Téma: 

pomeranian husky


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: black skin

Mame pejska pomeranian, ktery trpi vypadavanim srsti tzv. Black skin. Jako maly byl prvnimi majiteli vykastrovan a drst se opet srovnala. Po dvou letech, ale doslo k opětovnému vypadávani srsti. Zkouseli jsme ho léčit na problemy se stitnou žlázou. Davame mu prasky s obsahem melatoninu, ale vysledky se stale nedostavuji. Věk 4 roky.
Dekuji za radu. Přiložený obrázek

Zdroj: diskuze Black skin
Odesláno: 6.11.2016 uživatelem Běla Binková
Počet odpovědí: 1 Zobrazit odpovědi

NĚMECKÝ ŠPIC

Německý špic pomeranian

Pod názvem Pomeranian se ukrývá trpasličí špic, proto jsou veškeré údaje uvedené v části: německý špic trpasličí.

Detail odstavce: Německý špic pomeranian
Zdroj: Německý špic
Zveřejněno: 23.7.2018


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Diskuze: Trpaslíci špic - Pomeranian ? Zmena srsti

Prosím o radu.
Môj psík má 3a pól mesiaca. Kupovali sme ho ako Pomika no viac sa mi podoba na trpaslicieho špica. Bol take malé klbko kupovali sme ho ako 6 týždňového. Srsti mal kopec, no po 2 a pól mesiaci mu začala postupne rednúce srsť, vytvorili sa mu 3 lysiny. Hrudník mu cely zišiel no už mu síce rastu nové chlpy, ale stále sa obávam či je to normálne. Či až takto môže meniť rapídne srsť a či je to prirodzene. Dočítala som sa že tento proces môže trvať aj rok kým sa mu uprace srsť. Neviem či tomu mám veriť Přiložený obrázek

Zdroj: diskuze Vypadávání srsti u psů
Odesláno: 10.2.2018 uživatelem Romana
Počet odpovědí: 2 Zobrazit odpovědi

VÝCVIK ŠPICE POMERANIAN

Povaha

Plemeno pomeranian je záměrně vyšlechtěná psí zmenšenina s lišáckým výrazem. Pochází z rodiny větších špicovitých psů nalézajících se v okolí německého a polského území. Na území Velké Británie a později v USA byl prošlechtěn na nynějšího okouzlujícího a elegantního společníka člověka. Je známý po celém světě pro svou bohatou, nadýchanou srst, malý vzrůst a temperamentní povahu. Pomeranian je velkým potěšením pro majitele, a to především kvůli svému vzhledu, povaze a okouzlujícím způsobům. Do každé rodiny, která jej vlastní, vkládá eleganci a vzrušení. Hodí se pro rodiny, jež hledají odolného temperamentního trpasličího pejska, který je i jejich přátele bude milovat. Je to velmi společenský psík, který připomíná psa jako hračku – toy dog s dětskou tvářičkou, nebo plyšového medvídka – teddy bear. Přes svůj temperament je velmi inteligentní a ve vážných situacích (výstavy a na návštěvách) je velmi distingovaný a disciplinovaný. Jeho nejpozoruhodnějším rysem je touha po přízni člověka. Miluje lidi a je velmi družný. Pomeraniani se velmi dobře mezi sebou snášejí, takže si můžete obstarat i několik jedinců najednou.

Detail odstavce: Povaha
Zdroj: Výcvik špice pomeranian
Zveřejněno: 14.8.2018

POMERANIAN

Prodej štěňat

Pomeranian (ač miniaturní pejsek) je ve své ryzí podobě velmi drahý. Vyvíjel se totiž asi sto let v USA a ve Velké Británii a u nás je jen málo chovatelů, kteří dbají na čistotu plemene. Daleko častěji (a také levněji) koupíte křížence pomeraniana a německého trpasličího špice, tedy jeho prapředka.

Chovatelé rozhodně nabádají k opatrnosti. V České republice se cena pomeranianů pohybuje (samozřejmě i podle kvality jednotlivých štěňat) od 25 000 korun směrem nahoru. Jedinci na výstavy mohou stát 50 000 korun i více. Pakliže se rozhodnete přivézt štěně pomeraniana z Británie, počítejte s cenou až 2 500 liber plus doprava, z USA si psa přivezete za 3 500 dolarů plus cesta.

Při pročítání inzerátů můžete často narazit na štěňátka, jež vznikla křížením v nějaké „množírně‟. Varovat by vás měla především výhodná cena, která může zlákat ke koupi.

Chovatelské stanice

Chovatelské stanice pomeranianů najdete prostřednictvím vyhledávače na internetu. Stanice nabízejí k odběru štěňata jak s průkazem původu, tak i bez něj.

Za nás můžeme doporučit chovatelskou stanici z povltaví: www.pomeranian.cz.

Detail odstavce: Prodej štěňat
Zdroj: Pomeranian
Zveřejněno: 8.5.2016

POMERANIAN

Pomeranian boo

Slovem boo se označuje sestřih, kdy se pes ostříhá nakrátko po celém těle. Je ale střih a střih. Každému psovi sluší něco jiného a každý má pro výstavní střih jiné předpoklady. Svou roli hraje typ srsti, hustota podsady, dokonce i barva (pokud je pes výrazně sable). Výstavní střih se totiž tvoří tak, že se na pejskovi ostříhá pouze to, co ruší jeho přirozenou anatomii, nestříhá se tedy úplně nakrátko. Zastřihují se konečky srsti, aby byl pes upravený a kožíšek měl přitom co nejdelší.

Pomeranian by měl mít dvojitou strukturu srsti, to jest krycí srst a podsadu. Krycí srst je rovná, dlouhá a tvrdá, podsada je vatovitá, jemnější, schovaná pod krycí srstí. Díky krycí srsti se k podsadě nedostává vlhkost, špína ani prach. Anglický termín zní „double coated dog‟.

Obecně existují dlouhosrstá plemena, která byla pro úpravu střihem přímo vyšlechtěna (například pudl), dále plemena, jimž střih a holení nevadí (mají vlasovou strukturu srsti, například jorkšír), a konečně plemena, pro které je stříhání nakrátko a holení nevhodné. Do poslední skupiny patří hrubosrstá plemena psů a psi se strukturou srsti, jež je podobná právě srsti pomeraniana. U hrubosrstých a double coated psů dochází při nevhodné úpravě k trvalému poškození struktury srsti: srst se zjemní a ztratí své charakteristické vlastnosti.

Srst s podsadou má několik důležitých vlastností. Příroda ji vymyslela zejména proto, aby pejskovi pomáhala. Člověk pak šlechtěním psí plemena měnil, vylepšoval, zvětšoval objem srsti či srst prodlužoval, avšak princip (její účel) zůstal stejný. To se týká nejen pomeraniana, ale i ostatních psů s podobným kožíškem, tedy plemen čau-čau, husky, samojed. Z menších plemen můžeme v této souvislosti zmínit německého špice středního nebo vlčího špice.

Pokud se „double coated‟ pejsek zašpiní, většina nepořádku a špíny se dotkne jen krycí srsti, jinak nezanechá trvalé stopy. Tento druh srsti se označuje jako samočisticí srst. Rovněž vlhkost neproniká do tvrdé krycí srsti tak rychle, jak by pronikala do vatovité podsady. Srst ostříhaná nakrátko se tudíž hůře udržuje čistá a suchá.

Vlhkost lze považovat za nepřítele malého chlupatého pejska. Jestliže totiž zůstane několik hodin vlhký, může snadno prochladnout i v relativně teplém prostředí, nebo se naopak může zapařit, když leží v pelíšku a spí. V důsledku toho může mít vleklé kožní potíže. Prochladnutí ohrožuje miniaturního pejska dokonce na životě.

Krycí srst však nechrání psa pouze před vlhkem, krycí srst pomáhá pejskovi udržet optimální tělesnou teplotu. Proto neostříhaní pomeranianové či špicové nepotřebují v zimě oblečky. Chrání je jejich kožíšky.

Ale pozor! Podsada ve funkční dvojité srsti je tak dokonalá, že dokáže i pravý opak: v parných letních dnech pejska chladí a zajišťuje, aby teplota kůže odpovídala teplotě tělesné. Představte si tedy, že pejskovi není díky mohutné srsti horko. Je-li okolní vzduch teplejší než psí tělo, podsada a krycí srst toto teplo k pejskovi jednoduše nepustí.

Stříhání pomeranianů nakrátko není vzhledem k výše uvedeným informacím pro toto plemeno vhodné.

Detail odstavce: Pomeranian boo
Zdroj: Pomeranian
Zveřejněno: 8.5.2016

POMERANIAN

Povaha

Pomeraniani jsou typičtí svým přátelským, hravým a temperamentním chováním. Milují být v přítomnosti svých majitelů a též se ví, že své páníčky velmi brání. Jsou ostražití a na jakoukoli změnu ve svém prostředí reagují štěkáním, mohou tudíž štěkat velmi často. Čas o samotě většinou snášejí dobře v prostředí, kde jsou hračky.

Psí plemeno pomeranian se řadí ke skupině německých špiců. V mnoha zemích je pomeranian známý jako trpasličí špic. Jeho postava je kompaktní a robustní, s velmi osrstěným ocasem, jenž je vysoko posazený a plochý. Pomeraniany charakterizuje mimo jiné jakýsi límec u krku tvořený krycí srstí a také jemné chloupky na zadních končetinách. Krycí srst je dlouhá, rovná a tvrdá, s texturou. Podsada je oproti tomu měkká, hustá a krátká. Pomeranian může mít různou barvu srsti: bílou, černou, hnědou, červenou, krémovou, černou s pálením, hnědou s pálením, žíhanou a další. Mezi nejčastější barvy patří oranžová, černá a krémová. V poslední době si lidé velmi oblíbili zbarvení merle, které v sobě kombinuje modrou a převážně bílou barvu srsti.

Pomeranian je malé psí plemeno, jehož zástupci dosahují výšky v kohoutku 13 až 28 cm a hmotnosti 1,9 až 3,5 kg.

Ačkoli mají pomeraniani dvojitou tlustou srst, péče o ni není nikterak náročná. Chovatelé doporučují srst jednou denně vyčesat pro udržení její kvality, jelikož ji pomeranian pravidelně ztrácí. Zkracovat by se pak měla každý měsíc až dva. Rovněž je třeba věnovat pozornost stavu uší, očí a zubů.

Co se týče věku, pomeraniani se obecně dožívají 12 až 16 let.

Chovatelé nesouhlasí s tím, že FCI standard z roku 1998 přiřadil pomeraniana k německému špicovi, a tvrdí, že po sto letech vývoje se už jedná o samostatné plemeno. Taktéž se snaží vyhnout křížení pomeraniana s německým trpasličím špicem, a to už jen proto, aby se zachoval mírně odlišný vzhled.

Slovo pomeranian bylo odvozeno od slova pomořanský. Z Pomořan pocházel původně až třicetikilový pastevecký špic. Toto plemeno uznal až v roce 1870 anglický Kennel Club a v roce 1888 byl první špic dovezen do USA.

Za více než sto let se původní pomořanský špic úplně změnil: změnila se jeho srst, postavení nohou, chůze. Dnes se jedná o úplně jiného psa.

Detail odstavce: Povaha
Zdroj: Pomeranian
Zveřejněno: 8.5.2016

VÝCVIK ŠPICE POMERANIAN

Specializace

Psí plemeno pomeranian se řadí ke skupině německých špiců. V mnoha zemích je známé jako trpasličí špic. Jeho celková postava je kompaktní a robustní, s velmi osrstěným ocasem, který je vysoko posazený a plochý. Pomeraniani jsou dobře známí krycí srstí tvořící jakýsi límec u krku a také jemnými chloupky na zadních končetinách. Krycí srst je dlouhá, rovná a tvrdá, s texturou. Podsada je oproti tomu měkká, hustá a krátká. Barva srsti může být dnes nejrůznější: bílá, černá, hnědá, červená, krémová, černá s pálením, hnědá s pálením, žíhaná a další. Mezi nejčastější ovšem patří oranžová, černá nebo krémová. V poslední době je velmi oblíbené zbarvení merle, které je kombinací modré a převážně bílé barvy srsti.

Pomeraniani jsou zařazeni podle standardu FCI do skupiny 5 – špicové a primitivní plemena, sekce 4 – evropští špicové, bez pracovní zkoušky.

Pomeraniani jsou náchylní k časté ztrátě zubů, takže se nedoporučuje krmit je suchým krmivem. Často mohou trpět mírnou až těžkou hluchotou, zvýšením nitroočním tlakem, ametropií. V případech, že se jedná o psa se zbarvením srsti merle, jehož rodiče byli oba se zbarvením srsti merle, mohou psi navíc trpět abnormalitou skeletu, problémy se srdcem a reprodukčním systémem.

Plemeno pomeranian bývá často zaměňováno s plemenem německého špice. Německý trpasličí špic má hlavu klínovitou, menší, s většíma špičatýma ušima blíže k sobě, uši jsou posazené navrchu hlavy, čenich je dlouhý, špičatý, nohy tenké, méně osrstěné než zbytek těla, kostra není tak kompaktní jako u pomeraniana. Němečtí trpasličí špicové dvakrát ročně silně línají, kdežto plemeno pomeranian, které má bohatou srst, při pravidelném pročesávání a přistřihování většinou líná minimálně a srst zůstává v kartáči, takže chlupy takzvaně nesněží po podlaze. Ocas klasického německého špice je zahnutý a posazený na bok. V Česku se tato dvě plemena moc nerozeznávají, zatímco v ostatních zemích Evropy, dále pak v USA a Thajsku jsou tato plemena již dávno rozdělena a každé má svůj vlastní plemenný standard.

Detail odstavce: Specializace
Zdroj: Výcvik špice pomeranian
Zveřejněno: 14.8.2018

POMERANIAN

Nároky na chov

Pomeranian je velmi společenský pejsek, jenž připomíná hračku s dětskou tvářičkou nebo plyšového medvídka. Miluje lidi a chce jimi být milován. Je pro každou legraci, ale když je potřeba, umí zvážnět a chovat se jako lord.

Do rodiny, která jej vlastní, přináší eleganci a vzrušení. Hodí se pro ty, kdo hledají temperamentního, trpasličího a odolného pejska. Vás a vaše přátele bude milovat.

Za jeho nejpozoruhodnější rys lze považovat touhu po přízni člověka. Ale i pomeraniani sami se mezi sebou velmi dobře snášejí, takže si můžete pořídit hned několik pejsků.

V zahraničí se pomeranianové střihově upravují již od 4 měsíců věku, kdy se zastřihávají dokulata (srst roste bohatě od mozkovny až po kalhotky; ouška by měla být v záplavě chlupů sotva znatelná). V Čechách většina rozhodčích uznává (trpí) pouze minimální úpravu, při níž se srst upravuje pouze na ouškách a koncích tlapek, kde jinak vytváří nevzhledné přesahy (rousy).

I zmíněnou minimální úpravu však někteří poradci chovu a rozhodčí odsuzují, neboť prý německý standard nehovoří o střihové úpravě špiců. Navzdory tomu se na evropských prestižních výstavách setkáte ve většině případů s celkově upravenými pomeraniany, kteří jsou někdy sestříhaní až tak, že vypadají jako plyšové hračky (toy). Zde lze podotknout, že se střihově upravuje nejedno psí plemeno (včetně loveckých i pracovních), a nikdo se nad tím nepozastavuje.

Detail odstavce: Nároky na chov
Zdroj: Pomeranian
Zveřejněno: 8.5.2016

VÝCVIK ŠPICE POMERANIAN

Výchova pro pobyt v bytě

Pomeraniani mají dvojitou tlustou srst a péče o ni není nijak těžká. Chovatelé všeobecně doporučují jednou denně srst vyčesat kvůli udržení její kvality. Zkrácení srsti je vhodné každý měsíc až dva. Je vhodné věnovat pozornost stavu uší, očí a zubů.

Nedoporučuje se nechat malé děti s těmito psy bez dozoru. Pomeraniani sice mají rádi děti, ale velmi malé děti nemusí mít ještě vyvinutou potřebnou koordinaci a respekt při styku s malými zvířátky.

Jsou vynikající společníci při cestách, protože jsou rádi všude, kam jde jejich majitel. Jako jiní domácí miláčci by se nikdy neměli nechávat zamčeni v uzavřeném autě za teplého počasí. Teplota může dosáhnout smrtelně nebezpečné úrovně během několika mála minut. A navíc vám tato roztomilá zvířátka docela snadno někdo ukradne, když je necháte bez dozoru.

Detail odstavce: Výchova pro pobyt v bytě
Zdroj: Výcvik špice pomeranian
Zveřejněno: 14.8.2018

VÝCVIK ŠPICE POMERANIAN

Základní poslušnost

Ve věku 9 týdnů nelze nikdy s jistotou říci, zda ze štěněte vyroste perfektní jedinec a bude nositelem těch nejvyšších titulů. Jedinec výborného fenotypu (z dlouhodobě prošlechtěného chovu) však nemůže mít vyloženě špatný genotyp. Záleží ale na mnoha dalších aspektech, jako je kvalitní krmení a výchova psa.

Pomeriani vás upozorní na jakýkoliv neklid nebo vetřelce v domácnosti. Touží po tom, aby člověku vyhověli, ale dokážou být i tvrdohlaví, když to pokládají za vhodné. Velmi dobře se mezi sebou snášejí, takže si můžete beze všeho obstarat i několik jedinců najednou. Pomeranian je extrovert, velice inteligentní a živý, a proto je to úžasný společník a pes, který se rád účastní soutěží.

Může se zdát, že pořídit si roztomilý vrh malých štěňátek bude báječné, ale měli byste si uvědomit, že chov pomeranianů je velice náročný na čas, peníze a city. Zatímco zodpovědní chovatelé ponechávají porody štěňátek přírodě, skutečností je, že pomeraniani si pro svoji velikost při porodu často vyžádají císařský řez. Bez poučení byste tak mohli ohrozit život fenky. Doporučuje se udržovat trvalý kontakt s chovatelem pomeranianů a požádat ho o radu při rozhodování o chovu. Většina majitelů psích miláčků nechává fenky pomeraniana vykastrovat. Tato operace nejenom snižuje riziko spojené s další reprodukcí, ale také zlepšuje jakost srsti. Psům pomeraniana také prospěje kastrace a přispívá ke zlepšení jejich chování. Vykastrovaní psi se již nemohou zúčastnit výstav (soutěžit ve třídách AKC Conformation), ale mohou se účastnit jiných akcí na předvádění chování, poslušnosti a obratnosti psů.

Detail odstavce: Základní poslušnost
Zdroj: Výcvik špice pomeranian
Zveřejněno: 14.8.2018

ALJAŠSKÝ MALAMUT

Aljašský malamut versus husky

Aljašský malamut je jedním z nejstarších severských saňových psů. Je to silný a mohutně stavěný pes s hlubokým hrudníkem a silným, dobře osvaleným tělem. Malamut pevně stojí na tlapách a jeho postoj budí dojem velké aktivity, držení těla je hrdé, hlava vztyčená a oči hledí s ostražitým zájmem a zvědavě. Hlava je široká. Uši jsou trojúhelníkové a při vzbuzené pozornosti vzpřímené. Tlama je mohutná, od kořene k čenichu se jen lehce zužuje. Tlama není zvednutá ani dlouhá, ani příliš zkrácená. Srst je hustá s tvrdou krycí srstí dostatečné délky, jež dobře překrývá hustou podsadu. Malamuti jsou různých barev. Znaky na obličejové části hlavy jsou rozlišovacím znakem jedinců. Skládají se z kápě na hlavě, obličejová část hlavy je celá bílá, nebo se znaky s pruhem anebo maskou. Ocas je dobře osrstěn, nesen nad hřbetem a připomíná chochol. Malamut musí mít silnou kostru s pevnými končetinami, dobrým pohybem, hlubokým hrudníkem a silnými plecemi. Musí mít všechny fyzické vlastnosti nutné pro velký výkon. Pohyb musí být plynulý, vyvážený, neúnavný a naprosto účelný. Není určen jako závodní saňový pes pro soutěže v rychlostních závodech. Malamut je ideálně stavěn k tomu, aby podával silný a vytrvalý výkon a veškeré znaky psů tohoto plemene včetně povahových vlastností musejí odpovídat tomuto účelu. Jakékoliv odchylky odporující uvedenému účelu se považují za vážnou vadu. Psi dosahují kohoutkové výšky zhruba 63,5 cm a hmotnosti přibližně 40 kg. Průměrná kohoutková výška fen se pohybuje kolem 58,5 cm při hmotnosti asi 35 kg.

Husky je velmi elegantní pes. Má velmi souměrnou a kompaktní stavbu těla. Má silný hřbet s hřbetní linií vodorovnou od kohoutku k zádi. Je středně dlouhý, což je pro tažného psa, který má páteř vystavenou velkým tlakům a namáháním, velmi důležité. Pevná bedra, která přímo vybízí k saňovým popruhům, jsou užší než samotný hrudní koš s mírným zvýšením střední linie. Silný hrudník není příliš široký. Hrudník končí za lokty, přesně v úrovni předních nohou. Žebra jsou dobře klenutá a na bocích plochá, aby mu umožňovala plynulý pohyb. Kostru má husky velmi pevnou a silnou. Proto mu příroda nadělila i velmi silné a rychlé svalstvo. Jeho ocas je po způsobu ostatních špiců stočen směrem na hřbet. Jen když je v klidu, má ocas svěšený dolů. Středně velká hlava má průměrně dlouhou partii čenichu a nevýrazně vyznačený stop. Uši jsou trojúhelníkového tvaru a osrstěné, aby odolaly i vysokým mrazům. Má je vysoko postavené. Nikdy ne svěšené. Oči mohou mít barvu hnědou až světle modrou. Toto plemeno může mít každé oko jiné a tato zvláštnost je u něj celkem běžná. Srst je hustá, bohatá a středně dlouhá. Husky má měkkou podsadu, která zabezpečuje teplo, a hrubší delší krycí chlupy. Barva srsti je velmi různá, a to od černé až po sněhově bílou. Typická je černo-bílá a šedivo-bílá variace. Srst má i zespoda na packách, to aby se neklouzal a dopadal měkce. Velmi jasné linie jeho obličejové masky působí vznešeně. Velikost feny je v kohoutku 50,5–56 cm a u psů je 53,5–60 cm. Váha u feny je v rozmezí 15,5–23 kg a u psů je 20,5–28 kg. Dožívá se až 13 let.

Detail odstavce: Aljašský malamut versus husky
Zdroj: Aljašský malamut
Zveřejněno: 5.10.2016

PES - KDYSI A DNES

Oblíbená plemena

Výběr plemene v současnosti mnohem častěji podléhá módním trendům než uvážlivému pořizování. Není smutnější pohled než na obézní border kólii v garsonce bez možnosti vyběhat se či provozovat nějaký psí sport. Před pořízením si upřímně řekněte, kolik času na pejska máte, jaké jsou finanční možnosti (i uživit maltezáčka bude snazší než bernardýna), zda nemáte alergii na psí srst či nepreferujete psy, kteří nelínají (pozor u většiny těchto plemen se srst musí upravovat), atd. V žebříčku našich preferencí se spolu s mnoha dalšími drží v současnosti tato plemena:

Německý ovčák

Jedná se o pracovně poměrně univerzální a inteligentní velké psí plemeno. Německý ovčák je skvělý hlídač a pes oddaný své rodině. Na výchovu a výcvik je nutné ale myslet již od štěněte a v klidu – pomocí hlasu, pozitivní motivace a pamlsků dosáhnete dobrých výsledků. Agresí a bitím docílíte opaku – vychováte bázlivého až nebezpečného psa pro sebe i okolí.

Retrívři

Široká psí skupina zahrnující dvě stálice - Labradora a Zlatého retrívra. Nicméně na oblíbenosti poslední dobou nabývají i Flat coated retrívr či Nova scotia duck tolling retrívr. Vášniví milovníci pohybu, vody, her jsou přátelskými a akčními parťáky do života. Plemena jsou poměrně snadno vycvičitelná a milují děti. Nicméně i tady je výchova důležitá, ať se nestanou velkými nekontrolovatelnými psy, kteří snadno (v dobrém úmyslu nadšení a vítání) porazí na zem právě příchozí návštěvu.

Yorkšírský teriér

Veselý a akční pejsek díky velikosti vhodný do bytu. Nenechte se ale zmást roztomilým kukučem, je to přeci jen teriér, ač malý – tzn. tvrdohlavý a sebevědomý. Lze jej snadno rozmazlit, proto si hranice stanovte už od štěňátka. Všichni zástupci tohoto plemene mají přátelskou a hravou povahu.

Jezevčík

Jedná se o lovecké plemeno zvyklé rozhodovat se na vlastní pěst, takže důsledná výchova je u něj zvlášť důležitá. Kromě loveckého využití pro práci v noře je stále častěji pořizován jako společník, pročež i tuto úlohu u aktivnějších lidí zvládá skvěle. Vyskytuje se ve třech formách srsti: dlouhosrsté, hladkosrsté a drsnosrsté.

Čivava

Miniaturní psí plemeno velmi vhodné do bytu, které se spokojí s kratším venčením v parku, ale zvládne i delší procházku. Malý, křehký pejsek bude lepším společníkem pro starší lidi, než pro malé děti, u kterých je nutné mít oči na stopkách. I u tohoto plemena je důsledná výchova důležitá, čivava dokáže být i vrčící a kousavá.

Border kolie

Jedno z nejučenlivějších a nejobratnějších plemen vůbec. Vyniká ve spoustě psích sportů (agility, dog dancing, obedience, atd.). Je to velmi živý a pohyb milující pes, zcela nevhodný pro lidi bez lásky ke sportu. Při nedostatku vyžití se z border kolie stává nervózní, až agresivní jedinec. V opačném případě jde o radostného společníka s touhou zavděčit se.

Mops

Přátelský a mírumilovný pes za všech okolností. Má poměrně klidnou povahu, je oddaný celé rodině a i jeho výcvik bývá nenáročný. Pejsek je vhodný do bytu, díky nenáročnosti pohybu i pro starší lidi. Delší procházku ale zvládne bez problémů a s nadšením sobě vlastním.

Sibiřský husky

Milý energický pes nadevšechno milující pohyb. Husky je vhodný pro aktivní lidi, kteří s ním mohou vyzkoušet řadu sportů (oblíbený mushing, dogtrekking, canicross, aj.). Je přátelský vůči celé rodině a z celého srdce miluje děti. Jako hlídač ale vhodný není, navíc zřídka štěká.

Detail odstavce: Oblíbená plemena
Zdroj: Pes - kdysi a dnes
Zveřejněno: 24.3.2016

ZINEK A PES

Účinky zinku pro psa

Když chceme zjistit, jestli je pes zdravý, často se nejprve podíváme na jeho kůži a srst, poněvadž ony jsou dobrým indikátorem celého zdraví. Již dlouho se ví, že se deficity různých živin projevují vedle jiných příznaků právě změnou struktury, funkce a barvy srsti a kůže psa.

Deficity minerálů jsou následkem minerální nerovnováhy nebo výskytu antagonistů minerálů v krmení. Sekundární deficit zinku pochází zvláště z podávání krmení s vysokým obsahem vápníku, který soupeří se zinkem v místech jeho vstřebávání. Nebo zinek nemusí být biologicky dostupný, protože je vyvázán fytáty v krmení. Fytáty jsou komplexní organické sloučeniny obsahující fosfor. Nacházejí se především ve vláknité zelenině a mohou vázat stopové prvky jako například zinek, interferují s jejich absorpcí ze střeva. Příznaky deficitu zinku jsou ztráta srsti, ztluštění kůže (parakeratóza) a ztráta pigmentace chlupů (achromotrichie). Vědci odhalili několik stavů odpovídajících na zinek u psů a usuzují, že zinek je velmi důležitý pro optimální stav kůže a srsti u psa.

Určitá plemena mohou být více citlivá na deficit zinku. Například sibiřský husky a aljašský malamut jsou predisponováni k dermatóze odpovídající na zinek. Onemocnění obvykle začíná během puberty a projevuje se strupovatěním, šupinatěním a zarudnutím kolem tlamy, brady, očí, uší a na místech vystavených většímu tlaku, jako jdou lokty a pata. Jiná postižená místa jsou prstní polštářky a vnější genitálie. Trvalé podávání zinku psovi je tak v tomto případě víc než vhodné.

Druhý syndrom se objevuje u štěňat různých plemen, především obřích plemen. Kůže je zarudlá a vytvářejí se strupy na hlavě, těle a končetinách. Analýza krmení těchto psů často ukáže na nadměrné množství podávaného vápníku nebo krmení s vysokým obsahem proteinů rostlinného původu. Pamatujte však, že potřeba psa, co se týče zinku, je relativně malá a velmi vysoké dávky tohoto prvku jsou toxické.

Zinek je jedním z nejdůležitějších minerálů v krmivu. Absorpce zinku z potravy je ovlivněna několika faktory. Nedostatek zinku vede k řadě onemocnění, jak již bylo uvedeno výše. Nicméně nadměrné množství zinku také psovi škodí, protože může dojít k problémům při vstřebávání vápníku a k průjmům. Nejlepším zdrojem zinku jsou ječmen, pšenice, červené maso, tuňák, sýr, maso.

Známky nedostatku zinku se u psů projevují nejen vypadáváním srsti a suchou kůží, ale i ospalostí a ztrátou chuti k jídlu.

Pes, který má nedostatek zinku, se léčí přidáním zinku ve formě potravinových doplňků. U polárních plemen psů se musí prášky podávat celý život, jinak se onemocnění znovu objeví. U jiných plemen stačí dočasná léčba tabletami.

Pokud jde o vyvážené krmivo, musíme být ostražití především u pracovních psů, protože spotřebují hodně energie, a tak potřebují dostatek vitamínů a minerálů. Pokud máte doma polární plemeno psa, je vhodné poradit se s veterinářem a on vám předepíše vitamínové a minerální tablety.

Detail odstavce: Účinky zinku pro psa
Zdroj: Zinek a pes
Zveřejněno: 9.6.2016

POMERANIAN

Nemoci

Bude-li mít tento pes vhodnou stravu, může se vyhnout řadě zdravotních komplikací.

Vzhledem k malé váze nehrozí pomeranianovi například dysplazie kloubů, jež tolik trápí velká plemena s vyšší hmotnostní (či dokonce s nadváhou nebo obezitou). Celkově se jedná o zdravého psa, u kterého představuje největší zdravotní komplikaci vykloubení čéšky. Dalším problémem může být také tracheální kolaps a zřídka se můžeme setkat s kožními problémy.

Pomeranianové jsou náchylní ke ztrátě zubů, tudíž se nedoporučuje krmit je suchým krmivem. Často mohou trpět i mírnou až těžkou hluchotou, zvýšeným nitroočním tlakem a ametropií (porucha vidění způsobená nepoměrem mezi předozadní délkou očního bulbu a lomivou silou optického aparátu). Pakliže máme psa se zbarvením srsti merle, jehož rodiče (oba) měli srst téže barvy, může se u něj navíc objevit abnormalita skeletu, problémy se srdcem a reprodukčním systémem.

Luxace čéšky je stav, kdy se čéška vysmekne ze svého žlábku. Většinou se jedná o zděděnou poruchu, ale může být způsobena i zraněním. Existují různé stupně luxace: od mírné, která psa téměř neomezuje, až po těžkou, jež vyžaduje operaci. Diagnózou luxace čéšky se nenechte odradit, poněvadž většina pomeranianů s touto poruchou vede normální život (a pokud ne, problém vyřeší operativní zákrok). U lehkých případů se tlapa postižené nohy stáčí směrem dovnitř a hlezno směřuje ven. Když se koleno vysmekne, pes natáhne zadní nohu podél svého těla, tlapka bude mířit směrem k čumáku a pejsek bude trpět velkou bolestí. Co v takovém případě dělat? Svého pomeraniana vezměte k veterináři a požádejte ho, aby vám ukázal, jak vrátit koleno zpět na své místo.

Pomeranianové mohou trpět i hypotyreózou (snížená funkce štítné žlázy). Štítná žláza má mnoho různých funkcí, k nejznámějším patří regulace metabolismu. Hypotyreóza nastává ve chvíli, kdy není produkován dostatek tyroxinu. Její příznaky jsou: nárůst váhy (obezita), nadměrné vypadávání srsti, suchá srst, vysoký krevní cholesterol, anémie, špatné snášení chladu, pomalý tep.

Kolaps trachey (průdušnice) se projevuje tak, že pomeranian vydává kejhavý zvuk nebo zní, jako by vykašlával chuchvalec chlupů. Poruchu lze diagnostikovat pomocí rentgenu, poté se obvykle předepisují léky na tlumení kašle. Může se jednat o problém ohrožující život, proto uvedené příznaky nikdy neignorujte.

Hypoglykémie je náhlý pokles hladiny cukru (glukózy) v krvi. Většinou se vyskytuje u velmi mladých štěňat, ale může se objevit i u starších stresovaných pomeranianů. Mezi příznaky patří nenadálý kolaps, slabost, třesení, někdy křeče. Pokud se tyto problémy objeví u vašeho pomeraniana, okamžitě vyhledejte zvěrolékaře.

U pomeranianů se může objevit i takzvaná Black Skin Disease (BSD – nemoc černé kůže). Příznaky BSD se neprojeví ihned, nýbrž až v době, kdy štěňatům začne růst jejich dospělá srst, tedy přibližně v 6 měsících věku. Při chorobě BSD štěňatům dospělá srst nikdy nenaroste. V 18 měsících jim naopak na zadní části těla (oblast kolem ocasu a zad u stehen) začne srst v chuchvalcích vypadávat. Kůže zčerná nebo zešediví, nijak však nezapáchá ani se netvoří žádné vředy. Štěně zůstává zdravým zvířetem. Srst může na postižených místech znovu narůst, obzvláště po kastraci. Jedná se o poměrně neobvyklou poruchu, přesto se u pejska může vyskytnout. Další typ této vady se objevuje v pozdějším věku psa, kdy srst, která vypadá normálně, začne řídnout: nejdříve na zadní části stehen a na hýždích, poté na zádech a vypadávání pokračuje po zádech směrem nahoru. Psa lze samozřejmě léčit, ale každý jedinec reaguje na léčbu různě.

Některým pomeranianům zůstanou zachovány štěněčí zuby (vyrostou dvě řady zubů, což je běžné u toy plemen). Řada štěněčích zubů by se měla odstranit, neboť může poškodit skus. Jestliže pejska neukazujete na výstavách, je lepší počkat s vytrháváním, jelikož štěněčí zuby obvykle vypadnou samy. Když to bude nutné, navštivte svého veterináře a vše s ním zkonzultujte. Zmíněné zuby se trhají ve chvíli, kdy je štěně v narkóze z jiného důvodu. Štěňatům by se obecně měly dávat hračky na žvýkání, protože kromě jiného pomáhají uvolnit štěněčí zuby.

Detail odstavce: Nemoci
Zdroj: Pomeranian
Zveřejněno: 8.5.2016

ZÁNĚT SPOJIVEK U PSA

Jak odlišit zánět rohovky

Rohovka tvoří 20–25 % povrchu oční koule. Je zvlhčována slzným filmem a je složena z několika vrstev. Zdravá rohovka je průhledná, bez přítomnosti cévního zásobení. Nejčastějším onemocněním je keratoconjunctivitis sicca – suché oko (KCS).

Keratoconjunctivitis sicca neboli suché oko je možné definovat jako sníženou produkci slzného filmu. Rohovka a spojivka ztrácejí svou normální lesklost a stávají se matnými. Spojivka je nateklá a překrvená, rozvíjí se hlenohnisavý výtok. Na rohovce se objevují cévy a dochází k ukládání pigmentu. KCS se diagnostikuje pomocí testu měření slz, který je v pozitivním případě buď velmi nízký, nebo nulový.

Terapie je zpočátku konzervativní, kdy se do spojivkového vaku aplikují dvakrát denně cyklosporinové kapky, které aktivují činnost slzných žláz. Pokud je tato terapie neúčinná, je možné přistoupit k terapii chirurgické, kdy se do spojivkového vaku zavede vývod slinné žlázy.

Panus (chronický povrchový zánět rohovky) je onemocnění, které se vyskytuje převážně u německých a belgických ovčáků a jejich kříženců. Další plemena s dispozicí k tomuto onemocnění jsou jezevčík, pudl, greyhound a sibiřský husky. Příčina onemocnění není zatím zcela objasněna, předpokládá se rodinná a plemenná predispozice. Dědičnost onemocnění se však jeví jako velmi nízká. Mezi další faktory onemocnění patří i autoimunitní reakce, kdy vzniká přecitlivělost na bílkoviny rohovky. Mezi nespecifické faktory, které podporují vznik onemocnění, se řadí i UV záření a nadmořská výška.

Onemocnění se většinou projevuje u psů v rozmezí 3–5 let, občas i později. Ve většině případů jsou postiženy obě oči. Rozlišují se dvě formy onemocnění – u mladších psů je panus charakterizován výskytem velkého množství cév a granulační tkáně s velmi rychlým rozvojem. U starších psů se většinou diagnostikuje hlavně velké množství pigmentu v rohovce. Nástup i průběh jsou pomalejší. Onemocnění není bolestivé a není spojené s výtokem z oka.

Onemocnění nelze vyléčit, lze jen ovlivňovat a kontrolovat jeho průběh. Terapie je doživotní a spočívá v přechodné aplikaci kortikosteroidů ve formě masti nebo kapek a v aplikaci cyklosporinu A (opět ve formě kapek nebo masti). Pokud majitel ošetřuje oči pravidelně, nedochází obvykle k výraznému zhoršení. Při výrazné pigmentaci, která může postihnout téměř celou plochu rohovky, a pokud pejsek nereaguje na lokální terapii, je možné chirurgicky odstranit povrchovou vrstvu rohovky (lamelární keratektomie).

Povrchová pigmentózní keratitida neboli zánět rohovky je onemocnění, které se vyskytuje zejména u pekinézů, shi-tzu, bostonských teriérů, francouzských buldočků a ostatních brachycefalických plemen. Při onemocnění dochází k ukládání pigmentu v epitelu rohovky. Okrsky pigmentu se nalézají v centru rohovky. Ukládání pigmentu obvykle začíná ve vnitřním koutku a postupuje směrem centrálně, v některých případech může být pigment přítomen v epitelu celé plochy rohovky. Mezi vyvolávající faktory patří distichiáza (řasa vyrůstající z hrany víčka), velké nosní záhyby, velká víčková štěrbina. Velká víčková štěrbina v kombinaci s prominující oční koulí a tím ztíženým mrkáním vyúsťuje v nedostatečnou distribuci slzného filmu po povrchu rohovky, kde se tak vytvářejí suchá místa, a to zejména v centrální části rohovky. Tato místa jsou pak predispozicí pro ukládání pigmentu.

Terapeuticky je nutné odstranit vyvolávající příčinu. Pigmentaci je možné zredukovat cyklosporinovými kapkami a podáváním umělých slz.

Detail odstavce: Jak odlišit zánět rohovky
Zdroj: Zánět spojivek u psa
Zveřejněno: 21.6.2018

ALJAŠSKÝ MALAMUT

Povaha a popis

Malamut je společenský, přátelský, dobrosrdečný a laskavý pes. Je velmi hravý a v dospělosti důstojný. Dokáže být také poměrně tvrdohlavý. Je to krásný pes, který je věrný svému majiteli. Snáší se dobře s dětmi. Vyznačuje se svou odolností a spolehlivostí. Je to pes jednoho pána. Od mládí je dobré ho navykat na kontakt s jinými psy, je totiž dominantní a může vyvolávat rvačky. Pro svou přátelskou povahu je malamut ideálním společníkem dětí. K jejich divočejším hrám bývá trpělivý a tolerantní.

Toto plemeno pochází ze severozápadní Aljašky. Bylo chováno původními obyvateli Mahlemuty. Malamut byl jimi používán k lovu a tahání nákladů. Na konci 19. století, s příchodem osadníků a nástupem zlaté horečky, nastal pro toto plemeno počátek zániku. Zlatokopové si našli zálibu v závodech psích spřežení a místní psi byli příliš pomalí. Z tohoto důvodu zájem o malamuty upadal. Naštěstí ve 30. letech 20. století začali příznivci této rasy s čistokrevným chovem. V současnosti je plemeno malamut velmi oblíbeno v USA a Kanadě jako rodinný společník, saňový pes a partner pro sportování.

Malamut je pes společenský, má rád svobodu, vzduch a celoroční ubytování venku. Kotec nemusí být zateplený. Nesnáší suchý vzduch. Může se pohybovat i v domě, ale jen v chladnějších prostorech.

Tento pes potřebuje opravdu hodně pohybu. Jeho majitel by měl být sportovně založený. Malamut je skvělý společník při jízdě na kole, joggingu, ale také plavání je mu vlastní. Nejpřirozenější je pro něho práce v zápřahu. Malamut vyniká vytrvalostí, nikoliv rychlostí. Nejlépe mu vyhovují závody na dlouhé tratě.

Výška psa v kohoutku je 63 cm, u fen je to 58 cm. Váha psů se pohybuje od 39 do 40 kg, u fen od 30 do 34 kg. Srst má malamut středně dlouhou a hustou a ta ho ochraňuje v jakémkoliv počasí. Tento pes má silnou kostru s mohutnou skladbou svalstva. Jeho tělo je prodloužené, má silný krk, hlubokou hruď a rovná záda. Končetiny jsou silné a pevné. Hlava široká, velká, čumák protažený a objemný. Oči malamuta jsou tmavé, mandlového tvaru. Uši má stojaté, trojúhelníkové. Čenich je většinou černý. Ocas je položený vysoko a v klidovém stavu se otáčí se na záda. Barva srsti je našedlá až do barvy černé, někdy může být zlatavá až hnědá. Břicho a spodní část končetin jsou bílé. Pro souvislé zabarvení je povolena pouze bílá barva. Průměrný věk malamuta činí 13 let.

Srst malamuta je třeba pravidelně pročesávat. Mimo dobu línání stačí 1x týdně kartáčovat. Při ušpinění stačí srst vykartáčovat. Jestliže budete svého psa koupat, tak pomocí kvalitního šamponu pro psy. Srst se nestříhá ani netrimuje, pouze se odstraňují přerostlé chlupy mezi polštářky na tlapkách. Dále je nutné udržovat drápky ve správné délce, kontrolovat tlapky, čistotu uší a zdraví zubů. Zvýšenou péči věnujte i očím, tmavé skvrny po slzách, se odstraňují speciálními přípravky. Také je nutné sledovat změny v hybnosti psa, malamuti jsou náchylní na dysplazii kyčelních kloubů.

Historie plemen tažných psů je úzce spjata především se severskými národy, které byly již od počátku na své psy v mnohém odkázány. Sloužili jim převážně jako nosiči, pomocníci při lovu a také jako tažná zvířata před sáněmi. Saně tažené psím spřežením byly po dlouhou dobu nejdůležitějším dopravním prostředkem pro různé severské, ale i indiánské národy. Náročné přírodní podmínky a na první pohled krutý, přesto však racionální přístup původních obyvatel k chovu psů formovaly plemena v jednotlivých oblastech. Náročné klimatické podmínky měly také zásadní vliv na vývoj exteriéru psů. Vysoké nohy umožňovaly lepší pohyb v hlubokém sněhu, malé, masité, dobře prokrvené a osrstěné uši zabraňovaly jejich omrznutí, dobře osrstěný, na záď překlopený ocas chránil bedra a ledviny před nízkými teplotami. Tito severští psi jsou považováni za předchůdce dnešních severských psích plemen.

Aljašský malamut je jedním z nejznámějších saňových psů. Je to nejbližší příbuzný sibiřského husky. Jsou si tak podobní, že neodborník je od sebe jen velmi těžko rozliší. Již více než 200 let obě plemena chová jeden ze severských národů – Čukčové. Původní vlastí plemene byla severozápadní Aljaška, pobřeží zálivu Cocebu v Beringově moři. Aljašský malamut je domácí pes kmene Mahlemutů. Byl chován k lovu, pasení, hlídání, k tahání a nošení nákladů. Největšího rozmachu tohoto plemene došlo v dobách zlaté horečky, kdy tito hledači potřebovali velké množství tažných psů. Od těchto dob zájem o toto plemeno jen a jen vzrůstá. Od roku 1926 se chovem a šlechtěním zabývali profesionální kynologové. Hlavní důraz byl kladen především na zachování vynikajících pracovních vlastností plemene. Až dodnes se aljašský malamut využívá jako tažný pes, který je schopen utáhnout těžké saně ve psích spřeženích, a to i na velmi dlouhé vzdálenosti. Zvláště je ceněn vůdčí pes těchto spřežení. Je velice chytrý a dokáže propočítat síly ostatních tažných psů a dělat odpočinkové přestávky přesně ve chvíli jejich potřeby.

Malamut vyžaduje dostatek prostoru a pohybu. Je vhodný k celoročnímu pobytu venku, potřebuje však častý kontakt se svou lidskou smečkou. Má hustou, odolnou srst, kterou je nutné pravidelně česat, a to zvláště v době línání. Potřebuje klidnou a velmi důslednou výchovu.

Detail odstavce: Povaha a popis
Zdroj: Aljašský malamut
Zveřejněno: 5.10.2016

NEMOCI ROHOVKY U PSŮ A KOČEK

Degenerativní onemocnění a dystrofické keratopatie

Korneální degenerace jsou změny spojené s depozity tuků, vápníku, či jejich kombinace v rohovkových lézích. Změny jsou značně variabilní, centrální, dobře ohraničené, bílé, šedobílé či krystalické. Doprovodným znakem může být zánět, vaskularizace a pigmentace.

Lipidová degenerace

Vyskytuje se buď na jednom, nebo na obou očích, často následuje po zhojeném rohovkovém vředu. Méně často může být spojená s metabolickými onemocněními, jako jsou hypercholesterolémie a hyperlipémie. Postižené oči jsou obvykle bez klinických příznaků, pouze na rohovce je zřetelná opacita ve formě "drobných jehliček" (ohraničený zákal rohovky). Při výskytu tohoto onemocnění je vhodné provést vyšetření krve na činnost štítné žlázy, která může být snížená, popřípadě vyšetření lipidového profilu pacienta (zvýšená hladina cholesterolu v krvi). Protože nedochází k ovlivnění zraku pacienta, onemocnění se neléčí. Je možné provést odstranění povrchových vrstev rohovky, během několika týdnů však dochází k opětovnému výskytu opacity na témže místě. Pokud je u pacienta diagnostikována snížená činnost štítné žlázy, je možné onemocnění ovlivnit medikamentózně.

Kalciová degenerace

Onemocnění může být spojeno s výskytem celkové hyperkalcémie, hypervitaminózy D, chronické urémie (přítomné při chronickém selhání ledvin) a chronické uveitidě (zánět duhovky). U psů je nejběžnější příčinou chronické zánětlivé onemocnění rohovky s přítomností vředu. Ve středu rohovky se vyskytuje povrchové šedobílé zakalení rohovky. Terapie může být chirurgická, popřípadě lokální. Opětovný výskyt po chirurgické terapii je však častý.

Cirkumskriptní sekvestrace rohovky koček

(latinsky keratitis nigrum) je fokální degenerativní onemocnění rohovky kočky neznámé etiologie, které bylo popsáno poprvé v roce 1960. Za možnou příčinu se považuje například u perských koček postižení primární rohovky s nedostatečnou distribucí slz po bulbu. Jako další možné příčiny se uvádějí virové infekce rohovky (herpesvirus felis) a virózy se vztahem k respiračnímu systému, KCS, entropium, trauma nebo reakce rohovky na cizí těleso. Plemenná predispozice je u kočky perské, siamské, himálajské, barmské i evropské (domácí) krátkosrsté kočky. Dědičný přenos je považován za možný například u skvrnitých koček.

Většina případů onemocnění byla zjištěna mezi 2. až 7. rokem života pacienta. Charakteristickým nálezem je jednostranná černá nebo hnědočervená oválná až kruhová skvrna centrálně či paracentrálně uložená s lehkým vyvýšením rohovkového epitelu, doprovázená různým stupněm konjunktivity, edému a vaskularizace rohovky. Při následném porušení celistvosti epitelu rohovky pozorujeme fotofobii s výraznou sekrecí slz a různou intenzitou bolestivosti. Druhé oko bývá postiženo zřídka, k postižení dochází později, výjimečně s možností recidivy. Výskyt klinických příznaků je variabilní, a to od bolestivého sevření víček až po oční výtok. Příčina onemocnění není zcela zřejmá, může se potvrdit přítomnost mikroorganismů, nedostatečná produkce slz, entropie a podobně. U pacientů je často zmiňováno poranění rohovky, nebo herpesvirová keratitida.

Korneální sekvestr bývá zpočátku pozorován jako jantarově zbarvené ložisko s pomalým vývojem za tvorby plaku, který čím je hustší a tmavší, tím má zřetelnější okraje a separuje se od stromatu, takže může dojít ke spontánnímu odloučení. Změna barvy je způsobena degenerovaným kolagenem rohovky. Okolí sekvestru je postupně vaskularizováno, edém a buněčná infiltrace rohovky mají za následek zakalení. Onemocnění má tedy mírně progresivní charakter. Černá léze je nepigmentovaná nekrotická kornea. Změny rohovky bývají povětšinou povrchové, ale mohou zasahovat až k Descementově membráně. Pouze v zanedbaných dlouhotrvajících případech lze sledovat uveitidu s možností vzniku synechií a dislokaci duhovky. Konzervativním ošetřením korneálního sekvestru je aplikace umělých slz pro zvlhčení rohovky (2-6x denně) v kombinaci s širokospektrálními antibiotiky do konjunktiválního vaku (4-6x denně). Tato metoda se preferuje u velmi malých, dobře ohraničitelných sekvestrů, u nichž předpokládáme spontánní odloučení Její nevýhodou je značná prolongace terapie a častá recidiva. Pokud léze odolává konzervativní terapii déle než 3 měsíce, je indikována chirurgická intervence. Rutinně navrhovanou léčbou je rozsáhlá chirurgická excize defektu. Pokud je léze způsobena chronickým drážděním rohovky, je nutné odstranit nejprve vyvolávající příčinu. V ostatních případech je indikováno chirurgické ošetření, spočívající v keratektomii (seříznutí povrchové vrstvy rohovky). Pokud ložisko zasahuje hluboko, je většinou nutné provést opakované chirurgické ošetření nejdříve po 2-3 měsících od prvotního zákroku. Pooperačně je možné rohovku překrýt na přechodnou dobu kontaktními čočkami nebo třetím víčkem.

Obr. 30: Keratitis nigrum u kočky

Senilní endoteliální degenerace

(latinsky degeneratio corneae endothelialis senilis)

V souvislosti s pokročilým věkem se také setkáme s pomalu progresivní senilní keratopatií s depozicí vápníku v epitelu a superficiálním stromatu. Terapie se neprovádí, onemocnění není bolestivé, pokud nedojde k prohloubení ložiska a vzniku ulcerace. Také senilní endoteliální degenerace - onemocnění postihující zejména psy - se projevuje zvýšením obsahu vody v korneálním stromatu a může vést v korneální edém.

Korneální dystrofyie

(latinsky dystrophia corneale) jsou primární, funkční a morfologické změny s hereditárním původem, které mohou postihnout všechny vrstvy rohovky. Jsou relativně vzácné, obvykle oboustranné a mohou být progresivní. Nejsou spojeny se zánětem rohovky ani s celkovým systémovým onemocněním. Plemenná predispozice je u afgánského chrta, bígla, bostonského teriéra, kavalíra King Charles španěla, čivavy, samojeda, německého ovčáka, sibiřského husky, kolie, amerického kokršpaněla. Z koček je nejvíce postiženo plemeno manx. U psů je popisován výskyt většinou u mladších věkových kategorií (již od prvního roku života), výjimkou jsou zejména jezevčíci v pokročilém věku (8 až 11 let). Dystrofie jsou popisovány jako šedobílé krystalické opacity v centrální či paracentrální rohovce. Opacita je kruhová či oválná, vždy dobře ohraničená, často s průhlednou centrální zónou. Diagnostika se opírá o znalost rodinné anamnézy. Léčba se většinou neprovádí.

Obr. 31: Korneální dystrofie u psa (kavalír King Charles španěl)

Bodová keratitida jezevčíků

(latinsky keratitis punciata) je multipní fokální dystrofie epitelu rohovky. Léze jsou difúzně rozprostřeny po povrchu rohovky a jsou dobře barvitelné fluoresceinem. Etiologie onemocnění je neznámá. Je nutno odlišit keratitidu vyvolanou mechanicky či opakovaně aplikovanými anestetiky. Oftalmoskopickou diagnostiku je často nutné doplnit o virologickou a bakteriologickou kultivaci. Topická aplikace vitaminu A a cyklosporinu A může mít v některých případech pozitivní efekt.

Obr. 32: Bodová keratitida jezevčíků

Detail odstavce: Degenerativní onemocnění a dystrofické keratopatie
Zdroj: Nemoci rohovky u psů a koček
Zveřejněno: 11.12.2015

VÝCVIK ŠPICE POMERANIAN

Výchova štěněte ve věku 8–9 týdnů

Když se k vám štěňátko nastěhuje, nechte ho jeden nebo dva dny v klidu, teprve poté začněte pomalu a opatrně s výchovou. O malých psech se říká, že jsou uštěkaní. Tak to ale být nemusí, záleží jen na vás. Většina pomeranianů se chová zpočátku v novém prostředí klidně. Mnoho nových majitelů se proto snaží vyprovokovat je k aktivitě předstíraným štěkáním. Pomeranian si pak myslí, že každý nový přítel dělá totéž a přes pozdější hubování dává svou radost najevo zbytečným štěkáním. Malé štěňátko je jako malé dítě – často spí, často jí, často vyměšuje a často si hraje – psím způsobem. Níže si tedy přečtěte, co vás čeká a nemine v následujících týdnech a jakou péči a výchovu je třeba novému členovi domácnosti poskytnout.

Výchova k čistotnosti – pomeranian bydlí vždy s vámi v bytě, takže je nutné štěně učit, aby zachovávalo čistotu. Zcela určitě nejhorší jsou první týdny – malé štěně má velmi malý močový měchýř a často dělá loužičky. Proto je nejlépe vymezit mu prostor, kde je na podlaze položené linoleum – snadno se udržuje vytíráním. Zapamatujte si, že štěně loužičku udělá vždy, když se vzbudí nebo když se nakrmí. Když se vzbudí, vezměte jej do náruče a přeneste na místo, kde chcete, aby potřebu vykonalo (na trávník před domem). Umístěte jej na požadované místo, a pokud vykoná potřebu, velmi radostně jej pochvalte, můžete přidat i oblíbený pamlsek, například kousek piškotu (ne uzeniny nebo slaný sýr).

Doporučuje se úkon vykonávání potřeby doplnit i povelem (například „čurej“), po čase štěně bude i na hlasový povel chápat, co se po něm chce. Zapamatujte si, že štěně musíme velmi a hodně radostně pochválit a pohladit, když udělá, co po něm chceme. Pamlsek tento libý vjem ještě posílí. Při správné péči a vedení by se štěně mělo samo odebrat na stálé místo s novinami, nebo ještě lépe začíná nepokojně pobíhat za vstupními dveřmi, kterými se chodí ven, kňučet a někdy i škrábat na dveře, protože ví, že se má jít venčit ven. Měli byste vědět, že rozdíly mezi štěňaty jsou velké a nelze říci, za jak dlouho se to naučí. Některé se to naučí rychle a u některého to trvá i týdny. Na štěněti poznáte i během hry, že se mu chce venčit – přestane si hrát, je roztěkané, začíná očichávat podlahu. Postup je vždy stejný a byl již popsán. Je-li štěně dopoledne samo doma a v rodině jsou děti, mělo by se stát samozřejmostí, že když přijde dítě domů, mělo by ho vzít ven. Štěně se totiž při příchodu zpravidla samo vzbudí a určitě brzy udělá loužičku, proto by se mu dítě mělo okamžitě již popsaným způsobem věnovat. Čím větší úsilí budete věnovat výchově k hygienickým návykům, tím rychleji se dočkáte žádoucího výsledku.

Za udělanou loužičku nemá smysl štěně trestat – nepochopí, že je trestáno za loužičku nebo hromádku, kterou udělalo byť před deseti vteřinami. Nastane-li situace, že k tomu dojde a vy tomu již nestihnete zabránit, při močení štěně přísně pokárejte povelem „fuj“ a potom jej okamžitě přeneste na trávník a tam jej opět pochvalte a pohlaďte. Štěně si pak snadno vytvoří souvislost s tím, co se po něm chce.

Používání trestů – pamatujte si jednu důležitou věc, a to i pro další měsíce. Pokud je to jen trochu možné, vyvarujte se jakéhokoliv výrazného fyzického nátlaku a donucení, o bolestivých trestech nemluvě. Používáním trestů je hrubě narušováno vzájemné citové pouto, které se v této době utváří – naše štěně k nám lne, přišlo o maminku a sourozence a nová rodina pro něj představuje novou smečku – rodinu. Zážitky a vjemy z útlého věku si pes nese jako zkušenost po celý život, a jestliže je fyzický trest příliš silný nebo častý, štěně prožívá trest jako stres a začíná se vás bát. Na štěně se nemá křičet, bít je rukou nebo čímkoliv jiným v ruce – malé štěňátko se vůbec trestat nemá, ale když už to musíme udělat, popadneme jej za kůži na krku, zavelíme „fuj“ a zatřepeme s ním – s citem. Tento úkon provedeme v klidu, rázně a velmi krátce tak, aby stres byl co nejkratší. Všeobecně platí, že nejlepším působením na štěně je kladná a neustávající motivace, tedy co největší pochvala, pohlazení a pamlsek za to, co udělá správně.

Vítání – štěně má od přírody potřebu vyskočit a olíznout nám obličej. Proto se vždy k němu sehneme (nebo jej vezmeme do náruče) a podle psího rituálu se s ním přivítáme. Zároveň ho tímto učíme, aby na nás neskákalo.

Návyk na obojek a vodítko – nácvik zahájíme velmi brzy. Štěněti nasadíme neškrtící obojek, pokud se brání, rozptýlíme jej pamlskem nebo hračkou – v momentě, kdy se přestane bránit, jej pochválíme popsaným způsobem a obojek okamžitě sundáme. Několikrát denně můžeme zopakovat, ne ihned za sebou, dobu obojku na krku prodlužujeme. Když později snáší dobře obojek, připneme vodítko a zkusíme se s ním projít. Snáší-li to dobře, můžeme ho začít jemným tahem usměrňovat, aby nás následovalo. Brání-li se a couvá a snaží se vysmeknout z obojku, okamžitě povolíme vodítko (zároveň tím eliminujeme další zkušenost pro celý další život, a totiž to, že tímto způsobem se dá velmi snadno vyvléci z obojku). Současně se snažíme upoutat pozornost štěněte pamlskem nebo hračkou tak, aby nás následovalo, podaří-li se, musí přijít veliká pochvala a obvyklá odměna pohlazením s pamlskem. Poté dáme štěňátku pokoj a později opatrně opakujeme. S vodítkem nikdy neděláme trhavé pohyby – vždy jen mírný tah. Při správném postupu se obvykle štěně velmi rychle naučí chodit s obojkem a na vodítku.

Děti a štěně – jestliže jsou v rodině děti, je třeba jim vysvětlit, že štěně je normální živý tvor jako ony a že není na hraní, proto by neměly štěně tahat jako hračku, a když se mu chce spát, tak ať ho nechají v klidu. Dále musí dávat pozor, aby na něj nešláply, že by neměly vedle něj příliš křičet ani běhat, aby se něco nepřihodilo. Je-li potřeba štěně zvednout, nedělá se to taháním za přední nožičky nebo za bříško, mohlo by mu to ublížit. Štěně se bere za hrudník oběma rukama, nebo jednou rukou za předhrudí, nebo rukou pod hrudník mezi předníma nohama a druhou rukou za nohu pod zadečkem. Pokud dojde k tomu, že na štěně kdokoliv nechtěně šlápne, okamžitě se k němu skloníme a omluvným tónem ho pohladíme – i tak malý pes pochopí, že to bolestivé, co se mu přihodilo, nebylo úmyslné. V žádném případě by neměly děti během hry a ani v náznaku na štěně cokoliv házet, napřahovat ruku, a už vůbec ne s žádným předmětem nebo klackem.

Štěně si hraje – čím je starší, tím jeho hry nabírají na temperamentu a divokosti. Štěněti opatříme dostatek hraček, nejlépe gumových, a nepoužíváme takové, u kterých hrozí spolknutí utrženého kousku, ze stejného důvodu nepoužíváme také hračky příliš malé. A protože se štěně seznamuje se svým okolím pomocí ostrých mléčných zubů, necháme je bydlet v místnosti, kde toho může zničit co nejméně, a dáme mu dostatek hraček. V době, kdy jste doma, jej vezměte ven, aby se proběhlo a unavilo. Únava je individuální, vyzkoušejte si to a neunavujte štěně vycházkou až do naprostého vyčerpání. Pokud štěně cílí svou hru na nežádoucí předměty, také na vaše ruce a nohy, snažte se ho vždy zaujmout jeho vlastní hračkou, a pokud se jí chopí, pochvalte ho. Nepropadejte iluzím – když už štěně dobře hračky zná, láká ho hlavně to, co ještě nezná. Pokud odcházíte a štěně zůstává samo doma, odstraňte vždy z místnosti veškeré pro něj nebezpečné věci, například elektrické přívodní šňůry, jedovaté pokojové rostliny, a také vše, co by mohlo zničit, například obuv, oblečení, koberečky a podobně (zpočátku se snažíme nechávat štěňátko samotné co nejméně a dobu, na kterou odcházíme, postupně prodlužujeme, aby si postupně zvyklo a vědělo, že se zase vrátíme).

Styk s lidmi a jinými psy – štěně potřebuje styk s jinými psy a lidmi. Malé štěně je krásné a poutá pozornost okolí, lidé jej chtějí hladit, je však lepší to nepřehánět. Úplně nejlepší je, aby si štěně cizí osoby jen očichalo a seznámilo se s nimi – naučí se tak styku s lidmi, nebude se jich bát, ale zároveň si vytvoří určitou zkušenost pro život. Pokud necháme kdekoho, aby štěně hladil, bude si myslet, že všichni lidé jsou dobří (a to není pravda), a později, až bude starší, se bude na kdekoho sápat a skákat a bude na obtíž svému okolí. Styk s jinými psy je také žádoucí, ale pouze se štěňaty podobného věku, dospělými neagresivními a psy tolerantními ke štěňatům, v neposlední řadě se psy zdravými. Pečlivě dbáme na to, aby žádný pes štěně nenapadl a neublížil mu.

Zdraví – štěně potřebuje styk s ostatními psy, aby si vytvořilo žádoucí vztahy, které se v této době utvářejí společně se vztahy k lidem. Nechejme jej stýkat jen se psy, které dobře známe a kteří jsou zdraví. V dnešní moderní době, kdy jsou psi očkovaní, je procento psů přenášejících infekční nemoci (hlavně psinku a parvovirózu) naštěstí malé. Ale i když je vaše štěně očkované, dávejte si opravdu pozor. Jednou z věcí, o které se obecně velmi málo ví je to, že i u malého očkovaného štěněte je určitá možnost propuknutí některé uvedené nemoci. Malé štěně má určitou hladinu protilátek v krvi z mateřského mléka matky, pak po očkování, ale plnou imunitu si dokáže samo vytvořit až ve třech měsících. Tehdy se provádí další očkování – organismus štěněte je teprve v této době schopen vytvořit dostatečnou hladinu protilátek v krvi proti nemocím, a to na dalších dvanáct měsíců, tedy 1 rok. A v neposlední řadě nenecháme štěně na vycházce nic olizovat a už vůbec ne něco sbírat a polykat.

Výživa – od chovatele byste měli vědět, jakou potravou a jak často štěně krmit. Obecně platí, že prudce rostoucí štěně se krmí nejméně 4x denně, lépe 5x. Poměr bílkovin živočišného původu (hodnotné libové maso – svalovina, vajíčko, sýry, pribináčky) k příkrmům, jako je zelenina, dále vločky (v menším množství spařené, syrové opatrně – nadýmají), nudle, rýže a podobně, je v poměru 2 : 1. Příliš studené nebo příliš teplé krmení je nevhodné – ideální teplota je pokojová nebo taková, která nepřesahuje teplotu těla, protože štěně může potkat akutní střevní katar. Takže nejen sníh, ale i zmrzlá potrava jsou pro štěně nebezpečné. V dnešní době je na trhu dostatek granulovaných krmiv pro štěňata. Na granule pozor, krmte ve velmi malých dávkách. V žaludku nabírají potom až 4x svůj objem, a podáváme-li je suché, musí mít štěně neustálý přístup k čerstvé pitné vodě. Vyzkoušejte si, jestli by štěněti nechutnaly granulky hodinu předtím namočené do teplé vody – během této doby naberou svůj objem a rozhodně jsou pro jeho žaludek lepší, navíc tvrdé granule se špatně rozkousávají, malé štěně s mléčným chrupem nemá granule čím chroupat. Namočené granule ovšem nikdy neskladujte. Když je kupujete v pytli v obchodě, doporučuje se koupit naprosto nejčerstvější podle data výroby na obalu. Dále si pamatujte, že sůl potřebuje pes jen ve velmi nepatrných dávkách a ve větším množství mu škodí, ve velikém množství pak působí doslova jako jed. Koření, hlavně ta ostrá, jsou také škodlivá, nepodáváme uzeniny, které pochopitelně psům velmi chutnají, u dospělých je podáváme v rozumných malých dávkách, a to jen občas, u malých štěňat to neděláme vůbec.

Odčervení – štěně by mohlo mít především škrkavku psí. Chovatelé zpravidla odčervují feny před porodem a štěňata několikrát, než přejdou k novému majiteli. Informujte se u chovatele, zda odčervení bylo provedeno a jak, a v případě podezření na přítomnost škrkavek (případně jiných střevních cizopasníků) se poraďte s veterinárním lékařem.

Detail odstavce: Výchova štěněte ve věku 8–9 týdnů
Zdroj: Výcvik špice pomeranian
Zveřejněno: 14.8.2018

VÝCVIK ŠPICE POMERANIAN

Péče o štěně ve věku asi 3 měsíců

Pokud máte štěně staré přibližně 3 měsíce, je nutné je v této době nechat naočkovat proti nebezpečným infekčním chorobám. Toto očkování bude štěně chránit po dobu 12 měsíců a protilátky v jeho krvi se vytvoří do 14 dnů po vakcinaci. Štěňátko musí být naprosto zdravé, odčervené a dva týdny po očkování nesmí být vystaveno prochlazení, promáčení vodou nebo nadměrné námaze, přičemž kvalitní výživa je samozřejmostí.

Výživa v době růstu – období po 3. měsíci věku do období 6.–7. měsíce je ve znamení prudkého růstu kostry. Dorůstání psa končí přibližně v jednom roce věku. Toto období je také ve znamení výměny mléčného chrupu za chrup trvalý. Výživa v tomto věku musí být proto přiměřená všem těmto nárokům a skladba živočišných bílkovin, minerálních látek (vápník, fosfor) a dalších složek předkládané potravy musí být zachována co do objemu, správných poměrů a kvality. Štěně dále krmíme tak, aby nebylo moc hubené, ale ani obézní – nadváha by mohla mít nežádoucí vliv na všechny měkké rostoucí části kostry, páteř a kloubní chrupavky. Je potřeba hlídat skladbu stravy, nedostatek něčeho důležitého může mít za následek poruchy růstu. Pokud vaše štěně miluje granule, je to nejpohodlnější způsob, i když krmení pouze granulemi část chovatelů neuznává. Na našem trhu je řada výrobců, kteří je vyrábějí, například značka Royal Canin (existují speciální), Chicope, Eukanuba. Ve velkých městech – v prodejnách, kde se prodávají akvarijní rybky – jsou k dostání granule v mikrotenových sáčcích v půlkilovém či kilovém balení a cena je poměrně vysoká, navíc je nabídka často neuspokojivá a nemáte kontrolu nad datem výroby. Najděte si tedy dobře zásobenou nebo specializovanou prodejnu na krmiva a poraďte se s prodávajícím. Granule kupujte v originálním balení. Máte-li jen trochu možnost, navštivte prodejce krmiv osobně, poraďte se s ním, ale nekupujte granule, které mají datum spotřeby o dva týdny později, raději kupujte výrobek pokud možno nejčerstvější. Krmíte-li klasickou skladbou stravy a máte-li dojem, že štěně špatně roste, navštivte veterinárního lékaře. Rozhodnete-li se řešit výživu vlastními silami a někdo vám poradí přidávání minerálních doplňků do krmiva, přečtěte si pečlivě návod k výrobku a mějte na paměti, že jak nedostatek, tak i nadbytek těchto důležitých látek je nežádoucí, a proto postupujte opatrně. To samé platí o podávání vitamínových preparátů – vitamín A a D jsou velmi důležité vitamíny, ale vážou se na tuky v potravě a dají se poměrně snadno předávkovat.

Výcvik – jestliže jste byli pilní a cvičili podle návodu z předcházející části, měli byste již sklízet úspěchy a radovat se z toho, s jakou radostí a rychlostí k vám váš miláček po povelu přiběhne. Musíte ovšem cvičit denně . K povelu můžete přidat zatleskání, zapískání, zamlaskání – časem se dočkáte toho, že štěně bude reagovat například na pouhé zapískání. Nutné je štěně stále cvičit bez rušivých vlivů okolí, a přiběhne-li k vám, musí být velmi radostně pochváleno – čím více, tím lépe (přidáme pamlsek a pohlazení). Jediné, co již nemusíte dělat, je odbíhání směrem od psa. Tento způsob však použijte vždy, pokud se štěně zajímá o cokoliv jiného a na povel ihned nereaguje.

Výcvik psa obecně – přejete-li si mít vycvičeného psa celý život, musíte požadované cviky cvičit celý život. Nadměrné cvičení však může mít i opačný efekt. Každého psa můžete nadměrným cvičením naprosto otrávit, přestane cviky dělat nebo je cvičí znechuceně, pomalu a bez radosti. Postupujte tedy do budoucna opatrně (u tříměsíčního štěněte velmi opatrně) a pamatujte si, že méně je někdy více, a jiné cviky než přivolání zatím nedělejte. Jestliže si štěně hraje a jinak se výborně baví, jde právě o ty rušivé vlivy, při kterých vás štěně vůbec nevnímá a na povel nepřiběhne. Pak naprosto nemá smysl vyjadřovat hlasem nespokojenost, zlobně křičet a už naprosto ne jej potrestat, když k vám později přijde. Trestání i dospělého psa za to, že k vám nepřišel po stovce vydaných povelů, kdy jste ho volali, zatímco se výtečně bavil při honičce s druhým psem, bude mít jediný efekt a to ten, že se pes příště bude bát vrátit se k vám. Pes neuvažuje jako člověk a jedná na základě zkušenosti – byl jsem volán, byl jsem pravda dlouho volán, a když jsem nakonec přišel, protože tak mě to můj pán naučil, byl jsem za to potrestán. Bylo to nepříjemné, pán mě potrestal za to, že jsem k němu přiběhl, příště to už neudělám a budu si to dobře pamatovat.

Pes v bytě – pes je šelma psovitá, a pokud je unavený a dobře „vyběhaný“ a nasycený, má značnou potřebu spánku – v průměru prospí až 16 hodin denně. Čas jeho největší aktivity nastává několik hodin před setměním.

Pes žijící v běžné rodině, kde dospělí chodí do zaměstnání a děti do školy, v čase nepřítomnosti členů rodiny spí,což činí i v noci. Pokud se rodina svému svěřenci normálně věnuje a denně ho (mimo venčení) vezme na dostatečně dlouhou vycházku, je tento životní rytmus téměř optimální. U psa je prostě nezbytné, aby se dostatečně v klidu vyspal (nedostatek spánku může mít řadu jinak se projevujících potíží, například podrážděnost nebo nechutenství). Tento jev známe my všichni, kdo bereme své psy s sebou na dovolenou a na výcvikové tábory – po několika dnech je na nich patrná značná únava z důvodu nedostatku spánku a snižuje se chuť na podávané krmení, občas i potravu odmítají, někdy bývají podráždění a vynervovaní.

Pes, který má k dispozici zahradu, prý není chudák, říká se. Pobyt na čerstvém vzduchu téměř za všech povětrnostních podmínek (u plemen, která k tomu mají předpoklady) je určitě velmi zdravý. Jenomže pes většinou bývá na zahradě sám a dost se nudí. Neběhá a nehraje si – téměř každý pes pak průběžně kontroluje vchod do domu, aby mu náhodou neunikl některý z jeho pánů, a protože nemá jiný zdroj zábavy, často běhá kolem plotu a hájí svoje území štěkáním, vidí-li jiné psy nebo osoby. Některý pak vymýšlí i jinou náhradní zábavu. Nejhorší variantou jeho nudy pak může být útěk ze zahrady, protože vše venku je velmi zajímavé. Pes, kterého při toulání potká řada zajímavých zážitků, si to velmi dobře zapamatuje a sklon k toulání se u něj bude objevovat po celý zbývající život.

Šťastný pes je ten, o kterého je nejen velmi dobře postaráno po stránce krmení, česání a podobně, ale také pes, se kterým se chodí dostatečně ven (protože právě vycházka je pro psa velmi zajímavá a umožní mu dostatek pohybu), pes, se kterým si majitel hraje a věnuje se mu, a pes, který se dostatečně vyspí. Je patrné, že s tvrzením „pes v bytě je chudák“ nemají uvedená fakta žádnou přímou souvislost.

Detail odstavce: Péče o štěně ve věku asi 3 měsíců
Zdroj: Výcvik špice pomeranian
Zveřejněno: 14.8.2018

NEMOCI ROHOVKY U PSŮ A KOČEK

Získaná onemocnění rohovky

Zánět rohovky

(latinsky keratitis) se klasifikuje dle hloubky postižení, dle etiologie či topografie. Povrchový zánět rohovky (latinsky keratitis superficialis), respektive povrchové eroze jsou nejčastěji následkem traumatizace rohovky a po odstranění příčiny dochází k jejich rychlému zahojení. Klinicky je patrný zvýšený výtok z mediálního očního koutku. Proces je bolestivý, pozorujeme fotofobii. Terapie je závislá na intenzitě a délce trvání onemocnění. Používáme lokální anestetika kombinovaná s antibiotiky.

Povrchový zánět rohovky s pigmentací

(latinsky keratitis superficialis pigmentosa) se vyskytuje s predispozicí u pekinézů, lhasa-apso, ši-tzu, mopsů a bostonských teriérů. Nejčastější příčinou je chronická iritace očního bulbu při víčkové štěrbině u brachycefalických plemen. Mezi vyvolávající faktory patří districhiáza (řasa vyrůstající z hrany víčka), nosní záhyby, velká víčková štěrbina v kombinaci s prominující oční koulí a tím ztížené mrkání. To způsobuje nedostatečnou distribuci slzného filmu na povrchu rohovky. Pigment je ukládán do epitelu na centrální části rohovky. Vaskularizace je pouze v případě dlouhotrvající iritace. Terapeuticky je nezbytné odstranění etiologického činitele. V indikovaných případech, pokud uložený pigment vede k poruchám vidění, se může provést superficiální keratotomie. Ta vyžaduje opatrnost zejména u brachycefalických plemen. U nich je chronicky iritovaná rohovka slabší než v místě neiritovaném. Protože tím však neodstraníme vyvolávající příčinu, je nutno počítat s recidivami. Nejlepším krokem k omezení depozice pigmentu v rohovce je odstranění chronické iritace, případně využití antiflogistického účinku kortikosteroidů.

Obr. 8: Keratitis superficialis pigmentosa u mopse

Chronický povrchový zánět rohovky

(latinsky keratitis super ficialis chronica), známý též jako Oberreiterův syndrom německých ovčáků neboli Pannus, se nejčastěji vyskytuj mezi 1. až 6. rokem života. Onemocnění bylo popsáno i u belgických ovčáků, pudlů, jezevčíků, border kolií, greyhoundů, sibiřských husky a dalmatinů. Je to progresivní zánětlivé oboustranné onemocnění rohovky s nepříliš jasnou etiologií. Přisuzována je velká důležitost autoimunitním pochodům a ultrafialovému záření, protože byla prokázána korelace mezi nadmořskou výškou, teplejším ročním obdobím a výskytem onemocnění. Majitel si onemocnění všimne většinou v pokročilém stadiu, kdy jsou epitel a přední vrstva stromatu rohovky již silně pigmentovány a vaskularizovány. Vaskularizace a pigmentace postupně zachvacují celou rohovku. Jaká je prognóza? V případě postižení mladších zvířat (mezi 1. až 2. rokem života) lze očekávat výskyt závažnějších lézí. Pannus je charakterizován výskytem většího množství cév a granulační tkání, pokud se však projevy dostaví ve vyšším věku (4. až 5. rok), postižení není tak razantní. U starších psů se diagnostikuje velké množství pigmentu v rohovce. Nástup a průběh nemoci je pomalejší, nebolestivý a není spojený s výtokem z oka. U greyhoundů je průběh onemocnění mírnější a je pozorováno již ve stáří 1 až 2 roky. Závažnost a prognóza onemocnění závisí i na nadmořské výšce, ve které jedinec žije, v souvislosti s intenzitou ultrafialového záření.

Obr. 9A: Chronická superficiální keratitida u německého ovčáka

Obr. 9B: Chronická superficiální keratitida u německého ovčáka

Hluboký zánět

(latinsky keratitis profunda) je zánětlivé postižení hlubších vrstev stromatu rohovky. Nejčastější příčinou jsou rohovková traumata. Prvním příznakem je lokální bolestivost a blefarospazmus, dále edematizace stromatu rohovky a v neposlední řadě se vyvíjí uveitida.

Nejznámější formou hluboké keratitidy je jeden z možných příznaků postvakcinační reakce na adenovirus 1 (CAV-l). Živé vakcíny s atenuovaným virem způsobují uveitidu s korneální opacitou, takzvané "modré oko".

Obr. 10: Keratitis profunda u psa

Obr. 11: Keratitis profunda u psa

Suché oko

(latinsky keratoconjunctivitis sicca - KCS) je možné definovat jako sníženou produkci slzného filmu, která může být způsobena intoxikací, autoimunitní odpovědí, aplikací některých léků, hypovitaminózou A, ale také po traumatu slzné žlázy způsobujícím poruchu inervace nebo po chirurgickém traumatu při odstranění žlázy třetího víčka při jejím výhřezu. Rohovka a spojivka ztrácejí normální opacitu, stávají se matnými. Na rohovce se objevují cévy a dochází k pigmentaci. Onemocnění se diagnostikuje pomoci takzvaného Schirmerova testu (test na měření tvorby slz, který při tomto onemocnění vykazuje nulové nebo velice nízké hodnoty). Terapie je konzervativní a spočívá v aplikování kapek do spojivkového vaku. Pokud terapie není účinná, je možné chirurgické řešení, a to zavedení vývodu slinné žlázy do spojivkového vaku. Nejčastěji toto onemocnění postihuje psy, zejména dlouhosrsté jezevčíky, West Higland White teriéry, anglické kokršpaněly nebo taky buldoky. U koček je toto onemocnění raritou.

Obr. 12: KCS u psa - nákres

Obr. 13: KCS u psa - Schirmerův test

Obr. 14: KCS u psa - Schirmerův test

Obr. 15: KCS u kočky - Schirmerův test

Vřed rohovky

(latinsky corneal ulcer) je jedno z nejčastějších očních onemocnění . Povrchová ulcerace se obvykle hojí s minimálními komplikacemi. U hlubokých vředů lze očekávat poškozené vidění, zejména pokud dojde až k perforaci. Rozlišujeme ulcerace povrchové, hluboké, perforující. Prvním klinickým příznakem je bolestivost a blefarospazmus. Dále pozorujeme purulentní výtok a fotofobii. Vředy mohou sekundárně vést k uveitidě. Nezbytným diagnostickým krokem k rozpoznání ulcerací je barvení fluoresceinem. Nezbytné je doplnit vyšetření kontrolou nitroočního tlaku, bakteriologickou kultivací s určením citlivosti a cytologií. V terapii ulcerací je vysoce důležité rozeznání příčiny a její odstranění. Nutností je antibiotická terapie, také chirurgická intervence je indikována u hlubokých změn a změn s obnaženou Descementovou membránou. Doporučit lze kontaktní měkké čočky, o kterých se můžete informovat u vašeho veterinárního lékaře.

Obr. 16: Corneal ulcer - schéma

Obr. 17: Corneal ulcer u psa

Obr. 18: Corneal ulcer u psa

Obr. 19: Corneal ulcer u kočky

Obr. 20: Corneal ulcer u psa - fluoresceinový test

Recidivující (opakující se) povrchové vředy (boxer ulcer)

Onemocnění se vyskytuje nejčastěji u zvířat ve středním a starším věku. Mezi predisponovaná plemena patří německý boxer či samojed, ale výskyt je možný u jakéhokoliv plemene. Onemocnění může postihnout jedno nebo obě oči. Časné stadium je charakterizováno bolestivostí, výtokem a přivíráním víček. Na rohovce je znatelný defekt o různé velikosti, překrytý uvolněným epitelem, který se dá v lokální anestezii snadno odstranit. Rohovka je edematická s přítomností cév. Terapie je zpočátku lokální, pokud však nedochází k hojení defektu, je nutné chirurgické ošetření rohovky.

Obr. 21: Boxer ulcer u psa (boxer) - fluoresceinový test

Hluboká ulcerativní keratitida

(latinsky keratitis profunda ulcerativa)

Onemocnění je nejčastěji bakteriálního nebo mykotického původu. Mezi nejčastější původce patří stafylokok, streptokok, E. coli, proteus a často i pseudomonas. Onemocnění je velmi bolestivé, často spojené se zánětem duhovky. Výtok může být od serózního až k hlenohnisavému. Rohovka je edematózní s množstvím cév. Terapie je lokální i celková. Někdy je nutné rohovku ošetřit v celkové anestezii a provést překrytí rohovky 3. víčkem nebo spojivkovým flapem.

Obr. 22: Keratitis profunda ulcerativa u psa

Melting vřed

Jedná se o komplikaci hlubokého vředu rohovky, kdy výrazná kolagenázová a proteázová aktivita způsobuje rychlé poškození rohovky. Ke vzniku vředu může dojít i za méně než 24 hodin. Proces často vede k obnažení Descementovy membrány, která se může vyklenout dopředu v podobě lesklého puchýřku do úrovně rohovky nebo i nad ní, popřípadě může dojít až k perforaci rohovky (protržení Descementovy membrány a odtok komorového moku). Melting vřed se vyskytuje často u brachycefalických plemen, jako je pekingský palácový psík, francouzský buldoček, mops a podobně. Při onemocnění je možné často izolovat bakterii Pseudomonas aeruginosa. Onemocnění je akutní a je nutný rychlý zásah. Terapie je u většiny případů chirurgická.

Obr. 23: Melting vřed u psa (shi-tzu)

Obr. 24: Melting vřed u kočky

Obr. 25: Melting vřed u kočky

Herpesvirová keratitida

(latinsky keratitis herpetica)

Herpesvirus felis je příčinou keratitid u koček ve spojení s infekcí respiratorního traktu a spojivky. Nejčastějším nálezem herpesvirové keratitidy je ulcerativní neboli vředová keratitida rezistentní k jakékoli terapii se sklonem k recidivám. Partikule viru mohou být nacházeny dlouhou dobu v klidových ložiscích rohovky a jsou aktivovány působením stresu. Klinické příznaky jsou závislé na věku zvířete: infekce koťat ve věku do 4 týdnů (Opthalmia neonatorum), na očích výrazný zánět spojivek a rohovky, přítomnost vředu s hnisavým výtokem. Také příznaky onemocnění horních dýchacích cest. Konjunktivitis u dospělých koček je typickým příznakem herpesviru. Častým důsledkem herpesvirózy je přítomnost vředů či suché oko. Terapie závisí na závažnosti klinických příznaků a celkové imunitě jedince. Lokální terapie je doplněna terapií celkovou.

Obr. 26: Herpesvirová keratitida u kočky

Obr. 27: Herpesvirová keratitida u kočky - porovnání

Obr. 28: Herpesvirová keratitida u kočky - schéma

Bulózní keratopatie

(latinsky keratitis bullosa) se projevuje formováním malých vezikul v epitelu rohovky až po vznik puchýřovitého ložiska s edémem a vaskularizaci stromatu. Postihuje nejčastěji kočky ve stáří 1,5 až 3 roky. Etiologie a terapie nejsou známy. Léčbu lze urychlit aplikací měkkých kontaktních čoček.

Chronická eosinofilní keratitida koček

(latinsky keratitis eosinophitica feline)

Etiologie onemocnění je neznámá, ale je popisován vztah k působení ultrafialového záření. Objevuje se hlavně u dospělých koček a postihuje jedno nebo obě oči. Jde o chronický granulomatózní zánět, nebolestivý, pomalu progredující jako červeně infiltrovaná masa, postupující směrem do středu. Zpočátku je jednostranný. Léze se primárně objevují na periferii rohovky a pomalu postupují napříč plochou rohovky. Spojivka je překrvená. Na rohovce je možné diagnostikovat cévy a otok. Charakteristický je krémově bílý sýrovitý výtok pokrývající nemocnou rohovku. Diagnosticky je nutné vyšetřit výtok, ve kterém je velké množství eosinofilů. Prognóza má být vyslovována opatrně, je totiž často nejasná vzhledem k dlouhodobé terapii, která je často bez odezvy. Nežádoucím účinkem terapie je zvýšení hmotnosti, u nekastrovaných koček hrozí riziko zánětu dělohy.

Obr. 29: Chronická eosinofilní keratitida u kočky

Detail odstavce: Získaná onemocnění rohovky
Zdroj: Nemoci rohovky u psů a koček
Zveřejněno: 11.12.2015

VÝCVIK ŠPICE POMERANIAN

Výchova štěněte ve věku 11–13 týdnů

Malé štěně si hraje svým psím způsobem a tím i poznává okolní svět, podobně jako malé dítě ručičkama sahá na všechno možné a se vším zvídavě kroutí a zkouší, tak i malé štěně pomocí čichu, tlamičky a zoubků testuje zajímavé předměty, věci, okolí a také lidské končetiny. Zůstává-li samo, ponecháme jej na místě nebo v místnosti, kde toho může poničit co nejméně, a poskytneme mu dostatek hraček na hraní. Hrajeme-li si se štěnětem a během hry ho pošťuchujeme dovádivě rukama, velmi rychle se dočkáme bolestivé odplaty sevřením tlamičky plné mléčných zoubků, ostrých jako jehly. Proto takové nerozumnosti neděláme a snažíme se pozornost rozdováděného štěněte vždy upoutat na hračku. Zdaří-li se, okamžitě ho pochválíme radostně povelem „hodný“. Jsou však i tací, kteří například napadají lidské ruce a jdoucí nohy sami od sebe, a protože je takové chování nežádoucí, musíme být na štěně přísní. Zná-li štěně přísný povel „fuj“, použijeme jej. Pokud je útok opakovaný a štěně nereflektuje ani na hračky, ani na povely, budete muset přistoupit k určité formě nátlaku. Výchova a výcvik jsou jedno a to samé od útlého dětství – toto je opravdu případ, kdy odmalička musí štěně pochopit, co si smí dovolit a co ne. Otec pes a matka fenka by zlobivé štěně potrestali uchopením za krk a přitlačením k zemi, prý i zatřepáním. Přidržíme se tedy všeobecné rady a rozdováděné štěně v tento moment nejdříve s citem uchopíme za kůži na krku a zatřepeme s ním, velmi krátce a zároveň musí přijít povel „fuj“. Když to nepomůže, zopakujeme. Pokud se akce setkala s úspěchem, pochválíme je povelem „hodný“ a pozornost štěněte upoutáme na nějakou hračku a podobně.

Je-li rozdováděné štěně zahryznuto do naší ruky nebo nohy a nereflektuje na povel „fuj“, uchopíme opatrně seshora přes hřbet nosu (v místě téměř nad koutky) tlamičku za pysky a s citem zmáčkneme, zároveň musí přijít kýžený povel přísným hlasem. Je-li stisk příliš slabý, což poznáme tak, že štěně stisk neuvolnilo a ruku nepustilo, přidáme více na intenzitě a znovu použijeme povel – až do žádoucího výsledku. V momentě, kdy štěně ruku pustí a odskočí, musí následovat velká pochvala s radostnou intonací „hodný“. Vzápětí zájem štěněte opět orientujeme na hračku, pamlsek nebo jinou zábavu. Dojde-li k opakování útoku, postupujeme stejně tak dlouho, než prosadíme svou. A právě o tyto momenty se opírají celé základy výchovy a výcviku. Podobně nedovolíme štěněti, aby na nás vrčelo – nebudeme jej za to trestat, ale opět použijeme přísný povel „fuj“, a přestane-li vrčet, pochválíme jej. Odmalička zvykáme štěně na to, že miska s krmením je samozřejmě jeho, ale musí si zvyknou na to, že s ní jeho pán může chtít manipulovat. V momentě, kdy předkládáme krmení a štěně se začne krmit, pohladíme jej a strčíme na pár vteřin do krmení jeden prst, když nereaguje, klidně jej pochválíme, pohladíme a vzdálíme se, aby se v klidu mohlo nakrmit. Pokud zavrčí nebo po ruce chňapne, pokáráme jej opět přísným povelem „fuj“ a prst necháme v misce, když ztichne, okamžitě a radostně jej pochválíme obvyklým způsobem. Pokud ještě vrčí dál, přísný povel „fuj“ zopakujeme a můžeme ho prstem lehce brnknout do nosu za trest, zmlkne-li, opět pochválíme. Jestli popsané způsoby nepomáhají, budete mít do budoucna trochu problém. Tím spíše musíte být důslední a tuto výchovu denně opakovat. Variace této výchovy u krmení spočívá i v tom, že štěněti misku s krmením (na začátku krmení) odeberete, okamžitě jej pochválíte a ihned zase misku vrátíte a vzdálíte se. Nedělejte to však u jednoho krmení víc než jednou. Jestli máte větší problémy, poraďte se s chovatelem. Štěně by nemělo být stresováno obavou, že o svoji potravu přijde – celá rodina včetně dětí by měla popřát štěněti klid u krmení.

Naprostá většina majitelů si přeje, aby je pes poslouchal, a naprostá většina psů příliš nebo vůbec neposlouchá. Není to tak složité, ale spíše namáhavé a nepohodlné. Malé štěňátko není možné nutit do výcviku, ale při velmi citlivém přístupu je možné už v tomto věku položit pevný základ k nejpožadovanějšímu cviku, jako je přivolání psa k majiteli. Pejskaři v tomto věku učí pracovní psy i stopovat. Níže uvedené instrukce se týkají štěněte 2,5 měsíce starého, ale dají se většinou použít u staršího štěněte i dospělého psa.

Pro samotný nácvik musíte dodržet následující podmínky. Nedodržíte-li je, nedočkáte se žádoucího výsledku.

  1. Pro zahájení nácviku přivolání použijeme vždy takové místo, kde se nebude štěně ničím a nikým rozptylovat, a to ani zvuky nebo krmením. (Krmení jako pamlsek si nachystáme jako odměnu do kapsy – čtvrtku dětského piškotu, kousek masa, sýr.) Cvičit můžeme doma v kuchyni, předsíni, pokoji, venku na dvoře, zahradě, na vycházce najdeme klidné místo – ovšem okolo musí být naprostý klid, aby se štěně ničím nerozptylovalo.
  2. S malým štěnětem si vyzkoušíme cvik jednou a dáme mu aspoň půl hodiny pauzu před opakováním. Během dne, započteno i s pauzami, neděláme cvik více než 3–4x, ale procvičujeme alespoň jednou denně.
  3. Štěně musí slyšet na své jméno.
  4. Vybereme si jeden jediný povel, například „ke mně“, a budeme vždy používat pouze tento vybraný povel při dalším výcviku.
  5. Má-li štěně zájem o pamlsky, úmyslně vybereme dobu před krmením, kdy je hladové a ještě více při chuti, aby byl podaný pamlsek jako odměna pro štěně co nejvíce přitažlivý.
  6. Zásadně cvičíme na volno, neposloucháme návody v některých knihách, které rády tvrdí, že štěně má být na dlouhém vodítku a po povelu přitaženo k majiteli. Tento způsob je přinucení ke cviku a přinucení (nátlak) je v tomto věku velmi nežádoucí a pro štěně nepříjemný. Bude-li mít slabší povahu, může se i vyděsit.
  7. Za provedení cviku musíte vždy štěně co nejvíce pochválit, pohladit a případně podat pamlsek, má-li o něj zájem. Čím více příjemných zážitků jako odměna za provedený cvik ho čeká, tím radostněji a ochotněji ho bude provádět.

Popis nácviku: Celý výcvik psů se opírá o složitou teorii podmíněných reflexů a podnětů, které tyto reflexy vytvářejí a spouští. Mezi každým majitelem a jeho psem je neviditelné pouto – pes či štěně má rádo svého pána a rádo jej následuje, je-li k tomu motivováno.

Stoupneme si nedaleko od štěněte, v začátku 2–3 metry, a zavoláme jeho jméno – musíme upoutat jeho pozornost. Štěně se podívá na nás. V ten okamžik se vydáme rychlou chůzí nebo poklusem pryč, můžeme opět zavolat jméno a hned k tomu povel a nepřestáváme se od něj vzdalovat – štěně vidí, že mu někam utíkáme, a honem se vydá za námi. V ten moment zopakujeme povel a nepřestáváme se mu vzdalovat – v momentě, kdy nás dostihne, se zastavíme, podřepneme, zopakujeme povel, a co nejradostněji jej několikrát pochválíme povelem „hodný“, a pokud mu chutnají pamlsky, odměníme je pamlskem. Jestliže dodržíte popsaná pravidla a způsob provedení, možná budete překvapeni, jak rychle zvládnete tento první krůček pro cvik přivolání. Neusínejte však na vavřínech a aspoň jednou denně cvik procvičujte, dodržujte pravidlo naprostého klidu v okolí a opatrně postupně zvětšujte vzdálenost štěněte od vás (ne víc než 8–10 metrů). Až bude štěně starší, je nutné celý cvik upevnit za rušivějších podnětů v okolí.

Očkování – ve věku ukončeného 3. měsíce se štěně očkuje nebo přeočkovává proti infekčním chorobám. Organismus štěněte je teprve teď schopen vytvořit dostatečně vysokou hladinu protilátek v krvi a provedené očkování ho chrání na dalších 12 měsíců. Používaných vakcín je mnoho, základem je vždy očkování proti psince, hepatitidě a parvoviróze, případně v kombinaci s dalšími nemocemi. Mějme vždy na paměti, že štěně musí být přímo v den očkování naprosto zdravé, bez teploty, průjmu a podobně a že musí být zbaveno vnitřních cizopasníků, především škrkavky psí. (Přítomnost škrkavek je při silnější invazi viditelná ve stolici, ale vajíčka viditelná nejsou; zpočátku přítomnost může prokázat jen laboratorní vyšetření.) Očkování samotné je vlastně vpravení velmi malého množství umrtveného viru do organismu a reakce na něj při tvorbě samotných protilátek není při normálním průběhu nijak viditelná. Štěně je však přece jenom oslabeno tvorbou protilátek, a proto velmi dbáme v dalších 14 dnech po očkování na to, aby nezmoklo, neprostydlo a nadměrně se nevyčerpalo dlouhou procházkou. Nekoupeme ho. Pochopitelně dbáme na správnou a dostatečnou výživu. Není-li k tomu vážný důvod, očkování neodkládáme – štěně přibližně od věku 3,5 měsíce začíná vyměňovat mléčný chrup za trvalý a pozdější očkování by se mohlo „podepsat“ na kvalitě skloviny jeho trvalého chrupu (vakcinace proti psince).

Detail odstavce: Výchova štěněte ve věku 11–13 týdnů
Zdroj: Výcvik špice pomeranian
Zveřejněno: 14.8.2018