Onemocnění kůže se u psů často projevuje svěděním, škrábáním, olizováním či odíráním postiženého místa. Na kůži se mohou objevit červené skvrny, vřídky nebo pupínky. Příznakem kožního onemocnění může být nadměrné vypadávání srsti, šupiny a olupující se místa na kůži, strupy, krusty nebo zesílená kůže.
Příčiny
Kůže je bariérou ochraňující vnitřní prostředí organismu od vnějšího světa, zejména proti škodlivým chemikáliím a mikroorganismům. Srst psovi poskytuje tepelně izolační ochranu. V kůži jsou smyslové receptory reagující na změny vnější teploty. Při změnách teploty se chlupy napřimují nebo pokládají; srst tak pomáhá zvýšit nebo snížit ztráty tělesného tepla. Do chlupového váčku v kůži ústí mazová žláz, vylučující tukovou látku, která dává srsti lesk. Je voděodolná a chrání a zvláčňuje pokožku. Kůže nejen chrání organismus proti vnějšímu nebezpečí, ale ovlivňuje také reakci imunitního systému v případě poranění.
Kůže se skládá ze dvou vrstev. Povrchová vrstva (pokožka, epidermis) není příliš silná a průběžným odlupováním odumřelých buněk si udržuje svou ochrannou funkci. Pod pokožkou je silná, elastická a pevná škára (dermis), která zajišťuje krevní zásobení a inervaci pokožkových buněk. Ve škáře se nacházejí kožní žlázy, chlupové váčky (folikuly), cévy a smyslové receptory, které umožňují vnímat hmat, bolest, tlak i teplotu.
Chlupy psa rostou periodicky. První, aktivní fáze růstu je následována přechodnou a poté odpočinkovou fází. Jakmile vyroste nový chlup, starý vypadne; tento proces se nazývá línání. Růstový cyklus srsti je ovlivněn mnoha faktory, například změnou vnější teploty, zvyšováním či snižováním fotoperiody, hormony, výživou, stresem a genetickými vlivy. Chlupy se obměňují především na jaře, kdy líná zimní srst, a znovu na podzim, kdy je krátký letní kožich nahrazován delším a hustším zimním. Změny v produkci hormonů hypofýzy, štítné žlázy, nadledvin a pohlavních žláz dramaticky ovlivňují strukturu a hustotu srsti. Samčí hormony stimulují růst, zatímco samičí mají opačný efekt.
Srst psa je mnohem variabilnější než u jiných domácích zvířat, neboť z jednotlivých chlupových váčků může vyrůstat více chlupů odlišné struktury. Silné primární chlupy, nazývané pesíky, mohou být obklopeny menšími, jemnějšími chlupy, takzvanou podsadou.
Srst a pokožka psa potřebují pravidelné čištění a kartáčování, příležitostné stříhání či úpravu srsti (trimování). Pravidelné kartáčování udržuje srst ve výborném stavu a prokrví pokožku. Máte také příležitost všimnout si čehokoli neobvyklého, co může znamenat zdravotní problém. Menším a starším psům musíte pravidelně stříhat drápy a psům jakéhokoli věku prospívá péče o zuby, uši a oči. Psí srst se čistí samovolně, ale většině psů prospěje občasná koupel. Dlouhosrstá plemena vyžadují častější pozornost.
Hladká srst, například u boxera, je na údržbu velmi jednoduchá. Jednou nebo dvakrát týdně mu gumovým kartáčem nebo speciální psí rukavicí přejeďte proti srsti, abyste odstranili lupy, špínu a uvolněné chlupy. Potom ho flanelovou utěrkou utřete, aby&nbs
V naší poradně s názvem KRÁLÍK DOMÁCÍ A JEHO NEMOCI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petr Svoboda.
Dotaz:
Pokud má králík ušní svrab (prašivinu), je možné bez obav jeho maso konzumovat?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Svrab je výlučně kožní onemocnění, které nijak neovlivňuje svalovinu ani vnitřní orgány. Vzhledem k tomu, že u jatečných králíků se celá kůže stahuje, nehraje její onemocnění žádnou roli v kvalitě masa.
(latinsky keratitis) se klasifikuje dle hloubky postižení, dle etiologie či topografie. Povrchový zánět rohovky (latinsky keratitis superficialis), respektive povrchové eroze jsou nejčastěji následkem traumatizace rohovky a po odstranění příčiny dochází k jejich rychlému zahojení. Klinicky je patrný zvýšený výtok z mediálního očního koutku. Proces je bolestivý, pozorujeme fotofobii. Terapie je závislá na intenzitě a délce trvání onemocnění. Používáme lokální anestetika kombinovaná s antibiotiky.
Povrchový zánět rohovky s pigmentací
(latinsky keratitissuperficialis pigmentosa) se vyskytuje s predispozicí u pekinézů, lhasa-apso, ši-tzu, mopsů a bostonských teriérů. Nejčastější příčinou je chronická iritace očního bulbu při víčkové štěrbině u brachycefalických plemen. Mezi vyvolávající faktory patří districhiáza (řasa vyrůstající z hrany víčka), nosní záhyby, velká víčková štěrbina v kombinaci s prominující oční koulí a tím ztížené mrkání. To způsobuje nedostatečnou distribuci slzného filmu na povrchu rohovky. Pigment je ukládán do epitelu na centrální části rohovky. Vaskularizace je pouze v případě dlouhotrvající iritace. Terapeuticky je nezbytné odstranění etiologického činitele. V indikovaných případech, pokud uložený pigment vede k poruchám vidění, se může provést superficiální keratotomie. Ta vyžaduje opatrnost zejména u brachycefalických plemen. U nich je chronicky iritovaná rohovka slabší než v místě neiritovaném. Protože tím však neodstraníme vyvolávající příčinu, je nutno počítat s recidivami. Nejlepším krokem k omezení depozice pigmentu v rohovce je odstranění chronické iritace, případně využití antiflogistického účinku kortikosteroidů.
(latinsky keratitis superficialis chronica), známý též jako Oberreiterův syndrom německých ovčáků neboli Pannus, se nejčastěji vyskytuj mezi 1. až 6. rokem života. Onemocnění bylo popsáno i u belgických ovčáků, pudlů, jezevčíků, border kolií, greyhoundů, sibiřských husky a dalmatinů. Je to progresivní zánětlivé oboustranné onemocnění rohovky s nepříliš jasnou etiologií. Přisuzována je velká důležitost autoimunitním pochodům a ultrafialovému záření, protože byla prokázána korelace mezi nadmořskou výškou, teplejším ročním obdobím a výskytem onemocnění. Majitel si onemocnění všimne většinou v pokročilém stadiu, kdy jsou epitel a přední vrstva stromatu rohovky již silně pigmentovány a vaskularizovány. Vaskularizace a pigmentace postupně zachvacují celou rohovku. Jaká je prognóza? V případě postižení mladších zvířat (mezi 1. až 2. rokem života) lze očekávat výskyt závažnějších lézí. Pannus je charakterizován výskytem většího mno
Ve svém příspěvku KOŽNÍ PROBLÉM se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Sochorová Jana.
Dobrý den,prosila bych o radu,která se týká 10 leté NO.Stále se drbe a vykusuje. V oblasti třísel a paždí přední nohy se objevila jakoby opruzenina-zapařenina .Namazala jsem to rozt. betedine a zdálo se,že se to uklidnuje,ale pak jsem zjistila ,že tato místa úplně zčernala a pokračuje to dál ,když to nechám tak se to rozbolaví jako zapařenina .Tato fenka věčinu času je doma.Strava jsou granule a kapsičky.CHut k jídlu je normální.Prosím o radu Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel František Peršín.
MÁM MALTEZSKÉHO PINČE. KOLEM ZADEČKU M CHLUPY DO ČERVENA. POTŘEBOVAL JSEM ŘEŠIT SVŮJ KOŽNÍ PROBLÉM S DOPORUČENÍM NA ŘEP ÍKLÉKAŘSKÝ. POMOHLO A APLIKOVAL JSEM ODVAR NA VTÍRÁNÍ KOLEM ZADEČKU. JE TO SUPER. PAK I POD A KOLEM OČIČEK PO VÝTOCÍCH. VŠE ZABÍRÁ PRAKTIKUJI TÉMĚŘ DENNĚ. I U SEBE. VŠE BEZ PROBLÉMU
FANDA
Přestože kožní postižení u psa může mít různé druhy původců (od virů přes bakterie až po alergické reakce), příznaky jsou vesměs shodné. Ať už se jedná o alergickou reakci, nebo vnější parazity, v naprosté většině se na kůži objeví vyrážka či jiné viditelné defekty, které lze identifikovat pouhým okem. Místa, která jsou na psím těle postižena, psa svědí, což vyvolá logickou reakci: škrábání, kousání či lízání. Ovšem tato reakce v pozdějším stadiu onemocnění může vyvolat další problémy, jako jsou otevřené rány, do kterých se snadno dostane infekce, a namísto pouhé alergické reakce můžete mít se svým psem zaděláno na větší problémy. Proto je důležité se při prvních příznacích kožního onemocnění vizuálně přesvědčit o rozšíření, následně situaci vyhodnotit a případně navštívit veterinárního lékaře. Pokud se například vyrážka vyskytuje jen na jednom místě o malém průměru, může se jednat o reakci na včelí bodnutí, případně také může být původcem i jiný hmyz či toxická látka, což v praxi nemusejí doprovázet další příznaky. Pokud se tedy jedná pouze o malý defekt psí srsti, respektive kůže, vyčkejte 24 hodin, jestliže se stav zhorší anebo pes stále věnuje pozornost danému místu na svém těle, vyhledejte lékařskou pomoc.
Zatím bylo objeveno více než 160 typů kožních chorob u psů, a tak nelze určit obecnou medikaci na tento typ onemocnění.
Kožní nemoci psů lze v zásadě rozdělit do dvou skupin, a to na vyléčitelné a nevyléčitelné. Mezi vyléčitelné patří alergie a všechny nemoci, které byly způsobeny vnějšími vlivy. Nevyléčitelná psí onemocnění kůže jsou způsobena hormony. Obvykle se jedná o hormony nadledvin anebo štítné žlázy. Mezi nejčastější typ hormonální dysbalance, která způsobuje u psů kožní vyrážky, patří hypotyreóza. V případě tohoto onemocnění jsou na vině folikulární buňky štítné žlázy, přičemž dochází k nízké produkci tyroxinu (růstový hormon), popřípadě jiného hormonu štítné žlázy. Při velmi nízké produkci tyroxinu dochází nejen u lidí, ale i u psů ke kretenismu, nízkému vzrůstu či k sexuálním poruchám. Při této diagnóze naštěstí existuje léčba, tím je podání medikamentu Euthyroxu, což je de facto uměle syntetizovaný tyroxin.
Mezi další nevyléčitelná onemocnění se řadí alergie, které se mohou časem vytratit. U alergií obecně nemá smysl psovi podávat léky, obvykle stačí změnit značku psího krmiva.
Mezi původce kožních onemocnění psů patří alergie, infekce, folikulitida, impetigo, seborea, trichofycie, alopecie, roztoči, blechy, klíšťata, granuloma, nádory, dermatitida a lupus.
Stav akné může zhoršit nejen činnost bakterií a kvasinek, ale také přítomnost roztoče. Pouhým okem neviditelný roztoč Demodex canis (trudn
V naší poradně s názvem DEMODEX U PSŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Hedvika Owczarzyova.
Dobry den.Chtela bych se zeptat zdaje mozne dostat roztoc demodex od psa na cloveka .Syn ma psa maleho teriera a ma priznaky demodexu na tvari nosu a ted uz i ve vlasech uz si s tim nevime rady .Byl u kozni lekarky ta mu neco dala nezlepsilo se to a rekla ze se budi v noci kdyz si ho predstavi s takovou vyrazkou .pak ho poslala do Ostravy na kozni tam si to ofotili a to je cele.Nevime si s tim rady nevite co by pomohlo ke zlepseni .Dekuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Roztoči Demodex se mohou pohybovat z hostitele na hostitele přichycením se k vlasovým folikulům (včetně očních řas) a mazovým žlázám. Vzhledem k tomu, že je nemožné vidět tyto organismy pouhým okem, neexistuje způsob, jak říct, že jste právě přijali nějaké nové hosty poté, co jste přišli do kontaktu s jinou nakaženou osobou nebo zvířetem.
Demodikózu lze diagnostikovat mikroskopickým vyšetřením kožních seškrabů nebo vyšetřením bioptického vzorku v laboratoři.
Demodex lze úspěšně a rychle vyléčit mastí Soolantra, která obsahuje kontaktní jed Ivermectin. Mast je k dostání v lékárně na lékařský předpis, který může napsat jakýkoli lékař.
Toto kočičí plemeno nebývá nijak extrémně náchylné k žádným nemocem. I přesto se stejně jako u jiných koček (a zvířat) i u nich mohou objevit různé geneticky podmíněné nemoci. Patří sem například:
Hypertrofická kardiomyopatie
Nemoc známá také pod zkratkou HCM. Jedná se o onemocnění srdce, při němž dochází ke změně velikosti srdeční komory (srdeční svaloviny zbytní), současně se zvětšují i srdeční síně, což má vliv na srdeční rytmus, dynamiku tlučení srdce a celkový vliv na funkci srdce. Nejčastěji postihuje levou stranu srdce. Toto onemocnění nepostihuje jen kočky, může se objevit i u lidí, výjimečně i u psů a dokonce i prasat. Jak onemocnění vzniká, nebylo dlouho jasné, (studie v USA i v Evropě gen zodpovědný za toto onemocnění objevily). Veterináři znali jen důsledky tohoto onemocnění, HCM může u kočky způsobit selhání oběhové soustavy, vznik krevních sraženin i náhlé srdeční selhání.
Nejčastěji HCM postihuje kočky zhruba ve věku 1 – 5 let. V některých případech se objevuje i u starších koček, ale to je obvykle důsledek stáří.
Polycistické onemocnění ledvin
Onemocnění známé také jako zkratka PKD. Jedná se o dědičné onemocnění, které nepostihuje jen kočky, ale i lidi i jiná zvířata. Pokud onemocnění je u jednoho kočičího rodiče, tak je u koťat 50 % předpoklad, že bude nemocné. Je to chronické onemocnění, které není možné vyléčit. I přesto toto onemocnění neznamená vždy smrt zvířete, vždy záleží na tom, jak je moc onemocnění vážné. Pokud je podezření na toto onemocnění, je možné kotě vyšetřit již v sedmi týdnech, ale vyšetření nemusí být přesné, protože ledviny koťátka jsou velmi malé. Mnohem přesnější vyšetření je možné v deseti měsících věku zvířete. K vyšetření se využívá genetický test vycházející z krve nebo stěrů ze sliznice dutiny ústní.
Nemoc se projevuje vznikem cysty v ledvinách, cysty jsou plné tekutiny. Pokud se nemoc u kočky diagnostikuje, je důležité stav kočky neustále sledovat, ale neznamená to, že kočce hrozí bezprostřední nebezpečí. Sledovat stav se musí hlavně proto, aby se předešlo bakteriální infekci, která by nemoc mohla provázet a mohla by vyvolat i otravu krve.
U koček, které neprojdou diagnostikou v mládí, se obvykle nemoc projeví zvětšením břicha kočky a selháním ledvin. V počáteční fázi se nemoc nijak neprojevuje, dokonce ani nepůsobí žádnou bolest, zvětšování cyst v ledvinách je tedy nenápadné. Počet cyst v ledvinách může být klidně i několik desítek (i 200), cysty se mohou lišitt tvarem i velikostí (mohou měřit až 2 cm). Cysty se mohou dokonce rozšířit i do jater. Přítomnost cyst v ledvinách kočky se obvykle projeví mezi 3. – 7. rokem
V naší poradně s názvem LARVY VYŽRALY PSOVI KUS HLAVY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Viktor.
Máme doma staršího bobtaila a zjistil jsem u něho nějaké larvy v kůži na hlavě, kde se mu vytvořila lysina a vypadá to, jako by mu ty larvy vyžraly kus hlavy. Co s tím mám dělat?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Larvy obvykle pocházejí od much a na psa se nejčastěji přenesou z nějaké mršiny, ve které se vyválí. Někdy se ale také stává, že pes může mít pod srstí skryté kožní onemocnění, které vylučuje látky jenž vábí mouchy a ty pak kladou vajíčka přímo na tuto oblast. Nejlepší pomoc je ostříhat celou oblast na krátko, aby se odkryla postižená kůže a pomocí rozprašovače aplikovat roztok Neostomozanu podle přiloženého návodu (pozor na oči a čenich). Pokud je kůže hodně porušena a je vidět živá tkáň, tak bude nejspíše nutné použít speciální krytí a zahájit vhodnou léčbu. S tím vám již bude muset pomoci veterinář.
Degenerativní onemocnění a dystrofické keratopatie
Korneální degenerace jsou změny spojené s depozity tuků, vápníku, či jejich kombinace v rohovkových lézích. Změny jsou značně variabilní, centrální, dobře ohraničené, bílé, šedobílé či krystalické. Doprovodným znakem může být zánět, vaskularizace a pigmentace.
Lipidová degenerace
Vyskytuje se buď na jednom, nebo na obou očích, často následuje po zhojeném rohovkovém vředu. Méně často může být spojená s metabolickými onemocněními, jako jsou hypercholesterolémie a hyperlipémie. Postižené oči jsou obvykle bez klinických příznaků, pouze na rohovce je zřetelná opacita ve formě "drobných jehliček" (ohraničený zákal rohovky). Při výskytu tohoto onemocnění je vhodné provést vyšetření krve na činnost štítné žlázy, která může být snížená, popřípadě vyšetření lipidového profilu pacienta (zvýšená hladina cholesterolu v krvi). Protože nedochází k ovlivnění zraku pacienta, onemocnění se neléčí. Je možné provést odstranění povrchových vrstev rohovky, během několika týdnů však dochází k opětovnému výskytu opacity na témže místě. Pokud je u pacienta diagnostikována snížená činnost štítné žlázy, je možné onemocnění ovlivnit medikamentózně.
Kalciová degenerace
Onemocnění může být spojeno s výskytem celkové hyperkalcémie, hypervitaminózy D, chronické urémie (přítomné při chronickém selhání ledvin) a chronické uveitidě (zánět duhovky). U psů je nejběžnější příčinou chronické zánětlivé onemocnění rohovky s přítomností vředu. Ve středu rohovky se vyskytuje povrchové šedobílé zakalení rohovky. Terapie může být chirurgická, popřípadě lokální. Opětovný výskyt po chirurgické terapii je však častý.
Cirkumskriptní sekvestrace rohovky koček
(latinsky keratitis nigrum) je fokální degenerativní onemocnění rohovky kočky neznámé etiologie, které bylo popsáno poprvé v roce 1960. Za možnou příčinu se považuje například u perských koček postižení primární rohovky s nedostatečnou distribucí slz po bulbu. Jako další možné příčiny se uvádějí virové infekce rohovky (herpesvirus felis) a virózy se vztahem k respiračnímu systému, KCS, entropium, trauma nebo reakce rohovky na cizí těleso. Plemenná predispozice je u kočky perské, siamské, himálajské, barmské i evropské (domácí) krátkosrsté kočky. Dědičný přenos je považován za možný například u skvrnitých koček.
Většina případů onemocnění byla zjištěna mezi 2. až 7. rokem života pacienta. Charakteristickým nálezem je jednostranná černá nebo hnědočervená oválná až kruhová skvrna centrálně či paracentrálně uložená s lehkým vyvýšením rohovkového epitelu, doprovázená různým stupněm konjunktivity, edému a vaskularizace rohovky. Při následném porušení celistvosti epitelu rohovky pozorujeme fotofobii s výraznou
V naší poradně s názvem IVERMECTIN PRO LIDI - VYJÁDŘENÍ LÉKAŘE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Lucie.
Dobry den,
Chci se zeptat, ktery lekar muze Ivermektin predepsat? Muze praktik, internista... nebo ktery?
Dekuji L.P.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Ivermectin pro kožní použití v masti Soolantra může předepsat kterýkoliv lékař.
Pro ústní podání se Ivermectin nepředepisuje, protože se v orání léčbě lidí běžně nepoužívá. Pouze v ojedinělých případech může být Ivermectin podán pacientovi přímo ošetřujícím lékařem při léčbě onemocnění COVID-19.
Rohovka tvoří 20–25 % povrchu oční koule. Je zvlhčována slzným filmem a je složena z několika vrstev. Zdravá rohovka je průhledná, bez přítomnosti cévního zásobení. Nejčastějším onemocněním je keratoconjunctivitis sicca – suché oko (KCS).
Keratoconjunctivitis sicca neboli suché oko je možné definovat jako sníženou produkci slzného filmu. Rohovka a spojivka ztrácejí svou normální lesklost a stávají se matnými. Spojivka je nateklá a překrvená, rozvíjí se hlenohnisavý výtok. Na rohovce se objevují cévy a dochází k ukládání pigmentu. KCS se diagnostikuje pomocí testu měření slz, který je v pozitivním případě buď velmi nízký, nebo nulový.
Terapie je zpočátku konzervativní, kdy se do spojivkového vaku aplikují dvakrát denně cyklosporinové kapky, které aktivují činnost slzných žláz. Pokud je tato terapie neúčinná, je možné přistoupit k terapii chirurgické, kdy se do spojivkového vaku zavede vývod slinné žlázy.
Panus (chronický povrchový zánět rohovky) je onemocnění, které se vyskytuje převážně u německých a belgických ovčáků a jejich kříženců. Další plemena s dispozicí k tomuto onemocnění jsou jezevčík, pudl, greyhound a sibiřský husky. Příčina onemocnění není zatím zcela objasněna, předpokládá se rodinná a plemenná predispozice. Dědičnost onemocnění se však jeví jako velmi nízká. Mezi další faktory onemocnění patří i autoimunitní reakce, kdy vzniká přecitlivělost na bílkoviny rohovky. Mezi nespecifické faktory, které podporují vznik onemocnění, se řadí i UV záření a nadmořská výška.
Onemocnění se většinou projevuje u psů v rozmezí 3–5 let, občas i později. Ve většině případů jsou postiženy obě oči. Rozlišují se dvě formy onemocnění – u mladších psů je panus charakterizován výskytem velkého množství cév a granulační tkáně s velmi rychlým rozvojem. U starších psů se většinou diagnostikuje hlavně velké množství pigmentu v rohovce. Nástup i průběh jsou pomalejší. Onemocnění není bolestivé a není spojené s výtokem z oka.
Onemocnění nelze vyléčit, lze jen ovlivňovat a kontrolovat jeho průběh. Terapie je doživotní a spočívá v přechodné aplikaci kortikosteroidů ve formě masti nebo kapek a v aplikaci cyklosporinu A (opět ve formě kapek nebo masti). Pokud majitel ošetřuje oči pravidelně, nedochází obvykle k výraznému zhoršení. Při výrazné pigmentaci, která může postihnout téměř celou plochu rohovky, a pokud pejsek nereaguje na lokální terapii, je možné chirurgicky odstranit povrchovou vrstvu rohovky (lamelární keratektomie).
Povrchová pigmentózní keratitida neboli zánět rohovky je onemocnění, které se vyskytuje zejména u pekinézů, shi-tzu, bostonských teriérů, francouzských buldočků a ostatních
Atopická dermatitida je chronická svědivost a morfologie kožních změn typicky umístěná v oblasti natahovačů a ohybačů končetin. Reakce na kožní test u tohoto onemocnění je okamžitá. U psa lze při této dermatitidě pozorovat změny buněčně zprostředkované imunity. Navíc jsou u něj zvýšeny sérové koncentrace pro alergii specifických IgE a některých typů IgG (imunoglobulinů). U přecitlivělosti na bleší pokousání není imunologické zázemí tak detailně známé.
Atopie je druhá nejčastější alergická kožní choroba u psů. Výskyt tohoto onemocnění ve psí populaci není přesně znám, ale odhaduje se v rozmezí 3–15 %. Atopické onemocnění se může objevit u jakéhokoli plemene i jakéhokoli jedince.
Detailní anamnéza je jediným a nejdůležitějším faktorem v diagnostice a léčbě atopie. Poskytuje zásadní informace o tom, zda jsou symptomy pacienta alergického původu, a pokud ano, co může být vyvolávajícím alergenem. Trvání problému, věk při nástupu problému, průběh onemocnění, jeho sezónnost, informace o sourozencích, vzhled a šíření příznaků a reakce pacienta na provedenou léčbu jsou důležité body, které veterinář zjišťuje při rozhovoru s majitelem zvířete. Dotazy by se měly zaměřit také na přítomnost jiných zvířat, dietetický režim, venkovní i domácí životní prostředí, místo ke spánku, prevenci zevních parazitů a rovněž na předešlé léčby a jejich účinnost.
U 70 % psů jsou první příznaky pozorovány před dosažením tří let věku. Přecitlivělost na bleší pokousání je nejčastějším alergickým onemocněním u psů. Přestože nástup onemocnění může být pozorován v jakémkoliv věku, nejčastěji se první příznaky objevují mezi 1. a 3. rokem. Bylo prokázáno, že u jedinců trvale zablešených již od raného věku je reakce na bleší pokousání pozdější a že v některých případech jsou projevy alergie méně závažné.
Psům s pruritem alergického původu je vždy přisuzována atopická dermatitis, jestliže dochází k rozlízání končetin a oděrkám na nose a hlavě. Pokud není pozorován vznik prvotních kožních příznaků, může to být způsobeno tím, že jsou kožní změny sekundárně vzniklé rozškrábáním v důsledku svědivosti. Vznik povrchového hnisavého zánětu kůže a kvasinkových infekcí je prokazatelně vyšší u psů s rychlou reakcí na kožní test než u psů s klinickými příznaky a negativním kožním testem. Až 80 % atopiků trpí zánětem zevního zvukovodu a u 45 % psů je to prvotní problém, kvůli kterému jsou přivedeni k ošetření.
Za základní příznaky se v současnosti považují svědivost zahrnující tvářovou oblast a končetiny, podráždění kůže v oblasti ohybačů, chronická či chronicky se opakující dermatitida, indi
Hned na úvod je třeba podotknout, že by čistokrevná koťata s průkazem původu z chovatelských stanic měla být odchovávána na zdravých rodičích a vyšetřena. V dnešní době je však chovatelů koček tolik a je tak velká poptávka po tomto oblíbeném plemeni, že mnozí genetické testování neprovádějí.
Mezi nejčastější genetické nemoci patří:
Polycystické onemocnění ledvin: Dědičné onemocnění, které se často vyskytuje u oblíbených plemen koček, nejčastěji u koček exotických a perských. Onemocnění se projevuje až po určité době, kdy jsou ledviny vyplněny cystami, jež brání jejich správné funkci. Jedná se o nevyléčitelné chronické onemocnění, které lze diagnostikovat pomocí USG (sonografické vyšetření) ve věku kolem 8–12 měsíců, kdy jsou cysty již detekovatelné, nebo pomocí genetických testů, jež potvrzují gen PKD1 zejména u koček perských, exotických a jejich kříženců. Pro ostatní plemena nemá tento test vypovídací hodnotu. Onemocnění se dědí, v populaci se vyskytují nosiči alely autozomálně dominantní, kteří nevykazují onemocnění, ale přenášejí ho. Jestliže se zkříží takovíto dva jedinci, jejich potomci budou 1 : 1 nosiči a nemocní. Choroba se projevuje selháním ledvin, anorexií, apatií, nechutenstvím, hubnutím, uremickým zápachem, zhoršenou kvalitou srsti, nadměrným pitím a močením. Nejčastěji se projevuje kolem sedmého roku života.
Deficit pyruvátkinázy: Onemocnění způsobené deficitem enzymu pyruvátkinázy, jež je autozomálně recesivně dědičné, což znamená, že příznaky nemoci mají pouze jedinci, kteří zdědí po obou svých rodičích zmutovaný gen (to odpovídá cca 25 % vrhu). Jedná se o hemolytické onemocnění, jež se vyznačuje sníženou životností erytrocytů (červených krvinek). Projevuje se únavou, anémií, hubnutím a zvětšováním břicha. Screeningový test na deficit pyruvátkinázy se doporučuje provádět především u chovných koček plemen se zvýšeným výskytem takto zmutovaného genu (sem patří i kočka mývalí).
Hypertrofická kardiomyopatie (HCM – hypertrophic cardiomyopathy): Onemocnění, jež postihuje jak zvířata, tak lidi. Projevuje se v různém věku jako důsledek srdečního přetížení způsobeného hypertrofovaným (zvětšeným) srdcem. Jedná se o zvětšení srdečního svalu, nejčastěji levé komory. Plemenné predispozice k dané chorobě mají mainské mývalí kočky, britské kočky, norské lesní kočky, ragdollové a další. Odhaduje se, že v populaci koček je až 20 % nemocných. Nemoc postihuje nejčastěji kocoury ve věku okolo 6 let, výjimkou ale nejsou ani koťata stará 6 měsíců. K projevům se řadí šelesty na srdci, zadýchávání, kašel a cyanóza sliznic. HCM vzniká také jako následek jiných onemocnění, například vysokého krevního tlaku nebo zvýšené činnosti štítné žlázy, a
Jako parodontální označujeme tkáně obklopující zub a zajišťující jeho ukotvení v čelisti. Patří k nim dásně, spojovací epitel, zubní cement, závěsný vazivový aparát zubu. Onemocnění parodontálních tkání patří k nejčastějším onemocněním u malých zvířat vůbec. Statistiky uvádějí, že každý druhý pes je potenciálním stomatologickým pacientem. Onemocnění parodontálních tkání pak postihuje 100 % psů malých a trpasličích plemen, která mají k těmto onemocněním obecně větší předpoklady. Zánětlivá onemocnění parodontálních tkání způsobují výrazné lokální problémy, které se projevují jednak zápachem z dutiny ústní, postupnou destrukcí parodontálních tkání a uvolňováním zubů. U neřešených případů vede až k úplné ztrátě zubů. Mimo ztráty zubu může v důsledku onemocnění dojít k rozsáhlým lokálním infekcím v ústní dutině, tvorbě píštělí a frakturám (zlomeninám) čelistí.
Vedle těchto lokálních projevů má parodontitida významný dopad na organismus jako celek. Je nutno si uvědomit, že se jedná o infekční zánětlivý proces, na kterém se může podílet i více než 200 různých druhů mikroorganismů. Infikovaná plocha tkání může v pokročilých stadiích vývoje onemocnění přesáhnout 10 cm² (v závislosti na plemeni i více) a je přitom dobře ukryta před běžným vyšetřením. Zánětlivý proces dlouhodobě zatěžuje imunitní systém a může vyvolat jeho poruchy. Dále se následkem chronické parodontitidy prokazatelně rozvíjejí onemocnění srdce, ledvin a jater, především v důsledku dlouhodobé infekce u starších psů. Přitom původ těchto onemocnění nebývá v praxi primárně spojován s onemocněním dutiny ústní, chronickou parodontitidou.
Nejčastějším důvodem k návštěvě veterinární ordinace v souvislosti se zuby bývá zubní kámen. Jedná se o mineralizovaný plak (povlak zubu), který však není sám o sobě považován za onemocnění, ale spíše za kosmetickou vadu. Plak, bez ohledu na stupeň mineralizace, je však jednou z příčin rozvoje zánětu parodontálních tkání u psů. Podstatné pro rozvoj onemocnění jsou v tomto případě především bakterie obsažené v plaku a schopnost organismu si s těmito bakteriemi poradit. Odstranění plaku, tedy i zubního kamene, je součástí celkového ošetření, ale nikoli jeho jedinou podstatou.
Za aktivní péči lze označit dentální hygienu (čištění zubů) prováděnou aktivně majitelem psa. K tomuto účelu je vhodný měkký zubní kartáček, velikostí odpovídající psímu pacientovi, a speciální zubní pasta určená pro psy. Frekvence čištění zubů je velice individuální a závisí na rychlosti usazování plaku u konkrétního jedince. Obecně lze doporučit frekvenci čištění 2x týdně a častěji. Pro čištění zubů zvolíme vždy jedno konkrétní místo a jednu den
Diagnostika onemocnění je pro veterinárního lékaře ve většině případů jednoduchá. Je ovšem třeba odebrat skalpelem vzorek z postižené kůže (hluboký kožní seškrab až na mírně krvácející spodinu) a provést mikroskopické vyšetření. Pokud se vzorek odebere alespoň ze tří míst, neměl by být problém parazita zachytit.
Terapie onemocnění se diametrálně liší podle toho, zda se jedná o demodikózu u mladého jedince do 1,5 roku (juvenilní forma), nebo u dospělého psa. Juvenilní forma (je-li lokalizovaná) ve většině případů odezní spontánně i bez terapie. Demodikóza u zvířat dospělých vyžaduje léčbu vždy. Prvním krokem by mělo být dostatečné ostříhání zvířete a odstranění šupinek speciálním šampónem (obsahuje 2,5% benzoylperoxid, který pomáhá vypláchnout chlupové váčky). Po ošetření šampónem je nutné aplikovat amitraz (účinná látka proti vlastnímu trudníkovi) ve formě koupele v ředění 1 : 100. Nejčastěji používaný preparát je Ectodex. Při koupeli je důležité zabránit tomu, aby se amitraz dostal do očí, z tohoto důvodu je dobré před koupelí aplikovat do spojivkového vaku ochrannou oční mast. Také je třeba při koupeli a po koupeli dostatečně větrat a vlastní koupel provádět v rukavicích. Koupele v amitrazu provádíme zpravidla 2x týdně po dobu několik týdnů (cca 6–8 týdnů), a to tak dlouho, dokud není při kontrole u veterinárního lékaře negativní výsledek kožního seškrabu. Poté, co je kožní seškrab negativní, se doporučuje ještě 1 až 2 týdny v koupeli pokračovat. Ectodex (amitraz) by neměl být nikdy použit u čivav, neboť může být toxický. Další, ale výrazně dražší možností je použití milbemycinoximu (Interceptor). Levnější variantou je použití avermectinu (Dectomax, Ivomec) podáváním roztoku do tlamy psa opět po dobu několika týdnů, ale lze ho použít pouze u některých plemen psů (nikdy ne u kolií a jejich kříženců).
Jako doplňková léčba se někdy doporučuje i podávání vitamínu E (200 mg 1x až 2x denně) v kapslích. Je-li přítomna sekundární bakteriální infekce kůže, je nutná i celková léčba antibiotiky, cca 4–8 týdnů (podle hloubky a závažnosti přítomného zánětu kůže).
Prognóza onemocnění je velmi dobrá u lokalizované formy onemocnění ve štěněcím věku. Generalizovaná forma má lepší prognózu, vyskytne-li se opět ve věku do 1,5 roku života psa. U dospělého jedince je prognóza vždy méně dobrá až špatná a vždy hrozí poměrně velké riziko, že dojde k návratu onemocnění. Při výskytu trudníkovitosti psa v dospělosti je třeba pátrat i po jiných onemocněních, která mohou navozovat sníženou nebo neadekvátní funkci imunitního systému psa (onkologická onemocnění, některá hormonální onemocnění – nedostatečná funkce štítné žlázy).
U demodikózy je třeba se zaměřit zejména na prevenci. Zvířata, u kterých se demodikóza vyskytla v dospělosti, nepoužívat v chovu. Feny, u nichž se ve vrhu vyskytla štěňata s demodikózou, se doporučuje vyřadit z chovu, protože se u nich předpokládá přenos genetické dispozice. Dezinfekce prostředí není nutná, protože volně žijící trudníci rychle ztrácejí schopnost infikovat.
Loupání varlat může způsobovat kožní problémy u psů nebo kožní nemoci psů. Jednou z možností je, že došlo k nějakému traumatu nebo jinému podráždění oblasti varlat. To může způsobit otoky a bolest a je to v podstatě přirozená reakce psa, který se začne lízat v oblasti, která je podrážděná. Ale toto lízání jen dráždí kůži dále, takže si pes způsobí kožní infekci, která může následně způsobovat mokvání nebo vytváření šupinaté struktury. Kůže poškozená v důsledku infekce nebo zánětu se po několika dnech přirozeně odlupuje. Vnější vrstva se odtrhne, když je natáhnutá a poškozená, takže to může být to, co vidíte – odlupování v důsledku zánětu nebo infekce. Tato infekce může být zatím jen povrchní.
Loupání kůže na varlatech může být způsobeno také infekcí parazity nebo plísněmi. Paraziti mohou být na toto místo zavlečeni při venčení. Tyto infekce způsobují psovi svědění a to ho nutí si varlata stále lízat, ty pak mokvají a dochází k rozšiřování infekce.
Mezi možné příčiny loupání varlat může patřit i napadení trudníkem. Většina psů je nositelem těchto parazitů, kteří nepůsobí obyčejně žádné problémy, ale dráždí mladé psy, jejichž přirozený obranný systém není ještě plně rozvinutý. Vyvolávají tak vznik lupínků a zánět kůže na hlavě a na plecích štěňat, ve výjimečných případech se mohou vyskytnout i na varlatech. Tyto části těla pak trpí zánětem zvaným mladická pyometra. Příznakem výskytu trudníku je typický zápach po myších, vypadávání srsti a odlupování mastné kůže. Onemocnění zpravidla probíhá ve formě šupinaté nebo pupenečkovité. Při šupinaté formě jsou charakteristickým příznakem drobné, různě velké okrsky s prořídlou srstí na kůži hlavy (okolí očí, na čele, na pyscích, na nose), případně i dalších místech těla. Řídnutí srsti se může stupňovat, až se vytvoří lysá místa s šedavě zbarvenou až zarudlou kůží. V případě pupenečkovité formy je možné v místě vylysání pozorovat dobře hmatné uzlíky, které mnohdy hnisají, zduří a praskají. Pak lze nalézt na postižených místech strupy zaschlé krve a hnisu. Postižená ložiska jsou holá, zarudlá a vyskytuje se zde zvýšená tvorba šupin. Generalizovaná (celková) forma onemocnění se může vyskytovat v jakémkoli věku a kdekoliv na těle. Nedoléčená generalizovaná demodikóza často přechází v úporný zánět meziprstí. Pokud léčení nebylo zahájeno do 24 hodin od začátku onemocnění, může nastat opravdové soužení. Veterinář obvykle předepisuje různé léky a antibiotika pro zmírnění příznaků; speciálními šampony se dá odstranit mastnota srsti i charakteristický zápach.
Na šourku u psů se objevuje i dermatitida, která vyvolává podráždění a nutí psa ke škrábání. Důsledkem škrábání je dal
Otipax se používá k místní symptomatické léčbě bolestivých onemocnění středního ucha s neporušeným bubínkem, jako je zánět středního ucha virového nebo bakteriálního původu, a to hlavně v počátečním stadiu, nebo zánět ušního bubínku – barotraumatická otitis (zánět ucha způsobený přetlakem).
Zánět vnějšího zvukovodu (otitis externa) je časté onemocnění psů. Velmi často se vyskytuje u jedinců, kteří jsou pro toto onemocnění predisponováni (tvar ušních boltců, vrozené zúžení zvukovodu, chlupy ve zvukovodu, nebo predispozice pro jiné onemocnění – alergie na krmivo, atopie, jiná kožní onemocnění), a u nich potom velice často dochází k recidivám onemocnění anebo onemocnění přechází do chronického zánětu vnějšího zvukovodu. Nebezpečím neléčeného zánětu vnějšího zvukovodu je rozvoj chronického zánětu zvukovodu a šíření infekce přes porušený bubínek do středního ucha, které má za následek vážné neurologické obtíže (naklánění hlavy na stranu, chůze do kruhu, poruchy rovnováhy...). Na vzniku zánětu zvukovodu se podílí kromě již zmíněných predispozic jako původce cizí těleso (nejčastěji osina), ušní svrab (Otodectes cynotis), ucpání zvukovodu polypem nebo nádorem, zapaření zvukovodu po koupání, infekce bakteriemi nebo kvasinkami a v neposlední řadě se jako příčina může uplatnit trauma po neodborném zásahu do zvukovodu.
Příznaky zánětu zvukovodu jsou především bolestivost v oblasti uší, třepání hlavou, škrábání si uší, zarudnutí boltce a tvorba sekretu ve vnějším zvukovodu. Často je zánět doprovázen nepříjemným zápachem. Výjimkou není agresivní chování, pokud se psovi majitel bolestivého ucha dotkne. U koček je převažujícím příznakem zejména ušního svrabu přítomnost tmavě hnědého sekretu v uších a svědivost. Další příznaky možných souvisejících onemocnění jsou svědivost po celém těle, zejména na hlavě, na packách (olizování pacek), v okolí konečníku, na kůži se vyskytují místa s ulámanými chlupy, místa bez chlupů, šupinatění kůže, puchýřky naplněné hnisem na kůži, zarudnutí kůže, to znamená příznaky zánětu kůže. Jestliže se u vašeho psa objeví některé z těchto příznaků anebo nějaké jiné příznaky, oznamte to veterinárnímu lékaři. Pokud se dostavíte se psem k veterinárnímu lékaři kvůli příznakům, které jsou výše popsány jako typické pro zánět vnějšího zvukovodu, veterinární lékař psovi uši vyšetří speciálním přístrojem – otoskopem, kterým zjistí, zda se v uchu nenachází cizí těleso, posoudí stav kůže ve vnějším zvukovodu, množství a charakter mazu, stav bubínku (pokud je viditelný), případně jiné změny – výrůstky (polypy) nebo nádory. Toto vyšetření je vhodné doplnit o mikroskopické vyšetření ušního sekretu, které napoví, zda se ve zvukovodu na zánětu podílí převážně parazité, bakterie, nebo kvasinky, což je důležité pro volbu léčebných kapek.
Abnormální útvary ve zvukovodu je vhodné po odstranění (pokud je to možné) poslat na histologické vyšetření. To určí, o jaký proces se jedná, zda je útvar původu nádorového (zhoubného, či nezhoubného), anebo zánětlivého.
Mezi častá onemocnění kůže u koček patří plísňová kožní onemocnění.
Plísňová onemocnění jsou nejčastěji způsobena houbou patřící do skupiny nazvané dermatofyta – Microsporum canis. Tato nemoc je přenosná na člověka, a proto patří do infekčních nemocí zvaných zoonózy. Zdrojem této nemoci jsou nejčastěji nemocná zvířata, mohou to být ale i takzvaní asymptomatičtí nosiči. Jedná se o kočky, na kterých nejsou vidět žádné příznaky této nemoci, ale v jejich srsti houba přežívá a tím nakazí ostatní zvířata. Uvádí se, že tato houba je odpovědná za 90 % kožních plísňových onemocnění kočkovitých šelem (tento údaj platí pro naše geografické podmínky).
Mezi dalšího původce plísně řadíme Trichophyton mentagrofites, který se u koček vyskytuje jen zřídka a napadá především psy. Ostatní druhy plísní jsou velmi ojedinělé.
Lze říci, že toto onemocnění nejčastěji napadá jedince s oslabenou imunitou, kteří trpí ještě jinou chorobou, vyhublá nebo stresovaná zvířata, mladá nebo stará zvířata, která ještě, nebo už, nemají vybudovaný silný obranný systém. Ve větší míře jsou postiženy dlouhosrsté a polodlouhosrsté kočky. Pokud se onemocnění přenese na člověka, jsou napadeny nejčastěji děti, staří lidé nebo lidé s citlivou pokožkou. K přenosu dochází přímým kontaktem s postiženým zvířetem nebo s takzvaným nosičem. Zdrojem houby mohou být vypadané infikované chlupy, kousky odpadlé kůže. Přenašeči jsou i parazité – blechy nebo vši. Z tohoto důvodu nemoc nejčastěji postihuje kočky s volným pohybem nebo bezprizorní toulavé kočky.
Obě tyto výše uvedené houby parazitují na povrchových částech zrohovatělé kůže, a jelikož v infekčním stadiu nemohou samy proniknout do kůže, najdou si cestu přes drobné ranky nebo oděrky. Na kůži potom nacházíme zarudlá ložiska pokrytá šupinkami. Většinou se nejprve objevují na hlavě a šíří se dále po celém těle, kde vytvářejí mapovité skvrny. K plísním se mohou přidat i bakterie, které způsobují hnisání těchto postižených míst. Postižená místa silně svědí a kočka má tendenci si srst vytrhávat. Pokud plísně postihnou i drápky, začínají se lámat, což je pro kočku velmi bolestivé a často pak kulhá.
Než přistoupíme k samotné léčbě, měli bychom zjistit, zda kočka netrpí jinou nemocí a zda plíseň není jen doprovodné onemocnění vzniklé oslabením organismu. Často při vyléčení primárního onemocnění dochází k samovolnému vyhojení. Nesmíme zapomenout provést důkladné odblešení a odstranění jiných parazitů, kteří rovněž oslabují organismus. Při léčení samotné plísně budeme potřebovat pomoc veterinárního lékaře, neboť musíme rozlišit, o jaký druh plísně se jedná. Toto rozlišení je možné pouze kultivací seškrabaných kožních strupů a srsti. Další možností je vy
Při plánování cesty do jižní Evropy, Afriky, Jižní a Střední Ameriky a některých asijských končin je důležité být informován o parazitárním onemocnění Leishmanióze. Jedná se o zoonózu, riziko tedy platí jak pro lidi, tak pro domácí mazlíčky. Leishmanie jsou bičíkovci (jedna ze skupin prvoků), které přenáší tropičtí komárci rodu Phlebotomus a Lutzomia. V těle savců napadají krevní buňky monocyty, ve kterých se množí, až buňka postupně praskne a takto uvolnění paraziti pokračují v invazi do dalších buněk. Komár následně svým kousnutím nasaje infikovanou krev a šíří parazitózu dále.
U lidí se leishmanióza vyskytuje v kožní a systémové formě, u psů a koček jde vždy o systémové onemocnění. Zvířata hubnou, trpí horečkou, patrné je zvětšení mízních uzlin a kožní změny (typická je tvorba tzv. „brýlí“ okolo očí), hnisavé vředy na kůži, postupně dochází k průjmům a selhání ledvin. Onemocnění je závažné a velmi obtížně léčitelné, i po terapii (přípravky s antimonem) dochází k častým exacerbacím.
Prevencí jsou repelenty! Pro psy existují na trhu např. obojky, spreje, atd. s látkami namířenými přímo proti nebezpečným pakomárům. Toto onemocnění je velmi časté u toulavých psů např. v oblíbeném Řecku, Itálii, Španělsku a dalších zemích, proto zároveň předejděte šarvátkám Vašeho čtyřnohého kamaráda s např. řeckým psem. V ČR tito komárci nežijí, proto zde není nebezpečí šíření.
Nemoci pohlavního ústrojí – hnisavý zánět dělohy, zánět předkožky
Nemoci pohybového ústrojí – záněty svalů, kloubů a šlach, dysplazie kyčelních kloubů, zlomeniny kloubů, zlomeniny kostí, křivice
Nemoci nervového ústrojí – zánět mozku a míchy, otřes a zhmoždění mozku a míchy
Nemoci očí – zánět spojivek, zánět víček, vchlípení a vychlípení víček, suchý zánět rohovky a spojivky, zákal rohovky, zákal čočky
Nemoci uší – onemocnění zevního zvukovodu, krevní výlev v ušním boltci
Onemocnění kůže – zánět kůže, kopřivka, svrab
Parazitární onemocnění psů – škrkavky, tasemnice, blechy, vši, všenky, klíšťata
Infekční nemoci jsou nemoci, jejichž původci jsou živé mikroorganismy (patogenní bakterie, houby, viry, rickettsie, chlamydie, protozoa) schopné pronikat do organismu zvířat, vyvolat onemocnění a dále se přenášet na zdravé jedince.
Přenos infekčních nemocí je realizován přímým nebo nepřímým (zprostředkovaným) vzájemným kontaktem nemocného zvířete se zdravým. Bránou vstupu původce onemocnění je kůže a viditelné sliznice očí, dýchací, trávicí a močopohlavní systém.
Při prvních příznacích infekčního onemocnění psa je nutné vždy co nejdříve vyhledat veterinárního lékaře, který zvíře odborně vyšetří a zahájí odpovídající léčbu. Infekční onemocnění ohrožuje nejen zdraví a život postiženého psa, ale i ostatní psy, se kterými přijde do kontaktu.
Invaze cizopasníků, jak vnějších, tak vnitřních, způsobují značné komplikace zdravotního stavu u všech věkových kategorií psů. U štěňat mohou způsobovat i přímé ztráty uhynutím, často významnou měrou zasahují skrytě do vývinu a růstu a disponují organismus pro celou řadu onemocnění.
