Dilema, jestli si pořídit kočku nebo psa, řeší spousta rodin. Pokud by se členové rodiny rozhodli pořídit si kočku, nabízí se jim řada plemen. Jedním z nejoblíbenějších plemen je britská kočka, kterou si lidé vybírají pro její přítulnost a krásnou hebkou srst.
Druhy britských koček
Černá britská krátkosrstá kočka
Tato černá britská krátkosrstá kočka má celé tělo pokryté černou krátkou srstí bez barevných variet. Při narození koťat může být srst lehce zrzavá, to ale časem zmizí. Tato kočka by se neměla příliš slunit, pak by její srst mohla získat hnědou barvu. Postava kočky je podsaditá, britské kočky váží od 4 kg do 9 kg. Hlava je kulatá a široká. Nos je krátký a černý. Uši jsou malé a mírně zakulacené. Oči jsou velké a kulaté. Barva očí je žlutá až měděná. Povaha této kočky je velmi milá a přítulná. Černá britská krátkosrstá kočka je klasika a žádné variety se u ní nepřipouštějí.
Tento typ kočky má srst krátkou, hustou a čistě bílou bez odstínů žluté. Tělo je silné, robustní a tlapky mají růžovou barvu. Hlava je kulatá a široká. Nos je rovný a čenich má růžovou barvu. Oči jsou velké a kulaté. Obvyklá je u nich oranžová barva očí v různých odstínech. Přesto se u ní připouští varieta s modrýma očima či s nestejně zbarvenýma očima. Povaha této kočky je stejná jako u kočky černé britské krátkosrsté.
Srst této kočky je krátká, hustá a zároveň velmi jemná. Zbarvení srsti je jednobarevné a krémové. Tělo působí robustně a podsaditě. Tlapky mají růžovou barvu. Hlava je velká a kulatá s růžovým čenichem. Na svět se dívá velkýma, kulatýma očima, které mohou být oranžové až zlaté. U tohoto typu kočky se nepřipouštějí žádné variety. I tato kočka je oblíbená pro svoji povahu, protože je přítulná a přátelská.
Srst této kočky je krátká a hustá. Barva srsti je modrá v různých odstínech. Důležité je, aby odstín byl po celém těle totožný. Koťata mohou být tygrovaná, ale to obvykle brzy zmizí. Tělo je podsadité a tlapky jsou modré. Hlava je kulatá a stejně jako tlapky i čenich je modrý. Oči jsou velké a kulaté, jejich barva může být měděná nebo oranžová. Jedinou přípustnou varietou je již samostatné plemeno zvané chartreuxská kočka (podle místa vyšlechtění), která je o něco silnější a větší než britská kočka a barva srsti má šedivější nádech. Povaha kočky modré britské krátkosrsté je opět přítulná, tento typ ale bývá často rozmazlený.
Jedná se v podstatě o kombinaci dvou předcházejících typů. Srst této kočky je krátká a hustá bez tygrování. Obě barvy srsti nesmí tvořit žádné skvrny. Obvykle se jedná o světlé zbarvení. Zajímavé je, že světlejší chloupky jsou jemnější než ty modré.
Ve svém příspěvku KOŽNÍ PROBLÉM se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Sochorová Jana.
Dobrý den,prosila bych o radu,která se týká 10 leté NO.Stále se drbe a vykusuje. V oblasti třísel a paždí přední nohy se objevila jakoby opruzenina-zapařenina .Namazala jsem to rozt. betedine a zdálo se,že se to uklidnuje,ale pak jsem zjistila ,že tato místa úplně zčernala a pokračuje to dál ,když to nechám tak se to rozbolaví jako zapařenina .Tato fenka věčinu času je doma.Strava jsou granule a kapsičky.CHut k jídlu je normální.Prosím o radu Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel František Peršín.
MÁM MALTEZSKÉHO PINČE. KOLEM ZADEČKU M CHLUPY DO ČERVENA. POTŘEBOVAL JSEM ŘEŠIT SVŮJ KOŽNÍ PROBLÉM S DOPORUČENÍM NA ŘEP ÍKLÉKAŘSKÝ. POMOHLO A APLIKOVAL JSEM ODVAR NA VTÍRÁNÍ KOLEM ZADEČKU. JE TO SUPER. PAK I POD A KOLEM OČIČEK PO VÝTOCÍCH. VŠE ZABÍRÁ PRAKTIKUJI TÉMĚŘ DENNĚ. I U SEBE. VŠE BEZ PROBLÉMU
FANDA
Nemoci pohlavního ústrojí – hnisavý zánět dělohy, zánět předkožky
Nemoci pohybového ústrojí – záněty svalů, kloubů a šlach, dysplazie kyčelních kloubů, zlomeniny kloubů, zlomeniny kostí, křivice
Nemoci nervového ústrojí – zánět mozku a míchy, otřes a zhmoždění mozku a míchy
Nemoci očí – zánět spojivek, zánět víček, vchlípení a vychlípení víček, suchý zánět rohovky a spojivky, zákal rohovky, zákal čočky
Nemoci uší – onemocnění zevního zvukovodu, krevní výlev v ušním boltci
Onemocnění kůže – zánět kůže, kopřivka, svrab
Parazitární onemocnění psů – škrkavky, tasemnice, blechy, vši, všenky, klíšťata
Infekční nemoci jsou nemoci, jejichž původci jsou živé mikroorganismy (patogenní bakterie, houby, viry, rickettsie, chlamydie, protozoa) schopné pronikat do organismu zvířat, vyvolat onemocnění a dále se přenášet na zdravé jedince.
Přenos infekčních nemocí je realizován přímým nebo nepřímým (zprostředkovaným) vzájemným kontaktem nemocného zvířete se zdravým. Bránou vstupu původce onemocnění je kůže a viditelné sliznice očí, dýchací, trávicí a močopohlavní systém.
Při prvních příznacích infekčního onemocnění psa je nutné vždy co nejdříve vyhledat veterinárního lékaře, který zvíře odborně vyšetří a zahájí odpovídající léčbu. Infekční onemocnění ohrožuje nejen zdraví a život postiženého psa, ale i ostatní psy, se kterými přijde do kontaktu.
Invaze cizopasníků, jak vnějších, tak vnitřních, způsobují značné komplikace zdravotního stavu u všech věkových kategorií psů. U štěňat mohou způsobovat i přímé ztráty uhynutím, často významnou měrou zasahují skrytě do vývinu a růstu a disponují organismus pro celou řadu onemocnění.
V naší poradně s názvem DEMODEX U PSŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Hedvika Owczarzyova.
Dobry den.Chtela bych se zeptat zdaje mozne dostat roztoc demodex od psa na cloveka .Syn ma psa maleho teriera a ma priznaky demodexu na tvari nosu a ted uz i ve vlasech uz si s tim nevime rady .Byl u kozni lekarky ta mu neco dala nezlepsilo se to a rekla ze se budi v noci kdyz si ho predstavi s takovou vyrazkou .pak ho poslala do Ostravy na kozni tam si to ofotili a to je cele.Nevime si s tim rady nevite co by pomohlo ke zlepseni .Dekuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Roztoči Demodex se mohou pohybovat z hostitele na hostitele přichycením se k vlasovým folikulům (včetně očních řas) a mazovým žlázám. Vzhledem k tomu, že je nemožné vidět tyto organismy pouhým okem, neexistuje způsob, jak říct, že jste právě přijali nějaké nové hosty poté, co jste přišli do kontaktu s jinou nakaženou osobou nebo zvířetem.
Demodikózu lze diagnostikovat mikroskopickým vyšetřením kožních seškrabů nebo vyšetřením bioptického vzorku v laboratoři.
Demodex lze úspěšně a rychle vyléčit mastí Soolantra, která obsahuje kontaktní jed Ivermectin. Mast je k dostání v lékárně na lékařský předpis, který může napsat jakýkoli lékař.
V naší poradně s názvem STRUPY NA KŮŽI U KOČEK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Milan Karabčík.
Zdravím je zimní počasí a kočka se neustále drbe prohlédl jsem jí a nahmatal malé stroupky po celé délce hřbetu od hlavy až k ocasu jinde ne jsem z vesnice a kočka chodí denně ven chytá myši a samozřejmě přijde do styku i s jinýma kočkama . Divné je že nejde ani do svých oblíbených pelíšků.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Veterinář.
Kočičí miliární dermatitida, často nazývaná kočičí stupy, je běžné kožní onemocnění, které postihuje kočky všech věkových kategorií a plemen. Tento stav je charakterizován malými, vyvýšenými a krustovitými lézemi, které se obvykle nacházejí na hlavě, krku a zádech kočky. Tyto hrbolky na krku a zádech kočky mohou extrémně svědit, což způsobuje, že se kočka škrábe a kouše si postižená místa, což vede k dalšímu podráždění a potenciální sekundární infekci kůže. Miliární dermatitida u koček může být způsobena různými faktory, ale dva nejčastější jsou přecitlivělost na bleší kousnutí a alergie, a to i alergie na ostatní kočky. Zde můžete vidět, jak vypadá miliární dermatitida u koček: https://www.google.cz/image…
Léčba kočičí miliární dermatitidy začíná identifikací a řešením základní příčiny, jako jsou blechy, alergie nebo infekce. Váš veterinář může předepsat topické krémy nebo masti, perorální léky nebo doporučit hypoalergenní dietu, která pomůže zvládnout příznaky.
Při správné a trvalé léčbě může mnoho koček zaznamenat výrazné zlepšení svého stavu a vést pohodlný život.
Chcete-li pomoci vaší kočce s miliární dermatitidou, existují různé možnosti léčby.
Zde je to, co můžete udělat:
1. K hubení blech používejte přípravky proti blechám: Pokud jsou problémem blechy, je nezbytné zavést účinná opatření proti blechám.
2. Poraďte se se svým veterinárním lékařem o změně stravy: Pokud máte podezření na alergie na kočičí krmivo, může být doporučena hypoalergenní nebo nová proteinová dieta.
3. Aplikujte předepsanou kontaktní léčbu: Léčivé šampony, spreje nebo krémy mohou pomoci zmírnit svědění a zklidnit kočičí kůži.
4. Podávejte předepsané léky: Antihistaminika nebo kortikosteroidy mohou být použity ke snížení zánětu a zmírnění alergických reakcí u koček.
5. Léčba sekundárních infekcí: Antibiotika nebo antifungální léky mohou být předepsány, pokud se v důsledku poškrábání vyvinuly bakteriální nebo plísňové infekce.
Závěrem lze říci, že miliární dermatitida je běžné kožní onemocnění u koček, které může být způsobeno bleší alergickou dermatitidou, alergeny z prostředí, potravinovými alergiemi a folikulitidou. Ačkoli jsou příznaky u různých případů často podobné, je důležité rozpoznat příčinu miliární dermatitidy vaší kočky, abyste jim mohli poskytnout tu nejlepší možnou léčbu a péči. Promluvte si se svým veterinářem o potenciálních spouštěcích mechanismech miliární dermatitidy vaší kočky a o tom, co můžete udělat pro zmírnění jejích příznaků.
Kůže je bariérou ochraňující vnitřní prostředí organismu od vnějšího světa, zejména proti škodlivým chemikáliím a mikroorganismům. Srst psovi poskytuje tepelně izolační ochranu. V kůži jsou smyslové receptory reagující na změny vnější teploty. Při změnách teploty se chlupy napřimují nebo pokládají; srst tak pomáhá zvýšit nebo snížit ztráty tělesného tepla. Do chlupového váčku v kůži ústí mazová žláz, vylučující tukovou látku, která dává srsti lesk. Je voděodolná a chrání a zvláčňuje pokožku. Kůže nejen chrání organismus proti vnějšímu nebezpečí, ale ovlivňuje také reakci imunitního systému v případě poranění.
Kůže se skládá ze dvou vrstev. Povrchová vrstva (pokožka, epidermis) není příliš silná a průběžným odlupováním odumřelých buněk si udržuje svou ochrannou funkci. Pod pokožkou je silná, elastická a pevná škára (dermis), která zajišťuje krevní zásobení a inervaci pokožkových buněk. Ve škáře se nacházejí kožní žlázy, chlupové váčky (folikuly), cévy a smyslové receptory, které umožňují vnímat hmat, bolest, tlak i teplotu.
Chlupy psa rostou periodicky. První, aktivní fáze růstu je následována přechodnou a poté odpočinkovou fází. Jakmile vyroste nový chlup, starý vypadne; tento proces se nazývá línání. Růstový cyklus srsti je ovlivněn mnoha faktory, například změnou vnější teploty, zvyšováním či snižováním fotoperiody, hormony, výživou, stresem a genetickými vlivy. Chlupy se obměňují především na jaře, kdy líná zimní srst, a znovu na podzim, kdy je krátký letní kožich nahrazován delším a hustším zimním. Změny v produkci hormonů hypofýzy, štítné žlázy, nadledvin a pohlavních žláz dramaticky ovlivňují strukturu a hustotu srsti. Samčí hormony stimulují růst, zatímco samičí mají opačný efekt.
Srst psa je mnohem variabilnější než u jiných domácích zvířat, neboť z jednotlivých chlupových váčků může vyrůstat více chlupů odlišné struktury. Silné primární chlupy, nazývané pesíky, mohou být obklopeny menšími, jemnějšími chlupy, takzvanou podsadou.
Srst a pokožka psa potřebují pravidelné čištění a kartáčování, příležitostné stříhání či úpravu srsti (trimování). Pravidelné kartáčování udržuje srst ve výborném stavu a prokrví pokožku. Máte také příležitost všimnout si čehokoli neobvyklého, co může znamenat zdravotní problém. Menším a starším psům musíte pravidelně stříhat drápy a psům jakéhokoli věku prospívá péče o zuby, uši a oči. Psí srst se čistí samovolně, ale většině psů prospěje občasná koupel. Dlouhosrstá plemena vyžadují častější pozornost.
Hladká srst, například u boxera, je na údržbu velmi jednoduchá. Jednou nebo dvakrát týdně mu gumovým kartáčem nebo speciální psí rukavicí přejeďte proti srsti, abyste odstranili lupy, špínu a uvolněné chlupy.
V naší poradně s názvem KRÁLÍK DOMÁCÍ A JEHO NEMOCI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petr Svoboda.
Dotaz:
Pokud má králík ušní svrab (prašivinu), je možné bez obav jeho maso konzumovat?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Svrab je výlučně kožní onemocnění, které nijak neovlivňuje svalovinu ani vnitřní orgány. Vzhledem k tomu, že u jatečných králíků se celá kůže stahuje, nehraje její onemocnění žádnou roli v kvalitě masa.
Vašeho zakrslého králíka může například ohrozit kokcidióza, toto onemocnění způsobuje přemnožení bakterií ve střevech a játrech králíčka. Obvykle se kokcidióza může týkat králíčků starých do deseti týdnů.
Králíčka také může ohrozit svrab, který způsobují roztoči, na postiženém místě se pak vytváří strupy. Stejně jako když člověka postihne svrab, tak se usilovně škrábe, tak stejně reagují i králíčci. Nejčastěji svrab postihuje nos a uši.
Smrtelnou nemocí pro všechny králíky je králičí mor, který způsobí viry. Králičí mor se přenese přímým kontaktem s nemocným jedincem, nebo také bodnutím hmyzu. Proti této nemoci se králíčci očkují jednou zhruba za půl roku.
Další smrtelnou chorobou je myxomatóza, také způsobená virem. Nemoc se opět šíří například bodnutím hmyzu (např. komár). Opět se proti této nemoci králíčci očkují.
Zakrslého králíčka také může ohrozit rýma. Ta se projevuje stejně jako u lidí kýcháním a výtokem z nosu. Pokud je rýma infekční, tak může být také komplikovaná řadou dalších infekcí, tím se zhoršuje nejen průběh nemoci, ale i její léčení.
Dalším králičím onemocněním může být i pasteurelóza. I toto bakteriální onemocnění bývá pro králíka smrtelné, důležité je, jestli včas dostane léky. Nemoc se projevuje dýchacími problémy a způsobují ji hlavně hlodavci.
Stejně jako člověka, tak i zakrslého králíčka může postihnout průjem, který může být způsobený prochladnutím, zkaženou nebo příliš studenou potravou (například zelenina vyndaná čerstvě z lednice), ale i vlhkou podestýlkou. Pokud by králíčka průjem přeci jen zasáhl, je třeba králíčkovi 1 - 2 dny dopřát jen seno a vodu. Pokud by se ale průjem ani potom nezlepšoval, je třeba navštívit veterináře. Přesným opačným pólem je zácpa. Králíček trpící zácpou je nadmutý, nejí a viditelně se krčí. Opět to může být způsobenou prochladnutím, ale i také tím, že králíček prostě snědl to, co neměl. Ze stejného soudku je také možné nadmutí králíčka, které opět způsobí například studená, nebo mokrá zelenina. Takový králíček nesedí v křečích, spíše hodně polehává, protože nadmutí mu způsobuje problémy s dýcháním. U nadmutí je dobré vyhledat lékaře, abyste se ujistili, že se nejedná o symptom jiného onemocnění.
Králík také může onemocnět pseudotuberkulózou, která je dokonce přenosná na člověka. Takový králíček mívá problémy s dýcháním a hodně hubne.
Králíčka také může zasáhnout salmonelóza, která je stejně jako pseudotuberkulóza přenosná na člověka, naštěstí se u králíčků příliš nevyskytuje.
Další smrtelnou chorobou je tularemie, která se projevuje zduřením uzlin.
Ve svém příspěvku BETTA BOJOVNICE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Venda.
Dopřejte vašemu beťákovi slanou koupel. Slaná voda ho zbaví této nemoci. V čase, kdy bude ryba v soli, vyčistěte akvárko horkou vodou a vydesinfikujte ho savem. Pak do čisté vody rybu přeneste. Slanou koupel uděláte rozmícháním 5 litrů vody a 0,5 kg soli. Ryba se začne olupovat a tím se zbaví nemoci. Ryba musí být stále v teplé vodě o teplotě, na kterou je zvyklá.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Veronika.
Rozšířený v jihovýchodní Austrálii (endemit). Dříve byl vombat považován za havěť, nyní je chráněn v mnoha oblastech (Triggs 1996). Ve Victorii byla dříve s vombaty skutečná svízel, protože svou přítomností způsobovali výrazné škody tamním farmářům. Byl proto spuštěn systém jejich likvidace založený v roce 1925 na ochranu vlastníků půdy před poškozením plotů. Vombati byli v té době vězněni, tráveni a stříleni v lesích i na zemědělské půdě. Výsledkem bylo mnoho tisíc mrtvých vombatů (64 000 v letech 1950-1966) až do pozastavení v roce 1966. Po rozvoji automobilové dopravy se pro vombata obecného staly novým významným nebezpečím silnice.
Jeho latinský název je Lasiorhinus krefftii a je to jeden z nejvzácnějších savců světa. Vyskytovali se pouze na dvou místech: národní park Epping Forest a přírodní rezervace Richard Underwood (malá populace).
V roce 1981 už zbyla pouze 1 zbytková kolonie, která se nachází se v národním parku Epping Forest. Odhad této populace z roku 1981 je pouhých 35 jedinců. Pro jejich ochranu byl z tohoto parku vyhnán všechen dobytek.
Podařil se populační nárůst. Do poloviny 90. let - stabilizováno na cca 65 jedincích. Ovšem s velkými problémy, které představovalo stále se opakující sucho a vytlačení původních trav novou invazivní bůvolí trávou.
Další populační vývoj:
2000-2001 - velký neúspěch, když 15 až 20 vombatů prohrálo boj s predátorským útokem dinga. V jednom případě v roce 2000 byla nalezena mrtvá těla 7 vombatů obklopená stopami psů a trusem. Genotypizace DNA extrahované z těl vombatů a trusu dinga potvrdila, že dingové konzumovali vombaty.
2002 – celé stanoviště vombatí kolonie uzavřeno 20 km (12,4 mil) plotem, aby se zabránilo opakování.
2005 - nárůst na 115 jedinců.
2007 - nárůst na 138 jedinců. Zavedena nová, neinvazivní technika sčítání - sběr chlupů z lepicí pásky zavěšené před vchody do nor. Zavedena analýza DNA.
2009 - založena druhá kolonie.
2010 - přibližně 163 jedinců.
2016 - přibližně 250 jedinců ve volné přírodě.
Druhá kolonie byla založená v roce 2009 v Richard Underwood Nature Refuge poblíž Saint George, jih-centrální Queensland, kam bylo přemístěno 15 jedinců z primární kolonie.
V listopadu 2012 ale bylo již jen 10 dospělých a 3 noví potomci (všichni prosperující).
V současné době nejsou žádná zvířata v řízené péči kvůli dostatečnému, leč nízkému počtu ve volné přírodě. Poměr samců a samic je 2,3 samce na jednu samici.
Klíšťata jsou přenašeči závažných infekčních onemocnění a způsobují kožní obtíže. Je prokázána možnost přenosu až 150 různých infekcí z klíšťat na teplokrevné tvory.
Sezona klíšťat trvá od dubna do října. Klíště vyhledává teplokrevné živočichy, na nichž parazituje sáním jejich krve. Klíště je především v travním porostu a nízkých křovinách. Klíšťata jsou přenašeči a zároveň také hostitelé bakterií. Nákazu přenášejí šťávami, které vyloučí při zakousnutí do rány, aby v místě vpichu omezili srážlivost krve (podobně je tomu i u komárů). Sliny klíšťat obsahují také látky, které potlačují imunitu napadeného organismu. Na přenosu nákazy se muže podílet také střevní obsah klíštěte.
Onemocnění přenášená klíšťaty jsou způsobena bakteriemi, prvoky, viry a v jednom případě i toxinem. Nejčastějším a nejdůležitějším onemocněním přenášeným klíšťaty je v našich podmínkách lymská borelioza. Pomocí klíšťat rodu Ixodes je přenášena jak na člověka, tak i na psy. Původcem onemocnění je bakterie Borelia burgdorferi, kterou je infikováno 10–20 % klíšťat v Evropě.
Borelie ovlivňují imunitní systém tak, že nejprve vznikají v různých orgánech chronické záněty, poté dochází k jejich trvalému poškození. Příznaky této nemoci jsou: nespecifické zhoršení celkového zdravotního stavu, vysoké horečky, záněty kloubů (otoky, kulhání, odmítání pohybu), zvětšení mízních uzlin, zhoršení funkce ledvin nebo neurologické příznaky v pozdních stadiích nemoci (neurologické deficity nebo selhání ledvin).
Klíště před vyndáním nenatírejte krémem, olejem ani lihem, ztrácí pak svou pevnost a snadněji se přetrhne. Zbytek klíštěte se pak velmi špatně odstraňuje. Klíště uchopte speciální pinzetou tak, abyste je příliš nezmáčkli. Pokud se vám podaří klíště přetrhnou a hlavička zůstane zakousnuta v kůži psa, tak zajděte k veterináři, který zbytek klíštěte odstraní.
Klíště je také možné odstranit pouze vytočením pomocí vatové štětičky, což ale způsobuje, že klíště je mačkáno a tím vypouští nasátý obsah zpět do ranky.
Hyne-li klíště, vypouští do svého hostitele velké množství infikovaných slin, a tak dochází k dalšímu vstřebávání infekce kůží. K nákaze hostitele může tedy dojít jak při sání, kdy klíště vypouští sliny do rány, tak při odstraňování klíštěte, je-li zmáčknuto a do ranky je vtlačen jeho obsah. Proto je nutné při vyndávání klíštěte nepoškodit jeho napité tělo. Kývavým nebo točivým pohybem (je jedno v jakém směru) klíště vytáhnete.
Vždy je třeba zkontrolovat, zda je klíště celé. Místo, odkud bylo klíště odstraněno, je třeba potřít dezinfekcí (líh, Jodisol, Betadine). Klíště nelikvidujeme tím, že ho rozmáčkneme, ale spálíme ho nebo utopíme.
Nemoci, jimiž se můžeme od psů nakazit, se odborně nazývají zoonózy. I když celkově známe téměř 150 takovýchto nemocí, důležité je, že v naší zemi se vyskytují jen některé z nich. Největší nebezpečí pro nás představuje vzteklina. Kromě ní nás ohrožují nemoci přenosné některými parazity, bakteriemi a některé plísně. Nejčastěji diskutovanými nemocemi jsou kromě již zmíněné vztekliny také leptospiróza a atoxokaróza.
Mnoha nákazám zvířat můžeme předejít očkováním, ať už povinným, či nepovinným. Doporučuje se také pravidelná kontrola trusu, případně odčervení zvířat přibližně každé tři měsíce. Při soužití se psem v jedné domácnosti je nejdůležitější dodržovat zvýšenou osobní hygienu, zvýšenou navíc v případě, že v domácnosti je nastávající maminka, malé dítě nebo starší lidé, protože ti mají slabší imunitu.
Zakrslí králíci jsou obvykle chováni jako domácí mazlíčci, takže jejich ztráta v důsledku nemoci (obzvlášť pokud ta nemoc má ošklivý průběh) u majitele jistě vyvolá lítost a smutek. To samozřejmě může cítit i chovatel králíků pro jejich maso, i když asi z jiných důvodů. Zde se nepředpokládá, že by si vybudoval ke králíkům citový vztah. Pravděpodobně ho ale i tak ztráta zasáhne, navíc se jistě objeví obavy z nakažlivosti nemoci, protože králíka domácího mohou zasáhnout různé velmi nakažlivé nemoci, které se snadno rozšíří i k dalším králíkům. A pro chovatele je pak taková ztráta ještě větší. Ztráta celého chovu může chovatele velmi poškodit, a proto je lepší řadě nemocí předcházet, případně pokud je to nutné umístit nemocného králíka do karantény. Chovatelé, kteří mají své králíky v králíkárnách, by alespoň dvakrát ročně měli králíkárny dezinfikovat. Dezinfekce králičích klecí může být jistou prevencí před šířením různých onemocnění. K dezinfekci králíkáren se často užívá chloramin a chlorové vápno.
Chovatelé se tedy obávají řady více či méně závažných onemocnění, jako je například:
Jednou z nemocí, která postihuje srnčí zvěř je papilomatóza.
Příznaky
Jedná se o onemocnění způsobené papilomaviry. Toto onemocnění se pozná tak, že papilomaviry v těle srnky způsobují vývin kožních papilomů (= benigní nádor epitelu). Tyto papilomy se nacházejí v podkoží hlavně na končetinách, břiše, podbřišku, někdy ale i na hlavě a na krku zvěře. Těchto „nádorů“ může mít srna na těle i přes stovku a mohou mít různou velikost (maximálně 20 cm). Tyto nádory mohou mít různé zbarvení, mohou být světlé, ale i šedočerné. Novotvary mohou mít podobu boulí, ale i boláků a nádorů. Zvěř tedy vypadá znetvořeně. Toto onemocnění nelze léčit u volně žijících kusů.
Toto onemocnění přenáší hmyz (komár), ale i přímý a nepřímý (skrz předmět – větev, strom) s nakaženou srnou. Tyto papilomaviry nesjou na člověka přenosné.
Obrázky
Že papilomatóza není nic hezkého, dokazují obrázky uvedené zde: papilomatóza foto.
Rizika
Srnčí maso pocházející od srny nakažené papilomatózou není člověku nebezpečné. Papilomatóza není přenosná na člověka. Vir této nemoci navíc zlikviduje tepelná úprava masa.
Britská kočka se může dožít i patnácti let. Protože se jedná o plemeno, které se neustále šlechtí, objevují se u nich dědičné choroby. Každý správný chovatel nechává samozřejmě své kočky na smrtelné choroby testovat. Základními testy jsou testy na kočičí imunodeficientní virus a leukózu. Imunodeficientní virus neboli syndrom získané ztráty imunity je onemocnění, na které neexistuje vakcína. Tento virus je přítomen v krvi, slinách i v mléce. Pro přenos tohoto onemocnění je nutný těsný kontakt mezi kočkami. Virus způsobuje sníženou obranyschopnost.
Po nakažení touto chorobou se u kočky objevují horečky, nechutenství a zvětšují se mízní uzliny. V následující fázi kočka vypadá, že se uzdravila, protože veškeré příznaky vymizí. Postupně se ale opět vrací horečka, nechutenství, rýma, dýchací problémy, chronické kožní problémy a parazitóza. Obtíže neustále narůstají, řešením je pak obvykle euthanázie.
Leukóza je onemocnění, které v organismu způsobuje poruchu funkce imunitního systému i nádorové změny. K nakažení je třeba nutný přímý kontakt mezi kočkami, přenos slinami, mlékem a močí. Po nakažení se nemusí projevit žádné příznaky, ale nemoc se neustále vyvíjí, kočka ztrácí imunitu, tvoří se nádory a podobně.
U britských koček se také může objevit infekční zánět pobřišnice, což je onemocnění, které postihuje nejčastěji mladé kočky. Onemocnění může způsobit kombinace stresu, infekce a opět přímého styku mezi kočkami (sliny, trus, nosní sekret). Příznakem nemoci bývá apatie, horečka, průjem, hubnutí, nechutenství, zhoršené dýchání. Ani tato nemoc se nedá vyléčit.
U těchto koček se bohužel objevuje onemocnění hypertrofická kardiomyopatie (HCM), proto pokud si kupujete tuto kočku od chovatele, měl by vám ukázat výsledky vyšetření srdce obou rodičů. Zároveň byste měli vyžadovat i vyšetření na nemoc ledvin. Je třeba se se seznámit se zdravotním stavem koček, aby se jejich dědičné nemoci dále neroznášely do chovu. Hypertrofická kardiomyopatie způsobuje srdeční selhání. Polycystická choroba ledvin je také dědičné onemocnění, při této nemoci se tvoří ledvinové cysty vyplněné tekutinou. Cysty ohrožují fungování ledvin a vedou k jejich selhání.
Mezi častá onemocnění kůže u koček patří plísňová kožní onemocnění.
Plísňová onemocnění jsou nejčastěji způsobena houbou patřící do skupiny nazvané dermatofyta – Microsporum canis. Tato nemoc je přenosná na člověka, a proto patří do infekčních nemocí zvaných zoonózy. Zdrojem této nemoci jsou nejčastěji nemocná zvířata, mohou to být ale i takzvaní asymptomatičtí nosiči. Jedná se o kočky, na kterých nejsou vidět žádné příznaky této nemoci, ale v jejich srsti houba přežívá a tím nakazí ostatní zvířata. Uvádí se, že tato houba je odpovědná za 90 % kožních plísňových onemocnění kočkovitých šelem (tento údaj platí pro naše geografické podmínky).
Mezi dalšího původce plísně řadíme Trichophyton mentagrofites, který se u koček vyskytuje jen zřídka a napadá především psy. Ostatní druhy plísní jsou velmi ojedinělé.
Lze říci, že toto onemocnění nejčastěji napadá jedince s oslabenou imunitou, kteří trpí ještě jinou chorobou, vyhublá nebo stresovaná zvířata, mladá nebo stará zvířata, která ještě, nebo už, nemají vybudovaný silný obranný systém. Ve větší míře jsou postiženy dlouhosrsté a polodlouhosrsté kočky. Pokud se onemocnění přenese na člověka, jsou napadeny nejčastěji děti, staří lidé nebo lidé s citlivou pokožkou. K přenosu dochází přímým kontaktem s postiženým zvířetem nebo s takzvaným nosičem. Zdrojem houby mohou být vypadané infikované chlupy, kousky odpadlé kůže. Přenašeči jsou i parazité – blechy nebo vši. Z tohoto důvodu nemoc nejčastěji postihuje kočky s volným pohybem nebo bezprizorní toulavé kočky.
Obě tyto výše uvedené houby parazitují na povrchových částech zrohovatělé kůže, a jelikož v infekčním stadiu nemohou samy proniknout do kůže, najdou si cestu přes drobné ranky nebo oděrky. Na kůži potom nacházíme zarudlá ložiska pokrytá šupinkami. Většinou se nejprve objevují na hlavě a šíří se dále po celém těle, kde vytvářejí mapovité skvrny. K plísním se mohou přidat i bakterie, které způsobují hnisání těchto postižených míst. Postižená místa silně svědí a kočka má tendenci si srst vytrhávat. Pokud plísně postihnou i drápky, začínají se lámat, což je pro kočku velmi bolestivé a často pak kulhá.
Než přistoupíme k samotné léčbě, měli bychom zjistit, zda kočka netrpí jinou nemocí a zda plíseň není jen doprovodné onemocnění vzniklé oslabením organismu. Často při vyléčení primárního onemocnění dochází k samovolnému vyhojení. Nesmíme zapomenout provést důkladné odblešení a odstranění jiných parazitů, kteří rovněž oslabují organismus. Při léčení samotné plísně budeme potřebovat pomoc veterinárního lékaře, neboť musíme rozlišit, o jaký druh plísně se jedná. Toto rozlišení je možné pouze kultivací seškrabaných kožních strupů a srsti.
Onemocnění uší je častým problémem v letním období, a to zejména u psů, kteří mají uši sklopené a dlouhé, takže špatně větrají a jsou příznivým místem k množení bakterií. Častými problémy jsou jednak záněty zvukovodu, jednak kvasinkové infekce, ale i osiny zapadlé do zvukovodu.
Dalším možným onemocněním je například zánět středního ucha. Naklánění hlavy na jednu stranu bývá vyvoláno jednostranným podrážděním ucha, ale může také znamenat, že je zasaženo střední ucho. Zánět středního ucha vyžaduje vždy řádné léčení s použitím antibiotik a protizánětlivých léků. Zánět středního ucha tak patří výhradně do rukou veterinárního lékaře.
Z parazitů je nejčastější ušní svrab. Tento problém se projevuje nejčastěji výskytem černého mazu, který vypadá uchu jako kávová sedlina. Navštivte co nejdříve veterináře.
Problémy s ušními boltci doprovázejí také různá kožní onemocnění. První příznaky kožního svrabu se obvykle objevují na okrajích ušních boltců jako drobné stroupky. Poštípání hmyzem i alergie se projevují zarudnutím a otokem ušních boltců.
Péče o uši, pokud je všechno v pořádku, spočívá výhradně v pravidelných kontrolách. Jestliže je ucho hladké, růžové, bez zápachu a výtoku, nebolestivé, pak je zdravé. Čisté a zdravé ucho nečistěte, mohli byste klidný zvukovod mechanicky podráždit a vyvolat problémy. Mírné zašpinění ucha ušním mazem je běžné.
V případě, že je ucho velmi špinavé, zapáchá, jeho povrch je zarudlý nebo zdrsnělý, pozorujete výtok nebo si pes nezvykle často ucho drbe, třepe hlavou, tře uši o koberec, určitě s návštěvou veterináře neotálejte. Včas zahájená léčba či odhalená osina ušetří vašemu mazlíčkovi mnoho trápení. Domácí pokusy o vyndání osin mohou skončit jejím zasunutím hlouběji do zvukovodu, kde může dojít až k perforaci (proděravění) bubínku. Osina ponechaná ve zvukovodu několik dní zcela jistě způsobí zánět zvukovodu, který může její odhalení zcela znemožnit a celá léčba se tak zkomplikuje. Také samoléčba zánětů zvukovodu může při nesprávné volbě léčiva způsobit rezistenci a přechod problému do chronického stadia, které může ve vážných případech končit i operací zvukovodu.
Pro prevenci onemocnění uší postačí ušní kapky, které šetrně rozpouštějí ušní maz. Toto ošetření by se mělo provádět dvakrát do měsíce.
Lipom je nerakovinný tukový nádor vyplněný měkkou tkání, který je extrémně častý u psů středního a staršího věku, i když se může objevit i u mladších psů.
Nádory jsou vyplněny tukovými buňkami, které se obvykle objevují těsně pod kůží. Mohou se však rozvíjet i vnitřně. Lipomy u psů mají obecně měkkou a hladkou texturu a jsou zaobleného vzhledu. Mohou mít velikost vlašského ořechu až po velikost softballového míčku.
Typy lipomů
Existují tři typy lipomů, které typicky postihují psy:
Běžný lipom je nejběžnějším typem psího lipomu. Tyto benigní (nezhoubné) tukové nádory se obvykle tvoří ve vrstvě tukové tkáně těsně pod kůží. Nejčastěji se vyvíjejí na nohou, v podpaží a na hrudi a břiše. Mohou ale růst i na vnitřních orgánech a ve sliznici žaludku. Na těchto místech nejdou dlouhou dobu nahmatat a při zjištění již mají značné rozměry. Takto velké lipomy uvnitř psího těla mohou negativně ovlivnit funkci dotčeného orgánu nebo okolních tkání, které utlačují. Zde můžete vidět fotografie typických projevů běžných lipomů na psech: tukové boule u psa foto.
Infiltrativní lipom, i když je stále benigní, může napadnout okolní tkáň. Tento typ lipomu se může objevit mezi svalovými vrstvami. Zde můžete vidět fotografie typických projevů infiltrativních lipomů u psů: infiltrativní lipom u psa foto.
Myelolipom není tvořen pouze čistou tukovou tkání, ale obsahuje i hematopoetické buňky – buňky, které produkují červené a bílé krvinky. Jedná se o vnitřní lipom, který se vyskytuje na slezině, játrech nebo nadledvinkách. Zde můžete vidět fotografie myelolipomů u psů.
Lipomy neohrožují psa na životě, i když v závislosti na jejich velikosti a umístění mohou psovi způsobit mnoho bolesti a nepohodlí a ovlivnit pohyblivost. Lipomy lokalizované na srdci nebo vnitřních orgánech mohou způsobit orgánovou dysfunkci a další komplikace.
Lipom versus liposarkom
Liposarkomy jsou rakovinné tukové nádory, které se velmi podobají lipomům. Nevyvíjejí se z existujících lipomů. Obvykle se nešíří tělem, i když ve vzácných případech mohou metastázovat a obvykle je lze chirurgicky odstranit. Prognóza liposarkomu je obecně považována za dobrou, přičemž většina psů žije dva až tři roky po operaci.
Lipom versus lymfom
Ačkoli to zní podobně, lipom by se neměl zaměňovat s lymfomem, což je rakovinový nádor, který se vyvíjí v lymfatických uzlinách psa.
Lipom versus cysta
Vzhledově lze lipomy také zaměnit s cystami, což jsou membrány, které se plní tekutinou vylučovanou tělem nebo pevným materiálem, jako je keratin nebo odumřelé kožní buňky.
Hned na úvod je třeba podotknout, že by čistokrevná koťata s průkazem původu z chovatelských stanic měla být odchovávána na zdravých rodičích a vyšetřena. V dnešní době je však chovatelů koček tolik a je tak velká poptávka po tomto oblíbeném plemeni, že mnozí genetické testování neprovádějí.
Mezi nejčastější genetické nemoci patří:
Polycystické onemocnění ledvin: Dědičné onemocnění, které se často vyskytuje u oblíbených plemen koček, nejčastěji u koček exotických a perských. Onemocnění se projevuje až po určité době, kdy jsou ledviny vyplněny cystami, jež brání jejich správné funkci. Jedná se o nevyléčitelné chronické onemocnění, které lze diagnostikovat pomocí USG (sonografické vyšetření) ve věku kolem 8–12 měsíců, kdy jsou cysty již detekovatelné, nebo pomocí genetických testů, jež potvrzují gen PKD1 zejména u koček perských, exotických a jejich kříženců. Pro ostatní plemena nemá tento test vypovídací hodnotu. Onemocnění se dědí, v populaci se vyskytují nosiči alely autozomálně dominantní, kteří nevykazují onemocnění, ale přenášejí ho. Jestliže se zkříží takovíto dva jedinci, jejich potomci budou 1 : 1 nosiči a nemocní. Choroba se projevuje selháním ledvin, anorexií, apatií, nechutenstvím, hubnutím, uremickým zápachem, zhoršenou kvalitou srsti, nadměrným pitím a močením. Nejčastěji se projevuje kolem sedmého roku života.
Deficit pyruvátkinázy: Onemocnění způsobené deficitem enzymu pyruvátkinázy, jež je autozomálně recesivně dědičné, což znamená, že příznaky nemoci mají pouze jedinci, kteří zdědí po obou svých rodičích zmutovaný gen (to odpovídá cca 25 % vrhu). Jedná se o hemolytické onemocnění, jež se vyznačuje sníženou životností erytrocytů (červených krvinek). Projevuje se únavou, anémií, hubnutím a zvětšováním břicha. Screeningový test na deficit pyruvátkinázy se doporučuje provádět především u chovných koček plemen se zvýšeným výskytem takto zmutovaného genu (sem patří i kočka mývalí).
Hypertrofická kardiomyopatie (HCM – hypertrophic cardiomyopathy): Onemocnění, jež postihuje jak zvířata, tak lidi. Projevuje se v různém věku jako důsledek srdečního přetížení způsobeného hypertrofovaným (zvětšeným) srdcem. Jedná se o zvětšení srdečního svalu, nejčastěji levé komory. Plemenné predispozice k dané chorobě mají mainské mývalí kočky, britské kočky, norské lesní kočky, ragdollové a další. Odhaduje se, že v populaci koček je až 20 % nemocných. Nemoc postihuje nejčastěji kocoury ve věku okolo 6 let, výjimkou ale nejsou ani koťata stará 6 měsíců. K projevům se řadí šelesty na srdci, zadýchávání, kašel a cyanóza sliznic.
Postižené kočky přenášejí koronaviry slinami a exkrementy. Kočky se ale mohou nakazit rovněž vdechnutím či požitím viru, při přímém kontaktu s nakaženým jedincem, nebo dokonce kontaktem s virem kontaminovanými povrchy (lůžkoviny, oblečení, hračky, misky, škrabadla). Parazité, kteří sají krev (blechy), koronaviry nepřenáší. Virus v prostředí lze naštěstí zlikvidovat dezinfekčními prostředky.
Když kočka přijde do styku s virem FIP, nezpůsobí jí to klinické propuknutí nemoci, ale některé kočky mohou mít mírný zánět horních cest dýchacích (kýchání, slzení, vodnatý sekret z nosu) nebo mohou mít střevní potíže. Velká část koček, u kterých proběhne prvotní nakažení, se zcela uzdraví, ale některé z nich se mohou stát bacilonosiči.
U většiny nakažených koček se neprojeví klinické příznaky onemocnění. Jen u malého podílu koček se vyvine smrtelné onemocnění (týdny, měsíce i roky po prvotním nakažení). Propuknutí příznaků FIP bývá náhlé, především u koťat, anebo mohou tyto příznaky zesílit během pár týdnů. Kočka testovaná na FIP s negativním výsledkem, může mít koťata pozitivní na FIP. Nenarodí se nakažená, ale nakazí se mateřským mlékem.
Spousta koček má nespecifické příznaky: skleslost, hrubá srst, občasné nechutenství, horečka nebo hubnutí, proto je diagnostikování FIP obtížné.
Přibližně 40 % případů nákazy bývá efuzní forma, 25 % pak neefuzní forma a 35 % bývá smíšená forma.
Nejnáchylnější na toto onemocnění jsou kočky mladší věkové kategorie, to je koťata a kočky do dvou let, dále kočky starší deseti let, kočky se špatnou fyzickou kondicí, kočky postižené více infekcemi najednou, kočky ve stresu, kočky v nadměrné zátěži.
Pro zpříjemnění posledního stadia nemoci je důležitá dobrá zdravotní péče a vyvážená zdravá strava.
V dnešní době je možné testovat přítomnost koronaviru – test zjistí přítomnost protilátek proti koronavirům. Pozitivní test ale neznamená, že vaše kočka má FIP – pozitivní výsledek testu znamená, že kočka byla koronavirům vystavena (nemusí se přitom jednat o koronaviry, které způsobují FIP) a že si proti nim vytvořila protilátky. Vyšetření bývá doplněno biochemickým vyšetřením krve, RTG nebo sonem. Diagnóza FIP je založena na pozorování klinických projevů nemoci, na laboratorních testech a na vyšetření břišní tekutiny.
V dnešní době je FIP považována za smrtelnou nemoc od té chvíle, kdy se objeví klinické příznaky. U malého procenta postižených koček je možné na krátkou dobu zmírnit příznaky nemoci (odsávání tekutiny z dutiny břišní).
