyzentérie prasat – bakteriální onemocnění projevující se silným průjmem a nekrózami ve střevě. Terapie probíhá antibiotiky a je nutná dezinfekce.
Enzootická pneumonie – onemocnění dýchacího aparátu způsobené mykoplazmou s přispěním špatných podmínek chovu. Typický je chronický kašel a nižší přírůstky. Terapie probíhá antibiotiky a zlepšením podmínek chovu.
Vnitřní parazité – stejně jako u ostatních druhů zvířat i u prasat s
