Psince se také někdy říká psí spalničky nebo nová psí nemoc. Je to choroba mimořádně nakažlivá a často smrtelná. Mezi obvyklé příznaky patří dechové potíže, výtok z nosu a očí, gastroenteritida (zánět žaludku a střev) a nervové příznaky.
Příznaky a projevy
Psinka je virové onemocnění masožravců, z domácích zvířat se může nakazit pes. Je to vážná nová psí nemoc, která může způsobit smrt či trvalé následky u uzdraveného zvířete. V populacích neočkovaných zvířat způsobuje každých deset až dvacet let epidemie, přičemž poslední taková epidemie psinky byla v České republice v letech 1990–1992, kdy onemocnělo 40 % všech psů. Očkování proti psince sice není povinné ze zákona, ale je to určitě očkování, na kterém se nevyplatí šetřit.
Psinku způsobuje Morbillivirus, velký obalený RNA virus, který je příbuzný lidskému viru spalniček. Stejně jako spalničky je i psinka velice nakažlivá. Virus nepřežívá vyschnutí a vyšší teploty, v létě mimo nemocné zvíře proto dlouho nevydrží, ale v zimě, když je teplota venku kolem nuly, vydrží i několik týdnů. Ve vyloučených sekretech z nemocného zvířete je živý minimálně 20 minut.
Psinkou se mohou nakazit šelmy psovité, kromě psa tedy třeba i liška, lasicovité šelmy, kromě fretky i kuna, lasice, jezevec, výjimkou nejsou mývalové, medvědi, tuleni nebo třeba delfín. Člověku nebezpečí nehrozí. Psinka je kapénková infekce, zdravé zvíře se tedy může nakazit kontaktem s nemocným zvířetem a různými tělními výměšky, přičemž virus psinky je vylučován ještě 2 až 3 měsíce po infekci! Aby to nebylo málo, jen asi polovina nakažených zvířat onemocní zjevně psinkou, ostatní jen vylučují virus, aniž by na nich bylo cokoliv poznat.
Pokud zvíře přežije počáteční atak viru, má často trvalé následky, jako jsou deformované zuby, nervové tiky nebo predispozice k silným epileptickým záchvatům. Léčba je často neúčinná kvůli dlouhé inkubační době (často i tři týdny). Po vzplanutí je obvykle již pozdě na vakcinaci.
Případy psinky se častěji vyskytují za vlhkého a chladného počasí. Od 1 týdne až do 2 měsíců (!) po nakažení vylučuje infikovaný pes virus tělesnými sekrety: slinami, výtoky z nosu a očí, močí a exkrementy. Jelikož virus psinky přežívá i ve vnějším prostředí, může se zvíře nakazit kontaktem s virem na ulici nebo je virus zavlečen do domácnosti na šatech a obuvi. Virus mohou také přenášet psi s chronickou asymptomatickou (bezpříznakovou) formou psinky, kteří tak nakazí ostatní psy bez ohledu na podmínky prostředí.
Pokud není pes imunizován očkováním, je vůči tomuto viru náchylný v jakémkoliv věku.
Ve svém příspěvku VÝCVIK ČIVAVY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marcela Procházková.
Dobrý den, jmenuji se Marcela Procházková a mám 1,5 letou čivavu, je to pejsek jménem Dobby. Je to hlídač a náš miláček, ale pravda taky je, že jsem štěňátko pořizovala dětem v době covidu a já jako zdravotní sestřička jsem byla bohužel více v práci než doma a tak uznávám, že má výchova našeho Dobbyho značně pokulhává.
Když ho necháme samotného doma, neštěká, většinu dne prospí a nikdy se mi nestalo, že bych přišla z práce a měla něco zdemolovaného. To se nikdy nestalo, proto, když přijdu z práce, moc chválím a vždy mu dám malý pamlsek, jak byl hodný.
Na procházce už je ta naše čivava pěkný lump. A mám pár dotazů. Někdo kolem něj při procházce projde a nic, a při někom se může zbláznit štěkáním. Koriguji to ta, že zatahám za vodítko a říkám nesmíš, ale pomáhá to jen občas. Co s tím? Venku mám psa na vodítku. Pouštím ho jen v přírodě, na louce, aby se vydováděl. Jinak je nedůvěřivý k lidem a obzvlášť k dětem. Pokud já dřív nezahlédnu v blízkosti někoho a nedám vodítko, on letí jak smyslu zbavený k někomu a mám strach, že ho až pokouše. Nebojí se vrčet a cenit zuby na velkého psa. Proto ho mám raději na vodítku, než aby někomu ublížil, ale nevím, zda dělám dobře. Od malička lidi, které zná, má rád doteď, na jiné štěká. Někdy se okamžitě zklidní, někdy ne...Co v takovém případě můžu víc dělat?
Hodně se ohání po malých dětech. Já si ho trochu usměrním, ale bojím se, až s ním půjde mé dítě na procházku, že to jednou nezvládne a stane se neštěstí.
Přitom k nám od začátku chodí návštěvy i malé děti...pokud na někoho víc štěká, doma si to snáz ohlídám a je většinou po chvilce klid. Venku to ale trvá dále. Poradíte mi, jak na jeho výchovu?
Jednou vyjel na malou holčičku, nekousl jí, ale měla na nožce od něj škrábanec. Bylo vidět, že křikem se u něj dá docílit, že je pak celý den jak oukropeček, patrně ví, že udělal něco špatně. Ale kdyby si to zapamatoval a víckrát to už neudělal. Ale já skrz malé děti musím být neustále ve střehu a občas útočí dál, aniž by mu něco dělali. Někdy mu stačí, že od někad děti vyběhnou, kolem něj jedou na kole a on se může zbláznit. Chápu, že se může leknout, ale jen mám strach, aby jednou nekousl. Jsou zkrátka děti a dospělí, kterých si nevšimne a pak je to někdy dost o nervy. Poraďte mi, prosím, co dělám špatně. Děkuji za Váš čas a za odpověď.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Očkování je jediný, ale naštěstí spolehlivý způsob, jak psa proti nákaze psinkou ochránit. S očkováním se začíná u štěňat od 6. týdne věku, potom následují jedna až dvě revakcinace. Poslední očkování by mělo proběhnout až po 12. týdnu věku štěněte. Většina výrobců očkovacích látek dále doporučuje očkování každý rok. Dle doporučení Světové asociace veterinárních lékařů malých zvířat (WSAVA) a její imunologické komise stačí po provedení správného štěněčího očkování očkovat proti psince každé tři roky. Toto nové očkovací schéma je již možné s vakcínami značky Nobivac. Jde o očkování, které chrání, jak má, ale přitom nezatěžuje tělo víc, než je nutné.
Neměli bychom opomenout ani očkování starých psů, často je slyšet názory, že oni už to nepotřebují. Naopak, starší pes, stejně jako štěňata, je rizikovou věkovou kategorií. Štěňata očkovaných matek, která pila mlezivo, přijala i protilátky proti psince a ty je ochrání 6–10 týdnů proti infekci. Proto se u novorozených štěňat nemusíme nákazy psinkou bát. Na druhou stranu protilátky z mleziva trochu překáží při očkování. Štěňata, která se napila mleziva málo nebo vůbec, potřebují být naočkována už v šesti týdnech, jinak by se mohla nakazit, ale štěňata, která měla mleziva dost, si po očkování v šesti týdnech ještě neudělají žádné svoje protilátky, mají jich dost od matky. Proto se štěňata očkují tolikrát, aby si nakonec protilátky vytvořila všechna a nenakazilo se žádné.
Psinka je součástí všech kombinovaných vakcín proti infekčním psím onemocněním, včetně prvních štěněčích, takzvaných puppy-vakcíny. Na nálepce od očkovací látky je psinka vyznačena velkým tiskacím písmenem D.
Ve svém příspěvku VLEKLÉ STŘEVNÍ POTÍŽE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Hana.
Dobrý den mám čínského naháčka a má časté prujmy s hnisem( vypadá to jako s rosolem), Chodíme stále dokola k veterinářce tak mu vždy dá antibiotika, tak ho to na chvilku přejde a pak to má opět znova. Těd mu dala probiotika, já jsem mu koupila detoxikačný gel Entero ZOO a bere to asi 3 neděle a prujem dostal znovu. Už nevím co s ním mám dělat , jsem zoufalá, je to náš miláček máme ho jako naše dítě je v čistotě, nevím čím by to bylo, byla bych moc vděčná kdyby my někdo mohl poradit. děkuji za jakoukoliv zprávu. Hezký den Hana
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel MVDr. Čupová.
Dobrý den,
vzhledem k opakovaným problémům bych doporučovala pejska vyšetřit důkladně – parazitologické vyšetření směsného vzorku trusu příp. mikrobiologické vyšetření trusu, dále hematologické a biochemické vyšetření krve, kde se kromě jiného zhodnotí také stav slinivky, jater a dalších vnitřních orgánů doplněné o sonografické či rentgenologické vyšetření, atd. Neuvádíte věk pejska, způsob krmení a další podrobnosti, v úvahu připadá mimo jiné např. i alergie na krmivo. Možnosti veterinární diagnostiky jsou v dnešní době velmi rozsáhlé, věřím, že brzy bude pejsek v pořádku. Probiotiky a Enterozoo gelem rozhodně neublížíte.
Hezký den, MVDr. Čupová
Vlk v ČR člověka běžně nenapadá, protože ho nepovažuje za kořist a přirozeně se mu vyhýbá. Riziko existuje hlavně při ztrátě plachosti nebo při nevhodném chování člověka.
V českých podmínkách neexistuje potvrzený případ útoku zdravého vlka na člověka. To ale neznamená, že můžete situaci ignorovat. Pokud se vlk přibližuje, sleduje vás nebo nereaguje na vaši přítomnost, jde o nestandardní chování. V takovém případě je nutné reagovat aktivně – zvětšit postavu, použít hlas a kontrolovaně ustoupit.
Co dělat, když vlk stojí a dívá se na mě?
Vlk, který stojí a dívá se, vás vyhodnocuje a testuje vaši reakci. Není to útok, ale situace, kterou musíte řídit.
Nejlepší postup je napřímit se, zvětšit postavu a mluvit klidným hlasem. Pomalu ustupujte a sledujte jeho reakci. Nečekejte pasivně, protože tím dáváte vlkovi prostor pokračovat v přibližování. Aktivní, ale klidná reakce většinou situaci rychle ukončí.
Vezme vlk psa ze zahrady?
Vlk může napadnout psa i na zahradě, pokud má přístup a vnímá ho jako kořist nebo vetřelce.
Největší riziko je na okrajích obcí a u domů blízko lesa. Malý pes je nejzranitelnější. Běžný plot nemusí stačit, protože vlk dokáže překonat slabá místa. Klíčové je zabezpečení prostoru a dohled, zejména v noci a v zimním období.
Je vlk nebezpečný pro dítě?
Vlk nepovažuje dítě za typickou kořist, ale riziko roste při nevhodném chování nebo oddělení od dospělého.
Největší problém nastává, když dítě běží nebo se vzdálí. To může spustit instinkt pronásledování. Pokud je dítě u rodiče, riziko je minimální. Klíčem je kontrola a klidné chování.
Pozná vlk strach?
Vlk nepozná strach jako emoci, ale reaguje na chování, které strach doprovází.
Panika, útěk nebo chaotické pohyby mohou být vyhodnoceny jako slabost. Naopak klidné a kontrolované chování působí stabilně. Proto je důležité neutíkat a zachovat kontrolu.
Sleduje vlk lidi schválně?
Vlk může člověka krátkodobě sledovat, ale nejde o cílený lov.
Obvykle jde o vyhodnocování situace. Pokud se pohybujete v jeho teritoriu, může se pohybovat paralelně. Jakmile dáte najevo svou přítomnost, většinou odejde. Dlouhé sledování je signál k opatrnosti.
Vrací se vlk na stejné místo?
Ano, vlk se vrací tam, kde byl úspěšný, zejména pokud našel potravu.
To znamená, že pokud dojde k incidentu, je vysoká pravděpodobnost opakování. Proto je nutné okamžitě změnit podmínky – zabezpečit prostor a odstranit lákadla.
Bojí se vlk ohně?
Vlk má přirozený respekt k ohni, ale nejde o stoprocentní ochranu.
Oheň může vlka odradit, ale pokud je zvyklý na lidi, efekt může být slabší.
Myxomatóza je dalším virovým onemocněním, které může způsobit králíkův úhyn. Počet úmrtí u neočkovaných králíků se blíží ke sto procentům.
Projevy
U králíka nemocného myxomatózou se objeví zduření v podkoží hlavy, na uších, v puse, kolem nosu, ale i u pohlavních orgánů. Zduření se může ale rozšířit na celé tělo (v pozdějších stádiích). Dalšími příznaky jsou výtok z očí, nateklá víčka a zánět spojivek. Pro toto onemocnění je také typická vysoká teplota. Příznaky trvají několik dní (průběh není tak rychlý).
Nákaza
Králík domácí se může tímto onemocněním nakazit opět bodnutím hmyzu, které je tedy pro něj nebezpečné. V chovu se králík také může nakazit přímým kontaktem s nakaženým králíkem, ale i nepřímo prostřednictvím vody a krmiva. Vir k němu může přenést ale i chovatel. Virus se ve vzduchu udrží i několik dní, i měsíců (pokud je prostředí dostatečně vlhké).
Léčba
Léčba této nemoci je na rozdíl od králičího moru možná, ale průběh může být různý. Řada veterinářů ale tuto nemoc u králíků z chovu neléčí (protože i po vyléčení jsou nositeli viru). Záleží totiž na řadě faktorů, jako je věk králíka, jeho vitalita, stádium nemoci atd.
Prevence
I proti myxomatóze existuje očkování, které se provádí stejně jako u králičího moru zhruba jednou za půl roku (někdy veterinář očkuje proti oběma onemocněním jedinou dávkou). Také je vhodné zabránit kontaktu králíka s bodavým hmyzem (ochranné síťky) a pravidelně dezinfikovat jejich králíkárny. Chovatel, který králíky krmí čerstvou trávou, by měl mít jistotu, že se nikde nepohybuje divoký králík, který touto nemocí trpí (prostřednictvím sdílené potravy by se mohli králíci v jeho chovu nakazit).
Jakmile se virus psinky dostane na sliznici horních cest dýchacích, začne se rychle množit. Nemnoží se však přímo na sliznici, ale v bílých krvinkách, které virus roznesou do krčních mízních uzlin a do mandlí. Druhý až čtvrtý den po infekci se množí hlavně tam, ale o dva dny později už se množí i ve slezině, ve sliznici žaludku a střev, v mízních uzlinách okolo střev a v játrech. Až teď se u nemocného psa objeví zvýšená teplota, ale ta v této fázi často unikne pozornosti. Virus proniká do krve a lavinovitě se šíří do sliznic celého těla a taky do mozku.
Co se stane potom, záleží na virulenci viru a na tom, jak dobře se organismus dokáže s infekcí vypořádat. U silných jedinců, kteří dokážou zmobilizovat svůj imunitní systém, se nestane vlastně nic. Ke zjevnému onemocnění psinkou nedojde a virus je často do 14 dní po infekci úplně zlikvidován. U psů, kteří sice zabojují, ale ke zničení všech virů to nestačí, se psinka již rozvine jako klinicky zjevná choroba, ale s lehčím průběhem.
Poškození sliznice dýchacích cest množícím se virem se projeví jako nachlazení s kašlem, které je nerozpoznatelné od psincového kašle. Pes nemá chuť k jídlu, má mírně zvýšenou teplotu, teče mu z očí či z nosu, kašle. Ve slabinách na břiše se může objevit vyrážka v podobě červených pupínků, které se vlivem bakterií změní v malé praskající vřídky. U starších psů je časté postižení nosní houby a polštářků na tlapkách, které zesílí, zhrubnou a mohou praskat. Při postižení nervové tkáně se může rozvinout zánětlivá forma psinky, chronický zánět mozku a mozkových blan.
Jedná se o bakteriální onemocnění, které může mít různé stupně závažnosti. Toto onemocnění postihuje hlavně tedy dýchací ústrojí.
Projevy
U infekční rýmy je důležité rozlišit, jestli se jedná o velmi prudkou formu onemocnění, které může v krátké době (v rámci několika dní) způsobit králíkovu smrt, nebo jestli se jedná o chronickou formu, která je částečně podobná infekční rýmě u lidí. U akutní formy je výtok z nosu, zhoršené dýchání, v závěru se objevují křeče. Králík také působí apaticky a nejí. Typická je také vyšší teplota. U chronické formy se nemoc projevuje také výtokem z nosu a kýcháním. U perakutní formy nemoc končí selháním dýchací soustavy a srdce.
Nákaza
Králík se může infekční rýmou nakazit přímým kontaktem s již nemocným králíkem, ale klidně i nepřímo prostřednictvím krmiva, vodou. Náchylnější k tomuto onemocnění jsou králíci, kteří se pohybují v prašném prostředí nebo na průvanu. Králík se může nakazit i od králíka, který nemá žádné příznaky nemoci.
Léčba
Léčbu infekční rýmy určuje veterinář, na kterého se chovatel obrátí (je opravdu lepší tuto nemoc nepodceňovat, protože je možné, že byste příznaky považovali za rýmu a on to byl ve skutečnosti králičí mor nebo jiné onemocnění). Veterinář obvykle předepíše antibiotika u chronické formy onemocnění. U peraktuní a akutní formy infekční rýmy veterinář králíka obvykle neléčí a králík na tuto nemoc umírá.
Prevence
Stejně jako u člověka i u králíka může být prevencí užíváním různých vitamínů (vitamíny A, E a C). Důležitá je také hygiena v králíkárně a v případě, že je některý králík nakažený, tak jeho karanténa.
Tasemnice jsou vnitřní parazité žijící v tenkém střevě psů. Jejich dlouhé a ploché tělo je tvořeno hlavičkou s háčky a přísavkami (jimi se ve střevě přichytí) a velkým počtem článků. Zadní články, obsahující zralá vajíčka, se oddělují a s výkaly nebo i samovolně vycházejí z těla ven (bílorůžové články o velikosti cca 3 x 9 mm). K dokončení svého vývoje tasemnice potřebují jednoho nebo dva mezihostitele (blecha, různí savci, člověk).
Mezi nejrozšířenější tasemnice psů patří tasemnice psí (Dipilidium caninum), která je přenosná na člověka. Zvířata se nakazí pozřením blechy, která je nositelem larválního stadia tasemnice psí. Člověk se může nakazit pozřením larválního stadia tasemnice psí (náhodně s jídlem nebo při mazlení se zvířetem, když pes člověka olizuje), která se ve střevě člověka vyvine v dospělou tasemnici produkující vajíčka (mohou být nalezena ve stolici). Onemocnění u člověka probíhá s bolestmi v břiše, zvracením, průjmem.
Psi, kteří mají přístup k infikovaným domácím a divokým myším, potkanům, k syrovému masu, se mohou nakazit i dalšími tasemnicemi: Taenia pisiformis, Taenia taeniaeformis, Taenia hydatigena.
Dalšími významnými tasemnicemi parazitujícími ve střevech psů jsou tasemnice liščí (Echinococcus multilocularis) a měchožil zhoubný (Echinococus granulosus). Larvální stadia těchto tasemnic parazitují v různých orgánech různých zvířat i člověka (k nákaze došlo pozřením vajíček). U člověka se larva usídlí v různých orgánech (nejčastěji v játrech, plicích nebo mozku) a vytváří cystu. Způsobené potíže mohou připomínat růst nádoru. Psi a kočky se nakazí pozřením hlodavců, kteří jsou mezihostiteli těchto tasemnic.
Prevencí je především zabránit nakažení psa zárodky parazitů. Pes se nakazí buď z okolního prostředí, ve kterém je přítomen kontaminovaný trus jiných zvířat, nebo přímým kontaktem s nakaženým zvířetem, při očichávání se. Další způsob nakažení je přes mezihostitele, a to pozřením jeho celého (blecha, všenka) nebo jeho nakažené části (maso hospodářských zvířat). Specifický způsob nakažení je bodnutí krev sajícím hmyzem v případě srdeční červivosti. Je tedy nutné psy venčit mimo frekventovaná místa a odstraňovat jejich výkaly. Udržovat je prosté vnějších parazitů, krmit je pouze nezávadnou, tepelně opracovanou potravou, případně je v letní sezóně ošetřit repelentními prostředky. Dalším způsobem ochrany je preventivní podávání antiparazitik během celého života zvířete. Běžný interval je každé 3 až 4 měsíce. V případě podezření na endoparazitární onemocnění nebo v případě přímého nálezu parazita je nutné zahájit léčbu. Nejprve je potřeba co nejpřesněji určit druh cizopasníka, nejlépe konzultací u veterinárního lékaře. Lékovou formu a dávkování by měl stanovit odborník.
Jak dojde k nákaze aneb zjednodušený cyklus parazita
Do vnějšího prostředí se vajíčka toxokar dostávají s trusem. Po 2-4 týdnech na vzduchu dozrávají a vzniká v nich infekční larvička. Další jedinec se nakazí pozřením zralých vajíček, ze kterých se mu pak ve střevě larvičky uvolní. Tyto poté pronikají do krve.
Důležitou součástí cyklu je následná enterohepatopulmonální migrace, kdy se larvičky dostávají do jater, odtud přes srdce do plic a průdušnice. Tam dráždí ke kašli, jsou tedy následně vykašlány a opětovně polknuty, čímž se znovu dostávají do tenkého střeva.
Toxokary jsou schopny i tzv. somatické migrace, kdy larvičky putují ze střeva rovnou do velkého krevního oběhu a následně se usazují v různých orgánech, kde přežívají i několik let.
Migrace larviček souvisí u psů s věkem napadeného jedince – u štěňat převládá enterohepatopulmonální migrace s osídlením tenkého střeva, u dospělých psů migrace somatická, kdy parazita zachytíme ve střevě jen výjimečně. U koček typ migrace s věkem tolik nesouvisí, škrkavky jsou časté ve střevě i v dospělosti.
Dalším typem přenosu specifickým pouze pro psy je transplacentární, kterým se nakazí většina štěňat. Fena onemocní toxokarózou ještě před graviditou a somatické larvy se jí usídlí především v ledvinách. Během gravidity se larvičky vlivem hormonů zaktivizují a ke konci březosti pronikají placentou do plodů. Tam se shlukují v játrech. Po narození cyklus pokračuje a již u několikadenních štěňat jsou larvy v tenkém střevě.
Po porodu se mláďata mohou nakazit i mlékem – galaktogenně. Tento přenos je typický pro štěňata i koťata. Larvy se dostávají do mléčné žlázy a vylučují se mateřským mlékem (s nejvyšší intenzitou ve 2. týdnu laktace).
U koček chytajících myši se lze nakazit ještě pomocí těchto hlodavců, u nichž mohou být somatické larvy ve vnitřních orgánech. Pozřením těchto příležitostných hostitelů propuká rovněž nákaza.
