Pokud je v moči kočky přítomna krev, tak se nejčastěji jedná o urologický problém, ale může to být způsobeno i onemocněním ledvin nebo nádorovým onemocněním.
Písek v moči u koček
Močový písek vzniká v krystalizačním centru, což bývá kousek odloupnuté sliznice močového měchýře. Sliznice se přirozeně odlupuje podobně jako horní vrstvička kůže, ale při zánětu k tomu dochází ve zvýšené míře. Do močového měchýře z ledvin přitéká moč, která obsahuje rozpuštěné minerální látky. Pokud je dostatečně kyselá a minerálů je přiměřené množství, nic se neděje. Jestliže však moč svou kyselost ztratí nebo je minerálů příliš, začnou v močovém měchýři krystalizovat a usazovat se na odloupnutých kouscích. Tak vzniknou nejprve zrníčka (močový písek), pak kamínky až kameny. Záleží především na tom, kolik minerálů je v moči obsazeno, jak je moč kyselá a hlavně – jak dlouho v močovém měchýři zůstává.
Močový písek začne vadit v okamžiku, kdy se dá do pohybu, a to při odcházení společně s močí. U kocourů může přispět k ucpání močové trubice a v poměrně krátké době hrozí prasknutí močového měchýře a otrava krve. U koček se v močovém měchýři hromadí a způsobuje zánět, který stav nadále zhoršuje, protože přítomné bakterie mají na svědomí ztrátu kyselosti moči, což tvorbu dalších kamenů urychluje.
Přítomnost krve v moči může být známkou zánětu i přítomnosti kamenů. Někdy je nutné pouze přeléčení, jindy rozpouštění kamenů speciální dietou, nebo dokonce operace. Návštěvu ordinace neodkládejte, i když je zvíře na pohled v pořádku. Prevencí vzniku močového písku je dostatečný přísun tekutin pro kočky.
Ve svém příspěvku BETA PLAVE NABOK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Simona.
Dobrý den,
Mam betu doma měsíc a vše bylo v pořádku, aktivní rybka, která si ale rada pospi. Odjela sem na víkend pryč a dala ji o jedno zradlo navíc, zároveň sem ten den vyměnila pisek. Po příjezdu k rybě byla apaticka, nepriplavala jako obvykle kdyz sem se přiblížila. Dala sem ji teochu žrádla nic. V pokoji byla nižší teplota tak nevím jestli je to tím, ze onemocněl z te zimy nebo ma zacpu. Nasadila sem hladovku a za 2 dny se vyprázdnil. Dala sem mu do vody léky a to konkrétně MULTIMEDIKAL dle dávkování. Po dvou dnech se vyprázdnil a přišlo mi, ze se trosku zlepšil, ale jen na chvíli pak to zacslo byt stejně. Začala sem víc topit v pokoji, dnes 4 den jsem vyměnila vodu, přidala jsem mu do akvarka rasokouli jinak tam ma dekoraci korálu. Uz 4 den jsem mu nedavala žádnou stravu a asi 5-6 dni uz nezral. A abych nezapomnela přijde mi, ze ma víc šede šupiny kolem tlamičky. Nevíte prosím co s nim ??
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Klinické příznaky urolitiázy se liší v závislosti na anatomické lokalizaci urolitů. Urolity se klinicky neprojevují, pokud nenaruší normální funkci ledvin. Obvykle v močových cestách způsobí zánět, jehož vlivem dojde mimo jiné k otoku sliznice. Tento otok napomáhá ke zmenšení průměru močových cest a močové kameny se tak mohou snáze ukotvit – takto dochází k částečné nebo absolutní obstrukci močových cest. Majitel takového zvířete si v tuto chvíli všímá typických příznaků, jako jsou neúspěšné pokusy o močení, bolestivé močení, časté močení po malých množstvích, bolestivost na spodině břicha a nezřídka také krev, barvící moč do různých odstínů červené až hnědé barvy.
Lokalizace urolitů je různá, může být od ledvinné pánvičky přes močovody, močový měchýř až po samotnou močovou trubici.
Diagnostika urolitiázy se provádí prostřednictvím vyšetření moči, poté pomocí nativních nebo kontrastních rentgenových snímků. Velkým pomocníkem při diagnostice tohoto onemocnění je také ultrasonografické vyšetření. Pomocí rentgenového nebo ultrasonografického vyšetření lze stanovit nejen velikost a počet urolitů, ale také jejich lokalizaci v močovém traktu.
Klinicky se přítomnost kaménků v močových cestách projevuje častějším močením s vyloučením pouze malého množství moči, která může být hustší, tmavší a případně zapáchající (i z důvodu přítomnosti bakteriální infekce). V moči se může objevovat krev, viditelná pouhým okem, nebo identifikovatelná při mikroskopickém či biochemickém vyšetření.
Projevy urolitiázy závisí především na lokalizaci urolitů. Pokud se vytvoří v ledvinné pánvičce, může být onemocnění zcela bez příznaků, zvláště pokud je proces pouze jednostranný a urolit není infikován bakteriemi. V případě infekce může dojít k septikémii a stavům s ní spojených: horečce, apatii, nechutenství, ... Při oboustranné obstrukci v ledvinné pánvičce může dojít až k chronickému renálnímu selhání.
Urolity lokalizované v močovodech se projevují akutní bolestivostí břicha, výskytem krve v moči, může dojít i k poškození ledvin s příznaky uvedenými výše.
Lokalizace urolitů v močovém měchýři může být také zcela bez příznaků. Častěji však vzniká zánět, a tak se u pacienta projevují příznaky z něj vyplývající: obtížné, bolestivé a přerušované močení, nucení na močení, inkontinence. Velmi častý je také výskyt krve v moči. Někdy je možné urolity cítit pohmatem dutiny břišní.
Příznaky spojené s výskytem urolitů v močové trubici jsou podobné lokalizaci v močovém měchýři. Při úplné obstrukci dochází k přeplnění močového měchýře, výrazné bolestivosti při pohmatu dutiny břišní. Pokud není umožněn odtok moči, objevuje se zvracení, slabost, problémy s koordinací až kóma. Za 24–72 hodin poté dochází k srdečnímu selhání v důsledku vysokého množství draslíku v těle, jež působí kardiotoxicky.
V naší poradně s názvem ODSTRANENI ZLUCNIKU U PEJSKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Lenka kvitova.
Dobry den chci se zeptat kolik stoji operace ostraneni zlucniku u pejska,dekuji Kvitova.L.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Cenu za odstranění žlučníku u psa očekávejte ve výši 30 až 50 tisíc korun. Cena se bude lišit, u každého veterináře bude jiná. Dále ji budou ovlivňovat případné komplikace při operaci. Pokud jde o starého psa, tak ho netrapte a nechte ho dožít. Zanedlouho se budete moci radovat s novým miláčkem.
Základem pro úspěšný chov chameleona je vhodně zvolený typ terária, které musí vždy odpovídat danému druhu. Jedinou obecně platnou radou pro jejich chov je alespoň v základních rysech zachovat přírodní podmínky jejich domoviny.
Minimální velikost terária s ohledem na velikost chovance je přibližně 60 litrů (objem) pro chameleona o velikosti kolem 20 cm. Pro větší druhy, které dosahují v dospělosti kolem 40 cm, je potřeba terárium podstatně větší. Terárium proto volíme minimálně o objemu 180 litrů. Obsah vypočítáme, když znásobíme jeho strany v decimetrech. Obecně platí, že čím větší nádrž, tím lepší (lépe se vytvoří mikroklima a není zapotřebí tolik času k jeho údržbě). Terárium většinou zbudujeme ze skla. Pomocí silikonových lepidel lze slepit i poměrně rozměrné nádrže s objemem i několik stovek litrů. Je tedy vhodné jednu boční stěnu (nebo její část) nahradit jemným pletivem větrání terária. Pro chameleony je nutno zajistit dostatečný přísun světla (denně cca 11 hodin). Ve zverimexu je dobré koupit speciální zářivky obsahující UV paprsky, pro jejich pozitivní působení na kůži a vliv na syntézu vitamínu D3. V teráriu je potřeba udržet teplotu kolem 26 °C přes den (lokální ohřev i 35 °C) a přes noc nechat teplotu poklesnout cca o 5 až 10 °C. Řeší se pouze vypnutím všech tepelných zdrojů. Pro vyhřívání terária volíme lampu (osvit + ohřev), pro lokální ohřev se do terária umístí bodovka o výkonu, který je dostatečný pro ohřátí na příslušnou teplotu (pro malou část terária stačí žárovka 40 W). Pro udržení požadované vlhkosti v teráriu 40 až 50 % (podle druhu) je nutné terárium rosit. Chameleon špatně snáší postřik vodou, rosíme vždy do okolního prostoru terária. Na dno poklademe bio substrát (písek, drť), směs můžeme koupit ve zverimexu. Dno by mělo udržet vlhkost cca 48 hodin. Některé druhy vyžadují misku s vodou, jiné přijímají vodu z listů a kořenů. Obecně platí, že jak si chameleona naučíte, tak bude pít. Příjímání vody je pro něj velmi důležité, pozor na dehydrataci, pokud chameleon sám nepije, musíme ho napojit sami. Jako podklad do terária je nejvhodnější písek smíchaný s rašelinou 1 : 1.
Chameleoni všeobecně rádi šplhají do výšky, proto terárium vždy volíme tak, aby jeho nejdelší rozměr byla právě výška. Nikdy pro chameleony nepořizujeme terária s přístupem seshora. Vždy s posuvnými skly a terárium umístíme ideálně do výšky 1,2 m a výše, chameleoni jsou totiž stresovaní, když k nim přistupujeme shora, a mají rádi, když mohou vylézt vysoko a pozorovat okolí z výšky.
Terárium dále vybavíme větvemi nejedovatých stromů, přičemž platí, že čím víc větví mu dopřejeme, tím lépe se bude cítit. Dále je vhodné pořídit do terária nějakou popínavou rostlinu, kvůli udržování vlhkosti a estetickému vzhledu. Důležité je rovněž správné větrání (bez průvanu), to zajišťují mřížky mezi posuvnými skly a v horních rozích odvětrávací mřížky. Je vhodné do terária umístit pozadí.
Nejlevnějším pozadím do terária bude vámi inspirovaná instalace. Z nasbírané kůry, větví, kamenů si můžete vytvořit vlastní pozadí. Nasbírané věci musí být dostatečně vyschlé, poté se mohou pomocí bezbarvého silikonu připevnit do terária. Vytvoří se úkryty, terasy a kaskády.
Jiným levným řešením je opískování zadní stěny. Montáž se provádí tak, že na zadní stranu terária nanesete bezbarvý silikon a na něj nasypete písek, můžete připevnit i kamínky. Kamínky a písek je potřeba do silikonu zatlačit.
Ve svém příspěvku USPÁNÍ STARÉHO PEJSKA.....? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Filanová Kamila.
Dobrý den,
mám trpasličí hladkosrstou jezevčici nar. 23.4.2001.
Po prvním hárání byla provedena kastrace, na podzim roku 2010 podstoupila operaci výhřezu krční ploténky, na podzim 2014 bylo provedeno sono a byly zjištěny aktivované obě nadledvinky, změny na játrech, obraz patolog. cév na játrech, kameny v MM a žlučníku. Bylo doporučeno dovyšetření na cushinga, což se ale již neprovedlo.
V současné době sice stále chodí, ale velmi malé úseky jen přímo u domu, sem tam se jí podlamují zadní nožky, chuť k jídlu má a stolice je v pořádku, na venek působí čile. Bohužel se, i přes časté venčení, hodně počůrává a je to cca měsíc co je již na druhých antibiotikách z důvodu léčby infekce močového měchýře - objevila se v moči krev tekutá i kousky, ale dle sona a krevních testů to prý na nádor nevypadá.
Domnívám se, že má vnitřně asi bolesti, neboť začala na mne vrčet kdykoliv se k ní přiblížím, před tím toto nikdy nedělala.
Vzhledem ke stáří pejska (necelých 17 let) a výše uvedených zdravotních podkladů bych Vás chtěla poprosit o názor ohledně případného uspání.... ?
Děkuji za Vaší odpověď.
S pozdravem
Filanová Kamila
Brána obory Kněžičky u Chlumce nad Cidlinou (okres Nymburk) – Socha klečícího svatého Huberta je na jednom sloupu brány, na druhém je pak svatohubertský jelen. Obora vznikla v roce 1840.
Dům U Jelena ve Vimperku (okres Prachatice) – Dům je ozdoben svatohubertským výjevem.
Kaple svatého Huberta na Konopišti (okres Benešov) – Hlavní deskový oltář z 16. století ve stylu pseudogotiky obsahuje řezby svatého Huberta, Panny Marie s Ježíškem a svatým Jiří.
Kaple svatého Huberta u loveckého zámečku Dřevíč (okres Rakovník) - Jedná se o barokní jednopatrový zámeček s mansardovou střechou z první poloviny 18. století. Kaple byla postavena v roce 1899.
Kaple svatého Huberta u loveckého zámečku Tyrolský dům v Rukávečské oboře (okres Písek) – kaple i lovecký zámeček jsou dřevěné stavby.
Kaple svatého Huberta ve Mstišově (okres Teplice) – Barokní stavba byla postavena v roce 1707 K. Laglerem. Ve výklencích štítové stěny a ve štítovém nadstavci se nachází sochy svatého Huberta a Jana Nepomuckého.
Kaple svatého Huberta v obci Starý Ples u Josefova - Jaroměře (okres Náchod) – raně barokní kaple postavena na přání hraběte Sporcka v roce 1690 společně s loveckým zámečkem (zaniklý). Ve vstupním průčelí jsou umístěny novodobé sochy světců.
Kaple svatého Huberta v Karlově Studánce (okres Bruntál) – Byla postavena v klasicistním stylu ve 30. letech 19. století. V kapli se nachází barokní olejomalby z roku 1758, oltářní obraz svatého Huberta a obraz svatého Eustacha visící vlevo od oltáře.
Kaple svatého Huberta v Lednicko-valtickém areálu – Jedná se o novogotickou stavbu postavenou v roce 1855 stavitelem J. Popelackem. Kaple je trojboká se třemi arkádami, postavená z pískovcových kvádrů, se síťovou klenbou. Uprostřed kaple se nachází oltář se sochou svatého Huberta na vysokém podstavci.
Lesní brána u Škrdlovic (okres Žďár nad Sázavou) – Na jednom zděném sloupu je kamenná postava klečícího svatého Huberta a na druhém sloupu je pak zachycen svatohubertský jelen.
Lovecký zámeček Svatý Hubert (okres Rakovník) – Jedná se o jednopatrový barokní zámek s osmiúhelníkovým půdorysem a zvoncovou střechou z počátku 18. století.
Morový sloup v Chlumíně (okres Mělník) – Uprostřed návsi nechala vévodkyně Toskánská zřídit tento morový sloup, který postavil Jan Purš ve tvaru trojbokého jehlanu v roce 1728. Autor soch ale není znám.
Rostliny pěstované v akváriích nejsou jen estetickým doplňkem dotvářejícím celkový výsledný vzhled, ale jsou důležité zejména pro zachování a udržení stabilní biologické rovnováhy v uzavřeném systému akvarijní nádrže. Rostliny pomocí zeleného barviva – chlorofylu a světelné energie přeměňují anorganické sloučeniny na látky organické. Při tomto procesu asimilace – fotosyntéze, kdy rostliny přijímají oxid uhličitý, se uvolňuje jako vedlejší produkt kyslík. Fotosyntéza probíhá pouze přes den, při dostatečně intenzivním přirozeném nebo umělém osvětlení. Rostliny kromě toho také, stejně jako živočichové, neustále ve dne i v noci dýchají, přičemž spotřebovávají kyslík a vydechují oxid uhličitý. Spotřeba kyslíku rostlinami je ale mnohem menší než množství, které díky asimilaci vyprodukují. Další funkcí rostlin v akváriu je schopnost odbourávat odpadní dusíkaté látky, navíc svými kořeny prokysličují akvarijní dno, takže působí v akváriu jako takzvaný živý filtr. Vodní rostliny obsahují dokonce i látky omezující a ničící některé druhy bakterií. Porosty rostlin poskytují dále možnost přirozeného úkrytu rybám a jejich potěru, dalším druhům ryb zase slouží jako třecí substrát a pro některé ryby jsou i potravou.
Kryptokoryny se řadí mezi bahenní neboli obojživelné rostliny, které rostou ve volné přírodě v oblastech, kde během roku v závislosti na ročním období kolísá hladina vody. Při vysokém stavu vody rostou více či méně ponořené pod vodou, tehdy vytváří submerzní formu. Při nízkém stavu vody a v období sucha jsou schopny růst částečně, případně celé mimo vodu v emerzní formě s kořeny ve vlhkém substrátu. Jejich emerzní listy jsou tužší a pevnější než křehké submerzní listy a liší se mnohdy i svým tvarem. Bahenní rostliny přijímají podstatnou část živin i kořenovým systémem a jejich květy vykvétají pouze nad vodou.
Pěstírny akvarijních rostlin využívají schopnosti těchto rostlin vytvářet emerzní formu, protože se snáze pěstují a množí právě emerzně. Do akvarijních prodejen jsou pak většinou dodávány rostliny vypěstované mimo vodu, ve sklenících, při vyšší vlhkosti vzduchu. Tyto rostliny pak po zasazení do akvária nejsou mnohdy schopny beze ztrát přežít takovou náhlou změnu podmínek. Rostlina shazuje původní emerzní listy, které žloutnou a uhnívají. Teprve při dobrých podmínkách postupně vyrůstají nové submerzní listy. Naproti tomu typické vodní rostliny nebo submerzně pěstované bahenní rostliny při přesazení do jiného akvária snáší takovou změnu podmínek bez větších problémů nebo jen s malými ztrátami.
Při vysazování rostlin je základním pravidlem umísťovat rostliny stejného druhu do skupinek po více kusech.
Terárium je prosklené nebo jinak kryté zařízení, v němž se chovají živočichové různých, především však exotických druhů. Cílem teraristy je chovat živočicha v co nejpřirozenějších podmínkách, které simulují jeho původní biotop (stanoviště, životní prostor).
Podobným zařízením je akvaterárium, známější pod názvem paludárium, které se od terária liší pouze stálou vodní plochou, jak samotný název napovídá. Například při chovu pouštního terarijního živočicha použijete suchý písek, kameny a pouštní rostliny, při chovu obojživelníka v paludáriu zasadíte bujnou vlhkomilnou zeleň, přidáte vodní rostliny, zeminu, kameny a podobně.
Rostliny do terárií volíme podle vlhkosti a teploty, které konkrétní druh živočicha v chovném zařízení potřebuje.
Podle teploty dělíme terária na pouštní (jsou suchá a velmi teplá, s teplotou kolem 40 °C); tropická (vytápí se na 30 °C); subtropická (s teplotou kolem 25 °C) a terária mírného pásma (teplota se většinou udržuje přes 20 °C).
Při výběru terarijních rostlin je nutné přihlédnout k jejich nárokům. Ne každý druh patřící do biotopu vámi chovaného živočicha snese omezené podmínky, i kdyby se co nejvíce podobaly těm přírodním. Největším problémem je nedostatek světla, proto dobrou volbou vhodného osvětlení zvýšíte možnost širšího výběru rostlinných druhů.
Poté, co si novou rostlinu přinesete domů, osprchujte ji – může být totiž postříkána nějakým ošetřujícím chemickým přípravkem.
Nejčastěji užívané terarijní rostliny jsou šplhavník (Epipremnum aureum), lopatkovec (Spathiphyllum floribundum), monstera (Monstera), fíkus (Ficus) a různé mechy.
Je problém osadit rostlinami terárium, které se vytápí na vyšší teploty kolem 30 °C, protože dochází hlavně v zimních měsících k velké nerovnováze světla a tepla. Čím vyšší máme teplotu, tím více světla rostliny potřebují a naopak. Při vyšších teplotách rostliny vyčerpávají rychle zásobní látky, které načerpaly během jarních a letních měsíců. Žijí vlastně na dluh, neboť mají málo světla a nedovedou si fotosyntézou vytvořit látky potřebné k životu. Další problém spočívá v tom, že málokdo má terárium u okna. V zimních měsících je intenzita světla tak malá, že i venku je světla nedostatek. Z toho mála nám ještě něco ubere okenní tabule a v místnosti pak světlo ubývá do čtverce tak, že například jeden metr od okna je již jen asi 25 % světla. Vypadá to sice, že těsně u okna a třeba 2–3 m od okna je světla stejně, není to však bohužel pravda, neboť lidské oko je přizpůsobivé množství světla a nedokáže to posoudit. Pokud tedy máme terárium hned vedle okna, je také intenzita světla nevyhovující, toto se však dá vyřešit umělým přisvětlováním.
Urolity se vyskytují v ledvinách, močovodech a močovém měchýři, odkud se mohou uvolnit a následně ucpat močovou trubici. Mohou způsobit ledvinovou koliku, krvácení do dolních močových cest, zánět močového měchýře a obstrukci (zneprůchodnění) močové trubice. Existuje více druhů konkrementů, jejich složení závisí na příčině vzniku.
Urolitiáza bývá poměrně častou diagnózou u psů, kteří mají problémy s močovým ústrojím. Její podstatou je přítomnost krystalků v moči, jejichž kumulací a slepováním dochází později k tvorbě močových kamenů. Velikost těchto krystalových částic je dána rychlostí jejich růstu a rychlostí toku moči. Později vzniklé močové kameny můžeme podle jejich složení rozdělit do skupin: struvity, uráty, kalcium oxaláty, cystinové kameny.
Hlavními komponenty struvitů jsou amoniový iont a trojmocný fosfát. Ve většině případů se u psů tvoří sekundárně v důsledku infekce močového traktu, příležitostně však i bez přítomnosti infekce. Strategie rozpouštění takových krystalů je založena na snížení koncentrace amoniaku, hořčíku a fosfátu v moči na velmi nízkou úroveň.
Uráty vznikají při metabolismu purinů a pyrimidinů vyskytujících se v nukleových kyselinách. Zdraví psi přeměňují většinu urátů v játrech na alantoin. Ta zvířata, u kterých k této přeměně nedochází, vylučují převážnou část metabolitů nukleových kyselin ve formě urátů, které jsou později základem urátových kamenů. Tento typ močových kamenů je častý u dalmatinů.
Kalcium oxaláty jsou nejčastějším typem močových kamenů u lidí. V posledním desetiletí se však setkáváme s nárůstem tohoto typu kamenů i u psů. Tvorba těchto kamenů je spojena hlavně se zpomaleným tokem moči v močových cestách nebo její úplnou stázou. Spolurozhodujícím činitelem je navíc větší množství iontů vápníku v moči.
Cystinové kameny se tvoří u psů s defektem zpětné absorpce aminokyselin v tubulech ledvin, známým jako cystinurie. Rozpustnost cystinu je závislá na pH moči. Lépe se rozpouští při pH nižším než 7, tudíž v moči kyselé.
Typizace jednotlivých druhů kamenů se provádí mikroskopickým vyšetřením močového sedimentu. Za určitých podmínek, mezi které patří záněty, nádory močových cest a obecně zpomalení nebo úplné zastavení toku moči močovými cestami, dochází ke kumulaci a slepování jednotlivých krystalů. Takto vzniklé jednotlivé kameny se nalepováním dalších krystalů nadále zvětšují a později se usazují na různých místech močového traktu a začínají vyvolávat klinické projevy. V této fázi si tohoto děje většinou všimne majitel a přichází se svým zvířátkem do veterinární ordinace.
Škrkavky (Toxocara canis) jsou u psů velmi rozšířené, mohou jim způsobovat značné zdravotní problémy.
Škrkavky jsou cizopasní oblí červi dlouzí 6 až 15 cm, kteří u psů žijí v tenkém střevě. Vylučují vajíčka, která se trusem dostávají do vnějšího prostředí, kde dozrávají a stávají se zdrojem infekce pro další zvířata, ale i pro lidi a především pro děti.
Pes se nakazí pozřením zralých vajíček, z nichž se v jeho střevě vylíhnou larvičky. Ty pronikají střevní sliznicí a pokračují dále v těle svého hostitele. Migrace larev závisí na stáří a pohlaví jedince. U štěňat do 3 měsíců stáří larvy krví migrují do plic, odkud bývají vykašlány, znovu polknuty a dostávají se do střeva, kde se vyvíjí v dospělé jedince. U starších psů larvy migrují krví do plic, ale také aktivně pronikají do nejrůznějších orgánů a tkání, kde se opouzdří. U březích fen se opouzdřené larvy aktivují, pronikají přes placentu a dostávají se do nenarozených štěňat. Larvy, které u feny migrovaly do mléčné žlázy, mohou štěňata infikovat při sání mléka.
Larvy při migraci mechanicky poškozují tkáně, jimiž cestují, a také s sebou zavlékají ze střeva nejrůznější mikroorganismy. Jedinci nakažení škrkavkami zaostávají v růstu, mají matnou srst, zvětšené břicho, dochází ke ztrátám hmotnosti, zvracení, objevuje se kašel, chudokrevnost. V těžkých případech může dojít k úhynu jedince.
Člověk se může nakazit kdekoliv a kdykoliv pozřením vajíček škrkavek. K tomu dochází například u dětí při hraní (na pískovištích, v parcích, zahradách), kdy pojídají písek, hlínu, olizují předměty. A právě při této činnosti může dojít k pozření vajíčka škrkavek. Další cestou nákazy je nedostatečná hygiena rukou, olizování prstů, konzumace potravy neumytýma rukama nebo i špatně omytého ovoce či zeleniny. Vylíhlé larvy migrují v těle člověka, pronikají krví nebo aktivním pohybem do nejrůznějších orgánů (játra, plíce, oko, mozek, svaly) a způsobují vážná poškození. V lidském těle mohou larvy zůstat životaschopné a pohyblivé i několik let. U člověka se onemocnění projevuje bolestmi břicha, teplotou, nechutenstvím, zvracením, krvavými průjmy, únavou kloubů a svalů, kožní vyrážkou. Příznaky mohou trvat několik týdnů až let. K méně častým příznakům onemocnění patří postižení mozku, srdce, ledvin, poruchy vidění, otoky kloubů.
Prevencí je především zabránit nakažení psa zárodky parazitů. Pes se nakazí buď z okolního prostředí, ve kterém je přítomen kontaminovaný trus jiných zvířat, nebo přímým kontaktem s nakaženým zvířetem, při očichávání se.
Morče původně pochází z jihoamerického kontinentu. Dnes jsou tito hlodavci zdomácnělá zvířata, jejichž chov je rozšířen téměř po celém světě. Morčata jsou malá, krotká a neagresivní zvířata. Jejich chov není nikterak náročný.
Morče se při správné péči může dožít až 7 let. Dospělé morče dorůstá velikosti cca 35 cm a váží v průměru 0,7–1,8 kg (podle druhu).
U morčete dbejte především na to, aby dostatečně obrušovalo řezáky (aby je nemělo přerostlé), a pečujte o jeho drápky, které je dobré zastřihávat.
Do určité míry lze i tak malé zvíře, jako je morče, naučit čistotě. V dnešní době je na výběr mnoho druhů morčat s různými typy srsti – krátkosrstá, rozety, peruánci, šeltie, morčata se saténovou srstí a dokonce i skinny morčata (bezsrstá). Protože jsou morčata společenská zvířata, je dobré zvážit chov jednoho nebo více jedinců v závislosti na časových možnostech majitele. Pokud chcete mít z morčete mazlíčka, je dobré chovat pouze jedno. Obecně se uvádí, že je vhodnější chovat samičku. Samečci po dosažení pohlavní dospělosti šíří intenzivní zápach. Tomu však lze zabránit kastrací.
U morčat je zcela běžné požírání vlastního trusu – koprofágie. Zvíře tím totiž získává vlákninu, která udržuje ve střevech rovnováhu a pomáhá předcházet problémům se zažíváním.
Před morčaty je dobré dostatečně zabezpečit veškeré kabely od TV a jiných spotřebičů. Zvíře by je mohlo rozkousat a ublížit samo sobě.
Morčata jsou savci. Jsou to býložravci živící se výhradně rostlinnou stravou. Přirozenou potravou jsou nejrůznější rostliny, listy, kořeny a vše šťavnaté (traviny, byliny), ale také různá semena. Potrava pro morče by měla být co nejvíce pestrá. Základní složkou potravy je seno. Zvláště kopřivové seno mají morčata ráda, obsahuje mnoho živin a prospívá srsti. Krmnou dávku je dobré doplňovat vhodnou zeleninou, v létě čerstvou trávou a bylinkami. Občas můžeme přidat vhodné ovoce nebo pamlsek pro morčata. Nepostradatelnou součástí krmiva je podávání vitamínu C, který je zvlášť důležitý, protože si jej morče nedokáže samo vytvořit. Samozřejmostí je celodenní přístup k čerstvé vodě.
Ve volné přírodě morčata obývají skalnaté oblasti, bažiny, savanu a okraje lesů. Žijí v norách, které si vyhrabou sami, nebo obydlují opuštěné nory jiných zvířat. Žijí ve společenských skupinách a nejaktivnější jsou v noci. Mají skvěle vyvinutý sluch. Mimo sluchu také dobře vidí, protože jejich zorný úhel je poměrně velký, a dokonce dokážou rozlišovat barvy, především červenou, modrou, žlutou, dále také zelenou, oranžovou i fialovou. Čich morčat je lepší než čich člověka.
Morče je hlodavec, který nešplhá a neleze do výšky. Postačí mu tedy obydlí, které nemusí být vysoké.
Onemocnění ledvin v mnoha případech ohrožuje život kočky, proto si žádá rychlou léčbu. Problémy ledvin může způsobit nedostatek tekutin, ale i nevhodná strava. Některá krmiva pro kočky obsahují vysoké množství soli, aby lépe chutnala.
Při nedostatečném příjmu tekutin se tvoří v moči a močovém měchýři močové kameny nebo močový písek. Tyto kameny mohou bolestivě zraňovat, nebo dokonce zcela ucpat močovody. Zadržování moči poškozuje ledviny a následkem je akutní selhání ledvin. Ledviny jsou zodpovědné za filtrování rozkladných produktů metabolismu z krve a za jejich následné vylučování. Přísluší jim tedy velmi důležitý úkol odstraňovat jedy. Jestliže je funkčnost ledvin jakkoli narušena, nebezpečné látky se hromadí v těle a kočka onemocní.
Příčinou onemocnění ledvin mohou být i vrozené vady (zejména u dlouhosrstých plemen), bakteriální infekce, virové choroby, například kočičí leukémie a kočičí zánět pobřišnice, otravy a nádory. Roli hraje i dědičnost.
Náhlé neboli akutní selhání ledvin může vzniknout i v důsledku otrav, bakteriálních a virových infekcí, ucpáním močovodů, případně v důsledku onemocnění srdce. Tyto akutní případy, přestože jsou okamžitě a včas úspěšně léčeny, mohou vést k chronickému poškození ledvin.
Postupné zhoršování funkce ledvin je nevyhnutelnou součástí procesu stárnutí a vyskytuje se (v různém rozsahu a stupni) u mnoha zvířat. Poškození je trvalé, a pokud se neléčí, končí vždy smrtí. Postupem času (stárnutím) dochází k poškození tak velké části ledvin, že ledviny už nejsou schopny odfiltrovat z krve všechny zplodiny, které se pak hromadí v krvi. Tento proces, který se nazývá chronické selhání ledvin, je u koček starších 7 let velmi častý.
Jedním z prvních příznaků nemoci je ztráta schopnosti produkovat koncentrovanou, tmavou moč. Aby se organismus mohl zbavit stejně velkého množství zplodin, musí vyprodukovat větší množství zředěné moči. Kočka má větší žízeň než obvykle, hodně pije a močí mnohem častěji (může se objevit krev v moči). S postupující nemocí se mohou objevit i další příznaky. Kočka je smutná, apatická, ztrácí chuť k příjímání potravy, opakovaně zvrací, hubne a její srst se stává matnou. Páchne jí z úst a v dutině ústní se objevují vředy. V poslední fázi nemoci upadne do kómatu. Mnohé z uvedených příznaků se vyskytují i u jiných nemocí. Při podezření je tak nutné navštívit veterináře, který kočku vyšetří celkově a zároveň vyšetří krev a moč.
Poškozené ledvinné buňky nelze obnovit, ale přesto se dá udělat mnoho, aby se nemocná kočka cítila lépe. Nejdůležitější je snížit zátěž na zbývající zdravou tkáň ledvin. Toho lze dosáhnout změnou výživy. U veterináře je k dostání speciální krmivo, které snižuje odpadní látky v krvi. Uvedená krmiva mají i zvýšený obsah vitamínů a minerálních látek. Léčená kočka nesmí dostávat žádné zbytky jídel ani žádné pamlsky, protože by to nepříznivě ovlivňovalo působení diety.
Onemocnění dolních močových cest jsou nejčastějším problémem v urologické praxi koček. Obvykle se vyskytuje urolitiáza, tedy tvorba močových kamenů a močového písku, vytvoření uretrální zátky nebo vznik močové infekce. Onemocnění dolních močových cest mohou být způsobena i neurogenními nebo anatomickými abnormalitami, nádory či traumatem. Více než polovinu klinických případů tvoří idiopatická onemocnění, u nichž je příčina nejasná.
Onemocnění močových cest se mohou projevovat zvýšenou frekvencí močení, bolestivým močením nebo úplnou zástavou močení. Kočky močí na neobvyklá místa, mimo toalety, může se objevit krev v moči. Těžké případy jsou charakteristické apatií, odmítáním krmiva až zvracením.
Urolitiáza je onemocnění dolních močových cest způsobené krystalizací minerálů, které vede ke vzniku močového písku a kamenů. Urolity se obvykle odstraňují chirurgicky. Močový písek je možné částečně vypláchnout urohydropropulzí. Po mineralogické analýze získaných urolitů se stanoví účinná prevence. Ta většinou spočívá v podávání speciálně vyvinutých veterinárních diet, jejichž složení pomáhá předcházet vzniku kamenů, některé diety dokonce kameny přímo rozpouštějí.
Uretrální zátky se vyskytují u koček častěji než urolitiáza a jsou – na rozdíl od kamenů – tvořené převážně nekrystalickou hmotou. V drtivé většině bývají vinou anatomické predispozice postiženi kocouři, u nichž dojde k obstrukci močových cest v oblasti penisu, kde je močová trubice přirozeně zúžená. Terapie spočívá v mechanickém odstranění překážky masáží penisu, v manuální kompresi močového měchýře, v cystocentéze a urohydropropulzi. V těžkých případech je nutná chirurgická terapie.
Zánět močových cest u koček se také někdy nazývá kočičí urologický syndrom. Principem onemocnění je vznik zánětu vývodných cest močových, provázeného často zásaditou a koncentrovanou močí se vznikem struvitových močových kamínků. Ty jsou u koček ve formě jemného „písečku“ dráždícího při své cestě sliznici, která se brání iritaci zvýšenou produkcí hlenu. Hlen pak spolu s odloupanými buňkami a krví vytváří jakousi zátku konečných úseků močové trubice. Při dlouhodobém dráždění a nedostatečném odtoku moči může vzniknout i bakteriální zánět močových cest.
U postižených zvířat pozorujeme vznik takových příznaků, jako je neklid, opakované močení po kapkách nebo s krví. Dále časté hrbení a pokusy o močení bez efektu, mňoukání nebo dlouhé hrabání na venčící misce. Nemocné zvíře si často olizuje genitálie a vykazuje projevy bolesti. Kočka se může schovávat a má napjaté a citlivé břicho. V pokročilejších stadiích (trvá-li obstrukce více než 1,5–2 dny) vzniká nechuť ke žrádlu, zvracení, dehydratace, slabost až deprese. Snižuje se tělesná teplota, zvíře může rychleji a namáhavě dýchat a náhle uhynout.
Prevence onemocnění spočívá v udržování hmotnosti a dobré kondice zvířat. Nutné je udržovat dostatečný příjem tekutin. Vznikne-li u zvířete již klinický problém, doporučujeme konzultovat zdravotní stav s veterinářem.
Tupinambis rufescens – teju červený dorůstá až 120cm výšky a výskytem je vázán na listnaté a křovinaté lesy severní Argentiny. Jeho kůže má barevný nádech do červena. Tělesná teplota jedince je okolo 38 °C. Pro teju červenavého je typická výrazná pohlavní dvojtvárnost – samci jsou větší než samice a mají mohutnější hlavu a silnější ocas.
Vyskytuje se v rozličných biotopech Brazílie, Bolívie a Paraguaye. Jeho životní prostor není vyhraněný, proto může být nalézán od savan po deštné lesy.
Pro chov tohoto druhu jsou vhodná terária 200 x 150 x 100–200 cm, jejichž substrátem je písek. Vnitřní zařízení tvoří pevně ukotvené kmeny a kořeny a větší nádoba na vodu, alespoň 30 x 40 cm. Důležité jsou denní teploty v rozpětí 25–30 °C s lokálním ohřevem na 40–45 °C, v noci pokles na 20–22 °C za současného zvýšení vlhkosti porosením. Nutná je vyšší intenzita osvětlení až 12 hodin denně a UV ozařování lampou Osram – Ultravitalux 20 minut z 1 metru.
K páření dochází zpravidla po skončeném zimním klidu. Samec se při námluvách přibližuje k samičce a s pocukáváním celého těla se ji snaží olizovat a něžně okusovat směrem od ocasu k hlavě. Samička zprvu uniká a nechává se zas a znovu přemlouvat, až ji nakonec sameček uchopí za kůži v zátylku. Pak ji zadními končetinami dráždí v pánevní oblasti, což vypadá, jako by právě startoval motocykl, načež samička zvedá ocas a dochází ke spojení.
Samičky snáší 4 až 32, obvykle 8 až 12 vajec o velikosti asi 5 x 3 cm. V přírodě je umisťují do termitiště, v zajetí zahrabávají nebo kladou do úkrytu. Při 30 °C a vysoké vlhkosti se mláďata líhnou za 152 až 171 dní ve velikosti 22 až 24 cm. Do roka dorůstají do celkové délky 40 cm. Tejové žijí kolem 10 let.
V potravě není tento druh vybíravý. Přijímá větší hmyz, ryby a především myši všech velikostí. Nepohrdne ani rostlinnou potravou v podobě ovoce či klíčených semen.
Šupiny na povrchu těla jsou spíše drobné a oválné, kdežto z břišní strany větší a čtyřhranné. Nápadný je dlouhý, růžový až červený, silně rozeklaný jazyk, který je zatažitelný do pochvy.
Ocas, který zabírá o něco více než polovinu celkové délky, je odlomitelný. Regeneruje poměrně dobře, zvláště u mladších jedinců, ale trvá to delší dobu, a ačkoliv je jeho tvar přirozený, přesto nedosahuje délky ocasu původního a zároveň postrádá i původní zbarvení.
V přírodě můžeme tohoto papouška nalézt na území států Bolívie, Brazílie a Peru. V důsledku nepřetržitého kácení tropických pralesů je amazónek bělobřichý (Pionites leucogaster) na pokraji vyhubení, a proto je pořádáno mnoho akcí, které mají za cíl reintrodukci druhu do klidnějších oblastí Jižní Ameriky.
Jelikož je to pták žijící v deštném pralese v povodí řeky Amazonky, kde roste mnoho pestrobarevných rostlin, tak tomu odpovídá i jeho kontrastní zbarvení. Na temeni, týle, zadní části krku a příuší je oranžový, uzdičku, hrdlo a strany hlavy jsou žluté, záda, křídla, kostřec a vrchní krovky ocasní zelené. Prsa a břicho má krémově bílé, boky a holenní peří zelené, spodní krovky ocasní žluté. Ocas shora zelený, zespodu špinavě žlutý. Zobák má bledě rohové barvy, oko červené, běhák světle růžový. Dorůstá délky 23 cm a hmotnosti do 170 g.
Většinu času tráví v přírodě amazónci bělobřiší v korunách stromů, kde si také zakládají hnízdo. To využívají i v mimohnízdním období. Proto je pro zdárný odchov zapotřebí zajistit ptákům v budce pocit bezpečí a pohody. I když se to nezdá, má tento malý papoušek dost velikou spotřebu krmení. Důležité je, že nemá sklony k tloustnutí. Amazónci se krmí směsí obsahující několik druhů prosa, slunečnici, lesknici, niger, oves, semenec a lněné semeno. Tuto směs lze podávat jak suchou, tak i naklíčenou. Vhodné je i zelené krmení, kokoška pastuší tobolka, smetánka lékařská, kopřiva dvoudomá a podobně. Ovoce a zeleninu amazónci velmi rádi pojídají také přidanou do vaječných míchanic. Pro zajištění dobré kondice je důležité dostatečné množství ovocné šťávy, kterou si z různých druhů ovoce (citrusy, angrešt, rybíz, blumy, broskve, nektarinky) sami vymačkávají. V krmném programu amazónků se vyplatí (zdravě) experimentovat, podávat stravu pestrou a různorodou, jelikož za ni ptáci budou svému chovateli velmi vděčni a dokážou se odvděčit. Jako u všech ptáků je i zde nepostradatelný grit nebo písek na trávení, sépiová kost a každodenní čistá voda na koupání. S červy většinou tito papoušci problémy nemají, ovšem nebude na škodu, když je dvakrát do roka odčervíte.
Amazónek bělobřichý přímo hýří svojí aktivitou, je to neuvěřitelně kreativní živočich, který objevuje pořád něco nového. Dokáže se spřátelit i s jinými členy rodiny, kteří jsou také zvířecího původu. Naučí se imitovat váš hlas. Ovšem podmínkou je vaše každodenní péče, amazónek bělobřichý totiž špatně snáší nudu, a tak musí být jeho ubikace vybavena spoustou hraček, provazů a větví na okus. Papoušek se také může naučit hodně pohybových triků, které na požádání provede.
Terárium pro leguána by mělo být dostatečně velké. Leguán potřebuje dostatek prostoru k otáčení, pohodlnému pohybu. Důraz musí být kladen především na výšku. Terárium pro leguána by mělo být taky uzpůsobeno k lezení i odpočinku. V žádném teráriu by neměla chybět dostatečně velká nádoba s čistou vodou. Nejen že se díky vodě v teráriu vytvoří vlhké prostředí, ale leguáni jsou zvyklí se občas do vody ponořit a vyprázdnit se. Proto by se mělo dbát na její čistotu. Nejdůležitější je ovšem správné zařízení topení a osvětlení.
Je velmi důležité, aby v teráriu pro leguána zeleného byla udržována správná teplota. Dostatečné vytápění je nezbytné pro udržení zdravého chodu imunitního systému zvířete a k trávení. Leguáni nejsou schopni si sami tvořit tělesné teplo. V teráriu mu ho musí zařídit chovatelé tak, aby bylo co nejpodobnější jejich přirozenému prostředí. Leguáni si tělo sami termoregulují. To znamená, že když je plaz příliš studený, sám si najde vyhřáté místo a při silném zahřátí se zase přemístí na místo chladnější. Kvůli těmto potřebám musí mít leguán i v teráriích uzpůsobená chladnější a teplejší místa – všechna snadno přístupná. Teplá místa mají mít 35 až 37,7 °C a chladnější 26,6 až 29,4 °C. V noci jsou leguáni v klidovém stavu, takže pokud mělo zvíře celý den dostatečný přísun tepla, může teplota klesnout na 21,1–23,8 °C. Nejlepším způsobem, jak zvířeti zajistit správné místo na vyhřívání, je umístit přímo pod vyhřívací lampu poličku nebo větev, aby měl leguán zelený možnost si pod ni lehnout. Vyhřívací místo musí být ale dostatečně vzdálené od lampy, aby se zvíře nespálilo. Běžně se používají ochranné keramické baňky nebo síť, které se kolem světla umístí, čímž je zvíře z velké části chráněno.
Při zařizování terária pro leguána musíme myslet i na správné osvětlení. Leguáni potřebují plnospektrální osvětlení. Toto světlo simuluje přirozené sluneční záření, které je nezbytné pro vytvoření vitamínu D v těle ještěra. Vitamín D potřebují proto, aby byli schopni absorbovat vápník ze stravy. Bez světla se u leguánů vyvine nemoc známá jako metabolické onemocnění kostí, která je důsledkem nedostatku vápníku. Plnospektrální osvětlení zajišťují zářivky vyrobené speciálně pro použití v teráriích. Je důležité se ujistit, že světlo, které kupujeme, poskytuje i UV-B. Nesmí se zapomenout na to, že toto osvětlení se opotřebovává a časem ztrácí potřebná spektra. Musí se každých 6 měsíců měnit. Osvětlení v teráriu leguána by mělo být zapnuté maximálně 10 až 12 hodin denně. Leguán je denní tvor a zapnutá zářivka by mu znemožňovala spánek, což by ho dráždilo. Zajištění toho, aby se osvětlení pravidelně vypínalo a zapínalo samo, lze jednoduše vyřešit pomocí časovače.
Nikdy by se neměl v teráriu leguána používat písek, oblázky, dřevěné štěpky nebo kamínky jako podklad. Je to z důvodu, že leguáni používají jazyk, aby jím testovali prostředí, a malé částice by mohli snadnou spolknout a přivodit si tím zdravotní potíže, které by mohly být i fatální. Je vhodné použít koberce, dlaždice nebo linolea.
Kameny v moči vznikají zjednodušeně řečeno takto: moč postižených pacientů je přesycená minerály. V následku změny kyselosti moči (pH) dojde ke krystalizaci těchto látek a zároveň k jejich nedostačenému rozpouštění. Velmi často dochází ke změně acidity moči kvůli infekci močových cest. Tvorba některých druhů kamínků může být tedy přímo výsledkem zánětu. Naopak větší kamínky (nebo jednotlivý kámen) mohou vyvolat značné záněty v močovém měchýři mechanickým drážděním sliznice. Minerální složení kamínků je různé na základě různých faktorů při jejich vzniku. Některé druhy kamenů se tvoří zvláště u určitých plemen psů.
Dále onemocnění, výživa psa nebo jeho vrozená dispozice mohou zvyšovat pravděpodobnost vzniku močových kamenů. Když jednou dojde ke krystalizaci v moči, rozběhne se řetězová reakce, při níž dochází k dalšímu nabalování krystalů a zvětšování kamínku – pokud nedojde k jeho vypuzení nebo se nezmění příznivé podmínky pro jeho růst. U některých psů se nachází v močovém měchýři jen takzvaný „písek“, který je částečně vylučován při močení. Močení je často značně bolestivé. Větší kamínky, které jsou vtlačeny do močové trubice a vzpříčí se uvnitř, vyvolávají nejzávažnější symptomy: pacient není schopen se řádně vymočit, v odkapávající moči se nachází krev. V pokročilém stadiu obstrukce močových cest může být stav pacienta už velmi vážný, jelikož následkem hromadění moči v ucpaném močovém měchýři dochází ke vstřebávání toxických látek z moči do krve, tedy k takzvané urémii.
Vzhledem k větší délce a menšímu průměru močové trubice jsou touto obstruktivní formou onemocnění většinou postiženi psi a jen velmi zřídka feny. Zvířata, u kterých se vytvoří jeden velký nebo několik menších kamenů v močovém měchýři, mohou být případně zcela bez symptomů. Část těchto pacientů se projevuje stejně jako při běžném zánětu dolních močových cest. Během močení vykazují bolestivé reakce, celkové množství moči při častém močení je snížené.
Na základě klinického vyšetření je diagnostikována bolestivá oblast močového měchýře, větší kameny se dají i přímo nahmatat jako tvrdé, hrubé útvary. Při cévkování močové trubice se může narazit na odpor, pokud je trubice ucpaná kamínkem. Vyšetření moči většinou prokáže zánět, často také bakterie, a hlavně krystaly odpovídající typu kamene. Také pH moči naznačuje, o které druhy urolitů by se mohlo jednat. V některých případech je dobré zaslat vzorky moči na bakteriologickou kultivaci, s ohledem na volbu antibiotik při následné terapii.
