Řídká stolice je zapříčiněna nárůstem bakterií v tenkém střevě. Nárůst bakterií je relativně všeobecný stav, který může být v organismu přítomen dlouhá léta, dokud se neodhalí. Je to z důvodu častého užívání léků, které „vymetou“ ze střeva nejen nežádoucí choroboplodné, ale současně i přátelské bakterie – probiotika. Tenké střevo za normálních okolností obsahuje relativně malý počet bakterií, avšak níže uvedené faktory mohou zapříčinit přebytečný nárůst bakterií v tenkém střevě.
Nežádoucí bakterie v procesu nazývaném dekonjugace žluči způsobují nedostatečný příjem tuků (malabsorpci tuků), z čehož vyplývá malý příjem sacharidů. Namísto toho, aby je organismus zužitkoval, zůstávají sacharidy v tenkém střevě, kde nastává jejich nežádoucí kvašení. Toto vyústí do tvorby plynů, bolesti, nadýmání, zapáchajících plynů. Tyto aspekty tvoří ve stolici hlen, stolice zapáchá a může vzniknout řídká stolice či průjem. Toxické metabolické produkty nežádoucích bakterií poškozují střevní buňky, čímž se zamezí příjmu živin. Kromě snížené schopnosti přijímání živin může vzniknout alergie proti potravinám a jejich intolerance.
Nárůst bakterií může způsobit:
Snížená pohyblivost v tenkém střevě zapříčiněná nadbytkem cukru v potravě, chronický stres a zdravotní problémy jako diabetes, snížená činnost štítné žlázy (hypotyroidismus) a skleroderma.
Snížená tvorba kyseliny solné (hypochlorhydrie) v žaludku je častým projevem v průběhu stárnutí organismu. Protože žaludeční kyselina je kyselá, pomáhá zabíjet bakterie. Jestliže jí je méně, je více pravděpodobné, že se budou bakterie rozmnožovat. Další příčinou nedostatečné produkce žaludeční kyseliny je zvýšené užívání antacidů.
Strukturální abnormality v tenkém střevě – operace, divertikly v tenkém střevě, slepý prstenec, střevní obstrukce a fistuly při Crohnově nemoci. Tento uvedený seznam není kompletní a uvádí jen některé strukturální příčiny způsobující bakteriální nárůst.
Stres, snížená imunita, některé léky, nedostatek vlákniny v potravě a nedostatek pankreatických enzymů.
Symptomy nárůstu bakterií v tenkém střevě jsou zácpa, nadýmání břicha a tvorba plynů po pozření stravy, únava, ztráta hmotnosti, bolesti břicha, hlen ve stolici.
Přesné testování a léčení nárůstu bakterií je složité. Konvenční léčba obecně používá antibakteriální léky, které však zároveň ničí i užitečné bakterie. Existují způsoby, jak nežádoucí nárůst bakterií v těle psa zvládnout a léčit přírodními prostředky: dietou, bylinnými prostředky, probiotiky a trávicími enzymy.
V naší poradně s názvem HEPATOSIL 100 DOPLNĚK KRMIVA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ilona.
Dobrý den .Chtěla jsem se zeptat kolik stojí hepatosil . A kde ho můžu objednat ,mám psa který má nádor na játrech .děkuji Ilona
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Hepatosil je k dispozici jen na jednom "českém" e-shopu, proto bych si dávala pozor, jestli má cenu do toho jít a kupovat to. Aktuální ceny můžete vidět zde: https://www.miscota.cz/sear…
Rozlišuje se několik stupňů tohoto nádoru (dle histologické diferencovanosti buněk). Na základě klinického stadia (rozlišují se 4) se poté volí nejvhodnější terapie.
Podle klinického a histologického stadia, rychlosti a délky růstu, lokalizace a přítomnosti metastází se určuje prognóza pacienta.
Tumor tvoří žírné buňky – mastocyty, které obsahují četná granula s histaminem a heparinem. Histamin způsobuje svědění, otoky, zarudnutí, vředy duodena a žaludku. Heparin ovlivňuje krevní srážení a vyvolává krvácení.
Dále se provádí ultrasonografické a rentgenologické vyšetření na přítomnost metastází.
Metastáze je druhotné, dceřiné ložisko vyskytující se v určité vzdálenosti od původního nádoru. Vzniká nejen průnikem nádorových buněk do krevních a mízních cév, ale i šířením mezibuněčnými prostory (porogenně) a přichycením nádorových buněk na povrchy orgánů v břišní nebo hrudní dutině po jejich odloupnutí z mateřského nádoru. Pokud se tyto buňky dostanou do krevních cév, putují nejčastěji do jater a plic. Při průniku do cév mízních jsou zaneseny do nejbližších mízních uzlin. Rakovinné buňky jsou v cévách v malých shlucích či jednotlivě a běžnými diagnostickými metodami je nelze zjistit. Majitelé nejsou sami schopni rozeznat, zda daný uzlík je rakovina či ne. Panuje také mnoho mylných představ o rakovině.
Vlivem genetické mutace (vyvolané karcinogeny) dojde následně k nekontrolovatelnému růstu buněk. Klinické příznaky závisí na místě nádorového bujení a míře postižení daného orgánu. V počátečních stadiích nemoci nemusíme na psovi pozorovat žádné známky onemocnění, postupně dochází k progresivnímu snižování hmotnosti, často při zachovalé nebo i snížené chuti k jídlu, dále k celkovému chátrání, matné srsti a dle postižení různých orgánů k dalším příznakům.
V naší poradně s názvem KRMENÍ ČIVAVY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Miksovska.
Jsou pro roční civavu vhodná ke krmení drůbeží játra?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Čivava může jíst kuřecí játra, jsou pro ní dokonce velmi dobrá, protože jsou bohatá na aminokyseliny a vysoce kvalitní bílkoviny. Jsou také skvělým zdrojem zinku, mědi, železa a také vitaminů řady B. Omega-3 a Omega-6 obsažené v játrech zajistí hedvábnou a hladkou srst vašeho pejska a vitamin A bude velmi prospěšný pro jeho zrak.
Pokud dáváte přednost přípravě jídla pro svého psa doma, tak kuřecí játra mohou být vařena a přidána do jeho běžné stravy. Játra můžete lehce podusit na malém množství oleje, aby si zachovaly své nutriční hodnoty a zároveň byly chutnější. Ujistěte se, že játra jsou důkladně povařena, aby se odstranily všechny potenciální bakterie, které mohou být přítomny. Po vychladnutí můžete játra nakrájet na kostičky nebo rozmixovat na pyré a smíchat je s běžným krmivem. Silná chuť kuřecích jater z nich může udělat vynikající doplněk k vašim domácím receptům na krmivo pro čivavu.
pinčové, knírači, dogovitá plemena typu mastifa, plemena molosoidní a švýcarští salašničtí psi
teriéři
jezevčíci
špicové a tzv. primitivní plemena
honiči barváři
ohaři – stavěcí psi
slídiči a retrívři
plemena společenská
chrti
Lovecká kynologie dělí lovecká plemena na ohaře, slídiče, honiče, barváře a norníky a případně přinašeče. Každý lovecký pes využívající se k tomuto účelu musí projít zkouškami, které vycházejí ze zkoušek pro jednotlivá plemena (jiné zkoušky mají chrti a jezevčíci například). Některá plemena uvedená v tomto soupisu se již příliš jako lovečtí psi nevyužívají, ale i tak v nich mohou zůstávat lovecké instinkty.
Askaridóza je poměrně častým parazitárním onemocněním prasat s největšími ztrátami u selat do 4 měsíců. Původcem je škrkavka prasečí (Ascaris suis) dosahující délky až 40 cm a šířky 6 mm.
K nakažení prasat dojde krmivem či vodou, selátka se mohou infikovat také díky sání na znečištěném vemeni matky. Vajíčka přenáší i hmyz (např. moucha) či znečištěné boty ošetřovatelů.
Po pozření vajíček se v tenkém střevě líhnou infekční larvičky, které se pak krví dostanou do jater, odtud přes srdce do plic. V plicích dráždí, nutí ke kašli - jsou tedy vykašlány a opět polknuty, čímž se finálně vrací do trávícího ústrojí.
Klinické příznaky u dospělých zvířat často nejsou příliš zjevné. Selátka pomalu rostou a nepřibírají, kašlou, mají horečku. V důsledku toxinů se mohou objevit i křeče a nervové příznaky. Patologicky jsou typické světlé, tzv. mléčné skvrny na játrech.
Onemocnění se diagnostikuje koprologickým vyšetřením či nálezem dospělců v trusu. K terapii se používají odčervovací prostředky podávané v krmivu či vodě.
Tasemnice jsou vnitřní parazité žijící v tenkém střevě psů. Jejich dlouhé a ploché tělo je tvořeno hlavičkou s háčky a přísavkami (jimi se ve střevě přichytí) a velkým počtem článků. Zadní články, obsahující zralá vajíčka, se oddělují a s výkaly nebo i samovolně vycházejí z těla ven (bílorůžové články o velikosti cca 3 x 9 mm). K dokončení svého vývoje tasemnice potřebují jednoho nebo dva mezihostitele (blecha, různí savci, člověk).
Mezi nejrozšířenější tasemnice psů patří tasemnice psí (Dipilidium caninum), která je přenosná na člověka. Zvířata se nakazí pozřením blechy, která je nositelem larválního stadia tasemnice psí. Člověk se může nakazit pozřením larválního stadia tasemnice psí (náhodně s jídlem nebo při mazlení se zvířetem, když pes člověka olizuje), která se ve střevě člověka vyvine v dospělou tasemnici produkující vajíčka (mohou být nalezena ve stolici). Onemocnění u člověka probíhá s bolestmi v břiše, zvracením, průjmem.
Psi, kteří mají přístup k infikovaným domácím a divokým myším, potkanům, k syrovému masu, se mohou nakazit i dalšími tasemnicemi: Taenia pisiformis, Taenia taeniaeformis, Taenia hydatigena.
Dalšími významnými tasemnicemi parazitujícími ve střevech psů jsou tasemnice liščí (Echinococcus multilocularis) a měchožil zhoubný (Echinococus granulosus). Larvální stadia těchto tasemnic parazitují v různých orgánech různých zvířat i člověka (k nákaze došlo pozřením vajíček). U člověka se larva usídlí v různých orgánech (nejčastěji v játrech, plicích nebo mozku) a vytváří cystu. Způsobené potíže mohou připomínat růst nádoru. Psi a kočky se nakazí pozřením hlodavců, kteří jsou mezihostiteli těchto tasemnic.
Prevencí je především zabránit nakažení psa zárodky parazitů. Pes se nakazí buď z okolního prostředí, ve kterém je přítomen kontaminovaný trus jiných zvířat, nebo přímým kontaktem s nakaženým zvířetem, při očichávání se. Další způsob nakažení je přes mezihostitele, a to pozřením jeho celého (blecha, všenka) nebo jeho nakažené části (maso hospodářských zvířat). Specifický způsob nakažení je bodnutí krev sajícím hmyzem v případě srdeční červivosti. Je tedy nutné psy venčit mimo frekventovaná místa a odstraňovat jejich výkaly. Udržovat je prosté vnějších parazitů, krmit je pouze nezávadnou, tepelně opracovanou potravou, případně je v letní sezóně ošetřit repelentními prostředky. Dalším způsobem ochrany je preventivní podávání antiparazitik během celého života zvířete. Běžný interval je každé 3 až 4 měsíce. V případě podezření na endoparazitární onemocnění nebo v případě přímého nálezu parazita je nutné zahájit léčbu. Nejprve je potřeba co nejpřesněji určit druh cizopasníka, nejlépe konzultací u veterinárního lékaře. Lékovou formu a dávkování by měl stanovit odborník.
Jak dojde k nákaze aneb zjednodušený cyklus parazita
Do vnějšího prostředí se vajíčka toxokar dostávají s trusem. Po 2-4 týdnech na vzduchu dozrávají a vzniká v nich infekční larvička. Další jedinec se nakazí pozřením zralých vajíček, ze kterých se mu pak ve střevě larvičky uvolní. Tyto poté pronikají do krve.
Důležitou součástí cyklu je následná enterohepatopulmonální migrace, kdy se larvičky dostávají do jater, odtud přes srdce do plic a průdušnice. Tam dráždí ke kašli, jsou tedy následně vykašlány a opětovně polknuty, čímž se znovu dostávají do tenkého střeva.
Toxokary jsou schopny i tzv. somatické migrace, kdy larvičky putují ze střeva rovnou do velkého krevního oběhu a následně se usazují v různých orgánech, kde přežívají i několik let.
Migrace larviček souvisí u psů s věkem napadeného jedince – u štěňat převládá enterohepatopulmonální migrace s osídlením tenkého střeva, u dospělých psů migrace somatická, kdy parazita zachytíme ve střevě jen výjimečně. U koček typ migrace s věkem tolik nesouvisí, škrkavky jsou časté ve střevě i v dospělosti.
Dalším typem přenosu specifickým pouze pro psy je transplacentární, kterým se nakazí většina štěňat. Fena onemocní toxokarózou ještě před graviditou a somatické larvy se jí usídlí především v ledvinách. Během gravidity se larvičky vlivem hormonů zaktivizují a ke konci březosti pronikají placentou do plodů. Tam se shlukují v játrech. Po narození cyklus pokračuje a již u několikadenních štěňat jsou larvy v tenkém střevě.
Po porodu se mláďata mohou nakazit i mlékem – galaktogenně. Tento přenos je typický pro štěňata i koťata. Larvy se dostávají do mléčné žlázy a vylučují se mateřským mlékem (s nejvyšší intenzitou ve 2. týdnu laktace).
U koček chytajících myši se lze nakazit ještě pomocí těchto hlodavců, u nichž mohou být somatické larvy ve vnitřních orgánech. Pozřením těchto příležitostných hostitelů propuká rovněž nákaza.
