První video z youtube.com zachycuje dva lovy jelena na Slovensku. Provází skupinovým lovem od počátku lovu, po skolení jelena, slavnostní výřad včetně všech náležitostí. Kromě lovu jsou zde zachyceny i tradice, jako pasování na lovce vysoké zvěře atd.
Řada lovců při svých lovech na jelena se rozhodne navštívit i sousední Slovensko. Lov jelena na Slovensku je stejně jako v Čechách pro nemyslivce zpoplatněn a vymezen obdobím lovu. Na Slovensku je lov jelenů a kolouchů povolen v období od 1. srpna – do 15. ledna. Lov laně je povolený od 1. srpna – 31. prosince. Říje jelena je od 10. září do 30. září.
Ceník za odstřel jelena na Slovensku vychází z váhy paroží. Za váhu paroží se považuje váha celé lebky s parožím bez spodní čelisti. Je třeba mít k tomu povolenku a zároveň i pojištění. Následující ceník je pro Lesy Slovenskej republiky, štátny podnik v oblasti Košic, Prešova.
Poplatky na Slovensku za lovecký lístek a pojištění pro zahraniční lovce
Jednotlivé lesy si stanovují různé sazby za poplatkový lov. Ukázkou může být následující ceník Vojenských lesů a statků v divizi Mimoně.
I nemyslivec si může střelit daný kus zvěře, ale na povolení a jen s doprovodem.
Poplatky
Cena v Kč
Denní paušální poplatek za individuální lov spárkaté zvěře na osobu/den. Loví se samice a mháďata, jelení a dančí špičák do výšky slech
4 100
Při menším počtu střelených kusů možná sleva až
50 %
Za odstřel nebo postřelení průvodcem neodsouhlasené zvěře se k ceně uvedené v tomto ceníku účtuje přirážka
100 %
Jestliže lovecký host zvěř postřelil a ta nebyla dohledána, účtuje se 25 % nasmlouvané ceny a průměrná akutní cena zvěřiny odvozená z průměrné hmotnosti kusu příslušného druhu
25 % + zvěřina
V případě použití služebního vozidla bude účtována sazba
8,30 Kč/km
Lovecký doprovod
Ranní doprovod
250,-
Večerní doprovod
300,-
Celodenní doprovod
1 000,-
Jelen evropský
Kolouch
2 000,-
Laň
3 000,-
Špičák do 2 let
5 000,-
Jelen (hodnocení podle CIC): Do 100 bodů
7 000,-
100,01 – 110
9 000,-
110,01 - 120
10 000,-
120,01 - 130
13 000,-
130,01 - 135
16 000,-
135,01 - 140
19 000,-
140,01 - 145
23 000,-
145,01 - 150
27 000,-
150,01 - 155
31 000,-
155,01 - 160
35 000,-
160,01 - 165
41 000,-
165,01 - 170
51 000,-
170,01 - 175
60 000,-
175,01 - 180
68 000,-
180,01 - 185
78 000,-
185,01 - 190
89 000,-
190,01 - 195
100 000,-
195,01 - 200
120 000,-
200,01 - 205
140 000,-
205,01 - 210
180 000,-
210,01 - 215
220 000,-
215,01 - 220
290 000,-
220,01 + každý další bod
8 000,-
Postřelení laně, koloucha a jelena do 2 let věku
1 000,-
Úspěšný dosled s lovecky upotřebitelným psem
2 000,-
Preparace
Stažení celého kusu
1 000,-
Hlavy s krkem
720,-
Úprava trofeje
1 130,-
Poplatek za trofej, kterou nelze ohodnotit metodou CIC
Papoušek šedohlavý západní žije na jihu, západě a východě Afriky. Velikost papouška je 32 cm, hmotnost se pohybuje mezi 310 a 400 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28–30 dnů. Délka života je až 25 let.
Papoušek šedohlavý západní je menší podsadité postavy s typickým mohutným zobákem a jakoby zmenšenými nohami. Zbarvení jeho těla je převážně zelené, barva hlavy závisí na poddruhu, přičemž rozdíly v pohlaví jsou téměř nepatrné. Tento papoušek nepatří mezi hlučné druhy. Většinou se projevuje krátkým, vysoko položeným pískáním, občas je slyšet hlasitější drsné volání. Při ohrožení chrčivě vrčí.
Tohoto papouška najdeme většinou v nadmořských výškách 1000 až 2100 m. Obývá jehličnaté lesy, otevřené lesy a savany, za potravou zalétá i do mangrovů a na ovocné plantáže.
Žije převážně v párech či menších rodinných skupinkách. Za letu udržují navzájem kontakt pomocí hlasitého volání; při přijímání potravy jsou naopak velmi tiší. Hnízdí v dutinách stromů.
Papoušek šedohlavý západní se v přirozeném prostředí živí semeny, bobulemi, ořechy, květy, listy a větvičkami stromů, příležitostně i hmyzem. Hlavní složkou potravy jsou semena jehličnanů rodu Podocarpus. Nezřídka tento papoušek zalétá na ovocná a obilná pole, kde se živí datlemi, fíky, švestkami, kukuřicí, čirokem nebo burskými oříšky.
Voliéra pro papouška šedohlavého by měla mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry minimálně 2 x 1 x 2 m (vnitřní část), s přilehlým výletem 4 x 1 x 2 m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly, a to i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky jsou vhodné vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni, o rozměrech cca 60 x 20–30 cm (výška x průměr), s vletovým otvorem 10 cm. V přírodě papoušci obsazují dutiny poměrně těsné, takže je možné jim dát na výběr i budku s menším vnitřním průměrem. V našich klimatických podmínkách připadá hlavní období hnízdění na listopad a prosinec, proto je nutné jim vytvořit patřičné podmínky právě na tyto měsíce. Nezbytné je včasné přemístění z venkovních voliér do vytápěných prostor, respektive možnost přitápění ve vnitřní chráněné části u celoročních kombinovaných voliér.
Páv zelený patří mezi největší druhy pávů na světě. Kohout může měřit 180 až 300 cm a slepice 70 až 100 cm, dospělý kohout váží od 3,8 do 5 kilogramů. Samci jsou mnohem větší než samice, ty váží přes kilo. Peří samce je převážně zelené a modré, ale má i zlaté, šedé, černé a bílé odstíny. Krásným ocasem láká samice v době páření. Tato pera mohou měřit více než jeden metr na délku a mají krásný design ve tvaru očí. Původně tento páv obýval primární a sekundární lesy, louky a pastviny v Asii a v zemích, jako je Jáva, Malajsie, Bangladéš a Indočína. Samci žijí osaměle a tvoří páry pouze v období rozmnožování. Samice žijí v malých rodinných skupinkách. Tento druh pávů je tišší než páv indický a je ho slyšet hlavně ráno a pozdě odpoledne.
Krmí se ovocem, obilím, semeny, pupeny, listy a hmyzem, které najdou na zemi. I když vědí létat, raději chodí pěšky. Ve večerních hodinách, spí v korunách stromů, aby se vyhnuli predátorem. Hnízdí na zemi, kde mají mělkou prohlubeň v písku, skrytou ve vegetaci a mezi skalami. Samice snese čtyři až šest vajec, které inkubují až 28 dní.
Tento druh byl kdysi zcela běžný v Asii, ale dnes je druhem ohroženým vyhynutím. V některých zemích (například v Malajsii) již zanikl. Zelený páv byl loven pro své peří na ozdoby a oblečení, i pro maso. V Číně zemědělci tráví tento druh páva, protože jim ničí úrodu.
Papoušek kapský žije na jihu, západě a východě Afriky (Jihoafrická republika, Mosambik, Tanzanie, Rwanda, Zambie, Zimbabwe, Ghana a Nigérie). Velikost papouška je 33–34 cm, hmotnost se pohybuje od 260 do 330 g. Potravu tvoří směs semen, ovoce, zeleniny a zelené krmení. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 26–28 dnů. Délka života je až 25 let.
Papoušek kapský obývá většinou oblasti s nadmořskou výškou 1000 až 2100 m. Zajímavé je, že zatímco na většině území žijí tito papoušci ve vyšších polohách a do nížin a mangrovových lesů létají jen za potravou, na některých místech v oblasti Guinejského zálivu obývají mangrovové lesy přímo na pobřeží trvale. Jejich domovem jsou lesy s převahou porostu jehličnanů, otevřené lesy, savany s řídkým porostem stromů a mangrovy. Za potravou létá i do níže položených krajin, též na ovocné plantáže. Údaje o počtech tohoto druhu v částech Afriky nejsou z poslední doby k dispozici žádné, ale lze se oprávněně domnívat, že nebudou nikterak povzbudivé. Neustálé ničení přirozeného prostředí, odchyty a četné válečné konflikty a kmenové nepokoje vytlačují papoušky stále více z oblastí, které jsou pro ně životně důležité.
Papoušek kapský žije převážně v párech či menších rodinných skupinkách.
Rozeznáváme u něj tyto poddruhy:
Papoušek kapský jižní (Poicephalus robustus robustus). Svým vzhledem se odlišuje od ostatních poddruhů, a to především zbarvením hlavy. Ta je zeleno-žluto-hnědá, posetá hnědými a zelenými skvrnami. Hruď, břicho a kostřec mají modrý nádech. Ohbí křídel a stehna jsou oranžově červená. Samice má vždy oranžově zbarvené čelo.
Papoušek kapský mosambický (Poicephalus robustus suahelicus). Hlava a týl jsou stříbrošedé, prsa a břicho bez modrého nádechu. Samice má vždy oranžově zbarvené čelo. Tento poddruh k nám byl několikrát dovezen.
Papoušek kapský západní (Poicephalus robustus fuscicollis). Je menší postavy než předchozí poddruh. Zelené části mají namodralý nádech; samice mají velkou oranžovou skvrnu na čele, která samcům chybí, nebo místo ní mají jen několik oranžových peříček. Tento poddruh je v ČR nejčastější.
Papoušci kapští nemají žádný pevný termín hnízdění, zjevně se řídí podle období dešťů. Vzhledem k rozsáhlosti výskytu a různým biotopům hnízdí podle jednotlivých oblastí prakticky po celý rok. Hnízdo si papoušci kapští budují většinou vysoko nad zemí v dutinách stromů a větví. Hloubka se pohybuje v rozmezí 30–90 cm, dno má v průměru pouhých 15–18 cm, malý je rovněž vstupní otvor (cca 8 cm). V době hnízdění se páry oddělují od hejn a drží se stranou daleko od ostatních ptáků. Samička snáší 2 až 4 bílá kulovitá vejce, ze kterých se po 26–28 dnech líhnou mláďata, která opouštějí hnízdo cca po 70 dnech a poté jsou ještě rodiči delší čas dokrmována.
Voliéra pro papoušky kapské má mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry alespoň 2 x 1 x 2 m (vnitřní část) s přilehlým výletem 4 x 1 x 2 m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly, a to i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky mají raději vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni. Rozměry budek, v nichž někteří chovatelé tento druh odchovali, měli míry kolem 60 x 20–30 cm (výška x průměr), s vletovým otvorem 10 cm. Vzhledem k tomu, že v přírodě papoušek kapský obsazuje dutiny poměrně těsné, je vhodné, pokud to jde, předložit mu na výběr ještě i budku s menším vnitřním průměrem. V našich klimatických podmínkách připadá hlavní období hnízdění na listopad až prosinec, proto je jim nutné právě na tuto dobu vytvořit patřičné podmínky. Nezbytné je včasné přemístění z venkovních voliér do vytápěných prostor, respektive možnost přitápění ve vnitřní chráněné části u celoročních kombinovaných voliér.
Tupinambis rufescens – teju červený dorůstá až 120cm výšky a výskytem je vázán na listnaté a křovinaté lesy severní Argentiny. Jeho kůže má barevný nádech do červena. Tělesná teplota jedince je okolo 38 °C. Pro teju červenavého je typická výrazná pohlavní dvojtvárnost – samci jsou větší než samice a mají mohutnější hlavu a silnější ocas.
Vyskytuje se v rozličných biotopech Brazílie, Bolívie a Paraguaye. Jeho životní prostor není vyhraněný, proto může být nalézán od savan po deštné lesy.
Pro chov tohoto druhu jsou vhodná terária 200 x 150 x 100–200 cm, jejichž substrátem je písek. Vnitřní zařízení tvoří pevně ukotvené kmeny a kořeny a větší nádoba na vodu, alespoň 30 x 40 cm. Důležité jsou denní teploty v rozpětí 25–30 °C s lokálním ohřevem na 40–45 °C, v noci pokles na 20–22 °C za současného zvýšení vlhkosti porosením. Nutná je vyšší intenzita osvětlení až 12 hodin denně a UV ozařování lampou Osram – Ultravitalux 20 minut z 1 metru.
K páření dochází zpravidla po skončeném zimním klidu. Samec se při námluvách přibližuje k samičce a s pocukáváním celého těla se ji snaží olizovat a něžně okusovat směrem od ocasu k hlavě. Samička zprvu uniká a nechává se zas a znovu přemlouvat, až ji nakonec sameček uchopí za kůži v zátylku. Pak ji zadními končetinami dráždí v pánevní oblasti, což vypadá, jako by právě startoval motocykl, načež samička zvedá ocas a dochází ke spojení.
Samičky snáší 4 až 32, obvykle 8 až 12 vajec o velikosti asi 5 x 3 cm. V přírodě je umisťují do termitiště, v zajetí zahrabávají nebo kladou do úkrytu. Při 30 °C a vysoké vlhkosti se mláďata líhnou za 152 až 171 dní ve velikosti 22 až 24 cm. Do roka dorůstají do celkové délky 40 cm. Tejové žijí kolem 10 let.
V potravě není tento druh vybíravý. Přijímá větší hmyz, ryby a především myši všech velikostí. Nepohrdne ani rostlinnou potravou v podobě ovoce či klíčených semen.
Šupiny na povrchu těla jsou spíše drobné a oválné, kdežto z břišní strany větší a čtyřhranné. Nápadný je dlouhý, růžový až červený, silně rozeklaný jazyk, který je zatažitelný do pochvy.
Ocas, který zabírá o něco více než polovinu celkové délky, je odlomitelný. Regeneruje poměrně dobře, zvláště u mladších jedinců, ale trvá to delší dobu, a ačkoliv je jeho tvar přirozený, přesto nedosahuje délky ocasu původního a zároveň postrádá i původní zbarvení.
V přírodě se dokáže při vyrušení pohybovat jen po zadních končetinách rychlostí kolem 20 km/h, v zajetí však tuto schopnost neuplatňuje vzhledem ke ztrátě plachosti i zmenšení životního prostoru. Přesto jde o zvířata nesmírně zajímavá a do určité míry i ochočitelná.
V teráriu všechno zařízení dobře upevníme vzhledem k váze zvířat kolem 5 kg a častému hrabání. Zvlášť je třeba dát pozor na neupevněné kameny a oblázky, které mohou při hrabání zvířat způsobit rozbití skla nádrže. Nesmíme opomenout včlenit do ubikace větší misku s vodou nebo mělký bazének, protože tejové s oblibou vyhledávají vlažnou vodu k odpočinku.
Jedná se o nejčastější zákonem povolený lov jelenů. Takovýmto způsobem je možné lovit společně i samostatně. Jelen je vždy loven kulovnicí. Jak by měl probíhat společný lov jelena je dáno zákonem.
Osamělý lov
Čekaná
Pod pojmem čekaná je myšlen způsob lovu, při němž si myslivec vyhlédne vhodné místo, a na něm čeká, až se zvěř objeví. V místech, kam zvěř chodí nejčastěji, si myslivci staví kazatelny a posedy, z nichž mohou zvěř pohodlně pozorovat, mají lepší rozhled po okolních houštinách, zároveň je pak střelba bezpečnější a jistější. Je také menší pravděpodobnost, že zvěř myslivce navětří, když bude na posedu, než kdyby se skrýval někde na zemi v houští.
Obvykle se volí místo u houštin, odkud zvěř vytahuje nebo kam zatahuje, blízko u ochozů, kudy zvěř přichází, na okrajích luk, polí, kam zvěř vychází za potravou, blízko kališť i říjišť.
K úspěšné čekané je zapotřebí mít dobrý úkryt, příznivý vítr (musí foukat od zvěře k lovci, v opačném případě by zvěř lovce ucítila a nepřišla by na dostřel). Důležité je také správné chování lovce, který musí být co nejvíce potichu (oblečení musí být z nešustivého materiálu, neměl by mluvit, pokud má s sebou psa, ten nesmí štěkat), nesmí si nijak svítit (i světlo z mobilu by ho mohlo prozradit). Stejně tak může lovce prozradit i kouř, kuřáci si tedy v době čekané musí cigaretu odpustit.
Na čekanou chodí myslivci nejčastěji ráno a večer. Je důležité přijít o něco dříve, než se k místu přiblíží zvěř. A už při příchodu je třeba být co nejtišší a nebudit nijak pozornost.
Tímto způsobem lovu se loví nejen jeleni, ale veškerá spárkatá zvěř. Má totiž řadu výhod, v honitbě působí nejméně rušivě a zároveň poskytuje lovci dostatek času, aby si zvěř před výstřelem pořádně prohlédl a zhodnotil ji z hlediska chovnosti a odstřelu. Pokud je v místě navíc vybudovaná kazatelna, jedná se o velmi pohodlný způsob lovu.
Šoulačka
I tento způsob lovu je v honitbách velmi častý. Jde o to, že myslivec se pohybuje honitbou (= šoulá se), snaží se zvěř vyhledat, přiblížit se k ní a pak ji ulovit. K vyhledávání zvěře mu při tomto způsobu lovu mohou hodně pomoci jeho znalosti o chování zvěře, jejich zvycích, stopách, ložích, důležité je, aby také lovec poznal trus zvířete, které loví, aby nakonec nepronásledoval jinou zvěř. Stejně jako při čekané, i při šoulačce se musí lovec snažit pohybovat co nejvíce potichu. Při cestě lesem se lovec snaží co nejvíce se skrývat, a přitom pozorně sledovat své okolí a zároveň naslouchat zvukům lesa, protože i hlasy ptáků mu mohou napovědět, kde se zvěř ukrývá. I zde musí neustále kontrolovat směr větru, protože pokud by se vítr obrátil, lovec by byl prozrazen a všechna zvěř by před ním utekla. Při lovu myslivci nahrává protivítr, případně i boční vítr. Šoulat se dá různými terény lesa, dá se jít po připravených a udržovaných cestičkách (= šouláky), ale i nepřipravenou trasou. V noci je bezpečnější šoulat se známým a připraveným terénem, pak není nebezpečí pádu, nebo prozrazení se (šustění v křoví, šlapání na větve, drolící se povrch, kamínky). Neznámý terén totiž může lovce zavést do míst plných spadaných větví, a v takovém případě se lovec snadno prozradí.
Stejně jako čekaná i šoulačka se provozuje nejčastěji večer a ráno, protože v tomto období je zvěř nejvíce aktivní. Na šoulačku se dá vyrazit i ve dne, obvykle po dešti, nebo v říji jelenů.
Snad není třeba připomínat, že šoulačka se provozuje pěšky, případně se sáněmi, nebo povozem, ale rozhodně ne autem, nebo na jiném motorizovaném prostředku.
Nevýhodou šoulačky je, že lovec nemá moc času ke zhodnocení zvěře a mohl by se snadno zmýlit a odstřelit špatný kus. Šoulačka je tedy vhodnější pro zkušené lovce.
Přikrádání
Jedná se v podstatě o poslední fázi šoulačky, kdy lovec zvěř již objevil a snaží se dostat se k ní blíž, aby ji mohl lépe zhodnotit a zároveň i bezpečněji vystřelit. Přikrádání je velmi náročné, protože lovec se nesmí nijak prozradit a zvěř vyplašit. Musí neustále kontrolovat směr větru (ten se může kdykoliv změnit) a i terén, po němž se ke zvěři blíží, protože i sebemenší zaprasknutí může zvěř varovat. V této fázi se velmi často stává, že je lovec odhalen a zvěř uteče bez toho, aby lovec vůbec vystřelil. Problém může způsobit i necvičený, či špatně cvičený pes, který také může zvěř vyplašit.
Slídění
K tomuto typu lovu se využívá schopností loveckých psů = slídičů. Zvěř se takto loví obvykle v houštinách, nebo v rákosí. Myslivec během slídění střídavě popochází a předstupuje.
Lov vábením (= lovy lestné)
K tomuto způsobu lovu se mohou uchýlit lovci během šoulačky a někdy i čekané. Vábení se využívá, když jsou jeleni v říji. Jeleni se vábí napodobováním troubení slabšího říjícího jelena. Jelen se na takovéto vábení ozývá, a tím myslivec pozná, kde se jelen nachází. Na vábení se obvykle „chytnou“ jen mladší jeleni. Při vábení myslivec napodobuje hlas soka (u jelenů), hlas samice (častěji u srnců), nebo hlas mláděte.
Z troubení jelenů v říji dokáže zkušený lovec poznat, jestli jelen hledá laň, stojí u nich, jestli je zalehlý, nebo jestli se jedná o jelena, který varuje soka, nebo jestli je to jelen, který soka odbíjí.
Zkušený lovec totiž pozná, že jelen mrmlá, což znamená, že je jelen zalehlý. Mladého jelena zas lovec pozná tak, že troubí vytrvale a i přes den obyčejně vyšším hlasem. Naopak starší jeleni troubí méně a hlubším hlasem a méně často přes den vytahují.
Jeleni mají dva typy říje: halasnou a tichou. Halasná říje probíhá v době, kdy je pěkné počasí, a noci jsou chladnější. Špatné a deštivé počasí nahrává naopak tiché říji.
Lovci k napodobování hlasu jelena v říji využívají „řevnici“ (což může být volský roh, mušle tritonka, trubka z plastu, skleněný cylindr lampy).
Lovit s vábením je náročné a vyžaduje to zkušenost. Nejen že musí bezpečně ovládat hru na nástroj, ale musí mít i zkušenost se způsobem a projevy zvěře. I během lovu vábením musí myslivec respektovat některá pravidla lovu. Musí být správně oblečen (nenápadné, nešustivě), a zároveň nesmí hlasy lesa rušit nějakými nápadnými zvuky. Prozradit ho mohou i unáhlené pohyby.
Mezi lovy lestné kromě vábení patří také vnadění a atrapy.
Lov na obnově
Tento způsob se sice netýká jelenů, ale jedná se také o osamocený typ lovu. Loví se tak divoká prasata, která myslivec na sněhu stopuje do houštiny, kam prasata zalehla. Divočáci se totiž za špatného počasí neradi zdvihají z lože a jsou pomalejší, takže myslivec má čas na zamíření.
Společné lovy
Tyto typy jsou na lov jelena využívány opravdu jen výjimečně, jelenů totiž zas tolik v terénu nebývá.
Lov nátlačkou
Počet lidí účastnících se tohoto typu lovu je omezen, mělo by být zhruba pět střelců, dva honci a lovecký pes. Během tohoto lovu honci prochází terénem a zvedají zvěř, která volně odchází po ochozech, u nichž už ale čekají střelci. Aby byl lov nátlačkou úspěšný, je důležité aby lovci znali místa ochozů zvířat a zároveň, aby střelci byli co nejvíce potichu. Zároveň všechny povely musí probíhat tiše. Střelba při tomto typu lovu může být dost nebezpečná, střelci vždy musí věnovat velkou pozornost směru střelby, aby omylem nezranili jiného účastníka nátlačky. Proto by tento lov měl mít vždy závodčího, který určí směr střelby a všichni to musí respektovat. Při tomto typu lovu je opravdu důležité dodržovat kázeň, být na místech, která jsou povolená a „nepoflakovat se“ kolem. Všichni si musí dát pozor na odražené nebo roztříštěné střely.
Nátlačka se ale na lov jelena příliš nevyužívá, je spíše vhodná pro lov nedospělé černé zvěře a holé zvěře.
Pro tento typ lovu je vhodnější menší lečí, což je výhodou, protože lovci jdou po malém, známém terénu. Navíc počet účastníků je malý, a tak i průběh lovu je více v klidu, a tím je klidnější i zvěř, která pak postupuje pomalu, díky tomu mají pak střelci zvěř před výstřelem zhodnotit.
Lov nadháňkou
Při tomto typu lovu se používají psi honiči nebo slídiči (psi mající výšku do 55 cm v kohoutku, například i ohaři). Psi musí být řádně vycvičeni, aby se nenechali odlákat stopou jiné zvěře. Psi mají za úkol přihnat zvěř na střelce, kteří jsou rozestavěni u ochozu, nebo kteří leč obstaví. Když psi zvěř objeví, musí ji vytrvale pronásledovat. Při pronásledování může pes ztratit stopu, ale musí být schopen se vrátit a znovu ji nalézt.
Tento typ lovu se častěji uplatňuje v rozsáhlém a hůře přístupném terénu. Je určen tedy hlavně k lovu černé zvěře. Jejich nevýhodou je, že v průběhu lovu je v celé leči zneklidněná veškerá zvěř, a tak by se nadháňka neměla využívat příliš často.
Lov naháňkou
Lov naháňkou probíhá ve schůdnějším terénu, kde bývá větší počet k lovu určené zvěře.
Při naháňce stojí střelci na určených místech a honci na ně zvěř nahánějí. Při obstavování leče musí jít střelci co nejvíce potichu, nesmí být nijak slyšet (i proto je nevhodné šustivé oblečení), zároveň musí neustále kontrolovat vítr, aby je zvířata neucítila a neutekla dříve, než bude leč obstavena. I honci prochází lečí pomalu a bez křiku, zároveň mezi nimi musí být malé rozestupy, aby zvířata neprorážela cestu zpět. Střelci nesmí střílet do leče, aby neporanili omylem honce. Zároveň střelci nesmí opustit přidělené stanoviště, dokud nezazní signál, aby se nevystavili nebezpečí.
Papoušek královský (Alisterus scapularis) bývá v domácnostech často chován jako zcela ochočený mazlíček. V přírodě bývá běžně k vidění v parcích a zahradách na předměstí Austrálie.
Samec má hlavu a spodní partie šarlatově červené, spodní krovky ocasní zelenočerné, široce lemované červeně. Záda a křídla jsou tmavě zelená se světlým pruhem na vnější straně křídel. Na zadní straně krku má úzký modrý pruh, který odděluje červené a tmavě zelené zbarvení. Horní čelist zobáku má červenou s černou špičkou, dolní černou. Samice má tmavě zelenou hlavu, hrdlo a prsa, břicho a dolní část prsou jsou šarlatově červené. Zobák je celý černý. Oko u obou pohlaví je žluté, běhák šedý. Dorůstá délky 40 cm a hmotnosti do 240 g.
Ve volné přírodě obývá celé východní pobřeží Austrálie od severního Queenslandu až po jihovýchodní Viktorii. Papoušek královský je zde běžným druh žijícím v lesích a není bezprostředně ohrožen. V některých lokalitách si ptáci zvykli na dokrmování od lidí a poměrně zkrotli. Existují dva poddruhy – papoušek královský velký a papoušek královský malý. Královští papoušci mají výrazný pohlavní dimorfismus.
Dává předost životu ve stromech, ale spatřen může být i na zemi při sběru potravy. Nejčastěji se vyskytuje v párech nebo hejnech čítajících pár kusů. Navštěvuje zahrady, zalesněné plochy, parky či deštné lesy. Páry hnízdí nejčastěji v dutinách eukalyptových stromů. Jako vystýlka jim slouží hobliny vznikající při úpravě kotliny.
Volně žijící papoušek královský je vcelku plachý, živí se ořechy, semeny, ovocem, bobulemi, nektarem a pupeny.
Dnes je jejich přírodní lokalita velkou měrou nahrazena zemědělskou půdou. Farmáři tento druh považují za škůdce, protože dokáže zlikvidovat velké množství obilnin na polích a ovoce v sadech. V minulosti docházelo ke křížení s papoušky horskými či nádhernými.
Mutací je známo pomálu – nejčastější a taky nejkrásnější je mutace žlutá (dilute), méně známá je modrá (parblue) a skořicová. Vyskytují se občas také papoušci královští straky a oranžoví ptáci, ale nejspíš ještě nebylo ověřeno, zda se jedná o mutaci, nebo pouze o modifikaci zbarvení.
Papoušci královští jsou poměrně klidní a také inteligentní ptáci. Jako společníci bývají velmi přítulní a zábavní. Mají však velké nároky na prostor a prostor bytu jim skutečně nepostačuje. Navíc vzhledem k poměrně velké velikosti mohou v bytě při svých leteckých pokusech napáchat škody. Nenaučí se mluvit.
Každý pták, kterého máme v úmyslu ochočit, musí být mladý. Pokud možno co nejmladší, takový, který se právě osamostatnil od rodičů. Nejideálnější je sehnat mládě ručně dokrmené. Takoví ptáci jsou jako mazlíčci velmi vhodní, jsou zvyklí na člověka, a tak nemáme žádnou práci s jejich ochočením.
Papoušek konžský západní žije v deštných lesích střední Afriky. Velikost papouška je 26 cm, hmotnost se pohybuje mezi 200 a 230 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28 dnů. Délka života je až 25 let.
Areál přirozeného výskytu zasahuje na území států Kamerun, Středoafrická republika, severní Angola, Keňa, severní Tanzanie a Libérie. Obývá především vlhké deštné lesy do výšky až 3500 m. Z toho vyplývá, že je to papoušek odolný, přesto však musíme v našich podmínkách ubikaci temperovat na minimálních 5 °C, při hnízdění 10–15 °C. Ve volné přírodě se živí různými semeny, bobulemi, ořechy z olejové palmy, ovocem, zeleninou, často také zalétávají na plantáže. Hnízdění se řídí stejně jako u ostatních ptáků obdobím dešťů.
Samec je sytě zelený; čelo, temeno, ohbí křídel a peří na nohách má červenooranžové až červené. Rozsah zbarvení čela je silně variabilní a některým jedincům téměř úplně chybí. Příuší je břidlicově šedé, uzdička černá, strany hlavy s černým nádechem; peří na zádech a křídelní krovky jsou hnědočerné s úzkým zeleným lemováním; spodní strana těla zelená s černým středem per, břicho má někdy namodralý nádech; letky hnědé až černé se širokým zeleným lemováním; kostřec olivový; ocasní pera hnědočerná; duhovka oka červenohnědá; nohy tmavě šedé. Samice je zbarvena stejně jako samec. Nápadné je holé oční okruží, u obou pohlaví tohoto poddruhu špinavě bílé. Významným rozlišovacím znakem pohlaví je zbarvení očí adultních jedinců. Oční duhovka samců je světlejší (červeno- až žlutohnědá) než u samic, které ji mají tmavě hnědou. Mladí ptáci jsou bez červeně na hlavě, ohbí křídel a nohou, tváře mají více zelené, zobák světlý – černé partie šedé, peří na zádech a křídlech má úzký lem, spodní strana těla je bez modrého nádechu.
Tento druh je náročný na chov. Ptáci pohlavně dospívají ve třech až čtyřech letech, celkem velkým problémem je sestavení harmonizujícího páru, ptáci si na sebe a na okolní prostředí musí nejprve zvyknout, což trvá někdy i několik let. Pokud usilujeme o odchov, umístíme pár do samostatného výletu. Voliéra musí být celokovová se silným pletivem (minimální síla drátu 1,8 mm). Někdo odchovává papoušky konžské i v klecích o délce jednoho metru. Stejně tak budka musí být zhotovena z velmi silného materiálu, buď ze silné překližky, nebo z dubového kmenu. Minimální rozměry: šíře 30 cm (ve volné přírodě mají tito ptáci velice úzké, ale zato vysoké hnízdní dutiny) a výška od 60 cm do dvou metrů, záleží na uvážení chovatele. Po páření klade samička 2–4 vejce, na kterých sedí 28 dní, mláďata opouštějí hnízdo ve věku kolem 11 týdnů. Ručně dokrmené mládě papouška konžského může být také vhodným domácím mazlíčkem. Naučí se imitovat i lidský hlas.
Základem krmení je směs pro střední a velké papoušky obohacena o různé multivitamínové přípravky. Nesmí chybět ani ovoce, zelenina, okus (hodně důležitý pro dobrou kondici ptáků pod kůrou vrbových větviček je hodně tříslovin a vitamínů, které působí pozitivně na zažívací trakt ptáka) a grit nebo písek na trávení, samozřejmostí je sépiová kost a každodenní čistá voda.
Srnčí je naše nejrozšířenější spárkatá zvěř. Tělo má dlouhé nejvíce 140 centimetrů, výšku v kohoutku až 90 centimetrů a dosahuje hmotnosti až 35 kg. Srny jsou menší než srnci. Letní srst je narezle červenohnědá, zimní šedohnědá až šedá. Typická je bílá skvrna na zadku, takzvaný obřitek. Srnec má na hlavě na pučnicích rostoucích z čelní kosti málo členité parůžky. Podle věku parůžky shazuje většinou od konce září až do prosince a poté mu začnou růst nové.
Srnčí zvěř je nejhojnější především v polních honitbách prostoupených remízky a menšími skupinami lesa. Je velmi přizpůsobivá a adaptovala se na různá stanoviště od otevřené zemědělské krajiny po souvislé horské lesy. Během léta žije srnčí zvěř většinou jednotlivě, v zimním období se sdružuje do různě početných tlup. Živí se bylinami, trávami, listy, pupeny, letorosty různých dřevin a také zemědělskými plodinami. Je vybíravější než například zvěř vysoká a trpí často poruchami trávení.
Říje probíhá od poloviny července do první poloviny srpna. Říjné srny se ozývají tenkým pískáním. Srna je březí 40 až 41 týdnů a koncem května a v červnu vrhá jedno až tři srnčata.
Srnčí zvěři nejlépe vyhovuje otevřená krajina s menšími lesíky, křovinami, loukami a poli. Během léta žije většinou jednotlivě na nevelkém území v okruhu 1–3 km. Nejvíce času věnuje odpočinku a přežvykování, vychází na pastvu v podvečer a v noci, není-li rušena, tak i ve dne. Pouze necelé tři hodiny denně prospí. V potravě převládají různé druhy bylin a trav, dále se v ní objevují větve a listy keřů, houby, spadané plody a polní plodiny. V otevřené krajině se začátkem podzimu obě pohlaví shlukují do různě početných tlup (10–100 jedinců), která se potulují po polích s ozimy, pícninami a zbytky okopanin či kukuřice. V nížinách leckde přivykl tomuto stádovému způsobu života celoročně, jinde se společenstva rozpadají až zjara, kdy samci začínají s vytloukáním paroží a osamostatňují se. Vedoucím zvířetem bývá nejčastěji některá ze starších samic. Hrubým bekavým hlasem varuje před nebezpečím a zároveň i soka před vstupem do teritoria, jehož hranice značí výměškem několika typů pachových žláz. K vlastní říji dochází až uprostřed léta a od října do listopadu samci paroží shazují. Z utajené březosti v trvání 40–41 týdnů připadá na vlastní vývoj zárodku jen asi polovina doby. Někdy ovšem dochází i k náhradní podzimní říji v listopadu a prosinci, a pak klidové stadium odpadá. Samice mívají 1–2 mláďata (vzácně i 3–4), která rodí na přelomu května a června. Zpočátku zůstávají v úkrytu ve vysokém podrostu a matku následují až po 2 týdnech. Navzájem se dorozumívají jemným pískáním. Od 3. týdne přecházejí postupně na zelenou potravu, ale mateřským mlékem se přikrmují až do zimy. Pohlavně dospívají ve 2. roce života a v zajetí se dožívají až 18 let. Srnec u nás patří k nejběžnější lovné zvěři (doba lovu je od 16. 8. do 30. 9., samice a mláďata se loví od 1. 9. do 31. 12.), počet úlovků rok od roku kolísá, v nejlepších letech se pohybuje i nad 110 000 kusy. Z řady civilizačních vlivů (nedostatek úkrytů, ruch v přírodě, ztráty způsobené automobily a zemědělskou mechanizací) se na populační dynamice srnců negativně projevuje i zvýšení osevních ploch řepky olejky, jejíž spásání srncům působí značné zažívací potíže, končící mnohdy až úhynem.
Rozela nebo rosela (rozšířenější název, avšak encyklopedicky nepoužívaný) je rod ptáků z čeledi papouškovitých. Latinský název zní Platycercus, což znamená plochý (široký) ocas. Rozely jsou převážně semenožravé a žijí v pobřežních oblastech Austrálie a na blízkých ostrovech, vyhýbají se aridnímu australskému vnitrozemí. Obývají lesy, buš, farmy, parky a zahrady. Rozely byly vysazeny také na Novém Zélandu a ostrově Norfolk.
Rozela je papoušek střední velikosti, pestře zbarvený (dle mutace), dobře se množící, tudíž většinou lehce odchovatelný, proto je oblíbený u chovatelů začátečníků. Pro chov je doporučována venkovní voliéra s co nejdelším proletem (to proto, že rozely jsou vynikající letci) a závětřím, místem, kam se rozely mohou schovat před nepřízní počasí.
Jsou to odolní ptáci, kteří vydrží venku i naši zimu, ale jsou nesnášenliví vůči ostatním ptákům svého i jiného druhu. Proto se musí chovat odděleně – jen jeden pár na jednu voliéru. Jsou známy i případy, které tuto teorii vyvracejí. Ale raději to nezkoušejte, může to vést ke zmrzačení nebo zabití papouška.
Krmíme směsí zrnin, kterou lze zakoupit v obchodech nebo na specializovaných burzách. Aby krmení bylo pestré, podáváme ovoce, zeleninu, různé trávy a větvičky stromů (ty velmi dobře poslouží k okusu, při kterém si papoušek zabrousí zobák, avšak záleží na druhu předkládaných větví, jejich tvrdosti, která má na tuto skutečnost vliv).
Rozela pestrá je relativně dlouhověký papoušek. V dobrých podmínkách se může dožít až 20 let. Tito ptáci jsou velice smělí, zvědaví a neustále aktivní. Zvuky, které vydávají, jsou na poslech líbivé – nejde o nepříjemné křiklouny. Jako téměř všichni papoušci se i tyto rozely dají jako mladí jedinci dobře ochočit. Při nedostatku ptačích společníků však vyžadují od svého chovatele mnoho pozornosti.
Mladý pták má matné barvy, je postavou menší. Čerstvě vylétlé mladé rozely mají oproti starším jedincům kratší letky a ocasní pera, oranžový zobák. Dospělí jedinci mají zobák šedý, syté barvy peří a vylétané robustní postavy. Ocasní pera a letky jsou delší. Zobák větší a silnější. Rozdíl mezi mladým a dospělým ptákem je tedy na první pohled značný.
U rozel není pohlavní dimorfismus nikterak výrazný. Zkušený chovatel rozezná od pohledu samici od samce, začátečníkovi by to však mohlo činit potíže. Samec je oproti samici větší, robustnější. Jeho peří má sytější barvy. Temeno je větší, stejně jako celá hlava a zobák. Samice je menší, matněji zbarvená. Zobák a hlava by měly být u samce vždy větší než u samice. Rozely dospívají ve stáří jednoho roku.
Na jaře, obvykle koncem dubna, začíná tok. Ten můžeme vyvolat také tím, že zpestříme krmení a začneme zkrmovat vaječnou míchanici. Tok rozel chovaných ve venkovních nevytápěných voliérách je závislý na teplotě. U samice se tok nijak výrazně neprojevuje. Zato samec bude nahánět samici po voliéře, někdy se ji snaží nahnat do budky. Vzdouváním hrudníku, pokyvováním hlavou, roztahováním ocasních per do vějíře a krčením křídly v ramenou se projevuje tok u samce. Při tomto divadle vydává samec tokavé zvuky, kterými vábí samičku. Tu bude stále intenzivněji krmit. Po čase budete moci sledovat páření, které probíhá i několikrát denně. Později se začne samice zdržovat v budce čím dál tím častěji. Pak už lze jen čekat na první vejce. Rozely snášejí vejce v celkem pravidelných intervalech. Zpravidla jedno vejce denně, popřípadě obden. V jedné snůšce může být 6 až 9 vajec. Většinou je oplodněno kolem 6 vajec. Inkubační doba je 19 až 21 dní. Po tuto dobu se samice zdržuje v budce skoro celý den a zahřívá snůšku. Mimo budku samici uvidíte, když se půjde napít, najíst, popřípadě vyprázdnit. Ale ani to není jisté – u některých párů chodí do budky samici krmit samec, takže samice budku opouští jen k nutnému vyprázdnění se. Po dalších přibližně 23 dnech se v budce objeví první holátko. Další se budou líhnout v intervalech, ve kterých byla vejce snášena. Za dalších 4 až 5 týdnů budou mláďata opeřená a postupně budou zvídavě vylézat z budky. V tuto dobu nejsou ještě samostatná, jsou stále závislá na rodičích, kteří je nadále krmí. Časem mláďata od rodičů odkoukají způsob, jakým se stravují, a budou se pokoušet je napodobovat. Potrvá ještě aspoň 5 týdnů, než přijdou na to, jak správně rozlousknout různé druhy zrnin. Lépe jim ze začátku půjde okusování měkké dužiny jablka. Proto se doporučuje hodně ovoce, kterým se budou mladí zprvu živit. Asi po 6 týdnech od vylétnutí budou mláďata samostatná. Jestliže se první snůška vydaří brzy, bude chtít samec pářit ještě jednou. Je proto lepší mláďata odstavit (pokud již jsou samostatná) do samostatné voliéry a nechat páru klid a volnost pro další páření. Znovu pářit začne samec takřka okamžitě. A brzy se budete těšit z dalšího odchovu. Jeho průběh se od prvního nebude nijak lišit. Dva odchovy za sezónu však nejsou pravidlem.
