Dilema, jestli si pořídit kočku nebo psa, řeší spousta rodin. Pokud by se členové rodiny rozhodli pořídit si kočku, nabízí se jim řada plemen. Jedním z nejoblíbenějších plemen je britská kočka, kterou si lidé vybírají pro její přítulnost a krásnou hebkou srst.
Druhy britských koček
Černá britská krátkosrstá kočka
Tato černá britská krátkosrstá kočka má celé tělo pokryté černou krátkou srstí bez barevných variet. Při narození koťat může být srst lehce zrzavá, to ale časem zmizí. Tato kočka by se neměla příliš slunit, pak by její srst mohla získat hnědou barvu. Postava kočky je podsaditá, britské kočky váží od 4 kg do 9 kg. Hlava je kulatá a široká. Nos je krátký a černý. Uši jsou malé a mírně zakulacené. Oči jsou velké a kulaté. Barva očí je žlutá až měděná. Povaha této kočky je velmi milá a přítulná. Černá britská krátkosrstá kočka je klasika a žádné variety se u ní nepřipouštějí.
Tento typ kočky má srst krátkou, hustou a čistě bílou bez odstínů žluté. Tělo je silné, robustní a tlapky mají růžovou barvu. Hlava je kulatá a široká. Nos je rovný a čenich má růžovou barvu. Oči jsou velké a kulaté. Obvyklá je u nich oranžová barva očí v různých odstínech. Přesto se u ní připouští varieta s modrýma očima či s nestejně zbarvenýma očima. Povaha této kočky je stejná jako u kočky černé britské krátkosrsté.
Srst této kočky je krátká, hustá a zároveň velmi jemná. Zbarvení srsti je jednobarevné a krémové. Tělo působí robustně a podsaditě. Tlapky mají růžovou barvu. Hlava je velká a kulatá s růžovým čenichem. Na svět se dívá velkýma, kulatýma očima, které mohou být oranžové až zlaté. U tohoto typu kočky se nepřipouštějí žádné variety. I tato kočka je oblíbená pro svoji povahu, protože je přítulná a přátelská.
Srst této kočky je krátká a hustá. Barva srsti je modrá v různých odstínech. Důležité je, aby odstín byl po celém těle totožný. Koťata mohou být tygrovaná, ale to obvykle brzy zmizí. Tělo je podsadité a tlapky jsou modré. Hlava je kulatá a stejně jako tlapky i čenich je modrý. Oči jsou velké a kulaté, jejich barva může být měděná nebo oranžová. Jedinou přípustnou varietou je již samostatné plemeno zvané chartreuxská kočka (podle místa vyšlechtění), která je o něco silnější a větší než britská kočka a barva srsti má šedivější nádech. Povaha kočky modré britské krátkosrsté je opět přítulná, tento typ ale bývá často rozmazlený.
Jedná se v podstatě o kombinaci dvou předcházejících typů. Srst této kočky je krátká a hustá bez tygrování. Obě barvy srsti nesmí tvořit žádné skvrny. Obvykle se jedná o světlé zbarvení. Zajímavé je, že světlejší chloupky jsou jemnější než ty modré. Těl
Ve svém příspěvku BETA BOJOVNICE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anonim.
Dobrý den. Chováme s bratrem betta rybičky, dva smace (samozřejmě každý má své vlastní akvárium). Můj se zdá být v pořádku, ale samec mého bratra vypadá opravdu nemocně... Počítali jsme s mámou asi všechny možné články na nemoci, ale stále nevíme odhadnout. Byli jsme se asi před 3 dny ptát v odborné akvaristice a ukazovali jsme i fotku. Dali nám nějaké léky, že je máme dát do vody. To máme dělat tak 8 dní a pak by měl být ok. Jenže problém je takový, že tehdy vypadal ještě docela v pořádku, byli jen dva problémi. 1) nechtěl jíst 2) zdržoval se na dně. Jenže teď je to ještě horší. Má divné zbarvení. Přijde mi jako by se zbarvoval do běla a taky mi přijde, že se objevuje i plíseň. Ta plíseň sice jen trochu, ale i tak tam nejspíš je. Bojím se co mu je. V akváriu je sám a podáváme mu granulové krmivo. Taktéž jsem četla, že je dobré mít topítko, jelikož je to pro něj přirozenější. Předem děkuji za radu. Je na tom vážně špatně. Ps: prosila bych nějaký odborný dotaz, který neobsahuje pouze jednu - dvě věty. Děkuji. Přidala jsem i fotku, jak vypadal asi před třemi dny. Teď je to už bohužel horší, ale jelikož je noc, tak ho nemohu vyfotit. Snad si umíte představit, jak vypadá...
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Agáta lindenthalova.
Máme s rodinou jednoho samce bojovnice a 2 Betty jedná Betta žere samci ploutev a teď plave samec u dna potrbuju poradit
K prvnímu pokusu o vyšlechtění dnešní bengálské kočky došlo v šedesátých letech 20. století, a to ve Spojených státech. Cílem bylo vyšlechtění přátelské a plně domestikované domácí kočky s alespoň částečným zachováním podoby a fyzických vlastností kočky divoké, což bylo snem mnoha chovatelů. První křížení však neiniciovali chovatelé, ale američtí genetikové, neboť u divokých bengálských koček byla zjištěna nepřítomnost genu kočičí leukémie, vůči níž tak byla tato kočka imunní. I přes snahu genetických vědců se však křížení nedařilo a další chov narážel na problém neplodnosti kocourů a těžké ochočitelnosti koťat první generace, což další pokusy téměř zastavilo.
Další pokus o zkřížení se tak opakoval až o několik desítek let později, kdy se o něj pokusila Američanka Jean Millová, která byla již dopředu obeznámena s možnými úskalími a problémy, které by případně mohly nastat. Chovatelka tak počítala s divokostí původního plemene i s možnou neplodností kocourů první generace. Tu vyřešila šlechtěním pouze samičích koťat s domestikovanými kocoury, čímž byla plodnost zaručena, neboť neplodnost se objevovala pouze u samců. I přesto však byl chov značně problematický a všeobecně byla přijata až čtvrtá generace původních koček, kterou ale uznaly jen některé z chovatelských asociací. Evropská FIFE uznala bengálské kočky teprve v roce 1998.
I když vyšlechtění bengálské kočky patří k největším chovatelským úspěchům, její šlechtění není ještě zcela ukončeno, neboť v některých chovných programech se dodnes používají divoké bengálské kočky.
Bengálská kočka má dlouhé a svalnaté tělo. Ocas bývá střední délky a na konci je vždy černě zbarvený. Hlava je vzhledem k tělu malá protáhlá. Toto plemeno má velmi hustou srst a můžeme se setkat s celou řadou provedení s hnědou barvou v odstínech žluté či zlaté. Méně časté bývá provedení bílé, stříbrné, modré a vzácně se objevuje černé zbarvení celého těla.
Opticky se sice tato kočka podobá malému africkému leopardovi, ocelotovi nebo tygrovi, ale navzdory svému divokému vzhledu má velmi přítulnou povahu a s hlasitým předením se ráda nechává rozmazlovat od svého člověka.
Bengálská kočka má dosti dlouhé, svalnaté a dobře vyvinuté tělo s těžkými kostmi. Zadní nohy jsou o něco delší než přední a tlapky jsou relativně velké a kulaté. Ocas je střední délky, pevný na dotek, má zakulacený koneček, který je vždy černě zbarvený. Klínovitá hlava je v poměru k tělu malá a je o něco delší než širší. Malé uši jsou namířeny trochu dopředu, široce nasazené a nesmějí mít žádné štětinky. Nos je dlouhý a široký s lehkým prohnutím v místě, kde přechází v horní část lebky. Oči jsou velké, mají mandlovitý až k
Veš je cizopasník dlouhý 1–2 mm, který je dokonale přizpůsobený k cizopasnému způsobu života. Vším chybí křídla stejně jako blechám.
Veš je zploštělá shora dolů a má krátké silné končetiny, které nejsou přizpůsobeny ke skákání, takže je veš poměrně málo pohyblivá a lze ji snadno odhalit. Barva vši je šedavá až bělavá.
Dospělci i larvy vší se živí krví hostitele. Pohlavní dospělosti dosahují za 3 týdny. Dospělec se dožije 3 až 5 týdnů. Samice naklade až 150 vajíček. Vši žijí pouze v srsti, kam kladou i svá vajíčka. Ta se po 8 až 10 dnech změní v larvy, které se v dospělce vyvinou za 3 až 5 týdnů. Vši jsou dosti málo pohyblivé. Když se rozhrne srst zavšiveného psa, přisátá veš se nesnaží ukrýt. Blecha obvykle odskočí.
Nabodávání kůže vyvolává u psa úporné svědění, které má tytéž následky jako svědivost při zablešení. Pes se škrábe a kouše, čímž si na pokožce způsobuje drobná i větší zranění. Ta se druhotně mohou infikovat a vzniká ekzém.
Celý vývoj vši se na rozdíl od blechy odehrává na těle hostitele. Oplozené samice kladou vajíčka do srsti psa. Zvláštním tmelem je přilepují k jednotlivým chlupům. Vajíčka nalepená na chlupech se nazývají hnidy. Podle nálezu hnid lze také spolehlivě rozpoznat, že je pes zavšiven.
Ke svému vývoji potřebují vajíčka vší stálou teplotu těla hostitele. Při ní se larvy líhnou asi za 30 dní. Protože jsou tato vývojová stadia tvarem těla velice podobná dospělým vším, nazývají se někdy také nymfy. Klidové stadium neboli kukla ve vývoji vši chybí. Larvy či nymfy ale prodělávají další vývoj, vytvářejí se u nich pohlavní orgány a mění se v dospělé vši. Déletrvající zamoření se pozná podle zbarvení hnid. Ty jsou zpočátku bílé, na povrchu lesklé. Když je víčkem, které je na jednom konci, opustí larva nebo nymfa, změní se jejich barva. Nález hnid obojího zbarvení znamená, že pes je již dlouho hostitelem vší.
Pouze při silném napadení psa, kdy na jednom hostiteli může být i několik tisíc cizopasníků, se vši zdržují kdekoli. Jinak dávají přednost hlavě, zvláště čenichu, těsnému okolí pysků, očí a uší. Vyskytují se poměrně často také zespoda na krku, na prsou a na hrudi.
Vši se většinou přenášejí ze psa na psa přímým stykem. Nepřímý přenos je vzácný. Protože neskáčou, může k přenosu dojít jen při bezprostředním setkání dvou psů. Na člověka veš psí nepřechází. Zavšivení je dokladem špatné péče o psa. Vši milují klid, proto se jim daří zejména v srsti, která není ošetřována vůbec anebo jen nedostatečně. K slabšímu napadení může ovšem dojít i u řádně česaného a kartáčovaného psa, pokud se setkal
Ve svém příspěvku BOJOVNICE BETA -NEMOC se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jana.
Dobrý den. Myslím si, že je už starý. Já měla krásně červenou rybku 3 roky a pak mi začal dělat to samé. Žral normálně, ale barva byla jiná. Zašedlý a za cca měsíc umřel. Ale jsem laik a je to můj názor.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Nada.
Můj sameček se začal chovat stejnê. Jen ležel u dna, občas vystřelil k hladinê nebo ke žrádlu. Nakonec umřel. Nemyslím, že stářím. Slyšela jsem, že jsou choulostiví na stres. Asi mu vadilo vyčistění akvárka, manipulace.
