Výcvik štěněte je jedním z nejdůležitějších kroků, které zásadně ovlivní jeho chování, psychickou pohodu i vztah k majiteli po celý život. Právě první měsíce rozhodují o tom, zda z vašeho psa vyroste vyrovnaný, poslušný a sebejistý parťák, nebo naopak nejistý a problematický jedinec. Mnoho chyb, které se projeví v dospělosti, má svůj původ právě v podceněné nebo chaotické výchově štěněte.
Tento článek podrobně vysvětluje základní principy výcviku a zároveň ukazuje, jak se výchova liší u jednotlivých plemen – od pracovních psů až po společenská plemena.
Výcvik štěněte staforda
Výcvik štěněte staforda je často obestřen předsudky, přestože při správné výchově jde o velmi oddaného a vyrovnaného psa. Klíčem je důslednost a včasná socializace.
Staford výchova a socializace
Staford výchova musí začít brzy a systematicky. Odborníci se shodují, že otázka jak cvičit staforda je především o budování vztahu a respektu.
časná socializace s lidmi i psy
jasně nastavené hranice
pravidelný pohyb a vybití energie
Výcvik amerického staforda v praxi
Výcvik amerického staforda by měl probíhat klidně a bez fyzických trestů. Pes reaguje velmi citlivě na tón hlasu a přístup majitele.
V naší poradně s názvem STRUPY NA KŮŽI U KOČEK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Milan Karabčík.
Zdravím je zimní počasí a kočka se neustále drbe prohlédl jsem jí a nahmatal malé stroupky po celé délce hřbetu od hlavy až k ocasu jinde ne jsem z vesnice a kočka chodí denně ven chytá myši a samozřejmě přijde do styku i s jinýma kočkama . Divné je že nejde ani do svých oblíbených pelíšků.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Veterinář.
Kočičí miliární dermatitida, často nazývaná kočičí stupy, je běžné kožní onemocnění, které postihuje kočky všech věkových kategorií a plemen. Tento stav je charakterizován malými, vyvýšenými a krustovitými lézemi, které se obvykle nacházejí na hlavě, krku a zádech kočky. Tyto hrbolky na krku a zádech kočky mohou extrémně svědit, což způsobuje, že se kočka škrábe a kouše si postižená místa, což vede k dalšímu podráždění a potenciální sekundární infekci kůže. Miliární dermatitida u koček může být způsobena různými faktory, ale dva nejčastější jsou přecitlivělost na bleší kousnutí a alergie, a to i alergie na ostatní kočky. Zde můžete vidět, jak vypadá miliární dermatitida u koček: https://www.google.cz/image…
Léčba kočičí miliární dermatitidy začíná identifikací a řešením základní příčiny, jako jsou blechy, alergie nebo infekce. Váš veterinář může předepsat topické krémy nebo masti, perorální léky nebo doporučit hypoalergenní dietu, která pomůže zvládnout příznaky.
Při správné a trvalé léčbě může mnoho koček zaznamenat výrazné zlepšení svého stavu a vést pohodlný život.
Chcete-li pomoci vaší kočce s miliární dermatitidou, existují různé možnosti léčby.
Zde je to, co můžete udělat:
1. K hubení blech používejte přípravky proti blechám: Pokud jsou problémem blechy, je nezbytné zavést účinná opatření proti blechám.
2. Poraďte se se svým veterinárním lékařem o změně stravy: Pokud máte podezření na alergie na kočičí krmivo, může být doporučena hypoalergenní nebo nová proteinová dieta.
3. Aplikujte předepsanou kontaktní léčbu: Léčivé šampony, spreje nebo krémy mohou pomoci zmírnit svědění a zklidnit kočičí kůži.
4. Podávejte předepsané léky: Antihistaminika nebo kortikosteroidy mohou být použity ke snížení zánětu a zmírnění alergických reakcí u koček.
5. Léčba sekundárních infekcí: Antibiotika nebo antifungální léky mohou být předepsány, pokud se v důsledku poškrábání vyvinuly bakteriální nebo plísňové infekce.
Závěrem lze říci, že miliární dermatitida je běžné kožní onemocnění u koček, které může být způsobeno bleší alergickou dermatitidou, alergeny z prostředí, potravinovými alergiemi a folikulitidou. Ačkoli jsou příznaky u různých případů často podobné, je důležité rozpoznat příčinu miliární dermatitidy vaší kočky, abyste jim mohli poskytnout tu nejlepší možnou léčbu a péči. Promluvte si se svým veterinářem o potenciálních spouštěcích mechanismech miliární dermatitidy vaší kočky a o tom, co můžete udělat pro zmírnění jejích příznaků.
Nemoci pohlavního ústrojí – hnisavý zánět dělohy, zánět předkožky
Nemoci pohybového ústrojí – záněty svalů, kloubů a šlach, dysplazie kyčelních kloubů, zlomeniny kloubů, zlomeniny kostí, křivice
Nemoci nervového ústrojí – zánět mozku a míchy, otřes a zhmoždění mozku a míchy
Nemoci očí – zánět spojivek, zánět víček, vchlípení a vychlípení víček, suchý zánět rohovky a spojivky, zákal rohovky, zákal čočky
Nemoci uší – onemocnění zevního zvukovodu, krevní výlev v ušním boltci
Onemocnění kůže – zánět kůže, kopřivka, svrab
Parazitární onemocnění psů – škrkavky, tasemnice, blechy, vši, všenky, klíšťata
Infekční nemoci jsou nemoci, jejichž původci jsou živé mikroorganismy (patogenní bakterie, houby, viry, rickettsie, chlamydie, protozoa) schopné pronikat do organismu zvířat, vyvolat onemocnění a dále se přenášet na zdravé jedince.
Přenos infekčních nemocí je realizován přímým nebo nepřímým (zprostředkovaným) vzájemným kontaktem nemocného zvířete se zdravým. Bránou vstupu původce onemocnění je kůže a viditelné sliznice očí, dýchací, trávicí a močopohlavní systém.
Při prvních příznacích infekčního onemocnění psa je nutné vždy co nejdříve vyhledat veterinárního lékaře, který zvíře odborně vyšetří a zahájí odpovídající léčbu. Infekční onemocnění ohrožuje nejen zdraví a život postiženého psa, ale i ostatní psy, se kterými přijde do kontaktu.
Invaze cizopasníků, jak vnějších, tak vnitřních, způsobují značné komplikace zdravotního stavu u všech věkových kategorií psů. U štěňat mohou způsobovat i přímé ztráty uhynutím, často významnou měrou zasahují skrytě do vývinu a růstu a disponují organismus pro celou řadu onemocnění.
V naší poradně s názvem BETA BOJOVNICE LEŽÍ NA DNĚ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jan.
Dobrý den. Má rybka Beta má už delší dobu výrustek, který se stále zvětšuje a otvírá. Je nějaká ráda co s tím? Děkuji moc a v případě zájmu mohu poslat foto.
S pozdravem Honza
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Podle fotografie to bude nejspíš furunkulóza.
Běžnými příznaky furunkulózy jsou právě otevřené vředy na těle betty, ploutvích a ocasu.
Furunkulózu způsobují bakterie Pseudomonas a Aeromonas. Těmto bakteriím se daří ve špatně udržovaných akváriích.
Pokud je betta ve stresu nebo trpí jinou nemocí, je pravděpodobnější, že bude postižena také furunkulózou.
Furunkulóza je pro bettu bez rychlé léčby smrtelná.
Příznaky furunkulózy u bettas zahrnují:
- červené skvrny na těle;
- červené, hnisem naplněné vředy;
- letargie;
- ztráta chuti k jídlu.
Co s tím?
Pokud betta žije s jinými rybami, Izolujte ji v samostatné nádrži a ošetřete ji antibiotiky, jako je erythromycin nebo tetracyklin. Antibiotika předepíše veterinář i s předpisem dávkování. Vyčistěte a dezinfikujte hlavní nádrž jódem a solí, abyste odstranili škodlivé bakterie.
Furunkulóze se předchází udržováním správných parametrů a teplot vody v nádrži.
pinčové, knírači, dogovitá plemena typu mastifa, plemena molosoidní a švýcarští salašničtí psi
teriéři
jezevčíci
špicové a tzv. primitivní plemena
honiči barváři
ohaři – stavěcí psi
slídiči a retrívři
plemena společenská
chrti
Lovecká kynologie dělí lovecká plemena na ohaře, slídiče, honiče, barváře a norníky a případně přinašeče. Každý lovecký pes využívající se k tomuto účelu musí projít zkouškami, které vycházejí ze zkoušek pro jednotlivá plemena (jiné zkoušky mají chrti a jezevčíci například). Některá plemena uvedená v tomto soupisu se již příliš jako lovečtí psi nevyužívají, ale i tak v nich mohou zůstávat lovecké instinkty.
Ve svém příspěvku BETTA BOJOVNICE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Venda.
Dopřejte vašemu beťákovi slanou koupel. Slaná voda ho zbaví této nemoci. V čase, kdy bude ryba v soli, vyčistěte akvárko horkou vodou a vydesinfikujte ho savem. Pak do čisté vody rybu přeneste. Slanou koupel uděláte rozmícháním 5 litrů vody a 0,5 kg soli. Ryba se začne olupovat a tím se zbaví nemoci. Ryba musí být stále v teplé vodě o teplotě, na kterou je zvyklá.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Veronika.
(latinsky keratitis) se klasifikuje dle hloubky postižení, dle etiologie či topografie. Povrchový zánět rohovky (latinsky keratitis superficialis), respektive povrchové eroze jsou nejčastěji následkem traumatizace rohovky a po odstranění příčiny dochází k jejich rychlému zahojení. Klinicky je patrný zvýšený výtok z mediálního očního koutku. Proces je bolestivý, pozorujeme fotofobii. Terapie je závislá na intenzitě a délce trvání onemocnění. Používáme lokální anestetika kombinovaná s antibiotiky.
Povrchový zánět rohovky s pigmentací
(latinsky keratitissuperficialis pigmentosa) se vyskytuje s predispozicí u pekinézů, lhasa-apso, ši-tzu, mopsů a bostonských teriérů. Nejčastější příčinou je chronická iritace očního bulbu při víčkové štěrbině u brachycefalických plemen. Mezi vyvolávající faktory patří districhiáza (řasa vyrůstající z hrany víčka), nosní záhyby, velká víčková štěrbina v kombinaci s prominující oční koulí a tím ztížené mrkání. To způsobuje nedostatečnou distribuci slzného filmu na povrchu rohovky. Pigment je ukládán do epitelu na centrální části rohovky. Vaskularizace je pouze v případě dlouhotrvající iritace. Terapeuticky je nezbytné odstranění etiologického činitele. V indikovaných případech, pokud uložený pigment vede k poruchám vidění, se může provést superficiální keratotomie. Ta vyžaduje opatrnost zejména u brachycefalických plemen. U nich je chronicky iritovaná rohovka slabší než v místě neiritovaném. Protože tím však neodstraníme vyvolávající příčinu, je nutno počítat s recidivami. Nejlepším krokem k omezení depozice pigmentu v rohovce je odstranění chronické iritace, případně využití antiflogistického účinku kortikosteroidů.
(latinsky keratitis superficialis chronica), známý též jako Oberreiterův syndrom německých ovčáků neboli Pannus, se nejčastěji vyskytuj mezi 1. až 6. rokem života. Onemocnění bylo popsáno i u belgických ovčáků, pudlů, jezevčíků, border kolií, greyhoundů, sibiřských husky a dalmatinů. Je to progresivní zánětlivé oboustranné onemocnění rohovky s nepříliš jasnou etiologií. Přisuzována je velká důležitost autoimunitním pochodům a ultrafialovému záření, protože byla prokázána korelace mezi nadmořskou výškou, teplejším ročním obdobím a výskytem onemocnění. Majitel si onemocnění všimne většinou v pokročilém stadiu, kdy jsou epitel a přední vrstva stromatu rohovky již silně pigmentovány a vaskularizovány. Vaskularizace a pigmentace postupně zachvacují celou rohovku. Jaká je prognóza? V případě postižení mladších zvířat (mezi 1. až 2. rokem života) lze očekávat výskyt závažnějších lézí. Pannus je charakterizován výskytem většího mno
V naší poradně s názvem ZVĚTŠENÁ SLEZINA U PSA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Viktor.
Dobrý den, mám dotaz.
Přišli jsme o fenku Yorkšírka 12 let. Byli jsem na chatě fenka s námi byla na procházce, pohybovala se na zahradě a byla čilá. V odpoledních hodinách
se hodně vykakala přímo na zahradě, což nikdy neudělala a začala si v pelíšku pokládat hlavu a pokud seděla, tak se kymácela a zavírala oči.
Vyrazili jsme na veterinu. Po cestě se pokakala, pozvracela pomočila. Ze zadečku jí začala vytékat narůžovělá tekutina. V ordinaci jí naměřili nízkou tělní teplotu a z výsledku sono nám oznámili, že se jedná o prasklý nádor a že má břicho plné tekutiny.
Nechali jsem ji uspat, paní doktorka nám řekla, že by to bylo jen na pár měsíců a že srdíčko by patrně operaci nezvládlo.
Můj dotaz zní: Fenka byla velmi dobře opečovávaná a zhruba 10 měsíců po rtg sono břicha a srdce. Vyhodnoceno jako zdravé. Je možné, že nádor vyroste tak rychle, nebo kde mohla být chyba ? Fenka normálně přijímala potravu a chodila na procházky, byla čilá. Jenom víc odcházela lehat do pelíšku.
Děkuji za odpověď
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Nejspíše šlo o hemangiosarkom, což je vysoce maligní (rychlá) rakovina cév, která nejčastěji postihuje slezinu nebo srdce starších psů. Hemangiosarkom může mít v rané fázi jen malé nebo žádné příznaky. Mikroskopické metastatické onemocnění často není v době diagnózy viditelné ani na rentgenových snímcích hrudníku a ani na ultrazvuku břicha. Psi s hemangiosarkomem sleziny nebo srdce mají velké riziko prasknutí nádoru a krvácení uvnitř těla, což vede k náhlému kolapsu. Na tuto rakovinu u psů bohužel neexistuje žádný lék a méně než 10 procent psů přežije jeden rok po diagnóze. Operace samotná bez chemoterapie je považována pouze za oddálení smrti s průměrnou dobou přežití dva měsíce, protože rakovina se agresivně vrací a způsobuje krvácení do dalších orgánů v břiše a nebo se šíří do plic. Pokud je po operaci léčena chemoterapií, lze střední dobu přežití prodloužit na čtyři až šest měsíců a léčba může psům pomoci udržet si během této doby dobrou kvalitu života. Prognóza u psů s hemangiosarkomem srdce i sleziny je podobná. Léčba však může zahrnovat kombinaci radioterapie a chemoterapie, protože chirurgický zákrok je v této lokalizaci zřídkakdy možný. Rozhodnutí vašeho veterináře fenku uspat bylo nejlepší pro ni i pro vaši peněženku.
Vašeho zakrslého králíka může například ohrozit kokcidióza, toto onemocnění způsobuje přemnožení bakterií ve střevech a játrech králíčka. Obvykle se kokcidióza může týkat králíčků starých do deseti týdnů.
Králíčka také může ohrozit svrab, který způsobují roztoči, na postiženém místě se pak vytváří strupy. Stejně jako když člověka postihne svrab, tak se usilovně škrábe, tak stejně reagují i králíčci. Nejčastěji svrab postihuje nos a uši.
Smrtelnou nemocí pro všechny králíky je králičí mor, který způsobí viry. Králičí mor se přenese přímým kontaktem s nemocným jedincem, nebo také bodnutím hmyzu. Proti této nemoci se králíčci očkují jednou zhruba za půl roku.
Další smrtelnou chorobou je myxomatóza, také způsobená virem. Nemoc se opět šíří například bodnutím hmyzu (např. komár). Opět se proti této nemoci králíčci očkují.
Zakrslého králíčka také může ohrozit rýma. Ta se projevuje stejně jako u lidí kýcháním a výtokem z nosu. Pokud je rýma infekční, tak může být také komplikovaná řadou dalších infekcí, tím se zhoršuje nejen průběh nemoci, ale i její léčení.
Dalším králičím onemocněním může být i pasteurelóza. I toto bakteriální onemocnění bývá pro králíka smrtelné, důležité je, jestli včas dostane léky. Nemoc se projevuje dýchacími problémy a způsobují ji hlavně hlodavci.
Stejně jako člověka, tak i zakrslého králíčka může postihnout průjem, který může být způsobený prochladnutím, zkaženou nebo příliš studenou potravou (například zelenina vyndaná čerstvě z lednice), ale i vlhkou podestýlkou. Pokud by králíčka průjem přeci jen zasáhl, je třeba králíčkovi 1 - 2 dny dopřát jen seno a vodu. Pokud by se ale průjem ani potom nezlepšoval, je třeba navštívit veterináře. Přesným opačným pólem je zácpa. Králíček trpící zácpou je nadmutý, nejí a viditelně se krčí. Opět to může být způsobenou prochladnutím, ale i také tím, že králíček prostě snědl to, co neměl. Ze stejného soudku je také možné nadmutí králíčka, které opět způsobí například studená, nebo mokrá zelenina. Takový králíček nesedí v křečích, spíše hodně polehává, protože nadmutí mu způsobuje problémy s dýcháním. U nadmutí je dobré vyhledat lékaře, abyste se ujistili, že se nejedná o symptom jiného onemocnění.
Králík také může onemocnět pseudotuberkulózou, která je dokonce přenosná na člověka. Takový králíček mívá problémy s dýcháním a hodně hubne.
Králíčka také může zasáhnout salmonelóza, která je stejně jako pseudotuberkulóza přenosná na člověka, naštěstí se u králíčků příliš nevyskytuje.
Další smrtelnou chorobou je tularemie, která se projevuje zduřením uzlin.
U králíčků především tedy u samic jsou samozřejmě možné záněty mléčných žláz (obvykle v době kojení mláďat, která mo
Postižené kočky přenášejí koronaviry slinami a exkrementy. Kočky se ale mohou nakazit rovněž vdechnutím či požitím viru, při přímém kontaktu s nakaženým jedincem, nebo dokonce kontaktem s virem kontaminovanými povrchy (lůžkoviny, oblečení, hračky, misky, škrabadla). Parazité, kteří sají krev (blechy), koronaviry nepřenáší. Virus v prostředí lze naštěstí zlikvidovat dezinfekčními prostředky.
Když kočka přijde do styku s virem FIP, nezpůsobí jí to klinické propuknutí nemoci, ale některé kočky mohou mít mírný zánět horních cest dýchacích (kýchání, slzení, vodnatý sekret z nosu) nebo mohou mít střevní potíže. Velká část koček, u kterých proběhne prvotní nakažení, se zcela uzdraví, ale některé z nich se mohou stát bacilonosiči.
U většiny nakažených koček se neprojeví klinické příznaky onemocnění. Jen u malého podílu koček se vyvine smrtelné onemocnění (týdny, měsíce i roky po prvotním nakažení). Propuknutí příznaků FIP bývá náhlé, především u koťat, anebo mohou tyto příznaky zesílit během pár týdnů. Kočka testovaná na FIP s negativním výsledkem, může mít koťata pozitivní na FIP. Nenarodí se nakažená, ale nakazí se mateřským mlékem.
Spousta koček má nespecifické příznaky: skleslost, hrubá srst, občasné nechutenství, horečka nebo hubnutí, proto je diagnostikování FIP obtížné.
Přibližně 40 % případů nákazy bývá efuzní forma, 25 % pak neefuzní forma a 35 % bývá smíšená forma.
Nejnáchylnější na toto onemocnění jsou kočky mladší věkové kategorie, to je koťata a kočky do dvou let, dále kočky starší deseti let, kočky se špatnou fyzickou kondicí, kočky postižené více infekcemi najednou, kočky ve stresu, kočky v nadměrné zátěži.
Pro zpříjemnění posledního stadia nemoci je důležitá dobrá zdravotní péče a vyvážená zdravá strava.
V dnešní době je možné testovat přítomnost koronaviru – test zjistí přítomnost protilátek proti koronavirům. Pozitivní test ale neznamená, že vaše kočka má FIP – pozitivní výsledek testu znamená, že kočka byla koronavirům vystavena (nemusí se přitom jednat o koronaviry, které způsobují FIP) a že si proti nim vytvořila protilátky. Vyšetření bývá doplněno biochemickým vyšetřením krve, RTG nebo sonem. Diagnóza FIP je založena na pozorování klinických projevů nemoci, na laboratorních testech a na vyšetření břišní tekutiny.
V dnešní době je FIP považována za smrtelnou nemoc od té chvíle, kdy se objeví klinické příznaky. U malého procenta postižených koček je možné na krátkou dobu zmírnit příznaky nemoci (odsávání tekutiny z dutiny břišní).
Choroby vznikají především chybami v chovu, zejména pak špatným nebo jednostranným krmením. U tak malého zvířete, jako je křeček, platí, že předcházení nemocem je daleko lepší než jejich léčení. Jedním z činitelů, které vyvolávají onemocnění, je také stres.
Zaklínění lícních váčků – příznakem tohoto onemocnění bývá oteklý lícní váček. Ten může být způsoben načechraným stelivem, které se zachytilo ve váčku. Zkontrolujte křečkovi tlamičku a vytáhněte z ní vše, co se tam mohlo zachytit. Zároveň se poraďte s veterinářem.
Infekce kůže – jestliže má křeček na kůži suchá loupavá místa, načervenalou kůži nebo ubylý kožíšek, může jít o infekci kůže. Tu mohou způsobit paraziti, alergie nebo nevhodná strava. S určením léčby vám pomůže zvěrolékař. Pokud má křeček pouze úbytek srsti, a přitom se nedrbe, nemá načervenalou kůži ani loupavá místa na kůži, může jít o projev stáří. Hodně křečků s přibývajícím věkem jednoduše ztrácí kožíšek.
Mokrý ocásek – křeček trpící touto nemocí je malátný, má mokrý konec ocásku a měkký a mokrý trus. Tato nemoc může křečka zabít, proto ho vezměte okamžitě k veterináři nebo běžte do zverimexu a kupte speciální léky na tuto nemoc.
Dehydratace – křeček se bude chovat letargicky. Pokud mu vytáhnete kůži na zadní části krku, bude se jen pomalu vracet do původního stavu. Může to být způsobené stresem, horkem nebo špatnou vodou v pítku. Při dehydrataci je nutné dát křečkovi vodu, a pokud má klec na místě, kde je horko, musíte ji přemístit jinam.
Poranění způsobená kousnutím – jedná se o bolavá místa, která mohou hnisat. Příčinou poranění bývá nesnášenlivost a vzájemné napadání křečků sdílejících stejnou klec. Je potřeba křečkovi zranění vyčistit, nevíte-li jak, bude nejlepší poradit se s veterinářem. V každém případě byste měli křečky oddělit a každého mít v jiné kleci.
Sluchové problémy – pokud má křeček problém se sluchem, může ztrácet rovnováhu, škrábat se kolem uší a třást hlavičkou. Taková nemoc je způsobena parazity nebo ušní infekcí. Na postupu léčby se domluvte se svým veterinářem.
Zrakové problémy – při potížích se zrakem budou oči křečka velmi těkavé, většinu času pak zavřené. Budou vypadat mdle a zamračeně. Tento problém může být způsoben zraněním nebo infekcí. Je zapotřebí držet křečka v tmavé místnosti a poradit se s veterinářem.
Infekce plic – při tomto onemocnění se křeček bude třást a bude se mu těžce dýchat. Může dojít ke ztrátě váhy a velmi letargickému chování. Jestliže má váš křeček tyto příznaky, je potřeba zajistit mu v kleci teplo a navštívit veterináře, který proti infekci předepíše antibiotika.
Lysiny – pokud si u křečka všimnete lysin nebo častého drbání,
Toto kočičí plemeno nebývá nijak extrémně náchylné k žádným nemocem. I přesto se stejně jako u jiných koček (a zvířat) i u nich mohou objevit různé geneticky podmíněné nemoci. Patří sem například:
Hypertrofická kardiomyopatie
Nemoc známá také pod zkratkou HCM. Jedná se o onemocnění srdce, při němž dochází ke změně velikosti srdeční komory (srdeční svaloviny zbytní), současně se zvětšují i srdeční síně, což má vliv na srdeční rytmus, dynamiku tlučení srdce a celkový vliv na funkci srdce. Nejčastěji postihuje levou stranu srdce. Toto onemocnění nepostihuje jen kočky, může se objevit i u lidí, výjimečně i u psů a dokonce i prasat. Jak onemocnění vzniká, nebylo dlouho jasné, (studie v USA i v Evropě gen zodpovědný za toto onemocnění objevily). Veterináři znali jen důsledky tohoto onemocnění, HCM může u kočky způsobit selhání oběhové soustavy, vznik krevních sraženin i náhlé srdeční selhání.
Nejčastěji HCM postihuje kočky zhruba ve věku 1 – 5 let. V některých případech se objevuje i u starších koček, ale to je obvykle důsledek stáří.
Polycistické onemocnění ledvin
Onemocnění známé také jako zkratka PKD. Jedná se o dědičné onemocnění, které nepostihuje jen kočky, ale i lidi i jiná zvířata. Pokud onemocnění je u jednoho kočičího rodiče, tak je u koťat 50 % předpoklad, že bude nemocné. Je to chronické onemocnění, které není možné vyléčit. I přesto toto onemocnění neznamená vždy smrt zvířete, vždy záleží na tom, jak je moc onemocnění vážné. Pokud je podezření na toto onemocnění, je možné kotě vyšetřit již v sedmi týdnech, ale vyšetření nemusí být přesné, protože ledviny koťátka jsou velmi malé. Mnohem přesnější vyšetření je možné v deseti měsících věku zvířete. K vyšetření se využívá genetický test vycházející z krve nebo stěrů ze sliznice dutiny ústní.
Nemoc se projevuje vznikem cysty v ledvinách, cysty jsou plné tekutiny. Pokud se nemoc u kočky diagnostikuje, je důležité stav kočky neustále sledovat, ale neznamená to, že kočce hrozí bezprostřední nebezpečí. Sledovat stav se musí hlavně proto, aby se předešlo bakteriální infekci, která by nemoc mohla provázet a mohla by vyvolat i otravu krve.
U koček, které neprojdou diagnostikou v mládí, se obvykle nemoc projeví zvětšením břicha kočky a selháním ledvin. V počáteční fázi se nemoc nijak neprojevuje, dokonce ani nepůsobí žádnou bolest, zvětšování cyst v ledvinách je tedy nenápadné. Počet cyst v ledvinách může být klidně i několik desítek (i 200), cysty se mohou lišitt tvarem i velikostí (mohou měřit až 2 cm). Cysty se mohou dokonce rozšířit i do jater. Přítomnost cyst v ledvinách kočky se obvykle projeví mezi 3. – 7. rokem
Hned na úvod je třeba podotknout, že by čistokrevná koťata s průkazem původu z chovatelských stanic měla být odchovávána na zdravých rodičích a vyšetřena. V dnešní době je však chovatelů koček tolik a je tak velká poptávka po tomto oblíbeném plemeni, že mnozí genetické testování neprovádějí.
Mezi nejčastější genetické nemoci patří:
Polycystické onemocnění ledvin: Dědičné onemocnění, které se často vyskytuje u oblíbených plemen koček, nejčastěji u koček exotických a perských. Onemocnění se projevuje až po určité době, kdy jsou ledviny vyplněny cystami, jež brání jejich správné funkci. Jedná se o nevyléčitelné chronické onemocnění, které lze diagnostikovat pomocí USG (sonografické vyšetření) ve věku kolem 8–12 měsíců, kdy jsou cysty již detekovatelné, nebo pomocí genetických testů, jež potvrzují gen PKD1 zejména u koček perských, exotických a jejich kříženců. Pro ostatní plemena nemá tento test vypovídací hodnotu. Onemocnění se dědí, v populaci se vyskytují nosiči alely autozomálně dominantní, kteří nevykazují onemocnění, ale přenášejí ho. Jestliže se zkříží takovíto dva jedinci, jejich potomci budou 1 : 1 nosiči a nemocní. Choroba se projevuje selháním ledvin, anorexií, apatií, nechutenstvím, hubnutím, uremickým zápachem, zhoršenou kvalitou srsti, nadměrným pitím a močením. Nejčastěji se projevuje kolem sedmého roku života.
Deficit pyruvátkinázy: Onemocnění způsobené deficitem enzymu pyruvátkinázy, jež je autozomálně recesivně dědičné, což znamená, že příznaky nemoci mají pouze jedinci, kteří zdědí po obou svých rodičích zmutovaný gen (to odpovídá cca 25 % vrhu). Jedná se o hemolytické onemocnění, jež se vyznačuje sníženou životností erytrocytů (červených krvinek). Projevuje se únavou, anémií, hubnutím a zvětšováním břicha. Screeningový test na deficit pyruvátkinázy se doporučuje provádět především u chovných koček plemen se zvýšeným výskytem takto zmutovaného genu (sem patří i kočka mývalí).
Hypertrofická kardiomyopatie (HCM – hypertrophic cardiomyopathy): Onemocnění, jež postihuje jak zvířata, tak lidi. Projevuje se v různém věku jako důsledek srdečního přetížení způsobeného hypertrofovaným (zvětšeným) srdcem. Jedná se o zvětšení srdečního svalu, nejčastěji levé komory. Plemenné predispozice k dané chorobě mají mainské mývalí kočky, britské kočky, norské lesní kočky, ragdollové a další. Odhaduje se, že v populaci koček je až 20 % nemocných. Nemoc postihuje nejčastěji kocoury ve věku okolo 6 let, výjimkou ale nejsou ani koťata stará 6 měsíců. K projevům se řadí šelesty na srdci, zadýchávání, kašel a cyanóza sliznic. HCM vzniká také jako následek jiných onemocnění, například vysokého krevního tlaku nebo zvýšené činnosti štítné žlázy, a
Mezi častá onemocnění kůže u koček patří plísňová kožní onemocnění.
Plísňová onemocnění jsou nejčastěji způsobena houbou patřící do skupiny nazvané dermatofyta – Microsporum canis. Tato nemoc je přenosná na člověka, a proto patří do infekčních nemocí zvaných zoonózy. Zdrojem této nemoci jsou nejčastěji nemocná zvířata, mohou to být ale i takzvaní asymptomatičtí nosiči. Jedná se o kočky, na kterých nejsou vidět žádné příznaky této nemoci, ale v jejich srsti houba přežívá a tím nakazí ostatní zvířata. Uvádí se, že tato houba je odpovědná za 90 % kožních plísňových onemocnění kočkovitých šelem (tento údaj platí pro naše geografické podmínky).
Mezi dalšího původce plísně řadíme Trichophyton mentagrofites, který se u koček vyskytuje jen zřídka a napadá především psy. Ostatní druhy plísní jsou velmi ojedinělé.
Lze říci, že toto onemocnění nejčastěji napadá jedince s oslabenou imunitou, kteří trpí ještě jinou chorobou, vyhublá nebo stresovaná zvířata, mladá nebo stará zvířata, která ještě, nebo už, nemají vybudovaný silný obranný systém. Ve větší míře jsou postiženy dlouhosrsté a polodlouhosrsté kočky. Pokud se onemocnění přenese na člověka, jsou napadeny nejčastěji děti, staří lidé nebo lidé s citlivou pokožkou. K přenosu dochází přímým kontaktem s postiženým zvířetem nebo s takzvaným nosičem. Zdrojem houby mohou být vypadané infikované chlupy, kousky odpadlé kůže. Přenašeči jsou i parazité – blechy nebo vši. Z tohoto důvodu nemoc nejčastěji postihuje kočky s volným pohybem nebo bezprizorní toulavé kočky.
Obě tyto výše uvedené houby parazitují na povrchových částech zrohovatělé kůže, a jelikož v infekčním stadiu nemohou samy proniknout do kůže, najdou si cestu přes drobné ranky nebo oděrky. Na kůži potom nacházíme zarudlá ložiska pokrytá šupinkami. Většinou se nejprve objevují na hlavě a šíří se dále po celém těle, kde vytvářejí mapovité skvrny. K plísním se mohou přidat i bakterie, které způsobují hnisání těchto postižených míst. Postižená místa silně svědí a kočka má tendenci si srst vytrhávat. Pokud plísně postihnou i drápky, začínají se lámat, což je pro kočku velmi bolestivé a často pak kulhá.
Než přistoupíme k samotné léčbě, měli bychom zjistit, zda kočka netrpí jinou nemocí a zda plíseň není jen doprovodné onemocnění vzniklé oslabením organismu. Často při vyléčení primárního onemocnění dochází k samovolnému vyhojení. Nesmíme zapomenout provést důkladné odblešení a odstranění jiných parazitů, kteří rovněž oslabují organismus. Při léčení samotné plísně budeme potřebovat pomoc veterinárního lékaře, neboť musíme rozlišit, o jaký druh plísně se jedná. Toto rozlišení je možné pouze kultivací seškrabaných kožních strupů a srsti. Další možností je vy
Myxomatóza je dalším virovým onemocněním, které může způsobit králíkův úhyn. Počet úmrtí u neočkovaných králíků se blíží ke sto procentům.
Projevy
U králíka nemocného myxomatózou se objeví zduření v podkoží hlavy, na uších, v puse, kolem nosu, ale i u pohlavních orgánů. Zduření se může ale rozšířit na celé tělo (v pozdějších stádiích). Dalšími příznaky jsou výtok z očí, nateklá víčka a zánět spojivek. Pro toto onemocnění je také typická vysoká teplota. Příznaky trvají několik dní (průběh není tak rychlý).
Nákaza
Králík domácí se může tímto onemocněním nakazit opět bodnutím hmyzu, které je tedy pro něj nebezpečné. V chovu se králík také může nakazit přímým kontaktem s nakaženým králíkem, ale i nepřímo prostřednictvím vody a krmiva. Vir k němu může přenést ale i chovatel. Virus se ve vzduchu udrží i několik dní, i měsíců (pokud je prostředí dostatečně vlhké).
Léčba
Léčba této nemoci je na rozdíl od králičího moru možná, ale průběh může být různý. Řada veterinářů ale tuto nemoc u králíků z chovu neléčí (protože i po vyléčení jsou nositeli viru). Záleží totiž na řadě faktorů, jako je věk králíka, jeho vitalita, stádium nemoci atd.
Prevence
I proti myxomatóze existuje očkování, které se provádí stejně jako u králičího moru zhruba jednou za půl roku (někdy veterinář očkuje proti oběma onemocněním jedinou dávkou). Také je vhodné zabránit kontaktu králíka s bodavým hmyzem (ochranné síťky) a pravidelně dezinfikovat jejich králíkárny. Chovatel, který králíky krmí čerstvou trávou, by měl mít jistotu, že se nikde nepohybuje divoký králík, který touto nemocí trpí (prostřednictvím sdílené potravy by se mohli králíci v jeho chovu nakazit).
Zakrslí králíci jsou obvykle chováni jako domácí mazlíčci, takže jejich ztráta v důsledku nemoci (obzvlášť pokud ta nemoc má ošklivý průběh) u majitele jistě vyvolá lítost a smutek. To samozřejmě může cítit i chovatel králíků pro jejich maso, i když asi z jiných důvodů. Zde se nepředpokládá, že by si vybudoval ke králíkům citový vztah. Pravděpodobně ho ale i tak ztráta zasáhne, navíc se jistě objeví obavy z nakažlivosti nemoci, protože králíka domácího mohou zasáhnout různé velmi nakažlivé nemoci, které se snadno rozšíří i k dalším králíkům. A pro chovatele je pak taková ztráta ještě větší. Ztráta celého chovu může chovatele velmi poškodit, a proto je lepší řadě nemocí předcházet, případně pokud je to nutné umístit nemocného králíka do karantény. Chovatelé, kteří mají své králíky v králíkárnách, by alespoň dvakrát ročně měli králíkárny dezinfikovat. Dezinfekce králičích klecí může být jistou prevencí před šířením různých onemocnění. K dezinfekci králíkáren se často užívá chloramin a chlorové vápno.
Chovatelé se tedy obávají řady více či méně závažných onemocnění, jako je například:
