Téma: 

línání

VYPADÁVÁNÍ SRSTI U PSA

Línání

Línání je přirozený proces obnovy srsti. Nastupuje sezónně a je ovlivněno především délkou světelného dne a nepatrně i teplotou. Dochází k němu 2krát do roka. Na jaře se zvířata zbavují zimní srsti a na podzim se touto zimní srstí opět vybavují. Línání v mírné formě probíhá celoročně, souvisí to s růstovým cyklem chlupů, jehož fyziologická délka trvá přibližně 1 měsíc. Bývá označováno jako fyziologické línání.

Línání je nejvýraznější u přírodních plemen se střední srstí, která obsahuje sekundární chlupy (podsadu) a terciární chlupy (chmýří). Do této kategorie patří ovčáci a teriéři.

Zvířata žijící celoročně v bytě mívají sezónní línání méně výrazné, zato línají průběžně celý rok ve zvýšené míře.

Zdroj: Vypadávání srsti u psa
Zveřejněno dne: 24.2.2016

Diskuze: línání psů

Mám problém , můj pes místo na jaře líná v největších mrazech v lednu .Dokáže mi někdo odpovědět ?Děkuji BRANKA

Zdroj: diskuze Línání psů
Odesláno dne: 23.1.2017 uživatelem BLANKA MANISOVA
Počet odpovědí: 0

VYPADÁVÁNÍ SRSTI U PSA

Nadměrné línání psa

Za patologické línání se odborně považuje jen takové línání, které vede k tvorbě lysých ložisek, a k tomuto problému je třeba odborný přístup veterináře. To znamená, že pokud srst vypadává i v nadměrné míře a zároveň bez problémů rychle roste nová a netvoří se přitom lysiny, nejedná se o poruchu ani o kožní onemocnění. Jedinou výjimkou je porucha štítné žlázy, takže pokud nadměrné línání trvá déle než 1 měsíc, je na místě nechat vyšetřit funkci štítné žlázy.

Nadměrné línání je problém, který lze ovlivnit kvalitní výživou a kvalitní péčí o kůži a srst, která spočívá v používání speciálních šamponů, výživných kondicionérů, biotinu a v pravidelném vyčesávání. K tomu slouží dle typu srsti hřebeny, kartáče, trimovací nože nebo pro krátkosrsté psy je velmi vhodná masážní rukavice, která odstraní línající srst a rovněž masíruje pokožku.

Pod starou, nevylínalou srstí se rovněž jen s obtížemi a riziky rodí srst nová. Čím dříve chovatel zbytky staré srsti odstraní, tím dříve a o to krásnější srst naroste. A protože hranice mezi jarním a zimním línáním se u doma chovaných psů stírají, měla by se stát péče o srst, když ne každodenní, pak aspoň týdenní součástí péče chovatele o psa.

Výměna srsti začíná vždy na zadní části těla a postupuje k přední. Tento proces neovlivňuje teplota, ale délka dne (světlo). Teplota však ovlivňuje hustotu srsti a rychlost její obnovy.

Jako téměř ve všem i v potřebě odstraňování odumřelé srsti existují výjimky. Existují plemena, u kterých k línání nedochází vůbec, například u českých teriérů, kerry blue teriérů nebo pudlů. U nich však hrozí nebezpečí plstnatění srsti, což ve svých důsledcích může vést k ještě horším dopadům než zanedbání péče o nevylínalou srst.

Zdroj: Vypadávání srsti u psa
Zveřejněno dne: 24.2.2016

FYZIOLOGIE ZAKRSLÝCH KRÁLÍČKŮ

Srst

Králičí srst, která je tolika lidem příjemná pro svoji hebkost a jemnost, se skládá ze tří druhů chlupů. Prvním typem jsou krycí chlupy (pesíky), které jsou tvrdé a chrání srst před okolními vlivy, obvykle jsou dlouhé 3 - 5 cm. Druhým typem jsou měkké chlupy, které se ve spodní části vlní (osníky). Posledním typem jsou nejjemnější chloupky (vlníky), které jsou husté a také zvlněné, měří asi 1 - 3cm. Srst je pro králíky typická a řada chovatelů králíků domácích je chová právě pro jejich srst a maso. Co se týká srsti, tak mláďata do jednoho roku života línají asi třikrát. Dospělí králíci už jen dvakrát, zhruba někdy na jaře a na podzim. Takové línání není otázkou dne, trvá obvykle zhruba měsíc a může ho ovlivnit řada faktorů, jako třeba výživa, zdraví králíčka, ale i počasí. V době línání by měli být králíčci pravidelně kartáčováni, nebo jinak vyčesáváni (třeba rukou).

Zdroj: Fyziologie zakrslých králíčků
Zveřejněno dne: 28.3.2017

BRITSKÁ KOČKA

Nároky na chov

Britská kočka je v podstatě nenáročný mazlíček. Její krátká srst nevyžaduje žádnou přehnanou péči, stačí ji vyčesávat v době línání. Občas je potřeba vyčistit uši a zastřihnout drápky. Je třeba si dávat pozor jen na stravu, protože tyto kočky mají tendence tloustnout. Strava by měla být kvalitní a suchá. Krmit by se měly jednou nebo dvakrát denně. Kočka je samostatná, a přestože se jedná o celkem velké kočičí plemeno, je vhodná pro svou povahu i do malého bytu.

Zdroj: Britská kočka
Zveřejněno dne: 17.2.2016

RAGDOLL

Chov

Ragdoll nevyžaduje žádnou zvláštní péči. Polodlouhá srst se nezacuchává a úplně postačí občas (asi jednou týdně) odstranit odumřelé chlupy hrubým hřebenem nebo kartáčem. V době línání frekvenci kartáčování podle potřeby zvyšte, ale pozor, aby se srst příliš častým česáním nepoškodila.

Kočky jsou zjevně menší než kocouři, vývin je pomalý (až 4 roky).

Koťata ragdollů se rodí celá bílá a po dvou dnech se začnou jejich uši, čumáčky, ocásky a nohy barvit do tmava. Barva těla ragdollů tmavne s přibývajícím věkem.

Zdroj: Ragdoll
Zveřejněno dne: 12.10.2016

ZINEK A PES

Dávkování

Podávání zinku u psa je možné, ale doporučuje se konzultace s veterinárním lékařem. Podávání vitamínů s obsahem zinku je důležité pro zdravý vývoj kůže, lesk a správné zabarvení srsti. Regeneruje kůži a působí proti jejím negativním dermatologickým projevům. Tablety se podávají v období línání, před a v průběhu výstavní sezony. Měly by se podávat měsíc a jejich dávkování je 1 tableta denně na 8–15 kg, 2 tablety denně na 15–30 kg, 3 tablety denně na 30–45 kg, 4 tablety denně nad 45 kg váhy psa. Toto podávání je orientační, neboť každý preparát má své dávkování, které je uvedeno na obale nebo vám je sdělí lékař.

Zdroj: Zinek a pes
Zveřejněno dne: 9.6.2016

VYRÁŽKA U KOČEK

Ztráta srsti u kočky

Línání je přirozený jev výměny srsti, a proto bývá obtížné určit hranici mezi normálním fyziologickým a nadměrným patologickým línáním.

Fyziologické línání se ve zvětšené míře opakuje dvakrát do roka, a to na jaře, kdy se kočky zbavují zimní srsti, a na podzim, kdy se jim zimní srst opět obnovuje. Mimo to kočka mírně líná po celý rok, protože životnost jednoho chlupu je přibližně jeden měsíc. Poté chlup odpadává a na jeho místě vyrůstá nový. Pokud se kočka zdržuje převážně v bytě, jarní a podzimní línání není tolik výrazné. O to víc však líná v průběhu roku.

Obtěžující může být nadměrné línání, což je jakýsi stav mezi fyziologickým a patologickým línáním. Tento druh línání většinou ukazuje na nekvalitní stravu, používání nevhodných přípravků na úpravu srsti nebo třeba i velké stresové zatížení kočky. Tato porucha se dá vyléčit potravinovými doplňky a celkovým zlepšením péče o kočku.

Patologické línání je takové línání, při kterém vznikají lysá místa. Tehdy je nutné navštívit veterináře.

Telogenní defluxe je onemocnění, při kterém se všechny chlupy nacházejí v takzvané telogenní fázi růstu (u zdravé kočky se v srsti nacházejí chlupy ve třech fázích: anagenní fáze – chlup nově vyrůstá z chlupového folikulu, katagenní fáze – čerstvý chlup je pevně uchycený v kůži, telogenní fáze – chlup je těsně před vypadnutím). Chlupy tedy vypadávají ve velkém množství. Příčinami mohou být různé nemoci, hormonální poruchy nebo stres. Může se také jednat o vedlejší účinek některých léků.

Alopecie neboli ztráta srsti může mít několik příčin. Někdy se jedná o takzvanou psychogenní alopecii, která je způsobena nadměrným stresovým zatížením kočky (například kvůli novému členu domácnosti, změně bydliště nebo změně hierarchie v rodině). Kočka stres ventiluje lízáním srsti, čímž si sama způsobí tvorbu holých míst. Většinou si srst líže v ústraní, takže může být obtížné stanovit příčinu vypadávání chlupů. Pokud majitel nachází chomáčky chlupů na místech, kde kočka prováděla očistu srsti, ve zvratcích nebo v trusu, jedná se pravděpodobně o psychogenní alopecii.

K alopecii také mohou mít větší sklony přešlechtěné barevné mutace některých plemen. Takovéto kočky mají v chlupech nerovnoměrně rozmístěné pigmenty, a proto se u některých jedinců vyskytuje vysoká lomivost chlupů nebo vůbec nevyrůstají nové chlupy. U starších koček se vzácněji vyskytuje takzvaná paraneoplastická alopecie, která je způsobena vnitřním zhoubným bujením, nejčastěji rakovinou střev.

Vypadávání srsti, její matnost, lámavost nebo třeba i tvorba lupů většinou ukazují na nějaké vnitřní potíže a je vždy nutné navštívit veterináře.

Zdroj: Vyrážka u koček
Zveřejněno dne: 23.5.2016

TIBETSKÁ DOGA

Chov

Tibetská doga nepotřebuje speciální péči. Je potřeba občas pročesat srst, vyčistit oči a uši. Potřebuje dostatek pohybu.

Péče o srst je jednoduchá. Stačí jednou týdně prokartáčovat, pouze v době línání (v jarním období) je třeba vyčesávat starou, mrtvou podsadu. Zvláštní pozornost vyžaduje místo za ušima, kde se může vytvořit hrouda ze zcuchaných chlupů. Srst tibetské dogy nemá sklony k filcovosti, takže péče nevyžaduje velké úsilí ani čas. Pokud zmokne, oklepe se a sama během chvilky proschne. Díky husté podsadě se voda nedostane na kůži. Zvláštností tohoto plemene je, že není cítit.

Toto plemeno není náchylné k žádným specifickým nemocem.

Je nutné krmit velmi kvalitní stravou. Nejlépe granulemi vyšší třídy pro obří plemena, v nichž je vyvážený poměr vápníku a fosforu. Dále je velmi důležité přidávat ke stravě přípravky na podporu vývoje kloubů. Tibetská doga není vzhledem ke své mohutnosti velký jedlík, ale štěňátka je lepší hlídat a nepřekrmovat je.

Feny tibetské dogy hárají jednou za rok, většinou na podzim. Tibetská doga může být chována celoročně venku.

Zdroj: Tibetská doga
Zveřejněno dne: 30.1.2017

VYPADÁVÁNÍ SRSTI U PSA

Vypadávání srsti vlivem nemoci

Příčin může být hned několik: mezi ty nejčastější patří nesprávná výživa, hormonální poruchy, alergie, paraziti, stres či genetika.

Alopecie (lysivost) se od běžného línání liší, jde totiž o lokální či částečnou ztrátu srsti. Důvodů je několik – zastavil se růst chlupů, pes si kůži nadměrně škrábe a vykusuje nebo chlupy samy z určitého místa vypadávají.

Alopecii způsobují:

  • Hormonální poruchy: nevyváženost pohlavních hormonů; snížená aktivita štítné žlázy (takzvaná hypotyreóza), zvýšená hladina hormonu nadledvin, například v důsledku nádorového onemocnění hypofýzy nebo nadledvin (Cushingův syndrom).
  • Parazitické a plísňové onemocnění: takzvaná prašivina způsobená roztočem trudníkem (rod Denodex) nebo kruhový lišaj způsobený plísní.
  • Prostředí: otlačeniny, mozoly na loktech, popáleniny, reakce na místo vpichu injekce, stříhání srsti (u špiců).
  • Dědičné poruchy: částečná lysost u jezevčíků, alopecie u plemen vyšlechtěných pro neobvyklou barvu srsti, která je spojená se ztrátou pigmentu, zánět mazových žláz (u středních pudlů), zánět kůže u severských plemen vyvolaný nedostatkem zinku.
  • Chování: neustálé olizování určité oblasti, často vyvolané nudou nebo stresem – jako následek vzniká zánět kůže.
U psů se mohou objevovat různé kožní otoky. Je nezbytné stanovit přesnou diagnózu, neboť některé typy (například bradavice, cysty a nádory) vyžadují chirurgické odstranění. Cysty lze nahmatat jako tvrdé bulky pod kůží. Bradavice jsou růžové, případně pigmentované, skvrnité a u kořene strupovité. Vyskytují se často u starších psů. Jsou virového původu a spolehlivě proti nim pomáhá lék Plerasan V. U starších psů se také občas vyvíjejí pomalu rostoucí nádory, často jde o měkké vejcovité útvary pod kůží (benigní, tedy nezhoubné nádory). Otoky u starších psů by však měl vždy vyšetřit veterinář, neboť hrozí riziko rozvoje nádorového onemocnění.

Essential 6 spot on pro psy je patentovaný přípravek pomáhající při kožních potížích – línání, matná, suchá, lámavá a mastná srst. Obsahuje léčebné oleje s antiseptickými, zklidňujícími a protisvědivými účinky. Přípravek doporučují i veterinární dermatologové.

Zdroj: Vypadávání srsti u psa
Zveřejněno dne: 24.2.2016

ZAKRSLÝ KRÁLÍK - STRAVA

Ovoce

Téměř poslední složkou stravy králíčků je ovoce. Pro člověka by ovoce mělo být běžnou součástí jídelníčku, u králíčka je to ale jinak, zde ovoce slouží jen jako pamlsek a rozhodně se musí používat jen v malé míře, protože pro králíčka obsahuje velké množství cukru. A stejně jako lidem, i králíčkům hrozí cukrovka. Pokud dokonce má váš králíček nadváhu, tak byste měli ovoce zcela vynechat. Jinak se ovoce může podávat zhruba třikrát týdně v malém množství (to jsou třeba tři malé kousky)

Pokud ovoce ale obsahuje pecku nebo jádra, určitě byste je měli nejprve odstranit, stejně tak nejsou rozhodně vhodné různé slupky, na nichž často ulpívají různé postřiky.

Mezi vhodné ovoce pro králíčky patří ananas (vláknina – dobrá proti línání), angrešt, jablko (odstranit jádra obsahující kyselinu kyanovodíkovou), banán (může ale způsobovat zácpu a obsahuje velké množství cukru a fosforu, který může ve velkém množství způsobit deformaci zoubků), hruška (hodně cukru a vody, která může způsobit průjmy), jahody (vhodné plody i listy), šípky (vysoký obsah vitamínu C), borůvky (vhodné jsou plody, listy i větvičky), maliny (vhodné jsou plody, listy i větvičky), ostružiny (vhodné jsou plody, listy i větvičky), rybíz (vhodné jsou plody, listy i větvičky; plody se ale doporučují maximálně dvakrát týdně), kiwi (obsahuje hodně cukru, vhodný třeba v době línání, ale i tak v malém množství), mandarinky (obsahují ovocné kyseliny dráždící kůži a okyselují moč), meloun (vhodná dužina, nevhodná je zelená slupka, působí ale močopudně), pomeranče (stejně jako mandarinky ovocné kyseliny dráždí kůži a okyselují moč), červené i bílé hroznové víno (ideálně nejprve zbavit jader, také obsahuje hodně cukru a kyseliny tříslové), meloun cukrový (velký obsah cukru), třešeň (ve větším množství může spolu s vodou způsobit průjmy, jádro obsahuje kyselinu kyanovodíkovou), broskev (stejně jako třešeň může spolu s vodou způsobit průjmy a jádro obsahuje kyselinu kyanovodíkovou), švestka (stejné jako broskev a třešeň), nektarinka (stejné jako třešeň, švestka a broskev), meruňka (stejné jako třešeň, broskev, švestka a nektarinka).

Stejně jako zelenina, byliny a dřeviny, není každé ovoce pro králíčky úplně vhodné, protože některá ovoce jsou pro ně jedovatá (avokádo), jiná příliš tučná (kokos) a další jim mohou způsobit velmi silné a nepříjemné trávicí potíže (papája, curuba, granátové jablko, guáve, physalis, liči, mango a další exotické ovoce).

Zdroj: Zakrslý králík - strava
Zveřejněno dne: 28.3.2017

AKITA INU

Shiba inu

Šiba nebo shiba inu je ostražitý a upřímný pes. Neustále vyžaduje pozornost svého okolí, chce, aby se vše točilo kolem něj. Na každý neznámý zvuk, neznámého člověka nebo neobvyklou situaci reaguje hlasitým štěkáním a chce být účasten jejímu řešení. Šiba inu je velmi dobrý hlídač, který je své území ochoten bránit i před nepřítelem, který je mnohonásobně větší.

Jde o proporčně vyvážené malé plemeno, svalnaté a dobré kostry a pevné konstituce. Krycí srst je tvrdá a rovná, podsada je jemná a hustá. Na ocase je srst mírně delší a odstávající. Barva srsti je červená, černá se žlutými znaky, sezamová, černá sezamová, červená sezamová. Všechna zbarvení musí vykazovat „urajiro“, tedy světlejší srst na čenichu, lících, hrdle, hrudi, břiše, spodní straně ocasu a spodku končetin. Bílý obličej nebo přetrvávající černá maska jsou považovány za vadu (poměrně častá je černá maska mizející s věkem – nepřetrvávající). Velikost v kohoutku u psa okolo 40 cm, u feny 37 cm. Svým vzhledem připomíná lišku. Oči má trojúhelníkového tvaru a tmavé barvy. Uši jsou také trojúhelníkové, malé a vztyčené. Ocásek má stočený na hřbetě. Má dvoupatrovou srst, vrchní je tvrdá a rovná, pod ní je srst jemná a hustá. Hřbet má rovný, bedra svalnatá, hrudník a žebra dobře klenutá.

Shiba inu znamená v překladu „malý pes z lesa plného křoví“. Název tohoto plemene tedy vznikl pro jeho použitelnost při lovu ptáků v houštinách. Šiba inu je velmi staré plemeno pocházející z Japonska, kde je dodnes nejrozšířenějším psem, i když dnes už jen jako společník.

Je to svérázné plemeno milující člověka, a zároveň velmi samostatné, vyžadující velký kus svobody. Majitel shiby by měl být dostatečně silná osobnost, aby zvládl její trochu svéhlavou povahu. Není to tak velký problém, jak se někdy tvrdí, ale shiba naprosto není vhodná pro člověka, který vyžaduje od svého psa bezmeznou poslušnost a není ochoten dopřát mu možnost vlastního rozhodování.

Shiba se hodí na vesnici i do města. Díky své otužilosti může pobývat celoročně venku na dvorku, ale zároveň si ráda pohoví někde v teploučku v bytě. V dnešní době, kdy města přísně upravují pohyb psů na veřejných prostranstvích, se shiba ve městech dobře uplatňuje, protože je ideální ji venčit převážně na vodítku. Je také dobrou volbou pro obyvatele městských bytů, kteří chtějí jiného psa, než jsou typická pokojová plemena. Je-li majitel většinu dne mimo domov, bude shiba klidně spát a čekat, nebude rušit sousedy zbytečným štěkáním a vytím. Sportovně založené majitele shiby rády neúnavně provázejí na pěších túrách či běžkách. Jinak si ale vystačí s běžnou procházkou.

Shiba nepotřebuje žádnou zvláštní péči o srst. Ve slušných podmínkách v podstatě nepotřebuje koupání, v období línání se doporučuje ji častěji vykoupat a vytřít srst ručníkem, aby se rychleji vyměnila srst. Při línání je třeba každodenní vyčesávání.

Shiba inu se dá zakoupit přímo od chovatelů. Někteří chovatelé prodávají i psy bez průkazu původu. Cena se pohybuje s průkazem původu okolo 10 000 korun, bez průkazu původu pak okolo 4 000 korun.

Zdroj: Akita Inu
Zveřejněno dne: 30.1.2017

PSÍ VYRÁŽKA

Projevy vyrážky

Mezi projevy vyrážky patří škrábání, zarudlá kůže a vypadávání srsti. Projevy závisí na druhu onemocnění.

Škrábání

Škrábání jako průvodní jev kožních chorob má mnoho příčin. Měli bychom sledovat, zda se na těle psa nevyskytují paraziti (blechy, vši, roztoči) nebo bakteriální nákazy (malá, infikovaná a šupinatá místa a červené zanícené plošky).

Příčinami škrábání může být zamoření parazity, ušní onemocnění, onemocnění análních žláz či podráždění (zarudlé břicho).

Léčení souvisí se specifickými příčinami infekce. Proti parazitům se používají protiparazitní koupele (neznáte-li parazita, postupujte jako při hubení blech), omývání infikovaných míst antibakteriálním roztokem. Všechny nákazy, ušní choroby nebo zanícené anální žlázy vyžadují veterinární péči. Při podráždění pokožky odstraňte příčiny, které je způsobují (nylonové koberce, dezinfekční prostředek na mytí podlahy). Když léčení selže, poraďte se s veterinářem.

Pokud je kůže popraskaná nebo mokvá, tak se okamžitě poraďte s veterinárním lékařem.

Zarudlá kůže

Tento příznak signalizuje začátek onemocnění ještě předtím, než se plně rozvine.

Příčinami může být přítomnost blech, vší, podráždění pokožky dotykem, alergický zánět kůže a bakteriální nákazy.

Léčení souvisí s příčinou infekce. Jakmile dojde k přesnému ohraničení napadeného místa, naneste na ně zinkovou mast. Při větším rozšíření použijte dětský lanolinový šampon, který dobře opláchne dráždivé látky a zklidní pokožku. Suchou kůži ošetřete sprejem proti blechám. Když do 24 hodin nedojde ke zlepšení, poraďte se s veterinářem.

Vypadávání srsti

Příčiny vypadávání srsti psů jsou různé. Je třeba vždy věnovat pozornost srsti i pokožce psa a prohlédnout jej, zda se u něj nevyskytují zlámané chlupy, jestli nemá zanícenou kůži, holá místa, jestli mu symetricky nevypadává srst nebo nepřiměřeně dlouho nelíná.

Dalším důvodem vypadávání srsti bývá škrábání (zarudlá kůže, zlámané chlupy), poruchy růstového cyklu (holá místa) a výživa.

Nejčastější příčinou vypadávání srsti jsou však hormonální poruchy, které vyžadují veterinární péči. Jsou-li zaviněny nevhodnou skladbou potravy, dávejte psu multivitaminy a olej, které zastaví línání. Jestliže se po několika týdnech stav nezlepší, spojte se ihned s veterinářem.

Zdroj: Psí vyrážka
Zveřejněno dne: 2.12.2015

ŠPANĚLSKÝ MASTIN

Nároky na chov

Do jednoho roku se štěňata nesmí přetěžovat, po jednom roce už je s mastinem možné podnikat i delší výlety, ale stejně se nikdy nestane psím atletem. Ostatně jeho váha mu to ani neumožňuje. Mastinové mají skvělý vztah k dětem, velmi rádi si s nimi hrají, samozřejmě je třeba na děti vždy dohlížet.

Španělský mastin je typický hlídací pes, vhodný současně jako pes rodinný. Má velmi dobrý vztah k lidem. Nejraději pobývá v blízkosti své rodiny, kterou zpovzdálí pozoruje a hlídá.

Každé štěně španělského mastina potřebuje projít procesem socializace, aby z něj vyrostl sebevědomý, nebojácný pes. Socializací se myslí umožnit štěněti kontakt s lidmi, dalšími psy i ostatními zvířaty. Je vhodné brát štěně do města, aby si zvyklo na dopravu i zvýšený hluk. Skvělé je, když si může už od štěněcího věku hrát s jinými psy, aby jeho vztah k nim v dospělosti byl bezproblémový. Jen psi-samci se mohou někdy projevovat dominantně ve vztahu k jiným psům-samcům většího plemene.

Mastin je pes tvrdohlavý, takže potřebuje při výchově důslednost. Ta je opravdu základem všeho – pokud mu dáte nějaký povel, trvejte na jeho splnění. Odmala je dobré se psy různě manipulovat, posazovat je a pokládat, také je dobré jim sahat do krmení a naučit je odevzdávat věci, se kterými si hrají (vhodné jsou na toto učení například velké kosti). Pokud tohle všechno budete se štěňátkem dělat, vyroste vám z něj poslušný pes, který uznává svého pána jako přirozenou autoritu a rád plní jeho pokyny. Co se týče výcviku, mastin bez problémů zvládne základní povely – sedni, lehni, ke mně a další, ale není pro něj vhodný klasický služební výcvik. Stačí vždy jen krátká chvilka výcviku, motivací by měl být váš hlas a odměny.

Španělský mastin není pes vhodný do kotce. Mastinové milují volný prostor, v malém, uzavřeném prostoru velmi trpí. Jsou to psi nesmírně odolní, bez problémů mohou žít celoročně venku, pokud mají k dispozici zateplenou boudu. Teplé počasí snášejí také celkem dobře, jen musí mít dostatek vody a stinné místo. Péče o srst není v podstatě žádná, pouze v období línání. Je nutné jim pravidelně kontrolovat uši, a pokud mají paspárky (vlčí dráp), tak je občas nutné je zkrátit.

Růst mastinů je velmi rychlý, a proto se někdy mohou vyskytnout obtíže pohybového rázu.

Zdroj: Španělský mastin
Zveřejněno dne: 5.4.2016

OBLÍBENÉ DRUHY KOČEK

Evropská krátkosrstá kočka

První kočky se do Evropy dostaly společně s Římany a došlo u nich ke křížení s volně žijícími divokými kočkami, čímž zřejmě vznikly známé domácí krátkosrsté kočky, které byly celá staletí chovány především pro svůj užitek při lovení hlodavců. První zmínky o předchůdci dnešní evropské kočky lze vysledovat až do roku 1925.

Evropská krátkosrstá kočka se příliš neliší od běžné domácí kočky. Jediným rozdílem tak jsou pouze ustálené plemenné znaky a lepší srst.

Jedná se o střední až velkou kočku s robustním, pevným a svalnatým tělem. Ocas je středně dlouhý a rovnoměrně se zužuje k zakulacené špičce. Hlava je pak spíše zakulacená s očima dále od sebe. Uši jsou středně velké se zakulacenými špičkami. Srst evropské kočky je krátká, pružná a lesklá. Vyskytuje se v neskutečně velkém množství barevných variant, z nichž je uznáno hned několik desítek provedení. Váha evropské kočky se pohybuje v rozmezí 3,5 až 7 kg a kočky se obvykle dožívají 10 až 12 let, nebývá to však pravidlem a někteří jedinci se dožijí mnohem vyššího věku.

Jsou střední až větší tělesné stavby, srst mají krátkou, hustou a přilehlou. Uznávají se v široké škále barev – jednobarevné bílé, černé, modré, červené a krémové. Dále známe kočky želvovinové a kouřové a atraktivní s kresbou – tygrované, tečkované a mramorované – vše možné i v kombinaci se stříbřitostí a ve všech uznaných základních barvách. Pak jsou tu oblíbené kočky dvojbarevné a tříbarevné, tedy želvovinové s bílou. Nejsou povolené kombinace s čokoládovou a lilovou a kočky s odznaky. Uznávají se zkrátka jen původní přírodní barvy s výjimkou kombinace kresby s bílou. Tato snad nejrozšířenější barva domácích koček není u evropanek povolena.

Každá evropská kočka je zcela individuální osobnost a je tak poněkud obtížné popsat obecnou povahu tohoto plemene. Ta se většinou vyznačuje samostatností, bystrostí, inteligencí, zvědavostí a přítulností. Je-li zvyklá od malička, přítomnost ostatních koček jiných plemen ji taktéž nečiní problémy a na lidskou společnost si také velmi dobře zvykne a je tak velmi milým společníkem. K cizím lidem však může být obezřetná či nedůvěřivá.

Evropská krátkosrstá kočka nevyžaduje žádnou zvláštní péči. Pro svoji podobnost a příbuznost s britskými a americkými krátkosrstými kočkami není toto plemeno mezi chovateli příliš rozšířeno a mimo Evropu není moc uznáváno. Přesto jsou chovány v čistokrevné linii a jejich zkřížení s příbuznými plemeny je zakázáno. Česání se doporučuje jen v době línání, aby po bytě nebylo tolik vypadané srsti. Občas pak vyčistit uši, a to je vše.

Zdroj: Oblíbené druhy koček
Zveřejněno dne: 12.5.2017

OBLÍBENÉ DRUHY KOČEK

Americká krátkosrstá kočka

První krátkosrsté kočky se do Ameriky dostaly s evropskými kolonisty koncem 15. století. Lidé byli zvyklí brát si s sebou kočky na cesty, neboť chránily lodě před hlodavci. A tak následně byly kočky všude tam, kde se usídlovali kolonisté. Postupem času a s velkou mírou trpělivosti při křížení se došlo až k dnešnímu známému plemeni americké krátkosrsté kočky. Její tělo je středně velké a poměrně mohutně stavěné. Dobře vyvinutá ramena lemují širokou a prostornou hruď. Stejně jako je osvalené tělo, jsou osvalené i středně dlouhé nohy s poměrně těžkými kostmi. Tlapky kulatého tvaru jsou silné. Středně dlouhý ocas je na základně široký a sbíhá se do zakulacené špičky. Hlava je o něco delší než širší. Má kulatý tvar a poměrně mohutně působící tváře. Nos je mírně prohnutý a pomalu přechází ve čtvercovou tlamu končící mohutnou bradou. Středně velké uši jsou široce posazené od sebe a sbíhají se do kulaté špičky. Oči mají kulatý tvar se stále ostražitým výrazem a rovněž jsou posazeny daleko od sebe.

Tvrdost srsti se může měnit podle druhu ročního období. Krátká srst je poměrně hebká a hustá a na pohled velmi lesklá. V zimě srst získává větší objem než v létě. Americká krátkosrstá kočka se chová pouze v přírodních barvách. Za přírodní barvy jsou považovány barva červená a černá, modrá, želvovinová a krémová, ale i čistě bílá. Mezi těmito zbarveními můžeme najít kombinaci se stříbrnou či s bílými skvrnami.

Barva očí je převážně závislá na barvě srsti, ale nejčastěji můžeme mezi těmito plemeny narazit na zbarvení měděné nebo zelené. Bílým kočkám jsou uznávány oči modré.

Hmotnost kocoura se pohybuje od 3,5 do 4,5 kg a kočky od 3 do 4,5 kg. Délka života je 3–7 let, ale mohou se dožít i více let.

Charakterem se americká krátkosrstá kočka podobá evropské krátkosrsté kočce, ale i přesto se mezi nimi najdou rozdíly. Toto plemeno je velmi hravé, a to od útlého věku až po dospělost, a proto bude kočka nesmírně šťastná, pokud jí dopřejete dostatek místa a prostředků na hraní. Vděčná vám bude, pokud ji vezmete na procházku na kšírkách a dovolíte jí, aby si mohla vylézt na strom. Díky své chytrosti vycházejí dobře s ostatními kočkami, a dokonce i se psy.

Srst tohoto plemene je možno udržovat poměrně dobře. Postačí, když ji jednou týdně vykartáčujete kartáčem z prasečích štětin a poté ji přetřete semišovým hadříkem, abyste zdůraznili lesk srsti. Pokud je kočka v období línání, je dobré použít masážní rukavici nebo gumový hřeben k vyčesávání mrtvých chlupů, ale pozor, abyste na gumový hřeben či rukavici moc netlačili, mohli byste poškodit srst a možná i kůži kočky.

Zdroj: Oblíbené druhy koček
Zveřejněno dne: 12.5.2017

OBLÍBENÉ DRUHY KOČEK

Exotická krátkosrstá kočka

Toto plemeno vzniklo celkem nedávno – v 60. letech 20. století v Americe. Chovatelé zkřížili americké krátkosrsté a perské kočky, čímž chtěli dosáhnout lepší srsti u perských koček. Ve skutečnosti ale vyšlechtili nový druh krátkosrsté perské kočky, jak ji původně nazývali, s plochým čenichem. Exotická kočka byla uznána FIFe v roce 1984 a CFA v roce 1967. Do Evropy se první exotické kočky dostaly asi v roce 1982, a to do Skandinávie, Německa a Švýcarska.

Exotická kočka patří k mírným a vyrovnaným plemenům. Jistě si brzy ve vaší domácnosti najde teplé a měkké místo, kde bude moct nerušeně odpočívat. Odměnou za pohodlí vám bude její spokojené předení. Má ráda lidskou společnost a ke své rodině se chová velmi mile a přátelsky. Zároveň je zvědavá a chytrá. Je vhodná do kteréhokoliv prostředí. Díky své klidné povaze může žít v bytě, dobře se snáší s dětmi a nemá žádný problém s tím, když musí zůstat doma sama. Je spíše tichá a její občasné mňoukání jen doplňuje harmonickou povahu těchto koček.

Exotická kočka svým vzhledem a strukturou srsti připomíná plyšového medvídka. Na rozdíl od ostatních koček má zaoblené a baculaté tvary. Srst svojí měkkostí a načechraností připomíná plyš. U exotické kočky se nejčastěji vyskytuje tygrovaná (kolmé pruhy přes tělo) nebo tečkovaná kresba. Exotická kočka zdědila po svých perských předcích některé vady, jako jsou výrazné slzné kanálky, zúžené nozdry a krátký čenich (britský standard diktuje, že okraj nosního zrcátka nesmí přesahovat spojnici mezi očima), což jim způsobuje dýchací problémy. Také mívají problémy se zuby.

Exotická kočka má robustní stavbu těla. Ramena a hrudník jsou široké a stejně jako zbytek těla svalnaté. Bohatě osrstěný ocas i nohy jsou krátké a silné. Ocas se ke konci zužuje. Tlapky by měly být velké, pevné a kulaté. Hlava musí být masivní a mít tvar koule. Lícní kosti mají být dobře vyvinuté a brada a čelisti silné. Velké kulaté oči mohou mít buď modrou, oranžovou nebo zelenou barvu. Vyskytují se však i jiné barvy očí. Budí dojem, že jsou doširoka otevřené. Uši jsou drobné a postavené daleko od sebe. Srst je hustá s podsadou. Stejně jako perská kočka se může vyskytovat v jakékoliv barevné variaci. Kvůli její krátké srsti se musí více než u perských koček dbát na to, jak k sobě ladí jednotlivé části těla.

Hmotnost exotické krátkosrsté kočky se pohybuje v rozmezí 3 až 6,5 kg. Kočky žijící doma se dožívají okolo 10 let.

I když má exotická kočka kratší srst než perská kočka, musí se kvůli dvojité, husté srsti pročesávat minimálně dvakrát týdně. V době línání je nutné ji kartáčovat ještě častěji, aby se předešlo zacuchání jemné podsady. Pokud se exotické kočce neošetřují oči, mohou jí kvůli nadměrnému slzení působit potíže. Proto je dobré oči denně vytírat navlhčeným vatovým tamponkem. Začíná se u kořene nosu a pokračuje dolů přes oko. Exotické kočky není za normálních podmínek nutné koupat. Jen pokud jsou více zašpiněné nebo upravovány před výstavou.

Zdroj: Oblíbené druhy koček
Zveřejněno dne: 12.5.2017

ALJAŠSKÝ MALAMUT

Povaha a popis

Malamut je společenský, přátelský, dobrosrdečný a laskavý pes. Je velmi hravý a v dospělosti důstojný. Dokáže být také poměrně tvrdohlavý. Je to krásný pes, který je věrný svému majiteli. Snáší se dobře s dětmi. Vyznačuje se svou odolností a spolehlivostí. Je to pes jednoho pána. Od mládí je dobré ho navykat na kontakt s jinými psy, je totiž dominantní a může vyvolávat rvačky. Pro svou přátelskou povahu je malamut ideálním společníkem dětí. K jejich divočejším hrám bývá trpělivý a tolerantní.

Toto plemeno pochází ze severozápadní Aljašky. Bylo chováno původními obyvateli Mahlemuty. Malamut byl jimi používán k lovu a tahání nákladů. Na konci 19. století, s příchodem osadníků a nástupem zlaté horečky, nastal pro toto plemeno počátek zániku. Zlatokopové si našli zálibu v závodech psích spřežení a místní psi byli příliš pomalí. Z tohoto důvodu zájem o malamuty upadal. Naštěstí ve 30. letech 20. století začali příznivci této rasy s čistokrevným chovem. V současnosti je plemeno malamut velmi oblíbeno v USA a Kanadě jako rodinný společník, saňový pes a partner pro sportování.

Malamut je pes společenský, má rád svobodu, vzduch a celoroční ubytování venku. Kotec nemusí být zateplený. Nesnáší suchý vzduch. Může se pohybovat i v domě, ale jen v chladnějších prostorech.

Tento pes potřebuje opravdu hodně pohybu. Jeho majitel by měl být sportovně založený. Malamut je skvělý společník při jízdě na kole, joggingu, ale také plavání je mu vlastní. Nejpřirozenější je pro něho práce v zápřahu. Malamut vyniká vytrvalostí, nikoliv rychlostí. Nejlépe mu vyhovují závody na dlouhé tratě.

Výška psa v kohoutku je 63 cm, u fen je to 58 cm. Váha psů se pohybuje od 39 do 40 kg, u fen od 30 do 34 kg. Srst má malamut středně dlouhou a hustou a ta ho ochraňuje v jakémkoliv počasí. Tento pes má silnou kostru s mohutnou skladbou svalstva. Jeho tělo je prodloužené, má silný krk, hlubokou hruď a rovná záda. Končetiny jsou silné a pevné. Hlava široká, velká, čumák protažený a objemný. Oči malamuta jsou tmavé, mandlového tvaru. Uši má stojaté, trojúhelníkové. Čenich je většinou černý. Ocas je položený vysoko a v klidovém stavu se otáčí se na záda. Barva srsti je našedlá až do barvy černé, někdy může být zlatavá až hnědá. Břicho a spodní část končetin jsou bílé. Pro souvislé zabarvení je povolena pouze bílá barva. Průměrný věk malamuta činí 13 let.

Srst malamuta je třeba pravidelně pročesávat. Mimo dobu línání stačí 1x týdně kartáčovat. Při ušpinění stačí srst vykartáčovat. Jestliže budete svého psa koupat, tak pomocí kvalitního šamponu pro psy. Srst se nestříhá ani netrimuje, pouze se odstraňují přerostlé chlupy mezi polštářky na tlapkách. Dále je nutné udržovat drápky ve správné délce, kontrolovat tlapky, čistotu uší a zdraví zubů. Zvýšenou péči věnujte i očím, tmavé skvrny po slzách, se odstraňují speciálními přípravky. Také je nutné sledovat změny v hybnosti psa, malamuti jsou náchylní na dysplazii kyčelních kloubů.

Historie plemen tažných psů je úzce spjata především se severskými národy, které byly již od počátku na své psy v mnohém odkázány. Sloužili jim převážně jako nosiči, pomocníci při lovu a také jako tažná zvířata před sáněmi. Saně tažené psím spřežením byly po dlouhou dobu nejdůležitějším dopravním prostředkem pro různé severské, ale i indiánské národy. Náročné přírodní podmínky a na první pohled krutý, přesto však racionální přístup původních obyvatel k chovu psů formovaly plemena v jednotlivých oblastech. Náročné klimatické podmínky měly také zásadní vliv na vývoj exteriéru psů. Vysoké nohy umožňovaly lepší pohyb v hlubokém sněhu, malé, masité, dobře prokrvené a osrstěné uši zabraňovaly jejich omrznutí, dobře osrstěný, na záď překlopený ocas chránil bedra a ledviny před nízkými teplotami. Tito severští psi jsou považováni za předchůdce dnešních severských psích plemen.

Aljašský malamut je jedním z nejznámějších saňových psů. Je to nejbližší příbuzný sibiřského husky. Jsou si tak podobní, že neodborník je od sebe jen velmi těžko rozliší. Již více než 200 let obě plemena chová jeden ze severských národů – Čukčové. Původní vlastí plemene byla severozápadní Aljaška, pobřeží zálivu Cocebu v Beringově moři. Aljašský malamut je domácí pes kmene Mahlemutů. Byl chován k lovu, pasení, hlídání, k tahání a nošení nákladů. Největšího rozmachu tohoto plemene došlo v dobách zlaté horečky, kdy tito hledači potřebovali velké množství tažných psů. Od těchto dob zájem o toto plemeno jen a jen vzrůstá. Od roku 1926 se chovem a šlechtěním zabývali profesionální kynologové. Hlavní důraz byl kladen především na zachování vynikajících pracovních vlastností plemene. Až dodnes se aljašský malamut využívá jako tažný pes, který je schopen utáhnout těžké saně ve psích spřeženích, a to i na velmi dlouhé vzdálenosti. Zvláště je ceněn vůdčí pes těchto spřežení. Je velice chytrý a dokáže propočítat síly ostatních tažných psů a dělat odpočinkové přestávky přesně ve chvíli jejich potřeby.

Malamut vyžaduje dostatek prostoru a pohybu. Je vhodný k celoročnímu pobytu venku, potřebuje však častý kontakt se svou lidskou smečkou. Má hustou, odolnou srst, kterou je nutné pravidelně česat, a to zvláště v době línání. Potřebuje klidnou a velmi důslednou výchovu.

Zdroj: Aljašský malamut
Zveřejněno dne: 5.10.2016

FRANCOUZSKÝ BULDOČEK

Nároky na chov

Buldočka lze doporučit především lidem žijícím ve městech v bytě, ale i na venkově v rodinném domě. Absolutně se však nehodí pro stálý pobyt venku v kotci, kde naopak mohou být jiná plemena docela spokojená. Vzhledem k jeho velké vázanosti na „lidskou smečku“ a velké potřebě sociálního kontaktu by osamělý buldoček někde v izolaci na zahradě velice trpěl. Také fyzicky není takovému ustájení uzpůsoben (krátká srst, holé bříško). Buldoček je ideální „městský pes“. Díky své přizpůsobivosti a skromnosti se spokojí i s malým prostorem ve vašem bytě, nebude sousedy obtěžovat zbytečným štěkotem, nehrozí od něj agresivní útok pro cizí příchozí. Není třeba, aby prošel náročným výcvikem, nácvik základních povelů s ním snadno zvládne i začátečník. V dnešní době je buldoček výborným společenským psem, nic víc, nic míň. Nemůžete od něho čekat pracovní nebo snad lovecké výkony.

Ani údržba jeho exteriéru není pro zaměstnaného a pracovně vytíženého člověka nijak náročná. Krátká srst vypadá stále dobře, jen výjimečně je třeba jednou za čas psa vykoupat. Srst francouzského buldočka není náročná na údržbu. Stačí jednou týdně vykartáčovat tvrdším kartáčem. V období línání odstraňujte vypadané chlupy gumovou masážní rukavicí.

Jelikož žádný pes není dokonalý, má i buldoček své slabiny. Jedná se o takzvané krátkolebé plemeno (stejně jako například německý boxer nebo doga). Jeho krátký čenich pak způsobuje, že je citlivý na přehřátí a v letních měsících při horkém počasí je mu nejlépe v chládku bytu nebo zahrady. V takovém počasí je nutno na delší procházky nebo túry zapomenout. Krátký čenich často způsobuje i problémy s dýcháním, psi takzvaně „chrochtají“, a tak téměř každý buldoček ve spánku chrápe.

Výchova není nijak složitá. Pes je to inteligentní a učí se rychle. Důslednost je však na místě. Plemeno velmi citlivě reaguje na změnu intonace hlasu. Francouzský buldoček si rád hraje a dovádí, není to ovšem vhodný společník na dlouhé procházky. Většina jedinců se spokojí s krátkými procházkami nebo dováděním na zahradě.

Pokud je pes zdravý, nepotřebuje ani žádný zvláštní přístup a péči, ani zvláštní krmení – jen kvalitní granule nebo vařenou stravu. V horkých dnech je třeba, aby měl dostatek vody, popřípadě bazének s vodou na chlazení a chládek k odpočinku. Hlavně potřebuje lásku, trpělivost a přátelský přístup. Na buldočka neplatí dril, ale pouze trpělivost a důslednost. Buldoček nemá rád hrubé zacházení, stačí na něj zvýšit hlas, a on už ví, že něco udělal špatně. Dá se snadno vychovat, a to i přes svoji tvrdohlavost. Výchova však musí být láskyplná, citlivá, leč důsledná.

Dají se i dobře cvičit – vhodná je pro ně poslušnost, obedience, ale jsou schopni třeba i výcviku obran. Ze psích sportů zvládají bez problémů coursing a agility. Je možný i dogtrekking, ale jen v omezené formě a podle počasí. Vše hlavně záleží na majitelích a jejich přístupu. Jestli jsou tyto sporty pro buldočka vhodné, to musí posoudit majitel psa. Přece jen buldoček patří mezi malá molossoidní plemena psů (viz výše) a na své malé tělo je poměrně dost těžký. To má za následek velký nápor na klouby a páteř.

Francouzskému buldočkovi koluje v žilách krev buldoka a teriéra, což s sebou nese jistou dávku umíněnosti. Během výcviku je třeba s tím počítat a přistupovat k psovi jemně a zároveň důsledně. Při dodržení tohoto základního pravidla zvládne naučit stěžejní povely francouzského buldočka i chovatel bez velkých zkušeností.

Zástupci tohoto plemene se hodí pro život v městské zástavbě. Rozhodně nepatří do studeného kotce někde v zadním koutě zahrady. Při trvalém umístění venku by pes výrazně strádal na fyzické i psychické rovině. Francouzský buldoček si vystačí s malým životním prostorem. Zároveň ovšem velmi miluje pohodlí, a tak se může lehce stát, že se bude pokoušet osídlit vaši nejlepší pohovku v obýváku.

Zdroj: Francouzský buldoček
Zveřejněno dne: 11.7.2016

OBLÍBENÁ PLEMENA ZAKRSLÝCH KRÁLÍČKŮ

Zakrslý králík beránek

Velikost a vzhled zakrslého beránka

Jedním z oblíbených plemen zakrslých králíčků je bezesporu zakrslý beran. Zakrslý králíček beránek váží zhruba kolem 1,5 kg až 2 kg. Této váhy by měl dosáhnout zhruba na půl roce života. Přitom první měsíc váží zhruba 200 gramů. Pro tohoto králíčka je typické zavalité tělo, které je zároveň i krátké. Zakrslý beran nemá výrazný krk, naopak někdy může působit, že nemá krk žádný. Nohy zakrslého beránka jsou středně dlouhé, ale také velmi silné. Jeho hlava je široká a typické jsou pro něj dlouhé svěšené uši, na jejichž koncích jsou zvláštní hrbolky, které se nazývají korunky. Při pohledu zepředu mají uši tvar podkovy. Rozpětí uší je zhruba 25 cm. Barva srsti je různá, obvykle vychází z druhu plemene. Zakrslý beránek má několik plemen: divoce zbarvený, bílý červenooký, bílý modrooký, černý, madagaskarový – durynský, bílopesíkatý, divoce perlový strakáč, havanovitý, perlový modrý, perlový, rhönský, strakáč divoce zbarvený, strakáč madagaskarový – durynský, modrý. Jedná se tedy snad o všechny možné barevné kombinace pro zakrslé králíčky.

Zakrslý beránek patří mezi uznaná zakrslá plemena králíků za předpokladu, že se nejedná o zakrslého berana hřivnatého a nebo zakrslého berana teddyho, tito kříženci nejsou uznanými plemeny.

Chov zakrslého králíka beránka

Chov a péče o všechny zakrslé králíčky jsou rozepsány v jiném článku, a proto se zde nachází stručné shrnutí. Pro králíčka je důležité mít vlastní prostor. Nejlépe k tomu poslouží klec, která musí mít patřičné vybavení (miska na jídlo, miska nebo napáječka na vodu, jesličky na seno, záchod). Pokud má klec podlahu z drátků, je třeba na ni umístit nějakou pevnější podložku, aby si králíček neotlačil tlapky. Otlaky by mu mohly způsobit zdravotní problémy. Klec by měla mít kolem jednoho metru, to platí obzvlášť, když hodláte králíčka nechávat přes den, když nejste doma, zavřeného. Musí mít prostor, kde se může dostatečně „vyřádit“. Králičí záchod je nutné pravidelně čistit, pokud tak neučiníte, může ho králíček vyhrabávat, nebo ho přestane používat. Králíček se ve většině domácností může pohybovat volně po bytě. Byt by měl být tomu ale přizpůsoben. V dosahu králíčka by neměly být umístěné žádné knihy, časopisy, kabely, ani pokojové květiny. V podstatě nic, co by králíček mohl při volném pobíhání zničit, nebo co by mu mohlo nějak ublížit. Pokud budete králíčka vodit ven na procházku, je nutné ho na králičí „kšíry“ učit už od malička, u staršího králíčka to už téměř není možné. Králíček, který se navíc bude pohybovat venku, musí být očkován proti řadě chorob, které by si mohl zvenčí přinést. Pokud mu vytvoříte někde venku vhodnou ohrádku, tak je potřeba ji vhodně vybavit. Nesmí chybět hlavně voda a prostor, který králíčka uchrání před přímým sluncem. Seznam vhodných potravin pro králíčka byl také uveden výše. Důležité je jen připomenout, že základem jeho stravy by vždy měla být voda, seno a zelenina. Jakým druhům zeleniny se vyhnout, a která zelenina je naopak vhodná, se dočtete v předcházejících odstavcích. Jako doplněk stravy se považují různá krmiva, ovoce a jiné králičí pochoutky. U kupovaných pochoutek a krmiv je potřeba zkoumat jeho složení, protože se může stát, že složení pro králíčka není vhodné. Králíčci také ocení větvičky různých dřevin, které jim pomohou udržet si zoubky ve správných rozměrech.

Ke králíčkovi byste měli přistupovat jako k domácímu mazlíčkovi a ne jako k neomezenému vládci. Je třeba ho vychovat a k výchově je třeba důslednost. Při správné výchově se absolutní většina králíčků naučí čistotnosti (používání záchodu), může se naučit, co nesmí okusovat, také se dokáže naučit reagovat na určitá slova nebo podněty (přijít k lednici, při zašustění pytlíku, atd.) základem správné výchovy ale také je respektovat jeho individuální vlastnosti a nikdy nezasahovat do jeho teritoria, nekřičet na něho a nevystavovat ho stresujícím situacím.

Co se týká péče o zakrslého králíčka beránka, někdy bývá problém s jeho srstí, protože může mít tendenci se cuchat, případně se lepit k sobě. Králíčka je pak vhodné pravidelně vyčesávat, obzvláště v období línání.

Věk zakrslého berana

Doba života králíčka je velmi individuální. Obvykle se králíček může dožít zhruba 9 let, ale není to pravidlem, v řadě případů se králíček dožívá nižšího věku. Obvykle věk nad pět let se u králíčka považuje již za stáří. Dospělý králíček je totiž již ten, kterému je zhruba rok. Půlroční králíček je naopak považován za „puberťáka“.

Foto zakrslého berana

Prodej a cena zakrslého berana

Cena králíčka je velmi závislá na tom, jestli se jedná o králíčka s průkazem původu. Pokud ano, je cena jistě vyšší. Zároveň je také důležité to, jestli jeho rodiče byli vystavovaní. Pokud nic takového pro vás není důležité, a chcete jen králíčka na mazlení (u kterého ale nemusíte mít záruku, že je opravdu čistokrevný, takže se může stát, že třeba doroste do větších rozměrů), tak se cena pohybuje zhruba od 500 Kč do 1 000 Kč (u těch čistokrevných může být cena vyšší, obvykle kolem 1 500 Kč). V podstatě platí, že když je cena nižší než 500, je pravděpodobné, že králíček je kříženec, a tak nemůžete počítat s tím, že se bude jednat opravdu o čistokrevného zakrslého králíčka (rozměry se pak mohou lišit, stejně tak i vzhled králíčka nemusí být přesný). Zakrslé králíčky si jinak můžete koupit v různých zverimexech (zde ale často nemáte žádnou jistotu, že jsou králíčci zdraví a očkovaní, navíc často nejsou čistokrevní), u chovatelů (je lepší vybírat ty, kteří mají dobrou pověst, pak máte jistotu, že bylo o králíčka v prvních měsících dobře postaráno, případně existuje řada inzerátů na internetu (opět je dobré si nejdříve něco zjistit o chovateli, najdou se totiž chovatelé, kteří klidně nabízí k prodeji nemocné králíčky, kteří vám mohou pak nakazit i další mazlíčky).

Zdroj: Oblíbená plemena zakrslých králíčků
Zveřejněno dne: 28.3.2017

OBLÍBENÉ DRUHY KOČEK

Birma kočka

Ve Francii byla birma uznána v roce 1925 jako samostatné plemeno se statutem CAC. Jakým způsobem se kočky do Francie dostaly, či zda byly vyšlechtěny až na jejím území, je stále nevyřešeno. První pár dovezený do Francie pocházel údajně z jihovýchodní Asie a nezachovali se po něm žádní potomci. Jiné domněnky uvádějí jako předka současných koček birma křížence siamské a dvoubarevné dlouhosrsté kočky. Toto plemeno bylo vyšlechtěno v klášteře tibetském, mniši darovali pár francouzskému diplomatu Augustu Paviemu a anglickému majoru Gordonu Rusellovi za to, že jim pomohli při útěku z Tibetu. Kocour cestu do Evropy nepřežil, březí kočička ale dala základ chovu tohoto plemene na starém kontinentu.

Birma patří mezi polodlouhosrsté kočky. Je to středně velká kočka s dlouhým hedvábným kožichem, ten však nedosahuje ani délky, ani hustoty perských koček. Má delší tělo a užší obličej než typická perská kočka. Váha dospělé kočky se pohybuje mezi 2,5 až 4,5 kg, kocour je robustnější, dosahuje váhy až 5 kg. Birmy dospívají zhruba ve věku 18 měsíců, plné dospělosti však dosahují až ve věku 4 let. Od počátku se dlouhá desetiletí chovaly birmy pouze v klasických plných barvách odznaků. Novinkou a oblíbenou zajímavým oživením ve standardu se stala kresba tebby. Zhruba v osmdesátých letech se o toto zpestření zasadila především chovatelská stanice Las Perlas Sin, která přinesla gen pro aguti (díky němuž kresba vzniká) do pestré palety zabarvení birem a je považována za matku kresby v barvených varietách těchto koček. Birmy se dožívají až 15 let věku.

O birmách se říká, že vyvolávají závislost. Jsou to kočky velmi vnímavé, inteligentní, milé, učenlivé, přizpůsobivé, společenské, mají klidnou a mírnou povahu. Postrádá agresivitu vůči lidem, ostatním kočkám či psům. Náklonnost dává najevo vrněním, předením, láskyplným otíráním a tichým mňoukáním. Hlučnější bývá jen v období říje, tehdy se projevem trochu podobá siamkám. Birma nebývá ráda o samotě. Dovede velmi přilnout ke svému páníčkovi a dávat mu najevo svou lásku a náklonnost. Velmi vnímá i výkyvy nálad osoby, která je jí blízká, a celkovou rodinnou atmosféru. Spřátelí se snadno s ostatními jedinci stejného druhu. Jedna birma je sice krásná a milá společnice, ale pozorovat dvě nebo tři při hře je ještě daleko působivější. Klidná povaha birmy je zárukou, že bude dobře vycházet s dětmi. K typickým vlastnostem tohoto plemene patří i výrazná zvědavost a přizpůsobivost. Birmy pozorují svého člověka a snaží se napodobovat jeho běžné činnosti, například otevírání dveří a podobně. Naučí se ty nejúžasnější kousky a pak je využívají k prosazení své vůle i pobavení okolí.

Jedinečná chápavost usnadňuje jejich výchovu. Birmy se chtějí svému páníčkovi zalíbit, v tom se velmi podobají psům. Umí rychle pochopit, jaké chování není žádoucí, a stanovená pravidla dodržují. Není potřeba žádných fyzických trestů, většinou zcela postačí jasné a rozhodné „Ne“, tato inteligentní kočka situaci pochopí.

Birma má kompaktní, svalnatou a středně velkou stavbu těla. Hlava je širší s plnými tvářemi, ne příliš trojúhelníková, se zaobleným čelem a nosem beze stopu, výrazná brada nesmí ustupovat. Pod mírně klenutým, zaobleným čelem, ustupujícím dozadu, je v místě kořene nosu malá prohlubeň. Nos má tmavé zrcátko, pouze u variet s kresbou růžové, je římského tvaru, středně dlouhý, vystupuje zhruba jako zaoblení čela. Oči jsou sytě modré, oválné až kulaté, středně daleko posazené, podstatný je nejen jejich tvar, ale také hloubka a sytost barvy. Uši jsou menší, zaoblené, posazené středně daleko a mírně z boku, nesmí být příliš blízko sebe ani příliš daleko.

Tělo delší, kocour musí být robustnější než kočka. Končetiny jsou kratší, pevné, tlapky kulaté. Průměrně dlouhý ocas sahá optimálně mezi lopatky, je dobře osrstěný, bez zálomků.

Na obličeji, ocase, nohou, genitáliích a uších je srst tmavá – tvoří takzvané odznaky. Ostatní části těla mají barvu bílou, smetanovou nebo světle až zlatavě béžovou. Záleží na barevné varietě, je o odstín světlejší než odznaky, s velmi světlou až bílou náprsenkou a bříškem. Na spodku končetin jsou ponožky. Dospělá kočka má límec, který je nejvýraznější v zimě a u koťat nebývá patrný. Nejsou přípustné jakékoliv skvrny v odznacích, na břiše a v oblasti ponožek. Typickým znakem a největším oříškem pro chovatele tohoto plemene jsou ponožky, tedy zbarvení tlapek a spodní části končetiny. Musejí být zcela bílé, rovnoměrné, bílá barva končí ještě pod zápěstím. Punčoška nesmí být krátká, ale ani příliš dlouhá, měla by dosahovat k záprstí. Vadou jsou ponožky nesouměrné či zcela chybějící. Ideální je rovnoměrné zbarvení všech čtyřech tlapek, uznává se také alespoň souměrnost mezi oběma předními i zadními končetinami. Na zadních končetinách vybíhá bílá srst zespoda do trojúhelníku a tvoří takzvané šporničky. Ideální výběžek by měl sahat cca do 1/2 až 2/3 chodidla. Nemá přesahovat patu, nesmí být jakkoliv nerovnoměrný nebo mít jiný tvar než V.

Celkové zabarvení birmy je závislé na původu, stravě, věku kočky a klimatických podmínkách, ve kterých je birma chována. Zabarvení se mění v průběhu života. Tmavne. Tmavší bývají také starší jedinci, kastráti a některá zvířata krmená pouze suchou stravou. V teplejších oblastech je birma tepleji zabarvena čili bývá tmavší. Naopak v chladnějším podnebí je její zabarvení světlejší. V extrémně teplých klimatických podmínkách se může stát, že u dospělého jedince se odznaky jakoby ztrácejí (obzvláště u modré barvy odznaků). Dá se předpokládat, že stejně jako u ostatních plemen má tento jev opodstatnění v možnosti maskovat se ve volné přírodě. Proto bývají v oblastech, kde je po většinu roku zima a sníh, zvířata zabarvena tak, aby se na sněhu nevyjímala.

Péče o srst birem je poměrně nenáročná. Postačí kartáčování jemným kartáčem jednou týdně. Zvýšená péče je třeba jen v době línání, to kočky kartáčujte denně. Před výstavou kočku vykoupejte asi pět dní předem, aby se srsti vrátila elasticita a obnovil se lesk.

Zdroj: Oblíbené druhy koček
Zveřejněno dne: 12.5.2017

ŠPANĚLSKÝ MASTIN

Další druhy mastina

Mezi další druhy mastina patří pyrenejský a neapolský.

Pyrenejský mastin

Pyrenejský mastin je inteligentní a bdělý pes. Je to spolehlivý a poslušný společník a ochránce. Ke své rodině jsou tito psi přátelští a oddaní. K cizím lidem se chovají ostražitě. S ostatními domácími zvířaty nemají problém, k jiným psům se chovají přátelsky. Jsou to výborní hlídači. Díky jejich inteligenci se snadno cvičí. Zbožňují děti a jejich trpělivost nezná mezí. Nesmí se jim však nijak ubližovat a být na ně tvrdý. Mají vrozený ochranitelský instinkt a také částečně samostatné rozhodování. Pyrenejský mastin i přes svoji mohutnost dokáže vyvinout značnou rychlost. Útočí jen v případě nouze, je-li opravdu ohrožena rodina nebo majetek.

Pyrenejský mastin pochází ze Španělska a jedná se o velmi staré plemeno. Do Španělska byl přivezen fénickými kupci. Tito dovezení psi byli využíváni jako pracovní a také byli dále kříženi s pyrenejským horským psem i španělským mastinem. Jeho historie však sahá mnohem hlouběji do minulosti a jeho původ můžeme dohledat až u velkých asijských mastifů. Pyrenejský mastin byl využíván později jako hlídač stád ovcí před vlky a medvědy. Aby měl chráněný krk, nosil ostnatý obojek carlanca. Čtyři až pět psů bylo schopno uhlídat stádo čítající přes 1 000 kusů. Jako samostatné plemeno byl uznán až koncem 19. století.

Pyrenejský mastin dorůstá výšky 72 až 81 cm, ale žádoucí je výška větší. Dosahuje váhy okolo 55 až 75 kg. Průměrná délka života je 10 až 13 let. Velká, dlouhá a silná hlava má lehce klenutou lebku. Uši jsou malé a přiléhají k lícním kostem. Oči jsou malé, mandlového tvaru a tmavé barvy. Skus je nůžkový. Krk je silný, pružný s volnou kůží a visícím lalokem. Tělo je mohutné a velké. Ocas je nasazen ve střední výšce a v klidu je nošen svěšený a sahá až k hleznům. Srst je silná, hustá a přiléhá k tělu. Zbarvení je základové bílé s černými, červenými nebo šedými skvrnami a výraznou maskou.

Srst pyrenejského mastina nevyžaduje speciální péči, díky její samočisticí schopnosti ji stačí jednou týdně vykartáčovat. Zvýšená pozornost je zapotřebí jen v období línání. Byť je to pes značně inteligentní a rychle chápe, potřebuje důslednou a vlídnou výchovu. Nikdy vás však nebude slepě poslouchat. Kvůli své velikosti je poněkud náročnější na chov a budoucí majitelé s tím musí počítat. Potřebuje dostatek pohybu, a to nejen na větším oploceném pozemku, ale také rád chodí na dlouhé procházky. Především v období dospívání a růstu potřebuje velké množství kvalitní potravy. Pyrenejský mastin může být držen celoročně venku jen za předpokladu, že má k dispozici boudu, do které by se mohl schovat za špatného počasí.

Neapolský mastin

Neapolský mastin je velmi náročné plemeno na chov i rodinné zázemí, stává se v podstatě plnohodnotným členem rodiny. Mastin nezná slova jako zrada nebo podraz. Jeho život musí být naplněný velkým přátelstvím s pánem. Kdekoli se ukáže, je středem pozornosti. Mastin je klidný člen rodiny, ale umí svoji rodinu znamenitě ochránit. Je velmi hrdý na svůj původ a také to dává někdy ostatním najevo.

Mastin se zapsal do povědomí jako hlídač. A jako hlídač je neustále bdělý a připravený bránit své pány a majetek. Ovšem v dnešní době to je spíše rodinný typ. Jeho silná a věrná povaha z něj dělá velmi vyrovnaného psa. Inteligence a ušlechtilost jsou mu vlastní. Jako každý jiný pes může být – když se cítí v ohrožení – velmi agresivní a obranářský. Nesmíme se nechat obalamutit jeho pomalostí a klidem. Jinak je mastin vcelku vyrovnaný a klidný pes.

Neapolský mastin pochází z Apeninského poloostrova. Tento pes je potomkem velkého římského molosskéko psa. Tato rasa se v dávnověku využívala především ke zvířecím zápasům v arénách, ale třeba i k boji ve válkách. Chovali ji nejen vojáci, ale i prostí občané, kterým psi hlídali majetek. S vojskem se plemeno rozšířilo do celé Evropy a stalo se základem pro mnoho dogovitých plemen. V minulém století se díky nekontrolovanému křížení dostal mastin na pokraj zániku. Od roku 1947 se podařilo obnovit jeho cílenou plemenitbu. V současné době není příliš rozšířen pro náročnost chovu.

Mastin je pes, který především vyniká svojí tělesnou stavbou. Jeho mohutná postava nenechá nikoho na pochybách o jeho síle. Je velmi těžký a robustní, délka jeho těla přesahuje kohoutkovou výšku. Hlavu má odpovídající postavě, stejně tak mohutnou. Na hlavě má nesčetně vrásek tvořených záhyby kůže. Mastin má velmi typicky svěšené horní pysky, které překrývají spodní část tlamy a při pohledu zepředu mají tvar obráceného „V“. Tento pes má vcelku krátkou čenichovou partii, oči má daleko od sebe. Uši jsou v poměru k velikosti samotného psa celkem malé. Jsou trojúhelníkového tvaru a přiléhají k lícím. Mohou být kupírovány a stejně tak i ocas. Krk je krátký a dobře rostlý. Záda jsou mírně širší než břicho. Ocas je u kořene silný a ke konci se zužuje. Srst má mastin lesklou, tvrdou, hrubou a všude stejně dlouhou (cca 1,5 cm). Barva srsti může být dosti různá. Především však bývá šedá, olověná, černá, hnědá, ale i žlutá. Tlapy má mastin kratší a silné. Jeho pohyb je pro něj stejně typický jako povaha nebo majestátnost. Svým pohybem může připomínat chůzi koček nebo medvěda. Málokdy se donutí k běhu. Spíše je pro něho typický krok a klus.

Velikost feny je v kohoutku 60–68 cm a u psů 65–75 cm. Váha feny se pohybuje v rozmezí 50–60 kg a u psů 60–70 kg. Mastin se dožívá 10–11 let.

Tento pes není náročný na pohyb. Ale při vybírání činnosti by se měl brát zřetel na jeho mohutnost a váhu. Vzhledem k tomu, že je to nyní převážně rodinný pes, neměl by se chovat trvale v kotcích. Měl by se svou rodinou žít již od útlého věku, aby s ní navázal úzký kontakt. Mastin je velmi náročný na zdravotní péči. Kvalitní péče o něj stojí i nemalé finanční prostředky.

Zvláštní péče musí být mastinovi věnována do třetího roku jeho života. Roste velmi rychle a jeho růst vyžaduje velkou opatrnost a zkušenost majitele. Jeho celková lymfatičnost s sebou nese volnost kloubů a vazů. Mastin proto patří mezi nejnáročnější plemena z hlediska kvality a vyváženosti stravy! Krmivo musí být optimalizováno na jeho věk a váhu. V jeho vývinu ho nesmíme nikdy přetěžovat! Musíme mu poskytnout dostatek času pro tvorbu kostí, kloubů a svalů. Není to proto rasa vhodná pro začínajícího kynologa!

Dominantní mastin určitě nepatří do špatných rukou. Na jeho výchovu je potřeba zkušená osoba a oddaný pán. Zvláště jeho vlohy k hlídání by měl ovládnout majitel, který má dobré zkušenosti s výchovou podobných plemen. Tvrdost ve výchově je u mastina naprosto nevhodná. Důslednost je však zárukou k úspěchu. Rozhodně se nejedná o služební plemeno. Mastin je velmi učenlivé a inteligentní zvíře. Cviky si snadno zapamatuje a naučí.

Zdroj: Španělský mastin
Zveřejněno dne: 5.4.2016