Plísně a paraziti patří mezi nejčastější problémy v teráriích a mohou rychle ohrozit zdraví chovaných plazů či jiných živočichů. Vlhké prostředí, nedostatečné větrání nebo nevhodný substrát vytvářejí ideální podmínky pro růst plísní a množení parazitů. Správná prevence je přitom mnohem jednodušší než pozdější léčba onemocnění, která může být zdlouhavá a pro zvíře velmi stresující. Tento článek podrobně vysvětluje, jak plísním i parazitům předcházet, jaké chyby dělají chovatelé nejčastěji a jak správně vytvořit zdravé mikroklima pro dlouhodobě prosperující terárium.
Plísně a paraziti se mohou v teráriu objevit velmi rychle, zvlášť pokud nejsou vhodně nastavené podmínky prostředí. Nejčastěji vznikají z nadměrné vlhkosti, špatné hygieny nebo nevhodného substrátu. Terarijní živočichové jsou na prostředí citliví, a proto je důležité věnovat prevenci maximální pozornost.
Zdroj: článek Plísně a paraziti v teráriu – prevence
Ve svém příspěvku VETERINA PARAZITI DIROFILARIE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jan Tůma.
Dobrý den,
u mojí fenky byla diagnostikována dirofilárie. Jak máme psa léčit, jaké má šance na přežití?
S pozdravem
Jan Tůma
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Zdroj: příběh Veterina paraziti dirofilarie
Had, který pravidelně přijímá potravu a najednou přestane jíst, může být nemocný. Důvody zahrnují stres, parazity, infekci či nevhodné podmínky v teráriu.
Syčení, pískání, bubliny u nosních dírek, otevřené dýchání nebo časté zvedání hlavy (tzv. „star-gazing“) mohou naznačovat respirační infekci.
Nedokonalé svlékání, zbytky staré kůže, suchá nebo popraskaná kůže či drobné rány jsou typické příznaky zdravotních potíží nebo nevhodných podmínek.
Hadi hubnou velmi pomalu, takže náhlé úbytky hmotnosti jsou vždy varovným signálem.
Vnější paraziti (např. roztoči) mohou způsobit podráždění kůže, neklid či změnu chování. Vnitřní paraziti se často projevují ztrátou hmotnosti nebo průjmem.
Zdroj: článek Jak poznat nemocného hada
Kůže je bariérou ochraňující vnitřní prostředí organismu od vnějšího světa, zejména proti škodlivým chemikáliím a mikroorganismům. Srst psovi poskytuje tepelně izolační ochranu. V kůži jsou smyslové receptory reagující na změny vnější teploty. Při změnách teploty se chlupy napřimují nebo pokládají; srst tak pomáhá zvýšit nebo snížit ztráty tělesného tepla. Do chlupového váčku v kůži ústí mazová žláz, vylučující tukovou látku, která dává srsti lesk. Je voděodolná a chrání a zvláčňuje pokožku. Kůže nejen chrání organismus proti vnějšímu nebezpečí, ale ovlivňuje také reakci imunitního systému v případě poranění.
Kůže se skládá ze dvou vrstev. Povrchová vrstva (pokožka, epidermis) není příliš silná a průběžným odlupováním odumřelých buněk si udržuje svou ochrannou funkci. Pod pokožkou je silná, elastická a pevná škára (dermis), která zajišťuje krevní zásobení a inervaci pokožkových buněk. Ve škáře se nacházejí kožní žlázy, chlupové váčky (folikuly), cévy a smyslové receptory, které umožňují vnímat hmat, bolest, tlak i teplotu.
Chlupy psa rostou periodicky. První, aktivní fáze růstu je následována přechodnou a poté odpočinkovou fází. Jakmile vyroste nový chlup, starý vypadne; tento proces se nazývá línání. Růstový cyklus srsti je ovlivněn mnoha faktory, například změnou vnější teploty, zvyšováním či snižováním fotoperiody, hormony, výživou, stresem a genetickými vlivy. Chlupy se obměňují především na jaře, kdy líná zimní srst, a znovu na podzim, kdy je krátký letní kožich nahrazován delším a hustším zimním. Změny v produkci hormonů hypofýzy, štítné žlázy, nadledvin a pohlavních žláz dramaticky ovlivňují strukturu a hustotu srsti. Samčí hormony stimulují růst, zatímco samičí mají opačný efekt.
Srst psa je mnohem variabilnější než u jiných domácích zvířat, neboť z jednotlivých chlupových váčků může vyrůstat více chlupů odlišné struktury. Silné primární chlupy, nazývané pesíky, mohou být obklopeny menšími, jemnějšími chlupy, takzvanou podsadou.
Srst a pokožka psa potřebují pravidelné čištění a kartáčování, příležitostné stříhání či úpravu srsti (trimování). Pravidelné kartáčování udržuje srst ve výborném stavu a prokrví pokožku. Máte také příležitost všimnout si čehokoli neobvyklého, co může znamenat zdravotní problém. Menším a starším psům musíte pravidelně stříhat drápy a psům jakéhokoli věku prospívá péče o zuby, uši a oči. Psí srst se čistí samovolně, ale většině psů prospěje občasná koupel. Dlouhosrstá plemena vyžadují častější pozornost.
Hladká srst, například u boxera, je na údržbu velmi jednoduchá. Jednou nebo dvakrát týdně mu gumovým kartáčem nebo speciální psí rukavicí přejeďte proti srsti, abyste odstranili lupy, špínu a uvolněné chlupy. Potom ho flanelovou utěrkou utřete, aby&nbs
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Strupy na těle u psa
Tělo pavouka můžeme již při zběžném pohledu rozdělit na dvě základní části: hlavohruď, na níž zřetelně rozlišíme šest párů končetin, a zadeček, který u sklípkanů není článkovaný. Obě tyto části jsou spojeny tenkou stopkou.
Hlavohruď nese na hřbetní straně kompaktní štít. Ten si můžeme nejlépe prohlédnout na sklípkaní svlečce. Nápadným útvarem je jamka neboli vtisk, který vbíhá dovnitř těla pevným trnem, sloužícím pro úpon mohutných svalů savého žaludku. Dále si můžeme v přední části karapaxu všimnout drobné vyvýšeniny, na níž jsou uloženy čtyři páry jednoduchých očí. Jejich zorná pole se překrývají a pavouk tak registruje zrakové podněty ve značně širokém úhlu. Na spodní straně hlavohrudi najdeme mezi kyčlemi nečlánkovanou pevnou destičku zvanou prsní štít.
Sklípkany odlišujeme od ostatních pavoukovitých podle postavení chelicer. U labidognátních pavouků se chelicery při zakousnutí pohybují k sobě, u ortognátních se chelicery zakusují paralelně dozadu.
Klepítka neboli chelicery vznikly z prvního páru končetin. Jsou dvoučlánkové, a jak již bylo řečeno, otevírají se rovnoběžně s podélnou osou těla. V bazálním článku chelicery je umístěna jedová žláza, jejíž vývod ústí těsně pod špičkou druhého článku.
Druhý pár končetin se přeměnil v makadla (pedipalpy). Ty mohou mít u pavoukovců nejrůznější tvar, ale u sklípkanů mají podobu kráčivých nohou. Jsou ovšem o jeden článek kratší. Kyčelní články pedipalp (gnathocoxy) ohraničují spolu s horním (labrum) a dolním pyskem (labium) ústní otvor, kterým začíná trávicí trubice. Rozšířená představa, kterak pavouci vysávají kořist chelicerami, je tedy mylná. U dospělých samců mají pedipalpy také významnou úlohu při páření. V dospělosti se u nich mění poslední článek makadel v kopulační orgán, složený ze dvou základních částí. Vlastní zásobárna spermatu (bulbus) vybíhá ve špičatý útvar (embolus). Ten je při kopulaci zaváděn do spermaték samice. Celý orgán je v klidu sklopen, takže je na první pohled špatně viditelný.
Zbývající čtyři páry končetin slouží k pohybu. Jsou osmičlánkové a poslední dva články zpravidla nesou na spodní straně zvláštní chloupky (scopulae). Právě toto husté ochlupení tvořené kartáčky krátkých, na konci větvených chloupků funguje podobně jako přísavky gekonů a umožňuje sklípkanovi pohyb po hladkém povrchu (sklo, listy rostlin). Nejlépe je toto ochlupení samozřejmě vyvinuto u stromových sklípkanů, kde jsou koncové články končetin (zejména tarsus pedipalp a tarsus i metatarsus předních dvou párů noh) díky němu značně rozšířené a na první pohled upoutají svým duhovým leskem.
Zadeček sklípkanů je vakovitého tvaru, původní článkování lze vysledovat jen podle uložení některých důležitých orgánů.
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Chilobrachys fimbriatus
Nejčastěji alergie, paraziti nebo kožní infekce.
Některé příčiny ano, zejména paraziti a plísně.
Při silném svědění, mokvání nebo pokud vyrážka přetrvává.
Lehké podráždění ano, ale bez zlepšení je nutná odborná péče.
Ano, například francouzský buldoček nebo retrívři.
U některých kožních onemocnění ano, je nutná opatrnost.
Zdroj: článek Psí vyrážka
Nejčastějšími parazity v teráriích jsou roztoči, červi nebo prvoci. Mohou být přineseni s novým zvířetem, substrátem nebo živým krmivem. Parazitární onemocnění oslabují imunitu a mohou být i smrtelná, pokud se neléčí.
Zdroj: článek Plísně a paraziti v teráriu – prevence
Vyrážka u psů má často více příčin, které se mohou kombinovat. Správná diagnostika je proto zásadní.
Alergické reakce patří mezi nejčastější důvody, proč se objeví pes vyrážka. Může jít o reakci na krmivo, pyly, roztoče nebo chemické přípravky.
U některých plemen se alergie objevují častěji než u jiných.
Další častou příčinou jsou paraziti. Psí vši a hnidy foto nebo blechy patří mezi typické spouštěče svědění a vyrážek.
Parazitární onemocnění jsou vysoce nepříjemná a vyžadují cílenou léčbu.
Zdroj: článek Psí vyrážka
Kočky se často olizují a jejich jazyk zachytává chlupy, které spolknou. Ty se mohou objevit ve zvratcích nebo způsobit podráždění žaludku.
Příliš rychlé žraní, změna krmiva, zkažené jídlo nebo nevhodné pamlsky mohou vyvolat krátkodobé zvracení.
Mnoho koček trpí citlivostí na určité proteiny, lepok či jiné složky potravy.
Škrkavky, tasemnice a další vnitřní paraziti mohou způsobit podráždění trávicího traktu a zvracení.
Může být způsoben infekcí, toxiny, dietní chybou i stresem.
Některé rostliny, chemikálie nebo lidské léky jsou pro kočky smrtelně nebezpečné.
Kočky mohou spolknout gumičky, provázky, hračky nebo igelit. To způsobuje opakované zvracení a je život ohrožující.
Chronické nemoci těchto orgánů mohou způsobovat pravidelné zvracení.
Starší kočky často zvrací kvůli selhávání ledvin, koťata naopak při parazitózách.
Zdroj: článek Zvracení u kočky – příčiny a řešení
Zkažené jídlo, náhlá změna krmiva, přejedení nebo nevhodné pamlsky.
Citlivost na určité proteiny, obiloviny či mléčné výrobky může způsobovat opakované průjmy.
Škrkavky, giardie a další paraziti často způsobují dlouhodobé trávicí potíže.
Bakteriální nebo virové infekce (např. panleukopenie).
Stěhování, nové zvíře, změna režimu – to vše může rozhodit trávení.
Provázky, gumičky, kousky hraček – mohou způsobit průjem, zvracení i život ohrožující stav.
Chronické problémy jater, slinivky nebo ledvin se mohou projevovat průjmem.
Zdroj: článek Kočka má průjem – příčiny a dieta
Když majitel vidí podivné pohyblivé „broučky“ v srsti své kočky, nejčastěji jde o vnější parazité koček. Může jít o blechy, všenky, dravčíky nebo jiné paraziti u koček, kteří způsobují svědění, vypadávání srsti a podráždění kůže.
Paraziti v kočičí srsti jsou často patrní pouhým okem – nejčastěji jako malé světlé nebo nažloutlé pohyblivé ploštěnky u kořínků chlupů. U zanedbaných případů je vidět i poškozená srst, strupy nebo zvýšené škrábání.
Zdroj: článek Kočičí vši
Ano, některé druhy, například škrkavky, jsou zoonotické. Proto je prevence důležitá i u domácích mazlíčků.
Ano, vajíčka parazitů se mohou dostat domů na obuvi, oblečení nebo přes jiné zvíře.
Ano, většina parazitů není pouhým okem viditelná. Diagnostika vyžaduje laboratorní vyšetření.
Alternativou jsou spot-on pipety nebo chutnější pasty. Veterinář vám pomůže vybrat vhodnou formu.
Zdroj: článek Jak funguje odčervení (typy přípravků)
Navzdory názvu žije a saje tento parazit nejenom na člověku, ale bez větších problémů cizopasí i na domácích zvířatech, zejména na psech, kočkách a vepřích. Příležitostně se může objevit i na jiných hostitelích. Blecha lidská byla nejhojněji rozmnožena v domácnostech od 14. do 19. století. Na přelomu 20. století ji vystřídala blecha psí, která převažovala až do 50. let, kdy začala být vytlačována blechou kočičí. Momentálně je blecha lidská zcela na ústupu. K jejímu potlačení přispěl vývoj a vliv hygienické úrovně obyvatelstva. Nicméně ještě i dnes je možné se s ní setkat. Od ostatních blech se velmi výrazně liší především absencí hřebenu na těle.
Blecha si dělá většinou takové cestičky, kde vás pokouše. To znamená, že se ráno vzbudíte a máte třeba 5 štípanců skoro v řadě nebo vedle sebe. Špatné je, že kousnutí není cítit. Kdyby ano, tak blechu prostě chytnete a utopíte.
Blecha obecná (Pulex irritans) je v Evropě nejčastější cizopasník člověka z řádu blech. Žije i na domácích zvířatech a na divoce žijících šelmách. Blecha je drobný bezkřídlý hmyz s tělem bočně zploštělým, s mohutně vyvinutým bodavě savým ústním ústrojím a s jednoduchou stavbou oka. Nohy jsou uzpůsobeny ke skákání. Blechy prodělávají proměnu dokonalou a dospělci cizopasí sáním krve na teplokrevných obratlovcích. Ve vztahu k člověku představuje blecha obecná přímého cizopasníka a přenašeče nemocí.
Tělo blech se skládá z hlavy, hrudi a zadečku. Dospělé blechy mají jednoduché oči a tělo vejčité, bočně zploštěné. Tělní obal je sklerotizovaný (ztvrdlý), porostlý nazad směřujícími štětinami, což usnadňuje pohyb srstí hostitele. Blecha obecná je 2–8 mm dlouhá. Její tělo je zbarvené od hnědé do černé (dle složení potravy). Hlava s charakteristickým zubem je zaoblená a těsně spojená s předohrudí, tu střechovitě překrývá límcem. Po obou stranách hlavy jsou hluboké žlábky, v nichž jsou v klidu ukryta kyjovitá tykadla, která nejsou symetrická. Před tykadlovým žlábkem leží jednoduché velké pigmentované oko. Oční štětina sedí vždy pod spodním okrajem oka. V zadní tykadlové části hlavy je další a jediná velká štětina. Předohrudní hřeben není vyvinut. Ústní ústrojí je bodací a sací. Oproti původnímu tvaru je značně pozměněno. K bodání a sání slouží bodec, na jehož zadní stěně je hluboký žlábek. Za účasti páru maxil (horních čelistí) blecha saje krev. U ústního ústrojí jsou nápadná čelistní a pysková makadla (čtyřčlenná), která chrání bodec. Pysková makadla zasahují asi do tří čtvrtin délky přední kyčle. Hruď (thorax) blechy je rozdělena na tři stejné části. Prostřední břišní část je přizpůsobena funkci skákání. Nohy blech mají mohutné kyčle, jsou porostlé
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Blechy
Skotská klapouchá dostala své jméno podle přehnutých ušních boltců dopředu. Tento rys vznikl spontánní mutací. Kočky s touto mutací jsou známy už dlouho, a to především v Číně. Roku 1961 našel pastýř v Taysidu ve Skotsku kotě, které mělo uši sklopené dopředu. O dva roky později tato bílá kočka jménem Susie porodila koťata a dvě z nich měla uši sklopené ještě více než jejich matka. William Ross, také pastýř, si vzal jedno toto kotě a se svou ženou Mollie dali základ plemeni skotská klapouchá kočka. Následným připouštěním se zjistilo, že gen Fd pro sklopené uši je dominantní a mohou jej přenášet pouze skotské klapouché kočky. Ovšem později se zjistilo, že při křížení dvou klapouchých má potomek zesílené nohy a ocas, což nebyl další znak plemene, ale poruchy na kostře. Skotská klapouchá téměř vymizela. Až když se zjistilo, že při křížení s britskou krátkosrstou je polovina koťat zdravých a má sklopené uši. Začátkem 70. let začali mít britští chovatelé potíže, a tak GCCF pozastavila registrování. V USA začal chov tohoto plemene v roce 1974. Klapouchá kočka byla v Americe připuštěna k exotickému krátkosrstému kocourovi. Z tohoto vrhu mělo jedno kotě ohnuté boltce, jmenovalo se Jed Callant. Objevují se i skotské klapouché kočky dlouhosrsté.
Díky svému venkovskému původu je to kočka velmi odolná vůči nemocem i nevlídnému počasí. Je výborným lovcem, a proto by měla mít přístup ven. Jako domácí mazlíček má sklon být majetnická a zabírá si jednu osobu pro sebe. Skotská klapouchá má mírnou povahu. Své páníčky zbožňuje a snaží se jim být co nejvíce na blízku. Dobře si rozumí s dětmi, pejsky i ostatními kočkami. Tyto kočky jsou velmi hravé a učenlivé. Nejsou to žádní přehnaní divoši, spíše něžná a mazlivá stvoření. Doprovází vás v nejrůznějších domácích činnostech od vaření až po úklid. Zajímavostí je, že skotská klapouchá kočka spí velmi často na zádech. Má velmi jemný hlas, ale příliš často jej nepoužívá. Tato kočka se nenechá ničím vyprovokovat, a tak ji asi nikdy neuvidíte s vytaženými drápky.
Skotská klapouchá kočka dosahuje váhy 2,5 až 6 kg. Hlava je kulatá se širokým a krátkým nosem. Uši jsou přehnuté, špičky jsou kulaté. Mohou však být klasické, nesklopené a pak se plemeno nazývá Scottish straight. Žádoucí je těsné přilehnutí uší tak, že tvoří čepičku. Velké oči mají kulatý tvar a jsou posazené daleko od sebe. Barva očí odpovídá barvě srsti. Krk je krátký a silný. Tělo skotské klapouché je středně velké, zavalité, s pružným hřbetem. Končetiny jsou středně dlouhé a silné. Ocas je u kořene silný, je střední délky a není příliš ohebný. Srst je hustá, silná, měkká a má odstávat od těla. Může být krátká i dlouhá. Zbarvení je p
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Oblíbené druhy koček
Morče divoké je předkem morčete domácího. Liší se od sebe především stavbou těla. Divoký předek má tělo delší a hubenější, díky čemuž je také pohyblivější. Zbarvení je tmavohnědé až černohnědé. Kožich je poněkud tvrdší než u domácích morčat. Divoké morče má úzkou hlavu, což mu slouží k prolézání křovinami. Délka těla je 16–35 cm a hmotnost 400–700 g.
Ve volné přírodě nalezneme morče divoké v oblasti hor Jižní Ameriky, především žije v travnatých a křovinatých krajích od nížin Argentiny až po vysokohorská údolí v Andách, kde vystupují až do výše 5 000 metrů nad mořem. První zmínka o chovu morčat je stará už 9 tisíc let, kdy je chovali Indiáni pro jejich maso. V některých tamních oblastech se chová i dnes, uvádí se, že ročně je zabito a snědeno kolem 65 milionů morčat. Kromě zdroje masa bylo morče chováno i jako mazlíček pro děti. Už tehdy byly různé barevné typy, dokonce se vyskytovaly i rozety. Černá morčata byla hned po narození zabíjena kvůli pověrčivosti, že přináší smůlu.
Morče divoké je společenské zvíře, je aktivní ve dne i za soumraku. Žije v malých rodinných skupinách. Vyhrabává si jednoduché zemní nory nebo využívá opuštěná doupata jiných, podobně žijících zvířat. Málokdo by do morčat řekl, že jsou výbornými skokany, kteří dokážou vyskočit až do výšky jednoho metru.
Rozmnožování je téměř stejné jako u domácích morčat. Březost trvá 62–70 dní. Mláďata se rodí již se srstí, vidí, slyší, jsou zcela vyvinutá. Už druhý až třetí den mohou pojídat tuhou stravu, jsou tedy brzo samostatná. Samice mláďata kojí přibližně tři týdny.
Morče divoké lze zakoupit ve zverimexech nebo přímo u chovatelů, cena se pohybuje okolo 200 korun.
Zdroj: článek Morče
Loupání varlat může způsobovat kožní problémy u psů nebo kožní nemoci psů. Jednou z možností je, že došlo k nějakému traumatu nebo jinému podráždění oblasti varlat. To může způsobit otoky a bolest a je to v podstatě přirozená reakce psa, který se začne lízat v oblasti, která je podrážděná. Ale toto lízání jen dráždí kůži dále, takže si pes způsobí kožní infekci, která může následně způsobovat mokvání nebo vytváření šupinaté struktury. Kůže poškozená v důsledku infekce nebo zánětu se po několika dnech přirozeně odlupuje. Vnější vrstva se odtrhne, když je natáhnutá a poškozená, takže to může být to, co vidíte – odlupování v důsledku zánětu nebo infekce. Tato infekce může být zatím jen povrchní.
Loupání kůže na varlatech může být způsobeno také infekcí parazity nebo plísněmi. Paraziti mohou být na toto místo zavlečeni při venčení. Tyto infekce způsobují psovi svědění a to ho nutí si varlata stále lízat, ty pak mokvají a dochází k rozšiřování infekce.
Mezi možné příčiny loupání varlat může patřit i napadení trudníkem. Většina psů je nositelem těchto parazitů, kteří nepůsobí obyčejně žádné problémy, ale dráždí mladé psy, jejichž přirozený obranný systém není ještě plně rozvinutý. Vyvolávají tak vznik lupínků a zánět kůže na hlavě a na plecích štěňat, ve výjimečných případech se mohou vyskytnout i na varlatech. Tyto části těla pak trpí zánětem zvaným mladická pyometra. Příznakem výskytu trudníku je typický zápach po myších, vypadávání srsti a odlupování mastné kůže. Onemocnění zpravidla probíhá ve formě šupinaté nebo pupenečkovité. Při šupinaté formě jsou charakteristickým příznakem drobné, různě velké okrsky s prořídlou srstí na kůži hlavy (okolí očí, na čele, na pyscích, na nose), případně i dalších místech těla. Řídnutí srsti se může stupňovat, až se vytvoří lysá místa s šedavě zbarvenou až zarudlou kůží. V případě pupenečkovité formy je možné v místě vylysání pozorovat dobře hmatné uzlíky, které mnohdy hnisají, zduří a praskají. Pak lze nalézt na postižených místech strupy zaschlé krve a hnisu. Postižená ložiska jsou holá, zarudlá a vyskytuje se zde zvýšená tvorba šupin. Generalizovaná (celková) forma onemocnění se může vyskytovat v jakémkoli věku a kdekoliv na těle. Nedoléčená generalizovaná demodikóza často přechází v úporný zánět meziprstí. Pokud léčení nebylo zahájeno do 24 hodin od začátku onemocnění, může nastat opravdové soužení. Veterinář obvykle předepisuje různé léky a antibiotika pro zmírnění příznaků; speciálními šampony se dá odstranit mastnota srsti i charakteristický zápach.
Na šourku u psů se objevuje i dermatitida, která vyvolává podráždění a nutí psa ke škrábání. Důsledkem škrábání je dal
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Loupání varlat u psů
Pokud pes tráví většinu času škrábáním a kousáním se do krve, jedná se o pruritus (extrémní svědivost pokožky). Svědění je vyvoláno chemickou reakcí probíhající v kůži. Ta stimuluje nervy, které informují mozek a ten pak cítí svědění. Následné škrábání podporuje vyvolávající zánětlivou příčinu v kůži a tím se stav zhoršuje. Cokoliv, co vyvolává zánět kůže, způsobuje zároveň i pruritus.
Pokud svědění trvá déle než jeden den a vede ke vzniku lézí s vypadávající srstí, k zarudnutí kůže a očividné bolestivosti a nepohodlí, měli byste navštívit veterináře.
Může se jednat o:
Ke stanovení diagnózy je třeba: podrobná celková anamnéza, detailní klinické vyšetření, kožní seškraby při podezření na svrab, kultivace chlupů při podezření na plísně.
K trvalému odstranění pruritu je potřeba zjistit přesnou vyvolávající příčinu a tu léčit. V mezičase je žádoucí aspoň dočasně potlačit svědivost kůže, čehož může být dosaženo:
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Co na svědění kůže u psa