Zajímá vás téma NEMOCI SRNCU? Tak právě pro vás je určen tento článek. Správný název je srnec obecný, samec se pak označuje jako srnec, samice jako srna. Jedná se o sudokopytníka, který má v létě krásnou rezavě hnědou srst, v zimě je šedohnědá. Samec má na hlavě až 30 cm dlouhé parůžky, které na podzim shazuje, ale hned mu narůstají nové.
Srnec obecný – zajímavosti
Mladí srnci nasazují v roce první parůžky, takzvané knoflíky, které jsou sotva viditelné a které v zimě shodí. První opravdové parohy dorostou do délky asi 10 cm a někdy se i větví, a i ty jsou na podzim shozeny. Brzy však začíná růst pár dalších parohů na očnicových hrbolech neboli pučnicích; jsou pokryty lýčím, a tak vypadají mohutnější, než ve skutečnosti jsou. Na konci růstu se prokrvené lýčí scvrkne a rozpadne se. Srnec pak vytlouká paroží v březnu až květnu třením o kmeny stromů nebo o zem. Vypadá to, jako by k otloukání připravené paroží srnce svědilo a přivádělo ho do vzrušeného stavu. Plně vyvinutá lodyha obvykle nese tři výsady (jde pak o šesteráka). Jedna výsada směřuje dopředu, střední přímo vzhůru a třetí téměř pravoúhle dozadu. Parohy s větším počtem výsad jsou výjimkou, ale u východoevropských a sibiřských srnců jsou parohy obecně mohutnější. V západní a střední Evropě dosahují délky okolo 30 cm, ale přitom zřetelně přesahují vztyčené srnčí slechy. Mladší srnci mívají lodyhy holé, ale u starších se objevují takzvané perly, bílé kulaté výstupky na růžici kolem pučnice. Při poranění se perly rozrůstají do takzvaných paruk, více méně beztvaré masy s hlubokými rýhami. U starých srnců paroží ustupuje, i když ne tak zřetelně jako u jelena. Šesterák postupně přejde na vidláka. U některých srnců jsou lodyhy tenké a téměř rovnoběžné, u jiných se objevuje široce rozložený typ paroží. Biologický význam větveného paroží je zřejmě v tom, aby se srnci při bojích o samice vážně nezraňovali, protože paroží se jim navzájem zaklesne.
Srnci, kteří již shodí parůžky, se nemohou zapojit do náhradní říje, protože po dobu shození a následného růstu parohů jsou neplodní.
Paroží srnců je vyživováno testosteronem a jedná se o kostní útvar.
Ve svém příspěvku BETTA BOJOVNICE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Venda.
Dopřejte vašemu beťákovi slanou koupel. Slaná voda ho zbaví této nemoci. V čase, kdy bude ryba v soli, vyčistěte akvárko horkou vodou a vydesinfikujte ho savem. Pak do čisté vody rybu přeneste. Slanou koupel uděláte rozmícháním 5 litrů vody a 0,5 kg soli. Ryba se začne olupovat a tím se zbaví nemoci. Ryba musí být stále v teplé vodě o teplotě, na kterou je zvyklá.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Veronika.
Pro každého myslivce je důležité vědět, kdy probíhá srnčí říje. Říje u srnců probíhá zhruba měsíc v období od poloviny července do poloviny srpna. V červenci tedy začínají srnci soupeřit o přízeň samic (pohlavně dospělá srna je od 16. měsíce věku). Přestože je srnec polygamní, tak nepokládá srny najednou. Nejprve honí (srnec v době říje doslova honí srnu po pravidelných trasách) a pokládá jednu srnu, a až když její říjnost skončí, pokládá srnu další. Říjnost srny trvá zhruba 4 – 5 dní. Takže za ten měsíc, kdy probíhá srnčí říje, by srnec mohl stihnout oplodnit zhruba 6 srn (teoreticky). Srnec říjnou srnu pozná snadno, ta se ozývá pískáním, pokud by o stejnou srnu projevili zájem dva srnci, tak dochází k souboji, který samozřejmě vyhraje ten silnější a ten má tu čest srnu oplodnit. Zárodek plodu se pak zhruba 16 týdnu vůbec nemění, což se nazývá jako latentní gravidita = diapauza. Zajímavé je, že diapauza není vůbec nutná, pokud by srna byla oplodněná až v třeba v listopadu, tak diapauza nenastává a březost srny trvá tak jen pět měsíců. S diapauzou totiž březost trvá zhruba 9 měsíců. Srnčata se tak rodí zhruba v květnu, případně na začátku června. Srna může mít maximálně 2 mláďata (výjimečně tři), pro něž je typická barva srsti – hnědá s bílými skvrnami (tyto skvrny pak zmizí zhruba za 2 měsíce). Mláďata se rodí s otevřenýma očima. O mláďata se během prvních dní stará matka, která je chodí několikrát denně krmit, mezitím jsou mláďata schovaná někde v hustých křovích, polích i loukách. Srna srnčata kojí několik týdnů.
Během 16 měsíců od narození srnče dospěje, u srnčat je důležitá pohlavní dospělost, tak se pozná dospělý jedinec. Srny a srnci se ve volné přírodě mohou dožívat kolem 10 let života. Málokdy se to ale podaří, vzhledem k lovům (lov srnců je povolený v období května až září, lov srn a srnčat v období září až prosince) a častým nehodám.
Nemoci pohlavního ústrojí – hnisavý zánět dělohy, zánět předkožky
Nemoci pohybového ústrojí – záněty svalů, kloubů a šlach, dysplazie kyčelních kloubů, zlomeniny kloubů, zlomeniny kostí, křivice
Nemoci nervového ústrojí – zánět mozku a míchy, otřes a zhmoždění mozku a míchy
Nemoci očí – zánět spojivek, zánět víček, vchlípení a vychlípení víček, suchý zánět rohovky a spojivky, zákal rohovky, zákal čočky
Nemoci uší – onemocnění zevního zvukovodu, krevní výlev v ušním boltci
Onemocnění kůže – zánět kůže, kopřivka, svrab
Parazitární onemocnění psů – škrkavky, tasemnice, blechy, vši, všenky, klíšťata
Infekční nemoci jsou nemoci, jejichž původci jsou živé mikroorganismy (patogenní bakterie, houby, viry, rickettsie, chlamydie, protozoa) schopné pronikat do organismu zvířat, vyvolat onemocnění a dále se přenášet na zdravé jedince.
Přenos infekčních nemocí je realizován přímým nebo nepřímým (zprostředkovaným) vzájemným kontaktem nemocného zvířete se zdravým. Bránou vstupu původce onemocnění je kůže a viditelné sliznice očí, dýchací, trávicí a močopohlavní systém.
Při prvních příznacích infekčního onemocnění psa je nutné vždy co nejdříve vyhledat veterinárního lékaře, který zvíře odborně vyšetří a zahájí odpovídající léčbu. Infekční onemocnění ohrožuje nejen zdraví a život postiženého psa, ale i ostatní psy, se kterými přijde do kontaktu.
Invaze cizopasníků, jak vnějších, tak vnitřních, způsobují značné komplikace zdravotního stavu u všech věkových kategorií psů. U štěňat mohou způsobovat i přímé ztráty uhynutím, často významnou měrou zasahují skrytě do vývinu a růstu a disponují organismus pro celou řadu onemocnění.
Srna patří k nejmenším druhům jelenovitých. Obvykle váží kolem 15 – 35 kg a její výška v kohoutku je kolem 70 cm (srnec je větší než srna).
Barva srsti se liší v závislosti na ročním období. Přes léto má srst červenohnědou barvu, v zimě je více šedohnědá. Pro srnčata (mláďata) jsou také typické skvrny, které ale zhruba po 2. měsíci života zmizí. Srst obřitku je u srn i srnců bílá. Srny mají navíc obřitek okrouhlý se zástěrkou. Co se týká srsti srny, objevují se ale i výjimky, které mohou mít srst tmavou případně dokonce i bílou = albíni. Přestože se jedná o krásné exempláře (albíni), obvykle tato jejich „vada“ způsobuje i to, že jsou světloplaší a mají tedy problémy se zrakem. Přestože se jedná o výjimečné exempláře, myslivci se příliš neženou do jejich lovu, protože se obávají, že by jim smrt albína mohla přinést smůlu, říká se totiž, že kdo ho zastřelí, ten do roka zemře.
I srna má stejně jako člověk difyodontní chrup, což znamená, že nejprve jí vyrostou dočasné zuby a ty jsou až poté nahrazeny trvalými. Stav chrupu (ve které fázi výměny zubů srna je) je v myslivosti jedním z faktorů, podle nichž se pozná věk srny.
Srna na rozdíl od srnce nemá žádné paroží, pro srnce je ale paroží typické. Podle tvaru paroží se srnec rozlišuje na paličkáče (parůžky ještě nepronikly kůží na hlavě), špičáka (jedna část paroží), vidláka (dvě části), šesteráka (tři části) a výjimečně se v přírodě vyskytují i osmeráci. Srnci vytloukají paroží (po zpevnění paroží se srnci otíráním o kmeny stromů zbavují uschlého kožního obalu = lýčí paroží) zhruba v období března a dubna. Naopak ho shazují zhruba v měsíci říjnu. V přírodě se také někdy vyskytuje srnec parukář, což je srnec, u něhož došlo k poranění pučnic parůžků, nebo poranění varlat. Oba důvody pak mohou způsobit, že srnčí paroží se stává houbovité a je trvale v lýčí (kožním obalu). Lýčí se tedy u něj nedá vytlouct.
Zkušení myslivci snadno poznají i rozdíl ve stopě srny a srnce, přestože pro neznalce obě stopy vypadají v podstatě stejně. Více srdcovitý tvar stopy má srnec a srna má tvar stopy více vejčitý. Stopa bývá velká zhruba do 4 cm a široká do 2,5 cm a jedná se o otisk dvojice spárků, které jsou úzce sevřené. Délka kroku je kolem 40 cm (u srny je to méně než u srnce). Pokud je srna v klidu, tak je klidná i její chůze a ona tak ukládá zadní šlépěje do předních, a proto její stopy tvoří dvojstisky. Pokud ale běží, tak se zvyšuje délka kroku, ale zároveň srna klade zadní běhy před přední a vznikají tak oddělené otisky, které se nepřekrývají. Zároveň se změní ale i
Srnčí je naše nejrozšířenější spárkatá zvěř. Tělo má dlouhé nejvíce 140 centimetrů, výšku v kohoutku až 90 centimetrů a dosahuje hmotnosti až 35 kg. Srny jsou menší než srnci. Letní srst je narezle červenohnědá, zimní šedohnědá až šedá. Typická je bílá skvrna na zadku, takzvaný obřitek. Srnec má na hlavě na pučnicích rostoucích z čelní kosti málo členité parůžky. Podle věku parůžky shazuje většinou od konce září až do prosince a poté mu začnou růst nové.
Srnčí zvěř je nejhojnější především v polních honitbách prostoupených remízky a menšími skupinami lesa. Je velmi přizpůsobivá a adaptovala se na různá stanoviště od otevřené zemědělské krajiny po souvislé horské lesy. Během léta žije srnčí zvěř většinou jednotlivě, v zimním období se sdružuje do různě početných tlup. Živí se bylinami, trávami, listy, pupeny, letorosty různých dřevin a také zemědělskými plodinami. Je vybíravější než například zvěř vysoká a trpí často poruchami trávení.
Říje probíhá od poloviny července do první poloviny srpna. Říjné srny se ozývají tenkým pískáním. Srna je březí 40 až 41 týdnů a koncem května a v červnu vrhá jedno až tři srnčata.
Srnčí zvěři nejlépe vyhovuje otevřená krajina s menšími lesíky, křovinami, loukami a poli. Během léta žije většinou jednotlivě na nevelkém území v okruhu 1–3 km. Nejvíce času věnuje odpočinku a přežvykování, vychází na pastvu v podvečer a v noci, není-li rušena, tak i ve dne. Pouze necelé tři hodiny denně prospí. V potravě převládají různé druhy bylin a trav, dále se v ní objevují větve a listy keřů, houby, spadané plody a polní plodiny. V otevřené krajině se začátkem podzimu obě pohlaví shlukují do různě početných tlup (10–100 jedinců), která se potulují po polích s ozimy, pícninami a zbytky okopanin či kukuřice. V nížinách leckde přivykl tomuto stádovému způsobu života celoročně, jinde se společenstva rozpadají až zjara, kdy samci začínají s vytloukáním paroží a osamostatňují se. Vedoucím zvířetem bývá nejčastěji některá ze starších samic. Hrubým bekavým hlasem varuje před nebezpečím a zároveň i soka před vstupem do teritoria, jehož hranice značí výměškem několika typů pachových žláz. K vlastní říji dochází až uprostřed léta a od října do listopadu samci paroží shazují. Z utajené březosti v trvání 40–41 týdnů připadá na vlastní vývoj zárodku jen asi polovina doby. Někdy ovšem dochází i k náhradní podzimní říji v listopadu a prosinci, a pak klidové stadium odpadá. Samice mívají 1–2 mláďata (vzácně i 3–4), která rodí na přelomu května a června. Zpočátku zůstávají v úkrytu ve vysokém podrostu a matku následují až p
Jedná se o nejčastější zákonem povolený lov jelenů. Takovýmto způsobem je možné lovit společně i samostatně. Jelen je vždy loven kulovnicí. Jak by měl probíhat společný lov jelena je dáno zákonem.
Osamělý lov
Čekaná
Pod pojmem čekaná je myšlen způsob lovu, při němž si myslivec vyhlédne vhodné místo, a na něm čeká, až se zvěř objeví. V místech, kam zvěř chodí nejčastěji, si myslivci staví kazatelny a posedy, z nichž mohou zvěř pohodlně pozorovat, mají lepší rozhled po okolních houštinách, zároveň je pak střelba bezpečnější a jistější. Je také menší pravděpodobnost, že zvěř myslivce navětří, když bude na posedu, než kdyby se skrýval někde na zemi v houští.
Obvykle se volí místo u houštin, odkud zvěř vytahuje nebo kam zatahuje, blízko u ochozů, kudy zvěř přichází, na okrajích luk, polí, kam zvěř vychází za potravou, blízko kališť i říjišť.
K úspěšné čekané je zapotřebí mít dobrý úkryt, příznivý vítr (musí foukat od zvěře k lovci, v opačném případě by zvěř lovce ucítila a nepřišla by na dostřel). Důležité je také správné chování lovce, který musí být co nejvíce potichu (oblečení musí být z nešustivého materiálu, neměl by mluvit, pokud má s sebou psa, ten nesmí štěkat), nesmí si nijak svítit (i světlo z mobilu by ho mohlo prozradit). Stejně tak může lovce prozradit i kouř, kuřáci si tedy v době čekané musí cigaretu odpustit.
Na čekanou chodí myslivci nejčastěji ráno a večer. Je důležité přijít o něco dříve, než se k místu přiblíží zvěř. A už při příchodu je třeba být co nejtišší a nebudit nijak pozornost.
Tímto způsobem lovu se loví nejen jeleni, ale veškerá spárkatá zvěř. Má totiž řadu výhod, v honitbě působí nejméně rušivě a zároveň poskytuje lovci dostatek času, aby si zvěř před výstřelem pořádně prohlédl a zhodnotil ji z hlediska chovnosti a odstřelu. Pokud je v místě navíc vybudovaná kazatelna, jedná se o velmi pohodlný způsob lovu.
Šoulačka
I tento způsob lovu je v honitbách velmi častý. Jde o to, že myslivec se pohybuje honitbou (= šoulá se), snaží se zvěř vyhledat, přiblížit se k ní a pak ji ulovit. K vyhledávání zvěře mu při tomto způsobu lovu mohou hodně pomoci jeho znalosti o chování zvěře, jejich zvycích, stopách, ložích, důležité je, aby také lovec poznal trus zvířete, které loví, aby nakonec nepronásledoval jinou zvěř. Stejně jako při čekané, i při šoulačce se musí lovec snažit pohybovat co nejvíce potichu. Při cestě lesem se lovec snaží co nejvíce se skrývat, a přitom pozorně sledovat své okolí a zároveň naslouchat zvukům lesa, protože i hlasy ptáků mu mohou napovědět, kde se zvěř ukrývá. I zde musí neustále kontrolovat směr vět
Vašeho zakrslého králíka může například ohrozit kokcidióza, toto onemocnění způsobuje přemnožení bakterií ve střevech a játrech králíčka. Obvykle se kokcidióza může týkat králíčků starých do deseti týdnů.
Králíčka také může ohrozit svrab, který způsobují roztoči, na postiženém místě se pak vytváří strupy. Stejně jako když člověka postihne svrab, tak se usilovně škrábe, tak stejně reagují i králíčci. Nejčastěji svrab postihuje nos a uši.
Smrtelnou nemocí pro všechny králíky je králičí mor, který způsobí viry. Králičí mor se přenese přímým kontaktem s nemocným jedincem, nebo také bodnutím hmyzu. Proti této nemoci se králíčci očkují jednou zhruba za půl roku.
Další smrtelnou chorobou je myxomatóza, také způsobená virem. Nemoc se opět šíří například bodnutím hmyzu (např. komár). Opět se proti této nemoci králíčci očkují.
Zakrslého králíčka také může ohrozit rýma. Ta se projevuje stejně jako u lidí kýcháním a výtokem z nosu. Pokud je rýma infekční, tak může být také komplikovaná řadou dalších infekcí, tím se zhoršuje nejen průběh nemoci, ale i její léčení.
Dalším králičím onemocněním může být i pasteurelóza. I toto bakteriální onemocnění bývá pro králíka smrtelné, důležité je, jestli včas dostane léky. Nemoc se projevuje dýchacími problémy a způsobují ji hlavně hlodavci.
Stejně jako člověka, tak i zakrslého králíčka může postihnout průjem, který může být způsobený prochladnutím, zkaženou nebo příliš studenou potravou (například zelenina vyndaná čerstvě z lednice), ale i vlhkou podestýlkou. Pokud by králíčka průjem přeci jen zasáhl, je třeba králíčkovi 1 - 2 dny dopřát jen seno a vodu. Pokud by se ale průjem ani potom nezlepšoval, je třeba navštívit veterináře. Přesným opačným pólem je zácpa. Králíček trpící zácpou je nadmutý, nejí a viditelně se krčí. Opět to může být způsobenou prochladnutím, ale i také tím, že králíček prostě snědl to, co neměl. Ze stejného soudku je také možné nadmutí králíčka, které opět způsobí například studená, nebo mokrá zelenina. Takový králíček nesedí v křečích, spíše hodně polehává, protože nadmutí mu způsobuje problémy s dýcháním. U nadmutí je dobré vyhledat lékaře, abyste se ujistili, že se nejedná o symptom jiného onemocnění.
Králík také může onemocnět pseudotuberkulózou, která je dokonce přenosná na člověka. Takový králíček mívá problémy s dýcháním a hodně hubne.
Králíčka také může zasáhnout salmonelóza, která je stejně jako pseudotuberkulóza přenosná na člověka, naštěstí se u králíčků příliš nevyskytuje.
Další smrtelnou chorobou je tularemie, která se projevuje zduřením uzlin.
U králíčků především tedy u samic jsou samozřejmě možné záněty mléčných žláz (obvykle v době kojení mláďat, která mo
Nemoci, jimiž se můžeme od psů nakazit, se odborně nazývají zoonózy. I když celkově známe téměř 150 takovýchto nemocí, důležité je, že v naší zemi se vyskytují jen některé z nich. Největší nebezpečí pro nás představuje vzteklina. Kromě ní nás ohrožují nemoci přenosné některými parazity, bakteriemi a některé plísně. Nejčastěji diskutovanými nemocemi jsou kromě již zmíněné vztekliny také leptospiróza a atoxokaróza.
Mnoha nákazám zvířat můžeme předejít očkováním, ať už povinným, či nepovinným. Doporučuje se také pravidelná kontrola trusu, případně odčervení zvířat přibližně každé tři měsíce. Při soužití se psem v jedné domácnosti je nejdůležitější dodržovat zvýšenou osobní hygienu, zvýšenou navíc v případě, že v domácnosti je nastávající maminka, malé dítě nebo starší lidé, protože ti mají slabší imunitu.
Zakrslí králíci jsou obvykle chováni jako domácí mazlíčci, takže jejich ztráta v důsledku nemoci (obzvlášť pokud ta nemoc má ošklivý průběh) u majitele jistě vyvolá lítost a smutek. To samozřejmě může cítit i chovatel králíků pro jejich maso, i když asi z jiných důvodů. Zde se nepředpokládá, že by si vybudoval ke králíkům citový vztah. Pravděpodobně ho ale i tak ztráta zasáhne, navíc se jistě objeví obavy z nakažlivosti nemoci, protože králíka domácího mohou zasáhnout různé velmi nakažlivé nemoci, které se snadno rozšíří i k dalším králíkům. A pro chovatele je pak taková ztráta ještě větší. Ztráta celého chovu může chovatele velmi poškodit, a proto je lepší řadě nemocí předcházet, případně pokud je to nutné umístit nemocného králíka do karantény. Chovatelé, kteří mají své králíky v králíkárnách, by alespoň dvakrát ročně měli králíkárny dezinfikovat. Dezinfekce králičích klecí může být jistou prevencí před šířením různých onemocnění. K dezinfekci králíkáren se často užívá chloramin a chlorové vápno.
Chovatelé se tedy obávají řady více či méně závažných onemocnění, jako je například:
Hned na úvod je třeba podotknout, že by čistokrevná koťata s průkazem původu z chovatelských stanic měla být odchovávána na zdravých rodičích a vyšetřena. V dnešní době je však chovatelů koček tolik a je tak velká poptávka po tomto oblíbeném plemeni, že mnozí genetické testování neprovádějí.
Mezi nejčastější genetické nemoci patří:
Polycystické onemocnění ledvin: Dědičné onemocnění, které se často vyskytuje u oblíbených plemen koček, nejčastěji u koček exotických a perských. Onemocnění se projevuje až po určité době, kdy jsou ledviny vyplněny cystami, jež brání jejich správné funkci. Jedná se o nevyléčitelné chronické onemocnění, které lze diagnostikovat pomocí USG (sonografické vyšetření) ve věku kolem 8–12 měsíců, kdy jsou cysty již detekovatelné, nebo pomocí genetických testů, jež potvrzují gen PKD1 zejména u koček perských, exotických a jejich kříženců. Pro ostatní plemena nemá tento test vypovídací hodnotu. Onemocnění se dědí, v populaci se vyskytují nosiči alely autozomálně dominantní, kteří nevykazují onemocnění, ale přenášejí ho. Jestliže se zkříží takovíto dva jedinci, jejich potomci budou 1 : 1 nosiči a nemocní. Choroba se projevuje selháním ledvin, anorexií, apatií, nechutenstvím, hubnutím, uremickým zápachem, zhoršenou kvalitou srsti, nadměrným pitím a močením. Nejčastěji se projevuje kolem sedmého roku života.
Deficit pyruvátkinázy: Onemocnění způsobené deficitem enzymu pyruvátkinázy, jež je autozomálně recesivně dědičné, což znamená, že příznaky nemoci mají pouze jedinci, kteří zdědí po obou svých rodičích zmutovaný gen (to odpovídá cca 25 % vrhu). Jedná se o hemolytické onemocnění, jež se vyznačuje sníženou životností erytrocytů (červených krvinek). Projevuje se únavou, anémií, hubnutím a zvětšováním břicha. Screeningový test na deficit pyruvátkinázy se doporučuje provádět především u chovných koček plemen se zvýšeným výskytem takto zmutovaného genu (sem patří i kočka mývalí).
Hypertrofická kardiomyopatie (HCM – hypertrophic cardiomyopathy): Onemocnění, jež postihuje jak zvířata, tak lidi. Projevuje se v různém věku jako důsledek srdečního přetížení způsobeného hypertrofovaným (zvětšeným) srdcem. Jedná se o zvětšení srdečního svalu, nejčastěji levé komory. Plemenné predispozice k dané chorobě mají mainské mývalí kočky, britské kočky, norské lesní kočky, ragdollové a další. Odhaduje se, že v populaci koček je až 20 % nemocných. Nemoc postihuje nejčastěji kocoury ve věku okolo 6 let, výjimkou ale nejsou ani koťata stará 6 měsíců. K projevům se řadí šelesty na srdci, zadýchávání, kašel a cyanóza sliznic. HCM vzniká také jako následek jiných onemocnění, například vysokého krevního tlaku nebo zvýšené činnosti štítné žlázy, a
Postižené kočky přenášejí koronaviry slinami a exkrementy. Kočky se ale mohou nakazit rovněž vdechnutím či požitím viru, při přímém kontaktu s nakaženým jedincem, nebo dokonce kontaktem s virem kontaminovanými povrchy (lůžkoviny, oblečení, hračky, misky, škrabadla). Parazité, kteří sají krev (blechy), koronaviry nepřenáší. Virus v prostředí lze naštěstí zlikvidovat dezinfekčními prostředky.
Když kočka přijde do styku s virem FIP, nezpůsobí jí to klinické propuknutí nemoci, ale některé kočky mohou mít mírný zánět horních cest dýchacích (kýchání, slzení, vodnatý sekret z nosu) nebo mohou mít střevní potíže. Velká část koček, u kterých proběhne prvotní nakažení, se zcela uzdraví, ale některé z nich se mohou stát bacilonosiči.
U většiny nakažených koček se neprojeví klinické příznaky onemocnění. Jen u malého podílu koček se vyvine smrtelné onemocnění (týdny, měsíce i roky po prvotním nakažení). Propuknutí příznaků FIP bývá náhlé, především u koťat, anebo mohou tyto příznaky zesílit během pár týdnů. Kočka testovaná na FIP s negativním výsledkem, může mít koťata pozitivní na FIP. Nenarodí se nakažená, ale nakazí se mateřským mlékem.
Spousta koček má nespecifické příznaky: skleslost, hrubá srst, občasné nechutenství, horečka nebo hubnutí, proto je diagnostikování FIP obtížné.
Přibližně 40 % případů nákazy bývá efuzní forma, 25 % pak neefuzní forma a 35 % bývá smíšená forma.
Nejnáchylnější na toto onemocnění jsou kočky mladší věkové kategorie, to je koťata a kočky do dvou let, dále kočky starší deseti let, kočky se špatnou fyzickou kondicí, kočky postižené více infekcemi najednou, kočky ve stresu, kočky v nadměrné zátěži.
Pro zpříjemnění posledního stadia nemoci je důležitá dobrá zdravotní péče a vyvážená zdravá strava.
V dnešní době je možné testovat přítomnost koronaviru – test zjistí přítomnost protilátek proti koronavirům. Pozitivní test ale neznamená, že vaše kočka má FIP – pozitivní výsledek testu znamená, že kočka byla koronavirům vystavena (nemusí se přitom jednat o koronaviry, které způsobují FIP) a že si proti nim vytvořila protilátky. Vyšetření bývá doplněno biochemickým vyšetřením krve, RTG nebo sonem. Diagnóza FIP je založena na pozorování klinických projevů nemoci, na laboratorních testech a na vyšetření břišní tekutiny.
V dnešní době je FIP považována za smrtelnou nemoc od té chvíle, kdy se objeví klinické příznaky. U malého procenta postižených koček je možné na krátkou dobu zmírnit příznaky nemoci (odsávání tekutiny z dutiny břišní).
Britská kočka se může dožít i patnácti let. Protože se jedná o plemeno, které se neustále šlechtí, objevují se u nich dědičné choroby. Každý správný chovatel nechává samozřejmě své kočky na smrtelné choroby testovat. Základními testy jsou testy na kočičí imunodeficientní virus a leukózu. Imunodeficientní virus neboli syndrom získané ztráty imunity je onemocnění, na které neexistuje vakcína. Tento virus je přítomen v krvi, slinách i v mléce. Pro přenos tohoto onemocnění je nutný těsný kontakt mezi kočkami. Virus způsobuje sníženou obranyschopnost.
Po nakažení touto chorobou se u kočky objevují horečky, nechutenství a zvětšují se mízní uzliny. V následující fázi kočka vypadá, že se uzdravila, protože veškeré příznaky vymizí. Postupně se ale opět vrací horečka, nechutenství, rýma, dýchací problémy, chronické kožní problémy a parazitóza. Obtíže neustále narůstají, řešením je pak obvykle euthanázie.
Leukóza je onemocnění, které v organismu způsobuje poruchu funkce imunitního systému i nádorové změny. K nakažení je třeba nutný přímý kontakt mezi kočkami, přenos slinami, mlékem a močí. Po nakažení se nemusí projevit žádné příznaky, ale nemoc se neustále vyvíjí, kočka ztrácí imunitu, tvoří se nádory a podobně.
U britských koček se také může objevit infekční zánět pobřišnice, což je onemocnění, které postihuje nejčastěji mladé kočky. Onemocnění může způsobit kombinace stresu, infekce a opět přímého styku mezi kočkami (sliny, trus, nosní sekret). Příznakem nemoci bývá apatie, horečka, průjem, hubnutí, nechutenství, zhoršené dýchání. Ani tato nemoc se nedá vyléčit.
U těchto koček se bohužel objevuje onemocnění hypertrofická kardiomyopatie (HCM), proto pokud si kupujete tuto kočku od chovatele, měl by vám ukázat výsledky vyšetření srdce obou rodičů. Zároveň byste měli vyžadovat i vyšetření na nemoc ledvin. Je třeba se se seznámit se zdravotním stavem koček, aby se jejich dědičné nemoci dále neroznášely do chovu. Hypertrofická kardiomyopatie způsobuje srdeční selhání. Polycystická choroba ledvin je také dědičné onemocnění, při této nemoci se tvoří ledvinové cysty vyplněné tekutinou. Cysty ohrožují fungování ledvin a vedou k jejich selhání.
Mezi častá onemocnění kůže u koček patří plísňová kožní onemocnění.
Plísňová onemocnění jsou nejčastěji způsobena houbou patřící do skupiny nazvané dermatofyta – Microsporum canis. Tato nemoc je přenosná na člověka, a proto patří do infekčních nemocí zvaných zoonózy. Zdrojem této nemoci jsou nejčastěji nemocná zvířata, mohou to být ale i takzvaní asymptomatičtí nosiči. Jedná se o kočky, na kterých nejsou vidět žádné příznaky této nemoci, ale v jejich srsti houba přežívá a tím nakazí ostatní zvířata. Uvádí se, že tato houba je odpovědná za 90 % kožních plísňových onemocnění kočkovitých šelem (tento údaj platí pro naše geografické podmínky).
Mezi dalšího původce plísně řadíme Trichophyton mentagrofites, který se u koček vyskytuje jen zřídka a napadá především psy. Ostatní druhy plísní jsou velmi ojedinělé.
Lze říci, že toto onemocnění nejčastěji napadá jedince s oslabenou imunitou, kteří trpí ještě jinou chorobou, vyhublá nebo stresovaná zvířata, mladá nebo stará zvířata, která ještě, nebo už, nemají vybudovaný silný obranný systém. Ve větší míře jsou postiženy dlouhosrsté a polodlouhosrsté kočky. Pokud se onemocnění přenese na člověka, jsou napadeny nejčastěji děti, staří lidé nebo lidé s citlivou pokožkou. K přenosu dochází přímým kontaktem s postiženým zvířetem nebo s takzvaným nosičem. Zdrojem houby mohou být vypadané infikované chlupy, kousky odpadlé kůže. Přenašeči jsou i parazité – blechy nebo vši. Z tohoto důvodu nemoc nejčastěji postihuje kočky s volným pohybem nebo bezprizorní toulavé kočky.
Obě tyto výše uvedené houby parazitují na povrchových částech zrohovatělé kůže, a jelikož v infekčním stadiu nemohou samy proniknout do kůže, najdou si cestu přes drobné ranky nebo oděrky. Na kůži potom nacházíme zarudlá ložiska pokrytá šupinkami. Většinou se nejprve objevují na hlavě a šíří se dále po celém těle, kde vytvářejí mapovité skvrny. K plísním se mohou přidat i bakterie, které způsobují hnisání těchto postižených míst. Postižená místa silně svědí a kočka má tendenci si srst vytrhávat. Pokud plísně postihnou i drápky, začínají se lámat, což je pro kočku velmi bolestivé a často pak kulhá.
Než přistoupíme k samotné léčbě, měli bychom zjistit, zda kočka netrpí jinou nemocí a zda plíseň není jen doprovodné onemocnění vzniklé oslabením organismu. Často při vyléčení primárního onemocnění dochází k samovolnému vyhojení. Nesmíme zapomenout provést důkladné odblešení a odstranění jiných parazitů, kteří rovněž oslabují organismus. Při léčení samotné plísně budeme potřebovat pomoc veterinárního lékaře, neboť musíme rozlišit, o jaký druh plísně se jedná. Toto rozlišení je možné pouze kultivací seškrabaných kožních strupů a srsti. Další možností je vy
Onemocnění ledvin v mnoha případech ohrožuje život kočky, proto si žádá rychlou léčbu. Problémy ledvin může způsobit nedostatek tekutin, ale i nevhodná strava. Některá krmiva pro kočky obsahují vysoké množství soli, aby lépe chutnala.
Při nedostatečném příjmu tekutin se tvoří v moči a močovém měchýři močové kameny nebo močový písek. Tyto kameny mohou bolestivě zraňovat, nebo dokonce zcela ucpat močovody. Zadržování moči poškozuje ledviny a následkem je akutní selhání ledvin. Ledviny jsou zodpovědné za filtrování rozkladných produktů metabolismu z krve a za jejich následné vylučování. Přísluší jim tedy velmi důležitý úkol odstraňovat jedy. Jestliže je funkčnost ledvin jakkoli narušena, nebezpečné látky se hromadí v těle a kočka onemocní.
Příčinou onemocnění ledvin mohou být i vrozené vady (zejména u dlouhosrstých plemen), bakteriální infekce, virové choroby, například kočičí leukémie a kočičí zánět pobřišnice, otravy a nádory. Roli hraje i dědičnost.
Náhlé neboli akutní selhání ledvin může vzniknout i v důsledku otrav, bakteriálních a virových infekcí, ucpáním močovodů, případně v důsledku onemocnění srdce. Tyto akutní případy, přestože jsou okamžitě a včas úspěšně léčeny, mohou vést k chronickému poškození ledvin.
Postupné zhoršování funkce ledvin je nevyhnutelnou součástí procesu stárnutí a vyskytuje se (v různém rozsahu a stupni) u mnoha zvířat. Poškození je trvalé, a pokud se neléčí, končí vždy smrtí. Postupem času (stárnutím) dochází k poškození tak velké části ledvin, že ledviny už nejsou schopny odfiltrovat z krve všechny zplodiny, které se pak hromadí v krvi. Tento proces, který se nazývá chronické selhání ledvin, je u koček starších 7 let velmi častý.
Jedním z prvních příznaků nemoci je ztráta schopnosti produkovat koncentrovanou, tmavou moč. Aby se organismus mohl zbavit stejně velkého množství zplodin, musí vyprodukovat větší množství zředěné moči. Kočka má větší žízeň než obvykle, hodně pije a močí mnohem častěji (může se objevit krev v moči). S postupující nemocí se mohou objevit i další příznaky. Kočka je smutná, apatická, ztrácí chuť k příjímání potravy, opakovaně zvrací, hubne a její srst se stává matnou. Páchne jí z úst a v dutině ústní se objevují vředy. V poslední fázi nemoci upadne do kómatu. Mnohé z uvedených příznaků se vyskytují i u jiných nemocí. Při podezření je tak nutné navštívit veterináře, který kočku vyšetří celkově a zároveň vyšetří krev a moč.
Poškozené ledvinné buňky nelze obnovit, ale přesto se dá udělat mnoho, aby se nemocná kočka cítila lépe. Nejdůležitější je snížit zátěž na zbývající zdravou tkáň ledvin. Toho lze dosáhnout změnou výživy. U veterináře je k dostání speciální krmivo, které snižuje odpadní látky v krvi. Uvedená krmiva mají i zvýšený obsah vitamínů a minerálních látek. Léčená kočka nesmí dostávat žádné zbytky jídel ani žádné pamlsky, protože by to nepříznivě ovlivňovalo působení diety.
Choroby vznikají především chybami v chovu, zejména pak špatným nebo jednostranným krmením. U tak malého zvířete, jako je křeček, platí, že předcházení nemocem je daleko lepší než jejich léčení. Jedním z činitelů, které vyvolávají onemocnění, je také stres.
Zaklínění lícních váčků – příznakem tohoto onemocnění bývá oteklý lícní váček. Ten může být způsoben načechraným stelivem, které se zachytilo ve váčku. Zkontrolujte křečkovi tlamičku a vytáhněte z ní vše, co se tam mohlo zachytit. Zároveň se poraďte s veterinářem.
Infekce kůže – jestliže má křeček na kůži suchá loupavá místa, načervenalou kůži nebo ubylý kožíšek, může jít o infekci kůže. Tu mohou způsobit paraziti, alergie nebo nevhodná strava. S určením léčby vám pomůže zvěrolékař. Pokud má křeček pouze úbytek srsti, a přitom se nedrbe, nemá načervenalou kůži ani loupavá místa na kůži, může jít o projev stáří. Hodně křečků s přibývajícím věkem jednoduše ztrácí kožíšek.
Mokrý ocásek – křeček trpící touto nemocí je malátný, má mokrý konec ocásku a měkký a mokrý trus. Tato nemoc může křečka zabít, proto ho vezměte okamžitě k veterináři nebo běžte do zverimexu a kupte speciální léky na tuto nemoc.
Dehydratace – křeček se bude chovat letargicky. Pokud mu vytáhnete kůži na zadní části krku, bude se jen pomalu vracet do původního stavu. Může to být způsobené stresem, horkem nebo špatnou vodou v pítku. Při dehydrataci je nutné dát křečkovi vodu, a pokud má klec na místě, kde je horko, musíte ji přemístit jinam.
Poranění způsobená kousnutím – jedná se o bolavá místa, která mohou hnisat. Příčinou poranění bývá nesnášenlivost a vzájemné napadání křečků sdílejících stejnou klec. Je potřeba křečkovi zranění vyčistit, nevíte-li jak, bude nejlepší poradit se s veterinářem. V každém případě byste měli křečky oddělit a každého mít v jiné kleci.
Sluchové problémy – pokud má křeček problém se sluchem, může ztrácet rovnováhu, škrábat se kolem uší a třást hlavičkou. Taková nemoc je způsobena parazity nebo ušní infekcí. Na postupu léčby se domluvte se svým veterinářem.
Zrakové problémy – při potížích se zrakem budou oči křečka velmi těkavé, většinu času pak zavřené. Budou vypadat mdle a zamračeně. Tento problém může být způsoben zraněním nebo infekcí. Je zapotřebí držet křečka v tmavé místnosti a poradit se s veterinářem.
Infekce plic – při tomto onemocnění se křeček bude třást a bude se mu těžce dýchat. Může dojít ke ztrátě váhy a velmi letargickému chování. Jestliže má váš křeček tyto příznaky, je potřeba zajistit mu v kleci teplo a navštívit veterináře, který proti infekci předepíše antibiotika.
Lysiny – pokud si u křečka všimnete lysin nebo častého drbání,
Ušní svrab se nejčastěji objevuje u toulavých koček, koťat a starších koček. Zanedbání léčby může vézt k vážným zánětům zvukovodu, dokonce až k ohluchnutí zvířete. Jedná se o parazita roztoče, který se jmenuje strupovka ušní.
Prvním příznakem je lehký zánět, začervenalý vnitřek ucha kočky, více průhledného ušního mazu, kočka třepe hlavou a hodně se škrábe v uchu. Jakmile se parazit rozmnoží, objevuje se v uchu typický černý maz nebo černé tečky v srsti na kraji ucha, což jsou vlastně výkaly množících se roztočů.
Ušního svrabu se běžným čištěním uší bohužel nezbavíte. Při prvních příznacích nemoci musíte vyhledat pomoc veterináře. Ten vám pro kočku předepíše speciální antiparazitární přípravek. Současná nabídka takových produktů je široká. Nejčastější jsou přípravky, které se aplikují přímo do kočičích uší. Léčba trvá po dobu nemoci a často i po odeznění příznaků. Je tedy dlouhodobá. Pokud by přežil jen jeden roztoč, stále by hrozilo navrácení nemoci. Zanedbání léčby může mít pro kočku velmi vážné následky. Neléčený těžký zánět může vést až k ohluchnutí zvířete, rozsáhlým otokům hlavy, zánětům nervů, což může ve výsledku vést až ke smrti zvířete, obzvláště u starších a oslabených koček. Majitelům naopak žádné nebezpečí nehrozí, ušní svrab není na člověka přenosný. Dále na roztoče působí i spreje používané proti blechám. Takové spreje se stříkají na zvířecí srst. K dispozici jsou i injekční přípravky. Pokud je nemoc v pokročilé etapě, je nutno podávat kočce určená antibiotika.
U tohoto onemocnění je důležité, aby byla přeléčena i ostatní zvířata v domácnosti. Svrab se mezi kočkami a psy může šířit pouhým setkáním s infikovaným zvířetem. Rozšiřují ho i odlupující se stroupky z uší a ušní maz, ve kterém najdeme roztoče. Touto cestou se svrab přenáší na další zvířata (člověk se nemůže infikovat). Nemoc je daleko častější u koček než u psů.
Pokud ušní svrab není léčen, může vygradovat v hnisavý zánět zvukovodu a posléze postihnout i bubínek či střední ucho zvířete.
