Morče je milé a společenské zvíře. Je dobrým společníkem ve hře, rádo se nechá hladit a také je mazlivé.
Morče
Morče původně pochází z jihoamerického kontinentu. Dnes jsou tito hlodavci zdomácnělá zvířata, jejichž chov je rozšířen téměř po celém světě. Morčata jsou malá, krotká a neagresivní zvířata. Jejich chov není nikterak náročný.
Morče se při správné péči může dožít až 7 let. Dospělé morče dorůstá velikosti cca 35 cm a váží v průměru 0,7–1,8 kg (podle druhu).
U morčete dbejte především na to, aby dostatečně obrušovalo řezáky (aby je nemělo přerostlé), a pečujte o jeho drápky, které je dobré zastřihávat.
Do určité míry lze i tak malé zvíře, jako je morče, naučit čistotě. V dnešní době je na výběr mnoho druhů morčat s různými typy srsti – krátkosrstá, rozety, peruánci, šeltie, morčata se saténovou srstí a dokonce i skinny morčata (bezsrstá). Protože jsou morčata společenská zvířata, je dobré zvážit chov jednoho nebo více jedinců v závislosti na časových možnostech majitele. Pokud chcete mít z morčete mazlíčka, je dobré chovat pouze jedno. Obecně se uvádí, že je vhodnější chovat samičku. Samečci po dosažení pohlavní dospělosti šíří intenzivní zápach. Tomu však lze zabránit kastrací.
U morčat je zcela běžné požírání vlastního trusu – koprofágie. Zvíře tím totiž získává vlákninu, která udržuje ve střevech rovnováhu a pomáhá předcházet problémům se zažíváním.
Před morčaty je dobré dostatečně zabezpečit veškeré kabely od TV a jiných spotřebičů. Zvíře by je mohlo rozkousat a ublížit samo sobě.
Morčata jsou savci. Jsou to býložravci živící se výhradně rostlinnou stravou. Přirozenou potravou jsou nejrůznější rostliny, listy, kořeny a vše šťavnaté (traviny, byliny), ale také různá semena. Potrava pro morče by měla být co nejvíce pestrá. Základní složkou potravy je seno. Zvláště kopřivové seno mají morčata ráda, obsahuje mnoho živin a prospívá srsti. Krmnou dávku je dobré doplňovat vhodnou zeleninou, v létě čerstvou trávou a bylinkami. Občas můžeme přidat vhodné ovoce nebo pamlsek pro morčata. Nepostradatelnou součástí krmiva je podávání vitamínu C, který je zvlášť důležitý, protože si jej morče nedokáže samo vytvořit. Samozřejmostí je celodenní přístup k čerstvé vodě.
Ve volné přírodě morčata obývají skalnaté oblasti, bažiny, savanu a okraje lesů. Žijí v norách, které si vyhrabou sami, nebo obydlují opuštěné nory jiných zvířat. Žijí ve společenských skupinách a nejaktivnější jsou v noci. Mají skvěle vyvinutý sluch. Mimo sluchu také dobře vidí, protože jejich zorný úhel je poměrně velký, a dokonce dokážou rozlišovat barvy, především červenou, modrou, žlutou, dále také zelenou, oranžovou i fialovou. Čich morčat je lepší než čich člověka.
Morče je hlodavec, který nešplhá a neleze do výšky. Postačí mu tedy obydlí, které nemusí být vysoké.
V naší poradně s názvem HORMONÁLNÍ KASTRACE PRO PSA 11 LET se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva.
Dobrý den,chtěla bych se zeptat,jaká je nejvhodnější hormonální kastrace/název vakcíny-léku/,když nechceme, vzhledem k věku našeho pejska bišonka 11let, už ho nechat podstoupit klasickou kastrací,neboť má už i cysty na prostatě,z toho jedna větší,dle nálezo sono - září 2019.Případně jakou radu byste nám navrhli vy.
Děkuji a zdravím vás.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Nechte ho v klidu dožít. Každý tady na světě máme vyměřen svůj čas, i pejsci. Někdo zemře mladý a jiný zase žije do 100 let. Vašemu pejskovi je 77 let v lidském měřítku. Radujte se z jeho přítomnosti a netrapte ho žádnými pokusy.
Pionites je rod papoušků, do kterého se řadí dva druhy amazónků. Patří sem amazónek černotemenný a amazónek bělobřichý, každý z nich je členěn na několik poddruhů. Podle své velikosti se řadí mezi menší papoušky. Dorůstají do výšky okolo 23 cm, váží přibližně 160 g a dožívají se až 35 let.
Domovinou těchto papoušků je Střední a Jižní Amerika a Antily, kde žijí v korunách stromů a hnízdí v dutinách kmenů a větví. Protože pocházejí z tropů, na jejich jídelníčku nesmí chybět dostatek ovoce a zeleniny. Pokud se chovají ve venkovních voliérách, musí být jejich vnitřní části temperované, zejména když přijdou mlhy a sychravé počasí. Mráz jim kupodivu tolik nevadí, pokud je při něm slunečno.
Amazónci mají milou povahu, jsou klidní a dlouhověcí, takže v domácnosti mohou žít třeba třicet let. Ptáci dospívají kolem čtvrtého až pátého roku.
K chovu je nejlepší voliéra, ale stačí i dostatečně velká klec, pokud papouška budete denně vypouštět po místnosti, aby se protáhl. Můžete jej chovat samotného, ale pouze v případě, že mu budete věnovat dostatek péče a společnosti. Člověka, který je mu nejblíže a stará se o něho, pojme za svého partnera.
Pro chovné účely je naopak potřebná prostorná zahradní voliéra se zavěšenou hnízdní budkou. Úspěšný chov závisí na správné výživě, kondici, věku a vhodném chovatelském zařízení. Pro hnízdění je důležité i klidné prostředí. Nedoporučuje se chov v blízkosti ary nebo kakadua, kteří křičí a ruší je.
Změnou zimní stravy, příchodem jara, prodloužením dne a oteplením jdou papoušci do toku a brzy se spáří. Pokud se tak nestane, nezbývá než být trpělivý. Odborníci na jejich chov tvrdí, že některý chovný pár nemusí zahnízdit až 10 let, v některých případech dokonce vůbec, pokud nenastane mezi samcem a samicí soulad a harmonie.
Kontrola hnízda, které si amazónci staví v dutině špalku, je velice složitá. Člověk nesmí udělat chybu, jinak může vylekaná samička vajíčka opustit. Do hnízda se lze podívat, když samice vylétne napít se nebo vyprázdnit. Bez trpělivosti to nejde, mnohdy se na příhodný okamžik čeká i několik hodin. Zvlášť velký pozor musíte dávat u páru, který hnízdí poprvé.
Pár mívá dvě až čtyři vajíčka, jejichž inkubační doba zpravidla trvá 28 dní. Vylíhlá mláďata jsou holá a slepá a zpočátku je krmí jen samice. Asi po 14 dnech otevírají oči a v té době je začíná krmit i samec. Hnízdní budku opouštějí zhruba po 60 až 65 dnech od narození.
Amazónci se živí především širokým výběrem z řad rostlin, semen a plodů.
Bojovnice se nejčastěji dožívají 2–3 let, při dobré péči však i 6 let. Jsou známy i případy, kdy se ryba dožila krásných 10 let. Pokud rybce dopřejete ty nejlepší možné podmínky, pravidelnou výměnu vody, vhodné prostředí a péči, může vám dělat radost opravdu dlouho.
Ve svém příspěvku PÍSEK U PSŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Miloš.
Dobrý den,
mám fenu Hrubosrstého foxteriéra (7 let) a v moči jsem zjistil jemný písek . Pod mikroskopem jsou vidět struvity, Ph 6,2. Před tím jsem měl též fenu a ve věku 7 let jsem zjistil stejný problém. Hledám příčinu, kde jsem se mohl dopustit chyby. V jídelníčku, pohybu, možná v pití. Léčba veterinářem pasta, krmivo pro rozpouštění struvitů. Prosím o radu chovatelů tohoto plemene, kteří se setkali s tímto problémem.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Ve Francii byla birma uznána v roce 1925 jako samostatné plemeno se statutem CAC. Jakým způsobem se kočky do Francie dostaly, či zda byly vyšlechtěny až na jejím území, je stále nevyřešeno. První pár dovezený do Francie pocházel údajně z jihovýchodní Asie a nezachovali se po něm žádní potomci. Jiné domněnky uvádějí jako předka současných koček birma křížence siamské a dvoubarevné dlouhosrsté kočky. Toto plemeno bylo vyšlechtěno v klášteře tibetském, mniši darovali pár francouzskému diplomatu Augustu Paviemu a anglickému majoru Gordonu Rusellovi za to, že jim pomohli při útěku z Tibetu. Kocour cestu do Evropy nepřežil, březí kočička ale dala základ chovu tohoto plemene na starém kontinentu.
Birma patří mezi polodlouhosrsté kočky. Je to středně velká kočka s dlouhým hedvábným kožichem, ten však nedosahuje ani délky, ani hustoty perských koček. Má delší tělo a užší obličej než typická perská kočka. Váha dospělé kočky se pohybuje mezi 2,5 až 4,5 kg, kocour je robustnější, dosahuje váhy až 5 kg. Birmy dospívají zhruba ve věku 18 měsíců, plné dospělosti však dosahují až ve věku 4 let. Od počátku se dlouhá desetiletí chovaly birmy pouze v klasických plných barvách odznaků. Novinkou a oblíbenou zajímavým oživením ve standardu se stala kresba tebby. Zhruba v osmdesátých letech se o toto zpestření zasadila především chovatelská stanice Las Perlas Sin, která přinesla gen pro aguti (díky němuž kresba vzniká) do pestré palety zabarvení birem a je považována za matku kresby v barvených varietách těchto koček. Birmy se dožívají až 15 let věku.
O birmách se říká, že vyvolávají závislost. Jsou to kočky velmi vnímavé, inteligentní, milé, učenlivé, přizpůsobivé, společenské, mají klidnou a mírnou povahu. Postrádá agresivitu vůči lidem, ostatním kočkám či psům. Náklonnost dává najevo vrněním, předením, láskyplným otíráním a tichým mňoukáním. Hlučnější bývá jen v období říje, tehdy se projevem trochu podobá siamkám. Birma nebývá ráda o samotě. Dovede velmi přilnout ke svému páníčkovi a dávat mu najevo svou lásku a náklonnost. Velmi vnímá i výkyvy nálad osoby, která je jí blízká, a celkovou rodinnou atmosféru. Spřátelí se snadno s ostatními jedinci stejného druhu. Jedna birma je sice krásná a milá společnice, ale pozorovat dvě nebo tři při hře je ještě daleko působivější. Klidná povaha birmy je zárukou, že bude dobře vycházet s dětmi. K typickým vlastnostem tohoto plemene patří i výrazná zvědavost a přizpůsobivost. Birmy pozorují svého člověka a snaží se napodobovat jeho běžné činnosti, například otevírání dveří a podobně.
V naší poradně s názvem HORMONÁLNÍ KASTRACE PRO PSA 11 LET se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Milda.
Nechte ho v klidu dožít. Každý tady na světě máme vyměřen svůj čas, i pejsci. Někdo zemře mladý a jiný zase žije do 100 let. Vašemu pejskovi je 77 let v lidském měřítku. Radujte se z jeho přítomnosti a netrapte ho žádnými pokusy.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Eva.
Dobrý den,děkuji za Váš názor a naprosto se s ním ztotožňujeme.Lékař to nechává na nás,což je dobře,my ho známe nejlíp,přesto nám zkouší dále navrhovat kastraci,ale my to už neuděláme.Víme,jak prožil už dvě narkozy/čištění zub.kamene a odstranění velkých bradavic/-pár let zpět, a po psych.stránce nebyl pak dlouho v pohodě..než se z toho všeho dostal.On je fyzicky jinak hodně dobře stavěný,je veselý,baví ho život,chodíme pravidelně na delší procházky,jíst mu chutná,takže určitě problém dále budeme řešit pouze inj.chemickou kastrací,bydlíme na sídlišti/velký počet psů-fenek,nyní zase 2 hárají/,tak to s ním cloumá a prostata se tím zvětšila/ukapávání krve,atd./.Takže v pondělí zajedeme opět na zklidň.injekci i pro utlumení libida..zvládneme to takto:-).Děkuji moc a mějte se hezky.
Želva zelenavá je o něco menší než želva nádherná, dorůstá 20 cm, pokud se ale želva vyskytuje ve volné přírodě, může být i větší. Samice jsou větší než samci. Samice váží kolem 2 kg, samec kolem půl kila. Kaparax želvy zelenavé má žluto-hnědé, nebo hnědo-černé zabarvení. Barva kaparaxu se mění při dlouhodobém pobytu venku.
Tyto želvy se dožívají až 100 let, v domácím chovu se ale věk může i o 30 let zkrátit.
Latinský název
Testudo hermanni
Nároky na chov
Želva zelenavá je velmi oblíbený druh pro chov, je pro ni typické, že budí dojem, že si vše vychutnává, jídlo, slunění atd. Želva zelenavá se živí rostlinami, nejvíce jí chutná pampeliška, jetel, jitrocel, šťovík. V zimním období je zase vhodné zařadit do stravy čínské zelí.
Kromě správné stravy je důležitý i přísun ultrafialového záření, nejvhodnější je pro ni venkovní chov, kde je přístup ke slunečnímu záření, který želvě poskytne dostatek vitamínu D, který je pro ni velmi důležitý. Pokud želvu zasvěcujeme, je potřeba, aby měla přísun světla aspoň 3 x denně na 1 hodinu. Jakmile se želva dostatečně zahřeje, vydá se za potravou. V teráriu by měla být teplota 25 – 35 °C. Želva má sice ráda teplo, ale neměla by se přehřívat.
V teráriu by kromě tepla měla být i správná vlhkost. V jednom místě terária by mělo být vyšší množství vlhkého substrátu, protože želva se do něj velmi ráda zahrabe. Stejně jako tam má být tento vlhký kout, měl by tam být i kout suchý, který může být tvořený pískem, kamínky, vysušeným substrátem.
I zde platí, že zimování je vhodné jen u zdravých jedinců. Zimování může nahradit klidové období, které by trvalo asi 4 týdny. Ale ani toto období není nutné navozovat. Zimování je ale nutné pro rozmnožování želv. Jejich sexuální aktivita je nejvyšší v době po zimním spánku.
Nejčastější onemocnění
Onemocnění u želvy zelenavé jsou velmi podobná jako u želvy nádherné. I u želvy zelenavé se dají obvykle na jejím chování vypozorovat změny, které ukazují, že želva není v pořádku. Může se jednat o pokles aktivity, apatii, polehávání pod lampou, nepřibírání na váze, měknutí krunýře a jiné.
I želva zelenavá může trpět zápalem plic, který je často způsoben špatným zazimováním, nebo průvanem. Častá je i rýma, kterou můžou způsobit roztoči v substrátu, nebo prašnost. I želva může trpět alergií. Řídká rýma často odezní sama, pokud se udržuje správná teplota prostředí. Pokud by ale trvala déle než dva týdny, nebo byla hustá, budou potřeba antibiotické kapky. U suchozemských želv se může stát, že jejich krunýř je propadlý, měkký a v karapaxu dochází k praskání, to je způsobeno nedostatečnou vlhkostí.
V naší poradně s názvem POLOPRŮJEM S HLENEM se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jindra Šiklová.
Dobrý den,
mám trpasličího pudla, fenečku, 10 let a v průměru tak 3x 4x do měsíce má akutní potřebu k vyprázdnění a okamžitě z ní vypadne polotuhý poměrně velký exkrement potažený jakýmsi slizem, hlenem. Krmení má neměnné, občas přes den psí pamlsky a pravda, někdy ze mně vyloudí kousek z koláče, vánočky, rohlíku, sušenky...), ale opravdu jen kousek, má už jen 15 zubů, takže ji krmím psími konzervami (Rinti, GranCarno nebo StarVita) s přídavkem trochu vloček či rýže, protože po čistém masu z konzervy mívala průjmy. Mám ji od jejích 6 let. Co může být příčinou občasného poloprůjmu s hlenem?
Přeji hezké dny
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Příčinou může být věk. Se stárnutím psa přicházejí nové nemoci a nepříjemnosti. Bližší informace o možných příčinách by přineslo vyšetření ultrazvukem, počítačovou tomografií a taky by pomohlo laboratorní vyšetření stolice. V domácích podmínkách a svépomocí tyto komplikace nevyřešíte a budete muset začít spolupracovat s veterinářem.
Toto krásné plemeno se silně se lesknoucí srstí vytvořil jeden americký chovatel zkřížením kočky barmské a kočky černé americké krátkosrsté. Postupným křížením se podařilo vyšlechtit nádhernou bombajskou kočku s černou lesklou srstí.
Její tělo bychom si někdy mohli splést s tělem kočky barmské, ale díky vykřížení s kočkou americkou je robustnější a má kulatější hlavu. Ocas je středně dlouhý stejně jako nohy. Její tělo je středně velké a můžeme říci, že poměrně svalnaté. Na hlavě nás zaujme její velká kulatost a širokost. Tlamička je krátká a nos mírně prohnutý směrem do horní části lebky. Oči jsou poměrně velké a kulaté a daleko od sebe. Požadovaná barva očí je měděná nebo zlatožlutá.
V srsti bombajské kočky, která by měla být neustále černě lesklá, se nesmí vyskytovat žádné bílé chlupy. Někdy se může stát, že koťata bombajské kočky mají některá místa na srsti hnědá. Nemusíte se bát. Toto zbarvení postupem času vymizí. Barva srsti bombajských koček by tedy měla být jen černá – jen tyto kočky jsou uznávány na výstavách a používají se pro další šlechtění.
Kocouři jsou větší než samice a váží asi 3,5–7 kg, hmotnost koček se pohybuje od 2,5 do 4,5 kg. Kočky žijící divoce se dožívají v průměru 3–5 let, zatímco doma chované kastrované kočky až 15 let.
Povahu bombajské kočky můžeme srovnat s povahou kočky barmské. Jsou obvykle klidné s vyrovnaným charakterem, a proto jsou velmi vhodné pro ty, kdo mají děti či nějaké domácí mazlíčky. Výborně se toto plemeno snese se psy. Pokud necháte tuto kočku delší dobu o samotě, bude velmi strádat, neboť vyžaduje neustálou pozornost a společnost. Vyznačují se hlavně tím, že jejich mňoukání je velmi jemné a svůj hlas nechávají jen málokdy slyšet, a nejsou skoro vůbec hlučné.
Bombajská kočka je velmi chytré plemeno. Vyhledává kontakt s lidmi, má ráda rozpustilé hry, kartáčování a vyžaduje hlazení. Naučí se lehce chodit na vodítku. Tyto kočky se dobře cítí jak ve volném výběhu v zahradě, tak i ve vhodně zařízeném bytě. Mají rády teplo. Jsou klidné, vyrovnané, sebevědomé a dominantní osobnosti. Tyto kočky časně dospívají, takže pohlavní zralosti dosahují již ve věku šesti až devíti měsíců. Tělesný vývoj ovšem probíhá pomaleji.
Srst bombajské kočky by měla být neustále leskle černá. Abychom tohoto dosáhli, stačí její srst hladit a někdy ji přetřít semišovým hadříkem. Srst bombajské kočky nemá podsadu, a proto není její udržování nějak těžké.
Tato kočka nevyžaduje žádnou zvláštní péči. V celé Evropě prý žije nanejvýš 20 čistokrevných zvířat. Jejich celosvětový počet nedosahuje stovky. Chovatelů těchto plemen je málo a vrhů je po zeměkouli jen několik ročně. Bombajské kočky tak patří k velmi vzácným plemenům.
Pomeraniani jsou typičtí svým přátelským, hravým a temperamentním chováním. Milují být v přítomnosti svých majitelů a též se ví, že své páníčky velmi brání. Jsou ostražití a na jakoukoli změnu ve svém prostředí reagují štěkáním, mohou tudíž štěkat velmi často. Čas o samotě většinou snášejí dobře v prostředí, kde jsou hračky.
Psí plemeno pomeranian se řadí ke skupině německých špiců. V mnoha zemích je pomeranian známý jako trpasličí špic. Jeho postava je kompaktní a robustní, s velmi osrstěným ocasem, jenž je vysoko posazený a plochý. Pomeraniany charakterizuje mimo jiné jakýsi límec u krku tvořený krycí srstí a také jemné chloupky na zadních končetinách. Krycí srst je dlouhá, rovná a tvrdá, s texturou. Podsada je oproti tomu měkká, hustá a krátká. Pomeranian může mít různou barvu srsti: bílou, černou, hnědou, červenou, krémovou, černou s pálením, hnědou s pálením, žíhanou a další. Mezi nejčastější barvy patří oranžová, černá a krémová. V poslední době si lidé velmi oblíbili zbarvení merle, které v sobě kombinuje modrou a převážně bílou barvu srsti.
Pomeranian je malé psí plemeno, jehož zástupci dosahují výšky v kohoutku 13 až 28 cm a hmotnosti 1,9 až 3,5 kg.
Ačkoli mají pomeraniani dvojitou tlustou srst, péče o ni není nikterak náročná. Chovatelé doporučují srst jednou denně vyčesat pro udržení její kvality, jelikož ji pomeranian pravidelně ztrácí. Zkracovat by se pak měla každý měsíc až dva. Rovněž je třeba věnovat pozornost stavu uší, očí a zubů.
Co se týče věku, pomeraniani se obecně dožívají 12 až 16 let.
Chovatelé nesouhlasí s tím, že FCI standard z roku 1998 přiřadil pomeraniana k německému špicovi, a tvrdí, že po sto letech vývoje se už jedná o samostatné plemeno. Taktéž se snaží vyhnout křížení pomeraniana s německým trpasličím špicem, a to už jen proto, aby se zachoval mírně odlišný vzhled.
Slovo pomeranian bylo odvozeno od slova pomořanský. Z Pomořan pocházel původně až třicetikilový pastevecký špic. Toto plemeno uznal až v roce 1870 anglický Kennel Club a v roce 1888 byl první špic dovezen do USA.
Za více než sto let se původní pomořanský špic úplně změnil: změnila se jeho srst, postavení nohou, chůze. Dnes se jedná o úplně jiného psa.
Psoun prériový (Cynomys ludovicianus) dodnes žije ve volné přírodě, a jak název napovídá, obývá prérie Severní Ameriky. Je to společenský tvor, který má v genech zakódované žití v sociálním společenství velkých kolonií a samotou velmi trpí. Držet psouna doma samotného, to je z hlediska jeho životních potřeb nepřirozené. Musíme mu pak věnovat mnoho času a nahradit mu smečku svou pozorností a láskou. Rád se chová a mazlí.
Psouny je možné chovat v bytě i ve venkovním výběhu. Potřebují pevnou klec, alespoň o rozměrech 100 x 100 x 150 cm, aby zvíře mělo dostatek pohybu; kukuřičnou podestýlku; domeček na úkryt a spaní, širší bidýlko; zavěšené lano na lezení; kousek dřeva na hlodání.
Pokud nemají psouni příležitost hlodat, vzniká nebezpečí, že se po vypuštění z klece pustí do ohlodávání nábytku, kabelů elektrických spotřebičů nebo zdi. Broušení řezáků je pro ně nutností, s přerostlými zuby by totiž špatně přijímali potravu.
Venkovní chov vyžaduje vybudovat betonové základy celého výběhu v hloubce asi dvou metrů, které zabrání, aby se psouni nepodhrabali a neutekli. Na základy navezeme dostatečně soudržnou zeminu, která propouští vodu. V ní si zvíře vytvoří nory. Tento způsob chovu však neumožňuje stálý kontakt s chovatelem, proto vyžaduje založení psouní rodiny, která se skládá ze samce a jedné až čtyř samic, popřípadě mláďat.
Psouní potravou je tráva, seno, bylinky a ovoce, zvláště jablka. Ze zeleniny mají rádi hlávkový salát, brokolici, mrkev a brambory. Nepohrdnou ani kukuřičnými klasy. Nepodáváme však vojtěšku ani vojtěškové seno, protože je příliš kalorické a psouni po této potravě tloustnou. Jako doplněk stravy jim předkládáme vitaminové granule pro hlodavce. Zvířata v zajetí mají sklony k tloustnutí, a proto potřebují vedle pohybu i správně sestavenou a rozloženou stravu, aby neonemocněla.
Rozmnožování psounů prériových není snadnou záležitostí a vyžaduje od chovatele dostatek zkušeností. Proto se daří odchovávat jen málo mláďat a cena zvířat je poměrně vysoká. Samice rodí zhruba po měsíci březosti obvykle čtyři slepá, hluchá a neosrstěná mláďátka, která po šesti týdnech opouštějí noru. Dospělí jedinci měří až 35 cm a jejich hmotnost se pohybuje mezi 0,9 až 1,6 kg. Dožívají se osmi let, avšak při dobré životosprávě žijí déle. Některé údaje uvádějí i dvanáct let. Hřbet je červenohnědý, pískový, břicho hnědobílé, mají štíhlý a sporadicky osrstěný ocas s černou špičkou.
Kdo by si psouna chtěl pořídit, musí vědět, že bude chovat divoké zvíře, které potřebuje speciální péči a ohled na své přirozené chování.
Rozmnožování psounů běloocasých není snadnou záležitostí a vyžaduje od chovatele dostatek zkušeností. Často se daří odchovávat jen málo mláďat a cena zvířat je tak poměrně vysoká – pohybuje se okolo 6000 korun. Samice rodí zhruba po měsíci březosti obvykle čtyři slepá, hluchá a neosrstěná mláďátka, která po šesti týdnech opouštějí noru. Dospělí jedinci měří až 35 cm a jejich hmotnost se pohybuje mezi 0,9 až 1,6 kg. Dožívají se osmi let, avšak při dobré životosprávě žijí déle. Některé údaje uvádějí i dvanáct let. Hřbet je červenohnědý, pískový, břicho hnědobílé, jsou štíhlí, mají sporadicky osrstěný a výrazně krátký ocas s bílou špičkou.
Zakrslí králíci jsou druhem domácího králíka. Zakrslý králík je na rozdíl od králíka domácího opravdu určen primárně jako domácí mazlíček, nechová se tedy kvůli masu a ani kvůli jeho srsti. První plemena zakrslého králíka byla vyšlechtěna z králíka domácího ve Velké Británie. Od králíka domácího se liší svou velikostí a váhou, oboje je výrazně nižší. Zároveň ale u nich neustálé šlechtění způsobilo, že jsou k řadě onemocnění náchylnější než domácí králíci. Zakrslý králík může žít až deset let, ale i toto je velmi individuální, obvykle se ale zakrslí králíci dožívají zhruba pěti let. Zatímco u domácích králíků chtějí chovatelé mít co největší jedince, tak zakrslí králíci váží zhruba 1, 5 kg, což není moc. Plemena zakrslého králíka, která byla uvedena výše, jsou pojmenována obvykle podle druhu a barvy srsti.
