Nemoc je zevní výraz procesů nebo stavů, které se odchylují ve větší nebo menší míře od normální funkce nebo normálního stavu zdravého organismu. Nemoci mohou být způsobeny zevními či vnitřními činiteli a mají charakter infekční nebo neinfekční. Některé nemoci zanechávají na orgánech změny různého charakteru, jiné probíhají tak, že je lze diagnostikovat pouze z projevů zvířete, jež jeví poruchu určité funkce.
Nemoci psů
Nemoci psů se dají rozdělit do několika kategorií podle postižení:
Nemoci pohlavního ústrojí – hnisavý zánět dělohy, zánět předkožky
Nemoci pohybového ústrojí – záněty svalů, kloubů a šlach, dysplazie kyčelních kloubů, zlomeniny kloubů, zlomeniny kostí, křivice
Nemoci nervového ústrojí – zánět mozku a míchy, otřes a zhmoždění mozku a míchy
Nemoci očí – zánět spojivek, zánět víček, vchlípení a vychlípení víček, suchý zánět rohovky a spojivky, zákal rohovky, zákal čočky
Nemoci uší – onemocnění zevního zvukovodu, krevní výlev v ušním boltci
Onemocnění kůže – zánět kůže, kopřivka, svrab
Parazitární onemocnění psů – škrkavky, tasemnice, blechy, vši, všenky, klíšťata
Infekční nemoci jsou nemoci, jejichž původci jsou živé mikroorganismy (patogenní bakterie, houby, viry, rickettsie, chlamydie, protozoa) schopné pronikat do organismu zvířat, vyvolat onemocnění a dále se přenášet na zdravé jedince.
Přenos infekčních nemocí je realizován přímým nebo nepřímým (zprostředkovaným) vzájemným kontaktem nemocného zvířete se zdravým. Bránou vstupu původce onemocnění je kůže a viditelné sliznice očí, dýchací, trávicí a močopohlavní systém.
Při prvních příznacích infekčního onemocnění psa je nutné vždy co nejdříve vyhledat veterinárního lékaře, který zvíře odborně vyšetří a zahájí odpovídající léčbu. Infekční onemocnění ohrožuje nejen zdraví a život postiženého psa, ale i ostatní psy, se kterými přijde do kontaktu.
Invaze cizopasníků, jak vnějších, tak vnitřních, způsobují značné komplikace zdravotního stavu u všech věkových kategorií psů. U štěňat mohou způsobovat i přímé ztráty uhynutím, často významnou měrou zasahují skrytě do vývinu a růstu a disponují organismus pro celou řadu onemocnění.
V naší poradně s názvem NEMOC? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Dominik Valeš.
Dobrý den
Náš kocour Cca 4-5 let, začalomu od spodu hnědnout pravé oko jinak je mel vzdi krasně zelené, taky mám pocit ze se potí nebot má navlhlou srst i kdyz nelezi na slunicku a horko tu neni. začínám o něj mít trochu strach bohuzel navstevu zverolekare si nyní nemuzu moc dovolit.. chtel sem se zeptat jestli to muze byt opravdu nejaka vazna nemoc a jestli je nutna navsteva lekare popripade jak kocourovi nejak pomoci? dekuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Pokud se oči u kočky najednou zdají být neobvykle hnědé, může vaše kočka trpět závažnějším zdravotním problémem. Změny barvy tohoto typu často naznačují nárůst červených krvinek v oční bulvě. To může být způsobeno traumatem očí, neobvyklou oční infekcí nebo dokonce kočičí leukemií nebo AIDS.
Je moc dobře, že věnujte pozornost barvě očí u své kočky. Vaše schopnost identifikovat širokou škálu problémů týkajících se zdraví koček, může být částečně nebo zcela závislá na vaší schopnosti rozpoznat změny barvy očí. Pokud oči vaší kočky neočekávaně mění barvu, shromážděte co nejvíce informací o zdraví vaší kočky a naplánujte schůzku s veterinářem. Vaše rychlá akce pomůže zajistit, aby byl váš veterinární lékař schopen identifikovat a léčit všechny základní zdravotní stavy, které jsou zodpovědné za změnu barvy očí.
Motolice je bezobratlý živočich spadající do kmene ploštěnců. Jedná se o hermafroditní (obojpohlavní) červy s plochým listovým tělem ve velikosti od několika milimetrů až do jednoho decimetru. Choroby vyvolané těmito červy jsou celosvětově rozšířené a zdaleka se neomezují jen na ryby. Známé jsou například jaterní motolice způsobující infekci zvanou fasciolóza, která postihuje savce, zejména skot, ale onemocnět jí může i člověk (nejvíce známých případů v Jižní Americe). Tito červi parazitují v jaterních žlučovodech. Motolice způsobují i další závažné onemocnění postihující rovněž člověka, a to schistosomózu (krevničku), která může mít střevní, jaterní nebo urogenitální charakter. Tato nemoc je vůbec nejčastější infekcí způsobenou parazitickými červy na světě – odhaduje se, že bylo infikováno přes 200 milionu lidí (z toho cca 80 % v Africe). My se však v tomto článku zaměříme na ty druhy motolic, které způsobují choroby rybím populacím.
Nemoci ryb způsobené motolicemi se souhrnně nazývají trematodózy, mezi závažné onemocnění se řadí například diplostomóza a postodiplostomóza (viz dále v článku). Trematodózy se dělí do dvou skupin, a to na nemoci, které způsobují dospělci těchto parazitů a ryba tak představuje definitivního hostitele, a na nemoci, které jsou vyvolané vývojovými stadii těchto parazitů, přičemž zde ryba vystupuje v roli mezihostitele. Motolice parazitující na rybách jsou obvykle velmi malé, jen ojediněle přesahují délku 1 cm. Jejich těla jsou opatřena přední a zadní přísavkou, jen motolice parazitující v krvi přísavky nemají, protože se pohybují volně v krevním oběhu a nemusí se přichycovat na tkáň svého hostitele.
Diplostomóza představuje velmi časté onemocnění oční čočky mnoha druhů ryb. Největší problémy pak způsobuje zejména u juvenilních (raných) stadií ryb. Původci onemocnění jsou metacerkárie (encystované larvy) motolice očníDiplostomum spathaceum a dalších druhů rodu Diplostomum. Konečným hostitelem tohoto parazita jsou rybožraví ptáci. Právě s jejich výkaly se vajíčka motolic dostávají do vody. Zde se z nich líhnou obrvené larvy (miracidia), které vnikají do svého prvního mezihostitele. Cerkárie následně ve vodě aktivně vyhledávají druhého mezihostitele, kterým jsou ryby. Těm pak pronikají přes kůži a žaberní lístky do organismu a krevním řečištěm se dostávají do oční čočky, kde se dále vyvíjejí v již zmiňované metacerkárie, které mají velikost 0,4–0,5 mm. Poškození ryb tímto parazitem je pak vyvoláno nejen cerkáriemi, které pronikají přes kůži a žábry do organismu, ale především metacekáriemi lokalizovanými v oční čočce. Na místech pronikání cerkárií u plůdku dochází k lokálnímu zčervená
Ve svém příspěvku LÉČBA PAPILOMATÓZY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel MVDr. Hrachová.
Dobrý den,
terapie uvedená v článku je pravdivá - většina papilomů je skutečně benigních a odezní spontánně v řádů týdnů až měsíců. Odstraňují se jen ty, které hnisají, krvácejí či překážejí - a to v době, kdy už nemoc kompletně propukla, jinak hrozí recidivy.
V minulosti se skutečně autogenní vakcíny používaly - v důsledku rizika maligního zvratu a malého efektu se od nich dnes upouští a nepoužívají se.
Co se týká přenosu na člověka - psí virová papilomatóza na člověka rozhodně přenosná není, nemusíte mít obavy.
Hezký den,
MVDr. Hrachová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jirka.
Dobrý den, dokázal by mi někdo poradit, zda se jedná o bradavici? Právě jsem se vrátil po 4 dnech ze zahraničí a fena mhouri oko a je jí to očividně nepříjemné..je možné, aby vyrostla za 4 dny bradavice v koutku oka? Předtím tam rozhodně nic neměla. Předem děkuji za jakoukoliv odpověď / radu.
Vašeho zakrslého králíka může například ohrozit kokcidióza, toto onemocnění způsobuje přemnožení bakterií ve střevech a játrech králíčka. Obvykle se kokcidióza může týkat králíčků starých do deseti týdnů.
Králíčka také může ohrozit svrab, který způsobují roztoči, na postiženém místě se pak vytváří strupy. Stejně jako když člověka postihne svrab, tak se usilovně škrábe, tak stejně reagují i králíčci. Nejčastěji svrab postihuje nos a uši.
Smrtelnou nemocí pro všechny králíky je králičí mor, který způsobí viry. Králičí mor se přenese přímým kontaktem s nemocným jedincem, nebo také bodnutím hmyzu. Proti této nemoci se králíčci očkují jednou zhruba za půl roku.
Další smrtelnou chorobou je myxomatóza, také způsobená virem. Nemoc se opět šíří například bodnutím hmyzu (např. komár). Opět se proti této nemoci králíčci očkují.
Zakrslého králíčka také může ohrozit rýma. Ta se projevuje stejně jako u lidí kýcháním a výtokem z nosu. Pokud je rýma infekční, tak může být také komplikovaná řadou dalších infekcí, tím se zhoršuje nejen průběh nemoci, ale i její léčení.
Dalším králičím onemocněním může být i pasteurelóza. I toto bakteriální onemocnění bývá pro králíka smrtelné, důležité je, jestli včas dostane léky. Nemoc se projevuje dýchacími problémy a způsobují ji hlavně hlodavci.
Stejně jako člověka, tak i zakrslého králíčka může postihnout průjem, který může být způsobený prochladnutím, zkaženou nebo příliš studenou potravou (například zelenina vyndaná čerstvě z lednice), ale i vlhkou podestýlkou. Pokud by králíčka průjem přeci jen zasáhl, je třeba králíčkovi 1 - 2 dny dopřát jen seno a vodu. Pokud by se ale průjem ani potom nezlepšoval, je třeba navštívit veterináře. Přesným opačným pólem je zácpa. Králíček trpící zácpou je nadmutý, nejí a viditelně se krčí. Opět to může být způsobenou prochladnutím, ale i také tím, že králíček prostě snědl to, co neměl. Ze stejného soudku je také možné nadmutí králíčka, které opět způsobí například studená, nebo mokrá zelenina. Takový králíček nesedí v křečích, spíše hodně polehává, protože nadmutí mu způsobuje problémy s dýcháním. U nadmutí je dobré vyhledat lékaře, abyste se ujistili, že se nejedná o symptom jiného onemocnění.
Králík také může onemocnět pseudotuberkulózou, která je dokonce přenosná na člověka. Takový králíček mívá problémy s dýcháním a hodně hubne.
Králíčka také může zasáhnout salmonelóza, která je stejně jako pseudotuberkulóza přenosná na člověka, naštěstí se u králíčků příliš nevyskytuje.
Další smrtelnou chorobou je tularemie, která se projevuje zduřením uzlin.
U králíčků především tedy u samic jsou samozřejmě možné záněty mléčných žláz (obvykle v době kojení mláďat, která mo
Ve svém příspěvku GELOREN DÁVKOVÁNÍ PRO ČLOVĚKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jarmila Doležalová.
Prosím o správné dávkování gelorenu pro koně-pro člověka,jaké užívat množství denně při váze 86 kg,nemám s tímto přípravkem prozatím vůbec žádnou zkušenost,předem děkuji za pomoc.J.Doležalová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milada.
Já si geloren kupuju a používám jednu oranžovou tabletu denně. Tabletu rozčtvrtím nožem a pak normálně rozkoušu a spolknu. Používám to vždycky tři měsíce 90 tablet, pak chvíli přestávka a znovu tři měsíce. Od té doby neznám bolesti v kloubech.
(latinsky keratitis) se klasifikuje dle hloubky postižení, dle etiologie či topografie. Povrchový zánět rohovky (latinsky keratitis superficialis), respektive povrchové eroze jsou nejčastěji následkem traumatizace rohovky a po odstranění příčiny dochází k jejich rychlému zahojení. Klinicky je patrný zvýšený výtok z mediálního očního koutku. Proces je bolestivý, pozorujeme fotofobii. Terapie je závislá na intenzitě a délce trvání onemocnění. Používáme lokální anestetika kombinovaná s antibiotiky.
Povrchový zánět rohovky s pigmentací
(latinsky keratitissuperficialis pigmentosa) se vyskytuje s predispozicí u pekinézů, lhasa-apso, ši-tzu, mopsů a bostonských teriérů. Nejčastější příčinou je chronická iritace očního bulbu při víčkové štěrbině u brachycefalických plemen. Mezi vyvolávající faktory patří districhiáza (řasa vyrůstající z hrany víčka), nosní záhyby, velká víčková štěrbina v kombinaci s prominující oční koulí a tím ztížené mrkání. To způsobuje nedostatečnou distribuci slzného filmu na povrchu rohovky. Pigment je ukládán do epitelu na centrální části rohovky. Vaskularizace je pouze v případě dlouhotrvající iritace. Terapeuticky je nezbytné odstranění etiologického činitele. V indikovaných případech, pokud uložený pigment vede k poruchám vidění, se může provést superficiální keratotomie. Ta vyžaduje opatrnost zejména u brachycefalických plemen. U nich je chronicky iritovaná rohovka slabší než v místě neiritovaném. Protože tím však neodstraníme vyvolávající příčinu, je nutno počítat s recidivami. Nejlepším krokem k omezení depozice pigmentu v rohovce je odstranění chronické iritace, případně využití antiflogistického účinku kortikosteroidů.
(latinsky keratitis superficialis chronica), známý též jako Oberreiterův syndrom německých ovčáků neboli Pannus, se nejčastěji vyskytuj mezi 1. až 6. rokem života. Onemocnění bylo popsáno i u belgických ovčáků, pudlů, jezevčíků, border kolií, greyhoundů, sibiřských husky a dalmatinů. Je to progresivní zánětlivé oboustranné onemocnění rohovky s nepříliš jasnou etiologií. Přisuzována je velká důležitost autoimunitním pochodům a ultrafialovému záření, protože byla prokázána korelace mezi nadmořskou výškou, teplejším ročním obdobím a výskytem onemocnění. Majitel si onemocnění všimne většinou v pokročilém stadiu, kdy jsou epitel a přední vrstva stromatu rohovky již silně pigmentovány a vaskularizovány. Vaskularizace a pigmentace postupně zachvacují celou rohovku. Jaká je prognóza? V případě postižení mladších zvířat (mezi 1. až 2. rokem života) lze očekávat výskyt závažnějších lézí. Pannus je charakterizován výskytem většího mno
Jedná se o onemocnění oční čočky. Původcem této choroby je metacerkárie motolice oční Diplostomum spathaceum a další druhy rodu diplostomum. Tyto motolice se v chovech i ve volné přírodě vyskytují zcela běžně a při masivní invazi mohou rybám způsobit závažné poškození zraku, vedoucí až k oslepnutí.
Metacerkárie jsou malí červíci nepřesahující 0,5 mm délky – v jedné oční čočce jich může být až několik desítek. U těchto parazitů hraje ryba roli druhého mezihostitele. V tomto případě bývá prvním mezihostitelem plovatka bahenní, konečným hostitelem je pak rybožravý pták (racek nebo volavka). Cílovým orgánem u ryb je oční čočka, v níž probíhá další vývoj v metacerkárie. Rybu pak musí pozřít rybožravý pták, v jehož střevě se vývojový cyklus uzavírá – parazit dospívá a začíná produkovat vajíčka.
Metacerkárie lokalizované v oční čočce poškozují její tkáň. První příznaky jsou drobné bílé čárky na čočce. Při masivním výskytu desítek metacerkárií pak dochází k zakalení čočky a postupnému oslepnutí. Nakonec dochází až k prasknutí čočky a jejímu vypadnutí z oční bulvy. Příroda se nám může zdát být krutá, ale je přitom fascinující a neuvěřitelně vynalézavá – i tento handicap mezihostitele přesně splní svůj účel. Slepé ryby totiž většinou přestanou přijímat potravu, pohybují se u hladiny a stávají se tak snadnou potravou pro rybožravé ptáky, v nichž se životní cyklus parazita završuje.
Léčba motolice je zdlouhavá, ale účinná, a to medikací přípravku s podílem látky praziquantelu. Praziquantel je širokospektré antiparazitikum. Doporučuje se k tlumení monogeneí, larev digeneí a tasemnic. Ve formě léčebných koupelí (2 až 10 mg/l po dobu 3 až 48 hodin v závislosti na druhu ryb a druhu parazitů) se používá k tlumení různých monogeneóz (daktylogyróz, gyrodaktylóz). Praziquantel se tak jeví jako perspektivní antiparazitikum.
Navzdory názvu žije a saje tento parazit nejenom na člověku, ale bez větších problémů cizopasí i na domácích zvířatech, zejména na psech, kočkách a vepřích. Příležitostně se může objevit i na jiných hostitelích. Blecha lidská byla nejhojněji rozmnožena v domácnostech od 14. do 19. století. Na přelomu 20. století ji vystřídala blecha psí, která převažovala až do 50. let, kdy začala být vytlačována blechou kočičí. Momentálně je blecha lidská zcela na ústupu. K jejímu potlačení přispěl vývoj a vliv hygienické úrovně obyvatelstva. Nicméně ještě i dnes je možné se s ní setkat. Od ostatních blech se velmi výrazně liší především absencí hřebenu na těle.
Blecha si dělá většinou takové cestičky, kde vás pokouše. To znamená, že se ráno vzbudíte a máte třeba 5 štípanců skoro v řadě nebo vedle sebe. Špatné je, že kousnutí není cítit. Kdyby ano, tak blechu prostě chytnete a utopíte.
Blecha obecná (Pulex irritans) je v Evropě nejčastější cizopasník člověka z řádu blech. Žije i na domácích zvířatech a na divoce žijících šelmách. Blecha je drobný bezkřídlý hmyz s tělem bočně zploštělým, s mohutně vyvinutým bodavě savým ústním ústrojím a s jednoduchou stavbou oka. Nohy jsou uzpůsobeny ke skákání. Blechy prodělávají proměnu dokonalou a dospělci cizopasí sáním krve na teplokrevných obratlovcích. Ve vztahu k člověku představuje blecha obecná přímého cizopasníka a přenašeče nemocí.
Tělo blech se skládá z hlavy, hrudi a zadečku. Dospělé blechy mají jednoduché oči a tělo vejčité, bočně zploštěné. Tělní obal je sklerotizovaný (ztvrdlý), porostlý nazad směřujícími štětinami, což usnadňuje pohyb srstí hostitele. Blecha obecná je 2–8 mm dlouhá. Její tělo je zbarvené od hnědé do černé (dle složení potravy). Hlava s charakteristickým zubem je zaoblená a těsně spojená s předohrudí, tu střechovitě překrývá límcem. Po obou stranách hlavy jsou hluboké žlábky, v nichž jsou v klidu ukryta kyjovitá tykadla, která nejsou symetrická. Před tykadlovým žlábkem leží jednoduché velké pigmentované oko. Oční štětina sedí vždy pod spodním okrajem oka. V zadní tykadlové části hlavy je další a jediná velká štětina. Předohrudní hřeben není vyvinut. Ústní ústrojí je bodací a sací. Oproti původnímu tvaru je značně pozměněno. K bodání a sání slouží bodec, na jehož zadní stěně je hluboký žlábek. Za účasti páru maxil (horních čelistí) blecha saje krev. U ústního ústrojí jsou nápadná čelistní a pysková makadla (čtyřčlenná), která chrání bodec. Pysková makadla zasahují asi do tří čtvrtin délky přední kyčle. Hruď (thorax) blechy je rozdělena na tři stejné části. Prostřední břišní část je přizpůsobena funkci skákání. Nohy blech mají mohutné kyčle, jsou porostlé
Mezi častá onemocnění kůže u koček patří plísňová kožní onemocnění.
Plísňová onemocnění jsou nejčastěji způsobena houbou patřící do skupiny nazvané dermatofyta – Microsporum canis. Tato nemoc je přenosná na člověka, a proto patří do infekčních nemocí zvaných zoonózy. Zdrojem této nemoci jsou nejčastěji nemocná zvířata, mohou to být ale i takzvaní asymptomatičtí nosiči. Jedná se o kočky, na kterých nejsou vidět žádné příznaky této nemoci, ale v jejich srsti houba přežívá a tím nakazí ostatní zvířata. Uvádí se, že tato houba je odpovědná za 90 % kožních plísňových onemocnění kočkovitých šelem (tento údaj platí pro naše geografické podmínky).
Mezi dalšího původce plísně řadíme Trichophyton mentagrofites, který se u koček vyskytuje jen zřídka a napadá především psy. Ostatní druhy plísní jsou velmi ojedinělé.
Lze říci, že toto onemocnění nejčastěji napadá jedince s oslabenou imunitou, kteří trpí ještě jinou chorobou, vyhublá nebo stresovaná zvířata, mladá nebo stará zvířata, která ještě, nebo už, nemají vybudovaný silný obranný systém. Ve větší míře jsou postiženy dlouhosrsté a polodlouhosrsté kočky. Pokud se onemocnění přenese na člověka, jsou napadeny nejčastěji děti, staří lidé nebo lidé s citlivou pokožkou. K přenosu dochází přímým kontaktem s postiženým zvířetem nebo s takzvaným nosičem. Zdrojem houby mohou být vypadané infikované chlupy, kousky odpadlé kůže. Přenašeči jsou i parazité – blechy nebo vši. Z tohoto důvodu nemoc nejčastěji postihuje kočky s volným pohybem nebo bezprizorní toulavé kočky.
Obě tyto výše uvedené houby parazitují na povrchových částech zrohovatělé kůže, a jelikož v infekčním stadiu nemohou samy proniknout do kůže, najdou si cestu přes drobné ranky nebo oděrky. Na kůži potom nacházíme zarudlá ložiska pokrytá šupinkami. Většinou se nejprve objevují na hlavě a šíří se dále po celém těle, kde vytvářejí mapovité skvrny. K plísním se mohou přidat i bakterie, které způsobují hnisání těchto postižených míst. Postižená místa silně svědí a kočka má tendenci si srst vytrhávat. Pokud plísně postihnou i drápky, začínají se lámat, což je pro kočku velmi bolestivé a často pak kulhá.
Než přistoupíme k samotné léčbě, měli bychom zjistit, zda kočka netrpí jinou nemocí a zda plíseň není jen doprovodné onemocnění vzniklé oslabením organismu. Často při vyléčení primárního onemocnění dochází k samovolnému vyhojení. Nesmíme zapomenout provést důkladné odblešení a odstranění jiných parazitů, kteří rovněž oslabují organismus. Při léčení samotné plísně budeme potřebovat pomoc veterinárního lékaře, neboť musíme rozlišit, o jaký druh plísně se jedná. Toto rozlišení je možné pouze kultivací seškrabaných kožních strupů a srsti. Další možností je vy
Krátkolebost francouzského buldočka s sebou nese hned několik zdravotních rizik. Jedním z nich je možnost výskytu dědičného rozštěpu patra u narozených štěňat, stálé potencionální nebezpečí v životě francouzského buldočka představuje náchylnost k snadnému přehřátí organismu. Relativně často se zástupci tohoto plemene potýkají s kožními problémy, k nimž inklinují v důsledku četných kožních záhybů na těle. Mezi další zaznamenané potíže podmíněné fyziologickou stavbou těla patří oční onemocnění a choroby kloubů a páteře. U některých zástupců plemene byla diagnostikována von Willebrandova nemoc (dědičné onemocnění podobné lidské hemofilii), psi s prokázanou dispozicí k tomuto onemocnění jsou vyloučeni z chovné linie.
Také větší velikost hlavy ve spojení s nepříliš širokou pánví u francouzského buldočka představuje významnou komplikaci při porodu. Velkohlavá štěňata přicházejí na svět poměrně hojně císařským řezem, který je jinak u psů prováděn spíše vzácně.
Časté jsou i oční potíže (rohovkový vřed, zánět rohovky, zelený zákal a jiné), protože oční bulvy jsou méně zanořené do očnic než při klasickém tvaru lebky a oční rohovka je tedy značně vystavená vnějšímu prostředí. Nezřídka je přitom neustále drážděna chlupy z obličejových kožních záhybů, což je vážným důvodem pro chirurgickou nápravu.
Pro francouzského buldočka je rovněž příznačný dwarfismus (trpasličí vzrůst) či chondrodysplazie. Tato genetická porucha metabolismu a růstu chrupavek a následná charakteristická deformace kostí se projevuje mimo jiné vznikem patologických prohnutí a deformací páteře a s tím souvisejícím sklonem k pohybovým potížím. Krátký stočený ocásek buldočků je projevem, který je vidět pouhým okem. Je však jen špičkou ledovce, protože na jiném místě páteře pouhým okem nezjistitelná deformace pacientovi vadí mnohem více, a aby byla odhalena, je nutný rentgen.
Jelikož se mýval snadno adaptuje na život v blízkosti člověka, zvyšuje se spolu s tím i pravděpodobnost přenosu nemocí. Za zdravotní riziko spojené s výskytem mývalů u nás je možné považovat zejména v Německu plošně prokázanou mývalí škrkavku Baylisascaris procyonis. Přitom zrovna mývalí škrkavka může být pro člověka i smrtelná.
Tyto šelmy také přenášejí nemoci, jako je leptospiróza a vzteklina, které jsou přenosné i na člověka a ohrožují tak naše zdraví.
Nakažení mývalové trusem vylučují vajíčka, ze kterých v lidském tenkém střevě může vyrůst až 20centimetrová hlístice. Larvičky vajíček se však mohou dostat i do jiných částí těla, mohou skončit pod kůží, v očích, a také v mozku. Podle dostupných zpráv je ovšem onemocnění velmi vzácné. O to více je fatální, většina nakažených buď zemře, nebo skončí s nevratnými neurologickými potížemi. Proti mývalí škrkavce totiž neexistují žádné účinné léky.
