ROZDÍL MEZI VŠÍ A BLECHOU, nejen o tom se dočtete v tomto článku. Veš a blecha se řadí mezi vnější parazity neboli ektoparazity. Trápit vás mohou u koček i psů a prevencí proti nim je správná hygiena.
Jak vypadá veš
Veš je cizopasník dlouhý 1–2 mm, který je dokonale přizpůsobený k cizopasnému způsobu života. Vším chybí křídla stejně jako blechám.
Veš je zploštělá shora dolů a má krátké silné končetiny, které nejsou přizpůsobeny ke skákání, takže je veš poměrně málo pohyblivá a lze ji snadno odhalit. Barva vši je šedavá až bělavá.
Dospělci i larvy vší se živí krví hostitele. Pohlavní dospělosti dosahují za 3 týdny. Dospělec se dožije 3 až 5 týdnů. Samice naklade až 150 vajíček. Vši žijí pouze v srsti, kam kladou i svá vajíčka. Ta se po 8 až 10 dnech změní v larvy, které se v dospělce vyvinou za 3 až 5 týdnů. Vši jsou dosti málo pohyblivé. Když se rozhrne srst zavšiveného psa, přisátá veš se nesnaží ukrýt. Blecha obvykle odskočí.
Nabodávání kůže vyvolává u psa úporné svědění, které má tytéž následky jako svědivost při zablešení. Pes se škrábe a kouše, čímž si na pokožce způsobuje drobná i větší zranění. Ta se druhotně mohou infikovat a vzniká ekzém.
Celý vývoj vši se na rozdíl od blechy odehrává na těle hostitele. Oplozené samice kladou vajíčka do srsti psa. Zvláštním tmelem je přilepují k jednotlivým chlupům. Vajíčka nalepená na chlupech se nazývají hnidy. Podle nálezu hnid lze také spolehlivě rozpoznat, že je pes zavšiven.
Ke svému vývoji potřebují vajíčka vší stálou teplotu těla hostitele. Při ní se larvy líhnou asi za 30 dní. Protože jsou tato vývojová stadia tvarem těla velice podobná dospělým vším, nazývají se někdy také nymfy. Klidové stadium neboli kukla ve vývoji vši chybí. Larvy či nymfy ale prodělávají další vývoj, vytvářejí se u nich pohlavní orgány a mění se v dospělé vši. Déletrvající zamoření se pozná podle zbarvení hnid. Ty jsou zpočátku bílé, na povrchu lesklé. Když je víčkem, které je na jednom konci, opustí larva nebo nymfa, změní se jejich barva. Nález hnid obojího zbarvení znamená, že pes je již dlouho hostitelem vší.
Pouze při silném napadení psa, kdy na jednom hostiteli může být i několik tisíc cizopasníků, se vši zdržují kdekoli. Jinak dávají přednost hlavě, zvláště čenichu, těsnému okolí pysků, očí a uší. Vyskytují se poměrně často také zespoda na krku, na prsou a na hrudi.
Vši se většinou přenášejí ze psa na psa přímým stykem. Nepřímý přenos je vzácný. Protože neskáčou, může k přenosu dojít jen při bezprostředním setkání dvou psů. Na člověka veš psí nepřechází. Zavšivení je dokladem špatné péče o psa. Vši milují klid, proto se jim daří zejména v srsti, která není ošetřována vůbec anebo jen nedostatečně. K slabšímu napadení může ovšem dojít i u řádně česaného a kartáčovaného psa, pokud se setkal
Ve svém příspěvku PŮDNÍ FILTRACE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Carlos.
Článek jsem si se zájmem přečetl a docela se mi líbí. Jen co se týká půdní fitrace mám opačné zkušenosti a názor (konkrétně ve spojení s ponorným elektromotorkem). Osobně jí s oblibou používám právě v nejvíce zarostlém akváriu. Spíše než o odvádění živin, bych mluvil spíše o vyšší cirkulaci tepla a živin. Určitě je ovšem rozdílmezi nároky některých rostlin a nechci nic paušalizovat. Stolitrovku mám spoustu let ve stavu, že jsem nemusel klidně půl roku řešit odkalování a čištění řas (neonky a ancitrus neudělaly takový binec). Jednou se mi při předělávání dna stalo že jsem v kalu narazil na klubko živých nitěnek i když jsem s nimi krmil naposledy rok zpět.... Jediné významné riziko u půdního fitru oproti jiným, vidím při třeba jednodenním výpadku proudu. Bakterie na dně které mají odbourávat odpad, bez množství kyslíku na kterém je jejich kolonie závislá umírají a rovnováha je nadlouho ztracená.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Veš psí (Linognathus setosus) je dokonale přizpůsobena k cizopasnému způsobu života. Tělo bílé barvy je zploštělé shora dolů. Kratší silné končetiny nejsou uzpůsobeny ke skákání. Hlava vši je užší, mírně protáhlá. Dospělci a larvy tohoto parazita se živí krví hostitele. Vši jsou málo pohyblivé. Když se rozhrne srst zavšiveného psa, přisátá veš se nesnaží ukrýt. Nabodávání kůže vyvolává u psa úporné svědění. Pes se škrábe a kouše, způsobuje si na pokožce drobná i větší zranění. Ta se mohou druhotně infikovat a vzniká ekzém.
Celý vývoj vši se odehrává na těle hostitele. Oplozené samice kladou vajíčka do srsti psa. Zvláštním tmelem je přilepují k jednotlivým chlupům. Vajíčka nalepená na chlupech se nazývají hnidy. Podle nálezu hnid lze také spolehlivě rozpoznat, že je pes zavšiven. Ke svému vývoji potřebují vajíčka vší stálou teplotu těla hostitele. Při ní se larvy líhnou asi za 30 dní. Protože jsou tato vývojová stadia tvarem těla velice podobná dospělým vším, nazývají se někdy také nymfy. Klidové stadium neboli kukla ve vývoji vši chybí. Larvy či nymfy následně prodělávají další vývoj, vytvářejí se u nich pohlavní orgány a mění se v dospělé vši. Pouze při silném napadení psa, kdy na jednom hostiteli může být i několik tisíc cizopasníků, se vši zdržují kdekoli. Jinak dávají přednost hlavě, zvláště čenichu, těsnému okolí pysků, očí a uší. Vyskytují se poměrně často také zespoda na krku, na prsou a na hrudi.
Déle trvající zamoření se pozná podle zbarvení hnid. Ty jsou zpočátku bílé, na povrchu lesklé. Když je víčkem, které je na jednom konci, opustí larva nebo nymfa, změní se jejich barva. Nález hnid obojího zbarvení znamená, že pes je již dlouho hostitelem tohoto parazita. Vši se většinou přenášejí ze psa na psa přímým stykem. Nepřímý přenos je vzácný. Protože neskáčou, může k přenosu dojít jen při bezprostředním setkání dvou psů.
Zavšivení je dokladem špatné péče o psa. Vši milují klid, proto se jim daří zejména v srsti, která není ošetřována vůbec anebo jen nedostatečně. K slabšímu napadení může ovšem dojít i u řádně česaného a kartáčovaného psa, pokud se setkal s jiným, silně napadeným psem.
Ve svém příspěvku CO JE HYPERMANGAN se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Irena Fojtová.
Dobrý den,chěla bych se zeptat,jaký je rozdílmezi červeným a zelenomodrým hypermangánem? Já jsem totiž dostala v lékárně zelenomodrý.Děkuji a s pozdravem.Fojtová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Monika.
hypermangan-:
- dezinficiens, krystalky, které se rozpouští na VODNÝ slabě růžový roztok (fialový už je míc silný)
zelené barvivo-chirurgická zeleň=briliantová zeleň:
- dezinficiens (roztok vodný nebo s lihem)
- nebo to může být Novikův roztok, který obsahuje toto barvivo a zároveň kolodium, které zasychá v takový film+ další složky, často se tím potírá čerstvá řezná rána, odřenina, apod.
Veš psí u psa parazituje jako opravdová veš, která saje krev, zato všenka, která má kousací ústní ústrojí, se živí se kůží a chlupy. Jsou to dva různé druhy parazitů s odlišnou životní strategií a u postiženého psa jejich přítomnost způsobuje trochu odlišné klinické příznaky.
Veš psí (Linognathus setosus) je 1–2 mm velký zploštělý bezkřídlý hmyz. Má nápadně malou protáhlou špičatou hlavu, nemá žádné oči a k pohybu v srsti jí slouží šest silných nohou opatřených drápkem. Živí se krví hostitele. Parazituje na psovi i na lišce. Preferovaným místem výskytu je hlava a krk, zvláště převislé uši některých plemen, dále kůže pod zplstnatělou srstí, hromadí se také okolo očí či pod obojkem. Jsou to pomalu se pohybující zvířata, při rozhrnutí srsti jsou zakousnuté vši snadno vidět. Svého hostitele dobrovolně nikdy neopouštějí. Dospělá samička klade jedno vajíčko denně. Hnidu lepí ke kořínkům chlupů. Trvá 10– 15 dní, než se z vajíčka vylíhne nymfa podobná dospělci, jen menší. Nymfa dospívá asi za dva týdny a cyklus se opakuje. Mimo hostitele přežije veš jen 1–2 dny. K přenosu dochází přímým kontaktem mezi psy, štěňata se nakazí od matky, psi získají vši také ležením ve společných peleších či sdílením hřebenů a dek. Na vypadaných chlupech mohou být živé hnidy, na kterých vši přežívají poněkud déle.
Bodání vší způsobuje na psí kůži vznik svědivých pupínků. Malé množství vší a tím pádem i štípanců může uniknout pozornosti, ale při větším počtu si pes štípance rozškrábe do krve, do poškozené kůže se dostane infekce, srst je olámaná, matná, suchá, pocuchaná. Vlhká srst napadených psů je cítit po myšině. Zanícená svědivá kůže na uších může připomínat svrab. Vši mohou navíc sát tolik krve, že u svého hostitele, typicky u štěněte, způsobí chudokrevnost s bledými sliznicemi, nebo dokonce celkovou slabost a oslabení imunity.
Všenka psí
Všenka psí (Trichodectes canis) je 1–2 mm velký bezkřídlý hmyz s krátkou širokou hlavičkou. Všenka je zbarvená do žluta. Stejně jako veš se pohybuje pomocí šesti končetin s drápky. Na rozdíl od vši velmi čile. Neustálým lezením v srsti způsobuje velké svědění. Všenka psí nesaje krev, ale okusuje pokožku a živí se kůží, srstí a organickými nečistotami. Pes domácí je hlavním hostitelem této všenky, ale stejně tak může parazitovat i na vlku, kojotech, šakalech a liškách. Na zamořeném psovi se nachází především na hlavě, krku a na zádech a ocasu. Shromažďuje se kolem tělních otvorů či ran. Drží se u kořínků chlupů, rychle běhá a nemusí být snadné ji spatřit. Životní cyklus je podobný jako u
V naší poradně s názvem KRÁLÍK DOMÁCÍ A JEHO NEMOCI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel KAREL SCHMAUS.
BOBKY VYHAZUJI OBDEN MAXIMALNĚ 3 DEN.......
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Králík se chová podobně jako přežvýkavec, aby mohl strávit trávu / seno. Jelikož ale nemá 4 žaludky jako kráva, tak musí druhou etapu zvládnout z toho co vykajdí, tedy ze svých bobků. Tyto bobky jsou měkčí, obalené hlenem, a králík je vylučuje a pojídá přímo od řitního otvoru v nočních hodinách. Jsou to takzvané cékotrofy. Cékotrofy jsou výsledkem trávení králíka ve slepém střevě, tzv. céku, kde králík tráví vlákninu pomocí probiotických bakterií a tvoří se zde i vitamíny B a K. Výsledný měkký bobek – cékotrof – je zdrojem nejen těchto vitamínů, ale také minerálů a především bílkovin. Dejte tedy pozor, abyste nevyhazoval tyto měkké bobky. Tady je vidět rozdílmezi bobky https://images.app.goo.gl/j…
Jedná se o psího cizopasníka, který je dlouhý 1–2 mm. Člověka nenapadá, ale při silném výskytu jich můžeme na psovi najít tisíce. Důležité je správně se starat o psí srst, zejména u dlouhosrstých plemen, pravidelně ji vyčesávat a prohlížet. Veš psí se šíří takzvané ze psa na psa, pes se tedy musí potkat a setrvat ve společnosti se psem jiným, který již psí vši má. Samice kladou vajíčka přímo na chlupy a z nich se líhnou larvy. Larvy i dospělci se živí krví psa a při silném přemnožení to může vést až k chudokrevnosti.
Při silném napadení psa se vši zdržují kdekoli. Jinak dávají přednost hlavě, zvláště čenichu, těsnému okolí pysků, očí a uší. Vyskytují se poměrně často také zespoda na krku, na prsou a na hrudi. Na jednotlivé chlupy přilepují vši hnidy, které celkem pevně drží. Naštěstí jsou psí vši méně časté než blechy a nejsou přenosné na člověka. Pes se nakazí pouze přímým stykem s jiným zavšiveným zvířetem, případně při používání cizích hřebenů a kartáčů. Při odvšivení se postupuje podobně jako při odblešování psa.
Veš na rozdíl od všenky je málo pohyblivá a také má menší velikost. Pro představu se můžete podívat na fotky vší.
Léčba spočívá v ošetření insekticidními přípravky, zpočátku denně, poté stačí obden. Je nutné kontrolovat kožich a vyčesávat hnidy, protože jdou hůře chemicky odstranit. Vši je možné zlikvidovat i pomocí speciálního šamponu.
Pokud se pes kouše u kořene ocasu, může jít o alergie na bleší kousnutí anebo o parazity ve stolici. Kousnutí blechou je jedním z nejčastějších kožních alergických projevů. Psi postižení touto alergií i při napadení pouze jednou blechou jeví známky extrémní svědivosti kůže. Hlavně v oblasti hřbetu nad ocasem, dále stehen a ocasu. V těchto místech vznikají boláky, vypadává srst.
Léčba
Používejte pravidelně prostředky proti blechám. Udržujte srst vašeho psa čistou a vykartáčovanou, bez chuchvalců a v pravidelných intervalech psa odčervujte.
Veš psí (Linognathus setosus) má bílou barvu a saje krev. Ani jeden druh nenapadá člověka. Dospělé vši se pohybují na povrchu kůže a psa tak intenzivně dráždí, pes se škrábe, čímž si může poranit kůži a do rány si následně může zanést i infekci.
Na rozdíl od všenek a blech nejsou vši příliš pohyblivé, při rozhrnutí srsti lze vidět přisátou veš, jež se nesnaží prchnout jako všenka ani neodskočí jako blecha. Vši se vyskytují na hlavě (zvláště na čenichu, dále v těsném okolí pysků, očí a uší), též na krku (zespodu) a v hrudní oblasti. Při výrazném přemnožení se pak zdržují kdekoliv. Vši přilepují na jednotlivé chlupy hnidy, které se poměrně pevně drží. Psí vši jsou méně časté než blechy. Pes je získá pouze při kontaktu se zavšiveným psem nebo při používání cizích hřebenů a kartáčů.
Ochranu proti vším zajišťují rovněž antiparazitární přípravky (viz výše).
Veš psí (Linognathus setosus) je bílá a saje krev. Ani jeden druh není přenosný na člověka. Dospělé vši se pohybují na povrchu kůže a způsobují intenzivní dráždění, pes se škrábe, čímž si může přivodit poranění kůže, které se může následně infikovat.
Veš je zploštělá shora dolů a má krátké, silné končetiny, které nejsou přizpůsobeny ke skákání, takže je veš poměrně málo pohyblivá a lze ji snadno odhalit. Barva vši je šedavá až bělavá. Dospělá veš i larva se živí krví psa. Veš psí cizopasí výhradně na psu, na člověka nepřechází. Vývoj se odehrává pouze na těle psa, samice kladou vajíčka tak, že je přilepují k chlupům (takzvané hnidy). Z nich se pak vylíhnou larvy a po dokončení vývoje se vyvine dospělá veš.
Veš psí způsobuje psovi svědění, takže se škrábe, čímž si může přivodit poranění kůže, které se může infikovat, nebo vzniká ekzém. Nejčastěji se vši vyskytují na hlavě psa, tedy v okolí očí a tlamy, je tedy lepší poradit se o jejich odstranění s veterinárním lékařem, který doporučí vhodný prostředek tak, aby psovi neublížil. Vši se vyskytují poměrně často také zespoda na krku, na prsou a na hrudi. Veš se na psa přenáší většinou bezprostředním stykem s napadeným psem. Ochrana tedy spočívá v tom, nevodit psa na taková místa, kde by mohl být napaden, a k péči o srst používat výhradně vlastní hřebeny a kartáče.
Při rozhrnutí srsti je vidět přisátá veš, která se nesnaží prchat jako všenky, ani neodskočí jako blecha. Na jednotlivé chlupy přilepují vši hnidy, které na rozdíl od lupů celkem pevně drží. Naštěstí jsou psí vši méně časté než blechy. Pes se nakazí pouze přímým stykem se zavšiveným jiným psem nebo při používání cizích hřebenů a kartáčů.
Na ochranu psů proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou k dostání ve formě spreje, obojku, šamponu nebo jako spot-on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
A právě při takovýchto setkání může u laiků dojít k záměně srny a srnce s laní a jelenem. K záměně dochází také i u mláďat, kdy se řeší, jestli mládě srny, je srnče nebo kolouch. Správná odpověď je pak srnče. Matkou koloucha je laň. Sice oba druhy patří do řádu jelenovitých, a tak mají společné znaky, ale jsou věci, v nichž se také liší.
Srna a laň mají podobnou postavu, která je štíhlá s dlouhými nohama a krátkým ocasem. Rozdíl je ale ve váze a velikosti. Zatímco váha jelena a tedy i laně se pohybuje kolem 150 - 200 kg, tak u srny a srnce se váha pohybuje jen kolem 15 – 35 kg. Srna je také výrazně menší než laň.
Srna a laň mají také společné to, že ani srna ani laň nemá parohy (kostěné útvary na hlavě, kterou jsou většinou rozvětvené) na rozdíl od jejich samců, tedy od srnce a jelena. Parohy srnce se ale nerozkládají do stran, naopak vedou přímo nad hlavou zvířete a nejsou ani tak vysoké (zhruba 30 m). U jelena naopak parohy rostou do šířky a mohou mít mnohem více větví. U samců je také rozdíl v hřívě, kterou mají pod krkem. Jelen ji má více chlupatou, na rozdíl od srnce, u něhož se jeho „hříva“ v podstatě nijak neliší od zbytku srsti.
Rozdíl je také ve tvaru hlavy, kdy srnec má hlavu menší a také má menší čenich. Jelen má naopak lebku velkou a protáhlou. Rozdíl je také v dokončení výměny chrupu. U srny je chrup vyměněn do 15. měsíce života, u laně je to až ve 30. měsíci života.
Rozdílmezi nimi je také v ocasech a v barvách pozadí. Zatímco srnec a srna mají ocas krátký a bílý, a okolí ocasu (obřitek známý také jako „zrcátko“) je také bílé, u srn dokonce zde může být srst i načechraná, tak laň má barvu srsti na obřitku více nažloutlou a toto zrcátko je také větší než u srny.
Kromě vzhledu se liší ale i ve stravě, laň se stravuje především trávou, kterou pase na loukách, srna naopak dává přednost listům keřů a stromů. Od toho se odvíjí i fakt, kde tato zvěř původně žila. Laně a jeleni se původně nacházeli více v bezlesích oblastech, zatímco srny a srnci žili více v lesích.
Veš psí (Linognathus setosus) je bílá a saje krev. Ani jeden druh není přenosný na člověka. Dospělé vši se pohybují na povrchu kůže a způsobují intenzivní dráždění, pes se škrábe, čímž si může přivodit poranění kůže, které se může následně infikovat.
Na rozdíl od všenek a blech nejsou moc pohyblivé, při rozhrnutí srsti je vidět přisátá veš, která se nesnaží prchat jako všenky ani neodskočí jako blecha. Při silném napadení psa se vši zdržují kdekoli. Jinak dávají přednost hlavě, zvláště čenichu, těsnému okolí pysků, očí a uší. Vyskytují se poměrně často také zespodu na krku, na prsou a na hrudi. Na jednotlivé chlupy přilepují vši hnidy, které na rozdíl od lupů celkem pevně drží. Naštěstí psí vši jsou méně časté než blechy. Pes se nakazí pouze přímým stykem s jiným zavšiveným psem nebo při používání cizích hřebenů a kartáčů.
Na ochranu psů proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou ve formě spreje, obojku, šamponu nebo jako spot on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
Onemocnění způsobené parazity se nazývá parazitóza. Podle původců onemocnění dělíme parazitózy na dvě základní skupiny, a to na ektoparazitózy (způsobené zevními parazity) a endoparazitózy (způsobené parazity vnitřními). Základní rozdílmezi endoparazity a ektoparazity je následující: vnitřní parazité (endoparazité) pronikají do hostitelského organismu a žijí v něm po celou dobu svého života nebo v určité časové periodě svého vývoje (tasemnice, motolice, oblí červi, prvoci a podobně). Vnější parazité (endoparazité) zůstávají na povrchu organismu (blechy, klíšťata, trudníci, svrab, dravčíci, sametky, vši, jiný hmyz).
Jako parazitizmus je označován vztah dvou organismů, z nichž jeden organismus (parazit) má zisk a druhý na tento vztah doplácí (hostitel). Parazit se přitom může živit tkáněmi hostitele nebo se přiživovat na jeho potravě, případně může mít z hostitelova organismu i jiný prospěch. Pro vztah parazit–hostitel je typické, že parazit hostitelský organismus nezabíjí. Svou činností ale působí hostitelskému organismu nepříjemné komplikace, které se týkají zejména jeho zdravotní stavu: průjmy, svědění, vznik druhotné infekce pro průniku parazita do organismu, přenos virového nebo bakteriálního onemocnění a podobně. Některá z těchto onemocnění jsou přenosná ze zvířat na člověka, v tomto případě poté hovoříme o zoonózách a tento parazit je nazýván zoonotickým.
Lék proti parazitům se nazývá antiparazitikum. Mezi antiparazitika náleží i anthelmintika (přípravky proti červům).
Kategorie endoparazitóz náleží k posouzení veterinárním lékařům, a to včetně aplikace léčiva. Ve volném prodeji, respektive v prodeji mimo lékárny a u oprávněných prodejců, se můžete ale běžně setkat s antiparazitiky působícími proti ektoparazitózám.
Zablešení – je asi nejrozšířenější u psů, koček, ale i člověka. Parazitem je blecha kočičí (Ctenocephalides felis), zoonotický parazit. V domácnosti nebo v prostředí s výskytem blechy se setkáváme se všemi jejími vývojovými stadii – od vajíček přes larvy, kukly i dospělce. Na hostiteli se vyskytuje dospělec, který saje krev. Typickým příznakem zablešení zvířete je vysoká svědivost kožíšku, výskyt drobných tmavých částeček v srsti – blešího trusu. Blechu lze při důkladné prohlídce srsti také zahlédnout. Poměrně častým kožním problémem při zablešení citlivých jedinců jsou zarudlá místa, která si zvíře rozškrábe z důvodu vysoké svědivosti až do krve. Výskyt podobných příznaků se označuje jako „alergie na bleší kousnutí“. Vajíčka, larvy a kukly nalezneme v místě odpočinku zvířat, jedná se o takzvaná místa „horkého výskytu“ označována jako „HOT SPOTS“. Blecha kočičí je přenašečem tasemnice psí a&nb
Ve střední Evropě žije okolo 80 druhů blech, v našich podmínkách se setkáváme asi s deseti druhy.
Blecha u koček: V posledních desetiletích, kdy se rozrostl počet chovatelů psů a koček, je nejrozšířenější blecha kočičí. Zvlášť dobře se jí daří tam, kde jsou zvířata chována v ústředně vytápěných bytech vybavených střiženými koberci. Kočičím blechám se dobře daří i ve starých bytech. Vyskytují se nejen na kočkách, ale i na psech, zejména na městských zvířatech. Na člověku sají také ochotně, stejně tak jako na celé řadě hostitelů.
Likvidace: V případě výskytu je nutné zamořené prostory ošetřit insekticidem na lezoucí hmyz, zásah je nutné opakovat po čtyřech až šesti týdnech, aby byly zlikvidovány i blechy, které se vylíhnou z nakladených vajíček. U koček rozhodně nepoužívejte přípravky s obsahem permetrinu, ten patří mezi pyretroidy a je toxický nejen pro kočky, ale i pro rybičky! Také se vyhněte přípravkům s účinnou látkou amitraz – u psů jej použít můžete, ale kočku byste jím zabili!
Pro kočky můžete použít účinné látky fipronil a imidacloprid. Většina přípravků proti blechám je ve formě spot-onů, šamponů nebo obojků (mohou se objevit alergické reakce na kůži v místě aplikace nebo v místě kontaktu obojku s kůží). V případě pozření přípravku se mohou objevit nežádoucí účinky, jako je zvracení, nadměrné slinění a svalový třes. Pokud uvedené příznaky zaregistrujete a víte, že jste prováděli antiparazitní kúru, raději navštivte veterinárního lékaře.
Blecha psí: Blechy psí se vyskytují v domácnosti řidčeji. Ovšem i tento druh je schopen sát na člověku krev. Častěji se vyskytuje na psech chovaných mimo obydlí.
Likvidace: Kromě psí srsti nezapomeňte na ošetření pejskova pelíšku a dalších míst, kde by se mohlo blechám líbit. Ošetření prostředí, ve kterém pejsek žije, je jedna z fází, kterou nelze podcenit a bez níž k dokonalému odblešení nedojde. K tomuto jsou určeny antiparazitní spreje, kterých je na trhu také velké množství. Nakonec si rozmyslete, zda by nebylo vhodné pejskovi pořídit také obojek proti blechám. Existují i žvýkací tablety pro psy a kočky s účinnou látkou spinosadum. Tato účinná látka je na trhu kratší dobu, takže blechy si ještě nestihly vytvořit rezistenci. Přípravky s touto látkou jsou však k dostání pouze u veterinárních lékařů, a to ještě ne v každé ambulanci.
Blecha lidská: Blecha lidská se vyskytuje v našich podmínkách nejméně. V případě blechy lidské bývá obyčejně zablešena jen ložnice. Blecha lidská vzdor svému názvu žije nejen na člověku, ale cizopasí i na některých domácích zvířatech, jako jsou psi, kočky ne
O hubení vší je vhodné se poradit s veterinárním lékařem. Je totiž nutno použít prostředky účinné, ale takové, které psu neublíží, když budou aplikovány na hlavě, v okolí očí a úst. Nejvhodnější přípravek doporučí majiteli psa veterinární lékař.
Ochrana před zavšivením není příliš obtížná. Stačí nechodit se psem tam, kde je možno se setkat se zdrojem nákazy. Psa češte zásadně pouze vlastním hřebenem, nikdy cizím. Vši se na psa přenášejí zřídka, většinou během styku s druhým psem nebo právě vyčesáváním cizím kartáčem. Abyste se vší zbavili, dodržujte stejný postup jako při odblešování. Psa můžete častěji vyčesávat, abyste jej zbavili hnid, jež jsou pevně uchyceny na psích chlupech.
Preventivní opatření proti vším spočívá v ochraně psa před takto postiženými jinými psi, dále je potřeba udržovat v čistotě zvířecí pelíšky a deky, důkladně vymýt a vydezinfikovat boudy a kotce a ošetřit je vhodnými veterinárními prostředky.
Veš psí se na člověka nepřenáší, ale naopak je to možné. Veš lidská však nemůže přelézat na psa a zpět, protože má drápky uzpůsobené lidskému vlasu a na chlupech psa se neudrží.
Veš dětská (Pediculus humanus capitis) nebo také vlasová či hlavová žije v lidských vlasech, nejčastěji však bývá nalézána u dětí. Zejména v poslední době se daleko častěji než dříve vyskytuje také ve vlasech dospělých lidí. Jedná se o parazitický plochý bezkřídlý hmyz šedé barvy, který nepřenáší žádné specifické infekční onemocnění. Veš dětská je dlouhá 2 až 4 mm, samička klade denně 3 až 4 vajíčka, která připevňuje svými výměšky pevně k vlasu v těsném sousedství pokožky – hnidy. Žije asi 3 týdny a za tu dobu naklade až 150 vajíček. Rychlost vývoje pak závisí na teplotě. Z vajíček se líhnou po 5 až 10 dnech larvy (nymfy). S růstem vlasů se hnidy vzdalují od kůže a obecně platí, že hnidy vzdálené více než 0,5 až 1 cm od pokožky jsou vylíhlé nebo mrtvé. Larvy jsou přibližně 1 mm dlouhé, podobné dospělcům, sají krev, nemohou se rozmnožovat, z nich se pak asi za 20 dnů stávají dospělé vši. Mimo tělo přežívají vši 24 až 48 hodin. Veš nelétá ani neskáče, pohybuje se pouze lezením. Při vyčesání na zem se ale pěkně rychle rozlézá a hledá dalšího hostitele, takže vyčesávat jen tak v místnosti nebude to pravé, radši třeba nad vanou. Mytí hlavy běžnými šampony nechává vši zcela v klidu.
Navzdory názvu žije a saje tento parazit nejenom na člověku, ale bez větších problémů cizopasí i na domácích zvířatech, zejména na psech, kočkách a vepřích. Příležitostně se může objevit i na jiných hostitelích. Blecha lidská byla nejhojněji rozmnožena v domácnostech od 14. do 19. století. Na přelomu 20. století ji vystřídala blecha psí, která převažovala až do 50. let, kdy začala být vytlačována blechou kočičí. Momentálně je blecha lidská zcela na ústupu. K jejímu potlačení přispěl vývoj a vliv hygienické úrovně obyvatelstva. Nicméně ještě i dnes je možné se s ní setkat. Od ostatních blech se velmi výrazně liší především absencí hřebenu na těle.
Blecha si dělá většinou takové cestičky, kde vás pokouše. To znamená, že se ráno vzbudíte a máte třeba 5 štípanců skoro v řadě nebo vedle sebe. Špatné je, že kousnutí není cítit. Kdyby ano, tak blechu prostě chytnete a utopíte.
Blecha obecná (Pulex irritans) je v Evropě nejčastější cizopasník člověka z řádu blech. Žije i na domácích zvířatech a na divoce žijících šelmách. Blecha je drobný bezkřídlý hmyz s tělem bočně zploštělým, s mohutně vyvinutým bodavě savým ústním ústrojím a s jednoduchou stavbou oka. Nohy jsou uzpůsobeny ke skákání. Blechy prodělávají proměnu dokonalou a dospělci cizopasí sáním krve na teplokrevných obratlovcích. Ve vztahu k člověku představuje blecha obecná přímého cizopasníka a přenašeče nemocí.
Tělo blech se skládá z hlavy, hrudi a zadečku. Dospělé blechy mají jednoduché oči a tělo vejčité, bočně zploštěné. Tělní obal je sklerotizovaný (ztvrdlý), porostlý nazad směřujícími štětinami, což usnadňuje pohyb srstí hostitele. Blecha obecná je 2–8 mm dlouhá. Její tělo je zbarvené od hnědé do černé (dle složení potravy). Hlava s charakteristickým zubem je zaoblená a těsně spojená s předohrudí, tu střechovitě překrývá límcem. Po obou stranách hlavy jsou hluboké žlábky, v nichž jsou v klidu ukryta kyjovitá tykadla, která nejsou symetrická. Před tykadlovým žlábkem leží jednoduché velké pigmentované oko. Oční štětina sedí vždy pod spodním okrajem oka. V zadní tykadlové části hlavy je další a jediná velká štětina. Předohrudní hřeben není vyvinut. Ústní ústrojí je bodací a sací. Oproti původnímu tvaru je značně pozměněno. K bodání a sání slouží bodec, na jehož zadní stěně je hluboký žlábek. Za účasti páru maxil (horních čelistí) blecha saje krev. U ústního ústrojí jsou nápadná čelistní a pysková makadla (čtyřčlenná), která chrání bodec. Pysková makadla zasahují asi do tří čtvrtin délky přední kyčle. Hruď (thorax) blechy je rozdělena na tři stejné části. Prostřední břišní část je přizpůsobena funkci skákání. Nohy blech mají mohutné kyčle, jsou porostlé
pinčové, knírači, dogovitá plemena typu mastifa, plemena molosoidní a švýcarští salašničtí psi
teriéři
jezevčíci
špicové a tzv. primitivní plemena
honiči barváři
ohaři – stavěcí psi
slídiči a retrívři
plemena společenská
chrti
Lovecká kynologie dělí lovecká plemena na ohaře, slídiče, honiče, barváře a norníky a případně přinašeče. Každý lovecký pes využívající se k tomuto účelu musí projít zkouškami, které vycházejí ze zkoušek pro jednotlivá plemena (jiné zkoušky mají chrti a jezevčíci například). Některá plemena uvedená v tomto soupisu se již příliš jako lovečtí psi nevyužívají, ale i tak v nich mohou zůstávat lovecké instinkty.
Po bodnutí zanechává blecha na kůži pupenec se středovou krvavou skvrnou, která svědí, a když máte štěstí, tak po 3 dnech mizí. Není výjimkou ani velký puchýř, který vypadá dost nepříjemně a také hodně svědí.
Blechy představují přímé cizopasníky člověka a přenašeče chorob ze zvířat na člověka, proto se řadí mezi škůdce lidského zdraví. Do blechy, která sála krev z infikované osoby či zvířete, se dostávají původci nákaz z krve infikovaného. V bleše se potom rozmnožují nebo se dále vyvíjejí. Při opětovném sání se původci choroby dostávají přímo do ranky vzniklé nabodnutím kůže člověka nebo zvířete a odtud do krve a dále do celého těla napadaného. Někdy se nákaza šíří i výkaly blechy na kůži, které mohou být vetřeny do ranky po bodnutí nebo do sliznice, většinou do spojivek (původce skvrnivky). Původci těchto chorob kolují mezi krví zvířat, člověka a blechy. Zcela prokázaný přenos blechou je u moru a krysí skvrnivky, u ostatních chorob se pouze předpokládá.
