Nemoc je zevní výraz procesů nebo stavů, které se odchylují ve větší nebo menší míře od normální funkce nebo normálního stavu zdravého organismu. Nemoci mohou být způsobeny zevními či vnitřními činiteli a mají charakter infekční nebo neinfekční. Některé nemoci zanechávají na orgánech změny různého charakteru, jiné probíhají tak, že je lze diagnostikovat pouze z projevů zvířete, jež jeví poruchu určité funkce.
Nemoci psů
Nemoci psů se dají rozdělit do několika kategorií podle postižení:
Nemoci pohlavního ústrojí – hnisavý zánět dělohy, zánět předkožky
Nemoci pohybového ústrojí – záněty svalů, kloubů a šlach, dysplazie kyčelních kloubů, zlomeniny kloubů, zlomeniny kostí, křivice
Nemoci nervového ústrojí – zánět mozku a míchy, otřes a zhmoždění mozku a míchy
Nemoci očí – zánět spojivek, zánět víček, vchlípení a vychlípení víček, suchý zánět rohovky a spojivky, zákal rohovky, zákal čočky
Nemoci uší – onemocnění zevního zvukovodu, krevní výlev v ušním boltci
Onemocnění kůže – zánět kůže, kopřivka, svrab
Parazitární onemocnění psů – škrkavky, tasemnice, blechy, vši, všenky, klíšťata
Infekční nemoci jsou nemoci, jejichž původci jsou živé mikroorganismy (patogenní bakterie, houby, viry, rickettsie, chlamydie, protozoa) schopné pronikat do organismu zvířat, vyvolat onemocnění a dále se přenášet na zdravé jedince.
Přenos infekčních nemocí je realizován přímým nebo nepřímým (zprostředkovaným) vzájemným kontaktem nemocného zvířete se zdravým. Bránou vstupu původce onemocnění je kůže a viditelné sliznice očí, dýchací, trávicí a močopohlavní systém.
Při prvních příznacích infekčního onemocnění psa je nutné vždy co nejdříve vyhledat veterinárního lékaře, který zvíře odborně vyšetří a zahájí odpovídající léčbu. Infekční onemocnění ohrožuje nejen zdraví a život postiženého psa, ale i ostatní psy, se kterými přijde do kontaktu.
Invaze cizopasníků, jak vnějších, tak vnitřních, způsobují značné komplikace zdravotního stavu u všech věkových kategorií psů. U štěňat mohou způsobovat i přímé ztráty uhynutím, často významnou měrou zasahují skrytě do vývinu a růstu a disponují organismus pro celou řadu onemocnění.
Ve svém příspěvku BETTA BOJOVNICE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Venda.
Dopřejte vašemu beťákovi slanou koupel. Slaná voda ho zbaví této nemoci. V čase, kdy bude ryba v soli, vyčistěte akvárko horkou vodou a vydesinfikujte ho savem. Pak do čisté vody rybu přeneste. Slanou koupel uděláte rozmícháním 5 litrů vody a 0,5 kg soli. Ryba se začne olupovat a tím se zbaví nemoci. Ryba musí být stále v teplé vodě o teplotě, na kterou je zvyklá.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Veronika.
Ve svém příspěvku ZLAMANA SRST se k tomuto tématu vyjádřil uživatel MVDr. Michaela Čupová .
Dobrý den,
ložisko vypadaných – zlámaných - chlupů může mít řadu příčin. U všech dermatologických pacientů, včetně Vašeho německého ovčáka, jsou velmi důležité další anamnestické údaje (např.: jaký je věk psa?, léčí se s nějakou nemocí?, svědí jej postižené místo?, je oblast vypadaných chlupů zarudlá, zánětlivá či šupinatějící?, rozšiřuje se dané ložisko?, atd.). Příčiny mohou být jak kožního původu (parazitární, bakteriální, plísňové onemocnění, alergie, aj.), jednak mohou poukazovat např. postižení jater či štítné žlázy.
Co se týká změny krmení, na trhu je celá řada kvalitních i méně kvalitních krmiv, přičemž reklama rozhodně neznamená vždy kvalitu. Pokud by problémem opravdu byla alergie na krmení, jsou na trhu dostupné granule např. značky Royal canin či Hills, označené přímo jako hypoalergenní.
Ke zlepšení kvality srsti můžete pejskovi přidávat do krmení kvalitní lososový olej a doplňky stravy pro psy s obsahem biotinu a zinku. Problém ale vyřeší hlubší diagnostikou pouze veterinární lékař.
Hezký den,
MVDr. Michaela Čupová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Blanka Horáková .
Dobrý večer, naše fenka má 1 a půl roku. Vyšetření na štítnou žlázu a krevní obraz měla v pořádku. Krmivo máme Meradog. Postižené místo zlamane srsti se mírně rozšiřuje. V postizenem místě nemá žádné šupiny ani zarudlé skvrny. Děkuji Horáková
Vašeho zakrslého králíka může například ohrozit kokcidióza, toto onemocnění způsobuje přemnožení bakterií ve střevech a játrech králíčka. Obvykle se kokcidióza může týkat králíčků starých do deseti týdnů.
Králíčka také může ohrozit svrab, který způsobují roztoči, na postiženém místě se pak vytváří strupy. Stejně jako když člověka postihne svrab, tak se usilovně škrábe, tak stejně reagují i králíčci. Nejčastěji svrab postihuje nos a uši.
Smrtelnou nemocí pro všechny králíky je králičí mor, který způsobí viry. Králičí mor se přenese přímým kontaktem s nemocným jedincem, nebo také bodnutím hmyzu. Proti této nemoci se králíčci očkují jednou zhruba za půl roku.
Další smrtelnou chorobou je myxomatóza, také způsobená virem. Nemoc se opět šíří například bodnutím hmyzu (např. komár). Opět se proti této nemoci králíčci očkují.
Zakrslého králíčka také může ohrozit rýma. Ta se projevuje stejně jako u lidí kýcháním a výtokem z nosu. Pokud je rýma infekční, tak může být také komplikovaná řadou dalších infekcí, tím se zhoršuje nejen průběh nemoci, ale i její léčení.
Dalším králičím onemocněním může být i pasteurelóza. I toto bakteriální onemocnění bývá pro králíka smrtelné, důležité je, jestli včas dostane léky. Nemoc se projevuje dýchacími problémy a způsobují ji hlavně hlodavci.
Stejně jako člověka, tak i zakrslého králíčka může postihnout průjem, který může být způsobený prochladnutím, zkaženou nebo příliš studenou potravou (například zelenina vyndaná čerstvě z lednice), ale i vlhkou podestýlkou. Pokud by králíčka průjem přeci jen zasáhl, je třeba králíčkovi 1 - 2 dny dopřát jen seno a vodu. Pokud by se ale průjem ani potom nezlepšoval, je třeba navštívit veterináře. Přesným opačným pólem je zácpa. Králíček trpící zácpou je nadmutý, nejí a viditelně se krčí. Opět to může být způsobenou prochladnutím, ale i také tím, že králíček prostě snědl to, co neměl. Ze stejného soudku je také možné nadmutí králíčka, které opět způsobí například studená, nebo mokrá zelenina. Takový králíček nesedí v křečích, spíše hodně polehává, protože nadmutí mu způsobuje problémy s dýcháním. U nadmutí je dobré vyhledat lékaře, abyste se ujistili, že se nejedná o symptom jiného onemocnění.
Králík také může onemocnět pseudotuberkulózou, která je dokonce přenosná na člověka. Takový králíček mívá problémy s dýcháním a hodně hubne.
Králíčka také může zasáhnout salmonelóza, která je stejně jako pseudotuberkulóza přenosná na člověka, naštěstí se u králíčků příliš nevyskytuje.
Další smrtelnou chorobou je tularemie, která se projevuje zduřením uzlin.
Zakrslí králíci jsou obvykle chováni jako domácí mazlíčci, takže jejich ztráta v důsledku nemoci (obzvlášť pokud ta nemoc má ošklivý průběh) u majitele jistě vyvolá lítost a smutek. To samozřejmě může cítit i chovatel králíků pro jejich maso, i když asi z jiných důvodů. Zde se nepředpokládá, že by si vybudoval ke králíkům citový vztah. Pravděpodobně ho ale i tak ztráta zasáhne, navíc se jistě objeví obavy z nakažlivosti nemoci, protože králíka domácího mohou zasáhnout různé velmi nakažlivé nemoci, které se snadno rozšíří i k dalším králíkům. A pro chovatele je pak taková ztráta ještě větší. Ztráta celého chovu může chovatele velmi poškodit, a proto je lepší řadě nemocí předcházet, případně pokud je to nutné umístit nemocného králíka do karantény. Chovatelé, kteří mají své králíky v králíkárnách, by alespoň dvakrát ročně měli králíkárny dezinfikovat. Dezinfekce králičích klecí může být jistou prevencí před šířením různých onemocnění. K dezinfekci králíkáren se často užívá chloramin a chlorové vápno.
Chovatelé se tedy obávají řady více či méně závažných onemocnění, jako je například:
Nemoci, jimiž se můžeme od psů nakazit, se odborně nazývají zoonózy. I když celkově známe téměř 150 takovýchto nemocí, důležité je, že v naší zemi se vyskytují jen některé z nich. Největší nebezpečí pro nás představuje vzteklina. Kromě ní nás ohrožují nemoci přenosné některými parazity, bakteriemi a některé plísně. Nejčastěji diskutovanými nemocemi jsou kromě již zmíněné vztekliny také leptospiróza a atoxokaróza.
Mnoha nákazám zvířat můžeme předejít očkováním, ať už povinným, či nepovinným. Doporučuje se také pravidelná kontrola trusu, případně odčervení zvířat přibližně každé tři měsíce. Při soužití se psem v jedné domácnosti je nejdůležitější dodržovat zvýšenou osobní hygienu, zvýšenou navíc v případě, že v domácnosti je nastávající maminka, malé dítě nebo starší lidé, protože ti mají slabší imunitu.
Zánět zvukovodu se vyskytuje především u psů s převislýma ušima. Obecně mají záněty různé příčiny – bakteriální, parazitární nebo plísňové. Někdy může být spouštěčem zánětu také cizí těleso (travní osiny). U některých plemen je třeba pravidelně vytrhávat chloupky rostoucí ve zvukovodu, a to především u pudlů, kníračů, bišonků, maltézáčků, jorkšírů a dalších plemen s jemnou srstí. Pokud se chlupy ponechají ve zvukovodu, vytvářejí často společně s ušním mazem ušní zátku, která brání větrání zvukovodu, a to vede ke vzniku zánětu.
Klasickými příznaky zánětu zvukovodu jsou časté třepání hlavou a drbání ucha. V případě, že je ucho velmi špinavé, zapáchá, vytéká z něj páchnoucí tekutina, jeho povrch je zarudlý či zdrsnělý, nebo si zvíře nezvykle často drbe ucho, třepe hlavou, tře uši o koberec, určitě s návštěvou veterináře neotálejte!
Pokud ucho jen svědí, ale nic z něj neteče, vykapejte ho čisticími kapkami. Jestliže zpozorujete, že se zvířeti ulevilo, opakujte čištění každý den až do odeznění příznaků. Zvířeti nikdy nečistěte uši vodou, borovou vodou ani jakýmkoliv olejem.
Pokud zpozorujete páchnoucí sekret, musíte navštívit veterináře, který ucho zvířete vyšetří a nasadí odpovídající léčbu (speciální kapky). Vždy pečlivě dodržujte léčebný postup, který naordinoval veterinář. Domácím mazlíčkům je kapání zanícených uší velmi nepříjemné, proto proti němu mnohdy velmi zarputile protestují. Ovšem vy to nevzdávejte a vytrvejte, do nedoléčeného ucha by se infekce velmi rychle vrátila. Často se veterináři setkávají s případy, kdy majitelé vodí svá zvířata do ordinace z důvodu, že předchozí kapky „nezabraly“, takže se nasadí jiné. Za měsíc se opakuje stejný scénář. Výsledkem pak může být chronický zánět zvukovodu. Přitom by mnohdy stačilo, kdyby se při prvním zánětu dodržel léčebný postup a nepřerušil se v průběhu, když došlo k prvnímu zlepšení.
V případě, že zvířeti nejste sami schopni uši vykapat, nezbývá vám nic jiného než se domluvit s veterinářem a chodit na tento úkon do ordinace.
Dráždit a zraňovat ucho psa mohou i osiny trav, které se dostanou do zvukovodu. V takovém případě často dochází k zanícení a zvířeti se spustí z ucha hnisavý výtok. Vždy je v těchto případech nutné odborné odstranění cizího tělesa a vyčištění zvukovodu. Domácí pokusy o vyndání osin mohou skončit jejím zasunutím hlouběji do zvukovodu, kde může v nejhorším případě dojít až k perforaci (proděravění) bubínku.
Mírné zašpinění ucha ušním mazem je běžné. Ucho vyčistěte následujícím způsobem: pořiďte si roztok na rozpouštění mazu v uších, ten aplikujte do zvukovodu (klidně ve větším množství) a chrupavčitou trubici zvukovodu masírujte tak, abyste slyšeli šplouchání. Pak už jen vytírejte papírovým kapesníkem namotaným na prstu to, co zvíře vyklepe do ústí zvukovodu. Před čištěním druhého ucha vždy očistěte kónus kapek (hrozí riziko zavlečení infekce z nemocného ucha do zdravého). Pokud si nevíte rady, nechte si od veterináře předvést, jak ucho správně vyčistit (případně jak aplikovat speciální kapky při léčbě).
Toto kočičí plemeno nebývá nijak extrémně náchylné k žádným nemocem. I přesto se stejně jako u jiných koček (a zvířat) i u nich mohou objevit různé geneticky podmíněné nemoci. Patří sem například:
Hypertrofická kardiomyopatie
Nemoc známá také pod zkratkou HCM. Jedná se o onemocnění srdce, při němž dochází ke změně velikosti srdeční komory (srdeční svaloviny zbytní), současně se zvětšují i srdeční síně, což má vliv na srdeční rytmus, dynamiku tlučení srdce a celkový vliv na funkci srdce. Nejčastěji postihuje levou stranu srdce. Toto onemocnění nepostihuje jen kočky, může se objevit i u lidí, výjimečně i u psů a dokonce i prasat. Jak onemocnění vzniká, nebylo dlouho jasné, (studie v USA i v Evropě gen zodpovědný za toto onemocnění objevily). Veterináři znali jen důsledky tohoto onemocnění, HCM může u kočky způsobit selhání oběhové soustavy, vznik krevních sraženin i náhlé srdeční selhání.
Nejčastěji HCM postihuje kočky zhruba ve věku 1 – 5 let. V některých případech se objevuje i u starších koček, ale to je obvykle důsledek stáří.
Polycistické onemocnění ledvin
Onemocnění známé také jako zkratka PKD. Jedná se o dědičné onemocnění, které nepostihuje jen kočky, ale i lidi i jiná zvířata. Pokud onemocnění je u jednoho kočičího rodiče, tak je u koťat 50 % předpoklad, že bude nemocné. Je to chronické onemocnění, které není možné vyléčit. I přesto toto onemocnění neznamená vždy smrt zvířete, vždy záleží na tom, jak je moc onemocnění vážné. Pokud je podezření na toto onemocnění, je možné kotě vyšetřit již v sedmi týdnech, ale vyšetření nemusí být přesné, protože ledviny koťátka jsou velmi malé. Mnohem přesnější vyšetření je možné v deseti měsících věku zvířete. K vyšetření se využívá genetický test vycházející z krve nebo stěrů ze sliznice dutiny ústní.
Nemoc se projevuje vznikem cysty v ledvinách, cysty jsou plné tekutiny. Pokud se nemoc u kočky diagnostikuje, je důležité stav kočky neustále sledovat, ale neznamená to, že kočce hrozí bezprostřední nebezpečí. Sledovat stav se musí hlavně proto, aby se předešlo bakteriální infekci, která by nemoc mohla provázet a mohla by vyvolat i otravu krve.
U koček, které neprojdou diagnostikou v mládí, se obvykle nemoc projeví zvětšením břicha kočky a selháním ledvin. V počáteční fázi se nemoc nijak neprojevuje, dokonce ani nepůsobí žádnou bolest, zvětšování cyst v ledvinách je tedy nenápadné. Počet cyst v ledvinách může být klidně i několik desítek (i 200), cysty se mohou lišitt tvarem i velikostí (mohou měřit až 2 cm). Cysty se mohou dokonce rozšířit i do jater. Přítomnost cyst v ledvinách kočky se obvykle projeví mezi 3. – 7.
Malí psi, brachycefalická plemena a obecně psi s nepravidelným skusem trpí problémy se zuby častěji. Je to dáno tím, že v normálním pravidelném skusu do sebe zuby zapadají a zubní plak se při žvýkání otírá. Někdy je třeba vytrhnout i zub, který na první pohled vypadá zdravě. Největší část zánětlivého procesu probíhá pod povrchem dásně a lze to zjistit pouze pomocí parodontální sondy, která odhalí kapsy mezi zubem a dásní (periodontální choboty). Často je zubní kámen to poslední, co ještě zub drží v dásni. Ve spoustě případů se po odstranění zubního kamene pozoruje ústup dásně a odhalení zubního krčku a kořene, pak je nezbytné takový zub vytrhnout. V některých případech je nezbytné i rentgenologické vyšetření, které pomůže zhodnotit reakci okolní tkáně zubu a ústup kosti.
Extrakce jednokořenových zubů probíhá ve dvou krocích. Nejprve se uvolní periodontální spojení pomocí extrakční páky, poté je zub vytažen extrakčními kleštěmi. Zuby s více kořeny (třenové zuby a stoličky) je třeba nejprve rozřezat vrtáčkem na jednotlivé segmenty a dále se postupuje stejně jako u jednokořenových zubů. Nekrotická tkáň se odstraní a defekt se buď ponechá otevřený, nebo se uzavře přešitím dásňového laloku. Používá se vstřebatelný šicí materiál, který se po čase sám rozpadne, tudíž není třeba stehy vyndávat.
Obavy z toho, jak bude pes žít bez zubů, jsou zbytečné. Psi při příjmu potravy moc nežvýkají, spíš hltají. Po extrakci většího počtu zubů, zejména stoliček, samozřejmě musíme přizpůsobit dietu – granule nahradit měkkou stravou, například konzervami.
Obecně lze říci, že do konce sedmého měsíce věku psa (i kočky) by měla být výměna zubů dokončena. To znamená, že všechny mléčné zuby jsou vypadlé a všechny trvalé zuby jsou prořezané. Nicméně existují mezi plemeny i mezi jedinci individuální rozdíly. Pak platí pravidlo „jednoho zubu“. Pokud je už prořezaný trvalý (druhý) zub, ten mléčný už tam nemá být.
Pokud mléčné zuby nevypadnou a zůstávají vedle těch trvalých, bývají hodně namačkané. Někdy se i stane, že druhý zub nemá místo pro svůj růst a úplně se otočí nebo musí růst jiným směrem, než má. A jak jsou zuby namačkané jeden na druhý, mezery mezi nimi jsou malinké. Právě v těchto místech se hromadí velké množství zubního plaku a později i zubního kamene. Následně nastupuje zánět dásní a parodontitida. A bohužel už u velmi mladých zvířat – klidně kolem desátého měsíce věku.
Když zuby rostou jinak, než by měly, vede to k různým vadám skusu. A vada skusu opět není jen kosmetický problém. Jakmile zuby nemohou dobře spolupracovat během žvýkání, neprobíhá to, čemu se říká „samočisticí funkce chrupu“. A tak se opět hromadí zubní plak, který je příčinou vzniku zápachu a zánětu. Navíc se může zvíře špatně rostlým zubem ošklivě kousat třeba do patra nebo do dásní.
U některých plemen je třeba pravidelně vytrhávat chloupky rostoucí ve zvukovodu, a to především u pudlů, kníračů, bišonků, maltézáčků, jorkšírů a dalších plemen s jemnou srstí. Pokud se chlupy ponechají ve zvukovodu, vytvářejí často společně s ušním mazem zátku, která brání větrání zvukovodu a vede ke vzniku zánětu. Mechanické vytrhávání chloupků můžete provádět ručně, na trhu jsou k dispozici i pomůcky určené speciálně k tomuto účelu. V případě, že by vám tento způsob nevyhovoval, lze chlupy z uší vystříhávat, ale zde musíte být obezřetní, protože ostříhané chlupy se musí z uší odstranit.
Další prevencí onemocnění uší je zamezit tomu, aby do ucha při koupání zvířete natekla voda. Pokud se tak stane, je třeba uši důkladně vysušit.
(latinsky keratitis) se klasifikuje dle hloubky postižení, dle etiologie či topografie. Povrchový zánět rohovky (latinsky keratitis superficialis), respektive povrchové eroze jsou nejčastěji následkem traumatizace rohovky a po odstranění příčiny dochází k jejich rychlému zahojení. Klinicky je patrný zvýšený výtok z mediálního očního koutku. Proces je bolestivý, pozorujeme fotofobii. Terapie je závislá na intenzitě a délce trvání onemocnění. Používáme lokální anestetika kombinovaná s antibiotiky.
Povrchový zánět rohovky s pigmentací
(latinsky keratitissuperficialis pigmentosa) se vyskytuje s predispozicí u pekinézů, lhasa-apso, ši-tzu, mopsů a bostonských teriérů. Nejčastější příčinou je chronická iritace očního bulbu při víčkové štěrbině u brachycefalických plemen. Mezi vyvolávající faktory patří districhiáza (řasa vyrůstající z hrany víčka), nosní záhyby, velká víčková štěrbina v kombinaci s prominující oční koulí a tím ztížené mrkání. To způsobuje nedostatečnou distribuci slzného filmu na povrchu rohovky. Pigment je ukládán do epitelu na centrální části rohovky. Vaskularizace je pouze v případě dlouhotrvající iritace. Terapeuticky je nezbytné odstranění etiologického činitele. V indikovaných případech, pokud uložený pigment vede k poruchám vidění, se může provést superficiální keratotomie. Ta vyžaduje opatrnost zejména u brachycefalických plemen. U nich je chronicky iritovaná rohovka slabší než v místě neiritovaném. Protože tím však neodstraníme vyvolávající příčinu, je nutno počítat s recidivami. Nejlepším krokem k omezení depozice pigmentu v rohovce je odstranění chronické iritace, případně využití antiflogistického účinku kortikosteroidů.
(latinsky keratitis superficialis chronica), známý též jako Oberreiterův syndrom německých ovčáků neboli Pannus, se nejčastěji vyskytuj mezi 1. až 6. rokem života. Onemocnění bylo popsáno i u belgických ovčáků, pudlů, jezevčíků, border kolií, greyhoundů, sibiřských husky a dalmatinů. Je to progresivní zánětlivé oboustranné onemocnění rohovky s nepříliš jasnou etiologií. Přisuzována je velká důležitost autoimunitním pochodům a ultrafialovému záření, protože byla prokázána korelace mezi nadmořskou výškou, teplejším ročním obdobím a výskytem onemocnění. Majitel si onemocnění všimne většinou v pokročilém stadiu, kdy jsou epitel a přední vrstva stromatu rohovky již silně pigmentovány a vaskularizovány. Vaskularizace a pigmentace postupně zachvacují celou rohovku. Jaká je prognóza? V případě postižení mladších zvířat (mezi 1. až 2. rokem života) lze očekávat výskyt závažnějších lézí.
Hned na úvod je třeba podotknout, že by čistokrevná koťata s průkazem původu z chovatelských stanic měla být odchovávána na zdravých rodičích a vyšetřena. V dnešní době je však chovatelů koček tolik a je tak velká poptávka po tomto oblíbeném plemeni, že mnozí genetické testování neprovádějí.
Mezi nejčastější genetické nemoci patří:
Polycystické onemocnění ledvin: Dědičné onemocnění, které se často vyskytuje u oblíbených plemen koček, nejčastěji u koček exotických a perských. Onemocnění se projevuje až po určité době, kdy jsou ledviny vyplněny cystami, jež brání jejich správné funkci. Jedná se o nevyléčitelné chronické onemocnění, které lze diagnostikovat pomocí USG (sonografické vyšetření) ve věku kolem 8–12 měsíců, kdy jsou cysty již detekovatelné, nebo pomocí genetických testů, jež potvrzují gen PKD1 zejména u koček perských, exotických a jejich kříženců. Pro ostatní plemena nemá tento test vypovídací hodnotu. Onemocnění se dědí, v populaci se vyskytují nosiči alely autozomálně dominantní, kteří nevykazují onemocnění, ale přenášejí ho. Jestliže se zkříží takovíto dva jedinci, jejich potomci budou 1 : 1 nosiči a nemocní. Choroba se projevuje selháním ledvin, anorexií, apatií, nechutenstvím, hubnutím, uremickým zápachem, zhoršenou kvalitou srsti, nadměrným pitím a močením. Nejčastěji se projevuje kolem sedmého roku života.
Deficit pyruvátkinázy: Onemocnění způsobené deficitem enzymu pyruvátkinázy, jež je autozomálně recesivně dědičné, což znamená, že příznaky nemoci mají pouze jedinci, kteří zdědí po obou svých rodičích zmutovaný gen (to odpovídá cca 25 % vrhu). Jedná se o hemolytické onemocnění, jež se vyznačuje sníženou životností erytrocytů (červených krvinek). Projevuje se únavou, anémií, hubnutím a zvětšováním břicha. Screeningový test na deficit pyruvátkinázy se doporučuje provádět především u chovných koček plemen se zvýšeným výskytem takto zmutovaného genu (sem patří i kočka mývalí).
Hypertrofická kardiomyopatie (HCM – hypertrophic cardiomyopathy): Onemocnění, jež postihuje jak zvířata, tak lidi. Projevuje se v různém věku jako důsledek srdečního přetížení způsobeného hypertrofovaným (zvětšeným) srdcem. Jedná se o zvětšení srdečního svalu, nejčastěji levé komory. Plemenné predispozice k dané chorobě mají mainské mývalí kočky, britské kočky, norské lesní kočky, ragdollové a další. Odhaduje se, že v populaci koček je až 20 % nemocných. Nemoc postihuje nejčastěji kocoury ve věku okolo 6 let, výjimkou ale nejsou ani koťata stará 6 měsíců. K projevům se řadí šelesty na srdci, zadýchávání, kašel a cyanóza sliznic.
Choroby vznikají především chybami v chovu, zejména pak špatným nebo jednostranným krmením. U tak malého zvířete, jako je křeček, platí, že předcházení nemocem je daleko lepší než jejich léčení. Jedním z činitelů, které vyvolávají onemocnění, je také stres.
Zaklínění lícních váčků – příznakem tohoto onemocnění bývá oteklý lícní váček. Ten může být způsoben načechraným stelivem, které se zachytilo ve váčku. Zkontrolujte křečkovi tlamičku a vytáhněte z ní vše, co se tam mohlo zachytit. Zároveň se poraďte s veterinářem.
Infekce kůže – jestliže má křeček na kůži suchá loupavá místa, načervenalou kůži nebo ubylý kožíšek, může jít o infekci kůže. Tu mohou způsobit paraziti, alergie nebo nevhodná strava. S určením léčby vám pomůže zvěrolékař. Pokud má křeček pouze úbytek srsti, a přitom se nedrbe, nemá načervenalou kůži ani loupavá místa na kůži, může jít o projev stáří. Hodně křečků s přibývajícím věkem jednoduše ztrácí kožíšek.
Mokrý ocásek – křeček trpící touto nemocí je malátný, má mokrý konec ocásku a měkký a mokrý trus. Tato nemoc může křečka zabít, proto ho vezměte okamžitě k veterináři nebo běžte do zverimexu a kupte speciální léky na tuto nemoc.
Dehydratace – křeček se bude chovat letargicky. Pokud mu vytáhnete kůži na zadní části krku, bude se jen pomalu vracet do původního stavu. Může to být způsobené stresem, horkem nebo špatnou vodou v pítku. Při dehydrataci je nutné dát křečkovi vodu, a pokud má klec na místě, kde je horko, musíte ji přemístit jinam.
Poranění způsobená kousnutím – jedná se o bolavá místa, která mohou hnisat. Příčinou poranění bývá nesnášenlivost a vzájemné napadání křečků sdílejících stejnou klec. Je potřeba křečkovi zranění vyčistit, nevíte-li jak, bude nejlepší poradit se s veterinářem. V každém případě byste měli křečky oddělit a každého mít v jiné kleci.
Sluchové problémy – pokud má křeček problém se sluchem, může ztrácet rovnováhu, škrábat se kolem uší a třást hlavičkou. Taková nemoc je způsobena parazity nebo ušní infekcí. Na postupu léčby se domluvte se svým veterinářem.
Zrakové problémy – při potížích se zrakem budou oči křečka velmi těkavé, většinu času pak zavřené. Budou vypadat mdle a zamračeně. Tento problém může být způsoben zraněním nebo infekcí. Je zapotřebí držet křečka v tmavé místnosti a poradit se s veterinářem.
Infekce plic – při tomto onemocnění se křeček bude třást a bude se mu těžce dýchat. Může dojít ke ztrátě váhy a velmi letargickému chování. Jestliže má váš křeček tyto příznaky, je potřeba zajistit mu v kleci teplo a navštívit veterináře, který proti infekci předepíše antibiotika.
Zájem o bílý jorkšírský teriér roste. Nejde o samostatné plemeno, ale o barevnou variantu vzniklou selekcí. Střihy jsou stejné jako u klasického jorkšíra.
