Jednotlivé lesy si stanovují různé sazby za poplatkový lov. Ukázkou může být následující ceník Vojenských lesů a statků v divizi Mimoně.
I nemyslivec si může střelit daný kus zvěře, ale na povolení a jen s doprovodem.
Poplatky
Cena v Kč
Denní paušální poplatek za individuální lov spárkaté zvěře na osobu/den. Loví se samice a mháďata, jelení a dančí špičák do výšky slech
4 100
Při menším počtu střelených kusů možná sleva až
50 %
Za odstřel nebo postřelení průvodcem neodsouhlasené zvěře se k ceně uvedené v tomto ceníku účtuje přirážka
100 %
Jestliže lovecký host zvěř postřelil a ta nebyla dohledána, účtuje se 25 % nasmlouvané ceny a průměrná akutní cena zvěřiny odvozená z průměrné hmotnosti kusu příslušného druhu
25 % + zvěřina
V případě použití služebního vozidla bude účtována sazba
8,30 Kč/km
Lovecký doprovod
Ranní doprovod
250,-
Večerní doprovod
300,-
Celodenní doprovod
1 000,-
Jelen evropský
Kolouch
2 000,-
Laň
3 000,-
Špičák do 2 let
5 000,-
Jelen (hodnocení podle CIC): Do 100 bodů
7 000,-
100,01 – 110
9 000,-
110,01 - 120
10 000,-
120,01 - 130
13 000,-
130,01 - 135
16 000,-
135,01 - 140
19 000,-
140,01 - 145
23 000,-
145,01 - 150
27 000,-
150,01 - 155
31 000,-
155,01 - 160
35 000,-
160,01 - 165
41 000,-
165,01 - 170
51 000,-
170,01 - 175
60 000,-
175,01 - 180
68 000,-
180,01 - 185
78 000,-
185,01 - 190
89 000,-
190,01 - 195
100 000,-
195,01 - 200
120 000,-
200,01 - 205
140 000,-
205,01 - 210
180 000,-
210,01 - 215
220 000,-
215,01 - 220
290 000,-
220,01 + každý další bod
8 000,-
Postřelení laně, koloucha a jelena do 2 let věku
1 000,-
Úspěšný dosled s lovecky upotřebitelným psem
2 000,-
Preparace
Stažení celého kusu
1 000,-
Hlavy s krkem
720,-
Úprava trofeje
1 130,-
Poplatek za trofej, kterou nelze ohodnotit metodou CIC
K lovu jelena v tomto pro něj typickém období využívají lovci jeho instinktů k soupeření se slabším samcem. Lovec jelena vábí k sobě, obvykle se ale na vábení „chytnou“ jen mladí jeleni, ti starší „zkušenější“ na toto vábení nereagují a jejich lov v tomto období musí být tedy klasickou formou čekané či šoulačky.
Řada lovců při svých lovech na jelena se rozhodne navštívit i sousední Slovensko. Lov jelena na Slovensku je stejně jako v Čechách pro nemyslivce zpoplatněn a vymezen obdobím lovu. Na Slovensku je lov jelenů a kolouchů povolen v období od 1. srpna – do 15. ledna. Lov laně je povolený od 1. srpna – 31. prosince. Říje jelena je od 10. září do 30. září.
Ceník za odstřeljelena na Slovensku vychází z váhy paroží. Za váhu paroží se považuje váha celé lebky s parožím bez spodní čelisti. Je třeba mít k tomu povolenku a zároveň i pojištění. Následující ceník je pro Lesy Slovenskej republiky, štátny podnik v oblasti Košic, Prešova.
Poplatky na Slovensku za lovecký lístek a pojištění pro zahraniční lovce
První video z youtube.com zachycuje dva lovy jelena na Slovensku. Provází skupinovým lovem od počátku lovu, po skolení jelena, slavnostní výřad včetně všech náležitostí. Kromě lovu jsou zde zachyceny i tradice, jako pasování na lovce vysoké zvěře atd.
Trofejové kusy jelena siky je vhodné lovit v měsíci říjnu. Pro úspěšný lov jelena siky je vhodnější ranní sezení, které se klidně ale protáhne až do pozdních odpoledních hodin. Lovec by se měl vyzbrojit trpělivostí, protože zvěř se v období říje může objevit kdykoliv. Výhodou pro lovce může být zvědavost jelena siky, která ho může donutit k zastavení se, a tím poskytne lovci čas k výstřelu.
I k lovu jelena siky se často využívá vábení. U vábení nestačí lovci umět dokonale napodobit hlas jelena v říji, potřebuje znát i správná místa spádů a stávanišť zvěře, stejně tak musí znát způsoby chování zvěře. Při lovu nesmí lovec zapomenout na to, že si ke svému lovu musí najít vhodné místo ke svému krytí, neustále musí hlídat směr větru.
Aby se lovec naučil správně napodobit hlas jelena, musí dlouhodobě odposlouchávat hlasy v honitbách s jelení zvěří, zároveň musí mít hudební sluch, kdy dokáže dokonale napodobit všechny varianty jeleního troubení.
Ulovit jelena siku bývá velmi obtížné, protože jelen sika patří k velmi obezřetným a opatrným zvířatům. Ulovit jelena siku zvládne často jen „profík“, protože jelen velmi dobře vidí a vždy si hlídá své okolí, takže zaznamená jakýkoliv šum v okolí, zároveň pokud jelen táhne na louku, nebo paseku, tak kontroluje nejen tento prostor, ale i prostor ve výškách. Při této kontrole dokáže díky svému dobrému zraku zahlédnout i malý pohyb v otevřené kazatelně. Pokud se jelen sika rozhodne, že přece jen na louku vstoupí, rychle mine zarostlá místa na krajích louky, kde by se mohl ukrývat lovec. Bezpečněji se cítí uprostřed louky.
Jelen sika i jeho laň mají velmi dobrou paměť, takže pokud jsou na některých místech víckrát ohroženi lovci, tak na takové místo už nevstoupí.
Na závěr je třeba zmínit, že pro jelena siku je typické, že při zásahu obvykle neklesne na místě, naopak je schopen ujít i třeba 150 metrů (pokud střelec mířil hůře – netrefil komoru – může být i vzdálenost mnohem větší).
A právě při takovýchto setkání může u laiků dojít k záměně srny a srnce s laní a jelenem. K záměně dochází také i u mláďat, kdy se řeší, jestli mládě srny, je srnče nebo kolouch. Správná odpověď je pak srnče. Matkou koloucha je laň. Sice oba druhy patří do řádu jelenovitých, a tak mají společné znaky, ale jsou věci, v nichž se také liší.
Srna a laň mají podobnou postavu, která je štíhlá s dlouhými nohama a krátkým ocasem. Rozdíl je ale ve váze a velikosti. Zatímco váha jelena a tedy i laně se pohybuje kolem 150 - 200 kg, tak u srny a srnce se váha pohybuje jen kolem 15 – 35 kg. Srna je také výrazně menší než laň.
Srna a laň mají také společné to, že ani srna ani laň nemá parohy (kostěné útvary na hlavě, kterou jsou většinou rozvětvené) na rozdíl od jejich samců, tedy od srnce a jelena. Parohy srnce se ale nerozkládají do stran, naopak vedou přímo nad hlavou zvířete a nejsou ani tak vysoké (zhruba 30 m). U jelena naopak parohy rostou do šířky a mohou mít mnohem více větví. U samců je také rozdíl v hřívě, kterou mají pod krkem. Jelen ji má více chlupatou, na rozdíl od srnce, u něhož se jeho „hříva“ v podstatě nijak neliší od zbytku srsti.
Rozdíl je také ve tvaru hlavy, kdy srnec má hlavu menší a také má menší čenich. Jelen má naopak lebku velkou a protáhlou. Rozdíl je také v dokončení výměny chrupu. U srny je chrup vyměněn do 15. měsíce života, u laně je to až ve 30. měsíci života.
Rozdíl mezi nimi je také v ocasech a v barvách pozadí. Zatímco srnec a srna mají ocas krátký a bílý, a okolí ocasu (obřitek známý také jako „zrcátko“) je také bílé, u srn dokonce zde může být srst i načechraná, tak laň má barvu srsti na obřitku více nažloutlou a toto zrcátko je také větší než u srny.
Kromě vzhledu se liší ale i ve stravě, laň se stravuje především trávou, kterou pase na loukách, srna naopak dává přednost listům keřů a stromů. Od toho se odvíjí i fakt, kde tato zvěř původně žila. Laně a jeleni se původně nacházeli více v bezlesích oblastech, zatímco srny a srnci žili více v lesích.
Mezi starověké bohy lovu patří například Sumukan (Mezopotámie), Rutaš (Chetité v Malé Asii), Artemis (antické Řecko), Diana (starověký Řím), Curnunnose (Keltové). Tito bohové byli v závislosti zavádění křesťanství nahrazováni křesťanskými svatými. Především svatým Hubertem, ale před ním byl patronem lovců a myslivců svatý Eustach. I v českých zemích byl lovecký kult svatého Eustacha rozšířen, a to v 16. století, ale o dvě století později byl již nahrazen kultem svatého Huberta. Svátek svatého Eustacha slavili lovci 20. září, což je období začátku říje jelenů, naopak svátek svatého Huberta připadá na 3. listopad, tedy dobu kdy se konaly parforsní hony (štvanice).
V Čechách ale myslivci za svého svatého považovali i svatého Jiljí, či svatého Prokopa, jejich kulty se ale nikdy úplně nerozšířily.
Bylo v povaze věřících zasvěcovat svatým různé stavby či předměty, a patroni myslivců a lovců nejsou žádnou výjimkou. Svatý Eustach i svatý Hubert byli běžně zobrazováni na obrazech, sklech, keramice i ve dřevě, samozřejmě vznikaly jejich sochy.
Legendy o Eustachovi a o Hubertovi mají společný motiv zjevení jelena se zářícím křížem mezi parohy. Postava jelena se běžně objevuje také v řadě dalších křesťanských legend rozšířených po celé Evropě. Jelen je považován za charakteristickou evropskou zvěř, která působí velmi vznešeně. Řada lidských společností přisuzovala tomuto zvířeti různé kouzelné vlastnosti, jiné ho považovaly za symbol světla. Dokonce v prvních křesťanských legendách se sám Ježíš Kristus zjevuje v podobě jelena se stříbrným nebo zlatým parožím, z něhož vychází světlo, případně se zářícím křížem umístěným mezi parohy. Tento jelen navíc byl vždy desaterák, což mělo symbolický význam, deset bylo i božích přikázání. Ve středověku byla navíc jelenu přisuzována prorocká moc, zjevení jelena mělo oznamovat existenci a místo nálezu náboženských relikvií.
V legendách o svatém Eustachovi i svatém Hubertovi je kromě zjevení jelena i v podstatě stejný námět. Jde o to, že lovec nerespektuje zákaz lovu ve svátek, při lovu se mu zjeví již zmíněný jelen (= Ježíš Kristus) a přivede hříšníka ke konverzi.
Mladý Hubert žil jako každý šlechtic jeho doby na královském dvoře. Život vedl velmi rozmařilý stejně jako ostatní mladíci jeho věku. Rád se věnoval všem dvorním zábavám, k nimž patřil i lov. Zrovna v den Velkého pátku se konala štvanice, i přesto že v tento čas byl lov zakázán. Hubert se štvanice zúčastnil s družinou přátel a sloužících. Během lovu se jim do cesty připletl překrásný silný jelen, kterého začali lesem pronásledovat. Jelen byl ale rychlý a vedl je stále hlouběji do lesa. Pronásledovatelé postupně lov vzdávali, jen Hubert vytrval a sám s koněm a psy se hnal temnými houštinami. I přes jeho snahu se mu náhle jelen ztratil z očí a vyčerpaný Hubert seskočil z koně a na skále si dopřál oddechu. Náhle nad sebou uslyšel podivný šramot, když pohlédl vzhůru, spatřil stát na skále právě toho jelena, kterého předtím hlubokým lesem bez přemýšlení pronásledoval. Jelen stál nad ním klidně, nezraněn, bez jakékoliv známky strachu. Tichá majestátnost jelena ale nebylo to, co Huberta na něm fascinovalo. Mezi parohy se nalézalo něco, z čeho vycházela silná záře, která způsobila, že se psi třásli strachy, a i kůň se hrůzou vzepjal. Sám Hubert při pohledu na jelena cítil bázeň, ale dodal si odvahu, a když se jelen nehýbal, přistoupil k němu blíž. V tom si uvědomil, že záře vychází z překrásného kříže, který se nacházel mezi parohy statného jelena. Náhle uslyšel tato slova: „Huberte, proč neustále hledáš a lovíš zvěř? Je už na čase, abys začal hledat mě, neboť já jsem Pán a Bůh, který byl za tebe a všechen lid ukřižovaný.“ Překvapený Hubert tiše zašeptal: „Pane Bože, již vícekrát jsem o tobě slyšel, ale dodnes jsem v Tebe nevěřil a nechtěl Tě jako pravého Boha. Bože, co chceš, abych udělal? Ukaž mně cestu pravdy a Tvé vůle.“ Po jeho odpovědi pokračoval hlas: „Huberte, musíš přemoci sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Jdi k biskupovi Lambertovi do Maastrichtu. Bude tě učit a řekne ti, co musíš učinit, aby sis zasloužil život věčný.“ V tu chvíli již Hubert nevydržel a padl před mocí Ježíše Krista na kolena. Jelen pak zmizel stejně náhle a tiše, jak se objevil. Hubert se vypravil na zpáteční cestu a po návratu ke královskému dvoru se vzdal svého majetku i rodinných závazků a vydal se k biskupu Lambertovi, tak jak mu Bůh kázal. Biskup Lambert jej pak po čase vysvětil na kněze.
V České republice je lov zvěře blíže specifikován (určena doba lovu jednotlivých druhů zvěře a stanoveny podmínky lovu) v zákoně o myslivosti č. 449/2001 Sb. V páté části, III. – V. hlavě a ve vyhlášce Mze č. 245/2002 Sb., ve znění vyhlášky č. 480/2002 Sb. Zároveň se lovu věnuje také myslivecký řád ČMMJ v kapitole Lov zvěře a v kapitole Myslivecká morálka, zvyky a tradice.
Způsob lovu zvěře vždy závisí i na jeho druhu. Jinak se loví zvěř spárkatá a jinak zvěř drobná. U mysliveckého lovu je zároveň také velmi důležité mít na paměti, že žádný lov by neměl být nekontrolovatelný, cílem žádného myslivce by nikdy nemělo být vyhubit co nejvíce zvěře. Myslivec svým lovem jen pomáhá regulovat počet kusů zvěře v přírodě. Zároveň se v dnešní době nevyužívá lovu zvěře do smrtících pastí. V neposlední řadě je vždy potřeba mít na paměti, že myslivec by měl vystřelit na zvěř jen v tom případě, že ji stoprocentně rozeznal, a nedošlo tedy k žádné záměně (druhu zvěře, pohlaví, věku atd.).
Řádný myslivec se také na lov nevypraví jen tak v oblečení, v němž chodí běžně doma, jen s kulovnicí přes rameno. Kromě lovecké výzbroje (lovecké zbraně chladné a palné, optika) musí mít také loveckou výstroj. Jejíž součástí je lovecký úbor (pokrývka hlavy, plášť, oblek, obuv), loveckou brašnu (nebo batoh), případně hůl (opěrná hůl slouží k bezpečnějšímu zamíření), sumku na kulové náboje. Pokud myslivce předpokládá při lovu čekání, může se vybavit také trojnožkou k usednutí, nebo sedací holí. Při společných lovech musí mít vedoucí honu také loveckou trubku k hlášení povelů.
Při lovu jakékoliv zvěře je vždy důležité před výstřelem zvěř správně posoudit (např. poznat jestli zrovna tento kus je možné v určitém období lovit). Lovci obvykle posuzují před lovem výživný stav jelena, jeho držení těla, chůzi, zranění, abnormality, kůži, srst, tělesné otvory i hlasové projevy.
Pokud je výživný stav jelena méně dobrý, pozná to lovec tak, že jsou vidět kosti lopatky, pánve i žebra. Příčinou mohou být různá onemocnění, ale i zranění, nedostatky ve výživě, nebo i vliv může mít pohlavní aktivita v říji.
I nápadně změněné držení těla je způsobené často zraněním, nemocemi, parazity, případně ale i vrozenými abnormáliemi, nebo vyčerpáním.
Za špatnou chůzi jelena se považuje kulhání, vrávorání, narážení do překážek, i jiné změny v pohybu.
Před lovem musí lovec sledovat i ostražitosti jelena. Sleduje, jeho pozornost vůči okolí i vůči jiné zvěři, jeho chování v tlupě, častost jištění. Lovec sleduje také nápadné změny na kůži či srsti: jestli barva odpovídá ročnímu období, jestli je srst lesklá / matná, zkoumá se i hladkost srsti, jestli nemá na těle místa bez srsti. Kůže a srst jsou důležité pro posouzení celkového zdravotního stavu zvířete.
U jelena se také zkoumají jeho hlasové projevy, jestli nenaříká (příčinou by mohla být silná bolest, nebo velký strach), jestli nekašle, nefuní, nechroptí.
Řeckou bohyní lovu byla Artemis, dcera Dia a Léty (dcera Titánů). Artemis se narodila na ostrově Ortygii den před narozením svého bratra - dvojčete Apollona (řecký bůh Slunce), dokonce měla podle bájí své matce pomáhat při jeho porodu. Artemis měla stejně jako bratr vysokou, urostlou postavu a zlaté kadeře vlasů. Její úloha při tomto porodu ji předurčila za panenskou ochránkyni malých dětí a rodících žen. Artemis poctivě střežila své panenství a každý, kdo nějak ohrožoval její panenství, za to zaplatil. Artemis byla hrdá a lehce se urazila. Stejně jako její bratr byla velmi krásná, a stejně tak i nezávislá. Artemis byla ochránkyně matek, mladých lidí a především lovců. Sama lovila divokou zvěř, a proto bývala zobrazována se stříbrným lukem a šípy. Šípy pro ni zhotovil jednooký obr Kyklóp. Artemis přebývala v lesích a žila s nymfami a jejími loveckými psy. Podle bájí dokázala stejně jako Apollón rozdávat nemoc i náhlou smrt smrtelníkům, stejně tak je ale dokázala jejich nemocí zbavit. S Apollónem měla mnoho společného, zároveň byla i jeho opakem, o čemž svědčí i to, že zatímco on je bohem slunce, ona je bohyní měsíce a měsíčního svitu. Oba se podíleli na smrti čtrnácti dětí thébské královny Niobé, která ve své pýše urážela bohyni Létó (matku Apollona a Artemis), vyvyšovala se nad ní, protože měl více dětí než bohyně. Apollon a Artemis se postarali, aby všechny své děti ztratila.
Její otec Zeus jí měl podle bájí darovat věčné panenství, luk a šípy, družinu mořských nymf, družinu říčních ryb. Pro Artemis byly také typické její lovecké šaty šafránové barvy s rudým lemováním.
S Artemis je spojována řada pověstí hlavně kvůli její kráse. Zamiloval se do ní i proslulý lovec Aktaión, když ji spatřil nahou v jeskyni. Artemis se tím cítila uražená, a tak ho proměnila v jelena, aby nikomu nemohl prozradit, že ji viděl. Nebohého Aktaióna v podobě jelena pak nakonec uštvali a roztrhali jeho vlastní psi. Podle bájí Artemis milovala jiného lovce jménem Orion, který byl synem Poseidona. Orion byl velmi dobrý lovec, a jeho souboj v lukostřelbě s Artemis skončil remízou. Nakonec sama Artemis způsobila jeho smrt (v některých verzích šlo o nešťastnou náhodu, v jiných to byl záměr, kdy chtěla Artemis zabránit Orionovi, aby vybil všechna zvířata na zemi).
Brána obory Kněžičky u Chlumce nad Cidlinou (okres Nymburk) – Socha klečícího svatého Huberta je na jednom sloupu brány, na druhém je pak svatohubertský jelen. Obora vznikla v roce 1840.
Dům U Jelena ve Vimperku (okres Prachatice) – Dům je ozdoben svatohubertským výjevem.
Kaple svatého Huberta na Konopišti (okres Benešov) – Hlavní deskový oltář z 16. století ve stylu pseudogotiky obsahuje řezby svatého Huberta, Panny Marie s Ježíškem a svatým Jiří.
Kaple svatého Huberta u loveckého zámečku Dřevíč (okres Rakovník) - Jedná se o barokní jednopatrový zámeček s mansardovou střechou z první poloviny 18. století. Kaple byla postavena v roce 1899.
Kaple svatého Huberta u loveckého zámečku Tyrolský dům v Rukávečské oboře (okres Písek) – kaple i lovecký zámeček jsou dřevěné stavby.
Kaple svatého Huberta ve Mstišově (okres Teplice) – Barokní stavba byla postavena v roce 1707 K. Laglerem. Ve výklencích štítové stěny a ve štítovém nadstavci se nachází sochy svatého Huberta a Jana Nepomuckého.
Kaple svatého Huberta v obci Starý Ples u Josefova - Jaroměře (okres Náchod) – raně barokní kaple postavena na přání hraběte Sporcka v roce 1690 společně s loveckým zámečkem (zaniklý). Ve vstupním průčelí jsou umístěny novodobé sochy světců.
Kaple svatého Huberta v Karlově Studánce (okres Bruntál) – Byla postavena v klasicistním stylu ve 30. letech 19. století. V kapli se nachází barokní olejomalby z roku 1758, oltářní obraz svatého Huberta a obraz svatého Eustacha visící vlevo od oltáře.
Kaple svatého Huberta v Lednicko-valtickém areálu – Jedná se o novogotickou stavbu postavenou v roce 1855 stavitelem J. Popelackem. Kaple je trojboká se třemi arkádami, postavená z pískovcových kvádrů, se síťovou klenbou. Uprostřed kaple se nachází oltář se sochou svatého Huberta na vysokém podstavci.
Lesní brána u Škrdlovic (okres Žďár nad Sázavou) – Na jednom zděném sloupu je kamenná postava klečícího svatého Huberta a na druhém sloupu je pak zachycen svatohubertský jelen.
Lovecký zámeček Svatý Hubert (okres Rakovník) – Jedná se o jednopatrový barokní zámek s osmiúhelníkovým půdorysem a zvoncovou střechou z počátku 18. století.
Morový sloup v Chlumíně (okres Mělník) – Uprostřed návsi nechala vévodkyně Toskánská zřídit tento morový sloup, který postavil Jan Purš ve tvaru trojbokého jehlanu v roce 1728. Autor soch ale není znám. Kromě sochy svatého Huberta se zde nachází také socha sv. Václava, sv. Ludmily, sv. Jana Nepomuckého, sv. Josefa, sv. Jana Bromejského, sv. Máří Magdaleny, sv. Anny, sv. Jáchyma a socha panny Marie.
Pomník svatého Huberta u Třeboně - Nachází se v polesí Barbora u obce Majdalena.
Pomník svatého Huberta v obci Lovčice u Chlumce nad Cidlinou (okres Hradec Králové) – Pomník se sochami klečícího svatého Huberta a jelena je umístěn u kostela svatého Bartoloměje z roku 1714.
Pomník U Svatého Huberta v Poněšické oboře blízko Hluboké nad Vltavou (okres České Budějovice) – Jedná se o obelisk ze čtyř kamenných kvádrů ukončený kapličkovým výklenkem se soškou klečícího svatého Huberta, proti této postavě je na stěně výklenku plastický výjev jelena.
Reliéf svatého Huberta v kostele sv. Linharta v obci Cítov (okres Mělník) – Původně románský kostel barokně přestavěný má v boční kapli rokokový oltář s reliéfem svatého Huberta.
Socha svatého Huberta na hradě Roštejn (okres Jihlava) – Jedná se o 65 cm vysokou plastiku umístěnou ve vstupním sále hradu.
Socha svatého Huberta na myslivně Želetinka na Konopišti – Znázorňuje světce v loveckém oděvu.
Socha svatého Huberta na Staré myslivně na Konopišti – Znázorňuje světce v loveckém oděvu.
Socha svatého Huberta na zámku v Třeboni – Znázorňuje světce v loveckém oděvu.
Soška svatého Huberta v kostele sv. Václava v obci Dolní Krupá (okres Mladá Boleslav) – Jedná se o přestavěný barokní kostel, v němž se na jednom oltáři nachází soška – dřevořezba svatého Huberta.
Sousoší u domu U Jelena v Praze – Jedná se o sousoší klečícího svatého Huberta s jelenem ve výklenku domu z 60. let 18. století.
V dnešní době jsou s postavou svatého Huberta spojovány i nejrůznější moderní stavby jako hotely a penziony.
V některých případech je nutné odchytit lesní zvěř živou, obvykle je to z důvodu nutného zazvěření jiného místa. Odchytit zvíře není vždy úplně jednoduché. Nejčastěji se k odchytu spárkaté zvěře využívají chytací ohrady (= chytadla).
Chytadla obvykle lovci umisťují v místě, které zvířata zaručeně navštěvují. Často se chytadla tedy objevují v blízkosti krmelců, které zvířata navštěvují kvůli potravě.
Chytací ohrada musí být sestavena tak, aby si chycené zvíře v ní nemohlo ublížit. Nejčastěji je vyrobena ze dřeva. Když zvíře vstoupí do ohrady, lovec, který obvykle číhá v nedaleké pozorovatelně, spustí na dálku padací dvířka, a tím zde zvíře uvězní. Protože se předpokládá, že zvíře vstoupilo do pasti, protože je hladové, musí se v ohradě nacházet plné krmné zařízení. Zvíře nesmí být v ohradě vězněné dlouho, protože by se mohlo poranit, jak by se snažilo dostat ven. Záběhem se pomalu a klidně zvíře zatlačí do přepravní bedny dostatečné velikosti. Jelenům je před přepravou nutné uříznout parohy. Při odchytu zvířat se nevyužívají sítě.
Kromě odchytu formou chytadel se dnes využívá i střel s imobilizační látkou, která zvíře uspí na dobu, než bude převezeno. Střelou je šíp nebo šipka s posuvnou manžetou, která umožní imobilizační látce vniknout do těla. K uspání zvěře se také používá medikované krmivo. Nevýhodou toho ale je, že je potřeba, aby zvíře snědlo určité množství tohoto krmiva, což nikdo nemůže zaručit. Množství medikovaného krmiva je vždy závislé na váze daného zvířete.
Součástí ohrady musí být tedy plné krmné zařízení.
Mladí srnci nasazují v roce první parůžky, takzvané knoflíky, které jsou sotva viditelné a které v zimě shodí. První opravdové parohy dorostou do délky asi 10 cm a někdy se i větví, a i ty jsou na podzim shozeny. Brzy však začíná růst pár dalších parohů na očnicových hrbolech neboli pučnicích; jsou pokryty lýčím, a tak vypadají mohutnější, než ve skutečnosti jsou. Na konci růstu se prokrvené lýčí scvrkne a rozpadne se. Srnec pak vytlouká paroží v březnu až květnu třením o kmeny stromů nebo o zem. Vypadá to, jako by k otloukání připravené paroží srnce svědilo a přivádělo ho do vzrušeného stavu. Plně vyvinutá lodyha obvykle nese tři výsady (jde pak o šesteráka). Jedna výsada směřuje dopředu, střední přímo vzhůru a třetí téměř pravoúhle dozadu. Parohy s větším počtem výsad jsou výjimkou, ale u východoevropských a sibiřských srnců jsou parohy obecně mohutnější. V západní a střední Evropě dosahují délky okolo 30 cm, ale přitom zřetelně přesahují vztyčené srnčí slechy. Mladší srnci mívají lodyhy holé, ale u starších se objevují takzvané perly, bílé kulaté výstupky na růžici kolem pučnice. Při poranění se perly rozrůstají do takzvaných paruk, více méně beztvaré masy s hlubokými rýhami. U starých srnců paroží ustupuje, i když ne tak zřetelně jako u jelena. Šesterák postupně přejde na vidláka. U některých srnců jsou lodyhy tenké a téměř rovnoběžné, u jiných se objevuje široce rozložený typ paroží. Biologický význam větveného paroží je zřejmě v tom, aby se srnci při bojích o samice vážně nezraňovali, protože paroží se jim navzájem zaklesne.
Srnci, kteří již shodí parůžky, se nemohou zapojit do náhradní říje, protože po dobu shození a následného růstu parohů jsou neplodní.
Paroží srnců je vyživováno testosteronem a jedná se o kostní útvar.
Jedná se o nejčastější zákonem povolený lov jelenů. Takovýmto způsobem je možné lovit společně i samostatně. Jelen je vždy loven kulovnicí. Jak by měl probíhat společný lov jelena je dáno zákonem.
Osamělý lov
Čekaná
Pod pojmem čekaná je myšlen způsob lovu, při němž si myslivec vyhlédne vhodné místo, a na něm čeká, až se zvěř objeví. V místech, kam zvěř chodí nejčastěji, si myslivci staví kazatelny a posedy, z nichž mohou zvěř pohodlně pozorovat, mají lepší rozhled po okolních houštinách, zároveň je pak střelba bezpečnější a jistější. Je také menší pravděpodobnost, že zvěř myslivce navětří, když bude na posedu, než kdyby se skrýval někde na zemi v houští.
Obvykle se volí místo u houštin, odkud zvěř vytahuje nebo kam zatahuje, blízko u ochozů, kudy zvěř přichází, na okrajích luk, polí, kam zvěř vychází za potravou, blízko kališť i říjišť.
K úspěšné čekané je zapotřebí mít dobrý úkryt, příznivý vítr (musí foukat od zvěře k lovci, v opačném případě by zvěř lovce ucítila a nepřišla by na dostřel). Důležité je také správné chování lovce, který musí být co nejvíce potichu (oblečení musí být z nešustivého materiálu, neměl by mluvit, pokud má s sebou psa, ten nesmí štěkat), nesmí si nijak svítit (i světlo z mobilu by ho mohlo prozradit). Stejně tak může lovce prozradit i kouř, kuřáci si tedy v době čekané musí cigaretu odpustit.
Na čekanou chodí myslivci nejčastěji ráno a večer. Je důležité přijít o něco dříve, než se k místu přiblíží zvěř. A už při příchodu je třeba být co nejtišší a nebudit nijak pozornost.
Tímto způsobem lovu se loví nejen jeleni, ale veškerá spárkatá zvěř. Má totiž řadu výhod, v honitbě působí nejméně rušivě a zároveň poskytuje lovci dostatek času, aby si zvěř před výstřelem pořádně prohlédl a zhodnotil ji z hlediska chovnosti a odstřelu. Pokud je v místě navíc vybudovaná kazatelna, jedná se o velmi pohodlný způsob lovu.
Šoulačka
I tento způsob lovu je v honitbách velmi častý. Jde o to, že myslivec se pohybuje honitbou (= šoulá se), snaží se zvěř vyhledat, přiblížit se k ní a pak ji ulovit. K vyhledávání zvěře mu při tomto způsobu lovu mohou hodně pomoci jeho znalosti o chování zvěře, jejich zvycích, stopách, ložích, důležité je, aby také lovec poznal trus zvířete, které loví, aby nakonec nepronásledoval jinou zvěř. Stejně jako při čekané, i při šoulačce se musí lovec snažit pohybovat co nejvíce potichu. Při cestě lesem se lovec snaží co nejvíce se skrývat, a přitom pozorně sledovat své okolí a zároveň naslouchat zvukům lesa, protože i hlasy ptáků mu mohou napovědět, kde se zvěř ukrývá. I zde musí neustále kontrolovat směr větru, protože pokud by se vítr obrátil, lovec by byl prozrazen a všechna zvěř by před ním utekla. Při lovu myslivci nahrává protivítr, případně i boční vítr. Šoulat se dá různými terény lesa, dá se jít po připravených a udržovaných cestičkách (= šouláky), ale i nepřipravenou trasou. V noci je bezpečnější šoulat se známým a připraveným terénem, pak není nebezpečí pádu, nebo prozrazení se (šustění v křoví, šlapání na větve, drolící se povrch, kamínky). Neznámý terén totiž může lovce zavést do míst plných spadaných větví, a v takovém případě se lovec snadno prozradí.
Stejně jako čekaná i šoulačka se provozuje nejčastěji večer a ráno, protože v tomto období je zvěř nejvíce aktivní. Na šoulačku se dá vyrazit i ve dne, obvykle po dešti, nebo v říji jelenů.
Snad není třeba připomínat, že šoulačka se provozuje pěšky, případně se sáněmi, nebo povozem, ale rozhodně ne autem, nebo na jiném motorizovaném prostředku.
Nevýhodou šoulačky je, že lovec nemá moc času ke zhodnocení zvěře a mohl by se snadno zmýlit a odstřelit špatný kus. Šoulačka je tedy vhodnější pro zkušené lovce.
Přikrádání
Jedná se v podstatě o poslední fázi šoulačky, kdy lovec zvěř již objevil a snaží se dostat se k ní blíž, aby ji mohl lépe zhodnotit a zároveň i bezpečněji vystřelit. Přikrádání je velmi náročné, protože lovec se nesmí nijak prozradit a zvěř vyplašit. Musí neustále kontrolovat směr větru (ten se může kdykoliv změnit) a i terén, po němž se ke zvěři blíží, protože i sebemenší zaprasknutí může zvěř varovat. V této fázi se velmi často stává, že je lovec odhalen a zvěř uteče bez toho, aby lovec vůbec vystřelil. Problém může způsobit i necvičený, či špatně cvičený pes, který také může zvěř vyplašit.
Slídění
K tomuto typu lovu se využívá schopností loveckých psů = slídičů. Zvěř se takto loví obvykle v houštinách, nebo v rákosí. Myslivec během slídění střídavě popochází a předstupuje.
Lov vábením (= lovy lestné)
K tomuto způsobu lovu se mohou uchýlit lovci během šoulačky a někdy i čekané. Vábení se využívá, když jsou jeleni v říji. Jeleni se vábí napodobováním troubení slabšího říjícího jelena. Jelen se na takovéto vábení ozývá, a tím myslivec pozná, kde se jelen nachází. Na vábení se obvykle „chytnou“ jen mladší jeleni. Při vábení myslivec napodobuje hlas soka (u jelenů), hlas samice (častěji u srnců), nebo hlas mláděte.
Z troubení jelenů v říji dokáže zkušený lovec poznat, jestli jelen hledá laň, stojí u nich, jestli je zalehlý, nebo jestli se jedná o jelena, který varuje soka, nebo jestli je to jelen, který soka odbíjí.
Zkušený lovec totiž pozná, že jelen mrmlá, což znamená, že je jelen zalehlý. Mladého jelena zas lovec pozná tak, že troubí vytrvale a i přes den obyčejně vyšším hlasem. Naopak starší jeleni troubí méně a hlubším hlasem a méně často přes den vytahují.
Jeleni mají dva typy říje: halasnou a tichou. Halasná říje probíhá v době, kdy je pěkné počasí, a noci jsou chladnější. Špatné a deštivé počasí nahrává naopak tiché říji.
Lovci k napodobování hlasu jelena v říji využívají „řevnici“ (což může být volský roh, mušle tritonka, trubka z plastu, skleněný cylindr lampy).
Lovit s vábením je náročné a vyžaduje to zkušenost. Nejen že musí bezpečně ovládat hru na nástroj, ale musí mít i zkušenost se způsobem a projevy zvěře. I během lovu vábením musí myslivec respektovat některá pravidla lovu. Musí být správně oblečen (nenápadné, nešustivě), a zároveň nesmí hlasy lesa rušit nějakými nápadnými zvuky. Prozradit ho mohou i unáhlené pohyby.
Mezi lovy lestné kromě vábení patří také vnadění a atrapy.
Lov na obnově
Tento způsob se sice netýká jelenů, ale jedná se také o osamocený typ lovu. Loví se tak divoká prasata, která myslivec na sněhu stopuje do houštiny, kam prasata zalehla. Divočáci se totiž za špatného počasí neradi zdvihají z lože a jsou pomalejší, takže myslivec má čas na zamíření.
Společné lovy
Tyto typy jsou na lov jelena využívány opravdu jen výjimečně, jelenů totiž zas tolik v terénu nebývá.
Lov nátlačkou
Počet lidí účastnících se tohoto typu lovu je omezen, mělo by být zhruba pět střelců, dva honci a lovecký pes. Během tohoto lovu honci prochází terénem a zvedají zvěř, která volně odchází po ochozech, u nichž už ale čekají střelci. Aby byl lov nátlačkou úspěšný, je důležité aby lovci znali místa ochozů zvířat a zároveň, aby střelci byli co nejvíce potichu. Zároveň všechny povely musí probíhat tiše. Střelba při tomto typu lovu může být dost nebezpečná, střelci vždy musí věnovat velkou pozornost směru střelby, aby omylem nezranili jiného účastníka nátlačky. Proto by tento lov měl mít vždy závodčího, který určí směr střelby a všichni to musí respektovat. Při tomto typu lovu je opravdu důležité dodržovat kázeň, být na místech, která jsou povolená a „nepoflakovat se“ kolem. Všichni si musí dát pozor na odražené nebo roztříštěné střely.
Nátlačka se ale na lov jelena příliš nevyužívá, je spíše vhodná pro lov nedospělé černé zvěře a holé zvěře.
Pro tento typ lovu je vhodnější menší lečí, což je výhodou, protože lovci jdou po malém, známém terénu. Navíc počet účastníků je malý, a tak i průběh lovu je více v klidu, a tím je klidnější i zvěř, která pak postupuje pomalu, díky tomu mají pak střelci zvěř před výstřelem zhodnotit.
Lov nadháňkou
Při tomto typu lovu se používají psi honiči nebo slídiči (psi mající výšku do 55 cm v kohoutku, například i ohaři). Psi musí být řádně vycvičeni, aby se nenechali odlákat stopou jiné zvěře. Psi mají za úkol přihnat zvěř na střelce, kteří jsou rozestavěni u ochozu, nebo kteří leč obstaví. Když psi zvěř objeví, musí ji vytrvale pronásledovat. Při pronásledování může pes ztratit stopu, ale musí být schopen se vrátit a znovu ji nalézt.
Tento typ lovu se častěji uplatňuje v rozsáhlém a hůře přístupném terénu. Je určen tedy hlavně k lovu černé zvěře. Jejich nevýhodou je, že v průběhu lovu je v celé leči zneklidněná veškerá zvěř, a tak by se nadháňka neměla využívat příliš často.
Lov naháňkou
Lov naháňkou probíhá ve schůdnějším terénu, kde bývá větší počet k lovu určené zvěře.
Při naháňce stojí střelci na určených místech a honci na ně zvěř nahánějí. Při obstavování leče musí jít střelci co nejvíce potichu, nesmí být nijak slyšet (i proto je nevhodné šustivé oblečení), zároveň musí neustále kontrolovat vítr, aby je zvířata neucítila a neutekla dříve, než bude leč obstavena. I honci prochází lečí pomalu a bez křiku, zároveň mezi nimi musí být malé rozestupy, aby zvířata neprorážela cestu zpět. Střelci nesmí střílet do leče, aby neporanili omylem honce. Zároveň střelci nesmí opustit přidělené stanoviště, dokud nezazní signál, aby se nevystavili nebezpečí.
Svatý Hubert byl v osmém století franským biskupem a také se zasloužil o založení města Lutychu (dnes toto město leží v Belgii). Informace o jeho životě zprostředkovává v první řadě životopis nazvaný Vita sancti Huberti, který několik let po jeho smrti sepsal neznámý klerik. Zajímavé je, že v tomto životopise se neobjevuje slavná legenda o Hubertově setkání se zjevením jelena. Svatý Hubert se narodil do bohaté francouzské šlechtické rodiny někdy v rozmezí let 656 – 658. Jeho otec Bertrand byl vévodou a pobýval u dvora krále Theodoricha III., kde proto vyrůstal také Hubert. U královského dvora se Hubert učil rytířským dovednostem a ctnostem, v jeho výuce nesměla chybět jízda na koni, ani zacházení se zbraní, lov, či čtení, psaní a osvojování si tehdejší etikety. Hubert se také v Austrasii oženil s ženou jménem Floribana, ta ale zemřela při porodu. Hubert se již znovu neoženil. O jeho životě je také známo, že někdy v letech 685 – 688 se Hubert rozhodl opustit světský svět a vydat se na cestu duchovního. Navíc asi v roce 688 zemřel jeho otec a Hubert se zřekl následnických práv ve prospěch svých bratrů, opustil královský dvůr a uchýlil se k biskupu Lambertovi sídlícímu v Maastrichtu (ten byl také prohlášen za svatého). Biskup Lambert se mu stal učitelem a rádcem, zasvěcoval ho do kněžského povolání, učil ho vše, co bylo třeba a vedl ho až do Hubertova kněžského vysvěcení. V roce 709 se stal biskupem v diecézi Tongeren – Maastricht (dnešní území Holandska, Francie, Lucemburska). Na místo biskupa Lamberta nastoupil poté, co byl Lambert zavražděn. Hubert na něj ale nikdy nezapomněl, a když přesídlil do Lutychu, nechal zde na místě uložení ostatků svatého Lamberta postavit katedrálu. Hubert se v této oblasti také zasloužil o šíření křesťanské myšlenky, zakládání klášterů, budování kostelů, nesčetná kázání, a s tím spojenou christianizaci tohoto kraje. Za svou kněžskou činnost byl přezdíván „Apoštolem Ardenn“. V roce 721 byl papežem Sergiem I. jmenován prvním biskupem v Liége – Lutychu, zde také 30. května roku 727 zemřel poté, co se vracel z Furu, kde byl posvětit nový chrám. Cestou totiž onemocněl zimnicí. Biskup Hubert byl pochován v kostele sv. Petra, který sám založil. Již po jeho smrti věřící z tohoto kraje jeho ostatky uctívali, přestože nebyl kanonizován. Situace se změnila zhruba o sedmnáct let později, kdy jeho syn Floribert, který byl zároveň i jeho biskupský nástupce v Lutychu, nechal otevřít Hubertův hrob, aby bylo jeho tělo přeneseno do nového sarkofágu. Životopis vypráví, že i po těch letech bylo Hubertovo tělo stále neporušeno. Při této příležitosti vznikl již zmíněný Hubertův životopis a církev navíc zasvětila Hubertovi i svátek (3. listopad). Hubertovy ostatky pak byly znovu přesunuty v roce 825 do benediktinského kláštera Andage – Andain v Ardennách. Protože většina obyvatel Ardenn byla zaměstnána jako lovci, vyžadovali za patrona také lovce, a tím Hubert byl. Stal se tak jejich patronem. Podle dalších Hubertových životopisů byly jeho ostatky ve 12. století uložené do stříbrné a pozlacené schránky na oltáři uprostřed kostela, ale v 16. století se relikviář ztratil (pravděpodobně po vpádu Hugenotů), a od té doby se jeho ostatky nenalezly.
Kromě životopisů je s postavou svatého Huberta spojena i tato legenda.
