Zajímáte se o téma POHYB PROTI STÁRNUTÍ? Tak právě pro vás je určen tento článek. Pojem sloní noha se používá v případě, kdy flegmona (zánět mízních cév) přejde do chronického stadia, podkoží zvazivovatí, noha je tlustá, poměrně tvrdá, chladná a nebolestivá. Takový stav se většinou už nikdy úplně nespraví. Příčinou je špatně nebo nedostatečně léčená akutní flegmona.
Léčba
Koně s akutní lymfangitidou je třeba považovat za urgentní případ a veterinář by měl být přivolán okamžitě. Čím déle zůstává končetina oteklá, tím závažnější je anatomické narušení mízních cév a pravděpodobnější jsou trvalé následky. Terapie je obecně zaměřena na redukci otoku měkkých tkání, podporování krevní a mízní cirkulace a eliminování infekce.
U silně kulhajících pacientů je v prvních dnech indikován klid v boxu. Je-li na postižené končetině přítomno jakékoliv poranění, pečlivě se ošetří. Nejúčinnějším lokálním opatřením vedoucím k ústupu otoku je zapařovací obklad, protože navozením intenzivního prokrvení se zánětlivé produkty rychleji vstřebávají nebo se eventuálně urychlí provalení hnisavých ložisek. Zapařovací obklad je nahrazován nejpozději za 24 hodin suchým teplým obvazem, který lze na končetině ponechat 1–2 dny. Střídání zapařovacích a suchých obvazů se provádí tak dlouho, dokud lokální příznaky zánětu neustoupí. U některých pacientů s citlivější kůží je nutno dobu působení vlhkého tepla zkrátit, aby nedošlo k podráždění. Do vody, kterou jsou provlhčovány vnitřní vrstvy zapařovacího obkladu, lze přidat antiseptické roztoky. Pokud kulhání ustupuje, je nezbytnou součástí léčby nucený pohyb spočívající v provádění na ruce několikrát denně. Pohyb totiž napomáhá redukci otoku a zlepšení cirkulace.
Lokální léčbu a úpravu pohybového režimu by mělo doprovázet celkové ošetření antibiotiky, sulfonamidy nebo kombinovanými preparáty, které jsou účinné při streptokokových či stafylokokových infekcích. Protože často není možné kultivovat vyvolávající mikroorganismus, jsou indikovány širokospektrální přípravky. Léčba přitom musí probíhat ve vysokých dávkách po dobu 8 až 10 i více dní. Někteří veterinární lékaři doporučují ve vážných případech minimálně 4týdenní antimikrobiální ošetření. Celková terapie by měla zahrnovat také aplikaci nesteroidních protizánětlivých látek.
Léčba pacientů s chronickou lymfangitidou je problematická, protože redukce novotvořené pojivové tkáně je obtížně dosažitelná. Koně se mohou využívat v chovu, pokud nekulhají, uplatňují se v rekreačním ježdění či k lehké práci. Klusová práce podporuje prokrvení a pohyb umožňuje částečnou redukci otoku. Na končetinu jsou přikládány kompresní obvazy a bandáže. V posledních letech je v Německu úspěšně zaváděna takzvaná manuální mízní drenáž.
Přestože je u většiny pacientů pozorována velmi rychlá odezva na iniciální terapii, akutní lymfangitidu lze označit za onemocnění s nejistou prognózou. Následkem opakované infekce totiž dochází k senzibilizaci obranného systému, takže nakonec i nepatrná infekce vyvolá během několika hodin rozvinutý obraz nemoci. Opakování klinických projevů jsou pozorována po
Ve svém příspěvku ZAUZLENÍ STŘEV U PSA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anna.
Dobrý den,chtěla jsem se zeptat, je vhodné,po požití potravy a následné běhaní psa za balónem,prostě pohyb,jestli nehrozí zauzlení střev. Děkuji za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Peu.
Dobrý den,
po krmení se pohyb nedoporučuje. Pes ma mít klid alespoň 2hodiny, jinak hrozí torze žaludku.
Akutní zánětlivé otoky na končetinách se zpočátku chladí. Je to běžná a stará forma léčby zánětu vodou (hydroterapie), konkrétně chladnou vodou, která snižuje nadměrné prokrvení zaníceného místa, čímž se zabrání vzniku bolestivého otoku, který může také svým tlakem poškodit další buňky a tkáně. Zamezí se také prostupu dalších zánětlivých látek z krve do tkání, takže se zmírní bolest a další případné poškození okolních buněk a tkání. Akutní záněty se obecně mají chladit pouze v prvních fázích, tedy dva, maximálně tři dny, protože omezením prokrvení se snižuje také schopnost tkáně se léčit a odvádět krví pryč odpadní produkty či zbytky poškozených tkání.
Zánět starší dvou (tří) dnů se má naopak zahřívat, aby se zlepšilo prokrvení, které podpoří hojení. Pozor, střídavé chlazení a po jeho ukončení opětovné zahřátí tkáně vede k popraskání zanícených lymfatických cév, které se může hojit jizvou, čili zvazivovatěním podkoží – to se může po určité době projevit trvalým zesílením nohy koně (sloní nohou). Proto pokud existuje podezření, že je končetina koně oteklá následkem lymfangitidy (flegmóny), nemá se chladit. Jediné chlazení by zde mělo smysl a nevedlo by tolik k poškození tkáně, kdyby se končetina chladila v perakutním stadiu, tedy v době, kdy flegmóna teprve vzniká (kdy noha roste před očima). Pak by mohlo dojít k zastavení zánětu.
Zánětlivé otoky dobře reagují na chlad v případě, že zahájíme první pomoc včas. Došlo-li k poranění koně (upadnutí, kopnutí, odření, škrábnutí), je třeba zajistit zvířeti absolutní klid, ihned ošetřit případnou ránu a okolí poranění chladit vodou. Chladíme 10–30 minut (čím je poranění hlubší, tím déle chladíme; na končetinách postačí chladit 10–15 minut), potom chladit přestaneme. Takto opakujeme několikrát denně. Můžeme přikládat chladivé Priesnitzovy obklady (dnes se už nedoporučuje přikládat led) nebo stříkat slabý proud studené vody. Chlad jednak zpomaluje, až zastavuje tvorbu otoku, jednak příslušnou tkáň znecitlivuje, takže ulevuje od bolesti. Pokud dáváme na postižené místo obklady, musíme dbát na to, aby se nezapařily a končetinu naopak nehřály. Chladivé gely a masti jsou v těchto akutních stavech málo účinné.
Chlazení má smysl pouze tehdy, když chladíme zánětlivý otok ne starší než 48 hodin. Pokud ani do 48 hodin nedojde k vymizení otoku, je třeba volat veterináře. Výjimkou v chlazení je lymfangitis, která se však často vyvine až později, obvykle po vniku infekce neošetřenou nebo špatně ošetřenou rankou. Při ní poměrně rychle oteče celá dolní část končetiny, otok je velice bolestivý na dotek, silně hřeje a kůň obvykle výrazně kulhá. V tomto případě je nutné ihned zavolat veterináře, který koni
Dysplazie kyčelního kloubu – označovaná také jako DKK – je bolestivé onemocnění, při kterém dochází k oslabování kyčelního kloubu, vzniku artrózy a postupnému zhoršování pohyblivosti psa.
Dysplazie kyčelních kloubů je dědičně podmíněný chybný vývoj kloubů, kterým jsou postiženi psi i fenky bez rozdílu věku a pohlaví. Štěňata se rodí se zdravými klouby a to, jestli dysplazie propukne, závisí na genetické výbavě každého jedince a faktorech vnějšího prostředí.
Na vzniku dysplazie se dědičnost podílí mezi 20 až 60 % v závislosti na plemeni, zbytek představují vnější vlivy, a to zejména výživa a tendence k rychlému růstu.
Kyčelní kloub tvoří ohnisko přenosu síly z pánevních končetin na tělo psa, a proto má pro pohyb psa základní význam. Při dysplazii kloubní hlavice nesedí správně do kloubní jamky (je v jamce usazena volně) a následkem toho je narušena harmonie pohybu kloubu. Důsledkem je nadměrné opotřebení kloubu. Většinou bývají postiženy oba klouby. Dysplazie kyčelních kloubů se vyskytuje v několika stupních, při nejtěžším stupni bývá kloub zcela mimo kloubní jamku.
Z celé řady vnějších faktorů, které na utváření a vývoj dysplazie působí, jsou nejdůležitější pohyb a strava. Pohyb, respektive nadměrné tělesné zatížení během růstu psa s dědičnými vlohami lze považovat za faktor napomáhající ke vzniku tohoto onemocnění. Podstatný vliv má také povrch, na kterém se pes pohybuje první rok života. Z tohoto důvodu pes nemá běhat a pobývat na betonu, silnicích a jiných zpevněných plochách, ale měl by být na měkkém, pružném povrchu. Do 6 měsíců minimálně by měl být také omezen běh u kola a velmi intenzivní trénink. Druhým nejčastějším spouštěčem vzniku dysplazie je nekvalitní strava nevhodná pro štěňata. Často obsahuje nadměrné nebo nedostatečné dávky minerálů, především vápníku. Obsah vápníku a fosforu v potravě musí být ve správném poměru. Určitou roli ve vzniku dysplazie v potravě hraje také poměr sodíku, draslíku, chloridu a elektrolytů. Na vývoj kostry mají nejdůležitější vliv vitamíny A a D, jejichž poměr by se v potravě neměl odchylovat od normy. Dodávané energie v potravě by také nemělo být hodně.
Z hlediska prevence je proto nutné zaměřit se na všechny rizikové faktory. Genetiku lze ovlivňovat pouze přísnou selekcí v chovných programech, která by měla přinést snížení výskytu DKK u dalších generací. Ovlivnění výskytu DKK tímto způsobem je problematické a zdlouhavé, navíc s poměrně nejistým výsledkem. Jako majitelé psů ovšem můžeme do určité míry eliminovat vnější faktory, které ve vývoji DKK hrají také důležitou roli. Jedná se především o výživu a zátěž. Je zjištěno, že abnormální zátěž, jak nedostatečná, tak nadměrná, negativně ovlivňuje růst kloubní chrupavky.
