Výběr plemene v současnosti mnohem častěji podléhá módním trendům než uvážlivému pořizování. Není smutnější pohled než na obézní border kólii v garsonce bez možnosti vyběhat se či provozovat nějaký psí sport. Před pořízením si upřímně řekněte, kolik času na pejska máte, jaké jsou finanční možnosti (i uživit maltezáčka bude snazší než bernardýna), zda nemáte alergii na psí srst či nepreferujete psy, kteří nelínají (pozor u většiny těchto plemen se srst musí upravovat), atd. V žebříčku našich preferencí se spolu s mnoha dalšími drží v současnosti tato plemena:
Německý ovčák
Jedná se o pracovně poměrně univerzální a inteligentní velké psí plemeno. Německý ovčák je skvělý hlídač a pes oddaný své rodině. Na výchovu a výcvik je nutné ale myslet již od štěněte a v klidu – pomocí hlasu, pozitivní motivace a pamlsků dosáhnete dobrých výsledků. Agresí a bitím docílíte opaku – vychováte bázlivého až nebezpečného psa pro sebe i okolí.
Široká psí skupina zahrnující dvě stálice - Labradora a Zlatého retrívra. Nicméně na oblíbenosti poslední dobou nabývají i Flat coated retrívr či Nova scotia duck tolling retrívr. Vášniví milovníci pohybu, vody, her jsou přátelskými a akčními parťáky do života. Plemena jsou poměrně snadno vycvičitelná a milují děti. Nicméně i tady je výchova důležitá, ať se nestanou velkými nekontrolovatelnými psy, kteří snadno (v dobrém úmyslu nadšení a vítání) porazí na zem právě příchozí návštěvu.
Veselý a akční pejsek díky velikosti vhodný do bytu. Nenechte se ale zmást roztomilým kukučem, je to přeci jen teriér, ač malý – tzn. tvrdohlavý a sebevědomý. Lze jej snadno rozmazlit, proto si hranice stanovte už od štěňátka. Všichni zástupci tohoto plemene mají přátelskou a hravou povahu.
Jedná se o lovecké plemeno zvyklé rozhodovat se na vlastní pěst, takže důsledná výchova je u něj zvlášť důležitá. Kromě loveckého využití pro práci v noře je stále častěji pořizován jako společník, pročež i tuto úlohu u aktivnějších lidí zvládá skvěle. Vyskytuje se ve třech formách srsti: dlouhosrsté, hladkosrsté a drsnosrsté.
Miniaturní psí plemeno velmi vhodné do bytu, které se spokojí s kratším venčením v parku, ale zvládne i delší procházku. Malý, křehký pejsek bude lepším společníkem pro starší lidi, než pro malé děti, u kterých je nutné mít oči na stopkách. I u tohoto plemena je důsledná výchova důležitá, čivava dokáže být i vrčící a kousavá.
Kočky s geny pro kadeřavou srst se objevovaly mezi kočkami odjakživa. Ne všechny geny jsou však stejné. Ve třicátých letech se na území Německa objevila kadeřavá kočka jménem Munk. Munk pocházel ze spáření ruské modré a hnědé angorské kočky a považuje se za nejstarší důkaz plemene nazývajícího se německý rex. Další zmínky o německém rexovi pocházejí z roku 1951. Kdy si lékařka Rosa Scheuer-Karpinová povšimla kudrnaté kočky v berlínské Hufenladově nemocnici. Kočku pojmenovala Ovečka a zkřížila ji s černým kocourem, který se také potuloval v okolí nemocnice. Všechna koťata měla klasickou rovnou srst. Až zpětné zkřížení Ovečky s jejím synem Fridolínem přineslo ovoce. Narodila se dvě kadeřavá koťata, a tak byla dokázána přítomnost mutace. Ovečku ještě několikrát spářila, čímž vytvořila základ plemene german rex. O pár let později se německý rex dostal do USA, kde byl křížen s oblíbenými cornish rexi, s nimiž měl stejný gen pro kadeřavou srst. Další podobné plemeno – devon rex má gen pro kadeřavost odlišný.
Německý rex má velmi milou a přítulnou povahu. Má rád společnost a nehodí se pro majitele, kteří jsou téměř celý den mimo dům. Rád se mazlí a vyžaduje pozornost svého pána. Jsou to kočky velmi inteligentní a temperamentní. Mají rády teplo, a proto se velmi dobře hodí do bytu. Němečtí rexové jsou výbornými lezci a akrobaty, neustále vás překvapují svými kousky a svou hravostí. Vůči ostatním kočkám se chovají dominantně. Německý rex chce být pánem bytu a dává to ostatním kočkám znatelně najevo. Vůči cizím lidem nebo dětem se chová kamarádsky a přístupně. Ke psům nejspíše zaujme podobný postoj jako k jiným kočkám, bude chtít být velitelem, a pokud se pes nepřizpůsobí, může dostat i pár pohlavků.
Německý rex je jedno ze čtyř plemen rexů, tedy koček s kadeřavou srstí. Dosahuje hmotnosti 3–5 kg. Stavbou těla se podobá obyčejné domácí kočce, srst je ale mírně zvlněná, jakoby po trvalé. Tělo je středně velké, silné a svalnaté, ale nikdy masivní nebo podsadité. Hruď je z profilu zakulacená a vysloveně silná. Záda jsou od ramen až po trup naprosto rovná. Standard německého rexe předepisuje jemné, středně dlouhé nohy. Tlapky jsou výrazné a mírně oválné. Ocas je středně dlouhý. Má silný kořen a směrem ke špičce se mírně zužuje. Žádoucí je dobré osrstění.
V kohoutku je kočka vysoká asi 30 cm, délka těla včetně ocasu pak činí kolem 80 cm. Kocouři jsou větší než samice a váží cca 3,5 až 7 kg, hmotnost koček se pohybuje od 2,5 do 4,5 kg.
Hlava plemene german rex je zakulacená s dostatečnou šířkou mezi ušima. Vnější linie hlavy by měla téměř rovně stoupat od tváří ke špičkám uší. Má vystouplé líc
Ve svém příspěvku DIVNE CHOVANI BETY B. se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jarmila Apolenarova.
Dobry den,kopupili j sme nove kaminky a umele kytky. Vymnenili stare. Beta sedi od te doby netecne,v pokoji mane 18 stupnu .Pred tim teplota nebyla vyssi a beta plula ,reagovala na zrcatko,jedla. Co s tim.Dekuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Michal.
To nemate topeni?? Se divim ze jeste zije. Predstavte si sebe v minus 10
Teddy je jemné a klidné zvířátko mazlivé povahy, a tak se hodí k dětem i ke starým lidem, aby jim pomáhal zahánět samotu. Samotný králíček díky své povaze k dítěti přilne a bude ho brát za svého kamaráda. A nezáleží na tom, zda to bude sameček či samička. Teddy je společenský a za péči a pozornost se odměňuje náklonností. Kvůli samotě někteří chovatelé doporučují pořídit si dva králíčky, kteří se spolu zabaví. Nejvhodnější jsou dvě sestry z jednoho vrhu nebo vykastrovaný sameček se samičkou. Tyto kombinace jsou zárukou, že se nebudou rodit mláďata, ale hlavně nebude nutné řešit spory a souboje.
V prvních dnech po přinesení králíka pečlivě sledujte, když ho necháte volně běhat. Pokud ho přistihnete při činu (čurá, dělá bobky), máte dvě možnosti:
vzít ho a odnést na toaletu;
dát mu na srozuměnou nesouhlasným tónem hlasu, že takto tedy ne, a bobky odnést do toalety a připadnou loužičku vysát papírovým kapesníkem. A až jej přistihnete na toaletě, mějte po ruce dobrotu, kterou ho odměníte, abyste ho pozitivně motivovali.
Postup č. 1je trochu problematický, protože králíci většinou nesnáší zvedání a přenášení (evokuje jim to pocit, kdy je v přírodě chytí dravec, oni letí vzduchem, nemohou utéct a je s nimi konec). Pokud tedy budete králíka na záchůdek přenášet, může se dost dobře stát, že se mu to nebude líbit, vaši ruku si spojí s nedobrovolným pobytem ve vzduchu a bude před vámi prchat, i když ho budete chtít jenom pohladit. Doporučujeme tedy používat spíše metodu č. 2.
Nečekejte zázraky během několika hodin nebo dnů. Některým králíkům trvá déle, než se na záchůdek naučí chodit. Základem je naučit králíka do toalety čurat. Bobky se časem přidají.
Králíkovi dejte do klece podestýlku okamžitě pouze do toalety a do zbytku klece kobereček. Pokud bude mít králík podestýlku jak v kleci, tak v místě vylučování, nebude mezi tím rozlišovat, a to ani za předpokladu, že bude podestýlka v kleci jiná, a na toaletu se nenaučí.
Mláďata v záchůdku často leží a odpočívají. Nebojte, s věkem je to přejde.
Někteří králíčci neradí chodí na rohový záchůdek. Tento problém lze vyřešit pořízením komfortnější obdélníkové toalety pro kočky. Umístěte králíkovi do pokoje alespoň jednu externí toaletu, kterou bude moct používat při pobytu mimo klec. V přírodě králíci nekonají potřebu do své nory a je možné, že váš králíček bude taky tak čistotný, že upřednostní vyprazdňování mimo klec. Někteří králíci chodí neradi na toaletu, pokud jsou jako podestýlka používány dřevité pelety. Je možné, že jim vadí rachot při doskoku do záchůdku nebo je tvrdé p
Ve svém příspěvku BETA BOJOVNICE NEMOCI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Monika Gregorová.
dobrý den chtěla jsem se zeptat co mám dělat moje betta pestrá je sameček a už 3 den je letargický a furt leží v jednom rohu a je v tom rohu skroucený a hlavu strká nahoru navíc ztrácí modrou barvu z šupinek a místo ní má šedobílou co mám dělat
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Karolina Vybochova.
Moje modrá beta bojovnice samecek stale lezi na umelem kaminku umele kytky nevim co mam delat uz 4den nic nesnedl a bojim se ze se mu neco stalo
Dala sem mu nove kaminky vymenila vodu ale nic
Také toto plemeno není příliš vhodné pro lidi, kteří nemají žádné zkušenosti se psy. Nevychovaný a dominantní pes může být velmi nebezpečný a mívá sklon k agresivitě, někdy může reagovat i na malé podněty útokem. Pokud je vydrážděn, zaútočí velmi tvrdě. Při správné výchově je svému pánovi oddaným společníkem, a pokud je k němu důsledná, respektuje i celou jeho rodinu. K cizím lidem je poněkud nedůvěřivý, ke známým návštěvám se chová přátelsky. Problémy mohou nastat při setkání s jinými psy, vůči nimž se tento pes chová dominantně a bojovně. Americký stafordšírský teriér se k dětem chová většinou mile a kamarádsky, při styku s malými dětmi je však nutný dohled. Při správné výchově se může mnohému naučit a stává se psem přítulným a poslušným.
Toto plemeno je vhodné chovat v bytě, kde je mu umožněn neustálý kontakt s jeho pánem. Pokud je celoročně umístěn venku v kotci, potřebuje zateplenou, nejlépe mírně vyhřívanou boudu, protože poměrně špatně snáší umístění v chladných prostorách. Americký stafordšírský teriér není klasickým služebním plemenem. Vyhovují mu krátké, silové výkony.
Ačkoli se to na první pohled nemusí zdát, je to pes vhodný k dětem i do bytu. Je to totiž typický ochranitel a obranář. Přestože je příslovečně odvážný, pokud je správně vychován, není nikdy agresivní. Pokud však byl vychován nedůsledně, může být agresivní vůči jiným psům a nedůvěřivý k cizím lidem. Přeci jen jsou v jeho krvi geny zápasníků. Někdy je poněkud tvrdohlavý, a proto vyžaduje opravdu disciplínu. Je velmi pohyblivý a čilý a neobyčejně zvídavý ke svému okolí. Je to dobrý krysař, ale i osobní strážce. Ve vypjatých situacích se umí rychle a správně rozhodnout, jinak je ale klidný a mírný.
Americký stafordšírský teriér má stejné předky s americkým pitbulteriérem, jsou jimi angličtí bulteriéři, v podstatě jde o dvě linie jednoho plemene. Spolu s anglickými přistěhovalci přišla do Ameriky i jejich vášeň psích zápasů a bulteriéři. Nový osadníci používali bulteriéra kromě zápasů i na lov škodné, jako jsou kojoti a červení rysy. Přibližně do roku 1935 se jednalo o čistě pracovního tvrdého psa, u kterého nebyl rozhodující exteriér, ale pracovní vlastnosti, povaha a „game“ (bojovnost). Čím dál častěji se však kladl větší důraz na exteriér. Chovatelé se rozdělili na dva tábory. Jedni upřednostňovali dále pracovní kvality a „game“ a chovali svého pitbula s proměnlivým exteriérem a vysokou bojechtivostí, ti druzí začali klást důraz na líbivý vzhled a jednotnost bez pracovních kvalit. Z těchto psů vznikl americký stafordšírský teriér.
Ve svém příspěvku VÝMARSKÝ OHAŘ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kateřina kempfová.
dobrý den chtěla jsem se zeptat jak často se musí chodit ven, chodíme s ním třikrát denně a je pořád aktivní. Děkuju kempfová kateřina
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Golik.
Dobrý den,chceme si pořídit do bytu pejska výmarského ohaře a chtěli bychom bližší informace ohledně venčení,stravy atd.abychom se mohli rozhodnout ,zda ho zvládneme
Navzdory názvu žije a saje tento parazit nejenom na člověku, ale bez větších problémů cizopasí i na domácích zvířatech, zejména na psech, kočkách a vepřích. Příležitostně se může objevit i na jiných hostitelích. Blecha lidská byla nejhojněji rozmnožena v domácnostech od 14. do 19. století. Na přelomu 20. století ji vystřídala blecha psí, která převažovala až do 50. let, kdy začala být vytlačována blechou kočičí. Momentálně je blecha lidská zcela na ústupu. K jejímu potlačení přispěl vývoj a vliv hygienické úrovně obyvatelstva. Nicméně ještě i dnes je možné se s ní setkat. Od ostatních blech se velmi výrazně liší především absencí hřebenu na těle.
Blecha si dělá většinou takové cestičky, kde vás pokouše. To znamená, že se ráno vzbudíte a máte třeba 5 štípanců skoro v řadě nebo vedle sebe. Špatné je, že kousnutí není cítit. Kdyby ano, tak blechu prostě chytnete a utopíte.
Blecha obecná (Pulex irritans) je v Evropě nejčastější cizopasník člověka z řádu blech. Žije i na domácích zvířatech a na divoce žijících šelmách. Blecha je drobný bezkřídlý hmyz s tělem bočně zploštělým, s mohutně vyvinutým bodavě savým ústním ústrojím a s jednoduchou stavbou oka. Nohy jsou uzpůsobeny ke skákání. Blechy prodělávají proměnu dokonalou a dospělci cizopasí sáním krve na teplokrevných obratlovcích. Ve vztahu k člověku představuje blecha obecná přímého cizopasníka a přenašeče nemocí.
Tělo blech se skládá z hlavy, hrudi a zadečku. Dospělé blechy mají jednoduché oči a tělo vejčité, bočně zploštěné. Tělní obal je sklerotizovaný (ztvrdlý), porostlý nazad směřujícími štětinami, což usnadňuje pohyb srstí hostitele. Blecha obecná je 2–8 mm dlouhá. Její tělo je zbarvené od hnědé do černé (dle složení potravy). Hlava s charakteristickým zubem je zaoblená a těsně spojená s předohrudí, tu střechovitě překrývá límcem. Po obou stranách hlavy jsou hluboké žlábky, v nichž jsou v klidu ukryta kyjovitá tykadla, která nejsou symetrická. Před tykadlovým žlábkem leží jednoduché velké pigmentované oko. Oční štětina sedí vždy pod spodním okrajem oka. V zadní tykadlové části hlavy je další a jediná velká štětina. Předohrudní hřeben není vyvinut. Ústní ústrojí je bodací a sací. Oproti původnímu tvaru je značně pozměněno. K bodání a sání slouží bodec, na jehož zadní stěně je hluboký žlábek. Za účasti páru maxil (horních čelistí) blecha saje krev. U ústního ústrojí jsou nápadná čelistní a pysková makadla (čtyřčlenná), která chrání bodec. Pysková makadla zasahují asi do tří čtvrtin délky přední kyčle. Hruď (thorax) blechy je rozdělena na tři stejné části. Prostřední břišní část je přizpůsobena funkci skákání. Nohy blech mají mohutné kyčle, jsou porostlé
Ve svém příspěvku BOULE POD KŮŽÍ NA BRISE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petr Mikulec.
Zakoupíte krušinu olšovou-kůra/ latin.frangula alnus/,třezalku a měsíček , 1/2 kostky vepřového sádla cca 125g. Na pánvi rozpustíme sádlo na mírném ohni, aby se nepřepálilo, do něho nasypeme 34 g krušiny a toto pomalu vaříme na mírném ohni 1 hod.tak, aby sádlo s bylinou jen mírně probublávalo, pomalu jemně mícháme, když by se vám zdálo, že je sádla málo můžete malinko přidat, tak aby se krušina v sádle vařila a ne smažila.!! 1 minutu před koncem vaření přisypete 17g třezalky a 17 g měsíčku, a mícháte a vaříte 1 min. Pak odstavte a pánev přikryjte poklicí a nechejte stát přes noc/ asi 12hod./ Druhý den opět zahřejete tak, aby toto vše bylo tekuté a přecedíte přes nějaké plátno nebo hustý cedník do uzaviratelné nádobky- nejlépe skleněné/ např. od přesnídávky nebo od krému,od džemu./ Po vychládnutí a ztuhnutí je mast hotová.Skladujte v chladnu ale nemrazit, nejlépe dole v lednici. Vtírejte 3x denně do kůže.,/ přímo na bulku/ nejlépe jemně oholené, aby se mast dobře vstřebala. Vtírejte tak dlouho až uvidíte znatelné zmenšování bulky, až do úplného vymizení - u nás to trvalo asi 1 měsíc a už je to rok a nic dalšího se neobjevilo. Držíme vám palce!!! Mikulcovi z Opavy.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jirí.
Dobrý den, určitě bych použil místo sádla lůj z hovězích kostí, ten je tuhý více než sádlo a je lepší na kůži a lépe vstřebatelný, dá se použít i s kokosovým olejem . Tchýni to vařím už několik let používá to na vysušené nohy při cukrovce.
Bišonek je společenský pes, který potřebuje být mezi lidmi. Je to jeho základní potřeba, potom je to veselý, temperamentní a hravý pes. Jeho povaha je vyrovnaná, přítulná, bez známek agresivity, přestože je bišonek nebojácný pes. Vyniká svou přirozenou inteligencí, díky níž se velice rychle učí to, co je od něj žádáno. Jeho vztah k dalším možným zvířatům v rodině je bezproblémový, k dětem se chová stejně přítulně jako k dospělým, pokud mu samozřejmě neubližují. Vzhledem k jeho velikosti je to nenáročný pejsek, vhodný i do toho nejmenšího bytu.
Předchůdce tohoto plemene je možné zcela prokazatelně hledat již ve starověku. Tehdy patřili ke skupině takzvaných bílých „dámských“ psíků. Jejich obliba pokračovala a dále stoupala i ve středověku, kdy se chovali především na francouzském a italském královském dvoře. Postupným dalším šlechtěním vznikla v období mezi dvěma světovými válkami současná podoba a standard plemene bišonek.
Bišonek je malý pes s kadeřavou srstí a veselým výrazem očí. Srst má hedvábně jemnou, visící dolů ve spirálách dlouhých nejméně 7 cm. Barva srsti je u bišonka vždy pouze bílá, někdy s možnými bledě béžovými znaky.
Minimální přípustná výška psů je 27 a fen 25 cm. Váha bišonka se pohybuje od 4 do 6 kg. Tělo je dobře stavěné s výrazně vyvinutým hrudníkem a silně vtaženou částí slabin. Hřbet se směrem k ocasu svažuje, ocas je nasazený ve hřbetní rovině a stáčí se zpět přes záď. Není ale zatočený. Nohy bišonka jsou rovné, navzájem rovnoběžné a mají jemné kosti. Vzhledem k celé velikosti je krk poměrně dlouhý. Hlava působí kulatým dojmem díky střihu, ale tvar lebky je spíše plochý. Uši má bišonek svěšené dolů, sahají zhruba do poloviny délky tlamy. Oči mají kulatý tvar a jsou velké a vždy tmavé.
Největší díl péče a starostlivosti se u bišonka zcela přirozeně váže k jeho srsti. Ta vyžaduje skutečně každodenní pročesávání až na kůži a pravidelné přistřihování. V ideálním případě by se srst bišonka měla stříhat alespoň jednou za dva až tři měsíce, ale v případě výstav je to nutné i častěji. Střih je nejlépe ponechat odborníkům v psím salonu, vycházet se musí i z oblastních tradic, které jsou ve světě i v rámci Evropy různé. Srst je rovněž nutné pravidelně umývat kvalitním psím šamponem, aby se udržela krásně sněhově bílá.
Protože má bišonek velice hustou a dlouhou srst, je důležité stále kontrolovat okolí očí, aby zde bujně rostoucí chlupy nedráždily oči nebo nepřekážely vidění. Na spodní části tlapek mezi jednotlivými polštářky někdy vyrůstají přebytečné, dlouhé chlupy, které je také třeba vystříhávat, aby psu nepů
Ve svém příspěvku PŘÍPRAVA KRUŠINOVÉ MASTI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petr Mikulec.
Zakoupíte krušinu olšovou-kůra/ latin.frangula alnus/,třezalku a měsíček , 1/2 kostky vepřového sádla cca 125g. Na pánvi rozpustíme sádlo na mírném ohni, aby se nepřepálilo, do něho nasypeme 34 g krušiny a toto pomalu vaříme na mírném ohni 1 hod.tak, aby sádlo s bylinou jen mírně probublávalo, pomalu jemně mícháme, když by se vám zdálo, že je sádla málo můžete malinko přidat, tak aby se krušina v sádle vařila a ne smažila.!! 1 minutu před koncem vaření přisypete 17g třezalky a 17 g měsíčku, a mícháte a vaříte 1 min. Pak odstavte a pánev přikryjte poklicí a nechejte stát přes noc/ asi 12hod./ Druhý den opět zahřejete tak, aby toto vše bylo tekuté a přecedíte přes nějaké plátno nebo hustý cedník do uzaviratelné nádobky- nejlépe skleněné/ např. od přesnídávky nebo od krému,od džemu./ Po vychládnutí a ztuhnutí je mast hotová.Skladujte v chladnu ale nemrazit, nejlépe dole v lednici. Vtírejte 3x denně do kůže.,/ přímo na bulku/ nejlépe jemně oholené, aby se mast dobře vstřebala. Vtírejte tak dlouho až uvidíte znatelné zmenšování bulky, až do úplného vymizení - u nás to trvalo asi 1 měsíc a už je to rok a nic dalšího se neobjevilo.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Tamara.
Dobrý den,
naše fenka má taky lipom, veterinář řekl zkusit mast a potom se uvidí. Tak jsem se ji snažila vyrobit, ale když jsem přidala 17g měsíčku, tak se sádlo úplně "vcuclo" a skoro nic jsem zpátky nepřecedila, jen mi zůstala hromada hodně mastných bylin. Je správně těch 17 g měsíčku? Děkuji.
Turecká angora je považována za jedno z nejstarších plemen koček. Pochází z náhorních rovin jižního Kavkazu, kde za drsných podmínek žily tyto kočky po staletí. V Turecku se bíle zbarvená angora postupně stávala kočkou posvátnou. Bílé angory jsou součástí tureckých ZOO, kde je o ně pečováno jako o národní dědictví. První turecká angora se do Evropy dostala asi v 16. století.
Turecká angora patří do skupiny polodlouhosrstých koček. Vyznačuje se elegancí, půvabem a pružností. Tělo má jemnou stavbu kostry, je štíhlé, s nepříliš silně vyvinutým hrudníkem. Hlava posazená na středně dlouhé, štíhlé a půvabné šíji je malá až středně velká, klínovitá, v horní části široká a lehce se zužující do špičky směrem k bradě. Brada je jemně zaoblená. Nos je středně dlouhý bez stopu. Uši jsou dlouhé, zašpičatělé, široké v nasazení a dobře osrstěné s chomáčky chlupů uvnitř boltců; na hlavě jsou vysoko nasazené a jsou vzpřímené. Oči jsou velké ve tvaru mandle a směřují lehce šikmo vzhůru. Končetiny jsou dlouhé, zadní jsou delší než přední. Tlapky má turecká angora malé, jemné a kulaté. Měly by mít elegantní chomáčky chlupů mezi prsty. Ocas je dlouhý, sbíhající se do špičky, v nasazení silný, na konci úzký a dobře osrstěný. Srst je na celém těle středně dlouhá, na límci pak dlouhá. Je hedvábná a splývavá, na břiše lehce zvlněná, bez podsady. Chlupy jsou velmi jemné a mají hedvábný lesk. Vyskytuje se v barvě bílé, ale dnes již i v jiných barvách.
Kočky jsou středně velké, s váhou kolem 4,5 kg, kocouři pak o něco větší a těžší. Délka života je okolo 10 let, ale mohou se dožít i více let.
Povahou se turecká angora poněkud liší od jiných koček. Více než na svém domově lpí na svém pánovi, kterého si sama vyvolí. Těší jí pochvala, proto lehce zvládá různé úkony včetně aportování. K ostatním zvířatům v rodině je tolerantní a se psy dokonce často uzavírá přátelství. Turecká angora je mimořádně odolná, přizpůsobivá a vyznačuje se přátelským temperamentem. Je citlivá a inteligentní. Má ráda určitý prostor k pohybu, miluje horní sféry bytu, snadno se naučí chodit na vodítku, ale velmi dobře se chová i v menším bytě. Svou nespokojenost dává najevo hlasitým mňoukáním. Má ráda, když je jí věnována pozornost, a s oblibou se předvádí. Turecká angora je časově náročná, ani ne kvůli své srsti, ale kvůli své potřebě být neustále nablízku člověku, který se jí plně věnuje.
Péče o srst je snadná. Přestože má delší srst, neplstí se, a proto nepotřebuje denní vyčesávání. Turecká angora velmi ráda šplhá po vyvýšených místech, takže jí můžete udělat radost nějakou důmyslnou prolézačkou.
