Jorkšírský teriér patří mezi plemena s nejrozmanitějšími možnostmi úpravy srsti. Existují desítky střihů od krátkých praktických úprav až po výstavní dlouhou srst. Tento článek přináší ucelený přehled toho, kdy poprvé stříhat jorkšíra, jaké střihy jsou nejoblíbenější, jak probíhá stříhání biewer yorkshire terriera i jaké možnosti existují pro bílého jorkšírského teriéra. Text je doplněn odkazy na videa a fotogalerie střihů a nechybí ani zkušenosti chovatelů z praxe.
Účesy jorkšírů
Jorkšírský teriér střihy jsou velmi rozmanité. Nejoblíbenější jsou:
Štěněcí střih (puppy cut) – kratší celkový střih, snadno udržovatelný.
V naší poradně s názvem KRMENÍ ČIVAVY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marie knápková.
Dobrý den,moc prosím o radu, máme 10letou čivavu,dlouhosrstou,váží 3kg,dáváme ji granulky Fortify sensitive-jehněčí s rýží a vaničku značky Rinti. Nechtěla samostatně granulky,tak jsem ji ráno dala 50g vaničky a 10g granulí, přidávala jsem ji deně 2kolečka nějaké zeleniny,přes den ještě čisté sušené maso velikosti mini párku. Překrmila jsem ji bylo mi od veterináře řečeno,protože máme ji 2roky a místo 3kg váží 4,5kg.Mám posbu,kolik mám dávat granulí a kolik vaničky za den,aby nepřibírala? Fenka je kastrovaná,málo pohybu,není zvyklá běhat od předešlých majitelůPředem děkuji moc za radu,mějte se hezky Knápková
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Aby vaše čivava nepřibírala, tak snižte hlavní krmnou dávku granulek a vaničky na polovinu a udržte současné dokrmování během dne sušeným masem a zeleninou, kterou jedinou můžete navýšit podle zájmu čivavy.
Čivavě dopřejte také zábavné domácí cvičení, při kterém se zaměřte na krátké aktivity s nízkou náročností, jako je aportování v interiéru, překážkové dráhy s použitím předmětů z domácnosti, hry na schovávanou pro mentální stimulaci a puzzle hračky. Můžete také využít schody pro krátké bleskové aktivity, zapojit se do přetahování nebo se učit nové triky. Ujistěte se, že aktivity jsou šetrné k jejím jemným kostem a poskytují rovnováhu mezi fyzickou a mentální stimulací.
Terárium je prosklené nebo jinak kryté zařízení, v němž se chovají živočichové různých, především však exotických druhů. Cílem teraristy je chovat živočicha v co nejpřirozenějších podmínkách, které simulují jeho původní biotop (stanoviště, životní prostor).
Podobným zařízením je akvaterárium, známější pod názvem paludárium, které se od terária liší pouze stálou vodní plochou, jak samotný název napovídá. Například při chovu pouštního terarijního živočicha použijete suchý písek, kameny a pouštní rostliny, při chovu obojživelníka v paludáriu zasadíte bujnou vlhkomilnou zeleň, přidáte vodní rostliny, zeminu, kameny a podobně.
Rostliny do terárií volíme podle vlhkosti a teploty, které konkrétní druh živočicha v chovném zařízení potřebuje.
Podle teploty dělíme terária na pouštní (jsou suchá a velmi teplá, s teplotou kolem 40 °C); tropická (vytápí se na 30 °C); subtropická (s teplotou kolem 25 °C) a terária mírného pásma (teplota se většinou udržuje přes 20 °C).
Při výběru terarijních rostlin je nutné přihlédnout k jejich nárokům. Ne každý druh patřící do biotopu vámi chovaného živočicha snese omezené podmínky, i kdyby se co nejvíce podobaly těm přírodním. Největším problémem je nedostatek světla, proto dobrou volbou vhodného osvětlení zvýšíte možnost širšího výběru rostlinných druhů.
Poté, co si novou rostlinu přinesete domů, osprchujte ji – může být totiž postříkána nějakým ošetřujícím chemickým přípravkem.
Nejčastěji užívané terarijní rostliny jsou šplhavník (Epipremnum aureum), lopatkovec (Spathiphyllum floribundum), monstera (Monstera), fíkus (Ficus) a různé mechy.
Je problém osadit rostlinami terárium, které se vytápí na vyšší teploty kolem 30 °C, protože dochází hlavně v zimních měsících k velké nerovnováze světla a tepla. Čím vyšší máme teplotu, tím více světla rostliny potřebují a naopak. Při vyšších teplotách rostliny vyčerpávají rychle zásobní látky, které načerpaly během jarních a letních měsíců. Žijí vlastně na dluh, neboť mají málo světla a nedovedou si fotosyntézou vytvořit látky potřebné k životu. Další problém spočívá v tom, že málokdo má terárium u okna. V zimních měsících je intenzita světla tak malá, že i venku je světla nedostatek. Z toho mála nám ještě něco ubere okenní tabule a v místnosti pak světlo ubývá do čtverce tak, že například jeden metr od okna je již jen asi 25 % světla. Vypadá to sice, že těsně u okna a třeba 2–3 m od okna je světla stejně, není to však bohužel pravda, neboť lidské oko je přizpůsobivé množství světla a nedokáže to posoudit. Pokud tedy máme terárium hned vedle okna, je také intenzita světla nevyhovující, toto se však dá vyřešit umělým přisvětlováním. Nestačí
Ve svém příspěvku KOLIK CO DNES STOJÍ U VETERINÁŘE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Pavlína.
Dobrý den,
chtěla bych se zeptat, máme kočičku Amálku a kočička má problémy s trávením, dost často nám zvrací granule. A proto se Vás chci zeptat,kolik by nás stálo vyšetření žaludku a střev(gastroskopie)u kočičky. Děkuji Macháčková.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Věra S.
Dobrý den,
měla jsem podobný problém s kocourem, zvracel dost často. Veterinář mu odebral krev a když zjistil, že ledviny a játra má v pořádku, zkusil mu dát léky na zánět žaludku a pokud by nepomohly, udělalo by se větší vyšetření. Test z krve, dvě injekce a prášky na 1 měsíc cca 1490,- kč. Stal se zázrak, od té doby nezvrací.
Ovšem bylo mi řečeno, abych mu nedávala granule.
VS
Základním předpokladem úspěšného páření je fyzická blízkost dvou dospělých pavouků stejného druhu, určitá dávka vzájemných sympatií, vhodné prostředí a klid. Velice časté jsou pře, zda dávat samce do terária k samici či naopak, ale logická úvaha, která tento postup podporuje, je následující: ve volné přírodě samci po dosažení pohlavní dospělosti opouštějí svá obydlí a vydávají se pátrat po samicích, které zatím sedí doma a čekají, až si pro ně někdo přijde.
Samotné páření může mít velice rozdílný průběh. U některých druhů je to od začátku boj o život, kdy jen tak mezi řečí samec samici oplodní. Jindy je to pohodová akce bez jakýchkoliv známek násilí. Jsou případy, kdy k onomu okamžiku dojde doslova po pětiminutové známosti, ale fáze námluv může trvat i půl roku.
Po umístění do terária samec většinou chvíli zůstává v klidu a vyčkává, co se bude dít. Pokud je klid, začíná opatrně prozkoumávat okolí a zjišťovat, kam se to vlastně dostal a kdo je pánem domu. Pokud mu jeho citlivé chloupky a instinkt řeknou, že tam bydlí dospělá samice stejného druhu, většinou začne třást končetinami, případně makadly jemně klepat do podkladu a tím samici oznamovat svou přítomnost. Běžné jsou i drnčivé zvuky vydávané pomocí stridulačních plošek. Až si samec dodá dost odvahy a přesvědčí se, že ona samice je opravdu dospělá a svolná k páření, troufne si k ní velice opatrně přiblížit, případně ji jakoby jemně hladí po těle a uklidňuje ji.
Samotné páření probíhá tak, že samec samici pomocí tibiálních háků, které zachytí za její chelicery, nadzvedne natolik, že se svými bulby dostane k jejím spermatékám a oplodní ji. Poté se většinou snaží svou pozici bez výraznějších projevů opustit a zachránit si tak život.
V průběhu páření jsou sklípkani velice ostražití a na sebemenší vyrušení mohou reagovat podrážděně, což může vést k napadení kterékoliv zúčastněné strany, včetně chovatele.
Pavoučí vývoj začíná v kokonu, do něhož samice naklade vajíčka (přáním každého chovatele samozřejmě je, aby byla vajíčka oplodněná). Pro samotnou snůšku není nutné páření, někdy se stává, že dobře živená samice vytvoří kokon, aniž by o samce jen chloupkem na noze zavadila. Po uplynutí inkubační doby samice kokon roztrhne a vypustí na svět mláďata ve stáří prvního svleku (1. instar). Po dalších pár dnech se maličký pavouček svléká znovu a už konečně připomíná pavouka.
Koloběh potrava, svlékání, chvilkový růst, potrava bude vašeho chovance doprovázet až do smrti. Fáze pavoučího dospívání může být různě dlouhá. Obecně to je od několika měsíců po několik dlouhých let. Intervaly mezi jednotlivými svlékáními jsou ovlivněny množstvím krmení, věkem pavouka, ročním obdobím, teplotou,
V naší poradně s názvem KOLIK CO DNES STOJÍ U VETERINÁŘE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Hofmanová.
Dobrý den, kolik přibližně stojí, když nechám u veterináře zemřelého králíka?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Pokud necháte svého zemřelého králíčka u veterináře a nedomluvíte se na jiném řešení, tak mrtvé tělo veterinář předá asanačnímu ústavu, který jej spálí. V peci se nachází i další zvířata. Jedná se o nejčastější řešení, když zvíře uhyne u veterináře a nebo je k němu doneseno mrtvé. Služba bývá zpoplatněna a ceny se liší. Asanační ústavy počítají poplatky za spálení podle kilogramů zemřelého zvířete a obvykle se pohybuje do 20 Kč za kg. Něco si připočte veterinář za dopravu a vyřízení této záležitosti, ale nemělo by to být nic drahého.
Malí psi, brachycefalická plemena a obecně psi s nepravidelným skusem trpí problémy se zuby častěji. Je to dáno tím, že v normálním pravidelném skusu do sebe zuby zapadají a zubní plak se při žvýkání otírá. Někdy je třeba vytrhnout i zub, který na první pohled vypadá zdravě. Největší část zánětlivého procesu probíhá pod povrchem dásně a lze to zjistit pouze pomocí parodontální sondy, která odhalí kapsy mezi zubem a dásní (periodontální choboty). Často je zubní kámen to poslední, co ještě zub drží v dásni. Ve spoustě případů se po odstranění zubního kamene pozoruje ústup dásně a odhalení zubního krčku a kořene, pak je nezbytné takový zub vytrhnout. V některých případech je nezbytné i rentgenologické vyšetření, které pomůže zhodnotit reakci okolní tkáně zubu a ústup kosti.
Extrakce jednokořenových zubů probíhá ve dvou krocích. Nejprve se uvolní periodontální spojení pomocí extrakční páky, poté je zub vytažen extrakčními kleštěmi. Zuby s více kořeny (třenové zuby a stoličky) je třeba nejprve rozřezat vrtáčkem na jednotlivé segmenty a dále se postupuje stejně jako u jednokořenových zubů. Nekrotická tkáň se odstraní a defekt se buď ponechá otevřený, nebo se uzavře přešitím dásňového laloku. Používá se vstřebatelný šicí materiál, který se po čase sám rozpadne, tudíž není třeba stehy vyndávat.
Obavy z toho, jak bude pes žít bez zubů, jsou zbytečné. Psi při příjmu potravy moc nežvýkají, spíš hltají. Po extrakci většího počtu zubů, zejména stoliček, samozřejmě musíme přizpůsobit dietu – granule nahradit měkkou stravou, například konzervami.
Zánět zvukovodu se vyskytuje především u psů s převislýma ušima. Obecně mají záněty různé příčiny – bakteriální, parazitární nebo plísňové. Někdy může být spouštěčem zánětu také cizí těleso (travní osiny). U některých plemen je třeba pravidelně vytrhávat chloupky rostoucí ve zvukovodu, a to především u pudlů, kníračů, bišonků, maltézáčků, jorkšírů a dalších plemen s jemnou srstí. Pokud se chlupy ponechají ve zvukovodu, vytvářejí často společně s ušním mazem ušní zátku, která brání větrání zvukovodu, a to vede ke vzniku zánětu.
Klasickými příznaky zánětu zvukovodu jsou časté třepání hlavou a drbání ucha. V případě, že je ucho velmi špinavé, zapáchá, vytéká z něj páchnoucí tekutina, jeho povrch je zarudlý či zdrsnělý, nebo si zvíře nezvykle často drbe ucho, třepe hlavou, tře uši o koberec, určitě s návštěvou veterináře neotálejte!
Pokud ucho jen svědí, ale nic z něj neteče, vykapejte ho čisticími kapkami. Jestliže zpozorujete, že se zvířeti ulevilo, opakujte čištění každý den až do odeznění příznaků. Zvířeti nikdy nečistěte uši vodou, borovou vodou ani jakýmkoliv olejem.
Pokud zpozorujete páchnoucí sekret, musíte navštívit veterináře, který ucho zvířete vyšetří a nasadí odpovídající léčbu (speciální kapky). Vždy pečlivě dodržujte léčebný postup, který naordinoval veterinář. Domácím mazlíčkům je kapání zanícených uší velmi nepříjemné, proto proti němu mnohdy velmi zarputile protestují. Ovšem vy to nevzdávejte a vytrvejte, do nedoléčeného ucha by se infekce velmi rychle vrátila. Často se veterináři setkávají s případy, kdy majitelé vodí svá zvířata do ordinace z důvodu, že předchozí kapky „nezabraly“, takže se nasadí jiné. Za měsíc se opakuje stejný scénář. Výsledkem pak může být chronický zánět zvukovodu. Přitom by mnohdy stačilo, kdyby se při prvním zánětu dodržel léčebný postup a nepřerušil se v průběhu, když došlo k prvnímu zlepšení.
V případě, že zvířeti nejste sami schopni uši vykapat, nezbývá vám nic jiného než se domluvit s veterinářem a chodit na tento úkon do ordinace.
Dráždit a zraňovat ucho psa mohou i osiny trav, které se dostanou do zvukovodu. V takovém případě často dochází k zanícení a zvířeti se spustí z ucha hnisavý výtok. Vždy je v těchto případech nutné odborné odstranění cizího tělesa a vyčištění zvukovodu. Domácí pokusy o vyndání osin mohou skončit jejím zasunutím hlouběji do zvukovodu, kde může v nejhorším případě dojít až k perforaci (proděravění) bubínku.
Mírné zašpinění ucha ušním mazem je běžné. Ucho vyčistěte následujícím způsobem: pořiďte si roztok na rozpouštění mazu v uších, ten aplikujte do zvukovodu (klidně ve větším množství) a chrupavčitou trubici zvukovodu masírujte tak, abyste slyšeli šplouchání. Pak už jen vytírejte papírovým kapesníkem namotaným na prstu to, co zvíře vyklepe do ústí zvukovodu. Před čištěním druhého ucha vždy očistěte kónus kapek (hrozí riziko zavlečení infekce z nemocného ucha do zdravého). Pokud si nevíte rady, nechte si od veterináře předvést, jak ucho správně vyčistit (případně jak aplikovat speciální kapky při léčbě).
U některých plemen je třeba pravidelně vytrhávat chloupky rostoucí ve zvukovodu, a to především u pudlů, kníračů, bišonků, maltézáčků, jorkšírů a dalších plemen s jemnou srstí. Pokud se chlupy ponechají ve zvukovodu, vytvářejí často společně s ušním mazem zátku, která brání větrání zvukovodu a vede ke vzniku zánětu. Mechanické vytrhávání chloupků můžete provádět ručně, na trhu jsou k dispozici i pomůcky určené speciálně k tomuto účelu. V případě, že by vám tento způsob nevyhovoval, lze chlupy z uší vystříhávat, ale zde musíte být obezřetní, protože ostříhané chlupy se musí z uší odstranit.
Další prevencí onemocnění uší je zamezit tomu, aby do ucha při koupání zvířete natekla voda. Pokud se tak stane, je třeba uši důkladně vysušit.
Růst čivavy se obvykle zastavuje ve věku 8–12 měsíců. Váha čivavy je většinou 1,5–3 kg, ale mohou existovat i menší i větší varianty. Růst ovlivňuje genetika, výživa a zdravotní stav.
Chovatelé upozorňují, že „čivava stěně kdy poprvé stříhat“ není úplně správná otázka – čivavy se nestříhají, pouze upravují a kartáčují. To je častý omyl majitelů, kteří plemeno nerozlišují od dlouhosrstých jorkšírů nebo biewerů.
Jedna z nejčastějších otázek majitelů je: kdy začít stříhat jorkšíra nebo jorksir stene kdy poprvé stříhat. Štěně jorkšíra mívá měkkou, štěněčí srst, která se kolem 6.–10. měsíce mění na srst dospělou.
Obecně se doporučuje:
první střih přibližně v 5.–6. měsíci,
pokud má štěně velmi hustou srst, je možné poprvé stříhat už kolem 4. měsíce,
u citlivých jedinců doporučují chovatelé vyčkat do 7. měsíce.
Někteří se také ptají na biewer kdy poprvé stříhat nebo kdy ostříhat štěně biewer. Biewer jorkšír teriér má podobnou strukturu srsti jako klasický jorkšír, proto se doporučení neliší.
Obecně lze říci, že do konce sedmého měsíce věku psa (i kočky) by měla být výměna zubů dokončena. To znamená, že všechny mléčné zuby jsou vypadlé a všechny trvalé zuby jsou prořezané. Nicméně existují mezi plemeny i mezi jedinci individuální rozdíly. Pak platí pravidlo „jednoho zubu“. Pokud je už prořezaný trvalý (druhý) zub, ten mléčný už tam nemá být.
Pokud mléčné zuby nevypadnou a zůstávají vedle těch trvalých, bývají hodně namačkané. Někdy se i stane, že druhý zub nemá místo pro svůj růst a úplně se otočí nebo musí růst jiným směrem, než má. A jak jsou zuby namačkané jeden na druhý, mezery mezi nimi jsou malinké. Právě v těchto místech se hromadí velké množství zubního plaku a později i zubního kamene. Následně nastupuje zánět dásní a parodontitida. A bohužel už u velmi mladých zvířat – klidně kolem desátého měsíce věku.
Když zuby rostou jinak, než by měly, vede to k různým vadám skusu. A vada skusu opět není jen kosmetický problém. Jakmile zuby nemohou dobře spolupracovat během žvýkání, neprobíhá to, čemu se říká „samočisticí funkce chrupu“. A tak se opět hromadí zubní plak, který je příčinou vzniku zápachu a zánětu. Navíc se může zvíře špatně rostlým zubem ošklivě kousat třeba do patra nebo do dásní.
Zájem o bílý jorkšírský teriér roste. Nejde o samostatné plemeno, ale o barevnou variantu vzniklou selekcí. Střihy jsou stejné jako u klasického jorkšíra.
