Nemoci u hadů mohou být velmi nenápadné a majitel si jich často všimne až ve chvíli, kdy je zdravotní stav zvířete výrazně zhoršený. Hadi totiž patří k mistrům v maskování slabosti, což je jejich přirozený obranný mechanismus. Přesto existují jasné signály, které mohou chovatelé rozeznat už v počátečních fázích – změny chování, potíže s dýcháním, kožní problémy nebo odmítání potravy. Tento rozsáhlý článek vysvětluje nejčastější příznaky nemocí u hadů, příčiny jednotlivých problémů i doporučené postupy první pomoci. Díky tomu můžete včas reagovat a výrazně zvýšit šanci na úspěšnou léčbu.
Nejčastější příznaky nemocí u hadů
1. Odmítání potravy
Had, který pravidelně přijímá potravu a najednou přestane jíst, může být nemocný. Důvody zahrnují stres, parazity, infekci či nevhodné podmínky v teráriu.
2. Problémy s dýcháním
Syčení, pískání, bubliny u nosních dírek, otevřené dýchání nebo časté zvedání hlavy (tzv. „star-gazing“) mohou naznačovat respirační infekci.
3. Změny chování
apatické nebo naopak neobvykle agresivní chování,
schovávání více než obvykle,
dezorientace nebo neobvyklé pohyby.
4. Problémy s kůží
Nedokonalé svlékání, zbytky staré kůže, suchá nebo popraskaná kůže či drobné rány jsou typické příznaky zdravotních potíží nebo nevhodných podmínek.
5. Ztráta hmotnosti
Hadi hubnou velmi pomalu, takže náhlé úbytky hmotnosti jsou vždy varovným signálem.
6. Paraziti
Vnější paraziti (např. roztoči) mohou způsobit podráždění kůže, neklid či změnu chování. Vnitřní paraziti se často projevují ztrátou hmotnosti nebo průjmem.
Ve svém příspěvku KRÁLÍK DOMÁCÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Antonín P..
Králík se chová normálně.Po zabití játra i plíce normální bez defektu,
ale vnitřní tuk(sádlo)je nažloutlé.Některý to má čistě bílé,některý
nažloutlé.Nevím proč? Je to nějaká nemoc?
Děkuji za radu.Tonda P.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Plísně a paraziti se mohou v teráriu objevit velmi rychle, zvlášť pokud nejsou vhodně nastavené podmínky prostředí. Nejčastěji vznikají z nadměrné vlhkosti, špatné hygieny nebo nevhodného substrátu. Terarijní živočichové jsou na prostředí citliví, a proto je důležité věnovat prevenci maximální pozornost.
U sibiřské kočky se mohou projevit stejné nemoci, které postihují i jiná kočičí plemena, jako je vzteklina, borelióza (očkování koček proti tomuto onemocnění bývá zbytečné, málokdy mají klinické příznaky), panleukopénie (= kočičí mor), virová rhinotracheitis (= projevuje se kýcháním, rýmou, zánětem spojivek a horečkou), kaliciviróza (= virové onemocnění způsobující rýmu, nebo chřipku), infekční peritonitida (= zánět pobřišnice), FIV (= kočičí AIDS), kočičí leukóza (= kočičí leukémie), campylobakterióza (= připomíná salmonelózu, projevuje se zánětem tenkého a tlustého střeva), salmonelóza (= průjmové bakteriální onemocnění), tuberkulóza (= souchotiny), dermatofytóza (= kožní plíseň), motolice (= endoparaziti postihují plíce, játra, žlučovody), tasemnice (= střevní onemocnění způsobené parazity), hlístice (= spadají sem škrkavky kočičí postihují střeva, škrkavka šelmí, škrkavky způsobující plicní červivost, dále tenkohlavec liščí způsobující záněty slepého a tlustého střeva i paraziti napadající plíce), klíšťata, ušní svrab, notoedrový svrab (nejprve postihuje ušní boltce, pak hlavu a nakonec i celé tělo kočky), cheyletielóza (= dravčíkovitost, kožní nemoc), všenky, blechy.
Vlasovec psí (Dirofilaria immitis) je tenký parazit tvarem připomínající špagetu, sídlí obvykle v plicních artériích a srdečních komorách svých hostitelů. Nakažený pes může mít až 250 srdečních červů. Jak paraziti rostou, zužují cévy vedoucí k srdci a plicím, což nutí zvíře ke kašli a způsobuje jeho malátnost, netečnost a ztrátu chuti k jídlu. Aktivita těchto parazitů stoupá v noci, kdy se tlačí do podkoží, kde mají větší pravděpodobnost, že budou nasáti komárem – svým mezihostitelem.
Samice vlasovce produkují po spáření mikroskopické larvy nazývané mikrofilárie, které se dostávají do krevního oběhu zvířete.
Vývoj parazita probíhá přes mezihostitele, jímž je komár. Ten sáním krve nemocného psa nasaje i takzvané mikrofilárie (larvy parazita), které se v jeho těle během dvou týdnů přemění na infekční stadia, přičemž je důležitá teplota prostředí vyšší než 15 °C. Po bodnutí psa infikovaným komárem pronikají infekční stadia mikrofilárií do podkoží a svaloviny nového hostitele a trvá většinou 70–110 dní, než se dostanou dále do krevního oběhu. Za 4–5 měsíců pronikají až do plicních arterií a pravé srdeční komory. Hlístice dospějí za 6–7 měsíců, produkují další larvy a v těle hostitele mohou žít kolem 5 až 7 let. Přenos mikrofilárií je možný i transplacentárně během březosti, případně transfuzí.
Změny na srdečním svalu se projeví jeho dilatací (zvětšením) a hypertrofií (zesílením svaloviny), a to jako důsledek plicní hypertenze a tvorby trombů (sraženin) v plicních arteriích. Tím dochází k přetěžování malého krevního oběhu. Tělo pak může reagovat na přítomnost patogenu tvorbou protilátek a vznikající imunokomplexy mohou mít za následek poškození ledvin. Ojediněle se tvoří zánětlivá ložiska (granulomy) v mozku a sítnici. Velké množství parazitů vede až k ucpání pravé srdeční síně a zadní duté žíly. Vzhledem k intravaskulární hemolýze se může objevit žloutenka, krvácivé stavy, tmavě hnědá moč (hemoglobinurie). Protilátky, které tělo tvoří, mohou vést k destrukci vlasovců, ale tím také k alergickému zánětu plic a konsolidaci (nevzdušnosti) plicních laloků.
Rozeznáváme dva druhy vlasovce: Dirofilaria immitis způsobuje plicní filariózu; Dirofilaria repens napadá podkoží. Vlasovce přenáší bodavý hmyz. Samička rodí živé larvy, které migrují krevním a lymfatickým řečištěm.
Kůže je bariérou ochraňující vnitřní prostředí organismu od vnějšího světa, zejména proti škodlivým chemikáliím a mikroorganismům. Srst psovi poskytuje tepelně izolační ochranu. V kůži jsou smyslové receptory reagující na změny vnější teploty. Při změnách teploty se chlupy napřimují nebo pokládají; srst tak pomáhá zvýšit nebo snížit ztráty tělesného tepla. Do chlupového váčku v kůži ústí mazová žláz, vylučující tukovou látku, která dává srsti lesk. Je voděodolná a chrání a zvláčňuje pokožku. Kůže nejen chrání organismus proti vnějšímu nebezpečí, ale ovlivňuje také reakci imunitního systému v případě poranění.
Kůže se skládá ze dvou vrstev. Povrchová vrstva (pokožka, epidermis) není příliš silná a průběžným odlupováním odumřelých buněk si udržuje svou ochrannou funkci. Pod pokožkou je silná, elastická a pevná škára (dermis), která zajišťuje krevní zásobení a inervaci pokožkových buněk. Ve škáře se nacházejí kožní žlázy, chlupové váčky (folikuly), cévy a smyslové receptory, které umožňují vnímat hmat, bolest, tlak i teplotu.
Chlupy psa rostou periodicky. První, aktivní fáze růstu je následována přechodnou a poté odpočinkovou fází. Jakmile vyroste nový chlup, starý vypadne; tento proces se nazývá línání. Růstový cyklus srsti je ovlivněn mnoha faktory, například změnou vnější teploty, zvyšováním či snižováním fotoperiody, hormony, výživou, stresem a genetickými vlivy. Chlupy se obměňují především na jaře, kdy líná zimní srst, a znovu na podzim, kdy je krátký letní kožich nahrazován delším a hustším zimním. Změny v produkci hormonů hypofýzy, štítné žlázy, nadledvin a pohlavních žláz dramaticky ovlivňují strukturu a hustotu srsti. Samčí hormony stimulují růst, zatímco samičí mají opačný efekt.
Srst psa je mnohem variabilnější než u jiných domácích zvířat, neboť z jednotlivých chlupových váčků může vyrůstat více chlupů odlišné struktury. Silné primární chlupy, nazývané pesíky, mohou být obklopeny menšími, jemnějšími chlupy, takzvanou podsadou.
Srst a pokožka psa potřebují pravidelné čištění a kartáčování, příležitostné stříhání či úpravu srsti (trimování). Pravidelné kartáčování udržuje srst ve výborném stavu a prokrví pokožku. Máte také příležitost všimnout si čehokoli neobvyklého, co může znamenat zdravotní problém. Menším a starším psům musíte pravidelně stříhat drápy a psům jakéhokoli věku prospívá péče o zuby, uši a oči. Psí srst se čistí samovolně, ale většině psů prospěje občasná koupel. Dlouhosrstá plemena vyžadují častější pozornost.
Hladká srst, například u boxera, je na údržbu velmi jednoduchá. Jednou nebo dvakrát týdně mu gumovým kartáčem nebo speciální psí rukavicí přejeďte proti srsti, abyste odstranili lupy, špínu a uvolněné chlupy. Potom ho flanelovou utěrkou utřete, aby&nbs
Tělo pavouka můžeme již při zběžném pohledu rozdělit na dvě základní části: hlavohruď, na níž zřetelně rozlišíme šest párů končetin, a zadeček, který u sklípkanů není článkovaný. Obě tyto části jsou spojeny tenkou stopkou.
Hlavohruď nese na hřbetní straně kompaktní štít. Ten si můžeme nejlépe prohlédnout na sklípkaní svlečce. Nápadným útvarem je jamka neboli vtisk, který vbíhá dovnitř těla pevným trnem, sloužícím pro úpon mohutných svalů savého žaludku. Dále si můžeme v přední části karapaxu všimnout drobné vyvýšeniny, na níž jsou uloženy čtyři páry jednoduchých očí. Jejich zorná pole se překrývají a pavouk tak registruje zrakové podněty ve značně širokém úhlu. Na spodní straně hlavohrudi najdeme mezi kyčlemi nečlánkovanou pevnou destičku zvanou prsní štít.
Sklípkany odlišujeme od ostatních pavoukovitých podle postavení chelicer. U labidognátních pavouků se chelicery při zakousnutí pohybují k sobě, u ortognátních se chelicery zakusují paralelně dozadu.
Klepítka neboli chelicery vznikly z prvního páru končetin. Jsou dvoučlánkové, a jak již bylo řečeno, otevírají se rovnoběžně s podélnou osou těla. V bazálním článku chelicery je umístěna jedová žláza, jejíž vývod ústí těsně pod špičkou druhého článku.
Druhý pár končetin se přeměnil v makadla (pedipalpy). Ty mohou mít u pavoukovců nejrůznější tvar, ale u sklípkanů mají podobu kráčivých nohou. Jsou ovšem o jeden článek kratší. Kyčelní články pedipalp (gnathocoxy) ohraničují spolu s horním (labrum) a dolním pyskem (labium) ústní otvor, kterým začíná trávicí trubice. Rozšířená představa, kterak pavouci vysávají kořist chelicerami, je tedy mylná. U dospělých samců mají pedipalpy také významnou úlohu při páření. V dospělosti se u nich mění poslední článek makadel v kopulační orgán, složený ze dvou základních částí. Vlastní zásobárna spermatu (bulbus) vybíhá ve špičatý útvar (embolus). Ten je při kopulaci zaváděn do spermaték samice. Celý orgán je v klidu sklopen, takže je na první pohled špatně viditelný.
Zbývající čtyři páry končetin slouží k pohybu. Jsou osmičlánkové a poslední dva články zpravidla nesou na spodní straně zvláštní chloupky (scopulae). Právě toto husté ochlupení tvořené kartáčky krátkých, na konci větvených chloupků funguje podobně jako přísavky gekonů a umožňuje sklípkanovi pohyb po hladkém povrchu (sklo, listy rostlin). Nejlépe je toto ochlupení samozřejmě vyvinuto u stromových sklípkanů, kde jsou koncové články končetin (zejména tarsus pedipalp a tarsus i metatarsus předních dvou párů noh) díky němu značně rozšířené a na první pohled upoutají svým duhovým leskem.
Zadeček sklípkanů je vakovitého tvaru, původní článkování lze vysledovat jen podle uložení některých důležitých orgánů.
Když majitel vidí podivné pohyblivé „broučky“ v srsti své kočky, nejčastěji jde o vnější parazité koček. Může jít o blechy, všenky, dravčíky nebo jiné paraziti u koček, kteří způsobují svědění, vypadávání srsti a podráždění kůže.
Paraziti v kočičí srsti jsou často patrní pouhým okem – nejčastěji jako malé světlé nebo nažloutlé pohyblivé ploštěnky u kořínků chlupů. U zanedbaných případů je vidět i poškozená srst, strupy nebo zvýšené škrábání.
Nejčastějšími parazity v teráriích jsou roztoči, červi nebo prvoci. Mohou být přineseni s novým zvířetem, substrátem nebo živým krmivem. Parazitární onemocnění oslabují imunitu a mohou být i smrtelná, pokud se neléčí.
Parazity u psů dělíme na vnitřní (endoparaziti), mezi něž patří tasemnice, škrkavky, srdeční parazité; a na vnější (ektoparaziti), mezi které patří blechy, vši, všenky, klíšťata, trudník, zákožka svrabová. Vnitřní paraziti napadají zejména střeva, játra a plíce, vnější napadají pokožku a srst. Šíří se přímo (od napadeného jedince) nebo nepřímo (od mezihostitele nebo přenosem vajíček).
Při výběru vhodné značky bychom se neměli spoléhat jen na reklamu nebo na osvědčené rady pejskařů, které potkáme v parku (i když někdy je dobrá rada nad zlato), ani na to, že určité granule pejskovi chutnají. Psům totiž mnohdy víc chutnají granule nekvalitní, které jsou dochucené solí a chemickými příchutěmi. Hlavním kritériem při rozhodování by mělo být jednoznačně složení krmiva! Pokud složení zhodnotíme jako kvalitní, vzorek několika značek pak můžeme předložit psovi, aby si sám vybral, které mu budou víc chutnat.
Při výběru bychom neměli hledět pouze na cenu, ale zejména na kvalitu. Mějme na paměti, že zdravý a dobře živený pes navštěvuje veterinárního lékaře pouze při prevenci. Proto není vhodné na výživě šetřit. U běžně aktivních dospělých psů je prvotním úkolem zajištění optimální tělesné hmoty, podpora zdravého zažívání a úprava kondice kůže a srsti.
Klíčem k výběru správného krmiva je vědět, jak číst údaje a etikety na obalu. Nejdůležitějším údajem je takzvané složení krmiva, které je povinné a kontrolovatelné. Bývá označováno jako „nejpravdivější údaj na pytli granulí“, protože výrobce musí v sestupné řadě podle hmotnosti deklarovat suroviny, které byly zpracovány při výrobě krmiva. Mnoho lidí se při výběru granulí řídí cenou, ale cena nemusí být vždy úměrná kvalitě. Nejdražší krmivo tak nemusí být to nejlepší. Spíše než cenou se tedy řiďte složením! Jistotou ale zůstává, že krmiva zakoupená v supermarketech či hypermarketech nebo takzvané ekonomické řady nemají s kvalitním krmením nic společného. Nekvalitní složení (hodně obilovin a soli, málo masa, chemická konzervace a podobně) je totiž jedním z hlavních znaků těchto granulí. V reklamách jsou mnohá krmiva prezentována jako vyvážená strava, ale prostudujeme-li si jejich složení, tak rychle pochopíme, jak na tom jsou doopravdy.
Při výběru krmiva bychom kromě kvality a ceny měli brát v potaz i dávkování krmiva. Dávkování totiž může výrazně ovlivnit výslednou cenu krmné dávky na den. U krmiv vyšší kvality obvykle stačí menší dávka krmiva, protože je výživnější. V konečném důsledku pak dražší granule mohou vyjít na stejnou částku, nebo dokonce levněji než granule levnější, ale s vyšším dávkováním. Nižší objemová dávka granulí spojená s krmením dvakrát denně také představuje nižší potenciální riziko torze žaludku (přetočení žaludku).
Suroviny, které byly použity pro výrobu krmiva, by měly být přesně pojmenované. Například „rýže“ místo „obiloviny“, „kuřecí tuk“ místo „živočišný tuk“, „kuřecí moučka“ místo „masová moučka“. Jinak nemůžete vědět jistě, co vlastně granule obsahují. Obecné názvy jednotlivých surovin místo konkrétního pojmenování vypovídají o nízké kvalitě produktu.
