MÝVAL TRPASLIČÍ je jedno z témat, o kterém bychom vás rádi informovali v tomto článku. Na pohled roztomilé zvíře je pro naši faunu nebezpečné, protože nemá přirozeného nepřítele a likviduje původní druhy. Mýval je u nás zavlečenou šelmou, která se zde nepříjemně množí.
Mýval severní – popis
Mýval severní je medvídkovitá šelma pocházející ze Severní Ameriky. Je podsaditý, 23 až 30 cm vysoký, 40 až 70 cm dlouhý, se čtvrtmetrovým huňatým ocasem zdobeným obvykle pěti nebo šesti tmavými kroužky. Jeho hmotnost se pohybuje kolem 5 až 16 kg. V přírodě se mýval severní dožívá 6 let, v zajetí to může být i 17 let.
Na předních tlapách má neuvěřitelně dlouhé, obratné a mimořádně citlivé prsty s miliony smyslových buněk pod každým z nich. Zadní tlapka mývala dosahuje velikosti asi 12 cm, ucho má velké 5,5–6,5 centimetrů. Jeho mozek se vyvinul tak, aby vyhodnocoval dotekové podněty přenášené z prstů. Nezískává tedy důležité informace očima, ale hmatem. Druhým životně důležitým smyslem je pochopitelně čich.
Charakteristická je jeho černá maska přes obličej s kruhy kolem očí. Stále se vrací na místo, kde lehce našel nebo dostal něco k jídlu a dokáže svůj příděl tvrdě vymáhat.
Mývalové žijí někdy ve skupinách (tvořených jedním samečkem a několika samičkami), častěji však žijí jako samotáři.
Mýval severní se vyskytuje v zalesněných horských oblastech i v kulturní krajině nížin a pahorkatin. Pohybuje se i v okolí rybníků, například v rákosinách, na březích řek, potoků, zatopených štěrkoven. Jedná se o velmi přizpůsobivý druh. Je aktivní v noci, den tráví v dutinách stromů a skal. Výborně šplhá, dobře plave. Je všežravý, chladné zimy tráví spánkem.
Je to invazivní šelma, která se k nám dostala z farmových chovů. Vzhledem k tomu, že je mýval velmi inteligentní, přizpůsobivý, všežravý a zároveň dobře se rozmnožující aktivní lovec, našel u nás vhodné životní prostředí.
Jedná se o všežravce. V potravě je nevybíravý – jeho jídelníček zahrnuje různé plody (bukvice, žaludy), polní plodiny (kukuřici, brambory), drobné zemní i vodní živočichy (mlže, raky, žáby i rybky), vajíčka a mláďata ptáků.
Svoji potravu často namáčí do vody. Ne proto, aby ji umyl, ale proto, aby si ji pořádně ohmatal. Mýval je vybaven vynikajícím hmatem, jehož citlivost se ve vodě mnohonásobně zvyšuje.
Jelikož se mýval snadno adaptuje na život v blízkosti člověka, zvyšuje se spolu s tím i pravděpodobnost přenosu nemocí. Za zdravotní riziko spojené s výskytem mývalů u nás je možné považovat zejména v Německu plošně prokázanou mývalí škrkavku Baylisascaris procyonis. Přitom zrovna mývalí škrkavka může být pro člověka i smrtelná.
Tyto šelmy také přenášejí nemoci, jako je leptospiróza a vzteklina, které jsou přenosné i na člověka a ohrožují tak naše zdraví.
Nakažení mývalové trusem vylučují vajíčka, ze kterých v lidském tenkém střevě může vyrůst až 20centimetrová hlístice. Larvičky vajíček se však mohou dostat i do jiných částí těla, mohou skončit pod kůží, v očích, a také v mozku. Podle dostupných zpráv je ovšem onemocnění velmi vzácné. O to více je fatální, většina nakažených buď zemře, nebo skončí s nevratnými neurologickými potížemi. Proti mývalí škrkavce totiž neexistují žádné účinné léky.
nejmenším špicím plemenem je trpasličí špic, který bývá vysoký kolem 20 cm (+/- 2 cm). Jeho váha je menší než 2 kg. Jeho rozměry ho předurčují k životu uvnitř bytů a domů, rozhodně se nehodí jako hlídač k domu. Nejčastější zbarvení je bílé, hnědé, černé, oranžové, vlčí.
Povaha:
Kvůli jeho vzhledu ho lidé využívají více jako svého „mazlíka“ než jako hlídače. Proti mazlení špic nic nemá, pokud mu během dne jeho majitel poskytne dost her a různých podnětů. Problém může nastat jen, když jeho majitel ho správně nevychová, pak může být protivnější, uštěkaný a vůči větším psům klidně i bojechtivý.
Strava:
Pes takto malých rozměrů nepotřebuje dostávat denně velké množství jídla, vhodnější je dbát na kvalitu jeho pokrmů. Zároveň by majitel měl vybírat konzervy i granule vhodné pro takto malá plemena.
Línání:
Stejně i jako ostatní špice i trpasličí variantu postihuje jednou – dvakrát do roka období línání. V tu dobu je vhodné se jeho srsti více věnovat a vyčesávat ji.
pinčové, knírači, dogovitá plemena typu mastifa, plemena molosoidní a švýcarští salašničtí psi
teriéři
jezevčíci
špicové a tzv. primitivní plemena
honiči barváři
ohaři – stavěcí psi
slídiči a retrívři
plemena společenská
chrti
Lovecká kynologie dělí lovecká plemena na ohaře, slídiče, honiče, barváře a norníky a případně přinašeče. Každý lovecký pes využívající se k tomuto účelu musí projít zkouškami, které vycházejí ze zkoušek pro jednotlivá plemena (jiné zkoušky mají chrti a jezevčíci například). Některá plemena uvedená v tomto soupisu se již příliš jako lovečtí psi nevyužívají, ale i tak v nich mohou zůstávat lovecké instinkty.
Psí plemeno pomeranian se řadí ke skupině německých špiců. V mnoha zemích je známé jako trpasličí špic. Jeho celková postava je kompaktní a robustní, s velmi osrstěným ocasem, který je vysoko posazený a plochý. Pomeraniani jsou dobře známí krycí srstí tvořící jakýsi límec u krku a také jemnými chloupky na zadních končetinách. Krycí srst je dlouhá, rovná a tvrdá, s texturou. Podsada je oproti tomu měkká, hustá a krátká. Barva srsti může být dnes nejrůznější: bílá, černá, hnědá, červená, krémová, černá s pálením, hnědá s pálením, žíhaná a další. Mezi nejčastější ovšem patří oranžová, černá nebo krémová. V poslední době je velmi oblíbené zbarvení merle, které je kombinací modré a převážně bílé barvy srsti.
Pomeraniani jsou zařazeni podle standardu FCI do skupiny 5 – špicové a primitivní plemena, sekce 4 – evropští špicové, bez pracovní zkoušky.
Pomeraniani jsou náchylní k časté ztrátě zubů, takže se nedoporučuje krmit je suchým krmivem. Často mohou trpět mírnou až těžkou hluchotou, zvýšením nitroočním tlakem, ametropií. V případech, že se jedná o psa se zbarvením srsti merle, jehož rodiče byli oba se zbarvením srsti merle, mohou psi navíc trpět abnormalitou skeletu, problémy se srdcem a reprodukčním systémem.
Plemeno pomeranian bývá často zaměňováno s plemenem německého špice. Německý trpasličí špic má hlavu klínovitou, menší, s většíma špičatýma ušima blíže k sobě, uši jsou posazené navrchu hlavy, čenich je dlouhý, špičatý, nohy tenké, méně osrstěné než zbytek těla, kostra není tak kompaktní jako u pomeraniana. Němečtí trpasličí špicové dvakrát ročně silně línají, kdežto plemeno pomeranian, které má bohatou srst, při pravidelném pročesávání a přistřihování většinou líná minimálně a srst zůstává v kartáči, takže chlupy takzvaně nesněží po podlaze. Ocas klasického německého špice je zahnutý a posazený na bok. V Česku se tato dvě plemena moc nerozeznávají, zatímco v ostatních zemích Evropy, dále pak v USA a Thajsku jsou tato plemena již dávno rozdělena a každé má svůj vlastní plemenný standard.
Páří se v zimě, doba březosti trvá okolo 63 dní a ve vrhu mívá 4–5 (3–7) mláďat. Oči otevírají po 3 týdnech, sají 7 týdnů a osamostatňují se asi po půl roce života.
Jezevčíci se rozdělují podle typu srsti na hladkosrsté, dlouhosrsté, drsnosrsté. Další typ dělení je podle objemu hrudníku a hmotnosti na jezevčíky standardní, trpasličí a králičí.
Jezevčíci standardního typu mají obvod hrudníku nad 35 cm a jejich hmotnost je větší než 9 kg. Trpasličí jezevčíci mají obvod hrudníku mezi 30 – 35 cm a jezevčíci králičí mají obvod hrudníku do 30 cm.
Jezevčíci se v myslivosti využívají k norování, ale i při naháňkách i dosledech. Typické pro ně je, že jsou hlasití na teplé stopě zvěře. Výhodou jezevčíka při naháňkách a dosledech je, že je vysoká a černá zvěř nepovažuje za hrozbu, a tak před nimi neutíká, ale pomalu ustupuje. Jezevčíci se dají také dobře vycvičit na sledování pobarvené stopy.
Jezevčíci také rádi aportují, ale jejich postava na tento úkon není uzpůsobena a nošení těžké zvěře by jim mohlo poškodit krční páteř. I proto by jezevčík neměl na honech nahrazovat slídiče, retrívry, ani ohaře.
Přátelská veselá povaha, věrnost, učenlivost a snadná vychovatelnost z tohoto plemene činí příjemného společníka. Navíc je na výběr několik velikostních a mnoho barevných rázů. Jde o velmi chytrého, upřímného, rozumného, ale i hravého, živého a sportovně založeného, mrštného a obratného psa. Dokáže být ale také nečekaně houževnatý a vytrvalý a nechybí mu ani odvaha. Jako osvědčený společenský pes je závislý na majiteli a jeho rodině, je milý a přítulný, něžný, vždy veselý, s dobrou náladou. Svým lidem je oddaný a věrný, ale dobře snáší i cizí osoby. Ochotně a s radostí si hraje s dětmi, nevyhledává konflikty s jinými psy a je schopen žít ve společné domácnosti i s různými volně drženými zvířaty. Pudl je pes nenáročný na výchovu. Jeho temperament se dá zvládnout důsledným zacházením. Je učenlivý a přizpůsobivý, proto je vhodný i jako štěně pro začátečníky.
Pudlí srst neustále dorůstá, a proto potřebuje pravidelnou a svědomitou péči. Vyžaduje alespoň jednou za dva měsíce koupel, stříhání, česání, a to i navzdory tomu, že toto plemeno nelíná. Při nedostatečné péči hrozí zacuchání srsti. Při česání je důležité také kontrolovat uši, v nichž se často maz zachycuje společně s chlupy a mohl by způsobit ucpání vnějšího zvukovodu. Pudli trpasličí se stříhají do tří typizovaných sestřihů.
Podle mezinárodní kynologické organizace FCI se pudl řadí do skupiny 9: společenská plemena a toy, sekce 2 – pudl.
je nápadně malá rohovka, často unilaterální, spojená jinak s normálně vyvinutým okem. Často je diagnostikována společně s dalšími abnormalitami. Zejména s mikroftalmií. Plemenná predispozice je uváděna u plemen trpasličí pudl, knírač, bobtail, bernardýn, kolie, kokršpaněl a australský ovčák. Terapie neexistuje.
Dermoid
je okrsek kompletně vybavené tkáně, lokalizovaný mezi rohovkou a sklérou. Dermoid bývá klinicky diagnostikován několik týdnů po narození, odstranit jej lze superficiální keratotomií. Jezevčík, dalmatin, dobrman, německý ovčák, bernardýn a anglický buldok jsou predisponovaná plemena právě pro výskyt dermoidu.
Kongenitální zákal rohovky
je porucha transparence rohovky vzniklá během embryogeneze nebo z důvodu intrauterinní infekce. Setkáme se s ní u štěňat při prvním otevření víčkové štěrbiny. Tato zakalení se mohou samovolně projasnit do stáří několika měsíců (3-5) po narození. Léčba není nutná. Nejčastěji tento problém postihuje kolii, bišonka, pudla, yorkshirského teriéra, anglického špringršpaněla.
Lissachatina immaculata je velice variabilní druh, pochází z jihovýchodní Afriky, Malawi, Zimbabwe, Mosambiku, Madagaskaru či Mauritánie.
Lissachatina immaculata patří mezi menší až středně velké druhy achatin. Maximální velikost ulity je okolo 15 cm, ale většina šneků bývá menších a dokonce na Madagaskaru nebo i v Malawi se vyskytuje i trpasličí druh. Průměrná hmotnost šneků odpovídá jejich velikosti, tedy od 30 do 120 g, u větších typů může dosáhnout až 200 g.
Lissachatina immaculata má hnědé zbarvení s bílými (nebo světleji hnědými) pruhy. Mladí jedinci mají pruhovanou ulitu (střídají se pruhy hnědé, žluté až bílé). Tato kresba s věkem zvířete tmavne. Tělo šneka je jednobarevně béžovohnědé. Velikost ulity se nejčastěji pohybuje v rozmezí 7–8 cm a váha šneka kolem 30–70 g.
Chov tohoto druhu někdy nebývá bez problémů. Záleží na původu šneků. Zvláště Immaculata immaculata bývá v poslední době dost problémová. Ideální teplota pro chov je okolo 26 °C při vlhkosti kolem 80 %. Substrát by měl být vždy řádně vlhký (ne promočený), ale zároveň kyprý. Po mokrém stelivu se šneci neradi pohybují. Zároveň se ve dne zahrabávají, proto výška substrátu musí být alespoň tak vysoká, jak je vysoký šnek. Na jednoho šneka v teráriu by se mělo počítat s prostorem minimálně 5 l. Do terária je vhodné přidávat mělkou misku s vodou, ve které se šneci rádi povalují. Immaculaty nejsou náročné na potravu rostlinného původu, některé mají rády i citrusové plody. Základem ale zůstává zdroj vápníku. Do terária nedáváme různé kameny, o které si šneci trvale poškozují ulitu, immaculaty na mechanické poškození dost trpí.
Jednotlivé druhy či typy chováme zvlášť, protože se mohou pářit i s ostatními lissachatinami. Immaculaty dospívají kolem 6–9 měsíců. Lissachatina immaculata je hermafrodit (sama se přemění v samici a snese vajíčka, aniž by k oplození potřebovala dalšího partnera). Tento stav není ještě zcela prozkoumán a je tak trochu záhadou. Anatomicky je tento jev hodně problémový, působí zde mechanismy zabraňující autofekondaci (oplození vajíček vlastními spermiemi): oddělené vývody ovotestis, v některých případech autosterilita, nedovolují kvůli látkám vylučovaným gametami kontakt a splynutí gamet téhož jedince, u některých druhů však tomu nedochází a zřejmě k nim patří i Immaculata immaculata. Potomci jsou vlastně po genetické stránce homozygoti, tedy jedinci, kteří získají stejné vlastnosti. Na jednu stranu to může být výhodou, ale ve většině případů je zdvojení stejných vlastností nežádoucí. Dochází pak ke genetickým vadám, špatnému zdravotnímu stavu, s čímž je spojený i růst, a k předčasnému úhynu.
Výrobci vakcín postupně eliminují rizika, která mohou být zdrojem nežádoucích reakcí. Na druhé straně se zdá, že poněkud přibývá počet postižených psů, pravděpodobně v souvislosti se změnami životního prostředí, způsobu krmení i zdrojů výživy a především s příbuzenskou plemenitbou a úzkou selekcí. Nejčastější predispozice k popisovaným problémům se objevují u malých a zakrslých plemen (hladkosrstý jezevčík, yorkšírský teriér, trpasličí hladkosrstý pinč, čivava, maltézský pinč, mops a další), vzhledem k věku je nejčastější výskyt postvakcinačních reakcí u štěňat a mladých zvířat do 1 roku věku. V těchto případech většinou k opakovaným reakcím po dalších vakcinacích v následujících měsících či letech nedochází (nejde zpravidla o klasickou anafylaxi), ale přesto je zvýšená pozornost na místě.
Alergie na očkování se může projevit jako dušnost, naskákají boule, psa kůže svědí, vyskytují se problémy s pohybem, psi kňučí, jsou nervózní, mohou zvracet. Je potřeba se o řešení poradit s veterinářem. Existují různé varianty očkovacích látek, může se změnit interval, ve kterém dochází k očkování, a je dobré psa proočkovat ráno, abyste mohli vyhledat pomoc lékaře v případě problémů.
Vzniknou-li po očkování u psa boule, většinou tato reakce sama zmizí, pokud ne a boule přetrvávají, je nezbytné vyhledat veterinárního lékaře, který rozhodne o dalším postupu (může podat antihistaminika, bulku vytáhnout jehlou nebo ji chirurgicky odstranit).
Pomeraniani jsou typičtí svým přátelským, hravým a temperamentním chováním. Milují být v přítomnosti svých majitelů a též se ví, že své páníčky velmi brání. Jsou ostražití a na jakoukoli změnu ve svém prostředí reagují štěkáním, mohou tudíž štěkat velmi často. Čas o samotě většinou snášejí dobře v prostředí, kde jsou hračky.
Psí plemeno pomeranian se řadí ke skupině německých špiců. V mnoha zemích je pomeranian známý jako trpasličí špic. Jeho postava je kompaktní a robustní, s velmi osrstěným ocasem, jenž je vysoko posazený a plochý. Pomeraniany charakterizuje mimo jiné jakýsi límec u krku tvořený krycí srstí a také jemné chloupky na zadních končetinách. Krycí srst je dlouhá, rovná a tvrdá, s texturou. Podsada je oproti tomu měkká, hustá a krátká. Pomeranian může mít různou barvu srsti: bílou, černou, hnědou, červenou, krémovou, černou s pálením, hnědou s pálením, žíhanou a další. Mezi nejčastější barvy patří oranžová, černá a krémová. V poslední době si lidé velmi oblíbili zbarvení merle, které v sobě kombinuje modrou a převážně bílou barvu srsti.
Pomeranian je malé psí plemeno, jehož zástupci dosahují výšky v kohoutku 13 až 28 cm a hmotnosti 1,9 až 3,5 kg.
Ačkoli mají pomeraniani dvojitou tlustou srst, péče o ni není nikterak náročná. Chovatelé doporučují srst jednou denně vyčesat pro udržení její kvality, jelikož ji pomeranian pravidelně ztrácí. Zkracovat by se pak měla každý měsíc až dva. Rovněž je třeba věnovat pozornost stavu uší, očí a zubů.
Co se týče věku, pomeraniani se obecně dožívají 12 až 16 let.
Chovatelé nesouhlasí s tím, že FCI standard z roku 1998 přiřadil pomeraniana k německému špicovi, a tvrdí, že po sto letech vývoje se už jedná o samostatné plemeno. Taktéž se snaží vyhnout křížení pomeraniana s německým trpasličím špicem, a to už jen proto, aby se zachoval mírně odlišný vzhled.
Slovo pomeranian bylo odvozeno od slova pomořanský. Z Pomořan pocházel původně až třicetikilový pastevecký špic. Toto plemeno uznal až v roce 1870 anglický Kennel Club a v roce 1888 byl první špic dovezen do USA.
Za více než sto let se původní pomořanský špic úplně změnil: změnila se jeho srst, postavení nohou, chůze. Dnes se jedná o úplně jiného psa.
Jorkšírský teriér je velmi oddán svému pánovi, k cizím lidem je většinou nedůvěřivý. Je velmi živý a temperamentní, zvědavý, bystrý, ostražitý, samostatný a tvrdohlavý. Jorkšírský teriér je rovněž velmi statečný a nebojácný pes. Rád se učí a hraje si, je velmi inteligentní a přizpůsobivý. Je velice společenský, miluje všechny členy rodiny a výborně vychází i s jinými domácími zvířaty. Někteří jedinci však mohou být bázliví, to svědčí o nedůsledné výchově, kterou i takto malý pes potřebuje. Jorkšírský teriér je pes, kterého je možné velmi snadno rozmazlit, proto je nutné ho od začátku usměrňovat. Svou povahou je to typický teriér, má velké sebevědomí a nezalekne se ani větších psů, ani vetřelců. Svého pána nadevše miluje a je mu velice oddaný. Věrný a přítulný je i k celé rodině. Také k cizím lidem bývá příjemný, pokud jsou vítanými hosty a dají mu najevo svou náklonnost. S jinými psy vychází dobře, i když majitel by si měl dát pozor při seznamování s většími psy, protože jorkšír se těchto psů nebojí a neuvědomuje si svou trpasličí velikost a mohl by tedy být větším psem zraněn. Soužití s ostatními domácími zvířaty bývá bez problémů.
Ať už se rozhodnete svého psa vystavovat a jste ochotni věnovat mu mnoho času a péče při úpravě jeho srsti, nebo si chcete pořídit jen domácího miláčka, tento milý a chytrý psík vám přinese mnoho radosti a psí lásky.
