Jedná se o pyotraumatickou dermatitidu, jinak řečeno akutní mokvavý zánět (někdy též nazývaný horký bod). Onemocnění postihuje kůži a bývá způsobeno autotraumatizací, kdy se pes škrábe, kouše nebo odírá místa v důsledku lokální bolestivosti nebo pocitu svědění.
Rady pro chovatele
Predisponovaná jsou dlouhosrstá plemena s bohatým a hustým osrstěním – svatobernardský pes, novofundlandský pes, německý ovčák, čau-čau, bernský salašnický pes, zlatý retrívr, ale i některá krátkosrstá (rotvajler).
Když se začne pes drbat nebo kousat, dobře ho prohlédněte. V případě, že naleznete ranku, místo vydezinfikujte (Betadine, Alfadin), a pokud se pes stále poranění věnuje, nasaďte do druhého dne límec. Jestliže neztratí o postižené místo zájem ani do druhého dne, vyhledejte odbornou pomoc.
Mokvavou skvrnu, která se nesmírně rychle šíří, co nejdříve veterinář ostříhá, pokud možno ještě kousek do zdravé kůže. Důležité je, aby se k ní dostal vzduch, neboť se musí dále sušit. Jestliže nestihnete skvrnu objevit brzy, může se u psa objevit i horečka, malátnost, nežravost.
Zapařeniny se dají léčit použitím přípravku Tea Tree Oil od Dr. Müllera. Zapařeninu je třeba několikrát denně pokapat. Hlavní výhodou je, že se kůže čištěním nenamočí, nevýhodou pak, že přípravek pálí.
Po zjištění místa spotu je dobré houbičkou, vlažnou vodou a salicylovým mýdlem očistit spot a jeho okolí. Poté důkladně vymýt čistou vodou a vysušit nejlépe kuchyňskými papírovými ubrousky. Po vysušení nanést mast, která se jmenuje Cicaderma. Tato mast během okamžiku zklidní místo spotu a pes se přestane vylizovat a drbat. Mast necháme vstřebat a pak na postižené místo naneseme 100% rakytníkový olej. Při včasném podchycení spotu není potřeba srst vystříhávat. Olejem potírejte velmi často, mast používejte vždy po umytí (je-li potřeba) anebo po vysušení ubrouskem, a to asi 2–3x denně. Ve většině případů nedojde k vypadání srsti a za pár dní není nic poznat. Pokud tato léčba nezabere, je třeba vyhledat veterinárního lékaře.
Při zjištění většího ložiska je potřeba místo vystříhat, vysušit pomocí Betadinu, natřít zelenou vodičkou Novikov. Takto postupovat stále dokola, dokud se skvrna nezahojí. Pokud už na ní nejsou strupy, promazávat mastí Framykoin.
V případě, že si na výše uvedené postupy sami netroufáte, obraťte se na veterinárního lékaře, který vám jistě rád pomůže a postižení vyléčí.
Hlavním příznakem napadení tímto virem je celoživotní a skrytá infekce. Jednou infikovaní jedinci zůstanou doživotními a neustálými nosiči viru i bez viditelných symptomů nemoci. Ve stresových situacích může potom dojít k reaktivaci a s tím spojenému vylučování viru.
U dospělého psa jsou následky infekce herpes virem málo známé. Diagnostikované symptomy, jako například rýma, vymizí po několika dnech. Avšak tímto způsobem se tento virus přenáší, neboť přesídluje na sliznici v dýchací trubici. Stejně tak se nachází v pohlavním ústrojí a může vyvolat vznik malých puchýřků v přední oblasti genitálií u fen nebo na předkožce u psů. Tak může být virus vyloučen se slinami, se sekrety z nosu, ale také z genitálií. Infekce, která primárně nepředstavuje žádné onemocnění, vznikne při přímém kontaktu, například při olizování nebo při krytí.
Fena může být již při prvním kontaktu se psem infikována. Jsou-li feny infikovány při krytí nebo během březosti, přestojí samy tuto infekci většinou dobře. Nebezpečným se však virus stává pro štěňata. V počátku březosti může vést prvotní infekce k resorpci (vstřebání) nebo po 35. dnu k potratu plodů. Nejčastěji bývají štěňata infikována v prvním týdnu života. Pokud se skrytá infekce reaktivuje během stresu při porodu, může dojít k nákaze během porodu nebo těsně po něm. Během porodu se mohou štěňata nakazit v porodních cestách, dále potom prostřednictvím sekretů z nosu a tlamy, vylučovaných fenou při neustálém olizování. Díky takto úzkému kontaktu dochází k dalšímu přenosu viru a infekce se rozšiřuje velmi rychle.
U březích fen dochází k porodu mrtvých, někdy i mumifikovaných plodů v kterémkoli stadiu březosti. Mohou také nastávat předčasné porody nebo porody slabých a nevyvinutých štěňat. Novorozenecká forma se projevuje u štěňat ne příliš jasnými příznaky celkového postižení, depresí, nechutenstvím, výtoky z očí bez zvýšené teploty. V případě rozšířené infekce štěňata naříkají, jsou apatická, výtok z dutiny ústní se mění z čirého na hlenohnisavý. V podkoží v oblasti třísel a na kůži břicha se může objevit červené zabarvení, puchýřky a podkožní otok. Tyto klinické příznaky mohou být doprovázeny ztrátou vědomí, obloukovitým prohnutím těla dozadu a křečemi. Novorozená štěňata hynou již po 12 až 48 hodinách. Štěňata nakažená v průběhu prvních dvou týdnů života uhynou 6 až 9 dnů po nakažení. U starších štěňat a dospělých psů probíhá onemocnění pozvolněji. Po krátké, 4- až 6denní inkubační době (období mezi prvním stykem s nákazou a prvními klinickými příznaky) se objeví příznaky mírné infekce dýchacích cest –
Zácpa je stav, kdy dochází k nahromadění trusu ve střevě a k jeho ucpání. Vyskytuje se hlavně u starších psů.
Nejčastější příčinou zácpy je překrmení psa kostmi, kdy v žaludku dochází k nedostatečnému odvápnění přijatých kostí a jejich rychlému posunu do dalších úseků střeva. Tam dochází k zahuštění jejich obsahu, vstřebání vody a vzniku kostního trusu. Trus pak uvízne v konečníku a vyvolá zácpu. Další možnou příčinou vzniku zácpy jsou mechanická ucpání trávicího traktu (zvětšená prostata, nádory) či poruchy v nervové regulaci činnosti střev.
Zácpa se projevuje neustálým nucením ke kálení bez efektu, bolestivostí břicha, kňučením, naříkáním.
Při déletrvajícím postižení se objevuje malátnost, únava, apatie, zvracení, nepřijímání potravy. Může dojít ke krvácení z konečníku (mechanické podráždění a zánět sliznice střeva), v neřešených případech až k nekróze střeva, jeho ruptuře a k zánětu pobřišnice.
Prognóza je většinou příznivá, u zanedbaných případů nejistá, u nádorovitých změn nepříznivá.
Akutní selhání ledvin ohrožuje život a je obyčejně způsobeno stavem, který s močovými cestami nesouvisí; je například následkem srdečního selhání či otravy etylenglykolem (rozmrazovačem). Postižený pes ztrácí chuť k jídlu, slábne, je malátný až kolabuje, zvrací a má průjem. Pes vykazující výše uvedené příznaky by měl být co nejdříve vyšetřen veterinářem; má-li přežít, je nezbytná intenzivní péče s okamžitým zavedením intravenózního roztoku.
Chronické selhání ledvin je pomalá, zákeřná nemoc, většinou postihující starší psy. Obecné příznaky začínají zvýšeným pitím a močením a lehkým omezením pohybových aktivit. Pes může být vyčerpaný a apatický, ztrácí zájem o okolí. Příznaky se postupně zhoršují. Není-li stav léčen, pes začne zvracet pěnu nebo potravu. Objeví se tělesný třes nebo ztráta rovnováhy, pes trpí mírnými záchvaty. Hlavní léčbou chronického selhání ledvin je vhodná výživa. Tekutiny mohou být podávány nitrožilně, ačkoli v některých případech je nutné podávat je pod kůži (subkutánně). Vysoký krevní tlak je upravován podáním specifických léků. Mnohá léčiva jsou z těla odstraňována ledvinami; pokud je tedy u psa diagnostikováno chronické selhání ledvin, měly by být zcela přehodnoceny dávky všech léků, které dosud užívá.
Jakmile se u psa jednou vyvine chronické selhání ledvin, nelze tento stav zvrátit. Avšak pečlivě zvolená dieta může jeho postup zpomalit a potlačit některé jeho příznaky tak, aby pes mohl prožít plnohodnotný život. Veterinář doporučí vhodnou dietu v závislosti na stadiu choroby.
Urémie se vyskytuje v pozdním stadiu ledvinového selhání, kdy odpadní produkty látkové výměny, které jsou normálně odstraňovány močí z těla, vstupují nazpět do krevního řečiště. Je-li urémie pokročilá, je prognóza nepříznivá. Typické příznaky urémie zahrnují zvracení; zvýšenou žízeň a pití; ztrátu chuti; ztrátu hmotnosti; otupělost nebo malátnost; dech páchnoucí po čpavku; bledé dásně a vředy v tlamě; průjem.
Mezi další možné problémy patří zánět výstelky močového měchýře (cystitida) a zánět močové trubice (uretritida), které vznikají následkem bakteriální infekce, ukládání minerálních látek, zranění, nádorů, a dokonce i stresu. Některé z těchto stavů mohou být velmi bolestivé. Moč postiženého psa je zakalená nebo má kyselý zápach a při její analýze lze nalézt krystalky minerálů, krev, bakterie a další látky.
Dospělý pes by měl být odčerven alespoň jednou za 3–6 měsíců, a to nejen, když jsou u něj objeveni parazité. Ty lze vypozorovat ve stolici v podobě vajíček či jiných stadií vývoje. Veterinář provádí takzvané koprologické vyšetření, tedy vyšetření trusu, kdy zjistí daného parazita a jak s ním nejlépe bojovat. Nejedná se o povinné vyšetření, ale chovatelé, kteří myslí na prevenci, běžně dodržují alespoň 6měsíční pravidelnost kontrol i bez náznaků potíží.
Frekvenci odčervování určuje veterinární lékař také na základě plemene, velikosti a věku psa, jeho zařazení a využití, rozhodující může být rovněž styk s hospodářskými zvířaty, u nichž se běžně vyvíjí cizopasníci přenosní na psy. Optimální frekvence odčervení psa může být 3x za rok, tedy každé 4 měsíce. Chovná fena by měla být odčervena během krytí a poté až společně se štěňaty. Během březosti bychom se měli odčervování raději vyhnout, některé přípravky mají totiž prokazatelně teratogenní efekt (Drontal). Jediným přípravkem schváleným pro použití během březosti je preparát Stronghold.
V praxi se psi většinou odčervují preventivně bez koprologického vyšetření, a to v rozmezí 3 až 6 měsíců. Pokud jsou přímo v trusu viditelní parazité nebo jejich články, je nutné po 14 dnech odčervení zopakovat. Při stanovení frekvence odčervování je nutné přihlédnout k využití psa (pracovní, lovečtí psi), zda je trvale doma či venku, v blízkosti hospodářských či jiných zvířat, jaký je počet psů v domácnosti, zda je v domácnosti malé dítě a podobně.
Bohužel přežívá mylná představa, že odčervení chrání zvíře proti vnitřním parazitům po dobu několika týdnů, nebo dokonce měsíců. Mnoho chovatelů nechává dospělého pejska odčervit jednou za půl roku, udělá si poznámku v kalendáři a dalších šest měsíců si s pocitem čistého svědomí užívá klid. Jenže díky nedostatečnému poučení se zatím scénář souboje s parazity může vyvíjet ve prospěch škodné škrkavky. Jejími vajíčky, kterých denně vyprodukuje několik set tisíc, jsou následně zamořeny prakticky všechny lokality, kde domácí mazlíčci kálejí. Stačí vzít psa vyvenčit do nejbližšího parku a vzhledem ke zvyku očichávat či olizovat pachové stopy máte slušnou šanci, že se již pár hodin po podání antiparazitik pozřením vajíček přítomných v kontaminované trávě znovu nakazí. Jelikož škrkavky ve střevě dospívají čtyři týdny, zbývá jim do dalšího termínu dehelmintizace spokojených pět měsíců přiživování.
Odčervování je ve skutečnosti jednorázový úkon a s očkováním, za které jej mnoho lidí zaměňuje, nemá absolutně nic společného. Zatímco očkovací látka působí jako prevence chránící psa dlouhodobě proti infekcím, konkrétním virům a bakteriím na
Vlasovec psí (Dirofilaria immitis) je tenký parazit tvarem připomínající špagetu, sídlí obvykle v plicních artériích a srdečních komorách svých hostitelů. Nakažený pes může mít až 250 srdečních červů. Jak paraziti rostou, zužují cévy vedoucí k srdci a plicím, což nutí zvíře ke kašli a způsobuje jeho malátnost, netečnost a ztrátu chuti k jídlu. Aktivita těchto parazitů stoupá v noci, kdy se tlačí do podkoží, kde mají větší pravděpodobnost, že budou nasáti komárem – svým mezihostitelem.
Samice vlasovce produkují po spáření mikroskopické larvy nazývané mikrofilárie, které se dostávají do krevního oběhu zvířete.
Vývoj parazita probíhá přes mezihostitele, jímž je komár. Ten sáním krve nemocného psa nasaje i takzvané mikrofilárie (larvy parazita), které se v jeho těle během dvou týdnů přemění na infekční stadia, přičemž je důležitá teplota prostředí vyšší než 15 °C. Po bodnutí psa infikovaným komárem pronikají infekční stadia mikrofilárií do podkoží a svaloviny nového hostitele a trvá většinou 70–110 dní, než se dostanou dále do krevního oběhu. Za 4–5 měsíců pronikají až do plicních arterií a pravé srdeční komory. Hlístice dospějí za 6–7 měsíců, produkují další larvy a v těle hostitele mohou žít kolem 5 až 7 let. Přenos mikrofilárií je možný i transplacentárně během březosti, případně transfuzí.
Změny na srdečním svalu se projeví jeho dilatací (zvětšením) a hypertrofií (zesílením svaloviny), a to jako důsledek plicní hypertenze a tvorby trombů (sraženin) v plicních arteriích. Tím dochází k přetěžování malého krevního oběhu. Tělo pak může reagovat na přítomnost patogenu tvorbou protilátek a vznikající imunokomplexy mohou mít za následek poškození ledvin. Ojediněle se tvoří zánětlivá ložiska (granulomy) v mozku a sítnici. Velké množství parazitů vede až k ucpání pravé srdeční síně a zadní duté žíly. Vzhledem k intravaskulární hemolýze se může objevit žloutenka, krvácivé stavy, tmavě hnědá moč (hemoglobinurie). Protilátky, které tělo tvoří, mohou vést k destrukci vlasovců, ale tím také k alergickému zánětu plic a konsolidaci (nevzdušnosti) plicních laloků.
Rozeznáváme dva druhy vlasovce: Dirofilaria immitis způsobuje plicní filariózu; Dirofilaria repens napadá podkoží. Vlasovce přenáší bodavý hmyz. Samička rodí živé larvy, které migrují krevním a lymfatickým řečištěm.
Jedná se o bakteriální onemocnění, které je dokonce přenosné i na člověka.
Projevy
Králík trpící pseudotuberkulózou má problémy s dýcháním i zažíváním, hubne, často vůbec nejí, trpí průjmy i zácpami. Objevuje se u něj apatie a malátnost.
Příčiny
Příčinou tohoto onemocnění je často kontakt s jiným nakaženým králíkem. Možné je také nakažení se prostřednictvím krmiva (například ze sena usušeného z míst, kde se volně pohyboval nakažený divoký králík).
Léčba
Problémem je, že příznaky této nemoci mohou být často zaměňovány za jiné onemocnění a veterináři nezbývá, než nejprve u králíka provést bakteriologické vyšetření (pokud by se pseudotuberkulóza u králíka potvrdila, je třeba otestovat celý chov). Veterináři se obvykle snaží králíka (který je chován doma!) trpícího pseudotuberkulózou léčit, ale ne s příliš dobrými výsledky. U králíků chovaných na maso je to jinak. Obvykle se nemocní králíci utrácejí.
Prevence
Jedinou prevencí je zamezení kontaktu králíka s jiným nakaženým králíkem, dbání na hygienická pravidla a dostatečnou dezinfekcí prostředí a respektování karantény u nového přírůstku do chovu.
Zvracení vyvolávejte nejpozději dvě hodiny po pozření podezřelé látky. Nejvíce doporučovaným přípravkem k vyvolání zvracení je tříprocentní roztok peroxidu vodíku naředěný vodou, který psovi nalijete přímo do tlamy. Pokud nedochází ke zvracení, látku mu po deseti minutách znovu aplikujte. Stejné reakce byste měli dosáhnout, dáte-li psovi na jazyk jedlou sodu nebo hořčici, případně silně koncentrovaný slaný roztok.
Po podání roztoku přinuťte psa chodit, látka se tak rychleji rozšíří a urychlí se její účinek. Pokud se pes nevyzvrací ani po dvou podaných dávkách peroxidu, třetí mu už nepodávejte a urychleně hledejte veterinární pomoc.
Ne vždy je žádoucí nutit psa zvracet. Pokud pes již zvracel nebo zvrací, rozhodně mu nepodávejte prostředky na vyvolání zvracení, tímto úkonem mu jen přitížíte. Je-li pes v šoku, nebo se u něj projevuje malátnost, vyvolávání zvracení by ho mohlo udusit. Také nemá smysl nutit psa zvracet po déle než dvou hodinách od pozření toxické látky, v této době již zvracením ničeho nedocílíte. U bělidel či leptavých látek dochází při jejich zvrácení ke kompletnímu poleptání sliznice trávicího traktu. Tím psovi tedy rozhodně nepomůžete. Celou situaci naopak zhoršíte.
Cizími tělesy myslíme předměty, které nejsou obvyklou součástí potravy a které se psovi dostanou více či méně dobrovolně do zažívadel. Zažívací trakt začíná dutinou ústní – tlamou a již zde se můžeme s cizími tělesy setkat. Nejčastěji jsou to různé části aportů, obvykle kusy dřeva, zaklíněné mezi zuby, zapíchnuté podél zubů do dásně, eventuálně do kterékoli měkké části tlamy.
Obecnými příznaky je silný výtok vazkých slin, zápach z tlamy a neochota nebo neschopnost tlamu otevřít. Uvedené příznaky vznikají náhle.
Spolknutá cizí tělesa se dále mohou dostat do žaludku. Předměty zde uvízlé se diagnostikují obtížně a velmi záleží na chovateli a údajích, které vzhledem ke zdravotnímu stavu psa poskytne. Při absenci spolehlivé anamnézy může veterinář provést rentgenové vyšetření, je však třeba mít na paměti, že řada hmot nenechává na rtg snímku stín. Přitom může jít o velmi nebezpečné případy, například o různé části hraček z umělé hmoty nebo útržky PVC, které se nalepí na žaludeční sliznici.
Větší spolknuté předměty (kameny) mohou ucpat částečně nebo úplně vyústění žaludku do tenkého střeva. Společnými příznaky je úporné zvracení různě silně natrávené potravy brzy po nakrmení a bolestivost na pohmat v krajině žaludku. V pokročilejších případech mohou zvratky obsahovat natrávenou krev. Pokud se pes zvracením cizího tělesa nezbaví, nezbývá než přikročit k chirurgickému zákroku.
Menší cizí tělesa postupují do střeva a pak se nachází v celém rozsahu tohoto orgánu. Předmět uvázlý v tlustém střevu je nejčastějším případem prostupu cizího tělesa zažívadly. Diagnóza prohmatáním obsahu dutiny břišní však dělá potíže u psů přetučnělých nebo u takových, kteří ze strachu z vyšetření napnou břišní stěnu. Příznaky jsou dost obecné, nechutenství, malátnost, zvracení, zvýšená teplota, takže se z nich nedá na přítomnost cizího předmětu jednoznačně usoudit. Na absolutní velikosti a poloze tělesa v zažívadlech pak záleží, zda má pes zácpu nebo průjem. V tomto druhém případě totiž cizí těleso zadrží tuhé složky potravy a propustí pouze tekuté nebo kašovité. Předměty uvízlé v konečníku lze vypalpovat nebo vysondovat řitním otvorem.
Společným jmenovatelem pro cizí těleso ve střevě psa (snad kromě konečníku) je nebezpečí z prodlení. Pouze pokud má veterinář k dispozici alespoň přibližné údaje a celkový zdravotní stav psa je dosud dobrý, může se pokusit olejovým nálevem nebo klyzmatem o odstranění předmětu konečníkem. Část střeva přiléhající k cizímu tělesu je totiž během několika dnů postižena prudkým zánětem nebo odumřením a nastává akutní nebezpečí perforace (proděravění střeva) nebo přestup zánětu na po
