KOŽNÍ ONEMOCNENI je jedno z témat, o kterém si můžete přečíst v tomto článku. Onemocnění kůže se u psů často projevuje svěděním, škrábáním, olizováním či odíráním postiženého místa. Na kůži se mohou objevit červené skvrny, vřídky nebo pupínky. Příznakem kožního onemocnění může být nadměrné vypadávání srsti, šupiny a olupující se místa na kůži, strupy, krusty nebo zesílená kůže.
Příčiny
Kůže je bariérou ochraňující vnitřní prostředí organismu od vnějšího světa, zejména proti škodlivým chemikáliím a mikroorganismům. Srst psovi poskytuje tepelně izolační ochranu. V kůži jsou smyslové receptory reagující na změny vnější teploty. Při změnách teploty se chlupy napřimují nebo pokládají; srst tak pomáhá zvýšit nebo snížit ztráty tělesného tepla. Do chlupového váčku v kůži ústí mazová žláz, vylučující tukovou látku, která dává srsti lesk. Je voděodolná a chrání a zvláčňuje pokožku. Kůže nejen chrání organismus proti vnějšímu nebezpečí, ale ovlivňuje také reakci imunitního systému v případě poranění.
Kůže se skládá ze dvou vrstev. Povrchová vrstva (pokožka, epidermis) není příliš silná a průběžným odlupováním odumřelých buněk si udržuje svou ochrannou funkci. Pod pokožkou je silná, elastická a pevná škára (dermis), která zajišťuje krevní zásobení a inervaci pokožkových buněk. Ve škáře se nacházejí kožní žlázy, chlupové váčky (folikuly), cévy a smyslové receptory, které umožňují vnímat hmat, bolest, tlak i teplotu.
Chlupy psa rostou periodicky. První, aktivní fáze růstu je následována přechodnou a poté odpočinkovou fází. Jakmile vyroste nový chlup, starý vypadne; tento proces se nazývá línání. Růstový cyklus srsti je ovlivněn mnoha faktory, například změnou vnější teploty, zvyšováním či snižováním fotoperiody, hormony, výživou, stresem a genetickými vlivy. Chlupy se obměňují především na jaře, kdy líná zimní srst, a znovu na podzim, kdy je krátký letní kožich nahrazován delším a hustším zimním. Změny v produkci hormonů hypofýzy, štítné žlázy, nadledvin a pohlavních žláz dramaticky ovlivňují strukturu a hustotu srsti. Samčí hormony stimulují růst, zatímco samičí mají opačný efekt.
Srst psa je mnohem variabilnější než u jiných domácích zvířat, neboť z jednotlivých chlupových váčků může vyrůstat více chlupů odlišné struktury. Silné primární chlupy, nazývané pesíky, mohou být obklopeny menšími, jemnějšími chlupy, takzvanou podsadou.
Srst a pokožka psa potřebují pravidelné čištění a kartáčování, příležitostné stříhání či úpravu srsti (trimování). Pravidelné kartáčování udržuje srst ve výborném stavu a prokrví pokožku. Máte také příležitost všimnout si čehokoli neobvyklého, co může znamenat zdravotní problém. Menším a starším psům musíte pravidelně stříhat drápy a psům jakéhokoli věku prospívá péče o zuby, uši a oči. Psí srst se čistí samovolně, ale většině psů prospěje občasná koupel. Dlouhosrstá plemena vyžadují častější pozornost.
Hladká srst, například u boxera, je na údržbu velmi jednoduchá. Jednou nebo dvakrát týdně mu gumovým kartáčem nebo speciální psí rukavicí přejeďte proti srsti, abyste odstranili lupy, špínu a uvolněné chlupy. Potom ho flanelovou utěrkou utřete, aby&nbs
V naší poradně s názvem KRÁLÍK DOMÁCÍ A JEHO NEMOCI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petr Svoboda.
Dotaz:
Pokud má králík ušní svrab (prašivinu), je možné bez obav jeho maso konzumovat?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Svrab je výlučně kožní onemocnění, které nijak neovlivňuje svalovinu ani vnitřní orgány. Vzhledem k tomu, že u jatečných králíků se celá kůže stahuje, nehraje její onemocnění žádnou roli v kvalitě masa.
(latinsky keratitis) se klasifikuje dle hloubky postižení, dle etiologie či topografie. Povrchový zánět rohovky (latinsky keratitis superficialis), respektive povrchové eroze jsou nejčastěji následkem traumatizace rohovky a po odstranění příčiny dochází k jejich rychlému zahojení. Klinicky je patrný zvýšený výtok z mediálního očního koutku. Proces je bolestivý, pozorujeme fotofobii. Terapie je závislá na intenzitě a délce trvání onemocnění. Používáme lokální anestetika kombinovaná s antibiotiky.
Povrchový zánět rohovky s pigmentací
(latinsky keratitissuperficialis pigmentosa) se vyskytuje s predispozicí u pekinézů, lhasa-apso, ši-tzu, mopsů a bostonských teriérů. Nejčastější příčinou je chronická iritace očního bulbu při víčkové štěrbině u brachycefalických plemen. Mezi vyvolávající faktory patří districhiáza (řasa vyrůstající z hrany víčka), nosní záhyby, velká víčková štěrbina v kombinaci s prominující oční koulí a tím ztížené mrkání. To způsobuje nedostatečnou distribuci slzného filmu na povrchu rohovky. Pigment je ukládán do epitelu na centrální části rohovky. Vaskularizace je pouze v případě dlouhotrvající iritace. Terapeuticky je nezbytné odstranění etiologického činitele. V indikovaných případech, pokud uložený pigment vede k poruchám vidění, se může provést superficiální keratotomie. Ta vyžaduje opatrnost zejména u brachycefalických plemen. U nich je chronicky iritovaná rohovka slabší než v místě neiritovaném. Protože tím však neodstraníme vyvolávající příčinu, je nutno počítat s recidivami. Nejlepším krokem k omezení depozice pigmentu v rohovce je odstranění chronické iritace, případně využití antiflogistického účinku kortikosteroidů.
(latinsky keratitis superficialis chronica), známý též jako Oberreiterův syndrom německých ovčáků neboli Pannus, se nejčastěji vyskytuj mezi 1. až 6. rokem života. Onemocnění bylo popsáno i u belgických ovčáků, pudlů, jezevčíků, border kolií, greyhoundů, sibiřských husky a dalmatinů. Je to progresivní zánětlivé oboustranné onemocnění rohovky s nepříliš jasnou etiologií. Přisuzována je velká důležitost autoimunitním pochodům a ultrafialovému záření, protože byla prokázána korelace mezi nadmořskou výškou, teplejším ročním obdobím a výskytem onemocnění. Majitel si onemocnění všimne většinou v pokročilém stadiu, kdy jsou epitel a přední vrstva stromatu rohovky již silně pigmentovány a vaskularizovány. Vaskularizace a pigmentace postupně zachvacují celou rohovku. Jaká je prognóza? V případě postižení mladších zvířat (mezi 1. až 2. rokem života) lze očekávat výskyt závažnějších lézí. Pannus je charakterizován výskytem většího mno
V naší poradně s názvem NEMOC KRÁLÍČKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Dáša.
Dobrý den,prosím o radu.Mám králíčka beránka 7let a poprvé se u něj objevila nemoc u oka až k čumáčku proužek holé kůže,nevím co to je a jestli by pomohla nějaká mastička,jinak je čilý a v pohodě,strašně přítulný,děkuji za odpověd :-)
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Nejspíše jde o podkožní střečkovitost. To je parazitární onemocnění zvířat způsobené larvami much – čeledi střečkovitých, lidově zvaných střečci, patřících mezi dvoukřídlý hmyz. Zatímco onemocnění vyvolávají larvy, dospělé mouchy jsou neškodné, mají zakrnělé ústní ústrojí, které jim dovoluje jen sání rostlinných šťáv, a brzy hynou. Nejlepší bude, když králíčka necháte vyšetřit veterinářem, protože střečkovitost se bude rozšiřovat a králíček bude trpět až tak, že se dostane do šoku, při kterém může i zahynout.
Slinivku břišní dělíme z funkčního hlediska na dvě části, tedy na takzvanou endokrinní (produkuje inzulin) a exokrinní (produkuje břišní šťávy).
Mezi nejčastější onemocnění slinivky břišní patří záněty a méně častá sekreční nedostatečnost slinivky břišní, označovaná zkratkou EPI (exokrinní pankreatická insuficience). V minulosti bylo toto onemocnění diagnostikováno prakticky jen u německých ovčáků a jejich kříženců a případně kolií, u nichž byl již v minulosti prokázán dědičný sklon k onemocnění slinivky břišní (autosomálně recesivní typ dědičnosti). V posledních deseti letech se paleta postižených plemen postupně rozšířila nejdříve na ostatní větší plemena. Dnes je tak obtížné označit některé plemeno za odolnější. Mezi pacienty jsou i „voříšci“, i když stále převažují němečtí ovčáci.
Slinivka břišní neboli pankreas je nevelká protáhlá žláza uložená za žaludkem podél prvního úseku tenkého střeva – dvanáctníku. Toto umístění je důležité proto, že žláza vyrábí „trávicí šťávu“, která vytéká do dvanáctníku a má nezastupitelnou úlohu při trávení bílkovin, tuků i škrobů. Pří jejím nedostatku nemůže tělo využít přijatou potravu, která tak vychází nestrávená se stolicí. Pes vlastně strádá hladem přesto, že přijímá většinou více potravy, než bývá obvyklé. Skutečnost, že pes neprospívá či hubne i při zvýšené žravosti a mívá i nekvalitní srst či nemocnou kůži, bývá také jedním z nejčastějších důvodů první návštěvy veterinární ordinace. V pokročilejších případech se přidávají kašovitá objemná šedožlutá stolice až přechodné vodnaté průjmy, plynatost, občasné zvracení, zvrácené chutě (požírání trusu) nebo stavy nechutenství, skleslosti až apatie a nechutí k pohybu. Takové problémy již obvykle signalizují zjitřené onemocnění slinivky břišní. Nejvážnější situace se vyznačuje záchvatovými stavy, nezřídka zaměňovanými s padoucnicí (epilepsií), nebo prudkou otravou. Pes často projevuje bolestivost při zvednutí pod bříškem za hrudní kostí nebo ulevuje bolesti v „prosebné“ pozici s předníma nohama nataženýma dopředu, hrudí na podlaze a zadníma nohama postavenýma. V nejtěžším záchvatu leží bezvládně na boku a nereaguje, poněvadž se nachází ve stavu šoku, který může skončit i celkovým selháním krevního oběhu a uhynutím. Naštěstí u psů, na rozdíl od lidí, bývají tyto stavy vzácnější a nekončí tak často smrtí.
Popsané příznaky jsou souhrnem pozorování mnoha případů s velmi variabilním výskytem a spíše při vleklém onemocnění slinivky břišní. Hlavní nepříjemnou vlastností je nevypočitatelnost jak dalšího průběhu, tak závažnosti onemocnění. Pro veterináře je proto odpověď na otázku o vyhlídkách nemocného psa do budoucna velmi obtížná. Velmi
Ve svém příspěvku CO NESMÍ PES KTERÝ MÁ NEMOCNÉ JÁTRA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Monika.
Dobrý den, chtěla jsem se zeptat jaké granule jsou ideální na podporu jater do dnešní doby jsem krmila psa granulemi značky Orijen, které psovi velmi chutnají nikde jsem se nedočetla jestli vadí psům větší podíl masa, který granule mají. Mám psa 7 let malý knírač a má lehce zvýšené jaterní testy co by jste mi doporučili děkuji Moravcová.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Henrieta.
Dobry den,jdu poprosit o radu. Mam stareho pejska,ma onemocneni jater i srdicka. Na jatra by mela pravidelne jest a nemit hlad,ale pak pribira a to je zase zatez na srdce. Ona je navic hrozne zrava a kdyz ji dam urcenou vahu granuli,je stale hladova. Vedel by mi nekdo poradit?
Přestože kožní postižení u psa může mít různé druhy původců (od virů přes bakterie až po alergické reakce), příznaky jsou vesměs shodné. Ať už se jedná o alergickou reakci, nebo vnější parazity, v naprosté většině se na kůži objeví vyrážka či jiné viditelné defekty, které lze identifikovat pouhým okem. Místa, která jsou na psím těle postižena, psa svědí, což vyvolá logickou reakci: škrábání, kousání či lízání. Ovšem tato reakce v pozdějším stadiu onemocnění může vyvolat další problémy, jako jsou otevřené rány, do kterých se snadno dostane infekce, a namísto pouhé alergické reakce můžete mít se svým psem zaděláno na větší problémy. Proto je důležité se při prvních příznacích kožního onemocnění vizuálně přesvědčit o rozšíření, následně situaci vyhodnotit a případně navštívit veterinárního lékaře. Pokud se například vyrážka vyskytuje jen na jednom místě o malém průměru, může se jednat o reakci na včelí bodnutí, případně také může být původcem i jiný hmyz či toxická látka, což v praxi nemusejí doprovázet další příznaky. Pokud se tedy jedná pouze o malý defekt psí srsti, respektive kůže, vyčkejte 24 hodin, jestliže se stav zhorší anebo pes stále věnuje pozornost danému místu na svém těle, vyhledejte lékařskou pomoc.
Zatím bylo objeveno více než 160 typů kožních chorob u psů, a tak nelze určit obecnou medikaci na tento typ onemocnění.
Kožní nemoci psů lze v zásadě rozdělit do dvou skupin, a to na vyléčitelné a nevyléčitelné. Mezi vyléčitelné patří alergie a všechny nemoci, které byly způsobeny vnějšími vlivy. Nevyléčitelná psí onemocnění kůže jsou způsobena hormony. Obvykle se jedná o hormony nadledvin anebo štítné žlázy. Mezi nejčastější typ hormonální dysbalance, která způsobuje u psů kožní vyrážky, patří hypotyreóza. V případě tohoto onemocnění jsou na vině folikulární buňky štítné žlázy, přičemž dochází k nízké produkci tyroxinu (růstový hormon), popřípadě jiného hormonu štítné žlázy. Při velmi nízké produkci tyroxinu dochází nejen u lidí, ale i u psů ke kretenismu, nízkému vzrůstu či k sexuálním poruchám. Při této diagnóze naštěstí existuje léčba, tím je podání medikamentu Euthyroxu, což je de facto uměle syntetizovaný tyroxin.
Mezi další nevyléčitelná onemocnění se řadí alergie, které se mohou časem vytratit. U alergií obecně nemá smysl psovi podávat léky, obvykle stačí změnit značku psího krmiva.
Mezi původce kožních onemocnění psů patří alergie, infekce, folikulitida, impetigo, seborea, trichofycie, alopecie, roztoči, blechy, klíšťata, granuloma, nádory, dermatitida a lupus.
Stav akné může zhoršit nejen činnost bakterií a kvasinek, ale také přítomnost roztoče. Pouhým okem neviditelný roztoč Demodex canis (trudn
V naší poradně s názvem BRADAVICE U PSA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Josef Mičan.
Máme Německého trpasličího pinče. Udělaly se mu tři bradavičky (světlé) na čenichu! Výskyt bradavic se objevil asi před deseti dny! Veterinář nám dal Interferon na potírání postiženého místa. Jak dlouho potírat? Díky za odpověď! Josef Mičan, Plzeň
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Interferon alfa-2b je imunomodulátor a antivirotikum používané k léčbě virového onemocnění u psů, papilomatózy (bradavičky). Tento lék je v léčbě zvířat experimentální a vědecké studie jsou omezené, pokud jde o jeho účinnost a další faktory.
Jeho použití u psů k léčbě virových onemocnění je tak zvaně „off label“ nebo „extra-label“. Mnoho léků je běžně předepisováno pro off-label použití ve veterinární medicíně. V těchto případech se velmi pečlivě řiďte pokyny a upozorněními svého veterinárního lékaře, protože jeho pokyny se mohou výrazně lišit od pokynů na štítku nebo obvyklého užívání. Kontaktujte proto svého veterináře a zeptejte se ho na způsob a délku léčby.
Interferon alfa se totiž podává ústy ve formě tekutiny. Může být také podán injekcí v nemocničním prostředí. Měl by být podáván bez jídla; pokud však dojde ke zvracení při dávkování nalačno, podávejte budoucí dávky s jídlem. Tekutou formu pečlivě odměřte a kapalinu silně neprotřepávejte, pokud není uvedeno jinak. Dejte tento lék přímo do úst nebo do tváře; nemíchejte do krmiva vašeho domácího mazlíčka.
U tohoto léku může trvat až několik týdnů, než jsou zřejmé plné účinky, ale postupné zlepšení je obvykle patrné po několika dnech.
Toto kočičí plemeno nebývá nijak extrémně náchylné k žádným nemocem. I přesto se stejně jako u jiných koček (a zvířat) i u nich mohou objevit různé geneticky podmíněné nemoci. Patří sem například:
Hypertrofická kardiomyopatie
Nemoc známá také pod zkratkou HCM. Jedná se o onemocnění srdce, při němž dochází ke změně velikosti srdeční komory (srdeční svaloviny zbytní), současně se zvětšují i srdeční síně, což má vliv na srdeční rytmus, dynamiku tlučení srdce a celkový vliv na funkci srdce. Nejčastěji postihuje levou stranu srdce. Toto onemocnění nepostihuje jen kočky, může se objevit i u lidí, výjimečně i u psů a dokonce i prasat. Jak onemocnění vzniká, nebylo dlouho jasné, (studie v USA i v Evropě gen zodpovědný za toto onemocnění objevily). Veterináři znali jen důsledky tohoto onemocnění, HCM může u kočky způsobit selhání oběhové soustavy, vznik krevních sraženin i náhlé srdeční selhání.
Nejčastěji HCM postihuje kočky zhruba ve věku 1 – 5 let. V některých případech se objevuje i u starších koček, ale to je obvykle důsledek stáří.
Polycistické onemocnění ledvin
Onemocnění známé také jako zkratka PKD. Jedná se o dědičné onemocnění, které nepostihuje jen kočky, ale i lidi i jiná zvířata. Pokud onemocnění je u jednoho kočičího rodiče, tak je u koťat 50 % předpoklad, že bude nemocné. Je to chronické onemocnění, které není možné vyléčit. I přesto toto onemocnění neznamená vždy smrt zvířete, vždy záleží na tom, jak je moc onemocnění vážné. Pokud je podezření na toto onemocnění, je možné kotě vyšetřit již v sedmi týdnech, ale vyšetření nemusí být přesné, protože ledviny koťátka jsou velmi malé. Mnohem přesnější vyšetření je možné v deseti měsících věku zvířete. K vyšetření se využívá genetický test vycházející z krve nebo stěrů ze sliznice dutiny ústní.
Nemoc se projevuje vznikem cysty v ledvinách, cysty jsou plné tekutiny. Pokud se nemoc u kočky diagnostikuje, je důležité stav kočky neustále sledovat, ale neznamená to, že kočce hrozí bezprostřední nebezpečí. Sledovat stav se musí hlavně proto, aby se předešlo bakteriální infekci, která by nemoc mohla provázet a mohla by vyvolat i otravu krve.
U koček, které neprojdou diagnostikou v mládí, se obvykle nemoc projeví zvětšením břicha kočky a selháním ledvin. V počáteční fázi se nemoc nijak neprojevuje, dokonce ani nepůsobí žádnou bolest, zvětšování cyst v ledvinách je tedy nenápadné. Počet cyst v ledvinách může být klidně i několik desítek (i 200), cysty se mohou lišitt tvarem i velikostí (mohou měřit až 2 cm). Cysty se mohou dokonce rozšířit i do jater. Přítomnost cyst v ledvinách kočky se obvykle projeví mezi 3. – 7. rokem
V naší poradně s názvem LARVY VYŽRALY PSOVI KUS HLAVY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Viktor.
Máme doma staršího bobtaila a zjistil jsem u něho nějaké larvy v kůži na hlavě, kde se mu vytvořila lysina a vypadá to, jako by mu ty larvy vyžraly kus hlavy. Co s tím mám dělat?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Larvy obvykle pocházejí od much a na psa se nejčastěji přenesou z nějaké mršiny, ve které se vyválí. Někdy se ale také stává, že pes může mít pod srstí skryté kožní onemocnění, které vylučuje látky jenž vábí mouchy a ty pak kladou vajíčka přímo na tuto oblast. Nejlepší pomoc je ostříhat celou oblast na krátko, aby se odkryla postižená kůže a pomocí rozprašovače aplikovat roztok Neostomozanu podle přiloženého návodu (pozor na oči a čenich). Pokud je kůže hodně porušena a je vidět živá tkáň, tak bude nejspíše nutné použít speciální krytí a zahájit vhodnou léčbu. S tím vám již bude muset pomoci veterinář.
Atopická dermatitida je chronická svědivost a morfologie kožních změn typicky umístěná v oblasti natahovačů a ohybačů končetin. Reakce na kožní test u tohoto onemocnění je okamžitá. U psa lze při této dermatitidě pozorovat změny buněčně zprostředkované imunity. Navíc jsou u něj zvýšeny sérové koncentrace pro alergii specifických IgE a některých typů IgG (imunoglobulinů). U přecitlivělosti na bleší pokousání není imunologické zázemí tak detailně známé.
Atopie je druhá nejčastější alergická kožní choroba u psů. Výskyt tohoto onemocnění ve psí populaci není přesně znám, ale odhaduje se v rozmezí 3–15 %. Atopické onemocnění se může objevit u jakéhokoli plemene i jakéhokoli jedince.
Detailní anamnéza je jediným a nejdůležitějším faktorem v diagnostice a léčbě atopie. Poskytuje zásadní informace o tom, zda jsou symptomy pacienta alergického původu, a pokud ano, co může být vyvolávajícím alergenem. Trvání problému, věk při nástupu problému, průběh onemocnění, jeho sezónnost, informace o sourozencích, vzhled a šíření příznaků a reakce pacienta na provedenou léčbu jsou důležité body, které veterinář zjišťuje při rozhovoru s majitelem zvířete. Dotazy by se měly zaměřit také na přítomnost jiných zvířat, dietetický režim, venkovní i domácí životní prostředí, místo ke spánku, prevenci zevních parazitů a rovněž na předešlé léčby a jejich účinnost.
U 70 % psů jsou první příznaky pozorovány před dosažením tří let věku. Přecitlivělost na bleší pokousání je nejčastějším alergickým onemocněním u psů. Přestože nástup onemocnění může být pozorován v jakémkoliv věku, nejčastěji se první příznaky objevují mezi 1. a 3. rokem. Bylo prokázáno, že u jedinců trvale zablešených již od raného věku je reakce na bleší pokousání pozdější a že v některých případech jsou projevy alergie méně závažné.
Psům s pruritem alergického původu je vždy přisuzována atopická dermatitis, jestliže dochází k rozlízání končetin a oděrkám na nose a hlavě. Pokud není pozorován vznik prvotních kožních příznaků, může to být způsobeno tím, že jsou kožní změny sekundárně vzniklé rozškrábáním v důsledku svědivosti. Vznik povrchového hnisavého zánětu kůže a kvasinkových infekcí je prokazatelně vyšší u psů s rychlou reakcí na kožní test než u psů s klinickými příznaky a negativním kožním testem. Až 80 % atopiků trpí zánětem zevního zvukovodu a u 45 % psů je to prvotní problém, kvůli kterému jsou přivedeni k ošetření.
Za základní příznaky se v současnosti považují svědivost zahrnující tvářovou oblast a končetiny, podráždění kůže v oblasti ohybačů, chronická či chronicky se opakující dermatitida, indi
Degenerativní onemocnění a dystrofické keratopatie
Korneální degenerace jsou změny spojené s depozity tuků, vápníku, či jejich kombinace v rohovkových lézích. Změny jsou značně variabilní, centrální, dobře ohraničené, bílé, šedobílé či krystalické. Doprovodným znakem může být zánět, vaskularizace a pigmentace.
Lipidová degenerace
Vyskytuje se buď na jednom, nebo na obou očích, často následuje po zhojeném rohovkovém vředu. Méně často může být spojená s metabolickými onemocněními, jako jsou hypercholesterolémie a hyperlipémie. Postižené oči jsou obvykle bez klinických příznaků, pouze na rohovce je zřetelná opacita ve formě "drobných jehliček" (ohraničený zákal rohovky). Při výskytu tohoto onemocnění je vhodné provést vyšetření krve na činnost štítné žlázy, která může být snížená, popřípadě vyšetření lipidového profilu pacienta (zvýšená hladina cholesterolu v krvi). Protože nedochází k ovlivnění zraku pacienta, onemocnění se neléčí. Je možné provést odstranění povrchových vrstev rohovky, během několika týdnů však dochází k opětovnému výskytu opacity na témže místě. Pokud je u pacienta diagnostikována snížená činnost štítné žlázy, je možné onemocnění ovlivnit medikamentózně.
Kalciová degenerace
Onemocnění může být spojeno s výskytem celkové hyperkalcémie, hypervitaminózy D, chronické urémie (přítomné při chronickém selhání ledvin) a chronické uveitidě (zánět duhovky). U psů je nejběžnější příčinou chronické zánětlivé onemocnění rohovky s přítomností vředu. Ve středu rohovky se vyskytuje povrchové šedobílé zakalení rohovky. Terapie může být chirurgická, popřípadě lokální. Opětovný výskyt po chirurgické terapii je však častý.
Cirkumskriptní sekvestrace rohovky koček
(latinsky keratitis nigrum) je fokální degenerativní onemocnění rohovky kočky neznámé etiologie, které bylo popsáno poprvé v roce 1960. Za možnou příčinu se považuje například u perských koček postižení primární rohovky s nedostatečnou distribucí slz po bulbu. Jako další možné příčiny se uvádějí virové infekce rohovky (herpesvirus felis) a virózy se vztahem k respiračnímu systému, KCS, entropium, trauma nebo reakce rohovky na cizí těleso. Plemenná predispozice je u kočky perské, siamské, himálajské, barmské i evropské (domácí) krátkosrsté kočky. Dědičný přenos je považován za možný například u skvrnitých koček.
Většina případů onemocnění byla zjištěna mezi 2. až 7. rokem života pacienta. Charakteristickým nálezem je jednostranná černá nebo hnědočervená oválná až kruhová skvrna centrálně či paracentrálně uložená s lehkým vyvýšením rohovkového epitelu, doprovázená různým stupněm konjunktivity, edému a vaskularizace rohovky. Při následném porušení celistvosti epitelu rohovky pozorujeme fotofobii s výraznou
Rohovka tvoří 20–25 % povrchu oční koule. Je zvlhčována slzným filmem a je složena z několika vrstev. Zdravá rohovka je průhledná, bez přítomnosti cévního zásobení. Nejčastějším onemocněním je keratoconjunctivitis sicca – suché oko (KCS).
Keratoconjunctivitis sicca neboli suché oko je možné definovat jako sníženou produkci slzného filmu. Rohovka a spojivka ztrácejí svou normální lesklost a stávají se matnými. Spojivka je nateklá a překrvená, rozvíjí se hlenohnisavý výtok. Na rohovce se objevují cévy a dochází k ukládání pigmentu. KCS se diagnostikuje pomocí testu měření slz, který je v pozitivním případě buď velmi nízký, nebo nulový.
Terapie je zpočátku konzervativní, kdy se do spojivkového vaku aplikují dvakrát denně cyklosporinové kapky, které aktivují činnost slzných žláz. Pokud je tato terapie neúčinná, je možné přistoupit k terapii chirurgické, kdy se do spojivkového vaku zavede vývod slinné žlázy.
Panus (chronický povrchový zánět rohovky) je onemocnění, které se vyskytuje převážně u německých a belgických ovčáků a jejich kříženců. Další plemena s dispozicí k tomuto onemocnění jsou jezevčík, pudl, greyhound a sibiřský husky. Příčina onemocnění není zatím zcela objasněna, předpokládá se rodinná a plemenná predispozice. Dědičnost onemocnění se však jeví jako velmi nízká. Mezi další faktory onemocnění patří i autoimunitní reakce, kdy vzniká přecitlivělost na bílkoviny rohovky. Mezi nespecifické faktory, které podporují vznik onemocnění, se řadí i UV záření a nadmořská výška.
Onemocnění se většinou projevuje u psů v rozmezí 3–5 let, občas i později. Ve většině případů jsou postiženy obě oči. Rozlišují se dvě formy onemocnění – u mladších psů je panus charakterizován výskytem velkého množství cév a granulační tkáně s velmi rychlým rozvojem. U starších psů se většinou diagnostikuje hlavně velké množství pigmentu v rohovce. Nástup i průběh jsou pomalejší. Onemocnění není bolestivé a není spojené s výtokem z oka.
Onemocnění nelze vyléčit, lze jen ovlivňovat a kontrolovat jeho průběh. Terapie je doživotní a spočívá v přechodné aplikaci kortikosteroidů ve formě masti nebo kapek a v aplikaci cyklosporinu A (opět ve formě kapek nebo masti). Pokud majitel ošetřuje oči pravidelně, nedochází obvykle k výraznému zhoršení. Při výrazné pigmentaci, která může postihnout téměř celou plochu rohovky, a pokud pejsek nereaguje na lokální terapii, je možné chirurgicky odstranit povrchovou vrstvu rohovky (lamelární keratektomie).
Povrchová pigmentózní keratitida neboli zánět rohovky je onemocnění, které se vyskytuje zejména u pekinézů, shi-tzu, bostonských teriérů, francouzských buldočků a ostatních
Hned na úvod je třeba podotknout, že by čistokrevná koťata s průkazem původu z chovatelských stanic měla být odchovávána na zdravých rodičích a vyšetřena. V dnešní době je však chovatelů koček tolik a je tak velká poptávka po tomto oblíbeném plemeni, že mnozí genetické testování neprovádějí.
Mezi nejčastější genetické nemoci patří:
Polycystické onemocnění ledvin: Dědičné onemocnění, které se často vyskytuje u oblíbených plemen koček, nejčastěji u koček exotických a perských. Onemocnění se projevuje až po určité době, kdy jsou ledviny vyplněny cystami, jež brání jejich správné funkci. Jedná se o nevyléčitelné chronické onemocnění, které lze diagnostikovat pomocí USG (sonografické vyšetření) ve věku kolem 8–12 měsíců, kdy jsou cysty již detekovatelné, nebo pomocí genetických testů, jež potvrzují gen PKD1 zejména u koček perských, exotických a jejich kříženců. Pro ostatní plemena nemá tento test vypovídací hodnotu. Onemocnění se dědí, v populaci se vyskytují nosiči alely autozomálně dominantní, kteří nevykazují onemocnění, ale přenášejí ho. Jestliže se zkříží takovíto dva jedinci, jejich potomci budou 1 : 1 nosiči a nemocní. Choroba se projevuje selháním ledvin, anorexií, apatií, nechutenstvím, hubnutím, uremickým zápachem, zhoršenou kvalitou srsti, nadměrným pitím a močením. Nejčastěji se projevuje kolem sedmého roku života.
Deficit pyruvátkinázy: Onemocnění způsobené deficitem enzymu pyruvátkinázy, jež je autozomálně recesivně dědičné, což znamená, že příznaky nemoci mají pouze jedinci, kteří zdědí po obou svých rodičích zmutovaný gen (to odpovídá cca 25 % vrhu). Jedná se o hemolytické onemocnění, jež se vyznačuje sníženou životností erytrocytů (červených krvinek). Projevuje se únavou, anémií, hubnutím a zvětšováním břicha. Screeningový test na deficit pyruvátkinázy se doporučuje provádět především u chovných koček plemen se zvýšeným výskytem takto zmutovaného genu (sem patří i kočka mývalí).
Hypertrofická kardiomyopatie (HCM – hypertrophic cardiomyopathy): Onemocnění, jež postihuje jak zvířata, tak lidi. Projevuje se v různém věku jako důsledek srdečního přetížení způsobeného hypertrofovaným (zvětšeným) srdcem. Jedná se o zvětšení srdečního svalu, nejčastěji levé komory. Plemenné predispozice k dané chorobě mají mainské mývalí kočky, britské kočky, norské lesní kočky, ragdollové a další. Odhaduje se, že v populaci koček je až 20 % nemocných. Nemoc postihuje nejčastěji kocoury ve věku okolo 6 let, výjimkou ale nejsou ani koťata stará 6 měsíců. K projevům se řadí šelesty na srdci, zadýchávání, kašel a cyanóza sliznic. HCM vzniká také jako následek jiných onemocnění, například vysokého krevního tlaku nebo zvýšené činnosti štítné žlázy, a
Psí vyrážku způsobují nejčastěji roztoče (Demodex, Sarcoptes, Otodectes), kopřivka, virózy, bakterie a plísně.
Otodectes – roztoč ušní
Je jediný druh roztočů, který je viditelný pouhým okem. Můžete jej spatřit, i když jen zřídka, jak se pohybuje na ušním mazu ve zvukovodu.
Roztoč žije na povrchu kůže v zevním zvukovodu a živí se tkáňovým mokem. Způsobuje zánět zevního zvukovodu doprovázený výrazným svěděním. Napadený zvukovod bývá zaplněn tmavě hnědým mazem, ucho je bolestivé a svědí.
Zánět se může rozšířit i na krk a dále na záda a ocas. Tento parazit se může přenášet i na člověka. Následkem kontaktu s nemocným zvířetem se může přechodně vyvinout zánět kůže ve formě pupínků, které spontánně vymizí po vyléčení zvířete.
Na ochranu psů proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou k dostání v podobě spreje, obojku, šamponu nebo ve formě spot on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
Demodex – trudník
Většina psů je nositelem těchto parazitů, které nepůsobí obyčejně žádné problémy, ale dráždí mladé psy, jejichž přirozený obranný systém není ještě plně rozvinut. Vyvolávají tak vznik lupínků a zánět kůže na hlavě a na plecích štěňat. Tyto části těla pak trpí zánětem zvaným mladická pyometra.
Příznakem výskytu trudníku je typický zápach po myších, vypadávání srsti a odlupování mastné kůže.
Onemocnění zpravidla probíhá ve formě šupinaté nebo pupenečkovité. Při šupinaté formě jsou charakteristickým příznakem drobné, různě velké okrsky s prořídlou srstí na kůži hlavy (okolí očí, na čele, na pyscích, na nose), případně i dalších místech těla. Řídnutí srsti se může stupňovat, až se vytvoří lysá místa s šedavě zbarvenou až zarudlou kůží. V případě pupenečkovité formy je možné v místě vylysání pozorovat dobře hmatné uzlíky, které mnohdy hnisají, zduří a praskají. Pak lze nalézt na postižených místech strupy zaschlé krve a hnisu. Lokalizovaná forma se vyskytuje hlavně u štěňat na hřbetě nosu, na čele a kolem očí. Postižená ložiska jsou holá, zarudlá a vyskytuje se zde zvýšená tvorba šupin. Generalizovaná (celková) forma onemocnění se může vyskytovat v jakémkoli věku a kdekoliv na těle. Nedoléčená generalizovaná demodikóza často přechází v úporný zánět meziprstí.
Pokud léčení nebylo zahájeno do 24 hodin od začátku onemocnění, může nastat opravdové soužení. Veterinář obvykle předepisuje různé léky a antibiotika pro zmírnění příznaků; speciálními šampony se dá odstranit mastnota srsti i charakteristický zápach.
Sarcoptes – zákožka svrabová
Tento parazit bývá označován univerzálním názvem jako svrab a
Loupání varlat může způsobovat kožní problémy u psů nebo kožní nemoci psů. Jednou z možností je, že došlo k nějakému traumatu nebo jinému podráždění oblasti varlat. To může způsobit otoky a bolest a je to v podstatě přirozená reakce psa, který se začne lízat v oblasti, která je podrážděná. Ale toto lízání jen dráždí kůži dále, takže si pes způsobí kožní infekci, která může následně způsobovat mokvání nebo vytváření šupinaté struktury. Kůže poškozená v důsledku infekce nebo zánětu se po několika dnech přirozeně odlupuje. Vnější vrstva se odtrhne, když je natáhnutá a poškozená, takže to může být to, co vidíte – odlupování v důsledku zánětu nebo infekce. Tato infekce může být zatím jen povrchní.
Loupání kůže na varlatech může být způsobeno také infekcí parazity nebo plísněmi. Paraziti mohou být na toto místo zavlečeni při venčení. Tyto infekce způsobují psovi svědění a to ho nutí si varlata stále lízat, ty pak mokvají a dochází k rozšiřování infekce.
Mezi možné příčiny loupání varlat může patřit i napadení trudníkem. Většina psů je nositelem těchto parazitů, kteří nepůsobí obyčejně žádné problémy, ale dráždí mladé psy, jejichž přirozený obranný systém není ještě plně rozvinutý. Vyvolávají tak vznik lupínků a zánět kůže na hlavě a na plecích štěňat, ve výjimečných případech se mohou vyskytnout i na varlatech. Tyto části těla pak trpí zánětem zvaným mladická pyometra. Příznakem výskytu trudníku je typický zápach po myších, vypadávání srsti a odlupování mastné kůže. Onemocnění zpravidla probíhá ve formě šupinaté nebo pupenečkovité. Při šupinaté formě jsou charakteristickým příznakem drobné, různě velké okrsky s prořídlou srstí na kůži hlavy (okolí očí, na čele, na pyscích, na nose), případně i dalších místech těla. Řídnutí srsti se může stupňovat, až se vytvoří lysá místa s šedavě zbarvenou až zarudlou kůží. V případě pupenečkovité formy je možné v místě vylysání pozorovat dobře hmatné uzlíky, které mnohdy hnisají, zduří a praskají. Pak lze nalézt na postižených místech strupy zaschlé krve a hnisu. Postižená ložiska jsou holá, zarudlá a vyskytuje se zde zvýšená tvorba šupin. Generalizovaná (celková) forma onemocnění se může vyskytovat v jakémkoli věku a kdekoliv na těle. Nedoléčená generalizovaná demodikóza často přechází v úporný zánět meziprstí. Pokud léčení nebylo zahájeno do 24 hodin od začátku onemocnění, může nastat opravdové soužení. Veterinář obvykle předepisuje různé léky a antibiotika pro zmírnění příznaků; speciálními šampony se dá odstranit mastnota srsti i charakteristický zápach.
Na šourku u psů se objevuje i dermatitida, která vyvolává podráždění a nutí psa ke škrábání. Důsledkem škrábání je dal
Diagnostika onemocnění je pro veterinárního lékaře ve většině případů jednoduchá. Je ovšem třeba odebrat skalpelem vzorek z postižené kůže (hluboký kožní seškrab až na mírně krvácející spodinu) a provést mikroskopické vyšetření. Pokud se vzorek odebere alespoň ze tří míst, neměl by být problém parazita zachytit.
Terapie onemocnění se diametrálně liší podle toho, zda se jedná o demodikózu u mladého jedince do 1,5 roku (juvenilní forma), nebo u dospělého psa. Juvenilní forma (je-li lokalizovaná) ve většině případů odezní spontánně i bez terapie. Demodikóza u zvířat dospělých vyžaduje léčbu vždy. Prvním krokem by mělo být dostatečné ostříhání zvířete a odstranění šupinek speciálním šampónem (obsahuje 2,5% benzoylperoxid, který pomáhá vypláchnout chlupové váčky). Po ošetření šampónem je nutné aplikovat amitraz (účinná látka proti vlastnímu trudníkovi) ve formě koupele v ředění 1 : 100. Nejčastěji používaný preparát je Ectodex. Při koupeli je důležité zabránit tomu, aby se amitraz dostal do očí, z tohoto důvodu je dobré před koupelí aplikovat do spojivkového vaku ochrannou oční mast. Také je třeba při koupeli a po koupeli dostatečně větrat a vlastní koupel provádět v rukavicích. Koupele v amitrazu provádíme zpravidla 2x týdně po dobu několik týdnů (cca 6–8 týdnů), a to tak dlouho, dokud není při kontrole u veterinárního lékaře negativní výsledek kožního seškrabu. Poté, co je kožní seškrab negativní, se doporučuje ještě 1 až 2 týdny v koupeli pokračovat. Ectodex (amitraz) by neměl být nikdy použit u čivav, neboť může být toxický. Další, ale výrazně dražší možností je použití milbemycinoximu (Interceptor). Levnější variantou je použití avermectinu (Dectomax, Ivomec) podáváním roztoku do tlamy psa opět po dobu několika týdnů, ale lze ho použít pouze u některých plemen psů (nikdy ne u kolií a jejich kříženců).
Jako doplňková léčba se někdy doporučuje i podávání vitamínu E (200 mg 1x až 2x denně) v kapslích. Je-li přítomna sekundární bakteriální infekce kůže, je nutná i celková léčba antibiotiky, cca 4–8 týdnů (podle hloubky a závažnosti přítomného zánětu kůže).
Prognóza onemocnění je velmi dobrá u lokalizované formy onemocnění ve štěněcím věku. Generalizovaná forma má lepší prognózu, vyskytne-li se opět ve věku do 1,5 roku života psa. U dospělého jedince je prognóza vždy méně dobrá až špatná a vždy hrozí poměrně velké riziko, že dojde k návratu onemocnění. Při výskytu trudníkovitosti psa v dospělosti je třeba pátrat i po jiných onemocněních, která mohou navozovat sníženou nebo neadekvátní funkci imunitního systému psa (onkologická onemocnění, některá hormonální onemocnění – nedostatečná funkce štítné žlázy).
U demodikózy je třeba se zaměřit zejména na prevenci. Zvířata, u kterých se demodikóza vyskytla v dospělosti, nepoužívat v chovu. Feny, u nichž se ve vrhu vyskytla štěňata s demodikózou, se doporučuje vyřadit z chovu, protože se u nich předpokládá přenos genetické dispozice. Dezinfekce prostředí není nutná, protože volně žijící trudníci rychle ztrácejí schopnost infikovat.
Jako parodontální označujeme tkáně obklopující zub a zajišťující jeho ukotvení v čelisti. Patří k nim dásně, spojovací epitel, zubní cement, závěsný vazivový aparát zubu. Onemocnění parodontálních tkání patří k nejčastějším onemocněním u malých zvířat vůbec. Statistiky uvádějí, že každý druhý pes je potenciálním stomatologickým pacientem. Onemocnění parodontálních tkání pak postihuje 100 % psů malých a trpasličích plemen, která mají k těmto onemocněním obecně větší předpoklady. Zánětlivá onemocnění parodontálních tkání způsobují výrazné lokální problémy, které se projevují jednak zápachem z dutiny ústní, postupnou destrukcí parodontálních tkání a uvolňováním zubů. U neřešených případů vede až k úplné ztrátě zubů. Mimo ztráty zubu může v důsledku onemocnění dojít k rozsáhlým lokálním infekcím v ústní dutině, tvorbě píštělí a frakturám (zlomeninám) čelistí.
Vedle těchto lokálních projevů má parodontitida významný dopad na organismus jako celek. Je nutno si uvědomit, že se jedná o infekční zánětlivý proces, na kterém se může podílet i více než 200 různých druhů mikroorganismů. Infikovaná plocha tkání může v pokročilých stadiích vývoje onemocnění přesáhnout 10 cm² (v závislosti na plemeni i více) a je přitom dobře ukryta před běžným vyšetřením. Zánětlivý proces dlouhodobě zatěžuje imunitní systém a může vyvolat jeho poruchy. Dále se následkem chronické parodontitidy prokazatelně rozvíjejí onemocnění srdce, ledvin a jater, především v důsledku dlouhodobé infekce u starších psů. Přitom původ těchto onemocnění nebývá v praxi primárně spojován s onemocněním dutiny ústní, chronickou parodontitidou.
Nejčastějším důvodem k návštěvě veterinární ordinace v souvislosti se zuby bývá zubní kámen. Jedná se o mineralizovaný plak (povlak zubu), který však není sám o sobě považován za onemocnění, ale spíše za kosmetickou vadu. Plak, bez ohledu na stupeň mineralizace, je však jednou z příčin rozvoje zánětu parodontálních tkání u psů. Podstatné pro rozvoj onemocnění jsou v tomto případě především bakterie obsažené v plaku a schopnost organismu si s těmito bakteriemi poradit. Odstranění plaku, tedy i zubního kamene, je součástí celkového ošetření, ale nikoli jeho jedinou podstatou.
Za aktivní péči lze označit dentální hygienu (čištění zubů) prováděnou aktivně majitelem psa. K tomuto účelu je vhodný měkký zubní kartáček, velikostí odpovídající psímu pacientovi, a speciální zubní pasta určená pro psy. Frekvence čištění zubů je velice individuální a závisí na rychlosti usazování plaku u konkrétního jedince. Obecně lze doporučit frekvenci čištění 2x týdně a častěji. Pro čištění zubů zvolíme vždy jedno konkrétní místo a jednu den
Při plánování cesty do jižní Evropy, Afriky, Jižní a Střední Ameriky a některých asijských končin je důležité být informován o parazitárním onemocnění Leishmanióze. Jedná se o zoonózu, riziko tedy platí jak pro lidi, tak pro domácí mazlíčky. Leishmanie jsou bičíkovci (jedna ze skupin prvoků), které přenáší tropičtí komárci rodu Phlebotomus a Lutzomia. V těle savců napadají krevní buňky monocyty, ve kterých se množí, až buňka postupně praskne a takto uvolnění paraziti pokračují v invazi do dalších buněk. Komár následně svým kousnutím nasaje infikovanou krev a šíří parazitózu dále.
U lidí se leishmanióza vyskytuje v kožní a systémové formě, u psů a koček jde vždy o systémové onemocnění. Zvířata hubnou, trpí horečkou, patrné je zvětšení mízních uzlin a kožní změny (typická je tvorba tzv. „brýlí“ okolo očí), hnisavé vředy na kůži, postupně dochází k průjmům a selhání ledvin. Onemocnění je závažné a velmi obtížně léčitelné, i po terapii (přípravky s antimonem) dochází k častým exacerbacím.
Prevencí jsou repelenty! Pro psy existují na trhu např. obojky, spreje, atd. s látkami namířenými přímo proti nebezpečným pakomárům. Toto onemocnění je velmi časté u toulavých psů např. v oblíbeném Řecku, Itálii, Španělsku a dalších zemích, proto zároveň předejděte šarvátkám Vašeho čtyřnohého kamaráda s např. řeckým psem. V ČR tito komárci nežijí, proto zde není nebezpečí šíření.
