Rozelapestrá (Platycercus eximius) je nejpestřeji zbarvený zástupce celého rodu. Odshora až po břicho je červená, u zobáku má bílou lícní skvrnu. Dolní část břicha je žlutá, peří okolo nohou a kostřec jsou žlutavě zelené. Hřbetní letky má černé se zelenožlutým lemováním, lopatky jsou černé a ohbí křídla tmavě modré. Ocasní pera má zelená s modrým lemováním, spodní krovky ocasní jsou červené. Oko je černé, zobák světle šedý a běhák tmavě šedý. Tento druh dorůstá délky 33 cm a hmotnosti do 120 g.
Divoká populace obývá jihovýchodní Austrálii a Tasmánii. Na kontinentu se zdržuje spíše v přímořských oblastech a o biotop se dělí s rozelou Pennantovou. V hlubokém vnitrozemí se nevyskytuje. Jde o velmi hojný druh, existují tři poddruhy: východní, nádherná a tasmánská, která žije výhradně na ostrově Tasmánie. Odlišuje se větší bílou lícní skvrnou a mohutnější hlavou a hrudí.
Jde asi o nejčastěji chovaný druh rozely, respektive chovaných papoušků vůbec. Chovatelé oceňují její pestré zbarvení a odolnost, protože podobně jako většina australských druhů může být chována v celoroční venkovní voliéře bez vytápěných záletů. Jde o aktivního letce, proto vyžaduje prostornější voliéry o délce alespoň tři metry. Velmi dobře odolává mrazu, v zimě se dokonce ráda ve venkovní voliéře koupe.
Rozelapestrá se snadno odchovává, je tedy vhodná i pro začátečníky. Vedle přírodní barvy existuje celá řada barevných mutací. Mezi chovateli se vyskytují prakticky jen poddruhy rosela pestrá východní a rozelapestránádherná, ovšem prakticky už ne v čisté formě, protože se v zajetí poměrně často kříží. Vzhledem k tomu, že může být rozela v době hnízdění agresivní, je dobré chovat jednotlivé páry odděleně.
Cena mladých přírodně zbarvených ptáků se pohybuje okolo 600 korun, samice, páry a mutace mohou být dražší.
Ve svém příspěvku ROZELA PENNANTOVA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Rudolf Svoboda.
Chtěl bych se zeptat jestli naroste ocas u rozely znovu.Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Ornitolog.
Ztráta ocasních per je většinou způsobena steresem. Je to obranný mechanismus ptáka podobný jako u ještěrky. Když je v nebezpečí vypudí ocasní pera. Ve volné přírodě se jim to stává po útoku dravce, který je chytí za ocas. V zajetí je příčinou odchyt člověkem nebo souboj s ostatními ptáky. Pokud je pták zdravý, tak mu ocasní peří zase doroste. Rozela bez ocasu může létat a manévrovat stejně dobře jako s ocasem. Bez ocasu vypadá trochu směšně, jako na fotografii níže. Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Jedná se o mutace rozely pestré. Jsou to ptáci, kteří nemají schopnost ve svém opeření ukládat tmavé barvivo (melanin), a to dokonce ani na očním pozadí, takže mají červené oči. Na jejich opeření je viditelné pouze lipochromové vybarvení, tedy barva žlutá a červená.
Obě variace se liší pouze rozložením červené barvy. Zatímco lutino musí mít červenou barvu jen na místech, kde ji má přírodní rozela, rubino ji má na více místech, kde nahrazuje původní žlutou, navíc má především na zádech typickou kresbu. Rubino má svůj původ u červených rozel. Normální, standardní rozely mohou mít melanin zeslabený různými přídavnými faktory, například faktorem skořicovým nebo faktorem pastelovým. Zeslabování tmavého barviva pak končí právě vybarvením lutino, které působí jako samostatný faktor. Rozely červené mohou mít melanin zeslabovaný tímtéž způsobem a tato řada končí právě vybarvením rubino. Máme tedy dvě řady, normální a červenou.
Je zřejmé, že rozely červené, lutino i rubino, jsou barevné mutace geneticky vázané na pohlaví. Nejdříve byly vyšlechtěny rozely jen s částečným omezením melaninu, tedy skořicové a pastelové, přičemž pastelové mají recesivní dědičnost, u které štěpí i samice. Ve skutečnosti jsou však vzorce dědičnosti nejspíše daleko komplikovanější.
Rozela žlutohlavá (Platycercus adscitus) nebývá chována moc často. Temeno a hruď má žluté, přední část hlavy a líce jsou bílé s modrým spodním okrajem. Záda jsou zbarvena černě se žlutobílým lemováním pírek. Břicho, spodina a letky jsou jasně modré. Kostřec je zespodu červený, shora žlutý, ocas shora zelenavě modrý. Dorůstá délky 31 cm a hmotnosti do 120 g.
Ve volné přírodě obývá severozápadní a východní cíp Austrálie, areál jejího výskytu ale nijak výrazně nezasahuje do vnitrozemí. V přírodě je poměrně častá, nepatří mezi ohrožené druhy.
Rozela žlutohlavá patří mezi otužilé ptáky, kterým v zimě nemusíme temperovat ubikaci, neměla by však být vystavena průvanu ani vlhku. Ideálním řešením je kombinovaná voliéra, tím se myslí kryté zimoviště a venkovní výlety s přírodním dnem. Ptáci pak mají možnost se sami podle potřeby zásobovat minerály a zeleným. Na druhé straně se tím ale zvyšuje riziko napadení vnitřními parazity, a proto bychom měli pravidelně odčervovat. Misku na koupání nenabízíme ptákům v zimě, protože pták se většinou ihned po smočení pověsí na pletivo a nohy mu zde mohou přimrznout!
Ptáci se velmi rádi přehrabují v zemi, proto by mělo být dno voliér pokud možno přírodní. Stejně jako všechny ostatní druhy rozel není ani tato vhodná na ochočení jako domácí mazlíček, přítomnost lidí ji spíše znervózňuje a rovněž se nenaučí mluvit. Existuje několik barevných mutací.
Rozela žlutohlavá dospívá ve věku jednoho roku. Samec nesnese v období hnízdění ve svém teritoriu žádné jiné ptačí druhy, proto bychom měli dát pár do samostatné voliéry. Budku o minimálních rozměrech 30 cm (průměr) a 50 cm (výška) umístíme do záletové části. Po velmi výrazném toku samce můžeme očekávat páření. Asi za týden (záleží na stáří samice) začne samička klást obden vajíčka, většinou 5 až 6 kusů. Inkubační doba trvá 21 dní. Mláďata vylétávají asi po 4 až 5 týdnech. Hned po vylétnutí jsou mladé hodně plaché a hrozí prudký náraz do stěn ubikace. Proto musíme protější stranu voliéry potáhnout pytlovinou nebo jiným materiálem, který by náraz ztlumil. Po 14 dnech mladé odstavíme, jelikož rodiče se připravují na další hnízdění a samec začíná být agresivní. Rozely žlutohlavé vyvedou většinou jednu až dvě snůšky za rok.
Cena mladých přírodně zbarvených ptáků se pohybuje okolo 1 000 korun, samice, páry a mutace mohou být dražší.
Tato ryba má latinský název Xiphophorus variatus, její velikost je 7 cm, teplotu vody potřebuje v rozmezí 18 až 25 °C. Jde o všežravce (vločkové, mražené, živé krmivo a rostlinná potrava).
Samičky jsou zavalitější a samečci mají delší hřbetní ploutev. Péče o tyto rybky je jednoduchá, dobře se cítí v hustě zarostlé nádrži. Z potravy jim vyhovuje dostatek řas, jejichž porosty spásají a ve kterých se nacházejí i různé mikroorganismy, kterými se také živí. Jejich potěr se v prvních dnech života může takto živit i bez jiné doplňující potravy.
V naší poradně s názvem BOJOVNICE PESTRÁ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kamila .
Dobrý den, jak často měnit vodu pokud nemáme filtraci? Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
V nádobě bez filtrace je třeba vodu obměňovat každý den. Voda se nemění všechna, ale jen 1/4. Vodu nejdříve odeberte a pak dolijte čerstvou se stejnou teplotou jaká je v nádobě s rybou. Voda pro betu musí mít teplotu 25,5 až 26,5°C.
Rozela Pennantova (Platycercus elegans) svou velikostí zaujímá první místo ze všech druhů rozel a její výrazné červeno-modro-fialové zbarvení udělá skutečnou parádu v každé voliéře.
Ve středoevropském mírném klimatickém pásmu se jí daří velmi dobře a není velkým problémem dosáhnout odchovu. Jako většina druhů rozel nemá velké nároky na krmení ani chovné zařízení. Pro přezimování se spokojí s nevytápěnými prostorami. Z těchto důvodů se do chovu tohoto papouška může pustit i méně zkušený chovatel. V žádném případě to však neznamená, že bychom mohli rozely Pennantovy ve svém chovu nějak šidit nebo odbývat, právě naopak, aby tito papoušci mohli dobře přezimovat v tvrdších zimních podmínkách, musí být o ně dobře pečováno.
Dospělí jedinci jsou karmínově červení, tváře mají fialovomodré. Pera na zádech jsou černá s červenými lemy. Samec je robustnější postavy, má mohutnější hlavu a výrazné čelo. Kořen zobáku je široký a zobák je celkově větší. Samička má naopak tyto rysy jemnější a hlavu má při pohledu zezadu protáhlou. Tyto znaky se nejlépe posuzují při pohledu na celou skupinu ptáků.
Mladí ptáci jsou převážně zelení s červeným hrdlem. Pohlavně dospělí jsou druhým rokem svého života, kdy už jsou přebarveni do šatu dospělých ptáků a vhodní k zařazení do chovu.
Všichni zástupci rodu Platycercus jsou vynikajícími letci a obratnými šplhavci. Pennanti nejsou výjimkou, proto jim poskytněte dostatečně dlouhou voliéru. Jen v takové můžete pozorovat jejich plachtivý let s dokonalou a rychlou změnou směru. Rozdíl je mezi oběma pohlavími dobře znatelný. Samec se pozná podle celkově mohutnější postavy a má hranatější tvar hlavy.
Domovinou rozely Pennantovy je Austrálie. Žije na území východní a jihovýchodní části tohoto kontinentu. Obývá hustě zalesněné lokality podél vodních toků, oblasti od pobřeží až po úbočí hor. Navštěvuje příměstské parky, pole, zahrady a ovocné sady. Velmi ráda se pase na listí stromů, keřů, na květech, bobulích a různých plodech.
Rozely Pennantovy nejsou chovateli považovány za těžce odchovatelné papoušky.
Cena mladých přírodně zbarvených ptáků se pohybuje okolo 600 korun, samice, páry a mutace mohou být dražší.
Ve svém příspěvku BETA BOJOVNICE NEMOCI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Monika Gregorová.
dobrý den chtěla jsem se zeptat co mám dělat moje betta pestrá je sameček a už 3 den je letargický a furt leží v jednom rohu a je v tom rohu skroucený a hlavu strká nahoru navíc ztrácí modrou barvu z šupinek a místo ní má šedobílou co mám dělat
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jan Raczko.
Ahoj. Ja som mal ten isty problem. Kupil som sirokospektralne kvapky esha2000, dodrzal som postup davkovania kvapiek aj teplotu a vymenu vody. No rybka 14 dni neprijala potravu a plavala trhane. Potom sa zacala naklanat na bok. Dnes zacala krvacat. Uz nereagovala na nic. V akvaristike nam poradili samca utratit aby sa netrapil. Mozno bol samec uz stary, mal asi 9cm.
Bojovnice je v přírodě všežravec. Pro krmení jsou tak ideální suchá vločková či granulovaná krmiva.
Krmení bojovnic není obtížné. Jsou to všežravci, a navíc spousta výrobců nabízí speciální krmiva určená přímo pro ně. V přírodě je hlavní složkou stravy živé krmení, od toho se v domácím prostředí upouští z důvodu možné nákazy. Raději kupte potravu mraženou nebo suchou, od sušených nitěnek, dafnií, vloček až po granulky. Samozřejmě pestrá strava je stejně jako u lidí i u bojovnic tím nejlepším řešením. Krmte 2x až 3x denně tak, aby rybky potravu spotřebovaly pokud možno beze zbytků.
Rozela žlutolící (Platycercus icterotis) je nejmenší druh rozely, který je rovněž označován jako západní rozela, protože se vyskytuje v nejzápadnějším cípu Austrálie. Celkově je červená a červeně oranžová, lícní skvrny a příuší jsou žluté. Hřbet má černý se zeleným lemováním konce pírek. Ohbí křídla a křídelní krovky jsou modré, letky sytě modré s černým lemováním. Ocas je na středu zelený, krajní ocasní pera přecházejí do modré. Kostřec je zelený, oko černé, zobák světle šedý a běhák tmavě šedý. Rozela žlutolící dorůstá délky 26 cm a hmotnosti do 75 g.
Ve volné přírodě žije výhradně v jihozápadním cípu Austrálie, daleko od přirozených biotopů jiných druhů rozel. Je poměrně hojná, ptáci žijí v menších hejnech v otevřených lesích, travnatých krajinách u vodních toků a často v hospodářských oblastech. Bývá poměrně často odchytávána a dovážena do východních států Austrálie.
Rozdíl v pohlaví není u rozely žlutolící příliš obtížné určit. Sameček má sytější zbarvení než samička, která je také často menšího vzrůstu. Nápadné jsou jasně žluté lícní skvrny u samečků, které mají samičky ve světlejším zbarvení.
Ačkoli žije tento nejmenší druh rozel v přírodě v malých skupinkách, ve voliéře jejich vzájemné soužití často nefunguje. Vhodné je chovat pohromadě jen jeden pár, zvláště v hnízdním období.
Pro pár těchto papoušků je dostačující výlet o šířce nejméně 80 centimetrů a délce minimálně 2 metry. Pokud chováte ochočeného ptáka v pokojové kleci, musí mít denně možnost protáhnout si křídla mimo své obydlí.
Pohlavně dospívá již v prvním roce života. Ptáci se velmi rádi přehrabují v zemi, proto by mělo být dno voliér pokud možno přírodní. Ačkoli v přírodě žijí v menších hejnech, v zajetí se doporučuje chovat jednotlivé chovné páry odděleně, aby se zamezilo vzájemnému napadání ptáků. V době toku a během hnízdění jsou totiž agresivní.
Tito australští ptáci jsou otužilí a mohou bez problémů přezimovat venku. Musí však mít k dispozici vnitřní úkryt před mrazem.
Rozely žlutolící krmte směsí pro střední papoušky. Tu můžete doplňovat malými dávkami plevelů a ovoce. V hnízdním období chutná mláďatům také drobný a jemný hmyz.
Odchov těchto rozel má největší šanci na úspěch, pokud jejich pár (minimálně jeden a půl roku starý) umístíte do samostatné voliéry. Samička může být při volbě budky vybíravá, a proto budky rozvěste ve voliéře na různá místa. Vhodná budka má průměr dna asi 25 centimetrů. Na něj navršte silnou vrstvu ztrouchnivělého dřeva nebo rašelinu. Snůška obyčejně obsahuje 4 až 5 bílých vajec, na kterých samička sedí asi po dobu 18 až 20 dnů. Mladé rozely žlutolící rády dostávají jemnou živou potravu, trochu univerzálního krmení a vaječné směsi. Asi po čtyřech až pěti týdnech mláďata vylétají z budky. Potom je ještě pár týdnů vodí a přikrmují rodiče, hlavně sameček.
Cena mladých přírodně zbarvených ptáků se pohybuje okolo 1 000 korun, samice, páry a mutace mohou být dražší.
Bojovnice pestrá patří k těm druhům ryb, které si sice můžete koupit za pár desítek korun, ale některé její chovatelské formy stojí řádově i desetitisíce korun. Jsou to zejména bojovnice vyznačující se nějakým barevným standardem, tvarovou mutací nebo kombinací těchto věcí. Jsou chovatelé, kteří se šlechtěním nových forem bojovnice pestré zabývají celý svůj život a na konci jejich snažení jsou ryby s obrovskými ploutvemi, nádhernými barvami nebo i bojovnice se zvláštním chováním.
Cena bojovnice v běžných akvaristických prodejnách se pohybuje v rozmezí od 40 do 100 Kč, některé druhy mohou být i dražší.
Rozela nebo rosela (rozšířenější název, avšak encyklopedicky nepoužívaný) je rod ptáků z čeledi papouškovitých. Latinský název zní Platycercus, což znamená plochý (široký) ocas. Rozely jsou převážně semenožravé a žijí v pobřežních oblastech Austrálie a na blízkých ostrovech, vyhýbají se aridnímu australskému vnitrozemí. Obývají lesy, buš, farmy, parky a zahrady. Rozely byly vysazeny také na Novém Zélandu a ostrově Norfolk.
Rozela je papoušek střední velikosti, pestře zbarvený (dle mutace), dobře se množící, tudíž většinou lehce odchovatelný, proto je oblíbený u chovatelů začátečníků. Pro chov je doporučována venkovní voliéra s co nejdelším proletem (to proto, že rozely jsou vynikající letci) a závětřím, místem, kam se rozely mohou schovat před nepřízní počasí.
Jsou to odolní ptáci, kteří vydrží venku i naši zimu, ale jsou nesnášenliví vůči ostatním ptákům svého i jiného druhu. Proto se musí chovat odděleně – jen jeden pár na jednu voliéru. Jsou známy i případy, které tuto teorii vyvracejí. Ale raději to nezkoušejte, může to vést ke zmrzačení nebo zabití papouška.
Krmíme směsí zrnin, kterou lze zakoupit v obchodech nebo na specializovaných burzách. Aby krmení bylo pestré, podáváme ovoce, zeleninu, různé trávy a větvičky stromů (ty velmi dobře poslouží k okusu, při kterém si papoušek zabrousí zobák, avšak záleží na druhu předkládaných větví, jejich tvrdosti, která má na tuto skutečnost vliv).
Rozelapestrá je relativně dlouhověký papoušek. V dobrých podmínkách se může dožít až 20 let. Tito ptáci jsou velice smělí, zvědaví a neustále aktivní. Zvuky, které vydávají, jsou na poslech líbivé – nejde o nepříjemné křiklouny. Jako téměř všichni papoušci se i tyto rozely dají jako mladí jedinci dobře ochočit. Při nedostatku ptačích společníků však vyžadují od svého chovatele mnoho pozornosti.
Mladý pták má matné barvy, je postavou menší. Čerstvě vylétlé mladé rozely mají oproti starším jedincům kratší letky a ocasní pera, oranžový zobák. Dospělí jedinci mají zobák šedý, syté barvy peří a vylétané robustní postavy. Ocasní pera a letky jsou delší. Zobák větší a silnější. Rozdíl mezi mladým a dospělým ptákem je tedy na první pohled značný.
U rozel není pohlavní dimorfismus nikterak výrazný. Zkušený chovatel rozezná od pohledu samici od samce, začátečníkovi by to však mohlo činit potíže. Samec je oproti samici větší, robustnější. Jeho peří má sytější barvy. Temeno je větší, stejně jako celá hlava a zobák. Samice je menší, matněji zbarvená. Zobák a hlava by měly být u samce vždy větší než u samice. Rozely dospívají ve stáří jednoho roku.
Na jaře, obvykle koncem dubna, začíná tok. Ten můžeme vyvolat také tím, že zpestříme krmení a začneme zkrmovat vaječnou míchanici. Tok rozel chovaných ve venkovních nevytápěných voliérách je závislý na teplotě. U samice se tok nijak výrazně neprojevuje. Zato samec bude nahánět samici po voliéře, někdy se ji snaží nahnat do budky. Vzdouváním hrudníku, pokyvováním hlavou, roztahováním ocasních per do vějíře a krčením křídly v ramenou se projevuje tok u samce. Při tomto divadle vydává samec tokavé zvuky, kterými vábí samičku. Tu bude stále intenzivněji krmit. Po čase budete moci sledovat páření, které probíhá i několikrát denně. Později se začne samice zdržovat v budce čím dál tím častěji. Pak už lze jen čekat na první vejce. Rozely snášejí vejce v celkem pravidelných intervalech. Zpravidla jedno vejce denně, popřípadě obden. V jedné snůšce může být 6 až 9 vajec. Většinou je oplodněno kolem 6 vajec. Inkubační doba je 19 až 21 dní. Po tuto dobu se samice zdržuje v budce skoro celý den a zahřívá snůšku. Mimo budku samici uvidíte, když se půjde napít, najíst, popřípadě vyprázdnit. Ale ani to není jisté – u některých párů chodí do budky samici krmit samec, takže samice budku opouští jen k nutnému vyprázdnění se. Po dalších přibližně 23 dnech se v budce objeví první holátko. Další se budou líhnout v intervalech, ve kterých byla vejce snášena. Za dalších 4 až 5 týdnů budou mláďata opeřená a postupně budou zvídavě vylézat z budky. V tuto dobu nejsou ještě samostatná, jsou stále závislá na rodičích, kteří je nadále krmí. Časem mláďata od rodičů odkoukají způsob, jakým se stravují, a budou se pokoušet je napodobovat. Potrvá ještě aspoň 5 týdnů, než přijdou na to, jak správně rozlousknout různé druhy zrnin. Lépe jim ze začátku půjde okusování měkké dužiny jablka. Proto se doporučuje hodně ovoce, kterým se budou mladí zprvu živit. Asi po 6 týdnech od vylétnutí budou mláďata samostatná. Jestliže se první snůška vydaří brzy, bude chtít samec pářit ještě jednou. Je proto lepší mláďata odstavit (pokud již jsou samostatná) do samostatné voliéry a nechat páru klid a volnost pro další páření. Znovu pářit začne samec takřka okamžitě. A brzy se budete těšit z dalšího odchovu. Jeho průběh se od prvního nebude nijak lišit. Dva odchovy za sezónu však nejsou pravidlem.
Pokud vaše bojovnice pestrá neplave a leží na boku, tak vězte, že jednou z jejich zvláštností je, že spí na boku, třeba jako lidé. Beta bude ležet u hladiny vody, na dně nádrže nebo na listu či jiném předmětu v nádrži a bude spát. Tato poloha však může rovněž znamenat zácpu, která byla způsobena potravou příliš bohatou na bílkoviny a s nedostatečným množstvím vlákniny. Taková strava vyvolá zablokování střevního traktu, který se tlačí proti plaveckému měchýři. To způsobí, že močový měchýř nefunguje, což vede k jeho onemocnění. A vaše beta pak bude plavat na jednom boku, obvykle na vrcholu vody, ale ne vždy. Někdy ryba jen leží na dně a nežere.
Beta bojovnice je jednou z nejoblíbenějších okrasných ryb už díky svým barevným variacím a často tvoří krásný živý doplněk interiérů. Vzhledem ke své nenáročnosti bývá vděčným dárkem k jakékoliv příležitosti. Například bojovnice pestrá nabízí možnost mít nenáročnou, ale krásnou rybku v jednoduchém akváriu.
Bety jsou teritoriální ryby, jedna beta tak vyžaduje minimálně 30litrové akvárium, pokud jsou dvě a více, tak alespoň 90litrové a hodně rostlin a úkrytů. Pokud tedy vaše rybka plave u dna, je možné, že se poprala a může se trápit. Při tomto problému rovněž zjistěte, zda nemá kožní problémy a zježené šupiny. Pokud ano, může jít i o zánět plynového měchýře. Bety jsou poměrně náchylné k nemocem, doporučuje se přidat eSHu 2000 podle dávkování pro přeléčení. Jestliže to nepomůže, tak rybku utratit, ať se zbytečně netrápí.
Kryptokoryna kadeřavá (Cryptocoryne balansae) se vyskytuje v Thajsku, v severním Vietnamu a v čínské provincii Kwangsi, a to většinou na vápenatém podkladě, tedy v poměrně tvrdé vodě v řekách s chladnou vápenatou vodou. V přírodě vytváří husté porosty dosahující výšky 50–75 cm. S potížemi se dá pěstovat emerzně, bez potíží submerzně v akváriu.
Kryptokoryna kadeřavá je nádherná rostlina s dlouhými úzkými zelenými listy, které mají nerovný, vroubkovaný povrch. Hodí se do pozadí hlubších nádrží, kde vypadá velmi dekorativně. Množí se kořenovými odnožemi. Substrát by měl být spíše hrubozrnný, aby umožňoval dostatečný přístup kyslíku ke kořenům. Tato rostlinka se velmi problematicky shání, spíše než v akvaristice ji seženete u jiných akvaristů. Na světlo není příliš náročná, nejlépe však roste ve středně tvrdé a tvrdé alkalické vodě. V přírodě se vyskytuje nejčastěji v řekách vápencových oblastí. Vhodná teplota pro pěstování je 22–28 °C.
V akváriu dosahují listy délky 25–50 cm. Čepele jsou dlouze eliptické, uprostřed s rovnoběžnými okraji. Podél hlavního žebra jsou nápadně puchýřkaté, na okrajích pak skoro rovné. Bývají 10–20 cm dlouhé a až 2,5 cm široké, olivově zelené, nebo načervenalé.
Čepel květenství je žlutá nebo žlutozelená, zdobená vínově červenými čárkami a tečkami.
Petechie se obvykle vyskytují jako skupina teček (ne jako jedna ojedinělá tečka). Mohou se objevit náhle nebo i po nepatrném zranění. U zdravého psa se petechie mohou dále vyskytnout po alergické reakci, při nedostatku vitaminu C či po zvracení. Tyto červené tečky, respektive pupínky na kůži, mívají velikost od jednoho milimetru a uvnitř obsahují krev. Petechie se tedy jeví jako výsev velice drobných prokrvácených míst v kůži (hemoragie), která pak vypadá jako rudofialově tečkovaná. Příčina jejich vzniku může být pestrá, ale v zásadě se vždy jedná o narušení celistvosti drobných podkožních krevních cév (kapilár).
Objevují se i příznaky specifické pro onemocnění, která petechie vyvolávají. Mezi nejčastější onemocnění a příznaky způsobující petechie patří lupus erythematodes (únava, bolest kloubů, padání srsti), leukémie (únava, pocení, nechutenství, chudokrevnost), zánět cév (skvrny na kůži, únava, teplota, krev v moči).
I bojovnice pestrá trpívá na nemoci. Jsou jimi zejména plíseň a bakteriální rozpad ploutví. Náprava je obvykle jednoduchá, a podchytí-li se včas, lze rybku i zachránit.
Plíseň u bojovnice pestré poznáte snadno. Na rybce se vytvářejí bílé až žluté chomáčky plísně. Plíseň je způsobena obvykle nízkou teplotou a špatnou kvalitou vody (vysoký obsah dusíkatých látek, zkažená voda a nízká teplota). Vodu pravidelně měňte po 36 až 48 hodinách za čerstvou odstátou vodu. Zvyšte teplotu asi na 26 až 27 °C. Po několika dnech by měla plíseň zmizet. V žádném případě plíseň z rybky neseškrabujte. Do vody můžete přidat dezinfekční přípravky, jako je malachitová zeleň, nebo přípravek přímo proti plísni. Plíseň se u tohoto druhu léčí dobře.
Krupička se vyznačuje malými bílými tečkami různě na povrchu těla. Je to infekční onemocnění a léčíme ho přípravky k tomu určenými. Bojovnice pestré málo trpívají tímto onemocněním, ale může se to stát. Je dobré při léčbě zvýšit tepotu vody a vodu měnit podle návodu na léku. Toto onemocnění je lepší léčit přímo léky k tomu určenými. Je třeba nakažené rybky separovat od ostatních. Léčba trvá od 7 do 14 dnů. Veškeré předměty používané v akváriu bychom měli dezinfikovat (proprat síťky, kameny převařit, rostlinky opláchnout v lehkém roztoku malachitové zeleně, akvárium vydrhnout octem a solí a nechat vyschnout). Bojovnice pestrá je náchylná na toto onemocnění, pokud je zesláblá.
Rozpad ploutví může být u bojovnice pestré způsoben několika faktory, a to buď:
následkem potyčky – nemusíme se bát, ploutve dorostou za 2 až 4 týdny;
následkem bakteriálního onemocnění, léčíme nejlépe Baktopurem;
následkem odumírání tkání – ploutve se rozpadají, jsou vidět kůstky. V místech, kde se setkává ploutvička s tělem, je krvavá skvrna. Opět léčíme Baktopurem. Bojovnici izolujte od ostatních rybek a zvyšte teplotu vody. Dodržujte pokyny na obalu léku.
Bojovnice pestrá, latinsky Betta splendens, dorůstá délky až okolo 7 cm. Původní a současné rozšíření této rybky je v Zadní Indii. Přírodní populace jsou zelené, modré a červené. Samci jsou výrazně větší než samičky a mají mohutnější ploutve. Zvláště samci vyšlechtěných akvarijních forem se vyznačují závojovými, širokými a dlouhými ploutvemi. Agresivitu projevují zejména samci vůči sobě i vůči samičce po nakladení jiker. Chceme-li, aby se samečci ukázali v celé své kráse s roztaženými ploutvemi, přiložíme ke stěně akvária zrcátko. Samec uvidí sebe jako soka, přejde do bojové pozice, a tak roztáhne všechny ploutve.
Bojovnice pestrá je labyrintní ryba, což znamená, že nemá žábry, ale nadechuje se vzduchu nad hladinou.
Na chov není tato ryba náročná, dožívá se okolo 2,5 roku. Doporučuje se chovat v akváriu jednoho samce samostatně nebo jednoho samce a dvě samice. Pokud nemáte zájem o odchov, nedoporučuje se pořizovat si samice. Minimální velikost akvária na jeden kus je okolo 15 litrů, pro pár 30 litrů.
Jedná se o všežravce, který přijímá potravu živou, mraženou, sušenou nebo vločkovou. K ostatním rybám je mírná, ale pokud mají ostatní druhy potěr, tak ho považuje za kořist. Bojovnice pestrá patří mezi jedny z nejznámějších akvarijních rybek a je chována v mnoha barevných formách. V dospělosti tak mnoho jedinců hýří nádhernými barvami a tvary ploutví.
Pro chov je vhodná menší nádrž, libovolně osázená, s teplotou vody cca 26 °C, dno může být i bez písku. Dobré je umístit do akvária plovoucí rostliny. Pro úkryt jsou vhodné kameny. Bojovnice vyžaduje stálou slabou filtraci vody, ale pokud je nádrž udržována a pravidelně (často) měněna voda, není filtrace nutná (platí jen pro jednodruhový chov!).
Doporučuje se chovat pouze jednoho samečka, protože dospělí samci jsou mezi sebou velmi nesnášenliví. Dobře se cítí v hustě zarostlé nádrži s možnostmi úkrytů. Plovoucí rostliny jsou velmi vhodné. Ideální je nižší sloupec vody, okolo 30 cm. Bojovnice potřebuje přístup k hladině, jinak se udusí. Nadechuje se nad hladinou (má labyrint) v intervalu 2–20 minut v závislosti na obsahu kyslíku ve vodě. Teplota vzduchu nad hladinou musí být udržována v podobné hodnotě, jako je teplota vody, nebo teplejší, jinak by rybám hrozilo nachlazení a úhyn.
Vyšlechtěné formy – dle tvaru ploutví: půlměsíc (Half moon), závojnaté (Veil tail), paprsčité (Crown tail) a další.
Tato vodní želva dorůstá velikosti 15 – 30 cm. Sameček bývá menší než samička. Želva nádherná se dá poznat tím, že má po stranách hlavy skvrnu červené barvy. Pokud se jedná o mladou želvu, její karapax září výraznými barvami (jasně zelená, žlutá) a kresbou. Věkem se barvy i kresba vytrácí, barva karapaxu se tak může dostat až k černému odstínu. Plastrón je žlutý s tmavými skvrnami. Želva nádherná patří k těm želvám, které mají plovací blány a drápy.
Latinský název
Trachemys scripta elegans
Nároky na chov
Pokud tuto želvu chováme doma, je vhodné ji umístit do akvaterária. Na zahradě může přebývat v jezírku, bazénku. Při výběru vhodného želvária je důležité mít správné rozměry. Obvykle se jedná o pětinásobek rozměru krunýře želvy. V želváriu musí být dostatečně velká souš, na které se může želva vyhřívat. Nad ní musí být umístěna žárovka, nesmí být ale ani moc vysoko a ani nízko. Ideální výška je taková, aby pod žárovkou bylo asi o 5 – 7 °C víc, než je teplota vody. Svítit by se mělo asi 10 hodin denně. Vhodné jsou žárovky s UVA a UVB zářením. Dno želvária je možné zaplnit pískem, který sice zkomplikuje čištění, ale zabaví želvu, která v něm může pátrat po zbytcích potravy. Další výhodou je, že součástí písku jsou kamínky, které želva polyká a ty jí v žaludku pomáhají zpracovat potravu. Želvárium by mělo být ze shora aspoň částečně skryté, aby nebyl takový teplotní rozdíl mezi vodou a vzduchem, protože želva se nadechuje nad hladinou a mohla by se nachladit.
Voda v želváriu může být běžná vodovodní, je dobré do ní přidat akvaristický přípravek pro úpravu čerstvé vody, který ovlivní tvrdost vody. Dobré je mít filtr a vzduchování, které zabrání rychlému kažení vody. Aby se voda tak rychle nekazila, je důležité i odstraňovat zbytky potravy brzy po krmení. Po výměně vody je dobré pustit želvu zpět, až když má voda asi 22 °C. Pokud by teplota vody klesla pod 10 °C, želva se zazimuje. Zimní spánek je stavem strnulosti, ve kterém želva přežije zimní období. Její metabolismus se zastaví a želva přestane přijímat potravu. Zazimovat by se měli jen silní a zdraví jedinci, ostatní by to nemuseli přežít. Kromě zimního existuje i letní spánek, který je také stavem strnulosti a to v reakci na nějaké nepříznivé období (např. velké horko).
Pokud má želva nádherná dostatek místa, snese ve stejném želváriu i jiné druhy želv. Je ale důležité, aby byly zhruba stejně velké a dávat si pozor při krmení, aby se při snaze urvat si potravu vzájemně neporanily. Navíc v době páření bývají samci agresivní, takže by opět mohlo dojít k poraněním.
Nejčastější onemocnění
Želva stejně jako člověk může trpět mnoha nemocemi.
Jednou z častých nemocí je zánět očí, kdy oči želvy vypadají napuchlé. Dojde k tomu, pokud želvě chybí vitamín A, má jednostrannou stravu, nebo špatnou hygienu.
Nedostatek vitamínů, slunečního záření nebo jednostranné krmení může způsobit i deformaci krunýře. Měknutí krunýře způsobuje také nedostatek slunění, chybějící vitamín D a vápník.
Dalším běžným problémem je napadení bakteriemi, kdy je kůže pokrytá slizem. Často to způsobuje špatné životní prostředí, nebo kožní onemocnění. Kromě bakterií může být želva napadena plísněmi. Místo napadené plísní vypadá jako pokryté vatou. Pomoci by měla koupel v roztoku hypermanganu draselném.
Často se stává, že se želva poraní sama, nebo ji poraní jiná želva. V takovém případě je dobré ránu vydezinfikovat.
Pokud by želva začala vyvrhovat potravu, měla průjem a zmateně plavala, je dost pravděpodobně, že má otravu z rostlinné nebo zkažené stravy.
I želva může být napadená vnitřními parazity, to se projeví trusem neobvyklých tvarů, vzrůstající apatií, někdy zakalenýma očima. Důležitá je izolace zvířete od ostatních a návštěva veterináře. Želvu ale mohou napadnout i vnější parazité, taková želva se často otírá o předměty v teráriu a kouše se, protože trpí svědivostí.
U želvy samice se může stát, že trpí zadržením vajec, taková želva ztrácí chuť k jídlu a je nehybná. Většinou je to způsobeno tím, že samička je v prostředí, kde nemůže vejce naklást, nebo při nadměrném stresu. Řešením je jen návštěva veterináře.
U želvy může dojít k odmítání potravy, často je to způsobeno poklesem teploty. Pokud by hladověla déle než 14 dní, je dobré radši navštívit lékaře.
I želva může trpět nachlazením, dokonce je to u želvy velmi časté onemocnění. Takové želvy obtížně dýchají. Těžším případem je zápal plic, projevuje se tak, že želva má potíže s plaváním, buď se nemůže potopit, nebo plave šikmo. Jako lék mohou sloužit antibiotika, důležité je i zvýšit teplotu a umožnit želvě více slunění.
Dalším častým onemocněním je zánět středního ucha, řešením je jen návštěva veterináře.
Ztráta ocasních per je většinou způsobena steresem. Je to obranný mechanismus ptáka podobný jako u ještěrky. Když je v nebezpečí vypudí ocasní pera. Ve volné přírodě se jim to stává po útoku dravce, který je chytí za ocas. V zajetí je příčinou odchyt člověkem nebo souboj s ostatními ptáky. Pokud je pták zdravý, tak mu ocasní peří zase doroste. Rozela bez ocasu může létat a manévrovat stejně dobře jako s ocasem. Bez ocasu vypadá trochu směšně, jako na fotografii níže.
V nádobě bez filtrace je třeba vodu obměňovat každý den. Voda se nemění všechna, ale jen 1/4. Vodu nejdříve odeberte a pak dolijte čerstvou se stejnou teplotou jaká je v nádobě s rybou. Voda pro betu musí mít teplotu 25,5 až 26,5°C.
dobrý den chtěla jsem se zeptat co mám dělat moje betta pestrá je sameček a už 3 den je letargický a furt leží v jednom rohu a je v tom rohu skroucený a hlavu strká nahoru navíc ztrácí modrou barvu z šupinek a místo ní má šedobílou co mám dělat