S útvary na kůži se u psů setkáváme ve veterinárních ordinacích poměrně často (spolu s mléčnou žlázou nejčastější nádory). Typickými pacienty jsou starší psi ve věku 6-13 let, nicméně vyšší věk nemusí být pravidlem.
Co tedy dělat, pokud svému pejskovi během mazlení nahmatáte v srsti nějakou bulku? A jedná se vždy o ten největší strašák, tedy to, co si majitel představuje pod pojmem rakovina?
Primární kožní novotvary
a) epiteliální
Cystické epidermální tumory
Jsou to duté kulovité útvary vyplněné keratinem. Jediným maligním útvarem této skupiny je matrikální karcinom, ten je ovšem velmi vzácný. Zbytek cystických novotvarů má příznivou prognózu, chirurgické odstranění bývá dostatečné. Komplikace může nastat v podobě zánětu po prasknutí stěny cysty.
Nejčastějším cystickým tumorem je keratoakantom, který se vyskytuje u psů ve věku okolo 5 let. Nachází se především na zádech, hrudníku, krku a končetinách. Predisponováni jsou norští elkhoundi, u čistokrevných plemen se s ním setkáváme častěji než u kříženců.
Specifickou je dermoidní cysta u mladých Rhodéských ridgebacků, která roste okolo přechodu normální srsti v srst opačného směru. Jde o vývojovou anomálii, proto je nevhodné používat tyto psy v chovu.
Virové onemocnění, jehož původcem jsou papovaviry. „Bradavice“ se jako drobné světlé výrůstky vyskytují zejména na hlavě - okolo tlamy a očí. Častěji postihují zvířata mladší dva roky, u starších se mohou vyskytovat podobné útvary, jsou ale jiným typem tumorů. Prognóza onemocnění je zpravidla dobrá, útvary zhruba po dvou měsících růstu spontánně vymizí.
Jedná se o poměrně častý maligní tumor starších zvířat s výskytem na uších, pyscích, šourku, ale i na hřbetě a končetinách. U velkých plemen psů je jeho lokalizace častější okolo drápového lůžka, kde roste agresivně, a proto se zde často přistupuje k amputaci prstu. Na kůži světlých zvířat a na místech málo osrstěných je vyvolávajícím faktorem sluneční záření. Spinocelulární karcinom pomalu metastazuje do regionálních mízních uzlin. Terapie je chirurgická, případně doplněná radioterapií. Prognóza závisí na lokalizaci nádoru, výskytu metastáz a odvíjí se také od výsledků histologického vyšetření.
Jeví se jako šupinatější, vyvýšené útvary lokalizované u psů nejčastěji na vnitřní straně stehen. Nejsou pravými nádory, vznikají nadprodukcí keratinu. Vzhledem k možnému riziku vývoje ve spinocelulární karcinom je na místě okamžitá chirurgická excize.
Bazaliomy jsou nejčastější kožní tumory koček, u psů bývají také četné. Nacházíme je u starších zvířat především na hlavě, krku a hrudníku. Nádor má nízký stupeň malignity, nemetastazuje. Prognóza je po chirurgickém odstranění příznivá.
Nádory kožních žláz
Poměrně časté nádory mazových žláz se jako ohraničené útvary nacházejí na víčkách, hřbetě a končetinách. Vyskytují s
V naší poradně s názvem STRUPY NA KŮŽI U KOČEK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Milan Karabčík.
Zdravím je zimní počasí a kočka se neustále drbe prohlédl jsem jí a nahmatal malé stroupky po celé délce hřbetu od hlavy až k ocasu jinde ne jsem z vesnice a kočka chodí denně ven chytá myši a samozřejmě přijde do styku i s jinýma kočkama . Divné je že nejde ani do svých oblíbených pelíšků.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Veterinář.
Kočičí miliární dermatitida, často nazývaná kočičí stupy, je běžné kožní onemocnění, které postihuje kočky všech věkových kategorií a plemen. Tento stav je charakterizován malými, vyvýšenými a krustovitými lézemi, které se obvykle nacházejí na hlavě, krku a zádech kočky. Tyto hrbolky na krku a zádech kočky mohou extrémně svědit, což způsobuje, že se kočka škrábe a kouše si postižená místa, což vede k dalšímu podráždění a potenciální sekundární infekci kůže. Miliární dermatitida u koček může být způsobena různými faktory, ale dva nejčastější jsou přecitlivělost na bleší kousnutí a alergie, a to i alergie na ostatní kočky. Zde můžete vidět, jak vypadá miliární dermatitida u koček: https://www.google.cz/image…
Léčba kočičí miliární dermatitidy začíná identifikací a řešením základní příčiny, jako jsou blechy, alergie nebo infekce. Váš veterinář může předepsat topické krémy nebo masti, perorální léky nebo doporučit hypoalergenní dietu, která pomůže zvládnout příznaky.
Při správné a trvalé léčbě může mnoho koček zaznamenat výrazné zlepšení svého stavu a vést pohodlný život.
Chcete-li pomoci vaší kočce s miliární dermatitidou, existují různé možnosti léčby.
Zde je to, co můžete udělat:
1. K hubení blech používejte přípravky proti blechám: Pokud jsou problémem blechy, je nezbytné zavést účinná opatření proti blechám.
2. Poraďte se se svým veterinárním lékařem o změně stravy: Pokud máte podezření na alergie na kočičí krmivo, může být doporučena hypoalergenní nebo nová proteinová dieta.
3. Aplikujte předepsanou kontaktní léčbu: Léčivé šampony, spreje nebo krémy mohou pomoci zmírnit svědění a zklidnit kočičí kůži.
4. Podávejte předepsané léky: Antihistaminika nebo kortikosteroidy mohou být použity ke snížení zánětu a zmírnění alergických reakcí u koček.
5. Léčba sekundárních infekcí: Antibiotika nebo antifungální léky mohou být předepsány, pokud se v důsledku poškrábání vyvinuly bakteriální nebo plísňové infekce.
Závěrem lze říci, že miliární dermatitida je běžné kožní onemocnění u koček, které může být způsobeno bleší alergickou dermatitidou, alergeny z prostředí, potravinovými alergiemi a folikulitidou. Ačkoli jsou příznaky u různých případů často podobné, je důležité rozpoznat příčinu miliární dermatitidy vaší kočky, abyste jim mohli poskytnout tu nejlepší možnou léčbu a péči. Promluvte si se svým veterinářem o potenciálních spouštěcích mechanismech miliární dermatitidy vaší kočky a o tom, co můžete udělat pro zmírnění jejích příznaků.
Jedná se o takzvaný mezenchymální typ nádoru. Obvykle bývá dobře ohraničený. Jeho vzhled je dost variabilní. Při pohmatu bývá od měkké až k tuhé konzistenci. Opticky se v žádném případě nedá bezpečně odlišit od jiných nádorů kůže. Mastocytom patří mezi kulatobuněčné nádory kůže a podkoží. Je to nejčastější kožní tumor u psů. Jedná se o nádor, který se objevuje většinou u starších psů. Lokalizován je v kůži a podkoží, nejčastěji v oblasti pánevních končetin, perinea a genitálií.
Jeho vzhled se může u každého jedince lišit. Jedná se buď o solitární léze velikosti od několika milimetrů až do několika centimetrů, nebo může mít difúzní podobu připomínající zánět a otok kůže. Obrázky s příznaky u psa.
Tumor bývá bez srsti, povrch je často podrážděný, až s výskytem vředů a otevřených ran. Bývá svědivý, psi mají tendenci místo výskytu drbat a tím ještě zhoršují povrchové eroze. Mastocytomy mají různou velikost, často jsou svědivé, zarudlé, oteklé, se ztrátou srsti, na povrchu mohou ulcerovat, jsou měkké až tuhé konzistence, dobře ohraničené v podkoží. 50 % mastocytomů je zhoubných. Metastazují do mízních uzlin, sleziny, jater a kostní dřeně.
Mastocyty jsou buňky podobné bazofilním granulocytům. Jejich prekurzory mají původ v kostní dřeni a cestují do periferních tkání. Shromažďují se především na rozhraní vnitřního a vnějšího prostředí, jako je kůže, sliznice dýchacího a zažívacího traktu, spojivka, dutina ústní a nosní.
Chování a progrese mastocytomů jsou velice různorodé. Vyskytují se od dobře diferencovaných, pomalu rostoucích nádorů s nízkým potenciálem metastazovat, až po nediferencované, agresivní nádory s vysokým potenciálem k tvorbě metastází.
Mezi predisponovaná plemena patří boxer, bostonský teriér, labradorský retrívr, bígl, knírač.
Rozlišuje se několik stupňů tohoto nádoru (dle histologické diferencovanosti buněk). Na základě klinického stadia (rozlišují se 4) se poté volí nejvhodnější terapie.
Podle klinického a histologického stadia, rychlosti a délky růstu, lokalizace a přítomnosti metastází se určuje prognóza pacienta.
Tumor tvoří žírné buňky – mastocyty, které obsahují četná granula s histaminem a heparinem. Histamin způsobuje svědění, otoky, zarudnutí, vředy duodena a žaludku. Heparin ovlivňuje krevní srážení a vyvolává krvácení.
Dále se provádí ultrasonografické a rentgenologické vyšetření na přítomnost metastází.
Metastáze je druhotné, dceřiné ložisko vyskytující se v určité vzdálenosti od původního nádoru. Vzniká nejen průnikem nádorových buněk do krevních a mízních cév, ale i šířením mezibuněčnými prostory (porogenně) a přichycením nádorových buněk na povrchy orgánů v břišní nebo hrudní dutině po jejich odloupnutí z mateřského nádoru. Pokud se tyto buňky dostanou do krevních cév, putují nejčastěji do jater a plic. Při průniku do cév mízních jsou zaneseny do nejbližších mízních uzlin. Rakovinné buňky jsou v cévách v malých shlucích či jednotlivě a běžnými diagnostickými metodami je nelze zjistit. Majitelé nejsou sami schopni rozeznat, zda daný uzlík je rakovina či ne. Panuje také mnoho mylných představ o rakovině.
Vlivem genetické mutace (vyvolané karcinogeny) dojde následně k nekontrolovatelnému růstu buněk. Klinické příznaky závisí na místě nádorového bujení a míře postižení daného orgánu. V počátečních stadiích nemoci nemusíme na psovi pozorovat žádné známky onemocnění, postupně dochází k progresivnímu snižování hmotnosti, často při zachovalé nebo i snížené chuti k jídlu, dále k celkovému chátrání, matné srsti a dle postižení různých orgánů k dalším příznakům.
Remise znamená zničení všech zjištěných novotvarů. Téměř u všech nádorů je toho dosaženo prostřednictvím včasného chirurgického zákroku. Jakmile histopatologické vyšetření odhalí nebezpečí šíření nádoru do okolí, přistupuje se k chemoterapii, radioterapii. Pokud nelze primární tumor chirurgicky odstranit nebo se vyskytují metastáze, je nejúčinnější radioterapie, následována případně chemoterapií. V případě pokročilosti procesu je na místě paliativní terapie při současném zachování kvality života.
Při včasném odhalení a léčbě je procento přežití kolem 80 až 90 %, ale každý případ je individuální.
Metody, jimiž se zjišťuje a vyšetřuje pokročilost onemocnění, zahrnují klinické vyšetření, tenkojehelnou aspirační biopsii, biopsii a histopatologické vyšetření vzorku, rentgenologické a ultrazvukové vyšetření, magnetickou rezonanci a diagnostické chirurgické otevření dutiny břišní. Klinické vyšetření spočívá v pečlivém ohledání nádoru a především v kontrole celkového zdravotního stavu pacienta, včetně základního vyšetření krve. Tenkojehelná aspirační biopsie znamená odběr buněk z nádoru pomocí jehly a stříkačky. Získané buňky se nanesou na sklíčko, obarví se a zkušený cytolog je posoudí. Některé typy nádorů lze spolehlivě identifikovat cytologickou metodou a odhadnout i stupeň zhoubnosti. Biopsie a histopatologické vyšetření odebraného vzorku nádorové tkáně patří mezi základní diagnostické metody, neboť poskytují definitivní diagnózu a umožňují částečně posoudit schopnost nádoru tvořit metastáze.
V případě chirurgického řešení je vhodné u rizikových pacientů (kritéria jako u indikace kompletního stagingu) provedení radikální chirurgie. U pacientů bez rizikových faktorů je dostatečné provedení excize s 1–2 cm volných laterálních okrajů a jedné intaktní fascie do hloubky. Každý jednotlivý nádor je vhodné odeslat na histopatologické vyšetření. V případě excize mízní uzliny se doporučuje odeslat na histopatologii i mízní uzlinu. Chirurgické řešení je terapeutickým řešením volby u všech lokalizovaných primárních tumorů a nemělo by být nahrazováno jinou terapií.
Následná chemoterapie a podávání H2-blokátorů se doporučuje u pacientů s gradingem 2–3. Případně lze využít i radioterapii.
Jako chemoterapie se nejčastěji používá monoterapie vinblastinem, lomustinem či chlorambucilem nebo kombinace vinblastinu a lomustinu. Pro vhodnou indikaci a výběr chemoterapie je nutné kontaktovat veterinárního klinického onkologa. Chemoterapie nenahrazuje primární chirurgické řešení pro eliminaci operabilního tumoru. Chemoterapie by neměla být rovněž používána jako alternativa za radioterapii pro zvýšení lokální kontroly mastocytu v případech, kdy další chirurgie není možná. Pacienty na chemoterapii je vhodné monitorovat z hlediska potenciálních nežádoucích účinků (hematologie a biochemie před každou aplikací plus hematologie 7–10 dní po první aplikaci cytostatika). Efektivita paliativní chemoterapie se posuzuje po 2. až 3. aplikaci, respektive po 6 až 8 týdnech od zahájení chemoterapie. Posuzují se morfologická kritéria (vzhled a velikost tumoru či metastází) a klinický stav pacienta (kvalita života, ústup paraneoplastického syndromu).
Postižené kočky přenášejí koronaviry slinami a exkrementy. Kočky se ale mohou nakazit rovněž vdechnutím či požitím viru, při přímém kontaktu s nakaženým jedincem, nebo dokonce kontaktem s virem kontaminovanými povrchy (lůžkoviny, oblečení, hračky, misky, škrabadla). Parazité, kteří sají krev (blechy), koronaviry nepřenáší. Virus v prostředí lze naštěstí zlikvidovat dezinfekčními prostředky.
Když kočka přijde do styku s virem FIP, nezpůsobí jí to klinické propuknutí nemoci, ale některé kočky mohou mít mírný zánět horních cest dýchacích (kýchání, slzení, vodnatý sekret z nosu) nebo mohou mít střevní potíže. Velká část koček, u kterých proběhne prvotní nakažení, se zcela uzdraví, ale některé z nich se mohou stát bacilonosiči.
U většiny nakažených koček se neprojeví klinické příznaky onemocnění. Jen u malého podílu koček se vyvine smrtelné onemocnění (týdny, měsíce i roky po prvotním nakažení). Propuknutí příznaků FIP bývá náhlé, především u koťat, anebo mohou tyto příznaky zesílit během pár týdnů. Kočka testovaná na FIP s negativním výsledkem, může mít koťata pozitivní na FIP. Nenarodí se nakažená, ale nakazí se mateřským mlékem.
Spousta koček má nespecifické příznaky: skleslost, hrubá srst, občasné nechutenství, horečka nebo hubnutí, proto je diagnostikování FIP obtížné.
Přibližně 40 % případů nákazy bývá efuzní forma, 25 % pak neefuzní forma a 35 % bývá smíšená forma.
Nejnáchylnější na toto onemocnění jsou kočky mladší věkové kategorie, to je koťata a kočky do dvou let, dále kočky starší deseti let, kočky se špatnou fyzickou kondicí, kočky postižené více infekcemi najednou, kočky ve stresu, kočky v nadměrné zátěži.
Pro zpříjemnění posledního stadia nemoci je důležitá dobrá zdravotní péče a vyvážená zdravá strava.
V dnešní době je možné testovat přítomnost koronaviru – test zjistí přítomnost protilátek proti koronavirům. Pozitivní test ale neznamená, že vaše kočka má FIP – pozitivní výsledek testu znamená, že kočka byla koronavirům vystavena (nemusí se přitom jednat o koronaviry, které způsobují FIP) a že si proti nim vytvořila protilátky. Vyšetření bývá doplněno biochemickým vyšetřením krve, RTG nebo sonem. Diagnóza FIP je založena na pozorování klinických projevů nemoci, na laboratorních testech a na vyšetření břišní tekutiny.
V dnešní době je FIP považována za smrtelnou nemoc od té chvíle, kdy se objeví klinické příznaky. U malého procenta postižených koček je možné na krátkou dobu zmírnit příznaky nemoci (odsávání tekutiny z dutiny břišní).
Příznaky tohoto onemocnění se objevují u plůdků v důsledku pronikání velkého počtu cerkárií a jejich migrace v těle. Plůdky bývají neklidné, patrné jsou změny na kůži a žábrách. K úhynu ryb obvykle nedochází, pouze u malých plůdků při masivních infekcích. Při metacerkarióze oční čočky bývají příznaky málo zřetelné. Kontroluje se poškození zraku a zbarvení ryb, které u silně napadených jedinců přechází do tmavých odstínů. Čočka je mléčně zakalená, ve výjimečných případech lze pozorovat i poškození očního bulbu a vypadnutí čočky. Slepé ryby následně přestávají přijímat potravu, zaostávají v růstu a zdržují se většinou u hladiny.
Příznaky onemocnění postodiplostomózou
Pro tuto nemoc jsou charakteristické černé pigmentové skvrny o velikosti až několika milimetrů, a to v kůži a na ploutvích ryb. Jde vlastně o metacerkárie opouzdřené granulační tkání, která je silně prostoupena černým barvivem (melaninem). K úhynu sice nedochází, ale silně napadené ryby jsou nevzhledné.
Hlavním příznakem napadení tímto virem je celoživotní a skrytá infekce. Jednou infikovaní jedinci zůstanou doživotními a neustálými nosiči viru i bez viditelných symptomů nemoci. Ve stresových situacích může potom dojít k reaktivaci a s tím spojenému vylučování viru.
U dospělého psa jsou následky infekce herpes virem málo známé. Diagnostikované symptomy, jako například rýma, vymizí po několika dnech. Avšak tímto způsobem se tento virus přenáší, neboť přesídluje na sliznici v dýchací trubici. Stejně tak se nachází v pohlavním ústrojí a může vyvolat vznik malých puchýřků v přední oblasti genitálií u fen nebo na předkožce u psů. Tak může být virus vyloučen se slinami, se sekrety z nosu, ale také z genitálií. Infekce, která primárně nepředstavuje žádné onemocnění, vznikne při přímém kontaktu, například při olizování nebo při krytí.
Fena může být již při prvním kontaktu se psem infikována. Jsou-li feny infikovány při krytí nebo během březosti, přestojí samy tuto infekci většinou dobře. Nebezpečným se však virus stává pro štěňata. V počátku březosti může vést prvotní infekce k resorpci (vstřebání) nebo po 35. dnu k potratu plodů. Nejčastěji bývají štěňata infikována v prvním týdnu života. Pokud se skrytá infekce reaktivuje během stresu při porodu, může dojít k nákaze během porodu nebo těsně po něm. Během porodu se mohou štěňata nakazit v porodních cestách, dále potom prostřednictvím sekretů z nosu a tlamy, vylučovaných fenou při neustálém olizování. Díky takto úzkému kontaktu dochází k dalšímu přenosu viru a infekce se rozšiřuje velmi rychle.
U březích fen dochází k porodu mrtvých, někdy i mumifikovaných plodů v kterémkoli stadiu březosti. Mohou také nastávat předčasné porody nebo porody slabých a nevyvinutých štěňat. Novorozenecká forma se projevuje u štěňat ne příliš jasnými příznaky celkového postižení, depresí, nechutenstvím, výtoky z očí bez zvýšené teploty. V případě rozšířené infekce štěňata naříkají, jsou apatická, výtok z dutiny ústní se mění z čirého na hlenohnisavý. V podkoží v oblasti třísel a na kůži břicha se může objevit červené zabarvení, puchýřky a podkožní otok. Tyto klinické příznaky mohou být doprovázeny ztrátou vědomí, obloukovitým prohnutím těla dozadu a křečemi. Novorozená štěňata hynou již po 12 až 48 hodinách. Štěňata nakažená v průběhu prvních dvou týdnů života uhynou 6 až 9 dnů po nakažení. U starších štěňat a dospělých psů probíhá onemocnění pozvolněji. Po krátké, 4- až 6denní inkubační době (období mezi prvním stykem s nákazou a prvními klinickými příznaky) se objeví příznaky mírné infekce dýchacích cest –
