Jedná se o druh prasete, který je velmi zmasilý, s vysokou výtěžností masa při porážce, a odolný vůči stresu.
Plemeno duroc
Plemeno duroc vzniklo v USA. Vyšlechtěno bylo z původních červených prasat křížením s červenými guinejskými, španělskými a portugalskými prasaty. Poprvé se narodilo v roce 1860, a to v New Yorku. V roce 1882 byl tento druh zapsán do plemenné knihy.
Praseduroc má lepší parametry v reprodukci než ostatní otcovská plemena prasat. Vyznačuje se dobrou růstovou schopností a tvorbou svaloviny. U tohoto plemene je možno vykrmovat zvířata do vyšších porážkových hmotností, aniž by došlo k výraznějšímu zhoršení kvality masa (zejména protučnění). Plemeno je velkého tělesného rámce, klidného temperamentu, červenorezavého zbarvení. Výška v kohoutku je kolem osmdesáti pěti centimetrů a hmotnost okolo tři sta padesáti kilogramů.
Duroc je plemeno charakteristické svou odolností vůči stresu a infekcím. Uši jsou poloklopené, kýta a plec jsou dobře osvaleny. Záď zvířat je sražená. U kanců, ke kterým se nepřistupovalo nejlépe, se může projevit agresivita. Prevence je ale jednoduchá – správný přístup.
V podstatě se jedná o masný užitkový typ, který se dále vyznačuje těmito tvarovými vlastnostmi: Hlava je lehká, krátká, s výrazně pigmentovanou sliznicí rypáku. Krk je delší, dobře navazující na hrudník, který je středně dlouhý s mírně klenutými žebry. Hřbet je delší, klenutý, dostatečně široký, dobře osvalený. Záď je plynule navazující, sražená. Plec je dostatečně osvalená, pevně přitažená. Kýta je rovněž dobře osvalená. Končetiny jsou vyšší, suché, pevné, pigmentace spárků sytě černá.
Prase má strmější postoj, a to zvláště u zadních končetin. Kůže je pevná, zbarvení od žluté až po tmavě hnědou, štětiny jsou husté, tvrdé, občas kučeravé. Výrazným plemenným znakem tohoto prasete je jeho zbarvení. Je červené či rezavé spolu se širokou škálou jiných odstínů.
Výhodou je velmi dobrá konverze živin a denní přírůstek. Průměrný denní přírůstek se u tohoto plemene pohybuje kolem 900 gramů. Na 1 kilogram přírůstku se uvádí spotřeba krmiva 2,7 kilogramu. Kvalita masa je velmi dobrá.
Navzdory výrokům typu „ty seš ale prase“ je prase velmi čistotným hospodářským zvířetem. Vyměšuje mimo místo, kde spí, i mimo místo, kde žere. Zpravidla kálí po obvodu kotce, zejména tam, kde není pevná zeď. Souvisí to s vymezováním teritoria a pro chovatele je toto přirozené prasečí chování výhodou – při krmení shrábne výměšky na lopatu a chlívek stačí kydat dle potřeby, zpravidla jednou za týden až dva. Ve výkalech se prase válí, jen když je horko. Nemá totiž potní žlázy a v létě se přehřívá. V přírodě se válí v bahně, v kališti, a po uschnutí krusty na těle si ji odrbává o stromy. Zbavuje se tak staré kůže, komárů či případných kožních parazitů. Domácímu praseti uděláme dobře sprchou, přikrytím namočenou plachtou a drbáním – úplně nejlépe ocelovým kartáčem. A nebojíme se přitlačit.
Asi tou nejlepší péčí je udržovat dobré podmínky chovu a čistotu. Při přesunu prasat kotec vyčistit a umýt. Po vyschnutí také vydezinfikovat. Podobný postup by se měl provést i při používání přípravků od veterináře, aby se tak zabránilo opětovnému nakažení. Během přesouvání by se měla i prasata zbavit možných parazitů.
Selata denně vypijí lehce nad půl kilogramu vody. Až se odstaví, toto číslo může dosáhnout až pěti kilogramů. Prasata ve výkrmu spotřebují kolem čtyř až devíti kilogramů. Ještě mladé prasnice a kanci spotřebují deset až patnáct kilogramů. A nakonec kanci deset až dvacet kilogramů a prasnice téměř o dvacet kilogramů více vody, tedy dvacet pět až čtyřicet.
Při sestavování krmných dávek se vychází z denní spotřeby všech stravitelných živin. U duroca se na jeden kilogram přírůstku spotřebuje kolem 2,7 kg krmiva.
Krmivo je možné rozdělit na dvě základní skupiny, a to sacharidové a bílkovinné. Mezi vhodná sacharidová krmiva se řadí ječmen, oves, kukuřice, krmná pšenice. Dále tu má své místo krmná a cukrová řepa, brambory a sušené cukrovarské řízky. Krmivo s obsahem bílkovin lze dále rozdělit na živočišné a rostlinné. Živočišné bílkoviny pocházejí z rybí, masové, masokostní i krevní moučky. Do této skupiny dále patří syrovátka spolu s odstředěným mlékem. Ve druhé podskupině se vyskytuje šrot, krmný hrách, koňský bob, krmné kvasnice a pšeničné otruby spolu s obilnými klíčky.
Protože jsou prasata přímo závislá na příjmu aminokyselin, měla by se denní dávka skládat alespoň z dvaceti procent z bílkovinných krmiv s vysokým obsahem dusíkatých látek. Také je potřeba zajistit příjem vitamínu A a B. Vláknina pak v denním příjmu tvoří zajímavou složku – je limitována a slouží k vylepšení celkové stravitelnosti krmiva.
První říje se u duroca vyskytuje zhruba v šesti měsících. Nejvhodnějším věkem pro první zapouštění je zhruba sedm a půl měsíce. Březost trvá asi sto patnáct dnů. Prasnice si udělá zásoby pro období kojení. Tři dny před předpokládaným porodem se snižuje dávka krmiva. Den před porodem a samotným prasením se nekrmí, pouze napájí teplými nápoji. Pak se tři dny po porodu podává krmivo, které je schopna prasnice přijmout, tedy asi 2,4 kg. Od těchto dnů se dávka zvýší, a to tak, že se základní dávka navýší o 350 g za každé sající sele.
Práce chovatele spočívá v dezinfekci vemen a vnějších pohlavních orgánů. Čerstvě narozená selata je nutné otřít buď slámou, nebo osuškou, vytřít nosní a ústní dutinu. Je také potřeba odstranit pupeční šňůru a zbytek po šňůře vydezinfikovat.
Zákon v České republice neudává žádnou očkovací povinnost. Ovšem doporučuje se dvakrát ročně očkovat proti července prasat. Odčervení by mělo být provedeno alespoň jednou ročně.
Onemocnění prasat je celá řada. Velkou roli hraje hygiena chovu, zootechnické podmínky, stres a výživa.
Červenka – původcem je bakterie Erysipelotrix rhusiopathiae. Vyskytuje se i u zdravých prasat, která onemocní při oslabení. Zdrojem nemoci jsou nakažená zvířata, hlodavci i předměty. Výskyt je nejčastější v létě. Typickým příznakem jsou tmavočervené kopřivkové skvrny. U chronické formy dochází ke změnám na srdci, kloubech a kůži. Při bílé formě ke zčervenání kůže nedojde. Léčí se antibiotiky nebo sérem, prevencí je očkování a dezinfekce.
Edémová choroba prasat – jde o nakažlivé onemocnění selat po odstavu. Projevuje se otoky hlavy, krku, víček, otoky stěn vnitřních orgánů, pohybovými poruchami, průjmem, obrnou svalů. Původem jsou hemolytické kmeny bakterie Escherichia coli. K propuknutí přispívají změny a stresy. Úhyn nastává do několika dní. Léčba probíhá pomocí hladovky, hyperimunního séra, antibiotik a sulfonamidů.
Mor prasat – u nás se příliš nevyskytuje. Jde o velmi infekční onemocnění virového původu, které se projevuje krvácením v trávicím a dýchacím aparátu. Šíří se přímo nakaženými prasaty, nebo nepřímo předměty a prostředím. K příznakům patří horečka, kašel, průjem s krví, krváceniny na kůži, zánět spojivek, výtok z nosu. Dochází k úhynu nebo přechodu do chronické formy.
Chřipka prasat – onemocnění způsobené viry a mykoplazmou, postihuje mladší kategorie prasat a vyvolávacím faktorem je i stres. Mezi příznaky patří vysoká teplota, výtok z očí a nosu, kašel, namáhavé a zrychlené dýchání. Selata, která přežijí, bývají oslabená a přenašeči. Chřipka může způsobit i narození mrtvých selat a poruchy plodnosti. Léčba probíhá antibiotiky.
Sípavka – chronické bakteriální onemocnění, které způsobuje deformaci kostí rypáku. Postihuje zejména mladší zvířata, u starších se příznaky neprojeví, ale vylučují zárodky. Projevuje se krvácením z nosu a výtokem z nosu, ztíženým dýcháním. Později postihuje i horní čelist a obličejové kosti. Léčba se neprovádí. Řešením je vyřazování postižených zvířat.
Dyzentérie prasat – bakteriální onemocnění projevující se silným průjmem a nekrózami ve střevě. Terapie probíhá antibiotiky a je nutná dezinfekce.
Enzootická pneumonie – onemocnění dýchacího aparátu způsobené mykoplazmou s přispěním špatných podmínek chovu. Typický je chronický kašel a nižší přírůstky. Terapie probíhá antibiotiky a zlepšením podmínek chovu.
Jatečné tělo zvířete lze rozdělit na tři části: masité, tučné a méněcenné.
Do první skupiny, tedy masité části, patří pečeně, krkovice, kýta a plec. Ve skupině druhé jsou části jako hřbetní a ledvinový tuk a bok. A do poslední skupiny se řadí hlava, lalok, nožičky a kolínka.
Celková jatečná výtěžnost se liší věkem. Čím menší a tím pádem lehčí zvíře se porazí, tím menší celkovou výtěžnost má v porovnání s prasetem o několik desítek kilogramů těžším. Výtěžnost se u prasete v průměru drží kolem osmdesáti procent. U duroca je podíl hlavních masitých částí zhruba padesát čtyři procent, z toho dvaadvacet procent tvoří kýta. Výška hřbetního tuku není vysoká – cca okolo jednoho a tři čtvrtě centimetru.
Onemocnění bylo poprvé popsáno v Maďarsku v roce 1902 profesorem Aujeszkym, od té doby je nemoc prokázána celosvětově. Původcem je herpesvirus suis, jehož jediným rezervoárem je prase divoké i domácí. Příznaky se u prasat projevují různě – selátka trpí na neurologické potíže s vysokou úmrtností, u dospělých a starších zvířat nebývají příznaky příliš zjevné, infekci přežívají a stávají se zdrojem infekce.
V chovech domácích prasat se v ČR Aujeszkyho choroba nevyskytuje a na jatkách jsou prasata na tuto nemoc vyšetřována. Česká republika je od roku 1988 „zemí prostou“ této nákazy. Oproti tomu u divočáků byly zjištěny protilátky proti této nemoci u cca. 30% z celkového počtu zvířat na našem území. Znamená to, že třetina divokých prasat se během svého života s onemocněním setkala. Ne všechna z nich ale virus aktivně vylučují.
K onemocnění jsou vnímaví psi, skot, ovce, kozy, králíci, kočky i volně žijící zvířata, člověku riziko nehrozí. Přenos viru se uskutečňuje kontaktem s nemocným zvířetem (slinami, krví) či pozřením syrového prasečího masa a vnitřností.
Má několik vývojových stadií, kterými musí projít, aby se finálně usídlila v trávicím traktu hostitele. Nejprve musí být vajíčko tasemnice pozřeno mezihostitelem – tím může být třeba blecha, všenka i savci, jako například prase, zajíc, nebo dokonce člověk. V této fázi vajíčko proniká do těla mezihostitele a vznikne larva. Larva tasemnice proniká do různých tělních soustav a vytvoří boubel. Boubel je malý váček obsahující hlavičku budoucí tasemnice čekající na pozření finálním hostitelem. Když se tak stane, hlavička projde až do trávicího traktu, kde se rozbalí a svými háčky se přichytí ke stěně střeva psa.
Nejčastější tasemnicí psů je tasemnice psí (Dipylidium caninum). Její larva se vyvíjí v těle blechy. Když pes blechu rozkousne, larva tasemnice se uvolní a putuje přes žaludek až do střeva zvířete. Ve střevě se larva tasemnice svojí hlavičkou zachytí ve sliznici. Tady se začne larvální stadium vyvíjet v dospělce. Dospělá tasemnice se skládá z hlavičky, která je potřebná pro uchycení se ve střevě, a krčku, po kterém následuje řetěz postupně se tvořících článků. Každý článek je nezávislou jednotkou obsahující několik stovek vajíček.
Zralé články tasemnice, napěchované vajíčky, jsou odlučovány po jednom a vylučovány trusem. Někdy tyto články zpozorujete jako malé, plazící se útvary, podobné okurkovým semínkům nebo zrnkům rýže. Ve vnějším prostředí články vyschnou, puknou a uvolní vajíčka tasemnice. Vajíčka spolknou larvy blech. Zatímco se larva proměňuje v dospělou blechu, z vajíčka se vyvine larva tasemnice a celý cyklus začíná znova.
Africký mor prasat je vysoce nakažlivý, infikovaný chov musí být okamžitě utracen a oblast ohniska uzavřena. V České republice se nyní objevil africký mor prasat, který byl potvrzen u dvou uhynulých divokých prasat na Zlínsku.
V Česku se africký mor prasat, který původně přenesla klíšťata od afrických prasat bradavičnatých, nikdy nevyskytoval. Onemocnět mohou prasata domácí i divoká všech věkových kategorií. Africký mor prasat je akutní, vysoce nakažlivé onemocnění prasat podobné klasickému moru prasat. Je charakteristický vysokou, téměř 100% úmrtností. V populaci divokých prasat se virus šíří zejména přímým kontaktem, ale také krmivem, vodou a předměty.
Tato situace představuje vysoké epizootologické riziko pro státy EU, zvláště vzhledem k obtížně kontrolovatelným možným cestám zavlečení viru, jako jsou přirozené migrační trasy divokých prasat, nelegální přesuny zvířat a jejich produktů, ale i pohyb kontaminovaných dopravních prostředků a jiných předmětů či nářadí.
Protože je africký mor prasat nebezpečná nákaza, platí při jejím výskytu na území členského státu EU závazná pravidla. ČR jako každý jiný členský stát bude muset do 90 dní od potvrzení prvního případu zaslat Evropské komisi plán opatření k vymýcení onemocnění v definované infikované oblasti.
Africký mor prasat postihuje domácí i divoká prasata a může infikovat i hmyzího vektora – klíšťáka z rodu Ornithodoros. Tento vektor představuje současně nejvýznamnější rezervoár viru v přenosu nákazy. Zástupci tohoto rodu žijí v Africe, ale i v jiných oblastech a přicházejí do kontaktu jak s divoce žijícími druhy prasat, tak s prasaty domácími. Za přirozeného hostitele v Africe je považováno prase savanové, u něhož probíhá nákaza bez klinických příznaků a druh slouží pouze jako nosič infekce. Úloha dalších tamních druhů prasat divokých v přenosu nákazy nebyla zatím objasněna. V evropských podmínkách jsou k viru afrického moru prasat vnímavé všechny druhy prasat. Jejich vzájemný kontakt nebo kontaminace prostředí pak umožní propuknutí infekce. Velmi často je nákaza přenesena prostřednictvím syrových nebo nedostatečně tepelně upravených výrobků a odpadků obsahujících infikované vepřové maso. Velkým epizootologickým rizikem jsou prasata, která překonala infekci a která se mohou stát trvalými nosiči viru.
Srnčí zvěř se řadí ke spárkaté zvěři (spárky = pazneht těchto zvířat). Kromě srnce obecného se ke spárkaté zvěři řadí také jelen lesní, daněk evropský, jelen sika, jelen běloocasý, los evropský, muflon, kamzík horský, koza bezoárová, a dokonce i prase divoké. Většina těchto zvířat je v České republice lovená pro jejich zvěřinu a případně kůži. Konzumaci jejich masa ale mohou ohrozit nemoci spárkaté zvěře. Mezi něž patří mor prasat (100 % úmrtnost nakaženého jedince), slintavka, sněť slezinná (přenosná na člověka), aktinomykóza (bakteriální onemocnění), motoličnost (motolice, nepřenosná na člověka), střevní červivost, plicní červivost, svalovčitost (černá zvěř), střečkovitost (svalovina se dá jíst po odstranění napadených částí), zevní cizopasníci (komáři, muchničky, atd.).
Smrtelné útoky vlků na člověka v Evropě jsou extrémně vzácné a v moderní době prakticky nulové.
Historické případy existují, ale v současnosti je vlk plachý a kontakt minimalizuje. Statisticky je vlk méně nebezpečný než běžná domácí zvířata. V praxi je riziko téměř nulové.
Je pravda, že vlk sleduje člověka?
Vlk může člověka sledovat, ale ne jako kořist – spíše jako neznámý objekt.
Často vás zaregistruje a sleduje situaci, aniž o tom víte. Je to obranné chování, ne útok. Vlk si udržuje odstup a kontakt se snaží minimalizovat.
Co se stane, když vlk ztratí strach?
Vlk, který ztratí strach, může představovat problém, ale jde o velmi vzácné případy.
Obvykle je to důsledek krmení nebo kontaktu s lidmi. Takové chování je nepřirozené. Řeší se zásahy odborníků. V běžné přírodě se s tím nesetkáte.
Kde je nejvíc vlků v ČR?
Nejvíc vlků v ČR je na severu Čech, hlavně Liberecko a Děčínsko, kde jsou stabilní smečky a opakovaný výskyt.
Sever Čech má nejlepší podmínky – propojení s Polskem a Německem, rozsáhlé lesy a nižší rušení. Šumava má také stabilní výskyt, ale kvůli velikosti území je šance setkání menší. Pokud chcete najít stopy, zaměřte se na Liberecko a Jizerské hory.
Můžu potkat vlka u Prahy?
V okolí Prahy se vlci běžně nevyskytují, jde maximálně o ojedinělé průchody jednotlivých jedinců.
Středočeský kraj není stabilní teritorium vlků. Občas se objeví vlk na tahu, ale dlouhodobý výskyt zde není potvrzen. Pokud chcete vlky hledat, musíte do pohraničních hor, jinak ztrácíte čas.
Je vlk nebezpečný pro člověka?
Vlk v ČR není běžně nebezpečný pro člověka, protože se mu aktivně vyhýbá.
Riziko útoku je extrémně nízké a v běžném provozu lesa prakticky nulové. Problém nastává jen ve výjimečných situacích, například při ochraně mláďat nebo zvyknutí na potravu. V praxi je vlk méně rizikový než divoké prase.
Co dělat, když potkám vlka?
Při setkání s vlkem zůstaňte klidní a neutíkejte, vlk téměř vždy uteče jako první.
Důležité je zachovat klid a pomalu ustoupit. Nedělejte prudké pohyby a mějte psa pod kontrolou. Ve většině případů vlk zmizí během několika sekund. Přímý kontakt je velmi krátký a vzácný.
Kde přesně jsou vlci na Šumavě?
Na Šumavě se vlci vyskytují hlavně v okolí Kvildy, Modravy a Borové Lady, zejména v hlubších lesních oblastech.
Jde o rozsáhlá teritoria, kde mají vlci klid a minimum rušení. Největší šanci máte mimo hlavní turistické trasy. Přímé setkání je vzácné, ale stopy můžete najít poměrně často.
Dalším krokem je zakoupení techniky. Do toho se počítá především filtr, topení, kryt se světlem a potom další příslušenství jako teploměr, síťka, odkalovací zvon, magnetická stěrku, kbelík.
Pokud jde o elektrotechnické příslušenství, budou se hodit elektronické spínací hodiny na automatické zapínání světla.
Filtrace a vzduchování
Na výběr jsou vnitřní nebo vnější filtry. Pro malé nádrže je vhodný vnitřní filtr, pro větší akvária (již od 100 litrů) jsou praktické vnější filtry schované pod akváriem. U vnějších filtrů nemusíte kvůli čištění lézt do akvária, ale jednoduše je odpojíte a odnesete. Jejich cena je bohužel vyšší. Spíš než koupit malý vnitřní filtr s vysokým průtokem je pro úspěšný růst akvarijních rostlin lepší koupit velkou kostku Bioakvacitu, který má stálé vlastnosti a ve vodě se nerozkládá jako obyčejný molitan, a na ni nasadit čerpací hlavu s přibližně stejným průtokem v litrech za hodinu, jako je objem zařizované nádrže.
Pokud chcete mít akvárium pouze s rybami, budete potřebovat větší průtok, a to několikanásobek objemu akvária za hodinu. Další možností je pořídit si molitanový filtr poháněný vzduchem, respektive vzduchovacím vibračním kompresorem.
V některých obchodech byste stále ještě mohli narazit na půdní filtry, těch se však vyvarujte. Pro pěstování rostlin jsou nevhodné, protože odvádějí živiny od kořenů neustálým proplachováním dna a velice špatně se čistí. Vlastně čistit nejdou vůbec, pokud nerozhrabete celé akvárium.
Topení
Doporučuje se volit výkon topení asi 0,5 až 1 W na litr vody (lepší mít rezervu). Záleží na okolní teplotě v místnosti – pokud teplota silně kolísá nebo rádi a často v zimě větráte, pořiďte si raději výkonnější topení, v případě stále vytápěné nebo klimatizované místnosti s teplotou okolo 22 až 24 °C bude stačit menší výkon nebo se bez topení zcela obejdete. Pokud chcete chovat ryby vyžadující vyšší teplotu než 25 °C, musíte samozřejmě koupit výkonnější topení.
Nekupujte příliš silné nebo příliš slabé vytápěcí těleso, protože v případě poruchy termostatu, kdy topení včas nevypne, byste mohli své rybičky doslova uvařit, a naopak nepředvídatelný pokles teploty (zapomenete v zimě otevřené okno) jim (v lepším případě) také zrovna neprospěje.
Rovněž je dobré vyvarovat se podezřele levným topítkům, často totiž mívají tenký skleněný obal, který praská nebo špatně těsní, a nateče do nich voda. Ne vždy, ale může se to stát. Přesné nastavení teploty také není k zahození.
Osvětlení
Kryt akvária si můžete nechat vyrobit u profi firmy nebo, pokud jste alespoň trochu šikovní, svépomocí.
Výmarský ohař se dá koupit přímo od chovatele, a to s průkazem původu nebo bez něj. Zde záleží, kolik chcete do psa investovat při pořízení. Štěňata s průkazem původu se dají koupit kolem 12 000 korun a bez průkazu původu se jejich cena pohybuje kolem 4 000 korun.
Je možné koupit i vycvičeného psa (služebně nebo všestranně myslivecky upotřebitelného), jeho cena se může pohybovat od 50 000 do 150 000 korun, zde záleží, jaká ocenění například získal na výstavách.
Akvárium můžete zajít koupit do akvaristiky, kde je cena téměř dvojnásobná ve srovnání s cenou u skláře nebo firmy zabývající se lepením akvárií. Navíc při nějakém problému můžete rovnou kontaktovat výrobce akvária a ne se zdlouhavě domlouvat s prodávajícím v akvaristice, který bude tak jako tak kontaktovat dodavatele/výrobce.
Další možností je zajít koupit akvarijní komplet do hobby marketu, kde však cena také není příliš přívětivá. Krom toho bývá v kompletu příliš výkonný filtr s malým obsahem filtrační hmoty, někdy ne zrovna kvalitní topení a především kryt s nedostatečným osvětlením (obvykle bez možnosti rozšíření).
Akvárium by mělo být slepené černým silikonovým kaučukem – nikoliv bílým, nebo dokonce průhledným. V takto prosvětlených spojích se daří lépe řasám a po čase by mohly prorůst natolik, že dojde k netěsnostem nádrže. Pokud si ale kupujete nové akvárium, s jiným než černým kaučukem se ve spojích pravděpodobně nesetkáte.
Kutilové si samozřejmě mohou akvárium slepit sami – chce to pracovat přesně, pečlivě a rychle. Tato varianta je vhodná spíše pro menší akvária.
Hotové akvárium jako set má svou výhodu v tom, že máte vše v jednom balení (nádrž, osvětlení, kryt, filtrace, topení). Pro zajímavost se můžete podívat na cenu akvária.
Základem pro úspěšný chov chameleona je vhodně zvolený typ terária, které musí vždy odpovídat danému druhu. Jedinou obecně platnou radou pro jejich chov je alespoň v základních rysech zachovat přírodní podmínky jejich domoviny.
Minimální velikost terária s ohledem na velikost chovance je přibližně 60 litrů (objem) pro chameleona o velikosti kolem 20 cm. Pro větší druhy, které dosahují v dospělosti kolem 40 cm, je potřeba terárium podstatně větší. Terárium proto volíme minimálně o objemu 180 litrů. Obsah vypočítáme, když znásobíme jeho strany v decimetrech. Obecně platí, že čím větší nádrž, tím lepší (lépe se vytvoří mikroklima a není zapotřebí tolik času k jeho údržbě). Terárium většinou zbudujeme ze skla. Pomocí silikonových lepidel lze slepit i poměrně rozměrné nádrže s objemem i několik stovek litrů. Je tedy vhodné jednu boční stěnu (nebo její část) nahradit jemným pletivem větrání terária. Pro chameleony je nutno zajistit dostatečný přísun světla (denně cca 11 hodin). Ve zverimexu je dobré koupit speciální zářivky obsahující UV paprsky, pro jejich pozitivní působení na kůži a vliv na syntézu vitamínu D3. V teráriu je potřeba udržet teplotu kolem 26 °C přes den (lokální ohřev i 35 °C) a přes noc nechat teplotu poklesnout cca o 5 až 10 °C. Řeší se pouze vypnutím všech tepelných zdrojů. Pro vyhřívání terária volíme lampu (osvit + ohřev), pro lokální ohřev se do terária umístí bodovka o výkonu, který je dostatečný pro ohřátí na příslušnou teplotu (pro malou část terária stačí žárovka 40 W). Pro udržení požadované vlhkosti v teráriu 40 až 50 % (podle druhu) je nutné terárium rosit. Chameleon špatně snáší postřik vodou, rosíme vždy do okolního prostoru terária. Na dno poklademe bio substrát (písek, drť), směs můžeme koupit ve zverimexu. Dno by mělo udržet vlhkost cca 48 hodin. Některé druhy vyžadují misku s vodou, jiné přijímají vodu z listů a kořenů. Obecně platí, že jak si chameleona naučíte, tak bude pít. Příjímání vody je pro něj velmi důležité, pozor na dehydrataci, pokud chameleon sám nepije, musíme ho napojit sami. Jako podklad do terária je nejvhodnější písek smíchaný s rašelinou 1 : 1.
Chameleoni všeobecně rádi šplhají do výšky, proto terárium vždy volíme tak, aby jeho nejdelší rozměr byla právě výška. Nikdy pro chameleony nepořizujeme terária s přístupem seshora. Vždy s posuvnými skly a terárium umístíme ideálně do výšky 1,2 m a výše, chameleoni jsou totiž stresovaní, když k nim přistupujeme shora, a mají rádi, když mohou vylézt vysoko a pozorovat okolí z výšky.
Terárium dále vybavíme větvemi nejedovatých stromů, přičemž platí, že čím víc větví mu dopřejeme, tím lépe se bude cítit. Dále je vhodné pořídit do terária nějakou popínavou rostlinu, kvůli udržování vlhkosti a estetickému vzhledu. Důležité je rovněž správné větrání (bez průvanu), to zajišťují mřížky mezi posuvnými skly a v horních rozích odvětrávací mřížky. Je vhodné do terária umístit pozadí.
