POHLAVNÍ NEMOCI je jedno z témat, o kterém se můžete dočíst v našem článku. Nemoc je zevní výraz procesů nebo stavů, které se odchylují ve větší nebo menší míře od normální funkce nebo normálního stavu zdravého organismu. Nemoci mohou být způsobeny zevními či vnitřními činiteli a mají charakter infekční nebo neinfekční. Některé nemoci zanechávají na orgánech změny různého charakteru, jiné probíhají tak, že je lze diagnostikovat pouze z projevů zvířete, jež jeví poruchu určité funkce.
Nemoci psů
Nemoci psů se dají rozdělit do několika kategorií podle postižení:
Nemoci pohybového ústrojí – záněty svalů, kloubů a šlach, dysplazie kyčelních kloubů, zlomeniny kloubů, zlomeniny kostí, křivice
Nemoci nervového ústrojí – zánět mozku a míchy, otřes a zhmoždění mozku a míchy
Nemoci očí – zánět spojivek, zánět víček, vchlípení a vychlípení víček, suchý zánět rohovky a spojivky, zákal rohovky, zákal čočky
Nemoci uší – onemocnění zevního zvukovodu, krevní výlev v ušním boltci
Onemocnění kůže – zánět kůže, kopřivka, svrab
Parazitární onemocnění psů – škrkavky, tasemnice, blechy, vši, všenky, klíšťata
Infekční nemoci jsou nemoci, jejichž původci jsou živé mikroorganismy (patogenní bakterie, houby, viry, rickettsie, chlamydie, protozoa) schopné pronikat do organismu zvířat, vyvolat onemocnění a dále se přenášet na zdravé jedince.
Přenos infekčních nemocí je realizován přímým nebo nepřímým (zprostředkovaným) vzájemným kontaktem nemocného zvířete se zdravým. Bránou vstupu původce onemocnění je kůže a viditelné sliznice očí, dýchací, trávicí a močopohlavní systém.
Při prvních příznacích infekčního onemocnění psa je nutné vždy co nejdříve vyhledat veterinárního lékaře, který zvíře odborně vyšetří a zahájí odpovídající léčbu. Infekční onemocnění ohrožuje nejen zdraví a život postiženého psa, ale i ostatní psy, se kterými přijde do kontaktu.
Invaze cizopasníků, jak vnějších, tak vnitřních, způsobují značné komplikace zdravotního stavu u všech věkových kategorií psů. U štěňat mohou způsobovat i přímé ztráty uhynutím, často významnou měrou zasahují skrytě do vývinu a růstu a disponují organismus pro celou řadu onemocnění.
Ve svém příspěvku BETTA BOJOVNICE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Venda.
Dopřejte vašemu beťákovi slanou koupel. Slaná voda ho zbaví této nemoci. V čase, kdy bude ryba v soli, vyčistěte akvárko horkou vodou a vydesinfikujte ho savem. Pak do čisté vody rybu přeneste. Slanou koupel uděláte rozmícháním 5 litrů vody a 0,5 kg soli. Ryba se začne olupovat a tím se zbaví nemoci. Ryba musí být stále v teplé vodě o teplotě, na kterou je zvyklá.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Veronika.
Kastrace psů se podobně jako u fen provádí z chovatelských a zdravotních důvodů.
Chovatelské důvody spočívají hlavně v zamezení nežádoucího chování psa, jako je neklid, neposlušnost a toulání v období hárání fen v okolí. Je pravdou, že jsou psi po kastraci klidnější a vyrovnanější, nicméně případná agresivita nebo toulání z jiných důvodů, než jsou háravé feny, se kastrací nevyřeší.
Hodně záleží na tom, v jakém věku se kastrace provádí. Kastrace štěněte ve věku 6 až 12 týdnů před dosažením pohlavní dospělosti způsobí to, že psi nestačí nabýt pohlavní výraz ani povahové vlastnosti jako dominance a agresivita, a tak zůstávají celý život hravým štěnětem. Jsou potom vhodní jako mazlíčci do domácnosti, ale nehodí se pro další výcvik, jako je obrana, hlídání a podobně. U nás se kastrace většinou provádí až po dosažení pohlavní a tělesné dospělosti, což je u malých plemen asi 12 měsíců a u velkých plemen asi 18 měsíců. Pokud se rozhodneme pro kastraci psa z hlediska nápravy nežádoucího chování, tak čím později se provede, tím menší je šance na úspěch. U psa se již toto chování upevní, stane se z něj zlozvyk a kastrace problém nevyřeší.
Zdravotní důvody pro kastraci psů se vyskytují u několika onemocnění. Patří sem hlavně nádory varlat, kryptorchismus a zvětšení prostaty (benigní hyperplazie prostaty).
Nádory varlat jsou u psů poměrně časté a kastrace představuje jediné řešení.
Kryptorchismus je stav, kdy jedno nebo obě varlata nejsou sestouplá v šourku, ale nacházejí se v tříselném kanálu nebo dutině břišní. Zde je pro ně vyšší teplota než v šourku, což znamená o 30 % vyšší riziko nádorového bujení. Jejich odstranění pomocí kastrace je tedy opět nejvhodnějším řešením.
Zvětšení prostaty (benigní hyperplazie prostaty) se vyskytuje téměř u všech starších psů, a pokud nezpůsobuje problémy, není třeba ji řešit. Někdy je však prostata zvětšená natolik, že způsobuje problémy při močení – bolestivé močení, krev v moči a podobně, nebo může dojít k zánětu prostaty – prostatitidě, což jsou stavy, kdy je zapotřebí přistoupit k léčbě a kastrace je metodou volby.
Při kastraci psa se odstraní samčí pohlavní žlázy – varlata. Kromě tvorby spermií jsou varlata zodpovědná za tvorbu testosteronu, a tedy i za samčí sexuální chování. Před zákrokem je nutná 24hodinová hladovka. Vodu odejmeme 1 až 2 hodiny před zákrokem. Pes je následně uveden do anestezie – buď intravenózní (do žíly), nebo inhalační (napojení na inhalační přístroj). Typ anestezie závisí na zdravotním stavu zvířete a na požadavcích majitele psa. Inhalační narkóza je šetrnější, bezpečnější, ale i
Německý rex není vůbec náročný na údržbu srsti. Úplně stačí hlazení a občasné vykartáčování. Toto plemeno téměř nelíná. Tvrdí se, že je vhodné také pro alergiky, avšak nic není stoprocentní. Kvůli své řidší srsti se může prochladit nebo naopak přehřát, proto dávejte pozor na změny teplot. Tělesná teplota u všech plemen typu rex je vyšší než u ostatních koček, a to přibližně o dva stupně. Vyšší teplota znamená i rychlejší metabolismus. Pozor na přejídání a obezitu.
Pro kočku tohoto plemene je vhodný majitel, který jí může poskytnout společnost a péči po celý den, nehodí se tedy do rodin celodenně zaměstnaných chovatelů, ledaže by měli více koček, které si budou navzájem dělat společnost.
Německý rex je velmi přítulnou a mazlivou kočičkou, společnost člověka je pro něj téměř životní nutností. Není ideální ponechávat jedince tohoto plemene delší dobu o samotě, neboť mohou psychicky strádat. Tito rexové se hodí velmi dobře do bytu, jelikož mají rádi teplé prostředí.
Pokud je budete chovat doma, dopřejte jim hodně překážek a prolézaček, doslova milují zábavu, hru a také předvádějí překvapivé akrobatické kousky. Vedle hravosti jsou tyto kočky také značně inteligentní a vnímavé, takže se dobře učí novým věcem.
K dětem, ale i k cizím lidem se chová německý rex velmi vstřícně, trochu jinak je tomu ale v případě, že doma chováte další kočky, případně psy. German rex se k nim bude velmi pravděpodobně chovat dominantně a může docházet k častým konfliktům. S touto vlastností souvisí také příslovečná odvaha tohoto plemene.
Velkou výhodou německého rexe je, že téměř nelíná. Proto není péče o srst nijak zvlášť náročná, naopak, téměř nebudete muset používat kartáč, postačí jen hlazení rukou. Již bylo naznačeno, že jsou tyto kočky teplomilné, dodejme ještě, že nemají vůbec rády změny teplot, a tak by měl chovatel zajistit vyvážené klima. Německý rex má navíc dost jemnou srst a kůži, takže může dojít k prochlazení, nebo naopak k přehřátí. Ideální je pokojová teplota kolem 20 °C, tedy podobné podmínky, jaké vyhovují člověku.
O kočkách plemene německý rex se velmi dobře ví, že jejich tělesná teplota je asi o dva stupně vyšší, než je tomu u jiných koček. Díky tomu mají také rychlejší metabolismus a mohou mít tendenci přejídat se. S tímto nešvarem je pak spojena vyšší náklonnost k obezitě.
Většina koček pohlavně dospívá v 7. až 9. měsíci, kočky obvykle dospívají později než kocouři. U některých jedinců může dojít k pohlavní dospělosti už v 6 měsících věku, naopak u některých plemen, zvláště těch větších, dochází k pohlavní dospělosti až po jednom roce věku jedince. Časnější nástup stimuluje styk s již cyklujícími kočkami či kocoury. Protože kočky tělesně dospívají později, než dojde k dospělosti pohlavní, neměly by se nakrývat před dosažením alespoň 12 měsíců věku. Kočky mohou mít dva vrhy ročně, v jednom vrhu může být až deset koťat.
Základním předpokladem úspěšného páření je fyzická blízkost dvou dospělých pavouků stejného druhu, určitá dávka vzájemných sympatií, vhodné prostředí a klid. Velice časté jsou pře, zda dávat samce do terária k samici či naopak, ale logická úvaha, která tento postup podporuje, je následující: ve volné přírodě samci po dosažení pohlavní dospělosti opouštějí svá obydlí a vydávají se pátrat po samicích, které zatím sedí doma a čekají, až si pro ně někdo přijde.
Samotné páření může mít velice rozdílný průběh. U některých druhů je to od začátku boj o život, kdy jen tak mezi řečí samec samici oplodní. Jindy je to pohodová akce bez jakýchkoliv známek násilí. Jsou případy, kdy k onomu okamžiku dojde doslova po pětiminutové známosti, ale fáze námluv může trvat i půl roku.
Po umístění do terária samec většinou chvíli zůstává v klidu a vyčkává, co se bude dít. Pokud je klid, začíná opatrně prozkoumávat okolí a zjišťovat, kam se to vlastně dostal a kdo je pánem domu. Pokud mu jeho citlivé chloupky a instinkt řeknou, že tam bydlí dospělá samice stejného druhu, většinou začne třást končetinami, případně makadly jemně klepat do podkladu a tím samici oznamovat svou přítomnost. Běžné jsou i drnčivé zvuky vydávané pomocí stridulačních plošek. Až si samec dodá dost odvahy a přesvědčí se, že ona samice je opravdu dospělá a svolná k páření, troufne si k ní velice opatrně přiblížit, případně ji jakoby jemně hladí po těle a uklidňuje ji.
Samotné páření probíhá tak, že samec samici pomocí tibiálních háků, které zachytí za její chelicery, nadzvedne natolik, že se svými bulby dostane k jejím spermatékám a oplodní ji. Poté se většinou snaží svou pozici bez výraznějších projevů opustit a zachránit si tak život.
V průběhu páření jsou sklípkani velice ostražití a na sebemenší vyrušení mohou reagovat podrážděně, což může vést k napadení kterékoliv zúčastněné strany, včetně chovatele.
Pavoučí vývoj začíná v kokonu, do něhož samice naklade vajíčka (přáním každého chovatele samozřejmě je, aby byla vajíčka oplodněná). Pro samotnou snůšku není nutné páření, někdy se stává, že dobře živená samice vytvoří kokon, aniž by o samce jen chloupkem na noze zavadila. Po uplynutí inkubační doby samice kokon roztrhne a vypustí na svět mláďata ve stáří prvního svleku (1. instar). Po dalších pár dnech se maličký pavouček svléká znovu a už konečně připomíná pavouka.
Koloběh potrava, svlékání, chvilkový růst, potrava bude vašeho chovance doprovázet až do smrti. Fáze pavoučího dospívání může být různě dlouhá. Obecně to je od několika měsíců po několik dlouhých let. Intervaly mezi jednotlivými svlékáními jsou ovlivněny množstvím krmení, věkem pavouka, ročním obdobím, teplotou,
Navzdory názvu žije a saje tento parazit nejenom na člověku, ale bez větších problémů cizopasí i na domácích zvířatech, zejména na psech, kočkách a vepřích. Příležitostně se může objevit i na jiných hostitelích. Blecha lidská byla nejhojněji rozmnožena v domácnostech od 14. do 19. století. Na přelomu 20. století ji vystřídala blecha psí, která převažovala až do 50. let, kdy začala být vytlačována blechou kočičí. Momentálně je blecha lidská zcela na ústupu. K jejímu potlačení přispěl vývoj a vliv hygienické úrovně obyvatelstva. Nicméně ještě i dnes je možné se s ní setkat. Od ostatních blech se velmi výrazně liší především absencí hřebenu na těle.
Blecha si dělá většinou takové cestičky, kde vás pokouše. To znamená, že se ráno vzbudíte a máte třeba 5 štípanců skoro v řadě nebo vedle sebe. Špatné je, že kousnutí není cítit. Kdyby ano, tak blechu prostě chytnete a utopíte.
Blecha obecná (Pulex irritans) je v Evropě nejčastější cizopasník člověka z řádu blech. Žije i na domácích zvířatech a na divoce žijících šelmách. Blecha je drobný bezkřídlý hmyz s tělem bočně zploštělým, s mohutně vyvinutým bodavě savým ústním ústrojím a s jednoduchou stavbou oka. Nohy jsou uzpůsobeny ke skákání. Blechy prodělávají proměnu dokonalou a dospělci cizopasí sáním krve na teplokrevných obratlovcích. Ve vztahu k člověku představuje blecha obecná přímého cizopasníka a přenašeče nemocí.
Tělo blech se skládá z hlavy, hrudi a zadečku. Dospělé blechy mají jednoduché oči a tělo vejčité, bočně zploštěné. Tělní obal je sklerotizovaný (ztvrdlý), porostlý nazad směřujícími štětinami, což usnadňuje pohyb srstí hostitele. Blecha obecná je 2–8 mm dlouhá. Její tělo je zbarvené od hnědé do černé (dle složení potravy). Hlava s charakteristickým zubem je zaoblená a těsně spojená s předohrudí, tu střechovitě překrývá límcem. Po obou stranách hlavy jsou hluboké žlábky, v nichž jsou v klidu ukryta kyjovitá tykadla, která nejsou symetrická. Před tykadlovým žlábkem leží jednoduché velké pigmentované oko. Oční štětina sedí vždy pod spodním okrajem oka. V zadní tykadlové části hlavy je další a jediná velká štětina. Předohrudní hřeben není vyvinut. Ústní ústrojí je bodací a sací. Oproti původnímu tvaru je značně pozměněno. K bodání a sání slouží bodec, na jehož zadní stěně je hluboký žlábek. Za účasti páru maxil (horních čelistí) blecha saje krev. U ústního ústrojí jsou nápadná čelistní a pysková makadla (čtyřčlenná), která chrání bodec. Pysková makadla zasahují asi do tří čtvrtin délky přední kyčle. Hruď (thorax) blechy je rozdělena na tři stejné části. Prostřední břišní část je přizpůsobena funkci skákání. Nohy blech mají mohutné kyčle, jsou porostlé
Vašeho zakrslého králíka může například ohrozit kokcidióza, toto onemocnění způsobuje přemnožení bakterií ve střevech a játrech králíčka. Obvykle se kokcidióza může týkat králíčků starých do deseti týdnů.
Králíčka také může ohrozit svrab, který způsobují roztoči, na postiženém místě se pak vytváří strupy. Stejně jako když člověka postihne svrab, tak se usilovně škrábe, tak stejně reagují i králíčci. Nejčastěji svrab postihuje nos a uši.
Smrtelnou nemocí pro všechny králíky je králičí mor, který způsobí viry. Králičí mor se přenese přímým kontaktem s nemocným jedincem, nebo také bodnutím hmyzu. Proti této nemoci se králíčci očkují jednou zhruba za půl roku.
Další smrtelnou chorobou je myxomatóza, také způsobená virem. Nemoc se opět šíří například bodnutím hmyzu (např. komár). Opět se proti této nemoci králíčci očkují.
Zakrslého králíčka také může ohrozit rýma. Ta se projevuje stejně jako u lidí kýcháním a výtokem z nosu. Pokud je rýma infekční, tak může být také komplikovaná řadou dalších infekcí, tím se zhoršuje nejen průběh nemoci, ale i její léčení.
Dalším králičím onemocněním může být i pasteurelóza. I toto bakteriální onemocnění bývá pro králíka smrtelné, důležité je, jestli včas dostane léky. Nemoc se projevuje dýchacími problémy a způsobují ji hlavně hlodavci.
Stejně jako člověka, tak i zakrslého králíčka může postihnout průjem, který může být způsobený prochladnutím, zkaženou nebo příliš studenou potravou (například zelenina vyndaná čerstvě z lednice), ale i vlhkou podestýlkou. Pokud by králíčka průjem přeci jen zasáhl, je třeba králíčkovi 1 - 2 dny dopřát jen seno a vodu. Pokud by se ale průjem ani potom nezlepšoval, je třeba navštívit veterináře. Přesným opačným pólem je zácpa. Králíček trpící zácpou je nadmutý, nejí a viditelně se krčí. Opět to může být způsobenou prochladnutím, ale i také tím, že králíček prostě snědl to, co neměl. Ze stejného soudku je také možné nadmutí králíčka, které opět způsobí například studená, nebo mokrá zelenina. Takový králíček nesedí v křečích, spíše hodně polehává, protože nadmutí mu způsobuje problémy s dýcháním. U nadmutí je dobré vyhledat lékaře, abyste se ujistili, že se nejedná o symptom jiného onemocnění.
Králík také může onemocnět pseudotuberkulózou, která je dokonce přenosná na člověka. Takový králíček mívá problémy s dýcháním a hodně hubne.
Králíčka také může zasáhnout salmonelóza, která je stejně jako pseudotuberkulóza přenosná na člověka, naštěstí se u králíčků příliš nevyskytuje.
Další smrtelnou chorobou je tularemie, která se projevuje zduřením uzlin.
U králíčků především tedy u samic jsou samozřejmě možné záněty mléčných žláz (obvykle v době kojení mláďat, která mo
Nádory mléčné žlázy jsou poměrně obvyklým nálezem u starších nekastrovaných fen (vyskytují se odhadem u 25 % nekastrovaných fen starších 4 let). Nádory mléčné žlázy se v tomto případě objevují od spodní strany hrudníku až po třísla po obou stranách střední linie břicha. Mohou to být malé, jednoduché uzlíky v podkoží, ale i velké, agresivně rostoucí a metastazující tumory. Při včasném záchytu a rychlé léčbě je však možné i některé závažnější nádory úspěšně léčit.
U fen se vyskytuje řada typů nádorů mléčné žlázy. Přibližně 50 % je benigních (nezhoubných) a 50 % maligních (zhoubných). Benigní tumory, které se běžně vyskytují, jsou komplexní adenom, fibroadenom, duktální papilom a jednoduchý adenom. Z maligních nádorů se setkáváme s tubulárním adenokarcinomem, papilárním adenokarcinomem, papilárním cystickým adenokarcinomem, solidním karcinomem, anaplastickým karcinomem, osteosarkomem, fibrosarkomem a maligními smíšenými tumory.
Nádory mléčné žlázy fen a koček patří k nejčastějším nádorovým onemocněním. U fen se více než polovina všech zjištěných nádorů nachází na mléčné žláze, jsou tedy nejčastější nádorovou změnou. Díky uložení mléčné žlázy v podkoží jsou však naštěstí poměrně snadno diagnostikované.
Jako u všech nádorů dochází i v těchto případech k poruše regulace dělení buněk, které se nekontrolovaně začnou množit a dochází k růstu nádorové masy. Důležitou roli v rozvoji nádorů mléčné žlázy mají pohlavní hormony, protože většina nádorů mléčné žlázy má receptory pro estrogeny nebo pro progesteron. Normální pohlavní cyklus feny, během něhož dochází ke zvýšení hladin těchto hormonů, stimuluje mléčnou žlázu a tvoří ji tak náchylnou ke tvorbě nádorů. Rizikovým faktorem je rovněž používání hormonálních preparátů (k zabránění říje, přerušení nežádoucí březosti) a falešná březost.
Maligní nádory mohou metastazovat nejčastěji do mízních uzlin, plic, jater i dalších orgánů. Obvykle se nádory mléčné žlázy vyskytují na posledních dvou párech mléčné žlázy.
Diagnóza těchto nádorů je poměrně jednoduchá – spočívá v důkladném prohmatání (palpaci) celé mléčné žlázy, přičemž se zjišťují jednotlivé nebo mnohočetné tuhé útvary různé velikosti. Patrná může být i bolestivost, zvýšená teplota, u rozsáhlých útvarů i ulcerace s výtokem hnisu a krvácením.
Terapie se volí ve většině případů chirurgická. Před vlastním zákrokem by se měly zkontrolovat přilehlé mízní uzliny a mělo by být provedeno rentgenologické vyšetření plicního pole, zda nedošlo k rozsevu metastáz.
Rozsah vlastního chirurgického zákroku se volí podle velikosti, počtu a lokalizaci nádorů. V případě malých nádorů lze odstranit pouze daný nádor, přípa
Teprve po dosažení pohlavní dospělosti vyniknou pohlavní rozdíly mezi kočkou a kocourem. Kocour bývá větší, má širší krk a větší hlavu. Kočky bývají menší a jejich hlava má tvar trojúhelníku.
Nekastrovaný kocour je teritoriální a svůj revír si značí močí a otíráním se o předměty. Ze svého teritoria vyhání vetřelce. Na rozdíl od kočky se toulá a při hledání samice v říji může strávit několik dní mimo domov. Revír nekastrovaného kocoura je asi třikrát větší než teritorium nekastrované kočky.
Kočky nesnášejí změnu prostředí a nerady cestují, při hrách ale nejsou tak agresivní jako kocouři. Po kastraci se však značná část povahových rozdílů mezi kocourem a kočkou ztratí.
