Remise znamená zničení všech zjištěných novotvarů. Téměř u všech nádorů je toho dosaženo prostřednictvím včasného chirurgického zákroku. Jakmile histopatologické vyšetření odhalí nebezpečí šíření nádoru do okolí, přistupuje se k chemoterapii, radioterapii. Pokud nelze primární tumor chirurgicky odstranit nebo se vyskytují metastáze, je nejúčinnější radioterapie, následována případně chemoterapií. V případě pokročilosti procesu je na místě paliativní terapie při současném zachování kvality života.
Při včasném odhalení a léčbě je procento přežití kolem 80 až 90 %, ale každý případ je individuální.
Jedná se o takzvaný mezenchymální typ nádoru. Obvykle bývá dobře ohraničený. Jeho vzhled je dost variabilní. Při pohmatu bývá od měkké až k tuhé konzistenci. Opticky se v žádném případě nedá bezpečně odlišit od jiných nádorů kůže. Mastocytom patří mezi kulatobuněčné nádory kůže a podkoží. Je to nejčastější kožní tumor u psů. Jedná se o nádor, který se objevuje většinou u starších psů. Lokalizován je v kůži a podkoží, nejčastěji v oblasti pánevních končetin, perinea a genitálií.
Jeho vzhled se může u každého jedince lišit. Jedná se buď o solitární léze velikosti od několika milimetrů až do několika centimetrů, nebo může mít difúzní podobu připomínající zánět a otok kůže. Obrázky s příznaky u psa.
Tumor bývá bez srsti, povrch je často podrážděný, až s výskytem vředů a otevřených ran. Bývá svědivý, psi mají tendenci místo výskytu drbat a tím ještě zhoršují povrchové eroze. Mastocytomy mají různou velikost, často jsou svědivé, zarudlé, oteklé, se ztrátou srsti, na povrchu mohou ulcerovat, jsou měkké až tuhé konzistence, dobře ohraničené v podkoží. 50 % mastocytomů je zhoubných. Metastazují do mízních uzlin, sleziny, jater a kostní dřeně.
Mastocyty jsou buňky podobné bazofilním granulocytům. Jejich prekurzory mají původ v kostní dřeni a cestují do periferních tkání. Shromažďují se především na rozhraní vnitřního a vnějšího prostředí, jako je kůže, sliznice dýchacího a zažívacího traktu, spojivka, dutina ústní a nosní.
Chování a progrese mastocytomů jsou velice různorodé. Vyskytují se od dobře diferencovaných, pomalu rostoucích nádorů s nízkým potenciálem metastazovat, až po nediferencované, agresivní nádory s vysokým potenciálem k tvorbě metastází.
Mezi predisponovaná plemena patří boxer, bostonský teriér, labradorský retrívr, bígl, knírač.
Rozlišuje se několik stupňů tohoto nádoru (dle histologické diferencovanosti buněk). Na základě klinického stadia (rozlišují se 4) se poté volí nejvhodnější terapie.
Podle klinického a histologického stadia, rychlosti a délky růstu, lokalizace a přítomnosti metastází se určuje prognóza pacienta.
Tumor tvoří žírné buňky – mastocyty, které obsahují četná granula s histaminem a heparinem. Histamin způsobuje svědění, otoky, zarudnutí, vředy duodena a žaludku. Heparin ovlivňuje krevní srážení a vyvolává krvácení.
Dále se provádí ultrasonografické a rentgenologické vyšetření na přítomnost metastází.
Metastáze je druhotné, dceřiné ložisko vyskytující se v určité vzdálenosti od původního nádoru. Vzniká nejen průnikem nádorových buněk do krevních a mízních cév, ale i šířením mezibuněčnými prostory (porogenně) a přichycením nádorových buněk na povrchy orgánů v břišní nebo hrudní dutině po jejich odloupnutí z mateřského nádoru. Pokud se tyto buňky dostanou do krevních cév, putují nejčastěji do jater a plic. Při průniku do cév mízních jsou zaneseny do nejbližších mízních uzlin. Rakovinné buňky jsou v cévách v malých shlucích či jednotlivě a běžnými diagnostickými metodami je nelze zjistit. Majitelé nejsou sami schopni rozeznat, zda daný uzlík je rakovina či ne. Panuje také mnoho mylných představ o rakovině.
Vlivem genetické mutace (vyvolané karcinogeny) dojde následně k nekontrolovatelnému růstu buněk. Klinické příznaky závisí na místě nádorového bujení a míře postižení daného orgánu. V počátečních stadiích nemoci nemusíme na psovi pozorovat žádné známky onemocnění, postupně dochází k progresivnímu snižování hmotnosti, často při zachovalé nebo i snížené chuti k jídlu, dále k celkovému chátrání, matné srsti a dle postižení různých orgánů k dalším příznakům.
Jsou to duté kulovité útvary vyplněné keratinem. Jediným maligním útvarem této skupiny je matrikální karcinom, ten je ovšem velmi vzácný. Zbytek cystických novotvarů má příznivou prognózu, chirurgické odstranění bývá dostatečné. Komplikace může nastat v podobě zánětu po prasknutí stěny cysty.
Nejčastějším cystickým tumorem je keratoakantom, který se vyskytuje u psů ve věku okolo 5 let. Nachází se především na zádech, hrudníku, krku a končetinách. Predisponováni jsou norští elkhoundi, u čistokrevných plemen se s ním setkáváme častěji než u kříženců.
Specifickou je dermoidní cysta u mladých Rhodéských ridgebacků, která roste okolo přechodu normální srsti v srst opačného směru. Jde o vývojovou anomálii, proto je nevhodné používat tyto psy v chovu.
Virové onemocnění, jehož původcem jsou papovaviry. „Bradavice“ se jako drobné světlé výrůstky vyskytují zejména na hlavě - okolo tlamy a očí. Častěji postihují zvířata mladší dva roky, u starších se mohou vyskytovat podobné útvary, jsou ale jiným typem tumorů. Prognóza onemocnění je zpravidla dobrá, útvary zhruba po dvou měsících růstu spontánně vymizí.
Jedná se o poměrně častý maligní tumor starších zvířat s výskytem na uších, pyscích, šourku, ale i na hřbetě a končetinách. U velkých plemen psů je jeho lokalizace častější okolo drápového lůžka, kde roste agresivně, a proto se zde často přistupuje k amputaci prstu. Na kůži světlých zvířat a na místech málo osrstěných je vyvolávajícím faktorem sluneční záření. Spinocelulární karcinom pomalu metastazuje do regionálních mízních uzlin. Terapie je chirurgická, případně doplněná radioterapií. Prognóza závisí na lokalizaci nádoru, výskytu metastáz a odvíjí se také od výsledků histologického vyšetření.
Jeví se jako šupinatější, vyvýšené útvary lokalizované u psů nejčastěji na vnitřní straně stehen. Nejsou pravými nádory, vznikají nadprodukcí keratinu. Vzhledem k možnému riziku vývoje ve spinocelulární karcinom je na místě okamžitá chirurgická excize.
Bazaliomy jsou nejčastější kožní tumory koček, u psů bývají také četné. Nacházíme je u starších zvířat především na hlavě, krku a hrudníku. Nádor má nízký stupeň malignity, nemetastazuje. Prognóza je po chirurgickém odstranění příznivá.
Nádory kožních žláz
Poměrně časté nádory mazových žláz se jako ohraničené útvary nacházejí na víčkách, hřbetě a končetinách. Vyskytují se ve formě hyperplazie, adenomů a vzácněji adenokarcinomů, u kterých je horší prognóza z důvodu rizika recidiv po chirurgickém odstranění.
Nádory perianálních žláz jsou nejčastější u starších nekastrovaných psů – samců, u kastrátů a fen se s nimi setkáváme velmi vzácně. Jedná se o modifikované mazové žlázy s výskytem okolo řitního otvoru. Hyperplazie a adenomy jsou benigní nádory s příznivou prognózou, adenokarcinomy jsou maligní, hůře ohraničené, po chirurgickém odstranění často recidivující. Terapie je chirurgická – excize útvaru a kastrace (velmi úspěšná léčba u adenomu a hyperplazií, neúspěšná u adenokarcinomu samic).
Málo časté nádory apokrinních žláz bývají na hlavě, krku, končetinách a hřbetě. Prognóza závisí na povaze nádoru - u benigních bývá po chirurgickém odstranění dobrá, u karcinomů vzhledem k malignitě a metastazujícím vlastnostem nepříznivá.
Velmi vzácně se vyskytují nádory ekrinních žláz, málo časté nádory paranálních váčků, z nichž nejčastější adenokarcinomy mají z důvodu častých metastáz a recidiv nepříznivou prognózu.
Do této skupiny patří nádory benigní (např. fibrom, fibropapilom) nacházející se u starších zvířat na končetinách a ve slabinách. Po chirurgickém odstranění je jejich prognóza příznivá.
Maligní vřetenaté nádory představuje např. fibrosarkom, který je ovšem častější u koček, hemangiopericitom je naopak u koček vzácností a Schwannom. U vysokého procenta těchto maligních nádorů dochází po chirurgickém odstranění k recidivám.
Kulatobuněčné nádory
Heterogenní skupina nádorů, kam náleží mimo jiné dva nejčastější nádory psů – histiocytom a mastocytom.
Především u mladých psů čistokrevných plemen je běžný benigní histiocytom. Ohraničené útvary se nacházejí na nose, ušních boltcích a končetinách. Do půl roku dochází u většiny z nich ke spontánní regresi. Léčbou je chirurgická excize, prognóza příznivá. Plemeno šarpej je predisponováno k mnohočetnému histiocytomu, u bernského salašnického psa je dědičným onemocněním systémová histiocytóza.
Mastocytom je nejčastějším maligním kožním nádorem psů. Typický je ve věku okolo 8 let, přičemž predispozici k jeho výskytu má např. boxer, zlatý a labradorský retrívr a teriéři. Vzhled mastocytomu je různorodý – nejčastěji jde o jednotlivé útvary v kůži či podkoží, na povrchu s vypadanou srstí a vředovitým vzhledem. Vyskytuje se především na pánevních končetinách a v okolí genitálií. Paraneoplastickými syndromy mastocytomu mohou být žaludeční vředy, špatná srážlivost krve a nízký počet krevních destiček. Léčba a prognóza se odvíjí od velké nepředvídatelnosti nádoru, je závislá na zjištěních histologických i klinických.
Nádory vycházející z podkožních tukových buněk (adipocytů) se označují lipomy. Jako jednotlivé nebo mnohočetné měkké útvary jsou běžné především u starších psů v oblasti končetin, hrudníku a břicha. Terapie je chirurgická, u obézních zvířat je vhodná před zákrokem dieta, díky které se lipom zmenší. Prognóza je příznivá, z důvodu recidiv ovšem nepříznivější u infiltrativního lipomu.
Liposarkom je maligní tumor s nepříznivou prognózou. U psů a koček se vyskytuje vzácně.
Hemangiom bývá naopak častým nádorem psů. Vzniká z buněk cév jako ohraničený podkožní benigní útvar.
Melanocytomy (benigní melanomy) jsou v této skupině nádorů zastoupeny u psů zhruba ze dvou třetin. Nacházejí se nejčastěji na hlavě, v meziprstí, na trupu. Klinicky jej nelze rozlišit od maligního melanomu. Vzhledově se projevuje jako pigmentované ohraničené útvary.
Maligní melanomy mají i po chirurgickém odstranění tendenci k recidivám a často metastazují, proto je jejich prognóza nepříznivá. Bývají tmavé barvy, velikosti do 10 cm a často ulcerují.
Metody, jimiž se zjišťuje a vyšetřuje pokročilost onemocnění, zahrnují klinické vyšetření, tenkojehelnou aspirační biopsii, biopsii a histopatologické vyšetření vzorku, rentgenologické a ultrazvukové vyšetření, magnetickou rezonanci a diagnostické chirurgické otevření dutiny břišní. Klinické vyšetření spočívá v pečlivém ohledání nádoru a především v kontrole celkového zdravotního stavu pacienta, včetně základního vyšetření krve. Tenkojehelná aspirační biopsie znamená odběr buněk z nádoru pomocí jehly a stříkačky. Získané buňky se nanesou na sklíčko, obarví se a zkušený cytolog je posoudí. Některé typy nádorů lze spolehlivě identifikovat cytologickou metodou a odhadnout i stupeň zhoubnosti. Biopsie a histopatologické vyšetření odebraného vzorku nádorové tkáně patří mezi základní diagnostické metody, neboť poskytují definitivní diagnózu a umožňují částečně posoudit schopnost nádoru tvořit metastáze.
V případě chirurgického řešení je vhodné u rizikových pacientů (kritéria jako u indikace kompletního stagingu) provedení radikální chirurgie. U pacientů bez rizikových faktorů je dostatečné provedení excize s 1–2 cm volných laterálních okrajů a jedné intaktní fascie do hloubky. Každý jednotlivý nádor je vhodné odeslat na histopatologické vyšetření. V případě excize mízní uzliny se doporučuje odeslat na histopatologii i mízní uzlinu. Chirurgické řešení je terapeutickým řešením volby u všech lokalizovaných primárních tumorů a nemělo by být nahrazováno jinou terapií.
Následná chemoterapie a podávání H2-blokátorů se doporučuje u pacientů s gradingem 2–3. Případně lze využít i radioterapii.
Jako chemoterapie se nejčastěji používá monoterapie vinblastinem, lomustinem či chlorambucilem nebo kombinace vinblastinu a lomustinu. Pro vhodnou indikaci a výběr chemoterapie je nutné kontaktovat veterinárního klinického onkologa. Chemoterapie nenahrazuje primární chirurgické řešení pro eliminaci operabilního tumoru. Chemoterapie by neměla být rovněž používána jako alternativa za radioterapii pro zvýšení lokální kontroly mastocytu v případech, kdy další chirurgie není možná. Pacienty na chemoterapii je vhodné monitorovat z hlediska potenciálních nežádoucích účinků (hematologie a biochemie před každou aplikací plus hematologie 7–10 dní po první aplikaci cytostatika). Efektivita paliativní chemoterapie se posuzuje po 2. až 3. aplikaci, respektive po 6 až 8 týdnech od zahájení chemoterapie. Posuzují se morfologická kritéria (vzhled a velikost tumoru či metastází) a klinický stav pacienta (kvalita života, ústup paraneoplastického syndromu).
Doporučená dávka 0,2 mg ivermektinu na kg živé hmotnosti (odpovídá 1 ml přípravku/50 kg živé hmotnosti). Aplikace se provádí subkutánně do volné kůže před nebo za lopatkou.
V případě podkožní střečkovitosti je třeba skot ošetřit co nejdříve po ukončení náletu střečků.
Ivermektin je účinný proti všem stádiím podkožních střečků u skotu, je však důležitá doba ošetření. Skot by se měl ošetřovat po skončení náletu střečků, protože zasáhnutí larev v období, kdy se nachází v životně důležitých orgánech, může u hostitele vyvolat nežádoucí reakce. Zasáhnutí Hypoderma lineatum v období, kdy se nachází v tkáních jícnu, může způsobit tympanii, zasáhnutí Hypoderma bovis v období, kdy se nachází ve vertebrálním kanále, může způsobit závrať nebo ochrnutí. Z tohoto důvodu by se měl skot ošetřovat před nebo po skončení těchto vývojových forem.
Ovce
Doporučená dávka 0,2 mg ivermektinu na kg živé hmotnosti (odpovídá (odpovídá 0,5 ml přípravku/ 25 kg živé hmotnosti). Aplikace se provádí subkutánně do volné kůže mezi plecemi. U ovcí před střiží se před vlastní aplikací dávky ujistěte, zda jehla pronikla vlnou a kůží.
Při ošetření proti psoroptovému ovčímu svrabu se léčba po 7 dnech opakuje.
Prasata
Doporučená dávka 0,3 mg ivermektinu na kg živé hmotnosti (odpovídá 1 ml přípravku/33 kg živé hmotnosti). Přípravek musí být podáván pouze subkutánně v oblasti šíje v doporučené dávce.
Příčina vzniku fibromů mnohdy není jasná, někdy mohou vzniknout na základě dlouhodobého mechanického dráždění tkání. Některé typy fibromů pak vznikají na podkladě dědičných onemocnění, jde například o mnohočetné neurofibromy při neurofibromatóze. Zvláštní formou jsou keloidní fibromy vznikající z keloidních jizev.
Fibromy mají podobu měkkých, či naopak tvrdých kulovitých ložisek. Kožní a podkožní fibromy vypadají jako boule pod kůží, které jsou kryté normálním kožním povrchem, fibrom se může vyskytnout prakticky kdekoliv na těle včetně dutiny ústní. Fibrom může obsahovat některé další tkáně a podle toho rozlišujeme různé podtypy fibromů: angiofibrom (obsahuje shluky krevních cév), lipofibrom (obsahuje části tukové tkáně), neurofibrom (obsahuje části nervových obalů) a mnohé další.
Fibromy nejsou zhoubné a nevytvářejí metastázy, problémy způsobují buď svým kosmetickým efektem, nebo útlakem okolních anatomických struktur, a to při velkém růstu. Fibromy vaječníků například mohou způsobit rotaci vaječníku kolem své osy a jeho následné uskřinutí. Zhoubné varianty fibromů jsou vzácné a označujeme je jako fibrosarkomy (patří do skupiny sarkomů).
Opadavé keře či stromy krušiny rostou převážně v Evropě či Asii a mohou dorůstat výšky 6 m. Jedná se o významnou medonosnou rostlinu. Dřevo se využívá v truhlářství. Větve krušiny se používaly na dřevěné uhlí pro výrobu střelného prachu. Z rostliny se vyrábějí barviva a pěstuje se i jako dekorativní. Toxické látky kůry mizí po jejím zahřátí, též po velmi dlouhém skladování. Používá se v léčitelství. Ve větších dávkách je krušina při vnitřním užívání jedovatá, proto dbejte na správné dávkování. Na běžné použití proti zácpě stačí jedna lžíce kůry na 250 ml vody. Krušina se má používat vždy jen krátkodobě. Vyrábí se z ní bylinná a regenerační mast (mast na lipomy).
Účinky a použití krušinové masti:
Obsahuje velké množství krušinové kůry!
Používá se na hrubou a pomerančovou kůži, při redukci tuků, na jizvy, pajizévky, strie, praskliny, jako prevence strií v těhotenství, na onemocnění růže, skvrny na pokožce, na suchou a zanícenou pokožku.
Má antiseptické účinky, zjemňuje a vyhlazuje pokožku.
Je účinná na lipomy, podkožní bulky, tukové bulky, tukové nádory, na růži, na popraskanou kůži při náhlém zhubnutí nebo přibrání na váze, na tukové převisy.
Tukové boule neboli lipomy u psa jsou nezhoubné nádory z tukové tkáně. Lipomy rostou pomalu pod kůží a v podkožní tkáni a většinou nejsou pro zvířata příjemné. Obvykle jsou měkké a pod kůží mají omezenou pohyblivost. Časem mohou dorůst do větších rozměrů a mohou bránit v normálním pohybu v případě, že se nacházejí mezi nohama, na hrudi nebo v axilární oblasti předních nohou (jakoby v podpaží). Lipomy často rostou na břiše, ale mohou se vyskytnout kdekoliv na těle. U většiny psů, kteří mají lipom, se nezřídka objeví další nádory, které však nemusí být nutně zhoubné či metastatické. Každý kožní novotvar by měl zkontrolovat veterinář.
V souvislosti s benigními (nezhoubnými) lipomy se můžete setkat s pojmem infiltrativní lipom u psa. Jedná se o druh lipomu, který napadá svalové a vazivové tkáně, a proto se musí odstraňovat.
Liposarkom je nádor maligní (zhoubný), jenž se může dále šířit (metastazovat), a to do plic, kostí a dalších orgánů. Tento nádor je sice vzácný, ale i přesto by ho měl veterinární lékař brát při vyšetření v potaz.
Lipomy obvykle nevyžadují léčbu, protože ve většině případů zastaví svůj růst a psovi nepůsobí problémy. V případě potřeby se lipomy odstraňují při chirurgickém zákroku, kdy se kůže nařízne a bulka se vymáčkne. Poté se kůže zašije.
Podkožní cysty a vředy, se mohou objevit, když se larvy hromadí mimo tělo během dozrávání. Tři formy, ve kterých se cuterebriáza vyskytuje u psů a koček:
Myáza zahrnuje tvorbu subkutánní cysty v důsledku dozrávání třetího larválního instaru, ke kterému dochází přibližně 30 dní po vstupu do těla. Cysty se obvykle nacházejí na obličeji, krku a trupu, ale umístění se liší podle migrace larev v hostiteli. Z těchto cyst, které mají obvykle průměr 3 až 5 mm a obsahují centrální pór, kterým larvy dýchají, lze pozorovat serózní výtok. Tento pór také slouží jako výstupní cesta pro larvy, ke kterému dochází 3 až 8 týdnů po vstupu.
Cerebrospinální shirebriac je způsoben migrací larev do mozku. Vyskytuje se u koček a je předpokládanou příčinou kočičí ischemické encefalopatie a sugestivním původcem kočičí idiopatické vestibulární choroby. Příznaky tohoto typu nákazy zahrnují letargii, záchvaty, slepotu, abnormální hlasitost nebo divnou chůzi, kroužení a abnormální nebo žádné reflexní reakce. Při postižení centrálního nervového systému je známo, že kočky vykazují epizody silného kýchání, které mohou začít týdny předtím, než se objeví další klinické příznaky.
Respirační onemocnění nastává, když larvy migrují průdušnicí, hltanem, bránicí nebo plícemi. Cuterebriáza je stále častěji uváděna jako příčina dušnosti u koček.
Srnčí zvěř může nakazit několik druhů střečků: střeček podkožní, střeček nosní a hltanový.
U člověka je potvrzený výskyt i střečka lidského. Střeček lidský se rovněž objevuje u koček, prasat a krav. Jeho larva se obvykle zavrtá pod kůži, kde žije 12 týdnů. S tímto parazitem se často setkávají cestovatelé do Střední a Jižní Ameriky.
Příznaky
Oplozené samičky střečků podkožních nalétávají od května do srpna na pasoucí zvěř a kladou do spodní části těla vajíčka (až 800 kusů!). Z těchto vajíček se během několika dní vylíhnou larvy, které pronikají pod kůži a migrují podkožím směrem k páteři. Toto jejich cestování trvá zhruba 7 měsíců. Koncem zimy se pak vrací do podkoží ale v oblasti hřbetu a beder, kde se začínají dělat typické střečkové boule. Zralé larvy pak naruší kůži a opouští hostitele. Kůže je v době, kdy se střečci dostávají z těla zvířete plná malých děr, otvory se pak zajizví. Vývoj larev zde v podkoží vyvolává zánět a právě jeho výpotkem se larvy živí. Svaly a svalovina by ale neměly být přítomnosti larev nijak poškozeny.
U nosních a hltanových střečků samičky nekladou vajíčka ale již larvy, které se pomocí háčků uchytí na sliznici. Larvy pak migrují do nosních dutin hostitele, kde také přečkají zimu a neustále díky parazitování na zvířeti rostou. Během své migrace se mohou dostat i do hltanu, nosních dutin, hlavových dutin a mohou poškodit i mozkový obal. Tyto larvy se živí hlenem.
Nebezpečí hltanových střečků spočívá v tom, že vývoj střečků probíhá v hltanu, a tak narušuje příjem potravy zvířete, díky čemuž je zvíře unavené a pohyb mu činí problém. Někdy také mohou střečci způsobit dýchací potíže.
Pokud je srnčí maso napadené střečky jen mírně, dá se odblanit a po správné tepelné úpravě i sníst. Pokud je ale napadení střečky rozsáhlé, je maso nepoživatelné. U této nemoci je tedy důležitý rozsah napadení cizopasnými mouchami.
Mastitida u psů je jednou z nejčastějších onemocnění v poporodním období.
Příznaky
Příznaky onemocní jsou závislé na druhu mastitidy. Může se objevit i bulka na mléčné žláze.
Typy onemocnění:
katarální mastitida – tento typ onemocnění je nebezpečný, protože bez specifických zkušeností je jen velmi obtížné ho odhalit. Symptomy prakticky chybí, s výjimkou přítomnosti hlenu v sekretech. Bez včasné léčby katarální mastitidy se onemocnění rozvíjí na mastitidu katarální hnisavou.
sérová mastitida – v mléce vylučovaném mléčnou žlázou existuje zánětlivý exsudát. Tento typ onemocnění nelze zjistit bez klinické diagnózy.
vláknový typ – z mléčných žláz vytékají bílé husté fibrinové prameny.
chudá forma mastitidy – v mléce ošetřujícího psa se objevují cizí částice hnisu, které mohou mít vzhled napínacích nití nebo oddělených částí bělavého nebo nažloutlého odstínu. Mléko ve většině případů mění barvu a vůni. Při této formě mastitidy by mělo dojít k okamžitému zastavení kojení.
flegmonózní mastitida – při této chorobě se hnis hromadí ve vrstvě podkožní tkáně a šíří se ve vnitřních vrstvách kůže. Zpočátku do mléka nevstupuje, ale po rozšíření bakterií do laloků se v mléce objeví hnisavé hrudky.
abscesní mastitida – tato forma se projevuje v podobě abscesu na postižené části mléčných žláz. Je jen velmi zřídka diagnostikována.
mastitida gangrenózní povahy – je považována za nejtěžší formu onemocnění, při které odumřou tkáně prsních žláz a rozkládají se.
Co s tím dělat
K léčbě počátečních stadií mastitidy se využívá konzervativní terapie:
laserová terapie – provádí se pomocí speciálních laserových zařízení. Pro toto ošetření stačí 3–5 návštěv trvajících jeden a půl až dvě minuty.
antibiotická terapie – důležité je, aby se pes podrobil diagnostickému vyšetření k identifikaci patogenu ze sekrecí mléka a dle nálezu se následně nasazují příslušná antibiotika.
novokainová blokáda – tato metoda se používá k léčbě počátečního stadia purulentní nebo katarální mastitidy. Blokáda se provádí injekcí roztoku novokainu v postižené oblasti. Pokud je to nutné, doporučuje se po třech dnech aplikaci opakovat. Při ambulantní terapii může být blokáda provedena každé tři dny s použitím antibiotika bicilin-3.
Tuková bulka neboli lipom je vlastně nádor, který je nezhoubný (benigní). Roste velmi pomalu, je tvořený tukovými buňkami a projevuje se jako několik centimetrů velká bulka pod kůží. Může se ale vyskytovat na každém místě v našem těle, kde máme tuk, například poblíž vnitřních orgánů. Může být i mnohočetná. Příčiny vzniku nejsou zcela jasné. Svou roli hrají zřejmě genetické dispozice, jindy vznikají lipomy například v důsledku úrazu nebo například tupého nárazu. Lidé se často bojí, že jakmile najdou bulku pod kůží, jde o zhoubný nádor, ale tuková bulka sama o sobě není nijak nebezpečná, pokud se nezanítí. Přesto ji lékaři doporučují raději odstranit.
Příznaky
Tukové bulky vznikají nejčastěji z vrstvy podkožní tukové tkáně, objevují se tedy pod kůží. Lipomy jsou měkké a pružné a ve většině případů nebolí. Bolestivé jsou ve chvíli, kdy tlačí na nějaký útvar nebo nerv, nebo pokud jde o takzvaný angiolipom, který může, ale nemusí být bolestivý (lipom, který je bohatě zásobený cévami). Tukové bulky ve vnitřních orgánech se mohou projevit různě, obvykle dle místa lokace a velikosti nádoru.
Léčba
Lipomy nepředstavují výrazné nebezpečí, léčba se tedy provádí především z kosmetických důvodů a pochopitelně ve chvíli, kdy lipom vadí například v pohybu nebo utlačuje okolní nervy. Odstranění lipomu probíhá chirurgicky, většinou ambulantně, v místním znecitlivění.
Bylinky
Bylinky mají pozitivní vliv na odbourávaní lipomů, například kurkuma nebo šalvěj. Pomoci může také tato mast z krušiny.
Domácí léčba
Riziko lipomů můžete snížit dodržováním zdravého životního stylu, vyváženou stravou s omezením průmyslově zpracovaných potravin nebo umělých sladidel.
Vyšetření
Jakoukoli bulku by měl vidět praktický nebo kožní lékař. Zkušený kožní lékař dokáže do značné míry lipom poznat. V určitých případech se provádí biopsie a mikroskopické vyšetření.
Trvalé následky
Velice vzácně se mohou stát z lipomu zhoubné nádory. Proto se vždy doporučuje nechat si bulku prohlédnout lékařem.
Prevence
Vzhledem k tomu, že není zcela zřejmá příčina, prevence neexistuje. Riziko vytvoření lipomů můžete snížit dodržováním zdravého životního stylu, vyváženou stravou s omezením průmyslově zpracovaných potravin nebo umělých sladidel.
V případě hnisavého zánětu podkoží obecně mluvíme o flegmóně, pokud jsou postiženy lymfatické cévy, nazýváme tento stav lymfangitidou. Ve většině případů se obojí kombinuje a oba tyto výrazy tak popisují stejný problém. Zánět se podkožní pojivovou tkání obvykle šíří velmi rychle a zanícená noha takřka před očima zvětšuje svůj objem. Zanedlouho vypadá jako sloup. Obvykle také hřeje, je na pohmat tvrdá a velmi bolestivá. Může se stát, že koně bolí natolik, že se na ni odmítá postavit nebo viditelně kulhá. Někdy může mít kůň horečku a celkově mu není dobře.
Flegmóna znamená jakékoli neohraničené nahromadění hnisu ve tkáni způsobené prudkým zánětem pojivové tkáně, vyvolaným hnisotvornými nebo hnilobnými bakteriemi (absces je naopak ohraničené nahromadění hnisu). Flegmóna může být i plynová, hnilobná, nekrotická, a to podle původce a vzhledu. Výraz flegmóna se tak užívá nejčastěji pro případ, kdy se kůň poraní, rankou se do podkoží dostanou bakterie a tvoří hnis (hnisavý zánět podkoží). U flegmóny, která způsobuje zánět lymfatických cév, se ranka většinou nenajde.
V místě a okolí zánětu se nahromadí ve tkáních tekutina, což se navenek projeví jako otok. Jeho velikost a závažnost závisí na rozsahu a lokalizaci zánětu a jeho příčině. Zánětlivý otok je teplý, tvrdý a bolestivý, vyskytuje-li se na končetině, kůň obvykle kulhá. Akutní zánět podkoží a mízních cév, vzniklý převážně následkem průniku bakterií skrze kůži drobnou nebo větší rankou, může při špatné léčbě přejít v trvalé zbytnění končetiny, čili v takzvanou sloní nohu.
Pojem sloní noha se většinou používá až pro případ, kdy flegmóna přejde do chronického stadia, podkoží „zvazivovatí“, noha je tlustá, poměrně tvrdá, chladná a nebolestivá. Takový stav se většinou už nikdy úplně nespraví. Příčinou je špatně nebo nedostatečně léčená akutní flegmóna.
Příčinou zánětlivého otoku může být jakékoli poranění na těle (škrábnutí, uhození, odření, kousnutí, kopnutí, otlačení), poranění hlubší tkáně (natažení, pohmoždění svalu, poranění šlachy, šlachové pochvy, vazu, kloubu, a to při podvrtnutí, pádu nebo nadměrné námaze), dále infekce kůže a podkoží (například po nedostatečném ošetření rány, podlomy, zánět po bodnutí hmyzem) nebo hlubší tkáně lymfangitis.
Po plošném tupém úderu nebo zhmoždění tkáně (kopnutí, kousnutí koněm) se v místě měkkých tkání může vytvořit krevní podlitina (modřina), která se také projeví otokem, bolestivostí a může či nemusí hřát. Jako otok může vypadat i absces, což je nahromadění hnisu v uzavřené dutině ve tkáni, nebo takzvaná kloubní nálevka, to je zvýšená náplň kloubu.
Náhlé zduření končetiny, které doprovází kulhání a případně narušení celkového stavu, je běžným zdravotním problémem u koní všech věkových kategorií, různých plemen i rozdílného pracovního využití. Tento klinický příznak bývá výsledkem poměrně pestrého souboru vyvolávajících příčin, mezi kterými figurují úrazy, nemoci šlach, šlachových pochev a kloubů, vnitřní choroby i kožní problémy. Jednou z nejčastějších příčin nejenom akutního, ale i chronického otoku je takzvaná podkožní flegmona spojená se zánětem mízních cév.
Onemocnění, které je v odborné i laické literatuře známo pod názvem lymfangitida, je způsobeno širokou škálou mikroorganismů. Vstupní branou infekce akutní flegmony jsou většinou nepatrné povrchové rány, záněty v ohbí spěnky nebo hniloba rohového střelu; zvažuje se však také možné šíření krví. V některých případech nemoc propuká až po zhojení uvedených patologických procesů. Bakterie se rychle množí a šíří a u některých koní se mohou vytvářet ojedinělá nebo mnohočetná ložiska hnisu. Ve vzácných těžkých případech se vyvíjí celkové onemocnění, které může vyústit v otravu krve a skončit smrtelně. Chronická flegmona („sloní noha“) je charakterizována ukládáním nově tvořené pojivové tkáně v podkoží, což způsobuje nevstřebatelné tuhoelastické zbytnění končetiny. Současně dochází k trvalému poškození krevních a mízních cév, které zapříčiňuje místní narušení oběhu a městnání mízy. Onemocnění se vyskytuje mnohem častěji na pánevních než na hrudních končetinách.
Pojem sloní noha se většinou používá až pro případ, kdy flegmona přešla do chronického stadia, podkoží zvazivovatělo, noha je tlustá, poměrně tvrdá, chladná a nebolestivá.
Flegmona znamená jakékoli neohraničené nahromadění hnisu ve tkáni způsobené prudkým zánětem pojivové tkáně, vyvolaným hnisotvornými nebo hnilobnými bakteriemi (opakem je absces, což je ohraničené nahromadění hnisu). Flegmona ale může být i plynová, hnilobná či nekrotická, a to podle svého původce a vzhledu. Takže výraz flegmona by byl přesnější právě pro případ, kdy se kůň poranil, rankou se do podkoží dostaly bakterie a tvoří se hnis (hnisavý zánět podkoží). U flegmony, kterou způsobil zánět lymfatických cév, se ranka většinou nenajde.
V místě a okolí zánětu se nahromadí ve tkáních tekutina, což se navenek projeví jako otok. Jeho velikost a závažnost závisí na rozsahu a lokalizaci zánětu a jeho příčině. Zánětlivý otok je teplý, tvrdý a bolestivý, vyskytuje-li se na končetině, kůň obvykle kulhá. Akutní zánět podkoží a mízních cév, vzniklý převážně následkem průniku bakterií skrze kůži drobnou nebo větší rankou, může při špatné léčbě přejít v trvalé zbytnění končetiny čili sloní nohu.
Nejspíše jde o podkožní střečkovitost. To je parazitární onemocnění zvířat způsobené larvami much – čeledi střečkovitých, lidově zvaných střečci, patřících mezi dvoukřídlý hmyz. Zatímco onemocnění vyvolávají larvy, dospělé mouchy jsou neškodné, mají zakrnělé ústní ústrojí, které jim dovoluje jen sání rostlinných šťáv, a brzy hynou. Nejlepší bude, když králíčka necháte vyšetřit veterinářem, protože střečkovitost se bude rozšiřovat a králíček bude trpět až tak, že se dostane do šoku, při kterém může i zahynout.
