REAKCE NA OČKOVÁNÍ PROTI PSINCE je jedno z témat, o kterém si můžete přečíst v tomto článku. Psince se také někdy říká psí spalničky nebo nová psí nemoc. Je to choroba mimořádně nakažlivá a často smrtelná. Mezi obvyklé příznaky patří dechové potíže, výtok z nosu a očí, gastroenteritida (zánět žaludku a střev) a nervové příznaky.
Očkování protipsince
Očkování je jediný, ale naštěstí spolehlivý způsob, jak psa proti nákaze psinkou ochránit. S očkováním se začíná u štěňat od 6. týdne věku, potom následují jedna až dvě revakcinace. Poslední očkování by mělo proběhnout až po 12. týdnu věku štěněte. Většina výrobců očkovacích látek dále doporučuje očkování každý rok. Dle doporučení Světové asociace veterinárních lékařů malých zvířat (WSAVA) a její imunologické komise stačí po provedení správného štěněčího očkování očkovat protipsince každé tři roky. Toto nové očkovací schéma je již možné s vakcínami značky Nobivac. Jde o očkování, které chrání, jak má, ale přitom nezatěžuje tělo víc, než je nutné.
Neměli bychom opomenout ani očkování starých psů, často je slyšet názory, že oni už to nepotřebují. Naopak, starší pes, stejně jako štěňata, je rizikovou věkovou kategorií. Štěňata očkovaných matek, která pila mlezivo, přijala i protilátky protipsince a ty je ochrání 6–10 týdnů proti infekci. Proto se u novorozených štěňat nemusíme nákazy psinkou bát. Na druhou stranu protilátky z mleziva trochu překáží při očkování. Štěňata, která se napila mleziva málo nebo vůbec, potřebují být naočkována už v šesti týdnech, jinak by se mohla nakazit, ale štěňata, která měla mleziva dost, si po očkování v šesti týdnech ještě neudělají žádné svoje protilátky, mají jich dost od matky. Proto se štěňata očkují tolikrát, aby si nakonec protilátky vytvořila všechna a nenakazilo se žádné.
Psinka je součástí všech kombinovaných vakcín proti infekčním psím onemocněním, včetně prvních štěněčích, takzvaných puppy-vakcíny. Na nálepce od očkovací látky je psinka vyznačena velkým tiskacím písmenem D.
Psinka není léčitelná, a pokud ji pes přežije, odnese si trvalé následky. Jedinou smysluplnou ochranou je preventivní očkování. Většina vakcín poskytuje maximální ochranu protipsince a vakcinační schémata mohou být zahájena již v 7 týdnech věku. Revakcinace mohou být prováděny ročně bez jakýchkoliv rizik. Jelikož se psinka v Evropě stále hojně vyskytuje, je systém ročních revakcinací optimálním řešením ochrany.
Protože je psinka virové onemocnění, antibiotika jen pomáhají chránit proti druhotné bakteriální infekci, která se často a ráda přidává kvůli poškození bílých krvinek psinkovým virem. Léčba samotné psinky je ale jenom podpůrná. Pes potřebuje naprostý klid, podávají se antibiotika, léky proti křečím, kapačky ke zvládnutí dehydratace kvůli průjmům a zvracením. Výsledek léčby se předem nedá odhadnout. Při rozvinutí vážných nervových příznaků nemá zvíře šanci na vyléčení a uhyne nebo je utraceno. Séra s protilátkami protipsince se dají použít jen v samém začátku onemocnění nebo preventivně u zvířat, která nejsou očkovaná a přišla do styku s nemocným zvířetem.
I když pes psinku přežije, často na něm choroba zanechá trvalé následky. Zánětlivá forma psinky se může objevit až se zpožděním několika let příznaky podobnými lidské roztroušené skleróze, třesem těla či ochrnutím. Ztráta čichu či zraku v důsledku psinky je nevratná. U psů, kteří prodělali psinku, jsou častým nálezem atrofovaná, ztenčená ložiska na sítnici tam, kde sítnici zničil množící se virus. Častá je trvalá neschopnost větší tělesné zátěže, pes po prodělané psince není schopen pracovního využití. U štěňat, která onemocněla ještě před výměnou mléčného chrupu, zničí virus psinky sklovinu trvalých zubů, výsledkem je takzvaný psinkový chrup. Nákaza u štěňat také často natrvalo poškodí jejich imunitní systém a zvířata dříve či později uhynou v důsledku nějakého druhotného onemocnění.
Protipsince ale existuje spolehlivá ochrana – očkování.
Malé štěně si hraje svým psím způsobem a tím i poznává okolní svět, podobně jako malé dítě ručičkama sahá na všechno možné a se vším zvídavě kroutí a zkouší, tak i malé štěně pomocí čichu, tlamičky a zoubků testuje zajímavé předměty, věci, okolí a také lidské končetiny. Zůstává-li samo, ponecháme jej na místě nebo v místnosti, kde toho může poničit co nejméně, a poskytneme mu dostatek hraček na hraní. Hrajeme-li si se štěnětem a během hry ho pošťuchujeme dovádivě rukama, velmi rychle se dočkáme bolestivé odplaty sevřením tlamičky plné mléčných zoubků, ostrých jako jehly. Proto takové nerozumnosti neděláme a snažíme se pozornost rozdováděného štěněte vždy upoutat na hračku. Zdaří-li se, okamžitě ho pochválíme radostně povelem „hodný“. Jsou však i tací, kteří například napadají lidské ruce a jdoucí nohy sami od sebe, a protože je takové chování nežádoucí, musíme být na štěně přísní. Zná-li štěně přísný povel „fuj“, použijeme jej. Pokud je útok opakovaný a štěně nereflektuje ani na hračky, ani na povely, budete muset přistoupit k určité formě nátlaku. Výchova a výcvik jsou jedno a to samé od útlého dětství – toto je opravdu případ, kdy odmalička musí štěně pochopit, co si smí dovolit a co ne. Otec pes a matka fenka by zlobivé štěně potrestali uchopením za krk a přitlačením k zemi, prý i zatřepáním. Přidržíme se tedy všeobecné rady a rozdováděné štěně v tento moment nejdříve s citem uchopíme za kůži na krku a zatřepeme s ním, velmi krátce a zároveň musí přijít povel „fuj“. Když to nepomůže, zopakujeme. Pokud se akce setkala s úspěchem, pochválíme je povelem „hodný“ a pozornost štěněte upoutáme na nějakou hračku a podobně.
Je-li rozdováděné štěně zahryznuto do naší ruky nebo nohy a nereflektuje na povel „fuj“, uchopíme opatrně seshora přes hřbet nosu (v místě téměř nad koutky) tlamičku za pysky a s citem zmáčkneme, zároveň musí přijít kýžený povel přísným hlasem. Je-li stisk příliš slabý, což poznáme tak, že štěně stisk neuvolnilo a ruku nepustilo, přidáme více na intenzitě a znovu použijeme povel – až do žádoucího výsledku. V momentě, kdy štěně ruku pustí a odskočí, musí následovat velká pochvala s radostnou intonací „hodný“. Vzápětí zájem štěněte opět orientujeme na hračku, pamlsek nebo jinou zábavu. Dojde-li k opakování útoku, postupujeme stejně tak dlouho, než prosadíme svou. A právě o tyto momenty se opírají celé základy výchovy a výcviku. Podobně nedovolíme štěněti, aby na nás vrčelo – nebudeme jej za to trestat, ale opět použijeme přísný povel „fuj“, a přestane-li vrčet, pochválíme jej. Odmalička zvykáme štěně na to, že miska s krmen
Řešením nežádoucích reakcí na očkování není neočkovat. Nemoci, které jsou zvládnutelné vakcinací, způsobují neléčitelná, rychle probíhající onemocnění s hromadnými úhyny. Příkladem takových chorob je mor králíků nebo pseudomor drůbeže či holubů. U koček má podobný efekt panleukopenie, trefně označovaná jako mor koček. U psa je například očkování proti vzteklině základním očkováním, které bylo zavedeno především pro ochranu lidí, protože kdysi to byl pes, ne liška, kdo byl hlavním hostitelem vztekliny a přenašečem této smrtelné nemoci na člověka. Psi se také očkují protipsince a parvoviróze, což je rovněž obávaný zabiják. Správně zvolené očkovací schéma a očkovací látky pro konkrétní zvíře vždy přináší víc výhod než rizik spojených s vakcinací.
Kvůli minimalizaci nežádoucích reakcí by mělo být každé zvíře očkováno hlavně proti nemocem, které mu reálně hrozí, což záleží na jeho životním stylu i způsobu chovu. Zvíře musí být při očkování zdravé, mimo stres a zátěž a také schopné očkování. Relativní překážkou je trvalé oslabení imunitního systému, v tom případě jsou kontraindikované živé očkovací látky a použijí se inaktivované vakcíny. Úplnou překážkou je jen autoimunitní choroba, protože očkování může minimálně teoreticky příznaky autoimunitní nemoci zhoršit nebo způsobit opětovné vzplanutí.
U koček se riziko rozvoje postvakcinačního sarkomu dá omezit na minimum použitím vakcín bez obsahu dráždivých nosičů či aspoň aplikací na taková místa na těle, kde se případné nádorové bujení dá jednoduše a zcela odstranit chirurgicky.
Přes veškerá pozitiva s sebou očkování přináší i občasné problémy v podobě nežádoucích reakcí. Jejich frekvence je naštěstí velmi nízká, nicméně čas od času se objevují, způsobují aktuální zdravotní problém u očkovaného zvířete a znamenají nepříjemné překvapení pro majitele psa a pochopitelně i pro veterinárního lékaře, který vakcínu aplikoval.
Je nutno předeslat, že jako postvakcinační reakce se zpravidla označuje celková akutní porucha zdravotního stavu, někdy i život ohrožující, která se objevuje v souvislosti s provedenou vakcinací. Mnohem častěji však probíhá na lokální úrovni, tedy v místě, kam byla očkovací látka aplikována.
Lokální reakce svým způsobem hraje pozitivní roli v aktivní tvorbě protilátek. Objevují se totiž výhradně u inaktivovaných vakcín, což jsou očkovací látky obsahující zárodky umrtvené chemickými antiseptiky (například formolem, merthiolátem). Inaktivace způsobuje snížení imunizační schopnosti vakcíny, a vyžaduje tudíž další úpravu ve smyslu zvýšení účinnosti. Toho se dosahuje přidáním adjuvans (pomocných prostředků – nejčastěji aluminium hydroxidu nebo olejové emulze), které vyvolávají zvýšenou tkáňovou reaktivitu v místě vpichu po dobu několika dnů až dvou týdnů. Imunitní systém tak získá dostatek času k rozpoznání vpraveného antigenu a následné protilátkové odpovědi. U většiny očkovaných psů tuto místní tkáňovou reakci ani nezaregistrujeme (probíhá v podkoží na mikroskopické úrovni), v menším počtu případů se objeví zatvrdnutí nebo uzlík zpravidla velikosti hrášku nebo nejvýše lískového oříšku, který spontánně vymizí během jednoho až dvou týdnů. Zcela výjimečně se vytvoří sterilní absces jako výsledek neadekvátní místní reakce, a je nutno jej řešit chirurgicky. S výše popsaným efektem souvisí i občas se objevující bolestivost během injekce nebo bezprostředně po ní, jde však zpravidla o záležitost několika vteřin, která nemá žádný další negativní vliv na očkovaného jedince.
Jiná situace je u celkových nežádoucích reakcí. Ty vznikají jako patologická odpověď imunitního systému na organické komponenty, nejčastěji fragmenty buněčného materiálu nebo antigeny kultivačních médií, eventuálně na bakteriální antigeny (především v případě leptospirových vakcín). U určitého procenta celkových reakcí jsou příčinou komponenty zvířecích sér (například hovězí proteázy), které jsou běžnou součástí buněčných kultur sloužících k produkci vakcinačních kmenů. Alergičtí jedinci mohou být předem senzitivováni těmito bílkovinami, které od časného věku přijímají s potravou, aniž dotyčného jakkoli poškozují. Teprve po jejich vpravení do organismu jinak než přes trávicí trakt, tedy injekčně s vakcínou, u nich dojde k nastartování abnormál
Psincový kašel nebo také infekční laryngotracheitida psů se velice snadno přenáší mezi jednotlivými zvířaty, a tak se rychle šíří hlavně v takových zařízeních, kde je chováno více psů najednou. Jsou to například psí útulky nebo psince pro služební psy v armádě.
Příčina
Toto onemocnění je typické tím, že ho způsobuje celý soubor mikroorganismů. Z virových původců je to především virus parainfluenzy psů typ 2 a psí adenovirus typ 2 (CAV 2). Existuje i psí adenovirus typ 1, který způsobuje infekční hepatitidu psů, nazývanou také jako Rubarthova choroba. Někdy se může uplatnit i virus psinky. Z bakteriálních původců je nejdůležitější Bordetella bronchiseptica a následně i další bakterie, jako jsou streptokoky nebo pasteurely a mykoplazmata.
Příznaky
Psincový kašel je velice infekční. K přenosu dochází kapénkovou infekcí a onemocnění se projeví asi 3 nebo 4 dny po nakažení. Nejvíce nápadným projevem jsou záchvaty kašle a pes může i vykašlávat hleny. Majitelé často nepoznají, že jde o kašel, a myslí si, že pes zvrací nebo že se mu v krku zasekla kost! Z dalších příznaků může pes trpět i výtokem z nosu a očí. Často nemá ani zájem o krmení a je apatický (smutný a bez zájmu o okolí). U některých pejsků se objevuje i zvýšená teplota a zvíře se rychle unaví. Závažnost onemocnění je dána především tím, v jaké kondici pejsek je a jestli nemá sníženou obranyschopnost (například jiné onemocnění, imunosupresivní léky). U psů, kteří jsou jinak zdraví, probíhá infekční laryngotracheitida asi jeden týden, poté dochází k samovolnému uzdravení. U oslabených jedinců (nemocní, staří nebo naopak mladí psi) ale může být průběh horší a léčba by se neměla zanedbat.
Léčba
K léčbě je možné použít léky proti kašli, takzvaná antitusika, jako je například kodein. Používá se ale pouze u psů s vysilujícím kašlem, aby se jim na chvíli ulevilo. Nedoporučuje se dávat léky proti kašli všem psům, protože pak není hlen vykašláván a dochází k jeho hromadění v dýchacích cestách. Většinou není potřeba použít k léčbě antibiotika. Pokud kašel přetrvává déle než dva týdny, tak je zapotřebí provést další vyšetření a zjistit příčinu. Nemocného pejska necháme v teple a v klidu. Procházky omezíme jen na nutné venčení, aby pes dostatečně odpočíval.
Jestliže je onemocnění způsobeno více druhy virů a bakterií a jejich výskyt není každý rok stejný, není očkování proti několika z nich vždy účinné. Rozhodně ale očkováním výrazně snížíme možnost onemocnění, a pokud už k němu dojde, tak průběh není zdaleka tak vážný jako u nevakcinovaného psa. Běžně se očkuje proti parainfluenze psů, adenoviru a psince. Dále je možné očkovat psa proti Bordetelle, a to buď v injekci do podkoží, nebo aerosolem do dutiny nosní. Aplikací do nosu je možné očkovat štěňata již ve věku dvou týdnů a jsou chráněna už po 4 dnech. Revakcinace se musí provádět každý rok.
Nejčastěji se reakcena očkování v podobě boulí objevuje u psů, kteří byli očkováni polyvalentní vakcínou. Tyto vakcíny obsahují v jedné dávce vakcínu proti více nemocem (vzteklině, psince, parvoviróze, hepatitidě, leptospiróze, lymské). Reakce se velmi často objevuje i u těchto vakcín: Eurican DHPLR, Nobivac DHPL, Merilyn.
Občas se bohužel objeví reakce výraznější, nežádoucí. Nejčastěji se jedná o reakce lokální, pozorovatelné v místě vpichu, jako je bolest, otok, tvorba bouliček či boulí. O dost vzácnější jsou reakce celkové, z nichž nejčastější jsou otoky obličeje a svědění. U zvířat neexistuje žádné spojení mezi vakcinací a autismem, už proto, že zvířata netrpí autismem nikdy. Stejně tak není potvrzené žádné spojení mezi očkováním a vznikem autoimunitních onemocnění.
Alergická reakce se objevuje obvykle do 24 hodin po podání. Nepřehlédnutelnou reakcí je otok obličeje nebo jen okolí očí. Doprovází ho překrvení kůže, zvláště u lysých nebo u bílých krátkosrstých psů je zčervenání těla velmi nápadné. Změny jsou doprovázené svěděním celého těla. Může se objevit kopřivka. V závislosti na intenzitě reakce se může objevit průjem a zvracení, u koček zvracení a ztížené dýchání, nevolnost na sebe upozorňuje taky nápadným sliněním.
Nejvážnější hypersenzitivní reakcí a nežádoucí reakcí po očkování vůbec je takzvaná anafylaxe, kdy dochází k prudkému poklesu krevního tlaku, šoku a kolapsu. Anafylaxe následuje většinou během několika minut po očkování. Tato reakce může být natolik závažná, že vede až k úhynu zvířete. Naštěstí je něco takového velice vzácné. Statisticky se uvádí výskyt anafylaxe u jednoho psa z 385 000 očkovaných psů a u jedné kočky z 555 000 očkovaných koček a samozřejmě jen malá část anafylaxí je tak zhoubná, že se zvíře nepodaří zachránit. Smrtelné anafylaktické reakce se vyskytují i při očkování ptactva chovaného ze záliby.
připravte štěňátku klidné místo na spaní, ne v průvanu ani u topení;
kupte měkký molitanový pelíšek, případně jej vystelte malou dekou o velikosti 80 x 80 cm;
nikdy štěňátku nepořizujte proutěný koš, mohlo by ho rozkousat.
Potrava:
cca do 3 měsíců krmte 4x denně;
cca do 5 měsíců krmte 3x denně;
cca do 12 měsíců krmte 2x denně;
od 1 roku krmte 1x denně.
Nejvhodnější jako krmivo:
granule - suchá strava dle věku psa (pro štěně, pro dorost, pro dospělé);
vařené maso (nesolené, nekořeněné) - kuřecí, krůtí, telecí, králičí;
zelenina (vařená i syrová);
piškoty, jogurt, sýry, šunka;
je-li štěně starší, cca 5 měsíců, dáváme na mlsání kosti od vepřového masa, žebírka - je to vhodné ke zdravému růstu zubů;
nezapomínáme na "žužlací kostičky", vepřová ucha sušená, játra, plíce, střívka.
Štěně musí mít denně čerstvou vodu!
Štěně čivavy nesmí ani v dospělosti:
mléko;
čokoládu, sladkosti;
sůl;
brambory;
kosti od drůbežího masa.
Odčervení štěněte:
každé štěně by mělo od svého chovatele odcházet 2-3x odčervené, toto musí mít zapsané v očkovacím průkazu či v pase pro malá zvířata;
nový majitel psa odčervuje štěně každých 14 dní od posledního odčervení přibližně do věku 4 měsíců, a to přípravkem získaným od chovatele či od veterináře (Cestal, Drontal, Caniverm a podobně);
příslušná dávka se určí dle váhy psa;
má-li štěně dlouho podezřele nafouknuté bříško, je 100% začervené, je tedy potřeba urychleně se poradit s veterinářem a nasadit odčervovací prostředek;
od věku 6 měsíců se preventivně odčervuje cca 2x ročně.
Očkování štěněte:
" od chovatele by štěně mělo být minimálně 1x očkované proti parvoviróze (cca 7. týden);
" nový majitel jde se štěnětem přibližně v 10. týdnu na očkováníprotipsince, leptospiróze, hepatitidě, infekčnímu kašli atd. (více informací zjistíte u veterináře);
" po 12 týdnech je třeba zajít na očkováníproti vzteklině;
" kompletní plán očkování zvolí veterinář v místě bydliště.
Pokud je psík malátný, zvrací nebo má průjem, ihned vyhledejte veterináře! Nemoci štěněte:
nafouknuté bříško značí nejspíš, že je štěně začervené;
průjem (může mít ze stresu z nového prostředí) - zkuste dietu: černý čaj osladíte Glukopurem a podáváte injekční stříkačkou do tlamičky štěněte. Pozor, štěně se průjmem odvodňuje, musí tedy pít. Samo od sebe nepije tak často, proto jej uměle napájejte oslazeným černým čajem. Přidávejte psí piškoty. I když štěně podomácku léčíte, raději vyhledejte veterináře a ten
Kvalitní chovatel štěňata pečlivě odčervoval od 14. dnů věku každé dva týdny. Jsou tak zachyceny i dozrávající škrkavky, které se u psů přenášejí jednak mlékem, jednak placenou. Tyto záznamy s nálepkami použitého léčiva bývají uvedeny v očkovacím průkazu. Interval 2 týdny dodržujte i dále do tří měsíců věku pejska. Později odčervujte co tři měsíce do roku věku. Vhodné je po pořízení štěněte navštívit veterinárního lékaře, který nejenže Vám odčervovací (i vakcinační) program vysvětlí, ale mnohdy i trus vyšetří.
Jedno nebo dvě očkování stihl malý kamarád také již u chovatelů. Veškeré záznamy použitých vakcín a termínů naleznete rovněž v očkovacím průkazu. Je důležité dodržet plánovaný termín přeočkování. Vzteklina je zákonem povinná do šesti měsíců věku pejska, ostatní základní očkování zákonem povinná nejsou, v rámci zachování zdraví jsou ale velmi důležitá (jedná se o očkování protipsince, parvoviróze, infekčnímu zánětu jater, parainfluenze a leptospiróze). Doplňkovou vakcinací může být také např. borelióza.
Častým onemocněním zlaťáků v dospělosti jsou kloubní a kosterní potíže v důsledku větší velikosti. Dysplazií kloubů lze předejít výběrem štěněte s PP zdravých rodičů a prarodičů, příliš psa ve štěněcím věku nezatěžovat, dbát na kvalitní stravu a normální hmotnost. Plemeno častěji trpí na různé alergie, kožní potíže, oční onemocnění atd.
Při očkování se do těla vpravují buď přímo živé, ale oslabené choroboplodné zárodky, nebo jejich mrtvá těla či jejich části. Cíl je ve všech případech stejný – imunitní systém organismu si očkovací látky musí „všimnout“ a musí mít pocit, že je to hrozba, nemoc. Průběh imunitní reakce a následná tvorba protilátek jsou úplně stejné po očkování jako při opravdovém onemocnění.
Alergickou reakci může způsobit jakékoliv očkování. Alergenem může být tělo mrtvých bakterií v inaktivované vakcíně, ale častěji se jedná o alergii na nějakou pomocnou složku vakcíny, jako třeba na želatinu, která se v některých vakcínách používá jako stabilizátor, nebo na určité konzervační látky či na bílkoviny pocházející z buněčných kultur používaných k výrobě vakcíny, jako je fetální telecí sérum. To je důvod, proč určitým psům může vadit konkrétní značka vakcíny a na „stejnou“ vakcínu jiného výrobce reakci nemají.
Psinka je virové onemocnění masožravců, z domácích zvířat se může nakazit pes. Je to vážná nová psí nemoc, která může způsobit smrt či trvalé následky u uzdraveného zvířete. V populacích neočkovaných zvířat způsobuje každých deset až dvacet let epidemie, přičemž poslední taková epidemie psinky byla v České republice v letech 1990–1992, kdy onemocnělo 40 % všech psů. Očkování protipsince sice není povinné ze zákona, ale je to určitě očkování, na kterém se nevyplatí šetřit.
Psinku způsobuje Morbillivirus, velký obalený RNA virus, který je příbuzný lidskému viru spalniček. Stejně jako spalničky je i psinka velice nakažlivá. Virus nepřežívá vyschnutí a vyšší teploty, v létě mimo nemocné zvíře proto dlouho nevydrží, ale v zimě, když je teplota venku kolem nuly, vydrží i několik týdnů. Ve vyloučených sekretech z nemocného zvířete je živý minimálně 20 minut.
Psinkou se mohou nakazit šelmy psovité, kromě psa tedy třeba i liška, lasicovité šelmy, kromě fretky i kuna, lasice, jezevec, výjimkou nejsou mývalové, medvědi, tuleni nebo třeba delfín. Člověku nebezpečí nehrozí. Psinka je kapénková infekce, zdravé zvíře se tedy může nakazit kontaktem s nemocným zvířetem a různými tělními výměšky, přičemž virus psinky je vylučován ještě 2 až 3 měsíce po infekci! Aby to nebylo málo, jen asi polovina nakažených zvířat onemocní zjevně psinkou, ostatní jen vylučují virus, aniž by na nich bylo cokoliv poznat.
Pokud zvíře přežije počáteční atak viru, má často trvalé následky, jako jsou deformované zuby, nervové tiky nebo predispozice k silným epileptickým záchvatům. Léčba je často neúčinná kvůli dlouhé inkubační době (často i tři týdny). Po vzplanutí je obvykle již pozdě na vakcinaci.
Případy psinky se častěji vyskytují za vlhkého a chladného počasí. Od 1 týdne až do 2 měsíců (!) po nakažení vylučuje infikovaný pes virus tělesnými sekrety: slinami, výtoky z nosu a očí, močí a exkrementy. Jelikož virus psinky přežívá i ve vnějším prostředí, může se zvíře nakazit kontaktem s virem na ulici nebo je virus zavlečen do domácnosti na šatech a obuvi. Virus mohou také přenášet psi s chronickou asymptomatickou (bezpříznakovou) formou psinky, kteří tak nakazí ostatní psy bez ohledu na podmínky prostředí.
Pokud není pes imunizován očkováním, je vůči tomuto viru náchylný v jakémkoliv věku.
Po očkování vždy počkejte v dosahu veterinárního lékaře, třeba v čekárně, a to minimálně půl hodiny. Případná anafylaxe by se projevila kolapsovým stavem už během této krátké doby, a pokud je veterinář nablízku, je nablízku i rychlá pomoc.
Je důležité jakoukoliv změnu zdravotního stavu, o které si myslíte, že souvisí s předchozím očkováním, hlásit veterináři. I méně závažné celkové reakce nejsou překážkou další vakcinaci, ale veterinář o nich musí vědět! Podání stejné značky vakcíny může příště způsobit ještě vážnější nežádoucí reakci. Ale když veterinář ví, že minule zvíře po očkování reakci mělo, není nejmenší problém učinit jistá opatření, například změnit značku, očkování rozdělit a při jedné návštěvě očkovat třeba jen proti jedné nemoci, nebo společně s očkováním aplikovat léky proti alergii. Toto vše ovšem musí rozhodnout veterinář.
Výrobci vakcín postupně eliminují rizika, která mohou být zdrojem nežádoucích reakcí. Na druhé straně se zdá, že poněkud přibývá počet postižených psů, pravděpodobně v souvislosti se změnami životního prostředí, způsobu krmení i zdrojů výživy a především s příbuzenskou plemenitbou a úzkou selekcí. Nejčastější predispozice k popisovaným problémům se objevují u malých a zakrslých plemen (hladkosrstý jezevčík, yorkšírský teriér, trpasličí hladkosrstý pinč, čivava, maltézský pinč, mops a další), vzhledem k věku je nejčastější výskyt postvakcinačních reakcí u štěňat a mladých zvířat do 1 roku věku. V těchto případech většinou k opakovaným reakcím po dalších vakcinacích v následujících měsících či letech nedochází (nejde zpravidla o klasickou anafylaxi), ale přesto je zvýšená pozornost na místě.
Alergie na očkování se může projevit jako dušnost, naskákají boule, psa kůže svědí, vyskytují se problémy s pohybem, psi kňučí, jsou nervózní, mohou zvracet. Je potřeba se o řešení poradit s veterinářem. Existují různé varianty očkovacích látek, může se změnit interval, ve kterém dochází k očkování, a je dobré psa proočkovat ráno, abyste mohli vyhledat pomoc lékaře v případě problémů.
Vzniknou-li po očkování u psa boule, většinou tato reakce sama zmizí, pokud ne a boule přetrvávají, je nezbytné vyhledat veterinárního lékaře, který rozhodne o dalším postupu (může podat antihistaminika, bulku vytáhnout jehlou nebo ji chirurgicky odstranit).
Teddy je jemné a klidné zvířátko mazlivé povahy, a tak se hodí k dětem i ke starým lidem, aby jim pomáhal zahánět samotu. Samotný králíček díky své povaze k dítěti přilne a bude ho brát za svého kamaráda. A nezáleží na tom, zda to bude sameček či samička. Teddy je společenský a za péči a pozornost se odměňuje náklonností. Kvůli samotě někteří chovatelé doporučují pořídit si dva králíčky, kteří se spolu zabaví. Nejvhodnější jsou dvě sestry z jednoho vrhu nebo vykastrovaný sameček se samičkou. Tyto kombinace jsou zárukou, že se nebudou rodit mláďata, ale hlavně nebude nutné řešit spory a souboje.
V prvních dnech po přinesení králíka pečlivě sledujte, když ho necháte volně běhat. Pokud ho přistihnete při činu (čurá, dělá bobky), máte dvě možnosti:
vzít ho a odnést na toaletu;
dát mu na srozuměnou nesouhlasným tónem hlasu, že takto tedy ne, a bobky odnést do toalety a připadnou loužičku vysát papírovým kapesníkem. A až jej přistihnete na toaletě, mějte po ruce dobrotu, kterou ho odměníte, abyste ho pozitivně motivovali.
Postup č. 1je trochu problematický, protože králíci většinou nesnáší zvedání a přenášení (evokuje jim to pocit, kdy je v přírodě chytí dravec, oni letí vzduchem, nemohou utéct a je s nimi konec). Pokud tedy budete králíka na záchůdek přenášet, může se dost dobře stát, že se mu to nebude líbit, vaši ruku si spojí s nedobrovolným pobytem ve vzduchu a bude před vámi prchat, i když ho budete chtít jenom pohladit. Doporučujeme tedy používat spíše metodu č. 2.
Nečekejte zázraky během několika hodin nebo dnů. Některým králíkům trvá déle, než se na záchůdek naučí chodit. Základem je naučit králíka do toalety čurat. Bobky se časem přidají.
Králíkovi dejte do klece podestýlku okamžitě pouze do toalety a do zbytku klece kobereček. Pokud bude mít králík podestýlku jak v kleci, tak v místě vylučování, nebude mezi tím rozlišovat, a to ani za předpokladu, že bude podestýlka v kleci jiná, a na toaletu se nenaučí.
Mláďata v záchůdku často leží a odpočívají. Nebojte, s věkem je to přejde.
Někteří králíčci neradí chodí na rohový záchůdek. Tento problém lze vyřešit pořízením komfortnější obdélníkové toalety pro kočky. Umístěte králíkovi do pokoje alespoň jednu externí toaletu, kterou bude moct používat při pobytu mimo klec. V přírodě králíci nekonají potřebu do své nory a je možné, že váš králíček bude taky tak čistotný, že upřednostní vyprazdňování mimo klec. Někteří králíci chodí neradi na toaletu, pokud jsou jako podestýlka používány dřevité pelety. Je možné, že jim vadí rachot při doskoku do záchůdku nebo je tvrdé p
Pro lovecké psy je velmi důležitý pohyb, a tak je vhodné chovat je u domu, kde je majitel může chovat v pro ně vytvořeném psinci (= psí kotec), k němuž by měl náležet i dostatečně velký výběh. Základem každého psince je bouda, jejíž rozměry jsou závislé na velikosti psa (ten by měl být schopen v boudě nejen ležet, ale i stát). V psinci by kromě výběhu a boudy měla být také dřevěná lehací plocha. Kotec by měl být alespoň částečně zastřešen a zároveň i chráněn z návětrné strany. Je velmi důležité, aby psinec byl udržován v čistotě, výkaly musí být odstraňovány denně, také je vhodné jednou za čas vyčistit psinec dezinfekcí. Řada myslivců ale nemá možnost chovat svého loveckého psa u domu, a tak jim nezbývá, než ho mít ve svém bytě. Pes se životu v bytě dokáže přizpůsobit, pokud je mu dopřáno dostatek pohybu (klasické venčení pro vykonání potřeby je samozřejmostí!).
