ROZELA MLADE bylo téma, které nás inspirovalo k vytvoření tohoto článku. Rozela (Platycercus) je rod papoušků pocházejících z Austrálie. Rozely mohou být různě zbarvené a vyznačují se plochým ocasem. Jsou převážně semenožravé.
Rozela pestrá
Rozela pestrá (Platycercus eximius) je nejpestřeji zbarvený zástupce celého rodu. Odshora až po břicho je červená, u zobáku má bílou lícní skvrnu. Dolní část břicha je žlutá, peří okolo nohou a kostřec jsou žlutavě zelené. Hřbetní letky má černé se zelenožlutým lemováním, lopatky jsou černé a ohbí křídla tmavě modré. Ocasní pera má zelená s modrým lemováním, spodní krovky ocasní jsou červené. Oko je černé, zobák světle šedý a běhák tmavě šedý. Tento druh dorůstá délky 33 cm a hmotnosti do 120 g.
Divoká populace obývá jihovýchodní Austrálii a Tasmánii. Na kontinentu se zdržuje spíše v přímořských oblastech a o biotop se dělí s rozelou Pennantovou. V hlubokém vnitrozemí se nevyskytuje. Jde o velmi hojný druh, existují tři poddruhy: východní, nádherná a tasmánská, která žije výhradně na ostrově Tasmánie. Odlišuje se větší bílou lícní skvrnou a mohutnější hlavou a hrudí.
Jde asi o nejčastěji chovaný druh rozely, respektive chovaných papoušků vůbec. Chovatelé oceňují její pestré zbarvení a odolnost, protože podobně jako většina australských druhů může být chována v celoroční venkovní voliéře bez vytápěných záletů. Jde o aktivního letce, proto vyžaduje prostornější voliéry o délce alespoň tři metry. Velmi dobře odolává mrazu, v zimě se dokonce ráda ve venkovní voliéře koupe.
Rozela pestrá se snadno odchovává, je tedy vhodná i pro začátečníky. Vedle přírodní barvy existuje celá řada barevných mutací. Mezi chovateli se vyskytují prakticky jen poddruhy rosela pestrá východní a rozela pestrá nádherná, ovšem prakticky už ne v čisté formě, protože se v zajetí poměrně často kříží. Vzhledem k tomu, že může být rozela v době hnízdění agresivní, je dobré chovat jednotlivé páry odděleně.
Cena mladých přírodně zbarvených ptáků se pohybuje okolo 600 korun, samice, páry a mutace mohou být dražší.
Ve svém příspěvku ROZELA PENNANTOVA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Rudolf Svoboda.
Chtěl bych se zeptat jestli naroste ocas u rozely znovu.Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Ornitolog.
Ztráta ocasních per je většinou způsobena steresem. Je to obranný mechanismus ptáka podobný jako u ještěrky. Když je v nebezpečí vypudí ocasní pera. Ve volné přírodě se jim to stává po útoku dravce, který je chytí za ocas. V zajetí je příčinou odchyt člověkem nebo souboj s ostatními ptáky. Pokud je pták zdravý, tak mu ocasní peří zase doroste. Rozela bez ocasu může létat a manévrovat stejně dobře jako s ocasem. Bez ocasu vypadá trochu směšně, jako na fotografii níže.
Rozela žlutohlavá (Platycercus adscitus) nebývá chována moc často. Temeno a hruď má žluté, přední část hlavy a líce jsou bílé s modrým spodním okrajem. Záda jsou zbarvena černě se žlutobílým lemováním pírek. Břicho, spodina a letky jsou jasně modré. Kostřec je zespodu červený, shora žlutý, ocas shora zelenavě modrý. Dorůstá délky 31 cm a hmotnosti do 120 g.
Ve volné přírodě obývá severozápadní a východní cíp Austrálie, areál jejího výskytu ale nijak výrazně nezasahuje do vnitrozemí. V přírodě je poměrně častá, nepatří mezi ohrožené druhy.
Rozela žlutohlavá patří mezi otužilé ptáky, kterým v zimě nemusíme temperovat ubikaci, neměla by však být vystavena průvanu ani vlhku. Ideálním řešením je kombinovaná voliéra, tím se myslí kryté zimoviště a venkovní výlety s přírodním dnem. Ptáci pak mají možnost se sami podle potřeby zásobovat minerály a zeleným. Na druhé straně se tím ale zvyšuje riziko napadení vnitřními parazity, a proto bychom měli pravidelně odčervovat. Misku na koupání nenabízíme ptákům v zimě, protože pták se většinou ihned po smočení pověsí na pletivo a nohy mu zde mohou přimrznout!
Ptáci se velmi rádi přehrabují v zemi, proto by mělo být dno voliér pokud možno přírodní. Stejně jako všechny ostatní druhy rozel není ani tato vhodná na ochočení jako domácí mazlíček, přítomnost lidí ji spíše znervózňuje a rovněž se nenaučí mluvit. Existuje několik barevných mutací.
Rozela žlutohlavá dospívá ve věku jednoho roku. Samec nesnese v období hnízdění ve svém teritoriu žádné jiné ptačí druhy, proto bychom měli dát pár do samostatné voliéry. Budku o minimálních rozměrech 30 cm (průměr) a 50 cm (výška) umístíme do záletové části. Po velmi výrazném toku samce můžeme očekávat páření. Asi za týden (záleží na stáří samice) začne samička klást obden vajíčka, většinou 5 až 6 kusů. Inkubační doba trvá 21 dní. Mláďata vylétávají asi po 4 až 5 týdnech. Hned po vylétnutí jsou mladé hodně plaché a hrozí prudký náraz do stěn ubikace. Proto musíme protější stranu voliéry potáhnout pytlovinou nebo jiným materiálem, který by náraz ztlumil. Po 14 dnech mladé odstavíme, jelikož rodiče se připravují na další hnízdění a samec začíná být agresivní. Rozely žlutohlavé vyvedou většinou jednu až dvě snůšky za rok.
Cena mladých přírodně zbarvených ptáků se pohybuje okolo 1 000 korun, samice, páry a mutace mohou být dražší.
Ve svém příspěvku PTACI PAV A PAVICE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Simona.
Dobry den chci se zeptat ,mame na zahrade samicku a samecka od pavu a uz meli mlade a uz jsou vetsi.Nevime jak rozeznat samici od samecka prosim o radu dekuji
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Rozela nebo rosela (rozšířenější název, avšak encyklopedicky nepoužívaný) je rod ptáků z čeledi papouškovitých. Latinský název zní Platycercus, což znamená plochý (široký) ocas. Rozely jsou převážně semenožravé a žijí v pobřežních oblastech Austrálie a na blízkých ostrovech, vyhýbají se aridnímu australskému vnitrozemí. Obývají lesy, buš, farmy, parky a zahrady. Rozely byly vysazeny také na Novém Zélandu a ostrově Norfolk.
Rozela je papoušek střední velikosti, pestře zbarvený (dle mutace), dobře se množící, tudíž většinou lehce odchovatelný, proto je oblíbený u chovatelů začátečníků. Pro chov je doporučována venkovní voliéra s co nejdelším proletem (to proto, že rozely jsou vynikající letci) a závětřím, místem, kam se rozely mohou schovat před nepřízní počasí.
Jsou to odolní ptáci, kteří vydrží venku i naši zimu, ale jsou nesnášenliví vůči ostatním ptákům svého i jiného druhu. Proto se musí chovat odděleně – jen jeden pár na jednu voliéru. Jsou známy i případy, které tuto teorii vyvracejí. Ale raději to nezkoušejte, může to vést ke zmrzačení nebo zabití papouška.
Krmíme směsí zrnin, kterou lze zakoupit v obchodech nebo na specializovaných burzách. Aby krmení bylo pestré, podáváme ovoce, zeleninu, různé trávy a větvičky stromů (ty velmi dobře poslouží k okusu, při kterém si papoušek zabrousí zobák, avšak záleží na druhu předkládaných větví, jejich tvrdosti, která má na tuto skutečnost vliv).
Rozela pestrá je relativně dlouhověký papoušek. V dobrých podmínkách se může dožít až 20 let. Tito ptáci jsou velice smělí, zvědaví a neustále aktivní. Zvuky, které vydávají, jsou na poslech líbivé – nejde o nepříjemné křiklouny. Jako téměř všichni papoušci se i tyto rozely dají jako mladí jedinci dobře ochočit. Při nedostatku ptačích společníků však vyžadují od svého chovatele mnoho pozornosti.
Mladý pták má matné barvy, je postavou menší. Čerstvě vylétlé mladé rozely mají oproti starším jedincům kratší letky a ocasní pera, oranžový zobák. Dospělí jedinci mají zobák šedý, syté barvy peří a vylétané robustní postavy. Ocasní pera a letky jsou delší. Zobák větší a silnější. Rozdíl mezi mladým a dospělým ptákem je tedy na první pohled značný.
U rozel není pohlavní dimorfismus nikterak výrazný. Zkušený chovatel rozezná od pohledu samici od samce, začátečníkovi by to však mohlo činit potíže. Samec je oproti samici větší, robustnější. Jeho peří má sytější barvy. Temeno je větší, stejně jako celá hlava a zobák. Samice je menší, matněji zbarvená. Zobák a hlava by měly být u samce vždy větší než u samice. Rozely dospívají ve stáří jednoho roku.
Na jaře, obvykle koncem dubna, začíná tok. Ten můžeme vyvolat také tím, že zpestříme krmení a začneme zkrmovat vaječnou míchanici.
Ve svém příspěvku KRÁLÍK DOMÁCÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Terrichová zdenka.
Dobrý den,chováme králíky již několik let.Letos se nám stalo,že samice porodila,měla krásné hnízdo,kde se hýbala mláďata.Po asi třech dnech se najednou většina chlupů "ztratila".našli jsme jich celou kupu pod králíkárnou vzadu,nikde žádní mladí.V rožku králíkárny je dírka průměru asi 3-4 cm.Může nám někdo poradit,co to mohlo být a jak králíky ochránit?Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Lubomír Hánečka.
PT.
Myslím si, že tou dírkou se do hnízda dostali mladí potkani a mladé králíčata vytahali a zkonzumovali.
Lasička by to neudělala.
Rozela žlutolící (Platycercus icterotis) je nejmenší druh rozely, který je rovněž označován jako západní rozela, protože se vyskytuje v nejzápadnějším cípu Austrálie. Celkově je červená a červeně oranžová, lícní skvrny a příuší jsou žluté. Hřbet má černý se zeleným lemováním konce pírek. Ohbí křídla a křídelní krovky jsou modré, letky sytě modré s černým lemováním. Ocas je na středu zelený, krajní ocasní pera přecházejí do modré. Kostřec je zelený, oko černé, zobák světle šedý a běhák tmavě šedý. Rozela žlutolící dorůstá délky 26 cm a hmotnosti do 75 g.
Ve volné přírodě žije výhradně v jihozápadním cípu Austrálie, daleko od přirozených biotopů jiných druhů rozel. Je poměrně hojná, ptáci žijí v menších hejnech v otevřených lesích, travnatých krajinách u vodních toků a často v hospodářských oblastech. Bývá poměrně často odchytávána a dovážena do východních států Austrálie.
Rozdíl v pohlaví není u rozely žlutolící příliš obtížné určit. Sameček má sytější zbarvení než samička, která je také často menšího vzrůstu. Nápadné jsou jasně žluté lícní skvrny u samečků, které mají samičky ve světlejším zbarvení.
Ačkoli žije tento nejmenší druh rozel v přírodě v malých skupinkách, ve voliéře jejich vzájemné soužití často nefunguje. Vhodné je chovat pohromadě jen jeden pár, zvláště v hnízdním období.
Pro pár těchto papoušků je dostačující výlet o šířce nejméně 80 centimetrů a délce minimálně 2 metry. Pokud chováte ochočeného ptáka v pokojové kleci, musí mít denně možnost protáhnout si křídla mimo své obydlí.
Pohlavně dospívá již v prvním roce života. Ptáci se velmi rádi přehrabují v zemi, proto by mělo být dno voliér pokud možno přírodní. Ačkoli v přírodě žijí v menších hejnech, v zajetí se doporučuje chovat jednotlivé chovné páry odděleně, aby se zamezilo vzájemnému napadání ptáků. V době toku a během hnízdění jsou totiž agresivní.
Tito australští ptáci jsou otužilí a mohou bez problémů přezimovat venku. Musí však mít k dispozici vnitřní úkryt před mrazem.
Rozely žlutolící krmte směsí pro střední papoušky. Tu můžete doplňovat malými dávkami plevelů a ovoce. V hnízdním období chutná mláďatům také drobný a jemný hmyz.
Odchov těchto rozel má největší šanci na úspěch, pokud jejich pár (minimálně jeden a půl roku starý) umístíte do samostatné voliéry. Samička může být při volbě budky vybíravá, a proto budky rozvěste ve voliéře na různá místa. Vhodná budka má průměr dna asi 25 centimetrů. Na něj navršte silnou vrstvu ztrouchnivělého dřeva nebo rašelinu. Snůška obyčejně obsahuje 4 až 5 bílých vajec, na kterých samička sedí asi po dobu 18 až 20 dnů. Mladé rozely žlutolící rády dostávají jem
V naší poradně s názvem ODČERVENÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Milan Šebesta.
dobrý den,
chci se jen zeptat,zda tablety pro odčervení CANIVERM dávat psovi před jídlem nebo po jídle ,případně během jídla.
Děkuji za odpověď
Milan Šebesta
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Přípravky je vhodné podat současně s pamlskem nebo krmivem, protože jídlo zlepšuje dostupnost léku v organismu. Před aplikací by měla být zjištěna přesná hmotnost psa nebo kočky. Štěňata a koťata by měla být odčervována pastou nebo tabletami Caniverm mite tak, aby nebylo třeba tablety dělit a mládě dostalo odpovídající dávku v celku. V případě nízké dávky léku nemusí být účinek dostatečný, štěně nebo kotě se tak parazitů nezbaví a ti naopak získají vůči přípravku tohoto složení odolnost. Při použití pasty je třeba nastavit správnou dávku na jedno štěně nebo kotě a před každou další aplikací nastavení aplikátoru zkontrolovat. Po aplikaci je třeba zkontrolovat, zda štěně nebo kotě pastu nebo tabletu spolklo. Oba přípravky, pastu i tablety, lze vmíchat do krmiva, ne však do mléka.
Rozela Pennantova (Platycercus elegans) svou velikostí zaujímá první místo ze všech druhů rozel a její výrazné červeno-modro-fialové zbarvení udělá skutečnou parádu v každé voliéře.
Ve středoevropském mírném klimatickém pásmu se jí daří velmi dobře a není velkým problémem dosáhnout odchovu. Jako většina druhů rozel nemá velké nároky na krmení ani chovné zařízení. Pro přezimování se spokojí s nevytápěnými prostorami. Z těchto důvodů se do chovu tohoto papouška může pustit i méně zkušený chovatel. V žádném případě to však neznamená, že bychom mohli rozely Pennantovy ve svém chovu nějak šidit nebo odbývat, právě naopak, aby tito papoušci mohli dobře přezimovat v tvrdších zimních podmínkách, musí být o ně dobře pečováno.
Dospělí jedinci jsou karmínově červení, tváře mají fialovomodré. Pera na zádech jsou černá s červenými lemy. Samec je robustnější postavy, má mohutnější hlavu a výrazné čelo. Kořen zobáku je široký a zobák je celkově větší. Samička má naopak tyto rysy jemnější a hlavu má při pohledu zezadu protáhlou. Tyto znaky se nejlépe posuzují při pohledu na celou skupinu ptáků.
Mladí ptáci jsou převážně zelení s červeným hrdlem. Pohlavně dospělí jsou druhým rokem svého života, kdy už jsou přebarveni do šatu dospělých ptáků a vhodní k zařazení do chovu.
Všichni zástupci rodu Platycercus jsou vynikajícími letci a obratnými šplhavci. Pennanti nejsou výjimkou, proto jim poskytněte dostatečně dlouhou voliéru. Jen v takové můžete pozorovat jejich plachtivý let s dokonalou a rychlou změnou směru. Rozdíl je mezi oběma pohlavími dobře znatelný. Samec se pozná podle celkově mohutnější postavy a má hranatější tvar hlavy.
Domovinou rozely Pennantovy je Austrálie. Žije na území východní a jihovýchodní části tohoto kontinentu. Obývá hustě zalesněné lokality podél vodních toků, oblasti od pobřeží až po úbočí hor. Navštěvuje příměstské parky, pole, zahrady a ovocné sady. Velmi ráda se pase na listí stromů, keřů, na květech, bobulích a různých plodech.
Rozely Pennantovy nejsou chovateli považovány za těžce odchovatelné papoušky.
Cena mladých přírodně zbarvených ptáků se pohybuje okolo 600 korun, samice, páry a mutace mohou být dražší.
Jedná se o mutace rozely pestré. Jsou to ptáci, kteří nemají schopnost ve svém opeření ukládat tmavé barvivo (melanin), a to dokonce ani na očním pozadí, takže mají červené oči. Na jejich opeření je viditelné pouze lipochromové vybarvení, tedy barva žlutá a červená.
Obě variace se liší pouze rozložením červené barvy. Zatímco lutino musí mít červenou barvu jen na místech, kde ji má přírodní rozela, rubino ji má na více místech, kde nahrazuje původní žlutou, navíc má především na zádech typickou kresbu. Rubino má svůj původ u červených rozel. Normální, standardní rozely mohou mít melanin zeslabený různými přídavnými faktory, například faktorem skořicovým nebo faktorem pastelovým. Zeslabování tmavého barviva pak končí právě vybarvením lutino, které působí jako samostatný faktor. Rozely červené mohou mít melanin zeslabovaný tímtéž způsobem a tato řada končí právě vybarvením rubino. Máme tedy dvě řady, normální a červenou.
Je zřejmé, že rozely červené, lutino i rubino, jsou barevné mutace geneticky vázané na pohlaví. Nejdříve byly vyšlechtěny rozely jen s částečným omezením melaninu, tedy skořicové a pastelové, přičemž pastelové mají recesivní dědičnost, u které štěpí i samice. Ve skutečnosti jsou však vzorce dědičnosti nejspíše daleko komplikovanější.
Chov vombatů je velmi náročnou záležitostí a narození mláděte tak provází velké nadšení. V České republice se nechovají ani v žádné zoologické zahradě. Rozmnožují se totiž za velmi omezených podmínek a samice může počít během pouhých dvanácti hodin.
Vombati se páří v australském jaru, v letech, kdy je dostatečné množství srážek, které zajistí matce a mláděti potravu. Po 22 dnech březosti se rodí ještě nedovyvinuté mládě „joey“, velké asi jako lentilka a vážící cca dva gramy. Vombatí samice mívá jediné mládě, které je úplně holé, růžové a nedokonale vyvinuté. Přelézá do vaku obráceného dozadu, přichytává se mléčné bradavky a začíná sát. Ve vaku stráví asi půl roku a dalších šest měsíců se chodí ještě do vaku k matce schovat, dokrmit a zahřát. Mládě po opuštění vaku zůstává se svou matkou ještě 11 měsíců.
Mládě je samostatné zhruba od jednoho roku, vombati dospívají ve třech letech. Ve volné přírodě se vombati dožívají kolem 15 let, v zoologických zahradách je délka jejich života až dvojnásobná.
Velikost rostliny je 5 až 10 cm na výšku, má svěže zelené listy. Rostlina ke svému růstu potřebuje pH vody v rozmezí 5,5 až 8; tvrdost vody 2 až 15 °dKH a teplotu v rozmezí 19 až 30 °C.
Rostlina Helanthium tenellum vzhledem ke svému malému růstu vyžaduje dno s jemnou zrnitostí a silné osvětlení, kdy se pak velmi rychle množí pomocí kořenových výběžků. Když prosperuje, tvoří hustý pokryvný koberec. Má několik odrůd a růstových forem. Je velmi přizpůsobivá. Standardní odrůda dorůstá do výšky 10 cm, ale existují větší i menší jedinci. Emerzně rostoucí rostliny vytvářejí bohatá bílá květenství a semena, díky kterým se také množí.
Může se pěstovat i ve velmi malých akváriích, stejně je možné ji osázet do předního prostoru ve větších nádržích, kde je však potom nezbytná vyšší intenzita světla. Existují dvě barevné formy tohoto druhu, a to světle zelená s kratšími listy anebo tmavěji zbarvená až nahnědlá s delšími listy. Má-li rostlina dostatek místa, tak se listy ohýbají ke dnu a výška porostu se tím výrazně snižuje.
Při vysazování šípatkovce je základním pravidlem umísťovat rostlinky do skupinek po několika kusech. Tento nízký druh sázíme do předních částí nádrže. Rostliny s kořenovým systémem sázíme do předem vyhloubené jamky tak, že prstem vyhloubíme ve štěrku jamku, vložíme rostlinu, kterou dvěma prsty přidržíme, a opatrně přihrneme písek. Nakonec rostlinu jemně povytáhneme, aby šel vidět kořenový krček. Příliš dlouhé původní kořeny můžeme předtím zkrátit nůžkami nebo ostrým nožem klidně až na polovinu či třetinu původní délky, neboť po přesazení si rostlina vytvoří nový kořenový systém, zatímco původní kořeny postupně ve dně uhnijí. Rostliny do písku nikdy násilím nevtlačujeme, aby nedošlo k jejich poškození.
Nejjednodušším vegetativním množením jsou rostlinami tvořené postranní výhonky a šlahouny rostoucí v substrátu nebo se plazící po jeho povrchu. Na jejich koncích se pak vytváří mladá, samostatně zakořeněná rostlinka a výhonek pak vyráží dále, kde se postupně tvoří další nové rostliny. Je vhodné po čase takový řetězec rostlin přerušit, neboť původní mateční rostlina se příliš vysiluje, až nakonec může odumřít. Nové mladé rostliny můžeme ponechat buď zakořeněné, kdy šlahoun mezi nimi přerušíme, nebo je přesadíme na jiné místo. Příliš husté porosty rostlin pak pravidelně protrháváme. Mladé rostliny však neoddělujeme příliš brzy, měly by dosáhnout alespoň třetinové až poloviční velikosti dospělé rostliny.
Jako zdroj živin pro většinu běžných rostlin postačuje detrit, vznikající v akváriu z výkalů ryb a plžů, ze zbytků potravy a tlejících částí rostlin. Tyto organické zbytky musí
Srnčí říje probíhá zpravidla na přelomu července a srpna, ale může se podle klimatických podmínek posunout. Toto období trvá cca 14 dní, v případě neoplození srn může nastat ještě říje na podzim. Plod se začíná v srně vyvíjet od ledna, do této doby má srna takzvanou skrytou (utajenou) březost, kdy se vajíčko nevyvíjí. Srnec při říji honí srnu po pravidelných trasách, takže jsou často vidět v obilí nebo na loukách vyběhané osmičky. V říji srnec reaguje na pískání srny. Srnčí říje probíhá v teplých červencových a srpnových dnech. Srna je březí asi 40 týdnů. V květnu až červnu vrhá jedno až tři srnčata. Rodí se s otevřenýma očima, po dvou až třech týdnech je matka přestává kojit. Úplně se osamostatní po roce života. Pohlavně dospívají ve dvou letech.
Srna je svědomitou matkou, ale její sexuální pud je během říje silnější než mateřský. Můžeme spatřit, jak potom od sebe odhání své mládě nebo dočasně ignoruje jeho volání.
Srnec na počátku říje srnu začíná honit. Ovšem srna není ještě v tu dobu na vrcholu ovulace, proto srnci nedává příležitost ke kopulaci. Vzdálenost mezi srncem a srnou je na počátku velká. Honička pak probíhá ve velkých kruzích, kdy oba běhají za sebou. Často obíhají strom nebo keř. Jindy opisují v lukách velké osmičky či ovály. Nezřídka můžeme vidět, jak milenci obíhají stoh slámy. Honičky se odehrávají s přestávkami, v nichž se oba partneři v klidu pasou. Někdy jsou přestávky i několikahodinové. Honění srny může trvat také den nebo dva. Když se po této době u srny dostaví vrchol ovulace, zvolní svůj spěch a srnec se k ní začne přibližovat. Srna se pak náhle zastaví a dovolí srnci spojení. To však trvá jen velmi krátce – pouhých pět až osm vteřin. Kopulace se během dne opakuje ještě několikrát. Srnec se u srny zdrží jen dva až čtyři dny a potom jde vyhledávat jinou říjnou samici.
U srny se setkáváme s utajenou březostí (latencí), to znamená, že jsou oplodněná vajíčka přibližně čtyři a půl měsíce v klidu a opět se začnou vyvíjet až na začátku dalšího kalendářního roku. Potom vývoj trvá až do května nebo do června, kdy srna porodí mládě. Ovšem příroda nezapomíná ani na srny, které v létě nebyly oplodněny – nabízí jim náhradní podzimní říji. V listopadu nebo i v prosinci mohou být tyto srny dodatečně oplodněny mladými srnci, kteří ještě nosí parůžky. Ostatní srnci, kteří shazují parůžky na podzim, jsou totiž dočasně neplodní. Vývoj tohoto zárodku ale již neprochází utajenou březostí, plod se vyvíjí zcela normálně a potom se srnám rodí mláďata ve stejnou dobu jako těm, které byly oplodněny během léta.
Neoféma Bourkova (Neopsephotus bourkii) má horní část těla hnědavou se žlutavým lemováním pírek, prsa a břicho růžové, křídelní krovky modré. Na čele a nad očima přechází růžová barva do modré. U samic modravý proužek na čele chybí a jsou celkově matnější. Oko je tmavě hnědé, zobák tmavě šedý, stejně jako běhák. Tento druh dorůstá délky 20 cm a hmotnosti do 50 g.
Ve volné přírodě se vyskytuje v západní a střední části Austrálie. Jedna část její populace pronikla i na východ země. Žije převážně ve vnitrozemí v otevřené krajině, kde se živí travními semeny. Jde o velmi hojný druh papouška, vyskytuje se i v pasteveckých oblastech ve střední části Západní Austrálie. V Novém Jižním Walesu žije v otevřeném písčitém kraji s malými skupinami akácií či menšími křovinami blahovičníků. V severním teritoriu je vzácnější, častěji se objevuje v australském vnitrozemí.
Jde o vynikajícího letce, stejně jako v případě všech neofém. Je to odolný pták, který může být celoročně ve venkovní voliéře, ale měl by mít k dispozici chráněný zálet. V době hnízdění je agresivní, a tak je potřeba, aby byly jednotlivé páry chovány odděleně. Stejně tak by od páru měla být oddělena vyvedená mláďata, pokud se rozhodne znovu zahnízdit. Neoféma bourek dokáže v jedné sezóně hnízdit hned třikrát za sebou.
Neofémy jsou velmi citlivé na počasí, nesnáší průvan a vlhko. Pokud jsou chovány ve venkovní voliéře, je dobré zimovat je v temperované místnosti. Stačí místnost, kde teplota neklesne pod 5 °C.
Samička snáší 3 až 7 vajíček. Mláďata se líhnou asi za 18 dnů. Z budky vylétají přibližně po 28 dnech. Rodiče mladé přikrmují ještě asi jeden měsíc. Pokud chovný pár přikročí k další snůšce, je nutné mladé přemístit do samostatné klece, aby je samec nezranil.
Existují barevné mutace, z nichž běžně dostupné jsou růžová, lososová, žlutá, lutino, rubino. Neofémy jsou citlivé na správné krmení. Také je vhodné je odčervovat, protože trpí parazity. Jako všichni travní papoušci se pohybují hodně po zemi, a proto je potřeba často čistit klec (voliéru).
Pokud nemáte k dispozici prostorné voliéry, dokážou zahnízdit i v kleci o délce jednoho metru, šířce a výšce půl metru. Není to pro ně však ideální chovné zařízení, protože se v něm pořádně neproletí a zhoršuje to jejich kondici. Bourky lze chovat i jako domácí mazlíčky, i když neofémy obecně nepatří mezi učenlivé papoušky, kteří by dokázali dobře mluvit.
Mladí ptáci s přírodním zabarvením se prodávají za cenu okolo 450 korun. Barevné mutace mohou být výrazně a několikanásobně dražší.
Neoféma ozdobná (Neophema elegant) – i tohoto druhu jsou samice a samci téměř k nerozeznání. Dospělí ptáci mají temeno a svrchní partie zlatoolivové, samice spíše tmavě olivové. Pásek na čele nad zobákem je tmavomodrý, nahoře lemovaný světlemodrým proužkem, přesahujícím až přes oko. Spodní partie jsou zelenožluté na prsou až žluté směrem k ocasu. Střední křídelní krovky jsou světle zelenomodré, ostatní krovky křídelní modré. Spodní křídelní krovky tmavě modré. Ocas je modrý s olivovým přelivem směrem k tělu, vnější rýdovací pera mají žluté lemy. Pásek pod křídlem chybí, u některých samic je slabě naznačen. Zobák šedočerný, duhovka hnědá, končetiny šedohnědé. Mladí ptáci se podobají samicím, čelní modrá páska chybí nebo je jen slabě vyznačena, páska na spodu křídel chybí nebo je jen slabá u některých samic. Dorůstá délky 22 cm a hmotnosti do 51 g.
Neoféma ozdobná se vyskytuje v jihozápadní a jihovýchodní Austrálii, Tasmánii a na ostrově Kangaroo. Nalezneme ji v otevřené krajině včetně pobřežních písečných dun, na travnatých plochách i kulturní krajině v suchých křovinách. Žije v párech nebo malých skupinkách, běžně se ale spojuje do hejn čítajících dvacet, někdy však i sto ptáků.
Jde o odolného ptáka, kterého lze chovat v celoročních venkovních voliérách, ale měl by mít možnost chráněného záletu. V době hnízdění je agresivní, proto by měly být jednotlivé páry chovány odděleně.
Jako velmi aktivní pták a dobrý letec potřebuje voliéru alespoň metr až dva dlouhou, pro chov v malé kleci není vhodná. Pokud by tato neoféma neměla možnost proletu, velmi rychle by se na ní projevila obezita a celkově by neprospívala. Nedoporučuje se chovat stejné druhy neofém v sousedících voliérách, protože by se navzájem napadaly a negativně by to ovlivnilo jejich hnízdění. Naopak pokud by na sebe nemohly, ale měly by vizuální či hlasový kontakt, mohlo by je to pozitivně stimulovat. Existuje i několik barevných mutací.
Neofémy jsou velmi citlivé na počasí, nesnáší průvan a vlhko. Pokud jsou chovány ve venkovní voliéře, je dobré je zimovat v temperované místnosti. Stačí místnost, kde teplota neklesne pod 5 °C.
Samička snáší 3 až 7 vajíček. Mláďata se líhnou asi za 18 dnů. Z budky vylétají přibližně po 28 dnech. Rodiče mladé přikrmují ještě asi jeden měsíc. Jestliže chovný pár přikročí k další snůšce, je nutno mladé přemístit do samostatné klece, aby je samec nezranil.
Mladí ptáci se prodávají za cenu okolo 550 korun, a to za přírodně zbarvené ptáky. Barevné mutace mohou být několikanásobně dražší.
Rostliny pěstované v akváriích nejsou jen estetickým doplňkem dotvářejícím celkový výsledný vzhled, ale jsou důležité zejména pro zachování a udržení stabilní biologické rovnováhy v uzavřeném systému akvarijní nádrže. Rostliny pomocí zeleného barviva – chlorofylu a světelné energie přeměňují anorganické sloučeniny na látky organické. Při tomto procesu asimilace – fotosyntéze, kdy rostliny přijímají oxid uhličitý, se uvolňuje jako vedlejší produkt kyslík. Fotosyntéza probíhá pouze přes den, při dostatečně intenzivním přirozeném nebo umělém osvětlení. Rostliny kromě toho také, stejně jako živočichové, neustále ve dne i v noci dýchají, přičemž spotřebovávají kyslík a vydechují oxid uhličitý. Spotřeba kyslíku rostlinami je ale mnohem menší než množství, které díky asimilaci vyprodukují. Další funkcí rostlin v akváriu je schopnost odbourávat odpadní dusíkaté látky, navíc svými kořeny prokysličují akvarijní dno, takže působí v akváriu jako takzvaný živý filtr. Vodní rostliny obsahují dokonce i látky omezující a ničící některé druhy bakterií. Porosty rostlin poskytují dále možnost přirozeného úkrytu rybám a jejich potěru, dalším druhům ryb zase slouží jako třecí substrát a pro některé ryby jsou i potravou.
Kryptokoryny se řadí mezi bahenní neboli obojživelné rostliny, které rostou ve volné přírodě v oblastech, kde během roku v závislosti na ročním období kolísá hladina vody. Při vysokém stavu vody rostou více či méně ponořené pod vodou, tehdy vytváří submerzní formu. Při nízkém stavu vody a v období sucha jsou schopny růst částečně, případně celé mimo vodu v emerzní formě s kořeny ve vlhkém substrátu. Jejich emerzní listy jsou tužší a pevnější než křehké submerzní listy a liší se mnohdy i svým tvarem. Bahenní rostliny přijímají podstatnou část živin i kořenovým systémem a jejich květy vykvétají pouze nad vodou.
Pěstírny akvarijních rostlin využívají schopnosti těchto rostlin vytvářet emerzní formu, protože se snáze pěstují a množí právě emerzně. Do akvarijních prodejen jsou pak většinou dodávány rostliny vypěstované mimo vodu, ve sklenících, při vyšší vlhkosti vzduchu. Tyto rostliny pak po zasazení do akvária nejsou mnohdy schopny beze ztrát přežít takovou náhlou změnu podmínek. Rostlina shazuje původní emerzní listy, které žloutnou a uhnívají. Teprve při dobrých podmínkách postupně vyrůstají nové submerzní listy. Naproti tomu typické vodní rostliny nebo submerzně pěstované bahenní rostliny při přesazení do jiného akvária snáší takovou změnu podmínek bez větších problémů nebo jen s malými ztrátami.
Při vysazování rostlin je základním pravidlem umísťovat rostliny stejného druhu do skupinek po více kusech. Výjimku tvoří solitérní, samostatně zasazené velké druhy, kt
