Informace od profesionálů

MENU

  

BETA BOJOVNICE

  

PES

  

KOČKA

  

KRÁLÍK

  
Téma

LOVEČTÍ PSI

OBSAH

Evoluční vývoj

Názory na počátky domestikace psa nejsou ani v současnosti jednotné. Podle některých studií pes pochází z přední Asie z doby 8500 – 7000 let př. n. l., jiné vidí jeho původ v Eurasii před 11 – 14 tis. lety, molekulárně genetické závěry poukazují dokonce i na dobu před 100 tis. lety. Dešifrovaný genom psa domácího v kombinaci se závěry molekulární genetiky ale vedou k poměrně jasnému předkovi našich miláčků – k vlkovi indickému (Canis lupus pallipes).

Za přeměnu vlka v psího společníka se donedávna považoval proces ochočení mláďat vlků. Podle jiných studií si ale vlk zvykal na člověka postupně během hledání potravy v blízkosti lidských příbytků. Vlci se člověka báli méně a méně, tuto informaci si předávali a pak bylo snazší ochočit je. Celý proces doprovázela řada změn jak vzhledových, tak povahových (např. úbytek mozkové hmoty, zhoršení mimiky, změny ve funkci a stavbě zažívacího traktu - pes mnohem lépe tráví rostlinnou potravu, v důsledku čehož může být z pohledu výživy považován za všežravce, atd.).

Účelný výběrový chov vedl k největší variabilitě v rámci druhu vůbec – v FCI je registrováno více než 420 plemen psů s rozdílným uplatněním – psi ovčáčtí, pastevečtí, lovečtí, slepečtí, služební, společenští ad.

Zdroj: Pes - kdysi a dnes

Lovečtí psi - seznam

Pro myslivost uznávané rasy psů jsou:

  1. rasa ovčácká a pastevecká

  2. pinčové, knírači, dogovitá plemena typu mastifa, plemena molosoidní a švýcarští salašničtí psi

  3. teriéři

  4. jezevčíci

  5. špicové a tzv. primitivní plemena

  6. honiči barváři

  7. ohaři – stavěcí psi

  8. slídiči a retrívři

  9. plemena společenská

  10. chrti

Lovecká kynologie dělí lovecká plemena na ohaře, slídiče, honiče, barváře a norníky a případně přinašeče. Každý lovecký pes využívající se k tomuto účelu musí projít zkouškami, které vycházejí ze zkoušek pro jednotlivá plemena (jiné zkoušky mají chrti a jezevčíci například). Některá plemena uvedená v tomto soupisu se již příliš jako lovečtí psi nevyužívají, ale i tak v nich mohou zůstávat lovecké instinkty.

LOVECKÝ PES - OHAŘ

Země původu

Typ srsti

Plemeno

Značení

Angličtí

Krátkosrstý

Pointr

POI

Dlouhosrstý

Anglický setr

AS

Irský setr

IS

Irský červenobílý setr

RWS

Gordonsetr – Skotský setr

GS

Kontinentální

Hrubosrstý

Český fousek

CF

Německý drátosrstý ohař

NDO

Slovenský hrubosrstý stavač

SHO

Maďarský drátosrstý ohař

MOD

Pudlpointer

PP

Německý ostnosrstý ohař

NOO

Griffon Dá Arrêt À Poil Dur

GA

Griffon À Poil Laineux

GPL

Spinone Italiano

SPI

Dlouhosrstý

Německý ohař dlouhosrstý

DO

Velký münsterlandský ohař

VMO

Malý münsterlandský ohař

MMO

Výmarský ohař dlouhosrstý

VOD

Epagneul Breton

EB

Francouzská dlouhosrstý ohař

EF

Pikardský dlouhosrstý ohař

PDO

Dlouhosrstý modrý Pikardský ohař

MPO

Pont-Audemerský dlouhosrstý ohař

EPA

Drentsche Patrisijshond

DPH

Stabyhound

STA

LOVECKÝ PES - SLÍDIČ

Země původu

Plemeno

Značení

Velká Británie

Anglický kokršpaněl

AC

Velká Británie

Anglický špringršpaněl

ASS

Velká Británie

Velššpringršpaněl

WSS

Německo

Německý křepelák

NK

USA

Americký kokršpaněl

AK

Velká Británie

Clumber španěl

CS

Velká Británie

Field španěl

FS

Velká Británie

Sussex španěl

SS

Irsko

Irský vodní španěl

IWS

USA

Americký vodní španěl

AWS

Nizozemsko

Wetterhound

W

Nizozemsko

Kooikerhondje

KOO

LOVECKÝ PES – RETRÍVR (= PŘINAŠEČ)

Země původu

Plemeno

Značení

Velká Británie

Labrador retrívr

LR

Velká Británie

Zlatý retrívr

GR

Velká Británie

Flat coated retrívr

FCR

Velká Británie

Curly coated retrívr

CCR

USA

Chesapeake bay retrívr

CBR

Kanada

Nova Scotia duck tolling retrívr

NSR

LOVECKÝ PES - BARVÁŘ

Země původu

Plemeno

Značení

Německo

Hannoverský barvář

HB

Německo

Bavorský barvář

BB

Velká Británie

Anglický barvář - Bloodhound

BL

LOVECKÝ PES - HONIČ

Země původu

Plemeno

Značení

Rakousko

Alpský brakýř jezevčíkovitý

BJ

Slovensko

Slovenský kopov

SK

Sedmihradsko (Rumunsko)

Sedmihradský honič

SEH

Rakousko

Štýrský brakýř

BS

Velká Británie

Beagle (= bígl)

BEA

Francie

Basset hound

BH

Francie

Malý modrý gaskoňský honič

MMG

Francie

Velký vendéeský basset

GBG

Francie

Malý vendéeský basset

PBG

Švýcarsko

Švýcarský honič

SVH

Afrika (Zimbabwe, JAR)

Rhodézský ridgeback

RR

Chorvatsko

Dalmatin

DA

Rusko, Finsko

Karelský medvědí pes

KMP

Norsko

Norský losí pes šedý

NLS

Rusko

Západosibiřská lajka

ZSL

Švýcarsko

Bernský honič

BRH

Švýcarsko

Švycký honič

SVH

Jugoslávie

Posavski honič

PHO

USA

Black and tan coonhound

BTC

Francie

Porcelaine

POR

Švýcarsko

Luzernský honič

LZH

LOVECKÝ PES - TERIÉR

Země původu

Plemeno

Značení

Česká republika

Český teriér

CT

Velká Británie

Foxteriér (hladkosrstý, drsnosrstý)

FXH, FXD

Irsko

Irský teriér

IRT

Německo

jagdteriér

JGT

Velká Británie

velšteriér

WT

USA

Americký staffordshire teriér

AST

Velká Británie

Bedlington teriér

BDT

Velká Británie

Border teriér

BRT

Velká Británie

Cairn teriér

CR

Velká Británie

Dandie dinmont teriér

DDT

Velká Británie

Airedale teriér

AT

Irsko

Irský Glen of Imaal teriér

GIT

Irsko

Kerry blue teriér

KBT

Velká Británie

Lakeland teriér

LT

Velká Británie

Manchester teriér

MT

Velká Británie

Norfolk teriér

NFT

Velká Británie

Norwich teriér

NOT

Velká Británie

Parson russel teriér

PJR

Velká Británie

Sealyham teriér

SET

Velká Británie

Skotský teriér

ST

Velká Británie

Skye teriér

SKY

Irsko

Soft coated wheaten teriér

SCT

Velká Británie

Staffordshire bulteriér

SBT

Velká Británie

West highland white teriér

WHW

Velká Británie

Bulteriér

BT

Velká Británie

Jack russel teriér

JRT

Velká Británie

Patterdale teriér

PAT

LOVECKÝ PES - JEZEVČÍK

Země původu

Plemeno

Značení

Německo

Hladkosrstý standardní jezevčík

J

Německo

Dlouhosrstý standardní jezevčík

J

Německo

Drsnosrstý standardní jezevčík

J

Německo

Hladkosrstý trpasličí jezevčík

JTK

Německo

Dlouhosrstý trpasličí jezevčík

JTK

Německo

Drsnosrstý trpasličí jezevčík

JTK

Německo

Hladkosrstý králičí jezevčík

JTK

Německo

Dlouhosrstý králičí jezevčík

JTK

Německo

Drsnosrstý králičí jezevčík

JTK

Každá rasa psa je důkladněji i s fotografiemi popsána v knize „Atlas loveckých psů“.

Zdroj: Lovecký pes

Povaha

Toto plemeno bylo vždy vhodné k nejrůznějším vycvičením, protože má tvárnou povahu a je schopné se přizpůsobit svému okolí a hlavně rodině, v níž žije. Ke své rodině mají špici velmi milý vztah a nedají na ně dopustit, v rodině nemají problém ani s dětmi. Jejich výhodou je, že se dají lehce zvládnout, a tak o ně mohou pečovat i děti. K dětem mají blízko i proto, že jsou velmi hraví, rádi dovádí a vždy jsou připraveni ke hře. Jedná se o veselé plemeno, které je současně i inteligentní a rychle (a rádi) se učí. I proto se špici využívají často v různých cirkusech a jiných vystoupeních, dokážou se totiž naučit nejrůznější kousky, od panáčkování po různorodé skoky. Špici ale zvládají i regulérní výcvik. O špicech se navíc říká, že cvičí ne proto, aby potěšili páníčka jako jiná plemena, ale proto, aby potěšili sebe. Cvičení je baví, obzvlášť když za něj mohou dostat pamlsky. Od štěněte mají špici instinkt k hlídání. Všímají si všeho, co se kolem nich děje a neváhají na to svého majitele upozornit hlasitým štěkotem. I proto může lidem připadat, že špic je uštěkanější než jiná plemena, ale není to pravda. Tento názor vychází z toho, že člověk se obvykle se špicem setkává ve chvílích, kdy se dostává do jeho okolí, a špic má prostě jen tendenci návštěvníka pořádně ohlásit svému majiteli. Při výchově špiců je třeba dbát na důslednost, špic si totiž velmi dlouho pamatuje to, co se naučil, tím pádem se špatně chování hůře přenaučí, někdy je to dokonce téměř nemožné. Špic také patří k velmi samostatným plemenům, je to dáno tím, že už jeho předci byli samostatní a nepotřebovali ke své práci přítomnost člověka (ovčáčtí, lovečtí). Jejich samostatnost může být ale pro člověka i výhodou, nemusí se totiž příliš namáhat, aby psa nějak zabavil, ten si dokáže najít zábavu sám. Neznamená to ale, že by špicovi vadilo válení se, naopak odpočívá rád, obzvlášť když u toho může být se svou rodinou.

Špicové hrozně rádi běhají, jejich tělo je ke krátkým sprintům jako stvořené, naopak se nehodí na vytrvalostní běhy. Jejich majitel by je rozhodně neměl brát na společnou vyjížďku na kole. Špic není také vhodný k aportování a nehodí se ani k obraně. Naopak vhodní jsou třeba na agility (psí parkour).

Zdroj: Německý špic

Povaha

Akita Inu (nebo také akita inu, či akita-inu) je mimořádně věrný pes. Jsou zdokumentovány případy, kdy i deset let po smrti svého pána akita inu chodil čekat na nádraží, odkud se pán vracel z práce. Jsou to příjemní a milí psi, kteří se dobře hodí k dětem. Jsou velmi inteligentní, ale někdy trochu svéhlaví a příkaz vykonají, až když se jim zachce. Měl by si je proto pořizovat již zkušený chovatel. Samci jsou někdy příliš dominantní vůči jiným psům, což se dá minimalizovat brzkou socializací štěněte. Akita inu se velmi dobře a rychle učí, a proto se často využívá při canisterapii, a to i u nás. Plemeno se osvědčilo také jako služební pes policistů a vojáků.

Akita inu se odlišuje od řady ostatních špiců Japonska svým větším vzrůstem. Výška v kohoutku dosahuje 58 až 70 cm, váha kolem 35 až 50 kg. Je to užitečný pes, dobře stavěný. Tělo je široké, svalnaté, s hlubokou hrudí. Objemná hlava má široké čelo s pevným přechodem na čumák. Čumák je zaostřen, hřbet nosu má krátký. Čenich nosu je velký, černě zbarvený, u světlých psů bývá růžový. Oči trojúhelníkového tvaru jsou temně hnědé. Uši široce postavené, stojaté. Tlapy velké se semknutými prsty a pevnými poduškami. Ocas je dlouhý, při skoku se drží přehozený na záda a stočený do kruhu, ale nikdy se nejeví jako uzavřený. Srst je pevná s hustým a měkkým základem. Na pohled se akita inu podobá čau-čau, má však o něco kratší srst. Barva srsti je pepř a sůl, buď čistá, nebo začerněná, bělavá, nebo přecházející do rezava. Dovolují se bílé skvrny, pouze však malé velikosti. Musí být zřetelné „urajiro“, což je bílá srst na tvářích, čenichu, hrudi, spodní straně trupu a na špičce ocasu. Lebka je v poměru k tělu se širokým čelem, středně dlouhou tlamou a silnými zuby s nůžkovitým skusem. Oči a uši jsou poměrně malé. V průměru se akita dožívá věku 12 let.

Akita asi během 7 měsíců rychle vyroste do své konečné výšky, což by mohlo vést k domněnce, že je vývoj ukončen, ale klouby a kosti jsou ještě „nedospělé“, proto je potřeba psa nepřetěžovat. Zajímavostí je, že srst akity je samočistící a postrádá klasický psí zápach.

Akita miluje děti, ke kterým se chová s citem a jemně. Svou rodinu brání před jakýmkoliv nebezpečím. Jsou to nesmírně milí a příjemní společníci. Jejich příslovečná vlastnost je věrnost. Své rodině a pánovi jsou neuvěřitelně oddaní, jak to dokazuje mnoho příběhů. Jsou to stateční a neochvějní psi s vysokou inteligencí. Na svou velikost málo jedí a jsou někdy citliví na různé složky potravy (hlavně na sóju).

Název plemene vznikl podle prefektury Akita na severu ostrova Honšú, odkud toto plemeno zřejmě pochází. Druhá část jména „inu“, stejně jako „ken“, znamená v japonštině „pes“. Plemeno akita inu je jedním z vůbec nejstarších psích plemen. Kosterní nálezy ukazují, že jeho menší předchůdci zde byli již před 5 tisíci lety. Původně byli používáni jako lovečtí psi. Byli schopni zadržet medvěda, stejně jako vysokou, ale pomáhali i rybářům nahánět ryby do sítí. S postupem času ale v Japonsku ubývalo zvěře a akita inu začal být chován samuraji, bohatými feudálními rodinami a císařským dvorem a byla mu prokazována značná úcta. Jeho postavení bylo natolik výsostné, že poddaní ho nesměli vlastnit.

Zdroj: Akita Inu

Odčervení psa – postup

Dospělý pes by měl být odčerven alespoň jednou za 3–6 měsíců, a to nejen, když jsou u něj objeveni parazité. Ty lze vypozorovat ve stolici v podobě vajíček či jiných stadií vývoje. Veterinář provádí takzvané koprologické vyšetření, tedy vyšetření trusu, kdy zjistí daného parazita a jak s ním nejlépe bojovat. Nejedná se o povinné vyšetření, ale chovatelé, kteří myslí na prevenci, běžně dodržují alespoň 6měsíční pravidelnost kontrol i bez náznaků potíží.

Frekvenci odčervování určuje veterinární lékař také na základě plemene, velikosti a věku psa, jeho zařazení a využití, rozhodující může být rovněž styk s hospodářskými zvířaty, u nichž se běžně vyvíjí cizopasníci přenosní na psy. Optimální frekvence odčervení psa může být 3x za rok, tedy každé 4 měsíce. Chovná fena by měla být odčervena během krytí a poté až společně se štěňaty. Během březosti bychom se měli odčervování raději vyhnout, některé přípravky mají totiž prokazatelně teratogenní efekt (Drontal). Jediným přípravkem schváleným pro použití během březosti je preparát Stronghold.

V praxi se psi většinou odčervují preventivně bez koprologického vyšetření, a to v rozmezí 3 až 6 měsíců. Pokud jsou přímo v trusu viditelní parazité nebo jejich články, je nutné po 14 dnech odčervení zopakovat. Při stanovení frekvence odčervování je nutné přihlédnout k využití psa (pracovní, lovečtí psi), zda je trvale doma či venku, v blízkosti hospodářských či jiných zvířat, jaký je počet psů v domácnosti, zda je v domácnosti malé dítě a podobně.

Bohužel přežívá mylná představa, že odčervení chrání zvíře proti vnitřním parazitům po dobu několika týdnů, nebo dokonce měsíců. Mnoho chovatelů nechává dospělého pejska odčervit jednou za půl roku, udělá si poznámku v kalendáři a dalších šest měsíců si s pocitem čistého svědomí užívá klid. Jenže díky nedostatečnému poučení se zatím scénář souboje s parazity může vyvíjet ve prospěch škodné škrkavky. Jejími vajíčky, kterých denně vyprodukuje několik set tisíc, jsou následně zamořeny prakticky všechny lokality, kde domácí mazlíčci kálejí. Stačí vzít psa vyvenčit do nejbližšího parku a vzhledem ke zvyku očichávat či olizovat pachové stopy máte slušnou šanci, že se již pár hodin po podání antiparazitik pozřením vajíček přítomných v kontaminované trávě znovu nakazí. Jelikož škrkavky ve střevě dospívají čtyři týdny, zbývá jim do dalšího termínu dehelmintizace spokojených pět měsíců přiživování.

Odčervování je ve skutečnosti jednorázový úkon a s očkováním, za které jej mnoho lidí zaměňuje, nemá absolutně nic společného. Zatímco očkovací látka působí jako prevence chránící psa dlouhodobě proti infekcím, konkrétním virům a bakteriím na principu stimulace imunitního systému, odčervovadlo v těle zvířete účinkuje maximálně čtyřiadvacet hodin (kromě spot-on preparátů, které působí v těle měsíc). Většina antihelmintik navíc dokáže zahubit pouze dospělé červy a výhradně ty, kteří žijí ve střevech. Na vajíčka či jiná vývojová stadia preparáty nepůsobí, proto je potřeba při pozitivním nálezu odčervení jednorázově působícími preparáty opakovat znovu po 14 dnech. Taktéž s larvami hnízdícími v jiných orgánech si nedokážou poradit. Akt odčervení nelze tedy charakterizovat jako účinnou ochranu, ale pouze coby léčebnou proceduru. Zda ji aplikovat pravidelně, jak často, jestli i bez předchozího vyšetření u psa, který nejeví známky nákazy, jsou otázky, k nimž vám každý odborník nabízí jinou odpověď.

Na straně odpůrců odčervování naslepo stojí i fakt, že běžně užívané odčervovací preparáty svým chemickým složením údajně negativně ovlivňují organismus pejska. Mírně zatěžují funkce vylučovacích orgánů (játra, ledviny), mohou mít vedlejší účinky (malátnost, průjem, zvracení, nechutenství) a k tomu opakované podávání stejné látky podporuje vytvoření rezistenční schopnosti. Tak kde je pravda? Ať už preferujete bylinná léčiva nebo běžná farmaka, stojíte v podstatě před volbou odčervovat pravidelně (navrhovaná frekvence každý třetí až šestý měsíc) nebo pouze na základě pozitivního parazitologického nálezu (znamená opětovaně shromažďovat fekálie a předávat je k vyšetření pod mikroskop). Za zvážení stojí stáří a zdravotní stav psa i typ prostředí, v němž se pohybuje. Důležitým faktorem v rozhodování je také soužití nebo styk s jinými domácími, hospodářskými a divokými zvířaty. Finální slovo by však mělo padnout především s ohledem na rodinu, zejména na děti.

Mnoho vnitřních parazitů je totiž přenosných ze zvířete na člověka, mají takzvaný zoonotický potenciál. Larvy škrkavek mohou například u lidí způsobit vážné onemocnění zvané larvální toxokaróza. Rozlišuje se forma oční, orgánová a smíšená, podle toho, kde se larva uhnízdí a vyvolá zánět. Možnost, že se usadí na mozku, zní hrůzostrašně a také má otřesné následky. K nakažení dochází pozřením infekčních vajíček během hry dětí na pískovišti, zahradě nebo v parku, při nedostatečné hygieně či laskání a mazlení s psíčkem. Nepřehánějte to tedy s polibky na čumáček a ruce si pořádně myjte!

Zdroj: Odčervení psa


Autoři obsahu

Mgr. Jitka Konášová

Mgr. Světluše Vinšová

Mgr. Michal Vinš

Err-cist_db udaje(titul, admins, 0)
Err-cist_db udaje(jmeno, admins, 0)
Err-cist_db udaje(prijmeni, admins, 0)


ČeskáVeterina

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

 SiteMAP