Čištění kokosovým olejem představuje nejnovější recept na bělení zubů doma. Kokosový olej údajně obsahuje enzymy, které dokážou zastavit růst streptokoků a pomáhají i v boji proti kvasinkám. Redukovat populace streptokoků dokáže ale i obyčejné čištění zubů běžnou pastou, stejně tak obyčejné čištění působí na kvasinky. Nutno dodat, že ani jeden ze jmenovaných mikroorganismů nezpůsobuje zabarvení zubů. Samozřejmě za předpokladu, že zuby nejsou pokryty silnou vrstvou plaku (který zmíněné potvůrky obsahuje). Plak sám o sobě totiž zažloutlý je. Pokud se vrátíme ke kokosovému oleji – doporučuje se vyčistit psovizuby kokosovým olejem dnes běžně dostupným v drogeriích nebo nanést silnější vrstvu na zuby na noc. Aplikace však není moc účinná, neobsahuje žádné abrazivní látky, naštěstí ani ty kyselé, takže ublížit nemůže. Jednoduše řečeno: nepomůže, ale ani neuškodí. Jediný efekt, který v této metodě je, je placebo efekt.
Nejrozšířenějším receptem na domácí bělení zubů je pravděpodobně použití jedlá sody s citronovou šťávou. Je velmi populární díky snadné dostupnosti, jednoduché přípravě i použití a údajně i díky výsledkům, které jsou znatelné již po několika použitích. V některých pramenech se lze dočíst o varování před častým používáním, jiné prameny uvádějí, že je metoda naprosto bezpečná. Návod na výrobu i použití je snadný. Z jedlé sody a citronové šťávy umíchejte směs konzistencí podobnou pastě a tou vyčistěte zuby. Některé návody také radí nechat směs několik minut působit na zubech a až poté zuby vyčistit, což je u psů velmi náročné. Princip působení je jasný. V tomto přírodním receptu se vlastně kombinují hned dva principy, sice působení silně abrazivní látky (jedlá soda), která pigment „odře“ ze zubu, a působení kyseliny (kyselina citronová obsažená v citronu), která pigment rozleptává. Směs sice dobře odstraňuje pigment, ale zároveň nenávratně a výrazně poškozuje sklovinu. Jedlá soda totiž „odře“ nejen pigment, ale i zub, který je pod nimi. A to jde díky působení kyseliny citronové poměrně snadno. Člověk tedy může po čase „oškrábat“ psovi podstatnou část skloviny ze zubu. Při čištění zubů jedlou sodou pigmenty skutečně mizí, bohužel se ve vzniklých rýhách opět rychle ukládá plak a proces se musí opakovat. Zuby jsou tak po několika použitích z důvodu ztráty části skloviny citlivé na termické podněty, po delším užívání se může zdát, že zuby žloutnou. To protože pod mizící sklovinou začíná prosvítat žlutavá zubovina (vrstva zubu pod sklovinou). Tento stav je pak už velmi vážný.
Ve svém příspěvku WOBENZYM MUŽE BYT PODÁVÁN PSOVI ? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zdeňka urbanova.
Dobrý den,Prosím o informaci jestli existuje nějaka podpurna léčba po opakovaných zánětech zubů a operacích ,jako je wobenzym, nebo i přímo Wobenzym,jestli.lze podávat pejskovi.Podotykam ze uzkostlive dbáme o ústní hygienu.Jedna se o pudlika.Nemuzu se dopátrat rozumného řeseni. Myslím že nejsou v pořádku ani opakování narkózy. Děkuji předem za odpověď. Urbanovs
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Verča.
Bělení zubů psa je vhodný doplněk po odstranění zubního kamene a také jej lze využít jako součást přípravy na výstavu. Zákrok je prováděn stejně jako odstraňování zubního kamene v anestezii. Zuby tak získají řádově světlejší odstín a jsou tím odstraněny mikroskopické nerovnosti, které tvoří základ pro ulpívání zubního plaku, o několik měsíců se tak oddálí nezbytnost dalšího čištění zubů. Bělení a leštění má také částečný vliv na snížení zápachu z tlamy. Bělení jedlou sodou je naprosto bezpečné, nijak nepoškozuje zuby.
Pravidelné čištění zubů účinně snižuje riziko zánětlivých onemocnění dásní. Nedílnou součástí péče je i používání speciálního krmiva pro žvýkání, které částečně také odstraňuje usazený zubní kámen a pomáhá bělit zuby.
Používáte-li speciální produkty určené k péči o zuby, čištění zubů je velice snadné. Zvířátka mají k dispozici speciálně upravené zubní kartáčky, které se dostanou i na těžko přístupná místa, a čištění je velmi rychlé. Důležitou součástí je také použití speciální zubní pasty, která je obohacena o antibakteriální přísady a obsahuje příchuť hovězího masa, takže zvířátku čištění nevadí, naopak mu pasta přijde chuťově atraktivní.
Čestnost bělení závisí na potřebě. Jde o zákrok pohybující se spíše v kosmetické rovině, takže žádná zdravotní doporučení nelze stanovit. Univerzální rada zní: bělte, když máte pocit, že jsou zuby (opět) zažloutlé. Při domácím bělení stačí jednou za měsíc nebo několik měsíců jedna udržovací bělicí procedura, čímž lze docílit dlouhodobě stabilního výsledku.
Ordinační bělení trvá asi 60 minut, přičemž se bělicí gel nanáší hned několikrát za sebou. Existuje mnoho variant ordinačního bělení chrupu. To, kterou daná klinika upřednostní, závisí pouze na zkušenostech a preferencích. Některé procedury používají na zesílení efektu speciální lampy. Jde ale o invazivní řešení, které je pro citlivé zuby zcela nemyslitelné. Domácí bělení má trochu jiný průběh. Do přesně padnoucích nosičů, které vám zhotoví váš veterinář, nanesete množství bělicího gelu a necháte působit. Tento proces pak opakujete do té doby, dokud nedosáhnete požadovaného odstínu bílé. V průměru jde asi o dva až tři týdny. U obou variant je pak nutné počínat si velmi opatrně, aby nedošlo k poleptání měkkých tkání bělicím gelem. Domácí bělení je z tohoto pohledu výrazně bezpečnější a šetrnější.
Na zuby se za účelem odstranění nežádoucích nečistot a skvrn nanášejí také různé gely. V určitých případech se může aplikovat laserová operace za účelem vybělení zubů.
Je třeba ale poznamenat, že operace ani nanášení gelu rozhodně není pro každého. Jak gel, tak i laser se mohou používat pouze na úplně zdravé zuby. Velké riziko tkví hlavně v přílišném obnažení zubních krčků. Ty jsou poté mnohem náchylnější k infekcím a zuby se stávají citlivějšími. Zdraví zubů spočívá hlavně v tom, že v ústní dutině nedochází k žádnému krvácení a že není zasažena ve větší míře parodontózou.
V naší poradně s názvem BRAVECTO PRO KOČKY A PRO PSY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Prosíková J..
Dobrý den, prosím o sdělení, zda je možné aplikovat psovi spot-on Bravecto, který je výrobcem určen pro kočky? Navíc psovi vážícím o 2 kg více než je dávkování Bravecto pro střední kočky... Je možné se řídit pouze obsahem látky fluralaner ve spot-onu? Děkuji velice za odpověď, zdraví Prosíková
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Pro psy i kočky je v Bravectu stejná účinná látka a zkřížená aplikace je možná. Kočičí Bravecto bude fungovat i pro psy a naopak.
Výcvik u německého ovčáka musí začít již od útlého věku a musí být důsledný. Výcviku se musí věnovat opravdu dostatečné penzum času, aby byl účinný. Pracovat by se mělo s hlasem a jeho tónem. V době mezi sedmým a čtrnáctým týdnem života u štěněte probíhá velmi důležitá část vývoje, kdy je hodně citlivé na okolní prostředí. V této fázi by se štěně mělo naučit, aby nemělo strach z cizích lidí a zvířat, což se posléze projeví v jeho dospělých letech. Německý ovčák dokáže perfektně plnit pokyny svého pána a má vlohy se podřídit zcela i rozkazům a povelům, nicméně k těmto dovednostem se musí dovést postupem času a cestou učení. Chybné je použití násilí, protože pes se poté stane bázlivým a může být i nebezpečný pro svoje okolní prostředí. Cvičitel by měl pro psa z výcviku udělat spíše zábavu, pak bude určitě lépe reagovat na podněty. Cvičení by mělo probíhat v klidu a pohodě, nikam by se nemělo spěchat, ale každopádně se musíte vyvarovat nácvikových chyb. Výcvik základních povelů je založen na předchozí výchově psa. Jestliže by pes nebyl dobře vychovaný, nedá se od něj čekat ani potřebné plnění cviků. Celý výcvik je tedy postaven na výchově. Pro výcvik budete jednoznačně potřebovat trpělivost a pevné nervy. Hodit se bude i vodítko, náhubek či pamlsky. Cvičit německého ovčáka by měl vždycky pouze jeden člen domácnosti, protože každý by mohl mít na zvíře jiné nároky a pes by následně byl zmatený. Povely se musí dávat stále stejně, což znamená, že se nesmí měnit intonace hlasu či názvy povelů, aby si to pes mohl zapamatovat.
Před každým cvičením by se pes měl vydovádět a vyvenčit, aby následně nemyslel na něco jiného, než co je zapotřebí. Pro výcvik se hodí zvolit klidné místo, kde psa ani vás nebude nic vyrušovat. Pes by se v příliš rušném prostředí pořád díval jinam a všechno by ho přitahovalo více než samotný výcvik. Cvičit by se mělo nanejvýš pět minut v kuse a pak by měl pes dostat krátkou přestávku, během níž se odreaguje. Příliš zdlouhavé cvičení by nudilo psa i vás. Při vykonávání cviku by se pes měl slovně chválit a po správném dokončení by měl jako odměnu dostat pohlazení, hru nebo pamlsek. Odměna by měla přijít nejpozději pět vteřin po vykonání cviku. Velice důležitá je i důslednost, protože pokud byste netrvali na vykonání cviku, pes by si po čase mohl začít dělat, co by chtěl, a povely by mohl ignorovat.
Pes by měl zvládnout dva klíčové povely, aby se s jejich pomocí mohl naučit další. Těmi povely jsou: „sedni“ a „lehni“. Ideální je začít povelem sedni. Pes by se povely měl učit jedině na vodítku, jinak by mohl zbytečně pobíhat všude po okolí. Jak tedy na povel „sedni“? Ideální bude, když se pes za pomoci vodítka dostane na pozici vedle levé nohy. Vodítko si umístěte do pravé ruky a trochu se boky vytočte k psovi, aby se vám vodítko dobře drželo. Vodítko musí být napnuté směrem nahoru, ne do boku, aby pes nebyl tahán do boku nebo se nemusel někam otáčet. Levou ruku položte psovi na záď, aby se dal dobře tlačit směrem dolů. Vhodné je ho tlačit doprostřed mezi slabiny a ocas. Povel „sedni“ musí být vysloven zřetelně a důrazně, aby pes dostatečně zpozorněl. Těsně po vyslovení povelu zatlačte psovi přiměřeně na záď a donuťte ho, aby si sedl. Nezapomeňte mít vodítko pořád napnuté, aby si pes nelehl. Jakmile psa posadíte, pochvalte ho a můžete mu případně dát i pamlsek. Akci několikrát zopakujte a pokaždé lehce zmírněte tlak na psovu záď. Jakmile si budete myslet, že už si pes sedá dobrovolně a samostatně, můžete mu přestat pomáhat rukou. Povel „sedni“ se dá cvičit také při podávání krmiva. Krmení dáte do misky a psovi dáte čichnout, aby věděl, že je krmení v misce. Většinou když mu misku dáte trochu výš než je on, tak si sedne. Pokuste se tuto dobu vystihnout a krátce předtím, než si sedne, mu dejte pokyn „sedni“. Jestliže pes povel splní, pochvalte ho. Poté můžete misku položit a psovi dát povel, aby si mohl sníst svoje jídlo.
Dalším důležitým povelem je „ke mně“. Pes by po jeho vyslovení měl okamžitě přiběhnout ke svému majiteli. Měl by ihned všeho nechat a nejkratší cestou se vydat ke svému páníčkovi. Tento povel se dá dostatečně dobře cvičit až ve chvíli, kdy je štěně zvyklé na svoje jméno. Cvičit by se mělo v poklidném prostředí, kde zvíře nemůže utéct, nebo výcvik nemohou přerušovat třeba jedoucí automobily. Zavolejte na psa jménem, a jestliže se rozběhne vaším směrem, přidejte povel „ke mně“. Ideální je mít zvíře na delším vodítku, protože se cestou může někde pozastavit, takže v takovém případě se vyplatí škubnout vodítkem požadovaným směrem a opakovat povel. Jakmile štěně dorazí, musíte ho důkladně pochválit. Když ho budete chválit už cestou k vám, určitě nic nezkazíte a zvíře si aspoň bude více všímat plnění povelu. U malých štěňat většinou zpočátku dostačuje, když pouze přijdou.
V základní psí výbavě by neměl chybět ani povel „lehni“. Jde o poměrně užitečný povel při samotném výcviku, ale třeba i u veterinárního doktora. Občas je totiž lepší, když pes u veterináře leží, než kdyby seděl. Povel „lehni“ vychází z povelu „sedni“. Psa musíte posadit, vyslovit povel a vzít zespoda jeho přední tlapy a položit je na zem, aby pes ležel. Druhou rukou položenou na kohoutku mezitím jemně tlačte psa dolů. Potom se psa přestaňte dotýkat, a jakmile zůstane v poloze „lehni“, pochvalte ho. Další možnost výcviku představuje vodítko a škubnutí směrem dolů spolu s povelem „lehni“. Druhá možnost ovšem nemusí fungovat na každého psa a je o něco drsnější.
Jedním z nejdůležitějších povelů celého výcviku je povel „zůstaň“. Povel se dá využívat i při dalších cvičeních, ale také se hodí i v normálním životě. Pokud potřebujete, aby pes někde zůstal, měl by stačit jeden povel. Jak toho ovšem docílit? Úplně nejlépe se tento povel učí u psa, který už ovládá povel „lehni“. Hůř se mu totiž vstává než z pozice, ve které sedí, a proto máte o chvilku času navíc, abyste ho dostali zpátky do požadované pozice. Psovi dejte povel „lehni“ a nechte ho chvíli zůstat v této poloze. Pak dejte povel „zůstaň“ a ustupte o jeden krok. Jestliže pes opravdu zůstane přesně podle povelu, pochvalte ho. Tento postup několikrát zopakujte, a když se bude všechno dařit, můžete vzdálenost od psa o něco prodloužit. Ze začátku musíte psa opravdu hodně chválit a dávat mu přestávky. Povel by se měl cvičit opět v nerušeném prostředí, dokud ho pes nebude stoprocentně ovládat.
Výcvik je možné zhlédnout na internetu, tady je malý útržek videonávodu výcviku.
Ve svém příspěvku MOPS se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Dagmar.
Dobrý den,
chtěla jsem se zeptat, zda paní V. Kasarové, co Vám zaslala foto svého mopse, zda někdo zjistil, co pejskovi je. Můj pejsek, franc. buldoček, dle fota, má to samé, byli jsme už u veterináře, dal nám nějakou vodičku naředěnou vodou, tím mu místa stříkáme, asi nějaká dezinfekce, jinak nic, stav se nelepší, spíše se to po zádech i jinde rozšiřuje. Myslela jsem, že to je línání, ale nikdy toto neměl, je mu 6 let. Pokud by někdo věděl, děkuji za radu. Začíná to kruhovitě s tmavším okrajem, chlupy pod tím jsou, vypadávají s koncem, jako jsou lupy, konec chlupu je obalem suchou kůží. Přidávám do jídla lososovitý olej, úspěch zatím žádný. Děkuji za odpověď Koberová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Věra Karasková.
Dobrý den.
Byli jsme na veterině. Problém byl v tom, že se mu ucpávaly pachové žlázy. Doktor mu je vyčistil a doporučil, čistit fleky obyčejným lihem nebo slivovicí. Namočit vatový tampon a pořádně drhnout. Jak má ucpané ty žlázy, dostává se mu to do krve a způsobuje mu to čátečnou otravu. Opravdu mu to pomohlo a bylo po problémů.
Kdo měl někdy staršího psa, tak ví, že s věkem se psovi více kazí zuby a zároveň se mu zhorší dech. Horší se mu také dásně, u nichž hrozí velké množství zánětů. Plak, který se usazuje psovi na zubech, je plný bakterií, které následně ovlivňují kvalitu psího chrupu. Bakterie se také šíří pod zuby, a tak mohou na dásních způsobit bolesti otoky. Vrcholem může být, když se dásně odtrhnou od zubů. Tento problém se dá poznat tím, že psovi krvácí dásně, nebo obsahují červené otoky. Pokud majitel psovizuby nijak nečistí, může dojít také k tomu, že bakterie, které se v psí tlamě nachází, se dostanou do krve a způsobí poté srdeční nebo ledvinové problémy.
V naší poradně s názvem JAKÁ KLOUBNÍ VÝŽIVA PRO ŠTĚNĚ? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petra Rejholdová.
Chtěla jsem Vás poprosit o názor, je možné dát štěněti Výmarského ohaře Geloren Dog? co byste jiného doporučil od kolika měsíců a proč?
Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek .
Geloren pro psy obsahuje kyselinu hyaluronovou, glukosamin, chondoitin a kolagen. Všechny tyto látky zvíře normálně přijímá stravou založenou na mase. Když budete takto mladému psovi podávat geloren pro psy, tak mu tím spestříte pamlskový plán, ale v tomto věku mu nijak zvlášť nepomůžete. Tedy v případě, že používáte kvalitní krmivo. Někdy chovatel koupí velmi levně v akci krmení pro psy, ale to většinou obsahuje především bobtnající směsi, které pejska nasytí, ale nevyživí. Známkou jsou pak objemné výkaly a nemocný pejsek. Geloren pro psy má smysl jako výrazné preventivní opatření od tří let.
Píštěl je charakterizována jako abnormální průchod (kanálek) mezi dvěma otvory, dutými orgány, nebo jako dutina. Vyskytuje se v důsledku poranění, infekce nebo nemoci. Vertikální průchod mezi dutinou ústní a nosní dutinou se nazývá oronazální píštěl. Mezi příznaky oronazální píštěle patří chronický výtok z nosu (s nebo bez krvácení), a přetrvávající kýchání. Tento zdravotní problém postihuje častěji štíhlá psí plemena, zejména jezevčíky.
Tyto typy píštělí mohou být způsobeny v podstatě jakýmkoliv nemocným zubem v horní čelisti. Nejběžnější místo pro vznik oronazální píštěle je tam, kde kořen čtvrtého premoláru vstupuje do patra horní čelisti. Oronazální píštěl musí být chirurgicky léčena, aby se zabránilo průniku potravy a vody do nosní dutiny. Není-li problém vyřešen, dochází k podráždění nosu, rýmě, zánětům vedlejších nosních dutin, infekcím, případně k pneumonii.
Píštěl vycházející z dásně bývá často jeden z projevů paradentózy a ukazuje na špatný stav ústní dutiny. Toto onemocnění je velmi nepříjemné a ve většině případů vyžaduje delší léčbu. V podstatě je píštěl jakýmsi odvodňovacím kanálem, jehož prostřednictvím se tělo zbaví hnisu při aktivním zánětlivém procesu. Absence tohoto kanálu může někdy vést k celkové intoxikaci, takže veterinář musí opravdu pečlivě uvážit následující postup léčby.
Zánětlivé onemocnění dásní většinou majitel psa pozná podle zápachu z tlamy. Toto onemocnění však může mít mnohem vážnější následky. Pokud pomineme bolestivost a ztrátu zubů v pokročilých případech, je to zejména riziko vzniku abscesů (zubních váčků), které se mohou provalit píštělí do nosní dutiny, do okolí oka, ven na tvář. Nezanedbatelné je také riziko vzniku zánětu kosti horní i dolní čelisti, které toto onemocnění doprovází. Takovéto vážné hnisavé zánětlivé procesy ohrožují celkové zdraví zvířete, protože bakterie a jejich toxiny se uvolňují do těla a krví mohou být rozneseny do jiných orgánů. Pokud pak na daných místech dojde k zachycení těchto bakterií, mohou se vyvinout stejná zánětlivá ložiska jako v dutině ústní. Zejména jsou ohroženy ledviny, játra, srdce a u samců prostata.
Zubní píštěl se projevuje hnisavým výtokem v místě vzniku píštěle, kýváním zubů, bolestí dásní, zápachem z úst, svěděním dásní, horečkou.
Potvrzení přítomnosti píštěle (otvoru) by mělo zahrnovat standardní zubní vyšetření. Určení stupně poškození dásní a zubu však obecně umožňuje pouze rentgen.
Píštěl vzniká z neléčeného kazu zubu, při chronické parodontitidě, zánětu zubu, nevhodné léčbě zubních onemocnění, po úraze, při nádorovém onemocnění, poleptání a po extrakci zubu (která byla nevhodně provedena).
Choroba se projevuje převážně u starších psů, ale výjimkou nejsou ani psi mladšího věku. Velmi často se píštěl v ústní dutině objevuje při výskytu zubního kamene.
Zubní kámen se tvoří mineralizací zubního plaku. Míra tvorby zubního kamene je individuální, většinou se zubní kámen tvoří nadměrně u psů malých plemen. Zuby se přirozeně čistí jazykem, pohyby tváří a kousáním. Velký vliv na usazování zubního kamene má postavení zubů, u plemen s krátkou hlavou jsou zuby usazeny v chrupu abnormálně, a to vede ke zvýšenému usazování zubního kamene. Podobné je to v případě, kdy se psovi nenechají vytrhnout mléčné zuby, které samy do věku 1/2 roku nevypadly. Abnormálně postavené zuby pak omezují přirozenou samočistící schopnost dutiny ústní, což vede k nadměrnému usazování zubního kamene na problematických místech. Zubní kámen sám o sobě není pro zvíře škodlivý, je to pouhá minerální usazenina. Problém způsobují bakterie, které na velice členitém povrchu zubního kamene nacházejí vynikající útočiště. Produkují celou řadu toxických látek a způsobují v dutině ústní zánět, který se z dásní může rozšířit na celou dutinu ústní. Zánět spolu s bakteriemi postupně způsobuje rozvolňování závěsného aparátu zubu, následkem čehož v počátku vznikají podél zubního kořene kapsy a choboty, ve kterých se bakteriím opět daří velice dobře, později se zuby začínají kývat a nakonec vypadávají. Je třeba dodat, že tento proces je velice bolestivý.
V naší poradně s názvem BORDER KOLIE ŠTĚŇATA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Nana.
A ješte bych se chtela prosim zeptat v jakym tydnu haraní se nejlepe nechavaji připustit nekdo říká 3 tyden nekdo 11 den tak ted newim co je pravda děkuji :)
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Prvních 9 dní, kdy jsou vidět známky hárání na vulvě, fena nedovolí žádnému samci, aby se do ní dostal. Po těchto devíti dnech teprve přichází období, kdy to psovi dovolí. U každé fenky je tento začátek ovšem jiný a některé feny mají říji jen velmi krátkou, zvláště ty starší. Budete to tedy muset zkoušet hned od desátého dne hárání, dokud fena nepřestane být agresivní a odmitavá vůči samci.
Výměna zubů u malých psů je zcela běžným jevem u všech savců. Mléčné zuby napříč plemeny psů vypadávají různě, respektive v různých časových horizontech, což si lze ověřit i u křížence, protože závisí především na hmotnosti a výšce psa v kohoutku. Vypadávání zubů může být u psa příznakem onemocnění, které přímo souvisí s dutinou ústní. Na vině ovšem může být i rakovina, endoparazité a podobně, proto je nutné provést krevní rozbor, popřípadě test na moč, a sledovat odchylky od fyziologické aktivity.
Mezi malými plemeny je mnoho psů, kterým mléčné zuby nevypadly a mají tak zdvojené zuby. Jorkšírům, čivavám, jezevčíkům a třeba i boloňákům se stává velmi často, že jejich mléčné zuby drží na místě a ne a ne vypadnout. A nejde jen o špičáky. Ani řezáky a třenové zuby nemusí vypadnout dříve, než se na svět prořežou druhé zuby. Takový pes pak může vypadat třeba jako žralok. Ani velká plemena nejsou ušetřena, obzvlášť ta s krátkým čenichem.
V naší poradně s názvem LARVY VYŽRALY PSOVI KUS HLAVY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Viktor.
Máme doma staršího bobtaila a zjistil jsem u něho nějaké larvy v kůži na hlavě, kde se mu vytvořila lysina a vypadá to, jako by mu ty larvy vyžraly kus hlavy. Co s tím mám dělat?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Larvy obvykle pocházejí od much a na psa se nejčastěji přenesou z nějaké mršiny, ve které se vyválí. Někdy se ale také stává, že pes může mít pod srstí skryté kožní onemocnění, které vylučuje látky jenž vábí mouchy a ty pak kladou vajíčka přímo na tuto oblast. Nejlepší pomoc je ostříhat celou oblast na krátko, aby se odkryla postižená kůže a pomocí rozprašovače aplikovat roztok Neostomozanu podle přiloženého návodu (pozor na oči a čenich). Pokud je kůže hodně porušena a je vidět živá tkáň, tak bude nejspíše nutné použít speciální krytí a zahájit vhodnou léčbu. S tím vám již bude muset pomoci veterinář.
Trávicí problémy patří mezi nejčastější problémy u psů. Řadíme sem nejen průjmové onemocnění, ale i opačný problém – zácpu. Oba zmiňované problémy jsou nejčastěji způsobeny dietní chybou, kterou ve většině případů zaviní sám chovatel svojí nepozorností, nevědomostí či nadměrnou láskou a neschopností něco odříci svému psu. Nezřídka se na tom podílejí i děti a příliš starostliví sousedé.
Problémy s trávením mohou způsobit i orgánové choroby, bakteriální či virová onemocnění, střevní paraziti či alergie na určité složky v potravě. Ojediněle může jít o otravu.
Pokud dojde k zácpě či průjmu, zamyslíme se v první řadě nad možnou příčinou vzniku těchto zažívacích problémů.
Prvním základním a osvědčeným úkonem je „nasadit“ psovi přísnou dietu. Průjmové onemocnění bývá většinou doprovázeno i zvracením, v první fázi obsahují zvratky natrávenou potravu, pak jen žaludeční šťávy. To už je nutné dodržovat přísnou dietu. Psovi nepodáváme nejlépe až 48 hodin žádnou potravu, velmi omezeně tekutiny. Z tekutin se doporučuje černý neslazený čaj, který psovi nechutná, a proto pozře jen množství pro utlumení žízně. Pokud delší dobu pes čaj nechce přijímat, dáme mu malé množství převařené vody pokojové teploty. Malé dávky a často.
Nepodáváme žádné piškoty, suchary a jinou dietní potravu, neboť sliznice trávicího ústrojí potřebuje až 48 hodin na uklidnění, tedy bez kontaktu s potravou. Po této „hladovce“ jako první podáme mírně osolenou polévku z ovesných vloček nebo uvařenou rýži. Pokud se následně nedostaví zažívací problémy, můžeme dát psovi uvařené bílé maso nebo malou dávku masa ze psí konzervy.
Jestliže se nedostaví další průjem nebo zvracení, denní – ale stále dietní – dávky pomalu zvyšujeme. Uvádí se, že za 7–10 dnů se pes může začít krmit běžným, pro něho zvyklým krmivem a již v obvyklých dávkách. Pokud jsme si vědomi, že průjem vznikl po podání jiného krmiva, než na jaké byl pes zvyklý, toto ihned vysadíme a krmíme již odzkoušeným.
Jestliže i přes tuto dietu a úpravu stravy dojde k opětovným zažívacím problémům, je třeba navštívit veterinárního lékaře, který provede vyšetření psa, včetně laboratorního vyšetření trusu. I přes finanční náročnost těchto vyšetření je výsledek velmi efektivní, neboť na základě zjištěných výsledků lékař stanoví přesnou diagnózu.
Náš trh s krmivy pro psy je hojně zásoben i dietními krmivy při zažívacích problémech, a pokud nemáme čas psovi vyvařovat dietní stravu, můžeme koupit již krmivo dietní s nízkým obsahem proteinů a tuků a vyšším obsahem hrubé vlákniny. Doporučuje se podrobně prostudovat návod na krmení (některé krmivo se doporučuje namáčet) a rovněž prostudovat dávkování. Kupujte krmivo osvědčených značek, nejlépe ve specializovaných prodejnách.
Slinivku břišní dělíme z funkčního hlediska na dvě části, tedy na takzvanou endokrinní (produkuje inzulin) a exokrinní (produkuje břišní šťávy).
Mezi nejčastější onemocnění slinivky břišní patří záněty a méně častá sekreční nedostatečnost slinivky břišní, označovaná zkratkou EPI (exokrinní pankreatická insuficience). V minulosti bylo toto onemocnění diagnostikováno prakticky jen u německých ovčáků a jejich kříženců a případně kolií, u nichž byl již v minulosti prokázán dědičný sklon k onemocnění slinivky břišní (autosomálně recesivní typ dědičnosti). V posledních deseti letech se paleta postižených plemen postupně rozšířila nejdříve na ostatní větší plemena. Dnes je tak obtížné označit některé plemeno za odolnější. Mezi pacienty jsou i „voříšci“, i když stále převažují němečtí ovčáci.
Slinivka břišní neboli pankreas je nevelká protáhlá žláza uložená za žaludkem podél prvního úseku tenkého střeva – dvanáctníku. Toto umístění je důležité proto, že žláza vyrábí „trávicí šťávu“, která vytéká do dvanáctníku a má nezastupitelnou úlohu při trávení bílkovin, tuků i škrobů. Pří jejím nedostatku nemůže tělo využít přijatou potravu, která tak vychází nestrávená se stolicí. Pes vlastně strádá hladem přesto, že přijímá většinou více potravy, než bývá obvyklé. Skutečnost, že pes neprospívá či hubne i při zvýšené žravosti a mívá i nekvalitní srst či nemocnou kůži, bývá také jedním z nejčastějších důvodů první návštěvy veterinární ordinace. V pokročilejších případech se přidávají kašovitá objemná šedožlutá stolice až přechodné vodnaté průjmy, plynatost, občasné zvracení, zvrácené chutě (požírání trusu) nebo stavy nechutenství, skleslosti až apatie a nechutí k pohybu. Takové problémy již obvykle signalizují zjitřené onemocnění slinivky břišní. Nejvážnější situace se vyznačuje záchvatovými stavy, nezřídka zaměňovanými s padoucnicí (epilepsií), nebo prudkou otravou. Pes často projevuje bolestivost při zvednutí pod bříškem za hrudní kostí nebo ulevuje bolesti v „prosebné“ pozici s předníma nohama nataženýma dopředu, hrudí na podlaze a zadníma nohama postavenýma. V nejtěžším záchvatu leží bezvládně na boku a nereaguje, poněvadž se nachází ve stavu šoku, který může skončit i celkovým selháním krevního oběhu a uhynutím. Naštěstí u psů, na rozdíl od lidí, bývají tyto stavy vzácnější a nekončí tak často smrtí.
Popsané příznaky jsou souhrnem pozorování mnoha případů s velmi variabilním výskytem a spíše při vleklém onemocnění slinivky břišní. Hlavní nepříjemnou vlastností je nevypočitatelnost jak dalšího průběhu, tak závažnosti onemocnění. Pro veterináře je proto odpověď na otázku o vyhlídkách nemocného psa do budoucna velmi obtížná. Velmi obtížná je ale i diagnóza tohoto onemocnění. Prakticky neexistuje naprosto jednoznačný diagnostický test, takže diagnóza onemocnění slinivky břišní zůstává jen na úrovni podezření. To může být vysloveno až na podkladě úvahy vycházející z podrobné informace majitele o chování psa a odborného vyšetření v ordinaci, doplněného řadou vyšetření krve a stolice. K ověření bývá třeba i opakovaných vyšetření k porovnání nálezů. Z toho přirozeně vyplývá i finanční náročnost pro majitele postiženého psa.
Příznaky, průběh onemocnění a osud psa závisí v první řadě na druhu a rozsahu poškození žlázy. Pokud se potíže objeví již u velmi mladého psa, bývá příčinou dědičná vada ve vývoji žlázy a její funkci. Slinivka v takovém případě již v mladém věku prakticky vymizí. Nástup onemocnění ve středním a vyšším věku psa bývá spíše následkem skrytého poškození žlázy plíživými procesy včetně vleklého zánětu. Záludnost spočívá v tom, že se příznaky objeví teprve při zničení 80–90 % funkční tkáně, poněvadž slinivka, podobně jako například játra či ledviny, má obrovskou rezervní funkční kapacitu, která i léta zakrývá probíhající onemocnění. Jediná jistota při onemocnění slinivky břišní spočívá v jeho nepříjemné doživotní definitivnosti. Tuto zásadní skutečnost je třeba si uvědomit při vyslovení podloženého podezření na toto onemocnění, jelikož další život psa bude více či méně nepříznivě ovlivněn. Přinejmenším je takový pes citlivý na způsob výživy a nesnáší zejména změny a stravovací zátěž. Většinou vyžaduje i dietní způsob výživy. Závažným handicapem je nemocná slinivka pro služební, pracovní a sportovní plemena, protože tito psi většinou již nesnesou nezbytnou fyzickou zátěž a jsou z těchto důvodů z využití vyřazeni.
Z ochablé funkce slinivky vyplývá pro život psa a jeho majitele další komplikace. To, co nevyrobí nemocná slinivka, musí být psovi dodáváno při každém krmení uměle v podobě tablet či tobolek doživotně nebo v nejpříznivějších případech v určitých obdobích. Přísun trávicích enzymů v tabletách musí být navíc poměrně vydatný, poněvadž kyselé prostředí v žaludku zničí až 90 % podávaného preparátu. Na místo působení, do dvanáctníku za žaludkem, se tak dostane jen malá část účinné složky. To je další finanční i praktická zátěž, se kterou musí majitel počítat. Útěchou může být zkušenost veterinářů, že 80 % psů s vleklou nedostatečností slinivky břišní reaguje na správně vyladěnou léčbu i dietu dobře. Jejich trávení a celková kondice se očividně zlepší tak, že nezasvěcený ani nepozná, že jsou nemocní.
Velmi důležitou roli v léčení, ale zřejmě i v prevenci onemocnění, respektive poruch funkce slinivky břišní, má dieta nebo způsob výživy psa. Dietní opatření musí respektovat tyto tři nejzákladnější požadavky: nízký obsah tuku, vysoce kvalitní bílkovina, krmení po menších dávkách. Trávení tuků je nejnáročnější trávicí proces a závisí z velké části na dobré funkci slinivky břišní. Je ironií psího osudu v péči člověka, že se dostává do situace, kdy nedovede strávit tuky, zatímco jako masožravec dokázal v přírodních podmínkách využít více než 50 % tuku v potravě. Dnes například víme, že „pankreatická“ dieta pro psa, ať komerční či vypočítaná z domácích surovin, nemá obsahovat více než 20 g tuku na každých 1 000 kalorií a je označována jako „nízkotučná“. Snadná stravitelnost bílkovinných složek krmiva může být zajištěna jen používáním vysoce kvalitních bílkovin živočišného původu v čisté svalovině, vejcích, eventuálně mléčných výrobcích. Bylo například prokázáno, že u psů krmených nekvalitními jatečními odpady s obsahem hůře stravitelného kolagenu ve šlachách, vazech a podobně, dochází již po 3–4 týdnech k ochabnutí funkce slinivky břišní a po delší době nekvalitního krmení až k jejímu onemocnění. Rozhodně nelze psovi s nemocnou slinivkou předkládat bílkovinu původu rostlinného (sója, luštěniny), protože i zdravý pes využije tuto méně kvalitní bílkovinu sotva z 50 %.
Pokud jde o objem krmiva, je pes nemocný nedostatečností slinivky břišní citlivý na příjem velkého množství potravy najednou. Vyžaduje krmení po menších dávkách nejméně 3x denně, což může představovat další praktickou obtíž pro majitele psa, pokud není zrovna v důchodu. Naštěstí průmysl vyrábějící krmiva pro psy pamatuje v programu svých „léčebných“ diet i na tyto případy a dodává již i na náš trh speciální, lehce stravitelné diety. Jsou však k dostání jen u veterinárních lékařů a jejich používání je vázáno na lékařský dohled. Pro případy, kdy pes odmítá komerční krmiva, nebo pro střídání propočítáváme podobné diety i z domácích surovin. Velkým omylem, kterého se majitelé nemocných psů často dopouštějí, je předčasná tendence k návratu na normální stravu, jakmile se u psa zlepší vzhled stolice, normalizuje se chuť a trochu se zlepší kondice. Měsíční dietní zkouška s přídavkem trávicích enzymů představuje minimální dobu k ověření správnosti zavedeného stravovacího režimu. Za běžnou považují zahraniční autoři dobu 4 měsíců „pankreatické“ diety, která naznačí i tendence dalšího vývoje onemocnění, míru nezbytných dietních opatření a dovolí někdy i opatrný návrat k normálnímu krmení. Vše se musí přizpůsobit individualitě pacienta, aby byly vyhlídky na přijatelný „psí“ život i s nemocnou slinivkou. Ještě náročnější je režim u psa po záchvatu při zjitřeném onemocnění slinivky břišní. Tehdy je třeba zklidnit břišní orgány 2–4denní hladovkou jen za přístupu k tekutinám (voda, čaj). Poté zkoušíme nabídnout malé množství potravy složené z nasekaného vařeného hovězího masa se 4 díly vařené rýže několikrát denně. Od třetího týdne lze podávat eventuálně i mléčné výrobky. Dávky krmiva se postupně zvětšují a zpestřují. Nemají obsahovat mnoho hrubé vlákniny například ze zeleniny. I zde se často chybuje příliš rychlým zvyšováním dávek krmiva. Nestrávené zbytky potravy pak přirozeně způsobí průjem. Podobně nesprávná je i snaha dopřát psovi „to nejlepší“ a předložit mu hned granule nejvydatnějšího typu, byť renomované značky. Trávení takového krmiva je poměrně náročné a vyžaduje postupný návyk i u zdravého psa. Někteří psi si na ně nezvyknou vůbec. Podle zkušeností z posledních let vyvolává nekompromisní přechod na granulovaná krmiva u některých psů časem i útlum činnosti slinivky břišní až její onemocnění. Vůbec nejhorší je střídání tradiční domácí stravy a granulí dokonce i během jednoho dne, které dokáže rozladit trávení velmi rychle. Bohužel, psi zatím spíše doplácejí na dříve nevídanou pestrost nabídky krmiv, než aby z toho měli užitek. Ideál vidíme v odstavení štěněte na kvalitní kompletní granulovanou směs a setrvání u vyzkoušené značky po celý život. K tomu je ovšem třeba zorientovat se na trhu krmiv, mít zajištěný trvalý zdroj vybraného krmiva a mít na to finance. Pro současnou dobu u nás je, bohužel, charakteristický pravý opak. Nakupuje se většinou náhodně nebo „co jedna paní doporučila“, co je právě k dostání nebo na co zbývají peníze. Střídají se značky. Nečtou se viněty, kde je napsáno, pro kterou věkovou kategorii je krmivo určeno. Když dojde zásoba granulí, předloží se psovi zase zbytky od oběda.
Dřív, než se rozhodneme převést svého psa na průmyslové krmivo, je třeba naznačená úskalí zvážit. Přechod dospělého psa na nový způsob výživy pak musí být pozvolný, s postupným navykáním během 2–3 týdnů. Pokud pes nové krmivo vytrvale odmítá nebo mu působí zažívací potíže, nelze věc lámat přes koleno a musíme zůstat u původního způsobu krmení. Vzpomeňme, že prvním orgánem, který zareaguje na nepohodu ve stravování, bude většinou slinivka břišní!
Měli byste si v prvním případě ujasnit, kdo bude páneček, aby pes nebyl zmatený. Ve smečce musí být člověk, kterého bude pes uznávat jako nejsilnější autoritu. Uvědomte si, že i když je malý pejsek moc roztomilý, je to v podstatě domestikovaný vlk a má úplně jinou psychiku než člověk. Opravdu jste si jisti volbou tohoto psa? Nejde jen o chvilkové nadšení? Budete na něj mít dostatek času, místa a finančních prostředků? Jestli ano, nic vám nestojí v cestě. Rozvažte, jestli chcete fenku nebo psa. U fenky musíte počítat s tím, že dvakrát ročně hárá. Je vhodnější na výcvik, protože se lépe soustředí. Při dospívání se ale může měnit její povaha. Pes je dominantnější a samostatnější. Jeho povaha se příliš nezmění, ale můžou se vyskytnout problémy, když chce „šéfovat“ rodině. Každý pes je jiná osobnost. Jeden způsob výcviku nemusí vyhovovat jiným psům. Při výcviku zjistěte, které metody nejvíce psovi i vám vyhovují. Nedržte si striktně návodu. Žádný neexistuje.
Zhodnoťte, na kterou odměnu pes nejlépe reaguje. Na piškoty, granule, na hračky – hadr, míček, klacek. Na některých cvičištích jsou piškoty zakázány, protože se drolí a psi při výcviku hledají drobečky. Naučte se důrazné povely. Dva povely můžou mít pro psa jeden význam, například „vstááň“, a „zůstááň“ (řešení: vstááň, zůůstaň), nebo „vpravo“, „vlevo“ (řešení: left, right [rajt], nebo vprravo, vlevo. Psovi nesmí dva odlišné povely splynout.
Intonace hlasu: Pes nerozlišuje význam jednotlivých slov. Když mu budete sladkým, příjemným hlasem říkat, jaký je zlobivý, tak se bude tetelit štěstím. Naučte se říkat povely jasně, důrazně. Nekřičte. Rozlišujte pochvalu, kárání a povely. Štěněte se při zakázané činnosti nemusíte ani dotknout, ostrý, nepříjemný hlas ho dokáže dostatečně upozornit. Když udělá něco dobře, nešetřete pochvalou. Poklekněte k němu, poplácejte ho po hrudníku, spokojeným hlasem chvalte. S tím, jak se budou cviky upevňovat, mluvte na psa méně. Povel řekněte jednou, a když jej pes neudělá, zakročte. Například „sedni“: pes si nesedne, je zbytečné opakovat „sedni, sedni, sedni“, raději přitlačte na záď a pochvalte.
Tresty: Každý pes je jiný, co se týče odolnosti vůči trestům. Musíte vycítit, kde je ona hranice snesitelnosti. Na submisivního psa stačí někdy jenom zvýšit hlas a ostrým tónem dát najevo nesouhlas. Tělesný trest často není třeba. Na některé psy můžete křičet, jak chcete, ale až na pořádné škubnutí vodítka zareagují. Při nežádoucí činnosti je lepší tvrdší rychlý trest než malý trest, protože se situace bude stále opakovat. Například předcházení u chůze u nohy: pořádně se psem škubněte, lépe si to zapamatuje než neustálé tahání a napomínání.
Fuj: Povel, když pes dělá zakázanou činnost. Dobré je psa plesknout novinami a schovat je. Pes si myslí, že ho trestá nějaká „neznámá síla“ – hlas matky přírody. Povel „fuj“ dáváme v případě, když nechceme, aby pes činnost kdykoliv opakoval. Například když pes okusuje vodítko. Citlivějším psům stačí, když rázně řekneme povel. Pokud pes nereaguje na váš důrazný tón hlasu, škubněte vodítkem. Až pes nežádoucí činnosti zanechá, hodně ho pochvalte.
Nesmíš: Tento cvik se často zaměňuje s povelem fuj. Povel „nesmíš“ dáváme pouze v případě, že pes v tuto chvíli musí zanechat činnosti, ale jindy, když mu ji dovolíme dělat, může. Například při nedovoleném hraní s míčkem a podobně.
Přivolání: Je to ten nejzákladnější cvik, který je dobrý trénovat od útlého věku psa. Nejdřív můžete zkusit psa dát na vodítko a říci „volno“. Až se pes vzdálí, zavolat na něj jménem, potom povel „ke mně“ a pokleknout ke psu. Zatleskejte, zapískejte, musíte zaujmout jeho pozornost. Když nepřijde, přitáhnete si jej k sobě, pochválíte a dáte pamlsek. Co se týče jména, vyplatí se krátké, ale znělé. Potom psa vypusťte na volno. Když se vzdálí, zavoláte jménem a znovu povel „ke mně“ a začnete se od něj vzdalovat. Už malé štěně si hlídá svého pána, a když vidí, že se vzdalujete, přiběhne k vám. Nikdy nechoďte ke psovi. Zezačátku si tento cvik upevňujte doma, kde nejsou rušivé podněty. Přivolání zkoušejte často, ale ne když je pes opravdu zaneprázdněn a absolutně nevnímá. Zkuste po něm hodit kámen (malý) a znovu ho přivolejte. Někteří cvičitelé doporučují používat stopovku, ale mazanější psi rychle pochopí princip a na stopovce poslouchají jak hodinky. Ale jakmile se vypustí, tak vás ignorují. Někdy se stane, že pes uteče. Nechoďte za ním, je to zbytečné. A až pes přiběhne, nezlobte se na něj. Pochvalte ho, že přiběhl. Ten vztek musíte překonat. Když chodíte se psem do přírody, určitě si pořiďte ultrazvukovou píšťalku. Zavolejte psa a dvakrát pískněte. Pes si spojí zvuk píšťalky a vy si nezničíte hlasivky. Povel rukou: Upažíte levou ruku a zase připažíte – plynulý pohyb. Zezačátku stačí, když pes přiběhne. Pak trvejte na tom, aby před vás předsedal a v poslední fázi by si měl sednout k noze. Doporučuje se navštěvovat kynologické cvičiště. Předsudky typu, že pes bude zlý, hoďte za hlavu. Pes si lépe zvykne na přítomnost psů a ani na vycházkách jej nebudou tolik rozptylovat. A ještě jedna dobrá rada. Myslete rychleji než pes. Sledujte jeho pohyb. Jakmile zpozorní, zastaví se, nečekejte, až se rozběhne, ale dejte povel. Rozběhnutého psa těžko odvoláte.
Sedni: Nejdřív můžete zkoušet takový „předvýcvik“. Když si bude štěně sedat, řekněte mu „sedni“. Ale jinak si psa posaďte vedle nohy, chyťte ho za obojek a zvedejte mu hlavu nahoru a zadek dolů, přitom dejte povel „sedni“. Přidržte ho a chvalte. Když se bude bránit, nalákejte ho na pamlsek – zvedněte piškot nebo hračku nad něj a přitlačte na zadeček.
Lehni: Vezměte si do pravé ruky pamlsek. Přitlačte psa na zádi směrem k zemi a pamlsek dejte před něj. S povelem „lehni“ by si měl lehnout. Když bude pes vstávat, podržte ho obojkem u země a chvalte. Další možností je, že když bude pes sedět, tak mu nadzvednete tlapy a položíte ho. Počítejte s tím, že bude mít pes zezačátku tendenci zvedat se. Chvíli ho přitlačte k zemi, nalákejte ho na pamlsek.
Chůze u nohy: Nejdříve navykněte psa na obojek a vodítko (už jako malému štěňátku mu je pravidelně nandávejte a pomalu prodlužujte intervaly). Až bude pes obojí obstojně snášet, dejte si do pravé ruky pamlsek, aby na něj viděl, a dejte ho před něj s povelem „k noze“. Ujděte pár kroků a zopakujte postup. Na vylepšení tohoto cviku je dobré stoupnout si ke zdi, a když bude mít pes tendenci předbíhat, jemně ho přitlačte a zataraste mu cestu vaší nohou. Nebo krátce, ale výrazně škubněte vodítkem s povelem „k noze“. Pamatujte, že pes má chodit až na výjimky u levé nohy a vodítko se drží v pravé ruce. Nikdy psa netahejte, když bude předbíhat, řeknete povel, potom plesknete rukou o nohu a nakonec krátce a výrazně škubněte. Speciálně někteří labradoři jsou velmi líní a opožďují se krok za vámi. Zkuste si dát ruku s pamlskem do úrovně vaší hrudi a ukažte mu jej. Pejsek bude sledovat pamlsek a nebude pozadu. Povel rukou: Krátce tleskněte na své stehno.
Odložení: Tento cvik začněte dělat, až když bude pes ovládat povel „lehni“. Nejdříve psa položte, dejte mu povel „zůstaň“, nechte si ho na vodítku a udělejte krok od něj tak, aby vás pes viděl. Hlídejte, aby pořád ležel. Po chvíli se k němu vraťte a pochvalte ho. Postupně se vzdalujte dál a dál a prodlužujte interval čekání. Cvik můžete provádět také vsedě nebo vestoje.
Štěkot na povel: Nejdříve musíte psa nějak donutit, aby začal štěkat. Třeba ho přivázat ke stromu a kousek se vzdálit. Pes uvidí, že se vzdalujete a rozštěká se. Nebo až bude štěkat například na kočku, říkat mu „štěkej“. Pes si to časem spojí. Povel rukou: Dvakrát kmitnout prstem psovi před očima.
Výcvik je možné zhlédnout na internetu, tady je malý útržek videonávodu výcviku.
Ve svém příspěvku BOLEST PÁTEŘE U PSA,MÍCHA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Martin.
Dobrý den máme zlatého retrívra bude mu deset let, před týdnem nám začal pomalu chodit a při pohybu naříkat(knučet). pak nechtěl vstát vubec, potom zase jen na přední nohy pak zase jen na zadní a tak se to střídalo. mezi tím jsme navštívili veterináře udělal mu rtg páteře zadní části těla dal injekce a prášky na bolest. Stím že má artrosu. ted už nám leží 14 dní sem tam se občas snaží zvedat nohy, Za tu dobu jsme byli u lékaře opět a dělal mu rtg přední poloviny těla a řekl že to je od krční páteře , že mu tam dva obratle nějak tlačí na míchu a zřejmě došlo k otoku. Opět mu již třikrát dával injekce že to zmírní otok a že bi se měl celkově zlepšit. Doposud je stav stejný jednou muže hýbat předeníma nohama a pak zas jen zadníma. Hlavou hýbá normálně tělo také udrží v leže. Nevíme zda je takoví stav normální lékař nás ujištuje že to chce čas jediné co se změnilo je že už nknučí při pohybu ,. Nerozumím tomu . Jen nechceme a bi se náš pejsek trápil,,Je to stres pro něj i pro nás doma. Zkoušíme ho povzbuzovat k pohybu on bi psichycky chtěl ale fizicky mu to nejde. Tak nevíme zda je tento stav normálí a lékař volí správně, chtěl bich vás poprosit o váš názor. Za případou odpověd velice děkuji Sentivan
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel ---.
Co nejdřív vyhedejte jiného veterináře. A spíš -vererinární kliniku.
Popiště jinému lékaři vše co se Vám dějě, veme mu veškerou dokumentaci od vašeho původního veterináře. S tav co popisujte není vůvec dobrý, a to že by se mělo vašemu psovi po všech lécich ulevit, a nestalo se , tak to znamená že by jsme měli navšívit jiného veterináře, nejlíp někakou veterinární kliniku, tam bývá víc veterinářů na jednou, a více halv , více vyřeší.
Tržné rány, pokousání – nejprve zkontrolujte, zda nedošlo k poranění větších cév. V případě, že pes krvácí, začněte krvácení ihned zastavovat. U rozsáhlejších poranění neprodleně vyhledejte veterinární pomoc. Nejprve tedy zastavte krvácení, pak ránu ošetřujte! Lehké plošné krvácení nebo krvácení z malých ran se zastaví většinou samo (takové krvácení je užitečné, protože vyplavuje z rány nečistoty, případně i choroboplodné zárodky). Sraženou krev z rány neodstraňujte. Silnější krvácení zastavte využitím tlakového obvazu, obinadla nebo tamponu. Tlakový obvaz vystačí na mírnější rány, které je možno ovázat. Pružné obinadlo se používá nejčastěji při zástavě krvácení na končetinách, končetinu oviňte nad ránou a opatrně utahujte, dokud se krvácení nezastaví, obinadlo však nesmíte ponechat na končetině déle než 1 až 2 hodiny. Tampon použijte pro silně krvácející rány na místech, která lze obtížně vázat. Nikdy nepoužívejte zásyp! Vlastní ošetření rány proveďte až po zastavení krvácení. Povrchové ranky a odřeniny ošetřete jodovou tinkturou nebo jinou dezinfekční tekutinou, popřípadě sprejem (Septonex spray). Ránu znečištěnou prachem nebo hlínou a podobně nejprve vyčistěte 3% roztokem peroxidu vodíku, nouzově alespoň čistou vodou. Rány, které se mohou snadno znečistit (například na končetinách) ošetřete a zakryjte obvazem. Při vážnějším poranění je nutné neprodleně zajistit ošetření u veterinárního lékaře.
Popáleniny a poleptání – bezprostředně po popálení sprchujte postižené místo chladnou vodou asi 15 minut. Pozor však na podchlazení psa. Po ochlazení ránu překryjte čistým obvazem nebo gázou. Drobné popáleniny zasahující pouze pokožku můžete ošetřit sami. Zpočátku dvakrát denně, později jedenkrát denně místo očistěte a odstraňte nečistoty 0,5% dezinfekčním roztokem. Pokud je rána suchá, můžete použít dezinfekční mast. Rozsáhlejší popáleniny vyžadují každodenní ošetřování lékařem. Poleptání kyselinou – ránu opakovaně oplachujte roztokem sody bikarbony (do 1 litru čisté vody přidejte čajovou lžičku sody). Poté ihned kontaktujte veterináře!
Pohmožděnina – vzniká nárazem tupého a tvrdého předmětu na tělo. Ten poškodí měkké části těla a neprorazí kůži. Postižené místo oteče, je teplejší a bolestivé. V případě, že je zhmožděna končetina, objevuje se u psa kulhání různé intenzity. Menší pohmožděniny se mohou projevit jako krevní podlitiny, poruší-li se větší cévy a podkožní krvácení roztáhne tkanivo, vzniká krevní výron. Na malé a čerstvé pohmožděniny, případně krevní výrony, přikládejte studené obklady. Dalším opatřením je zajištění klidu psa. V případě, že kulhání neustoupí do několika dnů, je třeba navštívit veterinárního lékaře.
Zlomenina – příznakem zlomeniny je velká bolestivost, změna polohy končetiny, silné kulhání nebo chůze po třech končetinách, následný otok postižené oblasti. Při pohybu třecích ploch je slyšitelný charakteristický chřestící zvuk, takzvaná krepitace. V případě otevřené zlomeniny je viditelná otevřená rána se zlomenou kostí. Nutným opatřením první pomoci je znehybnění postižené končetiny dlahou a obvazem a dopravení postiženého psa k veterinárnímu lékaři. V případě otevřené zlomeniny je nutné nejprve provést zástavu případného krvácení.
Tonutí – nejprve odstraňte co nejvíce vody z dýchacích cest. U malého zvířete zvolte vytřepání hlavou dolů, ale dejte pozor na trauma krční páteře. Velkého psa přehněte přes koleno nebo židli a opakovaným tlakem na hrudník vodu vymačkávejte. Pokud zvíře nedýchá, začněte umělé dýchání, pokud nenahmatáte ani pulz, zahajte masáž srdce.
Otrava – různé jedy vyvolávají různé příznaky. Většina jedů způsobí krátce po pozření zvracení nebo průjmy, kterými se organismus snaží zbavit nežádoucích látek. U většiny jedů probíhají příznaky bezprostředně po příjmu jedu nebo po jeho vstřebání do krve a zanesení do orgánů a tkání. Hlavními příznaky otrav jsou zvracení, průjem, skleslost a malátnost psa, nechutenství, u některých jedů slinotok, rozšíření nebo zúžení zornic, snížení tělesné teploty, u jedů na bázi warfarinu příznaky vnitřního krvácení (bledost sliznic, malátnost, skleslost, krvácení z přirozených tělních otvorů a do podkoží, srdeční slabost). Při podezření na otravu je důležité co nejdříve vyvolat u psa zvracení, čímž dojde k vyprázdnění žaludku. K tomu je možné použít silný roztok kuchyňské soli (do vody jedna polévková lžíce soli). Po vyprázdnění žaludku a odeznění dávivých příznaků je vhodné podat projímadlo (například 20 až 30 g jedlého oleje) a následně podat 2 až 5 tablet živočišného uhlí buď ve formě prášku (navlhčený), nebo v tabletách (navlhčené nebo rozpuštěné ve vodě). Nutností je vyhledat odbornou pomoc veterinárního lékaře, vhodné je zajistit část podezřelého krmiva k chemickému vyšetření, které zprostředkuje veterinární lékař.
Uštknutí – poraněné místo vydezinfikujte a podle možností ostříhejte nebo oholte okolí rány. Ránu nevysávejte, nechlaďte ani nezaškrcujte – jed v místě uštknutí způsobí pod rankou rozsáhlé nekrózy. Psa musíte neprodleně odvézt k veterinárnímu lékaři. Dodržování klidového režimu poraněného zvířete je nezbytností! Komplikace po uštknutí se mohou projevit i po 24 hodinách, po několika dnech se mohou dostavit příznaky selhání ledvin jako následek poškození tkáně toxinem, důležité je tedy neustále psa monitorovat.
Úpal, úžeh – úpal a úžeh se vyskytují zejména v letních měsících. Příznaky jsou vysoká rektální teplota (nad 40,5 °C), rychlé dýchání, zrychlený slabý tep, apatie, odmítání pohybu, třes, svalové záškuby, zvracení. Při poskytnutí první pomoci je nutné co nejdříve přerušit práci a odvést psa do stínu. Polévat jeho tělo studenou vodou, ne však končetiny – chlad způsobuje zúžení cév, sníží se množství vypařovaného tepla. Na hlavu a srdeční krajinu pokládejte studené obklady nebo sáčky s ledem. Nabídněte psovi malé množství tekutiny, ne ledové! Velké množství vyvolá zvracení, což zhoršuje stav – křeče, dehydratace. Zajistěte přepravu postiženého psa k veterinárnímu lékaři. Teplota by se měla snižovat pozvolna, asi o 1 °C za hodinu. V případě, že je nezbytné nechat psa v zaparkovaném automobilu, je nutné najít pro parkování takové místo, na které v době během vaší nepřítomnosti nezačne svítit slunce. Zajistěte dostatečné větrání vnitřního prostoru vozu (například použitím okenní mřížky, pootevřením okýnka tak, aby pes nevylezl), vůz i psa pravidelně kontrolujte a zajistěte pro psa přísun čerstvé vody.
Podchlazení – rektální teplota pod 36 °C, nastává při delším pobytu v chladném prostředí. Nejprve musíte začít psa postupně ohřívat zvnějšku. Na povrch těla položte deky, termofory, rukavice naplněné teplou vodou, elektrické podložky (ale pozor na popálení). U mírnějších forem je možné zvíře ponořit do vody o teplotě 40–45 °C, tento způsob však nemůžete použít u těžkého podchlazení – rozšíří se povrchové cévy a tím se zvýší ztráty tepla. Tělesná teplota by měla stoupat o jeden stupeň za hodinu. Nezapomeňte kontaktovat veterinárního lékaře, kontaktujte ho ihned, pokud se vám nepodaří zvednout teplotu psa nad 36 °C. Podchlazení může vést k nepravidelnostem srdečního rytmu až k selhání srdce.
Úraz elektrickým proudem – nejdříve ze všeho dejte psa z dosahu elektrického proudu. Dávejte pozor, abyste i vy nebyli zasaženi proudem. Pokud pes nedýchá a nemá pulz, zahajte umělé dýchání a masáž srdce. Pokud se vám zvíře podaří oživit, ihned ho přepravte k veterináři. Pokud je poranění tepelné, má podobu popálenin a pes nejeví známky celkových potíží, ošetřete ránu 0,5% dezinfekčním roztokem.
Poranění hlavy a páteře – psa položte na pevnou (tvrdší) podložku vhodnou pro transport, například prkno, lepenka, složená deka. Hlavu umístěte výš než tělo, nejlépe v úhlu 45 °, úhel hlavy a krku by měl být asi 20 °. Tělo podložte postupně už od lopatek, aby nebyla hlava zalomena. Při transportu zabraňte zvířeti v pohybu. Pokud jste u nehody a při transportu sami, psa k podložce zafixujte obvazy, dekou nebo třeba izolepou.
Poranění vnitřních orgánů – poranění orgánů se rozpozná velice těžko, záleží na intenzitě poranění orgánu, jaké se objeví příznaky. Většinou se objeví náhlé blednutí sliznic, snížení tělesné teploty, malátnost a únava, při těžkém postižení brzy pes zkolabuje a uhyne. Pokud máte jen podezření na poranění vnitřních orgánů, zajistěte psovi klid, dostatek tekutin a co nejrychleji jej dopravte k veterináři. Podezření na krvácení do dutiny břišní nesmíte podceňovat. Nejčastěji se pozná tak, že se dutina břišní zvětšuje, pes má bledé sliznice a namáhavě dýchá. Krvácení do dutiny břišní se eliminuje tak, že vyvinete protitlak z vnějšku – břicho zabandážujete; obvaz nesmí být příliš utažený – musíte pod něj bez problémů vložit prst; nadměrný tlak může zhoršit dýchání. Psa uklidňujte a co nejrychleji transportujte k veterináři.
Rány se zabodnutým cizím tělesem – v případě vražení předmětu hluboko do těla, například větev, tyč, šíp, se jej nesnažte na místě vytáhnout, aby nedošlo k poškození důležitých struktur, ale pokud je to možné, pouze zkraťte venkovní část, aby při převozu pacienta na veterinární pracoviště nedocházelo pohybem předmětu k dalšímu zraňování.
Poranění hrudníku s průnikem vzduchu – pokud dojde k poranění hrudníku a vniknutí vzduchu do hrudního koše, dochází ke kolapsu plíce a na zvířeti lze pozorovat výraznou dušnost. Ihned musíte omezit další průnik vzduchu několikavrstvým obvazem s vrstvou igelitu nebo jiného neprodyšného materiálu a zvíře dopravit na veterinární ošetření.
Resuscitace poskytuje mozku, srdečnímu svalu a ostatním orgánům potřebný kyslík v době, kdy dojde k zástavě srdce a váš pes není schopen sám dýchat. Pokud pes nereaguje, vyhodnoťte jeho stav a v případě nutnosti proveďte resuscitaci. Pokud je po ruce pomocník, provádějte resuscitaci společně!
Technika resuscitace zahrnuje uvolnění dýchacích cest, dýchání a krevní oběh. Prvním krokem bude uvolnění dýchacích cest, kdy psovi narovnáte hlavu a krk. Jednou rukou pak uchopte jeho horní čelist, otevřte mu tlamu a volnou rukou vytáhněte jazyk. Pokud nemůžete jazyk zachytit, použijte kousek látky. Vyčistěte mu tlamu od jakýchkoli zbytků jídla, zvratků a podobně. Dále musíte zjistit, zda váš pes dýchá. Přidržte jeho hlavu a krk natažené v jedné rovině a jazyk vytažený dopředu. Sehněte se k němu obličejem směrem k hrudníku a přiložte tvář k jeho čenichu. Na 10 sekund sledujte, poslouchejte a snažte se pocítit jeho dech. Dále sledujte pohyby hrudníku. Pokud pes dýchá, spočítejte dechovou frekvenci. Pak změřte pulz a teplotu, zkontrolujte zbarvení dásní, dobu naplnění kapilár, a zda je pes dehydrován. Zavolejte veterináře.
Pokud pes nedýchá, začněte s umělým dýcháním. Narovnejte mu hlavu a krk, aby je měl v rovině, přidržte vytažený jazyk dopředu a uchopte ho kolem tlamy, aby ji měl zavřenou. Pak přiložte svá ústa přes jeho čenich a vdechněte vzduch do jeho nozder. Sledujte, jak se psovi zvedá hrudník. Pak svá ústa odtáhněte, aby vzduch z plic mohl volně unikat.
Když se hrudník nezvedá, pysky jsou příliš sevřené a pes nevydechuje vzduch dostatečnou silou, má nějakou přepážku v dolních cestách dýchacích. Ať už se jeho hrudník zvedá, či nikoli, měli byste mu rychle poskytnout další 2 vdechy. Dále je nutné zkontrolovat krevní oběh, a to tak, že nahmatáte pulz nebo si na 10 sekund poslechnete srdce. Pokud je pulz hmatatelný, ale pes nedýchá, musíte okamžitě začít s umělým dýcháním:
malý pes (méně než 10 kg): 20–25 vdechů za minutu (asi 1 vdech na 3 sekundy);
středně velký a velký pes: 15–20 vdechů za minutu (asi 1 vdech za 4 sekundy).
Každý vdech by měl být pomalý a trvat nejméně 1–1,5 s. Po minutě umělého dýchání mu na 5 sekund změřte pulz a poslechněte si, jestli se vrací dech. Když nedýchá, pokračujte v umělém dýchání. Někdy se stane, že se vzduch dostane do břicha. Položte ruku dlaní na jeho levý bok, těsně pod žebry, a jemně stlačte. Pokud zjistíte slabý a povrchní dech, snižte frekvenci na 10–15 vdechů za minutu.
Pokud se stane, že pulz není možné nahmatat a váš pes nedýchá, musíte k umělému dýchání připojit masáž srdce. U malého psa provádějte stlačování hrudníku tak, že ho uchopíte oběma rukama kolem nejširšího místa jeho hrudníku, asi 2–3 cm od jeho lokte, aby váš palec směřoval jedním směrem a ostatní prsty opačným směrem. Pak stlačujte hrudní koš z obou stran asi o 2–4 cm v časovém intervalu 120–150krát za minutu.
U středního a velkého psa se masáž provádí z boku. Obě ruce (na sobě) položte na levou stranu nejširšího místa hrudního koše, asi 5–7 cm od lokte. Hrudník stlačujte asi o 4–5 cm v časovém intervalu 80–100krát za minutu. Pokud hrudník stlačujete 120krát za minutu, měli byste vdechnout při každém šestém stlačení. U středních a velkých psů byste měli střídat dva vdechy s 15 stlaky hrudníku, a to nejméně 12krát za minutu. Pokud máte po ruce druhou osobu, rozdělte si dýchání a masáž. Frekvence se nemění, jen vdechovat by se mělo s každým druhým či třetím stlačením, nehledě na velikost psa – zvýšíme tak přísun kyslíku.
S resuscitací byste měli pokračovat, dokud ji nepřevezme veterinář, nebo nejste vyčerpání a nemůžete pokračovat, nebo neucítíte bušení srdce či pulz.
Obecně lze říci, že do konce sedmého měsíce věku psa (i kočky) by měla být výměna zubů dokončena. To znamená, že všechny mléčné zuby jsou vypadlé a všechny trvalé zuby jsou prořezané. Nicméně existují mezi plemeny i mezi jedinci individuální rozdíly. Pak platí pravidlo „jednoho zubu“. Pokud je už prořezaný trvalý (druhý) zub, ten mléčný už tam nemá být.
Pokud mléčné zuby nevypadnou a zůstávají vedle těch trvalých, bývají hodně namačkané. Někdy se i stane, že druhý zub nemá místo pro svůj růst a úplně se otočí nebo musí růst jiným směrem, než má. A jak jsou zuby namačkané jeden na druhý, mezery mezi nimi jsou malinké. Právě v těchto místech se hromadí velké množství zubního plaku a později i zubního kamene. Následně nastupuje zánět dásní a parodontitida. A bohužel už u velmi mladých zvířat – klidně kolem desátého měsíce věku.
Když zuby rostou jinak, než by měly, vede to k různým vadám skusu. A vada skusu opět není jen kosmetický problém. Jakmile zuby nemohou dobře spolupracovat během žvýkání, neprobíhá to, čemu se říká „samočisticí funkce chrupu“. A tak se opět hromadí zubní plak, který je příčinou vzniku zápachu a zánětu. Navíc se může zvíře špatně rostlým zubem ošklivě kousat třeba do patra nebo do dásní.
Základní poměr krmné směsi u štěňat je 2 díly masa a 1 díl přílohy. U dospělého psa je tento poměr obrácený. Strava musí být vlažná, tedy ani horká, ani studená. Potřebujeme-li ochutit například kaši nebo jogurt, použijeme hroznový cukr (glukopur) nebo med. Běžný cukr není vhodný, je pro štěňata hůře stravitelný.
Během celého růstového období je vhodné podávat psům jako doplněk mléčné výrobky – tvaroh, smetanové výrobky, sýry, jogurty a žloutek jako pamlsek. Poraďte se však s veterinářem v případě, že krmíte granulemi, jaké množství mléčných výrobků je pro vašeho psa optimální, abyste se vyhnuli potížím z nadměrného podání vápníku, který už by měl být v granulované stravě pro štěňata obsažen v dostatečném množství.
Pokud podáváte granule pro štěňata po odstavu, doporučuje se zezačátku je podávat přelité masovým vývarem. Řiďte se dávkováním uvedeným na obalu. Nedávejte najednou jogurty, sýry a tvaroh. Vyberte vždy pouze jeden produkt. Žloutek podávejte jednou týdně, případně jej můžete přidat do dávky vařeného krmení, ne do granulí.
Doporučuje se také strouhaná mrkev, která působí dobře na peristaltiku střev, a ovoce. Ovoce zařaďte do jídelníčku psa tak, aby ho trávil samostatně, nejméně 2 hodiny před nebo po podávání jiné stravy, nepodávejte ho s jinou potravou, aby v útrobách psa nekvasilo a nehnilo. Jednotlivé dávky nemají mít řídkou kašovitou konzistenci, ale podobu husté polévky s kousky masa, těstovin, zeleniny. U rostoucích štěňat zejména velkých plemen se doporučuje i přidávání kloubních přípravků, jako je například Alavis.
Pro správnou funkci trávicího ústrojí je nutné zařadit do jídelníčku i pevné části potravy, je důležité psovi podávat i flaksy a kližky. Krmte pokud možno ve stejnou dobu a na stejném místě. Nesnědené zbytky potravy ihned odkliďte, aby si pes zvykl, že jídlo je podáváno jen ve stanovený čas a nezačal si vybírat.
Pes musí mít vždy přístup k vodě. Pes na granulované stravě má spotřebu vody vyšší, pití vody nikterak u psa neomezujte. Každou změnu stravování provádíme pozvolna. Náhlé přechody na jiný druh krmení způsobují trávicí problémy. Po krmení necháme psa alespoň dvě hodiny v klidu. U rozrušeného psa krmení odložte na dobu, kdy se uklidní.
Psům nepodávejte sladké pečivo z hladké bílé mouky, cibuli, zelí, kapustu, česnek, lomivé kosti, cukrovinky s obsahem cukru, hlavně čokoládu a čokoládové výrobky, které jsou pro psa přímo toxické, dále potraviny slané (uzeniny) a kořeněné pálivým kořením, slezinu (způsobuje průjem) a potraviny slazené umělým sladidlem (v zahraničí byla popsána úmrtí v souvislosti s požitím výrobků s umělým sladidlem xylitol).
Krmnou dávku dospělého psa sestavujte podle typu jeho zátěže. Jinak je třeba krmit i březí a kojící feny. Pokud krmíte granulemi, vezměte v úvahu tyto zásady: Nestřídejte granule a tradiční stravu. Nepřidávejte nikdy ani granule do normální stravy. Ke granulím by se neměly přidávat ani vitamínové a minerální přípravky, pouze po dohodě s veterinářem. Předávkováním můžete psovi způsobit vážné zdravotní komplikace.
Doporučeno je pouze podávání kloubních přípravků, které granule neobsahují. Pokud možno granule neměňte, a když už tak činíte, převádějte psa na jiný typ pozvolna a postupně. Množství denní krmné dávky určuje hlavně výrobce na originálním balení. Rovněž se řiďte kondicí psa a podle ní tyto dávky upravujte.
V současné době se řada majitelů psů opět vrací k tradiční masové stravě, někteří proto, že granulovanou stravu ani od těch nejlepších výrobců jejich pes prostě není schopen strávit, případně má jiné zdravotní problémy, ale hodně lidí si je také dobře vědomo, že na tradiční masité stravě jejich pejsek nejen nejlépe prospívá, ale také si nejvíce pochutná. Oblíbená a levná je zejména masová směs Vetamix nebo Falco.
Jestli se rozhodnete svému psovi vařit, najdete jistě i další prodejce levného masa ve svém okolí. Ideální je k vařené stravě přidávat kompletní vitamínový a minerální přípravek, kterých je na našem trhu spousta (například Canvit Multi pro dospělé psy, Canvit AK pro mladé psy v růstu, stresu, zátěži a rekonvalescenci, Canvit Senio pro psy staré, dále Roboran H a další).
Někteří chovatelé preferují krmit masem syrovým pro jeho vyšší výživnou hodnotu, pak je třeba maso hluboce zmrazit, aby se zničily zárodky parazitů, kteří se v něm mohou vyskytovat. Maso by mělo být čerstvé, nezapáchající, takové maso následně zmrazte na teplotu -21 °C po dobu 3 týdnů a po rozmrazení nenechte maso dlouho při pokojové teplotě, aby se na něm nepomnožily choroboplodné zárodky (nejrychleji se tak děje u masa drůbežího).
U starších psů a psů s choulostivým trávením se doporučuje podávat krmivo rozdělené zpravidla do 2–3 denních dávek, aby žaludek nebyl drážděn žaludečními šťávami vyráběnými „naprázdno“. Krmivo by mělo být kvalitní a dobře stravitelné, protože starší pes už má většinou opotřebované zuby a zhoršené funkce trávicích orgánů. Zohledněte také stav jeho zubů a dásní při výběru potravy a její konzistence.
Krmivo pro starší psy by mělo obsahovat méně bílkovin a mělo by mít nižší energetickou hodnotu než dříve, mělo by mít dostatek vápníku a fosforu a vitamínů a ostatních stopových prvků, protože starší pes už nedokáže tak dobře využít zdroje z potravy jako dříve. A také nezapomeňte na vlákninu pro dobré trávení. Vyhněte se podávání kostí a výrobků z bílé mouky.
U granulované i přírodní stravy byste vždy měli staršímu zvířeti přidávat ke krmení želatinové přípravky na obnovu kloubních chrupavek, abyste oddálili problémy s klouby. Na trhu je těchto přípravků celá řada a váš veterinář vám jistě poradí ten správný pro vašeho psa.
připravte štěňátku klidné místo na spaní, ne v průvanu ani u topení;
kupte měkký molitanový pelíšek, případně jej vystelte malou dekou o velikosti 80 x 80 cm;
nikdy štěňátku nepořizujte proutěný koš, mohlo by ho rozkousat.
Potrava:
cca do 3 měsíců krmte 4x denně;
cca do 5 měsíců krmte 3x denně;
cca do 12 měsíců krmte 2x denně;
od 1 roku krmte 1x denně.
Nejvhodnější jako krmivo:
granule - suchá strava dle věku psa (pro štěně, pro dorost, pro dospělé);
vařené maso (nesolené, nekořeněné) - kuřecí, krůtí, telecí, králičí;
zelenina (vařená i syrová);
piškoty, jogurt, sýry, šunka;
je-li štěně starší, cca 5 měsíců, dáváme na mlsání kosti od vepřového masa, žebírka - je to vhodné ke zdravému růstu zubů;
nezapomínáme na "žužlací kostičky", vepřová ucha sušená, játra, plíce, střívka.
Štěně musí mít denně čerstvou vodu!
Štěně čivavy nesmí ani v dospělosti:
mléko;
čokoládu, sladkosti;
sůl;
brambory;
kosti od drůbežího masa.
Odčervení štěněte:
každé štěně by mělo od svého chovatele odcházet 2-3x odčervené, toto musí mít zapsané v očkovacím průkazu či v pase pro malá zvířata;
nový majitel psa odčervuje štěně každých 14 dní od posledního odčervení přibližně do věku 4 měsíců, a to přípravkem získaným od chovatele či od veterináře (Cestal, Drontal, Caniverm a podobně);
příslušná dávka se určí dle váhy psa;
má-li štěně dlouho podezřele nafouknuté bříško, je 100% začervené, je tedy potřeba urychleně se poradit s veterinářem a nasadit odčervovací prostředek;
od věku 6 měsíců se preventivně odčervuje cca 2x ročně.
Očkování štěněte:
" od chovatele by štěně mělo být minimálně 1x očkované proti parvoviróze (cca 7. týden);
" nový majitel jde se štěnětem přibližně v 10. týdnu na očkování proti psince, leptospiróze, hepatitidě, infekčnímu kašli atd. (více informací zjistíte u veterináře);
" po 12 týdnech je třeba zajít na očkování proti vzteklině;
" kompletní plán očkování zvolí veterinář v místě bydliště.
Pokud je psík malátný, zvrací nebo má průjem, ihned vyhledejte veterináře! Nemoci štěněte:
nafouknuté bříško značí nejspíš, že je štěně začervené;
průjem (může mít ze stresu z nového prostředí) - zkuste dietu: černý čaj osladíte Glukopurem a podáváte injekční stříkačkou do tlamičky štěněte. Pozor, štěně se průjmem odvodňuje, musí tedy pít. Samo od sebe nepije tak často, proto jej uměle napájejte oslazeným černým čajem. Přidávejte psí piškoty. I když štěně podomácku léčíte, raději vyhledejte veterináře a ten určí další průběh léčby.
Úrazy a pády:
štěňátko hlídejte a nenechávejte ho nikdy samotné na gauči či ve výšce - nemá pud strachu, a když spadne, bývají tyto pády velmi tragické až smrtelné;
od mládí štěně učte chodit na vodítku - na prvním místě by měla být bezpečnost štěněte, vodítko jej uchrání před vběhnutím pod auto, případně před zlým rozzuřeným psem.
Zuby:
zuby malého štěňátka jsou velmi ostré, procvičovat by se měly kousáním větviček, šišek, hraček prodávaných ve zverimexu a podobně;
kolem 4. až 5. měsíce se štěně začíná přezubovat, sledujte, zda vypadly postupně všechny zuby včetně špičáků (velkou vadou je, když má pes v dospělosti zdvojené zuby, a to hlavně špičáky, je to nepřípustné pro chovnost psa). U čivav bývá obvyklé, že špičáky samy nevypadnou, a je třeba je psovi vyviklat nebo u veterináře odstranit pod narkózou. Je to rychlý zákrok a hlavně běžný. Nemusíte se ničeho bát.
Hárání:
fenky začínají poprvé hárat kolem 6. až 9. měsíce, chraňte je tedy v tuto dobu před nakrytím.
Uši, oči, stříhání drápků:
uši čistěte jemně smotkem vaty či fáčem, případně vatovými tyčinkami;
drápky stříhejte malými nůžkami "gilotinkami" sami, případně požádejte veterináře.
Ochrana před parazity - blechy, klíšťata:
na trhu je spousta přípravků, například Frontline, obojek proti klíšťatům či ampule s látkou, která odpuzuje klíšťata, případně se poraďte s veterinářem.
Koupání:
někteří chovatelé je nedoporučují z důvodu narušení přírodního filtru (maz) srsti - je možno koupat 6x ročně.
Venčení:
již od chovatele přichází štěňátko s nějakými hygienickými návyky, venčí se na připravené noviny nebo plínku, hadr na podlahu a podobně;
časem jej naučte, že na noviny či hadr se nechodí, ideální je posouvat stále dané místo - jeho WC - dál ke dveřím, až jej zcela zrušíte, naučí se venčit venku;
je třeba jej zpočátku (2.-3. měsíc věku) brát 5-6x ven, většinou hned po jídle a spaní;
Čivava vzhledem ke své hmotnosti potřebuje daleko hutnější, energeticky výživnější stravu než například 80kg bernardýn. Bernardýn potřebuje na kilo své tělesné hmotnosti denně 41 kalorií, čivava 112 kalorií. Potrava čivavy musí být tedy přizpůsobena větší energetické spotřebě, pokud má jedinec zůstat až do vysokého věku zdravý. Ale nebojte se, denní dávka krmiva u trpasličího plemene je velmi malá a náklady i na to nejkvalitnější krmení jsou oproti větším psům nižší. Někteří majitelé čivav krmí psíky průmyslově vyráběnou potravou pro psy – granulemi a konzervami, jiní připravují krmení sami doma. Čivavy většinou mají rády ovoce, vařenou zeleninu a kuřecí maso. Při přípravě domácí stravy nesmíme zapomínat na přísun vitamínů a minerálů, je nutné obstarat si informace o domácí přípravě jídla pro psy a pravidelně sestavit menu s ohledem na potřebu psa. Obecně platí, že jídlo by mělo mít pokojovou teplotu, v létě může být trošku chladnější a v zimě teplejší. Nikdy čivavě nedáváme luštěniny, uzeniny a sladké jídlo – podávání sladkostí má nepříznivý vliv na zuby psa a také se mohou objevit problémy se slzícíma očima.
Při výměně mléčných zubů za trvalé zuby bychom měli kontrolovat, jestli mléčné zuby vypadly. U trpasličích psů, nejen u čivavy, nevypadávají často při výměně zubů špičáky samy od sebe a musí je vytáhnout veterinář. I čivavy mohou mít, stejně jako ostatní plemena psů, problémy se zubním kamenem, příznivě na stav zubů působí chroupání granulí, zuby lze podobně jako u jiných plemen psů čistit speciálním zubním psím kartáčkem a psí pastou na zuby.
Psi bez zubů nepreferují určitou velikost granulí, někteří mají rádi menší, jiní větší. Záleží spíše na oblíbenosti určité značky, a jsou-li dané granule velké, můžete je nadrtit. Není dostupná informace o tom, které granule jsou extra měkké. Pokud pejsek granule polyká, jsou vhodnější granule, které v žaludku nebobtnají, například Platinum, Yoggies.
Psí oči se podobají lidským a mohou trpět obdobnými potížemi, které ovlivňují kvalitu zraku. Mezi taková onemocnění patří výtok z očí, otok, zánět spojivek a další.
Pokud vašemu psovi slzí oči jen někdy, může jít o alergickou reakci (obvykle se projevuje stejně jako u lidí v letním období, kdy je v ovzduší mnoho pylů).
Ať už jde o slzení silné či slabé, může naznačovat zánět spojivek nebo zánět rohovky. Některá plemena jsou k zánětům rohovky zvláště náchylná. Jsou to většinou plemena, která mají vypouklé oči (boxer, buldok). Zánět rohovky se projevuje viditelným zmodráním oka, což je způsobeno neprůhledností čočky, nebo čočka nateče.
Zánět spojivek
Zánět spojivek se projevuje zarudnutím spojivky, můžeme pozorovat slabý nebo silný hnisavý výtok z očního koutku. V pozdějším stadiu je již bolest velká a oko zůstává polozavřené. Onemocnění se může vyvinout v chronický zánět spojivek, o něm hovoříme tehdy, když neustávají příznaky nemoci, nebo se nemoc v krátkých intervalech opakuje. Příčinou může být malé cizí těleso v oku nebo špatně rostoucí řasy či vchlípené víčko. Pokud na svém psovi pozorujete podobné příznaky v malé intenzitě, vykapávejte mu oči kapkami do očí, případně vytrhejte nevhodně rostoucí řasy, které mohou být příčinou potíží.
Ektropium
Ektropium je odchlípení očního víčka. Zde je nutný chirurgický zákrok. Odchlípení víčka může být buď vrozené, anebo získané například úrazem či po zánětu a někdy se tato nemoc objeví bez zjevné příčiny ve stáří psa. Na psovi pozorujeme zánět spojivek, který je velmi často spojen se slzením očí. Oko je podrážděné, slzí, může mít zanícenou rohovku a spojivkový vak. Nemoc se léčí podle toho, v jakém je stadiu. Při tomto onemocnění může docházet k výtoku hnisu. Pomoci mohou oční kapky, ale jen v některých případech.
Vřídek na rohovce
Vřídek na rohovce vzniká úbytkem hmoty rohovky. Může být získán buďto mechanicky, nebo infekcí. Oko má hrubou strukturu, je zarudlé a pes si je neustále otírá tlapkou. Toto onemocnění je velmi bolestivé, proto je zapotřebí vyhledat rychle lékaře, který určí v jakém stadiu nemoc je. Pokud je v rané fázi, veterinář jen předepíše kapky, pokud je v pozdější, veterinář sešije obě víčka po dobu zhruba deseti dnů, aby se bolest nezvyšovala a oko mělo šanci se pořádně zahojit.
Uveitida
Uveitida je nemoc postihující obě nebo jen jedno oko. Je to zánět duhovky s okolními strukturami oka. Zornička je velmi malá, oko zrudlé a zavřené, pes se vyhýbá světlu. Toto onemocnění je vždy velmi závažné a je nutné je léčit pomocí kapek a podáváním protizánětlivých prostředků ústní cestou.
Glaukom
Glaukom neboli zelený zákal čočky se projevuje tím, že pes začne špatně vidět. Příznaky můžeme pozorovat i pouhým okem – zvětší se celá bulva. Glaukom je pro psy velice bolestivá nemoc. Někdy se může objevit oboustranný zákal čočky, bílý zákal, který většinou postihuje starší psy. Tato nemoc se vyvíjí pomalu, vede ale ke ztrátě zraku. Při jakýchkoliv přetrvávajících obtížích navštivte s pejskem veterináře, aby posoudil závažnost nemoci.
Koupání psa představuje určitý rituál, přestože se nekoná tak často. Někteří psi vodu přímo milují, jiní by před puštěným kohoutkem málem „vyskočili“ z kůže.
Letní měsíce sice někteří psi využijí k vodním radovánkám, nicméně o „koupací lázeň“ se v tomto případě nejedná. V zásadě platí pravidlo, že by se měl pes koupat vždy, když je viditelně špinavý nebo zapáchá. Většinu plemen postačí koupat jen dvakrát či třikrát do roka. Někteří psi, například skotští teriéři, mají sklon k lupům, a proto by se měli koupat jednou měsíčně. Záleží také na tom, zda se pes pohybuje jen ve venkovním prostředí, nebo se drží doma, případně chodí na výstavy.
Ke koupání používejte vždy speciální šampóny určené pro psy. Většina šampónů dokáže také bojovat proti vnějším parazitům, mají dezinfekční účinek a mnoho pěsticích přísad. Použít můžete také dětské šampóny, ale nikdy ne obyčejná mýdla. Pokud není srst příliš znečištěná, je pro rychlé ošetření vhodný suchý šampón. Jedná se o prášek, který důkladně vetřete do srsti a pak vykartáčujete.
Před koupáním vždy srst dobře rozčešte a vykartáčujte. Do nachystané vaničky napusťte teplou vodu odpovídající přibližně teplotě těla (cca 38–40 °C). Předem se musíte přesvědčit, jestli voda není moc horká nebo studená. Vody by mělo být tolik, aby šla dobře nabírat menší nádobkou (maximálně po kolena). K ruce si nachystejte potřebné pomůcky a přípravky, abyste je pak nemuseli shánět, až pes bude ve vaně (někteří toho rádi využijí a z vany vám utečou). Budou to osušky, ručníky (čím více, tím lépe), šampón, balzám, plastová láhev na ředění – v té už by měl být nachystaný naředěný šampón (jestli používáte dva různé šampóny, tak si nachystejte raději obě lahve), vatové tampóny do uší. Máte-li většího psa, vybavte se nepromokavou zástěrou, případně i rukavicemi.
Do připravené lázně postavte psa. Je-li to možné, pak čelem ke zdi, aby neměl tendenci z vany odcházet. To se týká hlavně větších plemen. S některými psy budete možná i přesto trochu zápasit, nebo musíte být alespoň stále ve střehu, aby nevyskočili. Psovi důkladně namočte celé tělo kromě hlavy (jakmile psovi namočíte hlavu, bude mít snahu se celý otřepat). Tu umyjte až úplně nakonec. Psa polévejte nebo použijte sprchu (pokud se nebojí). Až bude důkladně namočený (u psů s hustou srstí to není tak snadné), naneste na několik míst šampón (záda, hruď, končetiny, ocas). Lépe se roztírá šampón předem rozmíchaný s trochou vody v láhvi. Tuto směs nalijte psovi na záda a postupně rozetřete na hruď, boky, končetiny a ocas. Pečlivě ho promasírujte (podle hustoty srsti) a dobře opláchněte. Nešetřete vodou. Psa vysušte do sucha ručníky, nebo použijte vysoušeč vlasů.
V běžných podmínkách domácnosti se pes koupe ve vaničce vložené do vany, přímo ve vaně nebo se (pro malá nebo trpasličí plemena) vanička umístí na desku položenou přes vanu. Pes by měl ve vaně stát na protiskluzové rohoži. Koupete-li venku na dvoře, pak umístěte vanu tak, aby odtok směroval ke kanálku. Někteří chovatelé mají k těmto účelům speciálně upravené místnosti, kde své psy nejen koupou a upravují, ale také zde například odchovávají štěňátka. Jestliže si nevíte rady s koupáním svého psa, netroufáte si na to, nemáte vhodné podmínky nebo ho prostě doma koupat nechcete, můžete psa nechat vykoupat v psím salónu, kde se psi upravují. Vodíte-li psa pravidelně stříhat, trimovat a podobně, bývá součástí úpravy většinou i koupání, takže vám tato práce doma odpadne.
