Zajímá vás téma PŘÍZNAKY NAPADENÍ? Tak právě pro vás je určen tento článek. Veš a blecha se řadí mezi vnější parazity neboli ektoparazity. Trápit vás mohou u koček i psů a prevencí proti nim je správná hygiena.
Jak vypadá blecha
Blecha patří mezi nejhojnější a nejčastější cizopasníky psa. Není nebezpečná jen svým vlastním cizopasením, ale i tím, že je mezihostitelem tasemnice psí.
Blecha je malý drobný parazit, velký 1–5 mm. Dokonalé přizpůsobení blech k cizopasnému způsobu života se projevuje v jejich stavbě těla. To je ze stran zploštělé, s mohutně vyvinutým třetím párem končetin. Blechy tak snadno pronikají srstí hostitele a znamenitě na velké vzdálenosti skáčou. Skoky dlouhé až 1,5 m jsou důležité pro šíření cizopasníka z jednoho hostitele na druhého. Celé tělo blechy je silně vyztužené chitinem, takže je velmi pevné. Je červenohnědě zbarvené, lesklé. Samice jsou větší než samci.
Dospělé blechy jsou stálí cizopasníci psa. Svého hostitele tu a tam nakrátko opouštějí, ale jen proto, aby zanedlouho cizopasili zase na jiném. Blecha psí dává přednost psům, ale příležitostně, po omezenou dobu, je schopna žít i na jiném hostiteli. Při zvlášť silném napadení psa mohou blechy dočasně přejít i na člověka.
Samice kladou vajíčka především do skulin v podlaze a nečistot v okolí lože psa. Při velmi silném napadení je kladou také přímo do jeho srsti. Vajíčka pak obyčejně spadnou a dostanou se mimo tělo psa. Za 5–12 dní se z nich líhnou larvy. Jsou asi 4–5 mm dlouhé, bělavé, porostlé jemnými chloupky. Vždy žijí mimo tělo hostitele, na zemi, obvykle v jeho blízkém okolí. Živí se organickými částečkami prachu. Přitom mohou pohltit i vajíčka tasemnice psí, narazí-li na ně. Obvykle po 9–11 dnech se larvy zakuklí. Klidové stadium ve vývoji blechy – kukla – trvá většinou 11–20 dní. Kukly lze nalézt v okolí hostitele. Zámotky opouštějí dospělci, kteří ihned vyhledávají psa, aby mohli sát krev. Jinou potravu nejsou schopni přijímat. Krev sají obě pohlaví. U samic předchází sání krve každé snůšce vajíček. Za příznivých podmínek může celý vývoj od vajíčka po dospělce trvat dokonce jen 18 dní. Dospělé blechy žijí průměrně 3–5 měsíců.
Jen výjimečně, u mimořádně zanedbaných jedinců, a zvláště za teplého počasí, může celý vývoj blechy včetně larvy a kukly proběhnout v srsti psa.
Pokožku hostitele dráždí blechy pouhým svým pohybem v srsti. Ale také ji poškozují, když ji nabodávají při přijímání potravy. To vše vyvolává velice silné svědění. Do bodných ranek, které způsobují sáním, vpouštějí blechy sliny obsahující podobně jako u klíšťat látky, které brání sražení krve. Tyto látky však také dráždí tkáně v okolí ranky, což opět vyvolává svědění. Pes se v těchto místech škrábe, a kam dosáhne zuby, tam se i kouše. Přitom může snadno pohltit blechu nakaženou tasemnicí a infikovat se. Mnohdy se pes škrábe a kouše při
V naší poradně s názvem STRUPY NA KŮŽI U KOČEK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Milan Karabčík.
Zdravím je zimní počasí a kočka se neustále drbe prohlédl jsem jí a nahmatal malé stroupky po celé délce hřbetu od hlavy až k ocasu jinde ne jsem z vesnice a kočka chodí denně ven chytá myši a samozřejmě přijde do styku i s jinýma kočkama . Divné je že nejde ani do svých oblíbených pelíšků.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Veterinář.
Kočičí miliární dermatitida, často nazývaná kočičí stupy, je běžné kožní onemocnění, které postihuje kočky všech věkových kategorií a plemen. Tento stav je charakterizován malými, vyvýšenými a krustovitými lézemi, které se obvykle nacházejí na hlavě, krku a zádech kočky. Tyto hrbolky na krku a zádech kočky mohou extrémně svědit, což způsobuje, že se kočka škrábe a kouše si postižená místa, což vede k dalšímu podráždění a potenciální sekundární infekci kůže. Miliární dermatitida u koček může být způsobena různými faktory, ale dva nejčastější jsou přecitlivělost na bleší kousnutí a alergie, a to i alergie na ostatní kočky. Zde můžete vidět, jak vypadá miliární dermatitida u koček: https://www.google.cz/image…
Léčba kočičí miliární dermatitidy začíná identifikací a řešením základní příčiny, jako jsou blechy, alergie nebo infekce. Váš veterinář může předepsat topické krémy nebo masti, perorální léky nebo doporučit hypoalergenní dietu, která pomůže zvládnout příznaky.
Při správné a trvalé léčbě může mnoho koček zaznamenat výrazné zlepšení svého stavu a vést pohodlný život.
Chcete-li pomoci vaší kočce s miliární dermatitidou, existují různé možnosti léčby.
Zde je to, co můžete udělat:
1. K hubení blech používejte přípravky proti blechám: Pokud jsou problémem blechy, je nezbytné zavést účinná opatření proti blechám.
2. Poraďte se se svým veterinárním lékařem o změně stravy: Pokud máte podezření na alergie na kočičí krmivo, může být doporučena hypoalergenní nebo nová proteinová dieta.
3. Aplikujte předepsanou kontaktní léčbu: Léčivé šampony, spreje nebo krémy mohou pomoci zmírnit svědění a zklidnit kočičí kůži.
4. Podávejte předepsané léky: Antihistaminika nebo kortikosteroidy mohou být použity ke snížení zánětu a zmírnění alergických reakcí u koček.
5. Léčba sekundárních infekcí: Antibiotika nebo antifungální léky mohou být předepsány, pokud se v důsledku poškrábání vyvinuly bakteriální nebo plísňové infekce.
Závěrem lze říci, že miliární dermatitida je běžné kožní onemocnění u koček, které může být způsobeno bleší alergickou dermatitidou, alergeny z prostředí, potravinovými alergiemi a folikulitidou. Ačkoli jsou příznaky u různých případů často podobné, je důležité rozpoznat příčinu miliární dermatitidy vaší kočky, abyste jim mohli poskytnout tu nejlepší možnou léčbu a péči. Promluvte si se svým veterinářem o potenciálních spouštěcích mechanismech miliární dermatitidy vaší kočky a o tom, co můžete udělat pro zmírnění jejích příznaků.
Při pohledu na neustále se škrábající kočku zbystří asi každý majitel a začne svého miláčka podrobovat důkladné kontrole. Příčin škrábání u koček může být hned několik. Nejčastější příčinou jsou však zevní parazité. Mezi ty nejznámější a snad nejvíce rozšířené patří blecha, ať už blecha kočičí, psí nebo obecná. Není pouze velmi nepříjemná v srsti, ale je rovněž zdrojem nákazy tasemnicí, protože je mezihostitelem jejího vývoje. Při zjištění tohoto parazita musíme rychle sjednat nápravu a provést „odblešení“, blecha se totiž rychle rozmnožuje a může nám zamořit celý byt. Při opakovaném použití přípravků na hubení blech, například insekticidní zásypy, šampony, obojky, musíme provést i důkladný úklid bytu a hlavně kočičího pelíšku.
Dalším nepříjemným zdrojem škrábání je napadení kočky zákožkou svrabovou, tedy svrab neboli prašivina. I když je tato nemoc zmiňována především u psů, častěji bývá diagnostikována u koček. Tento roztoč vyvrtává chodbičky na povrchu kůže, kde klade vajíčka. Vyvolává silné svědění, kočky se neustále čistí a škrábou a tím roznášejí roztoče po celém těle. Nemoc se lehce odhalí – na kůži jsou šupinky a strupy, kočky trpí záněty kůže, jsou vyčerpané, netečné. Pokud nejsou léčeny, umírají na celkové vyčerpání. Nemoc se dá v dnešní době úspěšně léčit injekcemi nebo léky – ovšem pouze preparáty pro zvířata. Je lehce přenosná na jiné kočky i psy, proto při zjištění nákazy kočku izolujte od ostatních domácích zvířat. Při nedodržení hygieny může dojít i k nakažení člověka. Svrab je problémem u koček s volným pohybem, u koček chovaných v bytě se se svrabem téměř nesetkáme.
Mezi obtížné parazity patří i ušní roztoči, kteří infikují zevní zvukovody a dráždí sliznici, což vyvolá nadměrnou tvorbu mazu. Maz potom vytváří typické hrudky, kočka si ucho často škrábe a má ho sklopené. Škrabáním si zanese do ucha infekci a tím vnikne zánět. Léčba bývá naštěstí úspěšná.
Kočka si z toulek v přírodě může přinést dalšího nepříjemného parazita – klíště. Klíště nemůže na kočku přenést nemoci, které přenáší na lidi, například klíšťovou encefalitidu, ale dochází k tomu, že se kočka škrábáním snaží přisáté klíště ze své kůže odstranit, a to i velmi razantně – rozškrabáním kůže do krve.
Méně častým parazitem, který vyvolává svědění, je sametka zarděnková. Vedle výrazného svědění dochází i ke zvýšené tvorbě šupin. Místy dokonce vypadává srst. Také tímto parazitem se nakazí pouze kočky s možností volného pohybu.
Nelze zapomenout na napadení koček obtížným hmyzem – komáry. I když se toto napadení stává poměrně zřídka, může vyvolat pro kočku nepříjemné svědivé reakce kůže.
Proti zevním parazitům v dnešní době existuje mnoho vh
Při pohledu na neustále se škrábající kočku snad zbystří zrak každého majitele, takže začne svého miláčka podrobovat důkladné kontrole. Příčin škrábání u koček může být několik. Nejčastějším důvodem jsou zevní parazité. Mezi ty nejznámější a snad nejvíce rozšířené patří blecha, ať už blecha kočičí, psí, nebo obecná. Není pouze velmi nepříjemná v srsti, ale je i zdrojem nákazy tasemnicí, neboť je mezihostitelem jejího vývoje. Při zjištění tohoto parazita musíme rychle sjednat nápravu a „odblešení“, protože blecha se rychle rozmnožuje a může zamořit celý byt. Při opakovaném použití přípravků na hubení blech, například insekticidní zásypy, šampony, obojky, musíme provést i důkladný úklid bytu a hlavně kočičího pelíšku.
Mezi obtížné parazity patří i ušní roztoči, kteří infikují zevní zvukovody a dráždí sliznici, což vyvolá nadměrnou tvorbu mazu. Maz potom vytváří typické hrudky, kočka si ucho často škrábe a má ho sklopené. Škrabáním si pak zanese do ucha infekci a tím vnikne zánět. Léčba naštěstí bývá úspěšná.
Kočka si z toulek v přírodě může přinést i dalšího nepříjemného parazita – klíště. Přestože klíště nemůže na kočku přenést nemoci, které přenáší na lidi (klíšťovou encefalitidu), při zachycení na kočičí kůži se kočka škrábáním snaží klíště odstranit, a to i velmi razantně – rozškrabáním kůže do krve.
Mezi méně často se vyskytující parazity vyvolávající svědění patří sametka zarděnková. Kromě výrazného svědění dochází ke zvýšené tvorbě šupin. Místy vypadává srst. Také tímto parazitem se nakazí pouze kočky s volným pohybem.
Nelze zapomenout na napadení koček obtížným hmyzem – komáry. I když se toto napadení stává poměrně zřídka, může vyvolat pro kočku nepříjemné svědivé reakce kůže. Kočka svým škrábáním a kousáním kůži často velmi naruší a poškodí ji do krve a následně dochází k tvorbě strupů.
Proti zevním parazitům v dnešní době existuje mnoho vhodných preparátů, ať už jsou to obojky, spreje, nebo pipety k nakapání na kůži. Při nadměrném napadení parazity je vhodné léčbu konzultovat s veterinárním lékařem.
Bohužel i kočky v dnešní době postihly takzvané „civilizační choroby“, které se projevují kromě jiných příznaků i silným svěděním kůže. Patří mezi ně nevhodná potrava, reakce na šampony a spreje, reakce může být i psychická, například na změnu prostředí, další nové zvíře v domácnosti a mnoho a mnoho dalších. Prakticky je to stejné jako u nás lidí – snad téměř každého z nás někdy potkalo „vyražení červených pupínků“ a následně nepříjemné svědění, třeba jen po požití běžné mandarinky.
Srst skotské klapouché kočky je třeba jednou týdně pročesat. Dále se musí pravidelně kontrolovat a čistit uši, abyste předešli napadení roztoči. Mezi příznakynapadení patří tmavohnědý maz a časté drbání. Trpí-li kočka zmíněnými problémy, měli byste vyhledat veterináře, který se o ni postará. Ve vrhu bývají přibližně tři až čtyři koťata. Uši koťat vypadají stejně jako uši normálních koček, klopit se začínají zhruba ve 4 týdnech věku kotěte.
Svrab je velmi nakažlivý a jeho prvním příznakem je intenzivní škrábání. Život parazita není vázán na roční období, proto je důležité před ním chránit kočky po celý rok. Svrab, který způsobuje parazit Notoedres cati, se vyskytuje u koček, ale je přenosný i na lidi. Toto parazitární onemocnění se nedoporučuje podceňovat, při pozdní nebo špatné diagnóze se následně léčí o to hůře a zdlouhavěji.
Dospělé zákožky žijí ve spodní vrstvě kůže, kde vrtají chodbičky a kladou vajíčka. Jedná se o roztoče velkého cca 3 mm. Celý vývojový cyklus zákožek trvá zhruba tři týdny. Inkubační doba je velmi variabilní, může trvat několik dní až týdnů a závisí na množství přenesených roztočů. Onemocnění začíná malými, velmi svědivými lézemi na ušních boltcích, které se v důsledku neustálého drbání a lízání rychle rozšiřují a mění se na hluboký zánět kůže s druhotnou bakteriální infekcí. Kůže může na těchto místech zesílit a skládat se do záhybů. Mezi projevy napadení svrabem patří ztráta srsti a výskyt bezsrstých míst na těle, zarudnutí pokožky. Vlivem škrábání vznikají na kůži takové druhotné změny, jako jsou povrchové krváceniny, prasklá kůže a bakteriální kontaminace; ta může zastřít příznaky samotného svrabu a kočka je pak mylně léčena na jiné onemocnění kůže. V pokročilejších stadiích se na kůži mohou vyskytnout zaschlé krusty po prasklinách kůže a srst se nachází pouze na ojedinělých místech. Vedle kožních změn kočky trpí zánětem kůže po sekundární infekci, jsou vyčerpané a malátné, málo se pohybují, nemohou přijímat krmivo. Pokud nejsou léčeny, hynou pro celkové vyčerpání a sepsi. Diagnostika tohoto onemocnění není zrovna jednoduchá, zvláště v počátečním stadiu. Je nutno navštívit veterináře, který provede rozbor z kůže.
U koček se vyskytují dva základní druhy svrabu: strupovka kočičí (kožní), ta se projevuje na kůži, a strupovka ušní (ušní), která se objevuje v uších.
Svrab se přenáší velmi snadno přímým kontaktem, je často považován za nemoc ze špíny, ale mohou jím onemocnět i zvířata ve velmi dobré péči. Rizikem přenosu totiž mohou být veterinární ordinace, salony a další prostředí, ve kterých se zvířata mohou s ostatními nakaženými potkat, nebo sdílený kočičí pelech. Takže i když chováte svou kočku v hygienicky čistém prostředí, může i ona chytnout svrab.
Parazit se obvykle začíná vyskytovat na okraji ušních boltců, odkud se rozšíří na krk, hlavu a poté na zbytek těla. Svrab napadá kočky jakéhokoliv plemena a věku, může se přenést i na člověka. Proniká do vrchních vrstev kůže, kde si buduje chodbičky, v nichž žije a klade vajíčka. Onemocnění se
Srnčí zvěř může nakazit několik druhů střečků: střeček podkožní, střeček nosní a hltanový.
U člověka je potvrzený výskyt i střečka lidského. Střeček lidský se rovněž objevuje u koček, prasat a krav. Jeho larva se obvykle zavrtá pod kůži, kde žije 12 týdnů. S tímto parazitem se často setkávají cestovatelé do Střední a Jižní Ameriky.
Příznaky
Oplozené samičky střečků podkožních nalétávají od května do srpna na pasoucí zvěř a kladou do spodní části těla vajíčka (až 800 kusů!). Z těchto vajíček se během několika dní vylíhnou larvy, které pronikají pod kůži a migrují podkožím směrem k páteři. Toto jejich cestování trvá zhruba 7 měsíců. Koncem zimy se pak vrací do podkoží ale v oblasti hřbetu a beder, kde se začínají dělat typické střečkové boule. Zralé larvy pak naruší kůži a opouští hostitele. Kůže je v době, kdy se střečci dostávají z těla zvířete plná malých děr, otvory se pak zajizví. Vývoj larev zde v podkoží vyvolává zánět a právě jeho výpotkem se larvy živí. Svaly a svalovina by ale neměly být přítomnosti larev nijak poškozeny.
U nosních a hltanových střečků samičky nekladou vajíčka ale již larvy, které se pomocí háčků uchytí na sliznici. Larvy pak migrují do nosních dutin hostitele, kde také přečkají zimu a neustále díky parazitování na zvířeti rostou. Během své migrace se mohou dostat i do hltanu, nosních dutin, hlavových dutin a mohou poškodit i mozkový obal. Tyto larvy se živí hlenem.
Nebezpečí hltanových střečků spočívá v tom, že vývoj střečků probíhá v hltanu, a tak narušuje příjem potravy zvířete, díky čemuž je zvíře unavené a pohyb mu činí problém. Někdy také mohou střečci způsobit dýchací potíže.
Pokud je srnčí maso napadené střečky jen mírně, dá se odblanit a po správné tepelné úpravě i sníst. Pokud je ale napadení střečky rozsáhlé, je maso nepoživatelné. U této nemoci je tedy důležitý rozsah napadení cizopasnými mouchami.
Veš psí (Linognathus setosus) je dokonale přizpůsobena k cizopasnému způsobu života. Tělo bílé barvy je zploštělé shora dolů. Kratší silné končetiny nejsou uzpůsobeny ke skákání. Hlava vši je užší, mírně protáhlá. Dospělci a larvy tohoto parazita se živí krví hostitele. Vši jsou málo pohyblivé. Když se rozhrne srst zavšiveného psa, přisátá veš se nesnaží ukrýt. Nabodávání kůže vyvolává u psa úporné svědění. Pes se škrábe a kouše, způsobuje si na pokožce drobná i větší zranění. Ta se mohou druhotně infikovat a vzniká ekzém.
Celý vývoj vši se odehrává na těle hostitele. Oplozené samice kladou vajíčka do srsti psa. Zvláštním tmelem je přilepují k jednotlivým chlupům. Vajíčka nalepená na chlupech se nazývají hnidy. Podle nálezu hnid lze také spolehlivě rozpoznat, že je pes zavšiven. Ke svému vývoji potřebují vajíčka vší stálou teplotu těla hostitele. Při ní se larvy líhnou asi za 30 dní. Protože jsou tato vývojová stadia tvarem těla velice podobná dospělým vším, nazývají se někdy také nymfy. Klidové stadium neboli kukla ve vývoji vši chybí. Larvy či nymfy následně prodělávají další vývoj, vytvářejí se u nich pohlavní orgány a mění se v dospělé vši. Pouze při silném napadení psa, kdy na jednom hostiteli může být i několik tisíc cizopasníků, se vši zdržují kdekoli. Jinak dávají přednost hlavě, zvláště čenichu, těsnému okolí pysků, očí a uší. Vyskytují se poměrně často také zespoda na krku, na prsou a na hrudi.
Déle trvající zamoření se pozná podle zbarvení hnid. Ty jsou zpočátku bílé, na povrchu lesklé. Když je víčkem, které je na jednom konci, opustí larva nebo nymfa, změní se jejich barva. Nález hnid obojího zbarvení znamená, že pes je již dlouho hostitelem tohoto parazita. Vši se většinou přenášejí ze psa na psa přímým stykem. Nepřímý přenos je vzácný. Protože neskáčou, může k přenosu dojít jen při bezprostředním setkání dvou psů.
Zavšivení je dokladem špatné péče o psa. Vši milují klid, proto se jim daří zejména v srsti, která není ošetřována vůbec anebo jen nedostatečně. K slabšímu napadení může ovšem dojít i u řádně česaného a kartáčovaného psa, pokud se setkal s jiným, silně napadeným psem.
U ovcí a koz se Panacur používá k léčbě napadení dospělci i nezralými stadii nematodů gastrointestinálního a respiratorního traktu a plochými červy, jako jsou Haemonchus spp., Ostertagia spp., Trichostrongylus spp., Cooperia spp., Nematodirus spp., Oesophagostomum spp., Bunostomum spp., Capillaria spp., Trichuris spp., Strongyloides spp., Dictyocaulus filaria, Moniezia spp.
Účinnou látkou je fenbendazolum 28 mg v 1 ml. Přípravek lze aplikovat zvířatům v kterémkoli stupni březosti a laktace. Podává se perorálně v krmivu nebo přímo do tlamy.
Obecná dávka pro ovce a kozy je 1 ml přípravku na 5 kg živé hmotnosti (5 mg fenbendazolu na 1 kg živé hmotnosti) jednorázově. Při napadení plochými červy se přípravek aplikuje v dávce 2 ml na 5 kg živé hmotnosti (10 mg fenbendazolu na 1 kg živé hmotnosti) jednorázově, a to perorálně běžným dávkovacím aplikátorem nebo pomocí plastové injekční stříkačky.
Ochranná lhůta po použití je u masa 14 dnů, u mléka 7 dnů.
Demodikóza je kožní onemocnění způsobené přemnožením parazita, konkrétně trudníka. Trudník psí je roztoč žijící v chlupových váčcích a mazových žlázách. Při onemocnění způsobuje zánět chlupových váčků, jehož důsledkem je vypadávání chlupů a tvorba zarudlých míst až puchýřků. V malém množství žije v kůži většiny savců a teprve při oslabení imunity dochází k jeho množení, a tedy i k typickým projevům demodikózy.
Trudníci mají doutníkovitý tvar těla velikosti 0,3–0,5 mm. K jejich přenosu z matky na štěně dochází v prvních dnech života štěněte, zejména při sání mléka. Demodex není jiným způsobem přenosný na zvíře ani člověka. Není tedy možné chytit jej při venčení v parku s ostatními psy a podobně.
Nejvíce postiženou skupinou psů jsou krátkosrstá plemena.
Demodikóza se projevuje již výše zmíněným vypadáváním srsti. Jedná se o okrouhlá ložiska s prořídlou srstí a šedou barvou kůže. Uhynulí a oslabení trudníci jsou zanášeni krví do míšních uzlin, které pak bývají zvětšené. Mohou se také objevovat drobné puchýřky. Je důležité dát pozor na to, aby si pes puchýřky neškrábal a nezanesl tak do nich infekci. Při infekci přichází na řadu antibiotika, která oslabují imunitu, a tím pádem posilují výskyt demodexe. Dostáváme se tak do začarovaného kruhu. Podle rozšíření a věku psa rozlišujeme několik forem demodikózy.
Formy demodikózy
Lokální – objevuje se jen na několika místech jako okrouhlá ložiska. Nejčastěji bývá na hlavě, okolo očí a na čumáku.
Generalizovaná – jde o větší výskyt ložisek. Objevuje se i na bocích psa, lopatkách a nohách. Nedoléčená generalizovaná forma často přechází v pododemodikózu.
Pododemodikóza – vyskytuje se v meziprstí. Tato forma je bolestivá a psa může výrazně omezit v pohybu. Jedná se o nejhorší formu.
Juvenilní – touto formou trpí nejčastěji štěňata ve věku od 3. do 10. měsíců, může se však vyskytnout až do 2 let věku. Velmi často se vyléčí sama a není potřeba žádného zásahu. Převážně se jedná o lokalizovanou formu, kdy jen malé procento přechází ve formu generalizovanou.
Adultní – u dospělých psů. Může být jak lokální, tak generalizovaná.
Oslabení imunity může být dáno geneticky, v důsledku závažného onemocnění nebo po dlouhodobém podávání imunosupresivních látek (například kortikosteroidů, protinádorové terapie). U štěňat nastává imunitní problém často po očkování. Před zahájením léčby (zejména u generalizované formy) je vhodné nejprve vyloučit zdravotní problém, popřípadě ho začít léčit. Po celou dobu léčby se doporučuje podávat látky na posílení imunity, například betaglukan, pupalkový
Veš je cizopasník dlouhý 1–2 mm, který je dokonale přizpůsobený k cizopasnému způsobu života. Vším chybí křídla stejně jako blechám.
Veš je zploštělá shora dolů a má krátké silné končetiny, které nejsou přizpůsobeny ke skákání, takže je veš poměrně málo pohyblivá a lze ji snadno odhalit. Barva vši je šedavá až bělavá.
Dospělci i larvy vší se živí krví hostitele. Pohlavní dospělosti dosahují za 3 týdny. Dospělec se dožije 3 až 5 týdnů. Samice naklade až 150 vajíček. Vši žijí pouze v srsti, kam kladou i svá vajíčka. Ta se po 8 až 10 dnech změní v larvy, které se v dospělce vyvinou za 3 až 5 týdnů. Vši jsou dosti málo pohyblivé. Když se rozhrne srst zavšiveného psa, přisátá veš se nesnaží ukrýt. Blecha obvykle odskočí.
Nabodávání kůže vyvolává u psa úporné svědění, které má tytéž následky jako svědivost při zablešení. Pes se škrábe a kouše, čímž si na pokožce způsobuje drobná i větší zranění. Ta se druhotně mohou infikovat a vzniká ekzém.
Celý vývoj vši se na rozdíl od blechy odehrává na těle hostitele. Oplozené samice kladou vajíčka do srsti psa. Zvláštním tmelem je přilepují k jednotlivým chlupům. Vajíčka nalepená na chlupech se nazývají hnidy. Podle nálezu hnid lze také spolehlivě rozpoznat, že je pes zavšiven.
Ke svému vývoji potřebují vajíčka vší stálou teplotu těla hostitele. Při ní se larvy líhnou asi za 30 dní. Protože jsou tato vývojová stadia tvarem těla velice podobná dospělým vším, nazývají se někdy také nymfy. Klidové stadium neboli kukla ve vývoji vši chybí. Larvy či nymfy ale prodělávají další vývoj, vytvářejí se u nich pohlavní orgány a mění se v dospělé vši. Déletrvající zamoření se pozná podle zbarvení hnid. Ty jsou zpočátku bílé, na povrchu lesklé. Když je víčkem, které je na jednom konci, opustí larva nebo nymfa, změní se jejich barva. Nález hnid obojího zbarvení znamená, že pes je již dlouho hostitelem vší.
Pouze při silném napadení psa, kdy na jednom hostiteli může být i několik tisíc cizopasníků, se vši zdržují kdekoli. Jinak dávají přednost hlavě, zvláště čenichu, těsnému okolí pysků, očí a uší. Vyskytují se poměrně často také zespoda na krku, na prsou a na hrudi.
Vši se většinou přenášejí ze psa na psa přímým stykem. Nepřímý přenos je vzácný. Protože neskáčou, může k přenosu dojít jen při bezprostředním setkání dvou psů. Na člověka veš psí nepřechází. Zavšivení je dokladem špatné péče o psa. Vši milují klid, proto se jim daří zejména v srsti, která není ošetřována vůbec anebo jen nedostatečně. K slabšímu napadení může ovšem dojít i u řádně česaného a kartáčovaného psa, pokud se setkal
Tasemnice je malý plochý červ, který se skládá z článků (může dosáhnout délky několika milimetrů až metrů). Častěji než štěňata a mladé psy tasemnice napadá oslabené dospělé psy. Tasemnice se nepřenáší přímo, ale prostřednictvím mezihostitele, v němž se vyvíjí larvální stadium tasemnice – boubel. Parazitují ve střevech, odebírají živiny hostiteli a množí se vylučováním jednotlivým tělních článků do trusu.
Charakteristickým příznakem napadení zvířete tasemnicí je zejména přítomnost pohyblivých článků tasemnice v trusu psa nebo v okolí řitního otvoru, podobajících se semínkům okurky nebo rýži. Dále také otírání konečníku o podložku, zvýšená chuť k přijímání potravy, hubnutí psa, zhoršení kvality srsti, zažívací potíže. Zde můžete vidět fotografie, na kterých jsou vidět psovská hovínka s kousky tasemnice.
K napadení dochází buď požitím mezihostitele (například blechy), nebo syrového masa, popřípadě vnitřností s boubelem.
Opatřením je provedení odčervení vhodným odčervovacím preparátem v dávce doporučené výrobcem. Také je vhodné pravidelné provádění laboratorního vyšetření trusu a průběžné sledování trusu a okolí konečníku psa. Například u fen zůstávají tito parazité (škrkavky) v těle v jakési „spící podobě“ a jsou aktivováni probíhající březostí, přičemž infikují štěňata, a to jak v těle matky, tak poté po porodu při sání mateřského mléka.
Nezapomínejte také na odblešení, blecha a všenka psí přenášejí tasemnici psí a velmi často se pes nakazí taky touto cestou. Pes se škrábe a kouše a přitom snadno spolkne nakaženou všenku nebo blechu, se kterou se do jeho těla dostává i boubel tasemnice, která zraňuje střevní sliznici přísavkami a háčky na hlavičce a vylučuje pro psa jedovaté zplodiny své látkové výměny. Také ochuzuje psí organismus o živiny a látky z natrávené potravy, protože dospělá tasemnice parazituje právě v tenkém střevě, kde probíhá hlavní vstřebávání živin z potravy. Drobná poranění střevní sliznice se navíc mohou infikovat bakteriemi.
Pes nakažený tasemnicí hubne, i když dobře přijímá potravu, má matnou, zježenou srst, někdy trpí průjmem a zvracením. Zplodiny látkové výměny tasemnice u psa vyvolávají chudokrevnost, pokles červených krvinek a vyšší počet bílých krvinek.
U psa se vyskytuje více druhů tasemnic, které se mohou lišit svojí velikostí či druhem mezihostitele. Mezi nejčastější druhy tasemnice u psů patří například tasemnice psí, tasemnice vroubená či tasemnice hrášková. Tasemnice napadá především zranitelnější cílové skupiny, respektive starší psi nebo naopak štěňata.
Jedná se o parazita způsobujícího u psů kožní onemocnění zvané červená prašivina neboli demodikóza. Trudníci jsou dlouzí okolo 0,2 až 0,3 mm. Mají doutníkovitý tvar a čtyři páry končetin. Usídlují se v mazových váčcích chlupů, kde se poměrně rychle množí, takže jich v jednom váčku mohou být během chvíle desítky. Jejich výskyt způsobuje primárně vypadávání srsti a dále se objevují různé infekce. Postižená místa hnisají a vznikají záněty.
Demodex cannis (trudník psí) napadá především mladé psy zhruba do jednoho roku a štěňata. Vždy dochází k přenosu pouze při styku zdravého psa s napadeným, například z matky na krmené štěně. Demodikózou ovšem mohou onemocnět i starší psi, a to zejména psi oslabení, nemocní, napadení střevními parazity. Má se za to, že trudník psí napadá častěji krátkosrstá plemena psů.
Průběh napadení trudníkem může být různý, od šupinaté formy, kdy je léčba při včasném zjištění jednodušší, až po rozsáhlejší formu, kdy se vytvářejí na těle psa strupy, které obsahují mimo jiné velké množství parazitů, a kdy je léčba již obtížnější. Demodikóza se projevuje vypadáváním srsti. Jedná se o okrouhlá ložiska s prořídlou srstí a šedou barvou kůže. Uhynulí a oslabení trudníci jsou zanášeni krví do mízních uzlin, které pak bývají zvětšené. Mohou se také objevovat drobné puchýřky. Je důležité dbát na to, aby si pes puchýřky neškrábal a nezanesl tak do nich infekci. Při infekci přichází na řadu antibiotika, která oslabují imunitu, a tím pádem posilují výskyt demodexe. Dostáváme se tak do začarovaného kruhu.
Trudníci mohou pronikat i do vnitřních orgánů psa a v tomto případě po zaléčení nemoc většinou propuká znovu. Trudník psí přežívá i několik dnů mimo hostitele, je tedy nutné asanovat i prostředí, ve kterém pes žije.
Názory na léčbu demodikózy se různí. Je však nutné vyvarovat se léčení steroidy, které snižují obranyschopnost postiženého jedince. Mezi nejšetrnější způsoby léčby patří například obojky a pipety obsahující amitraz (Preventix, Pro Meris Duo, Advocate – tento jediný amitraz neobsahuje). Nejedná se o žádnou razantní léčbu a psa tím nijak nevystavujeme stresu. Účinnost těchto přípravků bývá však podstatně nižší než u razantnějších léčebných postupů. Dalším velmi rozšířeným způsobem léčby jsou koupele (Ectodex, Tactic). Koupele jsou velmi nepříjemnou procedurou jak pro psa, tak chovatele, kvůli jejich charakteristickému zápachu a četnosti použití. Je nutné je provádět v otevřené, větratelné místnosti. Pro psa i majitele jsou mnohdy stresující a bohužel dlouhodobou záležitostí.
Trudník je přenosný i na člověka. Byly identifikovány dva druhy vyskytující se u člověka, a to Demodex folliculorum (trudn
