Naštěstí nežijeme v dobách minulých, kdy si lovci mohli střílet, co chtěli a kdy chtěli. Takový to způsob lovu, který byl v předcházejících staletí běžný všude po světě, zapříčinil, že dnes je řada druhů zvířat kriticky ohrožena, nebo dokonce již zcela vyhubena. Povolení k lovu má tedy smysl, a je třeba ho vždy respektovat.
Lov jelena odstřelem
Jedná se o nejčastější zákonem povolený lov jelenů. Takovýmto způsobem je možné lovit společně i samostatně. Jelen je vždy loven kulovnicí. Jak by měl probíhat společný lov jelena je dáno zákonem.
Osamělý lov
Čekaná
Pod pojmem čekaná je myšlen způsob lovu, při němž si myslivec vyhlédne vhodné místo, a na něm čeká, až se zvěř objeví. V místech, kam zvěř chodí nejčastěji, si myslivci staví kazatelny a posedy, z nichž mohou zvěř pohodlně pozorovat, mají lepší rozhled po okolních houštinách, zároveň je pak střelba bezpečnější a jistější. Je také menší pravděpodobnost, že zvěř myslivce navětří, když bude na posedu, než kdyby se skrýval někde na zemi v houští.
Obvykle se volí místo u houštin, odkud zvěř vytahuje nebo kam zatahuje, blízko u ochozů, kudy zvěř přichází, na okrajích luk, polí, kam zvěř vychází za potravou, blízko kališť i říjišť.
K úspěšné čekané je zapotřebí mít dobrý úkryt, příznivý vítr (musí foukat od zvěře k lovci, v opačném případě by zvěř lovce ucítila a nepřišla by na dostřel). Důležité je také správné chování lovce, který musí být co nejvíce potichu (oblečení musí být z nešustivého materiálu, neměl by mluvit, pokud má s sebou psa, ten nesmí štěkat), nesmí si nijak svítit (i světlo z mobilu by ho mohlo prozradit). Stejně tak může lovce prozradit i kouř, kuřáci si tedy v době čekané musí cigaretu odpustit.
Na čekanou chodí myslivci nejčastěji ráno a večer. Je důležité přijít o něco dříve, než se k místu přiblíží zvěř. A už při příchodu je třeba být co nejtišší a nebudit nijak pozornost.
Tímto způsobem lovu se loví nejen jeleni, ale veškerá spárkatá zvěř. Má totiž řadu výhod, v honitbě působí nejméně rušivě a zároveň poskytuje lovci dostatek času, aby si zvěř před výstřelem pořádně prohlédl a zhodnotil ji z hlediska chovnosti a odstřelu. Pokud je v místě navíc vybudovaná kazatelna, jedná se o velmi pohodlný způsob lovu.
Šoulačka
I tento způsob lovu je v honitbách velmi častý. Jde o to, že myslivec se pohybuje honitbou (= šoulá se), snaží se zvěř vyhledat, přiblížit se k ní a pak ji ulovit. K vyhledávání zvěře mu při tomto způsobu lovu mohou hodně pomoci jeho znalosti o chování zvěře, jejich zvycích, stopách, ložích, důležité je, aby také lovec poznal trus zvířete, které loví, aby nakonec nepronásledoval jinou zvěř. Stejně jako při čekané, i při šoulačce se musí lovec snažit pohybovat co nejvíce potichu. Při cestě lesem se lovec snaží co nejvíce se skrývat, a přitom pozorně sledovat své okolí a zároveň naslouchat zvukům lesa, protože i hlasy ptáků mu mohou napovědět, kde se zvěř ukrývá.
Ve svém příspěvku BETTA BOJOVNICE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Venda.
Dopřejte vašemu beťákovi slanou koupel. Slaná voda ho zbaví této nemoci. V čase, kdy bude ryba v soli, vyčistěte akvárko horkou vodou a vydesinfikujte ho savem. Pak do čisté vody rybu přeneste. Slanou koupel uděláte rozmícháním 5 litrů vody a 0,5 kg soli. Ryba se začne olupovat a tím se zbaví nemoci. Ryba musí být stále v teplé vodě o teplotě, na kterou je zvyklá.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Veronika.
V České republice je lov zvěře blíže specifikován (určena doba lovu jednotlivých druhů zvěře a stanoveny podmínky lovu) v zákoně o myslivosti č. 449/2001 Sb. V páté části, III. – V. hlavě a ve vyhlášce Mze č. 245/2002 Sb., ve znění vyhlášky č. 480/2002 Sb. Zároveň se lovu věnuje také myslivecký řád ČMMJ v kapitole Lov zvěře a v kapitole Myslivecká morálka, zvyky a tradice.
Způsob lovu zvěře vždy závisí i na jeho druhu. Jinak se loví zvěř spárkatá a jinak zvěř drobná. U mysliveckého lovu je zároveň také velmi důležité mít na paměti, že žádný lov by neměl být nekontrolovatelný, cílem žádného myslivce by nikdy nemělo být vyhubit co nejvíce zvěře. Myslivec svým lovem jen pomáhá regulovat počet kusů zvěře v přírodě. Zároveň se v dnešní době nevyužívá lovu zvěře do smrtících pastí. V neposlední řadě je vždy potřeba mít na paměti, že myslivec by měl vystřelit na zvěř jen v tom případě, že ji stoprocentně rozeznal, a nedošlo tedy k žádné záměně (druhu zvěře, pohlaví, věku atd.).
Řádný myslivec se také na lov nevypraví jen tak v oblečení, v němž chodí běžně doma, jen s kulovnicí přes rameno. Kromě lovecké výzbroje (lovecké zbraně chladné a palné, optika) musí mít také loveckou výstroj. Jejíž součástí je lovecký úbor (pokrývka hlavy, plášť, oblek, obuv), loveckou brašnu (nebo batoh), případně hůl (opěrná hůl slouží k bezpečnějšímu zamíření), sumku na kulové náboje. Pokud myslivce předpokládá při lovu čekání, může se vybavit také trojnožkou k usednutí, nebo sedací holí. Při společných lovech musí mít vedoucí honu také loveckou trubku k hlášení povelů.
Při lovu jakékoliv zvěře je vždy důležité před výstřelem zvěř správně posoudit (např. poznat jestli zrovna tento kus je možné v určitém období lovit). Lovci obvykle posuzují před lovem výživný stav jelena, jeho držení těla, chůzi, zranění, abnormality, kůži, srst, tělesné otvory i hlasové projevy.
Pokud je výživný stav jelena méně dobrý, pozná to lovec tak, že jsou vidět kosti lopatky, pánve i žebra. Příčinou mohou být různá onemocnění, ale i zranění, nedostatky ve výživě, nebo i vliv může mít pohlavní aktivita v říji.
I nápadně změněné držení těla je způsobené často zraněním, nemocemi, parazity, případně ale i vrozenými abnormáliemi, nebo vyčerpáním.
Za špatnou chůzi jelena se považuje kulhání, vrávorání, narážení do překážek, i jiné změny v pohybu.
Před lovem musí lovec sledovat i ostražitosti jelena. Sleduje, jeho pozornost vůči okolí i vůči jiné zvěři, jeho chování v tlupě, častost jištění. Lovec sleduje také nápadné změny na kůži či srsti: jestli barva odpovídá ročnímu období, jestli je srst lesklá / matná, zkoumá se i hladkost srsti, jestli nemá na těle místa bez srsti. Kůže a srst jsou důležité pro posouzení celkového zdravotního stavu zvířete.
U jelena se také zkoumají jeho hlasové projevy, jestli nenaříká (příčinou by mohla být silná bolest, nebo velký strach), jestli nekašle, nefuní, nechroptí.
Ve svém příspěvku ZLAMANA SRST se k tomuto tématu vyjádřil uživatel MVDr. Michaela Čupová .
Dobrý den,
ložisko vypadaných – zlámaných - chlupů může mít řadu příčin. U všech dermatologických pacientů, včetně Vašeho německého ovčáka, jsou velmi důležité další anamnestické údaje (např.: jaký je věk psa?, léčí se s nějakou nemocí?, svědí jej postižené místo?, je oblast vypadaných chlupů zarudlá, zánětlivá či šupinatějící?, rozšiřuje se dané ložisko?, atd.). Příčiny mohou být jak kožního původu (parazitární, bakteriální, plísňové onemocnění, alergie, aj.), jednak mohou poukazovat např. postižení jater či štítné žlázy.
Co se týká změny krmení, na trhu je celá řada kvalitních i méně kvalitních krmiv, přičemž reklama rozhodně neznamená vždy kvalitu. Pokud by problémem opravdu byla alergie na krmení, jsou na trhu dostupné granule např. značky Royal canin či Hills, označené přímo jako hypoalergenní.
Ke zlepšení kvality srsti můžete pejskovi přidávat do krmení kvalitní lososový olej a doplňky stravy pro psy s obsahem biotinu a zinku. Problém ale vyřeší hlubší diagnostikou pouze veterinární lékař.
Hezký den,
MVDr. Michaela Čupová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Blanka Horáková .
Dobrý večer, naše fenka má 1 a půl roku. Vyšetření na štítnou žlázu a krevní obraz měla v pořádku. Krmivo máme Meradog. Postižené místo zlamane srsti se mírně rozšiřuje. V postizenem místě nemá žádné šupiny ani zarudlé skvrny. Děkuji Horáková
Nemoci pohlavního ústrojí – hnisavý zánět dělohy, zánět předkožky
Nemoci pohybového ústrojí – záněty svalů, kloubů a šlach, dysplazie kyčelních kloubů, zlomeniny kloubů, zlomeniny kostí, křivice
Nemoci nervového ústrojí – zánět mozku a míchy, otřes a zhmoždění mozku a míchy
Nemoci očí – zánět spojivek, zánět víček, vchlípení a vychlípení víček, suchý zánět rohovky a spojivky, zákal rohovky, zákal čočky
Nemoci uší – onemocnění zevního zvukovodu, krevní výlev v ušním boltci
Onemocnění kůže – zánět kůže, kopřivka, svrab
Parazitární onemocnění psů – škrkavky, tasemnice, blechy, vši, všenky, klíšťata
Infekční nemoci jsou nemoci, jejichž původci jsou živé mikroorganismy (patogenní bakterie, houby, viry, rickettsie, chlamydie, protozoa) schopné pronikat do organismu zvířat, vyvolat onemocnění a dále se přenášet na zdravé jedince.
Přenos infekčních nemocí je realizován přímým nebo nepřímým (zprostředkovaným) vzájemným kontaktem nemocného zvířete se zdravým. Bránou vstupu původce onemocnění je kůže a viditelné sliznice očí, dýchací, trávicí a močopohlavní systém.
Při prvních příznacích infekčního onemocnění psa je nutné vždy co nejdříve vyhledat veterinárního lékaře, který zvíře odborně vyšetří a zahájí odpovídající léčbu. Infekční onemocnění ohrožuje nejen zdraví a život postiženého psa, ale i ostatní psy, se kterými přijde do kontaktu.
Invaze cizopasníků, jak vnějších, tak vnitřních, způsobují značné komplikace zdravotního stavu u všech věkových kategorií psů. U štěňat mohou způsobovat i přímé ztráty uhynutím, často významnou měrou zasahují skrytě do vývinu a růstu a disponují organismus pro celou řadu onemocnění.
Vlk v ČR není pro člověka běžně nebezpečný. Přímé útoky jsou extrémně vzácné a většina vlků se lidem aktivně vyhýbá.
Riziko útoku vlka na člověka je v českých podmínkách minimální, protože vlk má přirozený strach. Problém může nastat pouze při ztrátě plachosti nebo přikrmování. Z praxe vyplývá, že nejdůležitější je vlka nevyhledávat a nenechat ho zvyknout si na lidskou přítomnost.
Kolik vlků je v ČR aktuálně?
Počet vlků v ČR se odhaduje na zhruba 100 až 150 jedinců. Přesné číslo se mění podle sezóny a nových vrhů.
Počet vlků v ČR vychází z monitoringu smeček, fotopastí a genetických analýz. Důležité je, že vlci nejsou rovnoměrně rozloženi, ale soustředí se do konkrétních oblastí. V běžném životě to znamená, že většina lidí se s vlkem nikdy nesetká.
Kde je největší výskyt vlka v Česku?
Největší výskyt vlka v ČR je v pohraničních horách. Typicky Šumava, Krušné hory, Liberecko a Jeseníky.
Mapa výskytu vlka ukazuje tato území jako stabilní, ale i tam je reálné setkání vzácné. Vlk se pohybuje na velkých územích a většinou zůstává skrytý. Zkušenost z terénu ukazuje, že mnohem častěji najdete stopu než samotného vlka.
Může vlk napadnout psa?
Ano, vlk může napadnout psa. Riziko existuje hlavně u volně pobíhajících psů.
Vlk a pes jsou konkurenti nebo kořist, záleží na situaci. Největší riziko je v noci a v oblastech s výskytem vlků. Pes bez dozoru může vlka vyprovokovat nebo být považován za kořist. Doporučení z praxe je jasné: mít psa pod kontrolou a nepouštět ho na volno v rizikových oblastech.
Jak poznám stopu vlka?
Stopa vlka je užší, delší a pravidelnější než u psa. Typická je přímá linie chůze.
Rozdíl stopa vlk vs pes spočívá v symetrii a směru. Vlk šetří energii a chodí rovně, zatímco pes se pohybuje chaotičtěji. Z vlastní zkušenosti platí, že bez měření je určení velmi nepřesné a většina nálezů jsou ve skutečnosti psi.
Jak daleko se vlk pohybuje?
Vlk se může pohybovat desítky kilometrů denně. Teritorium jedné smečky je velmi rozsáhlé.
Pohyb vlka není náhodný – sleduje potravu a klidová místa. V praxi to znamená, že vlk může být jeden den v jedné oblasti a další den úplně jinde. Proto mapa výskytu neukazuje aktuální polohu, ale pouze obecný výskyt.
Vrací se vlci na stejné místo?
Ano, vlci se vrací do svého teritoria. Ale nepohybují se stále na stejném místě.
Vlčí teritorium je velké a vlci ho pravidelně obcházejí. To znamená, že můžete najít stopy jednou a pak dlouho nic.
Mezi takovéto vynálezy spadají zaměřovače, které ale v době svého vzniku nebyly u lovců příliš oblíbené (vliv na to měla nepochybně i vysoká pořizovací cena). Nakonec se ale zaměřovače rozšířily, vliv na to měla jistě i druhá světová válka. Dnes je dokonce puškohled ze zákona povinný za snížených světelných podmínek, puškohled má význam i etický a humánní. Díky puškohledu se snížila pravděpodobnost špatné rány, která by vedla ke zranění lovené zvěře, nebo k usmrcení špatného kusu. Ze stejných důvodů se nakonec přistoupilo i k využívání noční optiky, která původně byla pro myslivce určená jen k pozorování. Další neméně důležitý důvod pro využití noční optiky je i bezpečnost lovu.
Využití noční optiky je důležité hlavně v oblastech, kde je přemnožená černá zvěř, často jen noční optika poskytuje lovci šanci stavy černé zvěře v dané oblasti zredukovat.
Noční vidění je v dnešní době běžnou součástí myslivecké výbavy pro lov a pozorování zvěře v noci. V České republice je v noci povolen lov černé zvěře a právě tyto přístroje zlepšily kvalitu jejich lovu. Přístroje nočního vidění zvýšily pravděpodobnost úspěchu střelby.
Přístroje na noční vidění pomáhají myslivcům pozorovat a zjišťovat spády zvěře, napomáhají také zjišťování skutečných stavů zvěře v noci (důležité pro hospodaření mysliveckých spolků), ve dne může být totiž sčítání problematické.
Přístroje na noční vidění se na mezinárodním trhu objevily poprvé asi před dvaceti lety. Některé pracovaly s IR systémem (u tohoto systému je cíl osvětlen neviditelným spektrem infračerveného světla a přijímač v přístroji převádí infračervené světlo do viditelného spektra), jiné fungovaly na principu zesílení zbytkového světla (zesilovače zbytkového světla zesilují přirozené osvětlení jako je svit hvězd, světelný smog). Stejně jako u jiných přístrojů i u těch na noční vidění se technika vyvíjí, a proto vznikají stroje různých generací, ty se pak označují jako první, druhá třída atd. Přístroje s nejvyšším označením se běžně nevyužívají ani pro myslivost, vhodné jsou jen pro speciální účely ozbrojených sil.
Srnčí zvěř se řadí ke spárkaté zvěři (spárky = pazneht těchto zvířat). Kromě srnce obecného se ke spárkaté zvěři řadí také jelen lesní, daněk evropský, jelen sika, jelen běloocasý, los evropský, muflon, kamzík horský, koza bezoárová, a dokonce i prase divoké. Většina těchto zvířat je v České republice lovená pro jejich zvěřinu a případně kůži. Konzumaci jejich masa ale mohou ohrozit nemoci spárkaté zvěře. Mezi něž patří mor prasat (100 % úmrtnost nakaženého jedince), slintavka, sněť slezinná (přenosná na člověka), aktinomykóza (bakteriální onemocnění), motoličnost (motolice, nepřenosná na člověka), střevní červivost, plicní červivost, svalovčitost (černá zvěř), střečkovitost (svalovina se dá jíst po odstranění napadených částí), zevní cizopasníci (komáři, muchničky, atd.).
Jednou z nemocí, která postihuje srnčí zvěř je papilomatóza.
Příznaky
Jedná se o onemocnění způsobené papilomaviry. Toto onemocnění se pozná tak, že papilomaviry v těle srnky způsobují vývin kožních papilomů (= benigní nádor epitelu). Tyto papilomy se nacházejí v podkoží hlavně na končetinách, břiše, podbřišku, někdy ale i na hlavě a na krku zvěře. Těchto „nádorů“ může mít srna na těle i přes stovku a mohou mít různou velikost (maximálně 20 cm). Tyto nádory mohou mít různé zbarvení, mohou být světlé, ale i šedočerné. Novotvary mohou mít podobu boulí, ale i boláků a nádorů. Zvěř tedy vypadá znetvořeně. Toto onemocnění nelze léčit u volně žijících kusů.
Toto onemocnění přenáší hmyz (komár), ale i přímý a nepřímý (skrz předmět – větev, strom) s nakaženou srnou. Tyto papilomaviry nesjou na člověka přenosné.
Obrázky
Že papilomatóza není nic hezkého, dokazují obrázky uvedené zde: papilomatóza foto.
Rizika
Srnčí maso pocházející od srny nakažené papilomatózou není člověku nebezpečné. Papilomatóza není přenosná na člověka. Vir této nemoci navíc zlikviduje tepelná úprava masa.
Živí se listy a větvičkami dřevin, různými trávami a bylinami a zemědělskými plodinami. V zimě je srnčí dokrmováno senem. Na pastvu vychází hlavně večer. Můžeme je vidět buď jednotlivě, v páru, nebo jako rodinu. Tak je tomu spíše ve vyšších nadmořských výškách, kde je stále ještě poměrně dost lesů. V dnešní urbanizované a intenzivně obhospodařované krajině v nížinách můžeme vidět i větší skupiny srnčí zvěře, která se přizpůsobila životu ve volné krajině. Na tom, kde žijí, závisí i velikost jejich teritorií. V lesním prostředí je to pouze několik málo hektarů, kdežto na polích může být toto území velké až 150 hektarů.
Nejzranitelnější je srnčí zvěř v období vrhu mláďat, což je v květnu až červnu. V této době i myslivci nechávají své pušky doma a chodí se dívat, jak srny krmí své mladé. Nebezpečí hrozí mláďatům hlavně od kombajnů, které sečou obilí a trávu, ve které se mláďata schovávají.
Druhým obdobím, kdy nejen srnčí, ale i ostatní zvěř hodně strádá, je zima. V tomto období odvádí nejen myslivci, ale i pouzí návštěvníci lesa záslužnou práci při jejich dokrmování.
Zvyšování počtu srnčí zvěře je mimo jiné i důsledkem odchodu velkých šelem, které stav této zvěře regulovaly. Vysoký počet jedinců tohoto druhu má pak za následek poškození zejména mladých stromků, které okusují a strouhají z nich svými parůžky kůru. Značkují si tak své teritorium. Myslivec, který v letním období, těsně před říjí, zastřelí statného srnce, který je „králem“ určitého území, udělá velkou chybu. O toto území jsou pak vedeny mezi samci boje a vítěz si pak své nové území samozřejmě musí označkovat – jak jinak než strouháním kůry mladých stromků svými parůžky.
Protože jsou srnci tak přizpůsobiví, je těžko podat obecně platný popis jejich životního stylu. Nelze je považovat za noční zvířata, i když jsou často aktivní právě za tmy, protože jsou přes den vyrušována. Většinou tráví denní dobu střídavou pastvou a odpočinkem. Hlavní fáze pastvy nastává obvykle za večerního soumraku a za úsvitu. Srnčí zvěř se snaží pást krátce a častěji, protože její žaludek je menší a nepojme tolik potravy, aby mohla zvířata celý den přežvykovat. Kromě toho je zřejmě výhodnější přijímat potravu častěji, protože se důkladněji zpracuje. Pochopitelně je pravidelný denní rytmus často narušen přítomností člověka nebo šelem, a tak je výhodnější nemít příliš plný žaludek při úprku. Důležitým obdobím je vrcholné léto, kdy si srnci vytvářejí zásoby tuku pro zimu. Často je to dostupnost potravy v létě, která rozhoduje o tom, zda srnec přežije zimu, nebo ne.
Doba zvěře je u nás dána zákonem. Lov je povolen od jedné hodiny před východem slunce do jedné hodiny po západu slunce. Netýká se to ale zvěře škodné z myslivosti a černé zvěře. U nich je lov povolen i během noci.
Vašeho zakrslého králíka může například ohrozit kokcidióza, toto onemocnění způsobuje přemnožení bakterií ve střevech a játrech králíčka. Obvykle se kokcidióza může týkat králíčků starých do deseti týdnů.
Králíčka také může ohrozit svrab, který způsobují roztoči, na postiženém místě se pak vytváří strupy. Stejně jako když člověka postihne svrab, tak se usilovně škrábe, tak stejně reagují i králíčci. Nejčastěji svrab postihuje nos a uši.
Smrtelnou nemocí pro všechny králíky je králičí mor, který způsobí viry. Králičí mor se přenese přímým kontaktem s nemocným jedincem, nebo také bodnutím hmyzu. Proti této nemoci se králíčci očkují jednou zhruba za půl roku.
Další smrtelnou chorobou je myxomatóza, také způsobená virem. Nemoc se opět šíří například bodnutím hmyzu (např. komár). Opět se proti této nemoci králíčci očkují.
Zakrslého králíčka také může ohrozit rýma. Ta se projevuje stejně jako u lidí kýcháním a výtokem z nosu. Pokud je rýma infekční, tak může být také komplikovaná řadou dalších infekcí, tím se zhoršuje nejen průběh nemoci, ale i její léčení.
Dalším králičím onemocněním může být i pasteurelóza. I toto bakteriální onemocnění bývá pro králíka smrtelné, důležité je, jestli včas dostane léky. Nemoc se projevuje dýchacími problémy a způsobují ji hlavně hlodavci.
Stejně jako člověka, tak i zakrslého králíčka může postihnout průjem, který může být způsobený prochladnutím, zkaženou nebo příliš studenou potravou (například zelenina vyndaná čerstvě z lednice), ale i vlhkou podestýlkou. Pokud by králíčka průjem přeci jen zasáhl, je třeba králíčkovi 1 - 2 dny dopřát jen seno a vodu. Pokud by se ale průjem ani potom nezlepšoval, je třeba navštívit veterináře. Přesným opačným pólem je zácpa. Králíček trpící zácpou je nadmutý, nejí a viditelně se krčí. Opět to může být způsobenou prochladnutím, ale i také tím, že králíček prostě snědl to, co neměl. Ze stejného soudku je také možné nadmutí králíčka, které opět způsobí například studená, nebo mokrá zelenina. Takový králíček nesedí v křečích, spíše hodně polehává, protože nadmutí mu způsobuje problémy s dýcháním. U nadmutí je dobré vyhledat lékaře, abyste se ujistili, že se nejedná o symptom jiného onemocnění.
Králík také může onemocnět pseudotuberkulózou, která je dokonce přenosná na člověka. Takový králíček mívá problémy s dýcháním a hodně hubne.
Králíčka také může zasáhnout salmonelóza, která je stejně jako pseudotuberkulóza přenosná na člověka, naštěstí se u králíčků příliš nevyskytuje.
Další smrtelnou chorobou je tularemie, která se projevuje zduřením uzlin.
Nemoci, jimiž se můžeme od psů nakazit, se odborně nazývají zoonózy. I když celkově známe téměř 150 takovýchto nemocí, důležité je, že v naší zemi se vyskytují jen některé z nich. Největší nebezpečí pro nás představuje vzteklina. Kromě ní nás ohrožují nemoci přenosné některými parazity, bakteriemi a některé plísně. Nejčastěji diskutovanými nemocemi jsou kromě již zmíněné vztekliny také leptospiróza a atoxokaróza.
Mnoha nákazám zvířat můžeme předejít očkováním, ať už povinným, či nepovinným. Doporučuje se také pravidelná kontrola trusu, případně odčervení zvířat přibližně každé tři měsíce. Při soužití se psem v jedné domácnosti je nejdůležitější dodržovat zvýšenou osobní hygienu, zvýšenou navíc v případě, že v domácnosti je nastávající maminka, malé dítě nebo starší lidé, protože ti mají slabší imunitu.
Zakrslí králíci jsou obvykle chováni jako domácí mazlíčci, takže jejich ztráta v důsledku nemoci (obzvlášť pokud ta nemoc má ošklivý průběh) u majitele jistě vyvolá lítost a smutek. To samozřejmě může cítit i chovatel králíků pro jejich maso, i když asi z jiných důvodů. Zde se nepředpokládá, že by si vybudoval ke králíkům citový vztah. Pravděpodobně ho ale i tak ztráta zasáhne, navíc se jistě objeví obavy z nakažlivosti nemoci, protože králíka domácího mohou zasáhnout různé velmi nakažlivé nemoci, které se snadno rozšíří i k dalším králíkům. A pro chovatele je pak taková ztráta ještě větší. Ztráta celého chovu může chovatele velmi poškodit, a proto je lepší řadě nemocí předcházet, případně pokud je to nutné umístit nemocného králíka do karantény. Chovatelé, kteří mají své králíky v králíkárnách, by alespoň dvakrát ročně měli králíkárny dezinfikovat. Dezinfekce králičích klecí může být jistou prevencí před šířením různých onemocnění. K dezinfekci králíkáren se často užívá chloramin a chlorové vápno.
Chovatelé se tedy obávají řady více či méně závažných onemocnění, jako je například:
