KOČKA VÝTOK Z UCHA je přesně to, o čem vás chceme informovat v našem článku. Dilema, jestli si pořídit kočku nebo psa, řeší spousta rodin. Pokud by se členové rodiny rozhodli pořídit si kočku, nabízí se jim řada plemen. Jedním z nejoblíbenějších plemen je britská kočka, kterou si lidé vybírají pro její přítulnost a krásnou hebkou srst.
Druhy britských koček
Černá britská krátkosrstá kočka
Tato černá britská krátkosrstá kočka má celé tělo pokryté černou krátkou srstí bez barevných variet. Při narození koťat může být srst lehce zrzavá, to ale časem zmizí. Tato kočka by se neměla příliš slunit, pak by její srst mohla získat hnědou barvu. Postava kočky je podsaditá, britské kočky váží od 4 kg do 9 kg. Hlava je kulatá a široká. Nos je krátký a černý. Uši jsou malé a mírně zakulacené. Oči jsou velké a kulaté. Barva očí je žlutá až měděná. Povaha této kočky je velmi milá a přítulná. Černá britská krátkosrstá kočka je klasika a žádné variety se u ní nepřipouštějí.
Tento typ kočky má srst krátkou, hustou a čistě bílou bez odstínů žluté. Tělo je silné, robustní a tlapky mají růžovou barvu. Hlava je kulatá a široká. Nos je rovný a čenich má růžovou barvu. Oči jsou velké a kulaté. Obvyklá je u nich oranžová barva očí v různých odstínech. Přesto se u ní připouští varieta s modrýma očima či s nestejně zbarvenýma očima. Povaha této kočky je stejná jako u kočky černé britské krátkosrsté.
Srst této kočky je krátká, hustá a zároveň velmi jemná. Zbarvení srsti je jednobarevné a krémové. Tělo působí robustně a podsaditě. Tlapky mají růžovou barvu. Hlava je velká a kulatá s růžovým čenichem. Na svět se dívá velkýma, kulatýma očima, které mohou být oranžové až zlaté. U tohoto typu kočky se nepřipouštějí žádné variety. I tato kočka je oblíbená pro svoji povahu, protože je přítulná a přátelská.
Srst této kočky je krátká a hustá. Barva srsti je modrá v různých odstínech. Důležité je, aby odstín byl po celém těle totožný. Koťata mohou být tygrovaná, ale to obvykle brzy zmizí. Tělo je podsadité a tlapky jsou modré. Hlava je kulatá a stejně jako tlapky i čenich je modrý. Oči jsou velké a kulaté, jejich barva může být měděná nebo oranžová. Jedinou přípustnou varietou je již samostatné plemeno zvané chartreuxská kočka (podle místa vyšlechtění), která je o něco silnější a větší než britská kočka a barva srsti má šedivější nádech. Povaha kočky modré britské krátkosrsté je opět přítulná, tento typ ale bývá často rozmazlený.
Jedná se v podstatě o kombinaci dvou předcházejících typů. Srst této kočky je krátká a hustá bez tygrování. Obě barvy srsti nesmí tvořit žádné skvrny. Obvykle se jedná o světlé zbarvení. Zajímavé je, že světlejší chloupky jsou jemnější než ty modré. Těl
Ve svém příspěvku FENĚ PO ZÁNĚTU DĚLOHY VYTÉKÁ Z POCHVY KREV. se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jan Hämerle.
Dobrý den,fena BIŠONKA je po léčbě zánětu dělohy,lékařka jí dala ,antibiotika,injekce a po dni jí začala vytékat z pochvy slizký hlen a krev,cvíli to přejde a poté se ten výtok rozjede nanovo,chtěl jsem jí dát vykastrovat ,ale lékařka řekla že je na to moc stará a těžké,je jí asi 11 let,a váha 12 kg.co mám dělat,jsem z
Chýnova ,a DR se jmenuji MAREŠOVÁ. jméno mé je Jan Hämerle-Chýnov.
děkuji za odpověd s pozdravem Jan Hämerle.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Mezi charakteristické příznaky patří třepání hlavou, naklánění hlavy na stranu, škrábání se na uších, bolest při doteku, výtokz ucha, který může zapáchat, nebo otok ušního boltce.
Zevním zvukovodem máme na mysli kanálek, který vede od ušního boltce dovnitř k bubínku. Obecně mají záněty různé příčiny – bakteriální, parazitární nebo plísňové. Někdy může být spouštěčem zánětu také cizí těleso (například travní osiny). U koček se zánět zvukovodu nevyskytuje tak často a téměř vždy je způsoben parazity.
Klasickými příznaky zánětu zvukovodu je časté třepání hlavou a drbání ucha. V případě, že je ucho velmi špinavé, zapáchá, vytéká z něj páchnoucí tekutina, jeho povrch je zarudlý či zdrsnělý, nebo si zvíře nezvykle často drbe ucho, třepe hlavou, tře uši o koberec a podobně, určitě navštivte veterinárního lékaře.
Nadměrné čištění je také jednou z častých příčin zánětu zvukovodu. Proto by se do něj nemělo zasahovat v případě, že v něm nevidíme špínu, nadměrné množství ušního mazu, cizí těleso anebo když se kočky neprojevují již zmíněným chováním. Pozornost by se měla věnovat i okolí ouška po letní anebo podzimní procházce v přírodě, kdy se do srsti mohou dostat semena trav. Prostředí, ve kterém se zvíře pohybuje, je totiž také spoluurčující.
Méně viditelnými původci ušních zánětů jsou parazité, bakterie a kvasinky. Mimořádně se jim daří ve vlhkém a oslabeném prostředí. Dalšími faktory je zarůstání zvukovodu chlupy, mechanické poškození (například vatovými tampony), špatná výživa či souběžné kožní onemocnění. Pokud už zánět vypukne, měla by se léčba primárně konzultovat s veterinářem!
Pokud ucho jen svědí, ale nic z něj neteče, vykapejte ho čisticími kapkami. Jestliže zpozorujete, že se zvířeti ulevilo, opakujte čištění každý den až do odeznění příznaků.
Zvířeti nikdy nečistěte uši vodou, bórovou vodou ani jakýmkoliv olejem.
Pokud zpozorujete páchnoucí sekret, musíte navštívit veterinárního lékaře, který ucho zvířete vyšetří a nasadí odpovídající léčbu (speciální kapky). Ušní kapky s účinnou trojkombinací látek hydrokortizon-aceponátu, gentamycinu a mikonazolu. Kapky lze jednoduše používat pomocí patentovaného sprejového aplikátoru. Dávkování může proběhnout v jakékoliv poloze a denní dávku stačí podávat pouze jedenkrát denně jediným stisknutím speciálního aplikátoru. Je to pro majitele i kočku velice přátelský způsob léčby. Stačí jedna dávka do nakaženého ucha denně a za 5 dní začne být kočka bez známek bolesti. Kapky jsou k dostání na předpis u veterinárního lékaře.
Vždy pečlivě dodržujte léčebný postup, který naordinoval veterinární lékař. Domácím mazlíčkům je kapání zanícených uší velmi nepříjemné, proto proti němu mnohdy velmi zarputil
V naší poradně s názvem STRUPY NA KŮŽI U KOČEK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Milan Karabčík.
Zdravím je zimní počasí a kočka se neustále drbe prohlédl jsem jí a nahmatal malé stroupky po celé délce hřbetu od hlavy až k ocasu jinde ne jsem z vesnice a kočka chodí denně ven chytá myši a samozřejmě přijde do styku i s jinýma kočkama . Divné je že nejde ani do svých oblíbených pelíšků.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Veterinář.
Kočičí miliární dermatitida, často nazývaná kočičí stupy, je běžné kožní onemocnění, které postihuje kočky všech věkových kategorií a plemen. Tento stav je charakterizován malými, vyvýšenými a krustovitými lézemi, které se obvykle nacházejí na hlavě, krku a zádech kočky. Tyto hrbolky na krku a zádech kočky mohou extrémně svědit, což způsobuje, že se kočka škrábe a kouše si postižená místa, což vede k dalšímu podráždění a potenciální sekundární infekci kůže. Miliární dermatitida u koček může být způsobena různými faktory, ale dva nejčastější jsou přecitlivělost na bleší kousnutí a alergie, a to i alergie na ostatní kočky. Zde můžete vidět, jak vypadá miliární dermatitida u koček: https://www.google.cz/image…
Léčba kočičí miliární dermatitidy začíná identifikací a řešením základní příčiny, jako jsou blechy, alergie nebo infekce. Váš veterinář může předepsat topické krémy nebo masti, perorální léky nebo doporučit hypoalergenní dietu, která pomůže zvládnout příznaky.
Při správné a trvalé léčbě může mnoho koček zaznamenat výrazné zlepšení svého stavu a vést pohodlný život.
Chcete-li pomoci vaší kočce s miliární dermatitidou, existují různé možnosti léčby.
Zde je to, co můžete udělat:
1. K hubení blech používejte přípravky proti blechám: Pokud jsou problémem blechy, je nezbytné zavést účinná opatření proti blechám.
2. Poraďte se se svým veterinárním lékařem o změně stravy: Pokud máte podezření na alergie na kočičí krmivo, může být doporučena hypoalergenní nebo nová proteinová dieta.
3. Aplikujte předepsanou kontaktní léčbu: Léčivé šampony, spreje nebo krémy mohou pomoci zmírnit svědění a zklidnit kočičí kůži.
4. Podávejte předepsané léky: Antihistaminika nebo kortikosteroidy mohou být použity ke snížení zánětu a zmírnění alergických reakcí u koček.
5. Léčba sekundárních infekcí: Antibiotika nebo antifungální léky mohou být předepsány, pokud se v důsledku poškrábání vyvinuly bakteriální nebo plísňové infekce.
Závěrem lze říci, že miliární dermatitida je běžné kožní onemocnění u koček, které může být způsobeno bleší alergickou dermatitidou, alergeny z prostředí, potravinovými alergiemi a folikulitidou. Ačkoli jsou příznaky u různých případů často podobné, je důležité rozpoznat příčinu miliární dermatitidy vaší kočky, abyste jim mohli poskytnout tu nejlepší možnou léčbu a péči. Promluvte si se svým veterinářem o potenciálních spouštěcích mechanismech miliární dermatitidy vaší kočky a o tom, co můžete udělat pro zmírnění jejích příznaků.
Zánět zvukovodu se vyskytuje především u psů s převislýma ušima. Obecně mají záněty různé příčiny – bakteriální, parazitární nebo plísňové. Někdy může být spouštěčem zánětu také cizí těleso (travní osiny). U některých plemen je třeba pravidelně vytrhávat chloupky rostoucí ve zvukovodu, a to především u pudlů, kníračů, bišonků, maltézáčků, jorkšírů a dalších plemen s jemnou srstí. Pokud se chlupy ponechají ve zvukovodu, vytvářejí často společně s ušním mazem ušní zátku, která brání větrání zvukovodu, a to vede ke vzniku zánětu.
Klasickými příznaky zánětu zvukovodu jsou časté třepání hlavou a drbání ucha. V případě, že je ucho velmi špinavé, zapáchá, vytéká z něj páchnoucí tekutina, jeho povrch je zarudlý či zdrsnělý, nebo si zvíře nezvykle často drbe ucho, třepe hlavou, tře uši o koberec, určitě s návštěvou veterináře neotálejte!
Pokud ucho jen svědí, ale nic z něj neteče, vykapejte ho čisticími kapkami. Jestliže zpozorujete, že se zvířeti ulevilo, opakujte čištění každý den až do odeznění příznaků. Zvířeti nikdy nečistěte uši vodou, borovou vodou ani jakýmkoliv olejem.
Pokud zpozorujete páchnoucí sekret, musíte navštívit veterináře, který ucho zvířete vyšetří a nasadí odpovídající léčbu (speciální kapky). Vždy pečlivě dodržujte léčebný postup, který naordinoval veterinář. Domácím mazlíčkům je kapání zanícených uší velmi nepříjemné, proto proti němu mnohdy velmi zarputile protestují. Ovšem vy to nevzdávejte a vytrvejte, do nedoléčeného ucha by se infekce velmi rychle vrátila. Často se veterináři setkávají s případy, kdy majitelé vodí svá zvířata do ordinace z důvodu, že předchozí kapky „nezabraly“, takže se nasadí jiné. Za měsíc se opakuje stejný scénář. Výsledkem pak může být chronický zánět zvukovodu. Přitom by mnohdy stačilo, kdyby se při prvním zánětu dodržel léčebný postup a nepřerušil se v průběhu, když došlo k prvnímu zlepšení.
V případě, že zvířeti nejste sami schopni uši vykapat, nezbývá vám nic jiného než se domluvit s veterinářem a chodit na tento úkon do ordinace.
Dráždit a zraňovat ucho psa mohou i osiny trav, které se dostanou do zvukovodu. V takovém případě často dochází k zanícení a zvířeti se spustí z ucha hnisavý výtok. Vždy je v těchto případech nutné odborné odstranění cizího tělesa a vyčištění zvukovodu. Domácí pokusy o vyndání osin mohou skončit jejím zasunutím hlouběji do zvukovodu, kde může v nejhorším případě dojít až k perforaci (proděravění) bubínku.
Mírné zašpinění ucha ušním mazem je běžné. Ucho vyčistěte následujícím způsobem: pořiďte si roztok na rozpouštění mazu v uších, ten aplikujte do zvukovodu (klidně ve větším množství) a chrupavčitou trubici zvukovodu masírujte tak, abyste slyšeli šplouchání. Pak už jen vytírejte papírovým kapesníkem namotaným na prstu to, co zvíře vyklepe do ústí zvukovodu. Před čištěním druhého ucha vždy očistěte kónus kapek (hrozí riziko zavlečení infekce z nemocného ucha do zdravého). Pokud si nevíte rady, nechte si od veterináře předvést, jak ucho správně vyčistit (případně jak aplikovat speciální kapky při léčbě).
Klinické příznaky související s onemocněním vnějšího ucha jsou typické pro zánět zevního zvukovodu – nejčastějšího onemocnění vnějšího ucha u psa. Projevují se třesením hlavy, škrábáním, bolestivostí ucha a výtoky z ucha. V některých případech lze pozorovat ušní hematom (otok boltce způsobený krvácením mezi kůží a chrupavkou boltce). Případy zánětu zevního zvukovodu jsou časté, proto je pro stanovení přesné diagnózy a odpovídající léčby nutné pozorné a celkové vyšetření. To by mělo zahrnovat celkové fyziologické, dermatologické, neurologické a otoskopické vyšetření. Pro vizualizaci bubínku je nutno též použít ušní výplachy. Před výplachem je nutno odebrat vzorek z horizontální partie zvukovodu k cytologickému vyšetření, kultivaci a stanovení citlivosti na antibiotika.
Zánět vnějšího zvukovodu je diagnostikován velmi často a jde o onemocnění, které může mít mnoho příčin, ty bývají označovány jako primární, predispoziční a návratné faktory. Primární faktory přímo způsobují zánět vnějšího zvukovodu a zahrnují parazity (roztoče), cizí tělesa, zánětlivé polypy, tumory, alergické faktory, endokrinologická onemocnění (hypotyreóza) a poruchy keratinizace. Predispoziční faktory způsobují větší náchylnost zvukovodu k zánětu a sekundární infekci. Těmito faktory jsou anatomické uspořádání (převislé ucho, růst srsti ve zvukovodu, úzký zvukovod) a změny ve vnitřním prostředí zvukovodu (nadměrná vlhkost, nesprávné a nadměrné čištění a traumatizace). Návratné faktory udržují a opětovně vyvolávají onemocnění. Jsou to sekundární bakteriální a kvasinkové infekce, zánět středního ucha a nesprávná léčba. Ve většině případů chronického zánětu vnějšího zvukovodu lze vyvolávající faktory určit a léčit. V těchto případech však odstranění příčin nevede často k zastavení zánětlivého procesu, a je proto věnovat pozornost pečlivému čištění a vysušování zvukovodu a aplikaci topických léků do zvukovodu delší čas. V některých případech je dokonce nutná i celoživotní terapie. Širokospektrální antibiotické kapky a masti by měly být aplikovány pozorně, aby zasahovaly celý zvukovod, a jejich účinnost by měla být pečlivě kontrolována. Léčba totálním chirurgickým odstraněním zvukovodu by měla být ponechána pro případy naprosto neodpovídající na léčbu a na proliferativní změny zvukovodu.
V naší poradně s názvem LYSINY U KOČKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Tereza.
Dobrý den,
máme doma psa, kocoura a kočku. Kočky mají možnost chodit ven, proto domů donesly blechy.( přestože jsme jim pravidelně dávali kapku za krk) Řešili jsme to tak, že jsme psa a kocoura vykoupali, kočka se nenechá. Zvířatům jsme koupili antiparazitické obojky a důkladně jsme vyčistili jejich pelechy a všechny místa, kde by se mohly blechy nacházet. Zatím to vypadá, že se pes i kocour uklidnili. Kočka se ale neustále olizuje. Začaly se jí dělat veliké lysiny a je plná nepěkných strupů, které si ale neustále olizuje. Dnes si dokonce udělala lysinu v okolí obojku. Hodně se ale čistila a olizovala i dříve.
Myslíte, že by jí v tomto případě pomohla již zmiňovaná antibiotika? Jak kočce zabránit, aby se dále neolizovala?
Děkuji za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Příčinou můžou být blechy, svrab, kožní infekce a další. Pro zahájení účinné léčby bude třeba provést vyšetření. Antibiotika by pomohla pouze v případě, kdyby kočku postihl bakteriální zánět kůže. Na ostatní možné příčiny by antibiotika neúčinkovala. Vezměte kočku k veterináři a hned se dozvíte co ji to trápí a čím ji nejrychleji můžete pomoct.
Čištění uší není tak náročné, především co se týče četnosti. Každé zdravé kočce stačí ouška vyčistit jednou za půl roku. Důležitá je spíše pravidelná veterinární kontrola. Veterinář totiž může objevit zánět ucha, který majitel jen stěží odhalí. Zánět se projevuje větším množstvím hnisu a mazu. Časem se také shromažďuje v uchu přebytečný ušní maz. Ten se musí odstranit velice citlivě tamponem vaty či vatovou tyčinkou. Doporučuje se ji namočit do dětského oleje či horké, převařené vody. Na každé ouško použijte nový tampon. Čistěte jen tam, kam vidíte, nikdy necpěte tyčinku hluboko do ucha. To může být pro kočku nejen bolestivé, ale taky nebezpečné. Pokud ve zvukovodu objevíte tmavě hnědé až černé částečky, jedná se o ušní svrab. Při důkladném čištění zjistíte, že tuto „špínu“ nelze vyčistit. Navštivte veterináře, léčba trvá dva týdny a vyžaduje pravidelnost. Svrabem trpí téměř každá kočka, která se volně pohybuje venku. Svrab se snadno přenáší na další kočky a může zapříčit zánět ucha.
Dalším problémem, se kterým se můžete setkat, je natržené ucho, nejčastěji ucho kocoura po boji. Pokud se jedná o malé natržení, časem se zhojí. Do ouška se však může dostat zánět, který je potřeba řešit veterinárně.
Příznakem špinavého ucha je nadbytek mazu nebo hnisu, natrhnuté a zanícené ucho, neodstranitelné černé nebo černohnědé částečky, a také to, že se kočka často škrábe za uchem nebo v uchu.
Jednou z příčin zánětu zvukovodu však může být i nadměrné čištění. Proto do ucha ani nezasahujte, když v něm nevidíte špínu, nadměrné množství ušního mazu, cizí těleso anebo když zvíře netrpí již zmíněnými příznaky. Pozornost však okolí ouška věnujte po letní anebo podzimní procházce v přírodě, kdy se do srsti mohou dostat semena trav. Prostředí, ve kterém se zvíře pohybuje, je totiž také spoluurčující.
Mírné zašpinění ucha ušním mazem je běžné. Ucho vyčistěte následujícím způsobem: pořiďte si roztok na rozpouštění mazu v uších, ten aplikujte do zvukovodu klidně ve větším množství a chrupavčitou trubici zvukovodu masírujte, až je slyšet šplouchání. Pak už jen vytírejte papírovým kapesníkem namotaným na prstu, co zvíře vyklepe do ústí zvukovodu. Před čištěním druhého ucha vždy očistěte kónus kapek (hrozí riziko zavlečení infekce z nemocného ucha do zdravého). Pokud si nevíte rady, nechte si od veterináře předvést, jak ucho správně vyčistit (případně jak aplikovat speciální kapky při léčbě).
Ve svém příspěvku KOČKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Štefan Sakač.
Co dělat naše kočka pořídila jedno kotě tři dny nic ,ale ještě má určitě aspoň podle mě tři mám o ní strach co dělat já vím k doktorovi,ale je pořád zalezlá a nechce vylézt potřebují Vaší radu Mockrát Děkuji!!!
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Skotská klapouchá dostala své jméno podle přehnutých ušních boltců dopředu. Tento rys vznikl spontánní mutací. Kočky s touto mutací jsou známy už dlouho, a to především v Číně. Roku 1961 našel pastýř v Taysidu ve Skotsku kotě, které mělo uši sklopené dopředu. O dva roky později tato bílá kočka jménem Susie porodila koťata a dvě z nich měla uši sklopené ještě více než jejich matka. William Ross, také pastýř, si vzal jedno toto kotě a se svou ženou Mollie dali základ plemeni skotská klapouchá kočka. Následným připouštěním se zjistilo, že gen Fd pro sklopené uši je dominantní a mohou jej přenášet pouze skotské klapouché kočky. Ovšem později se zjistilo, že při křížení dvou klapouchých má potomek zesílené nohy a ocas, což nebyl další znak plemene, ale poruchy na kostře. Skotská klapouchá téměř vymizela. Až když se zjistilo, že při křížení s britskou krátkosrstou je polovina koťat zdravých a má sklopené uši. Začátkem 70. let začali mít britští chovatelé potíže, a tak GCCF pozastavila registrování. V USA začal chov tohoto plemene v roce 1974. Klapouchá kočka byla v Americe připuštěna k exotickému krátkosrstému kocourovi. Z tohoto vrhu mělo jedno kotě ohnuté boltce, jmenovalo se Jed Callant. Objevují se i skotské klapouché kočky dlouhosrsté.
Díky svému venkovskému původu je to kočka velmi odolná vůči nemocem i nevlídnému počasí. Je výborným lovcem, a proto by měla mít přístup ven. Jako domácí mazlíček má sklon být majetnická a zabírá si jednu osobu pro sebe. Skotská klapouchá má mírnou povahu. Své páníčky zbožňuje a snaží se jim být co nejvíce na blízku. Dobře si rozumí s dětmi, pejsky i ostatními kočkami. Tyto kočky jsou velmi hravé a učenlivé. Nejsou to žádní přehnaní divoši, spíše něžná a mazlivá stvoření. Doprovází vás v nejrůznějších domácích činnostech od vaření až po úklid. Zajímavostí je, že skotská klapouchá kočka spí velmi často na zádech. Má velmi jemný hlas, ale příliš často jej nepoužívá. Tato kočka se nenechá ničím vyprovokovat, a tak ji asi nikdy neuvidíte s vytaženými drápky.
Skotská klapouchá kočka dosahuje váhy 2,5 až 6 kg. Hlava je kulatá se širokým a krátkým nosem. Uši jsou přehnuté, špičky jsou kulaté. Mohou však být klasické, nesklopené a pak se plemeno nazývá Scottish straight. Žádoucí je těsné přilehnutí uší tak, že tvoří čepičku. Velké oči mají kulatý tvar a jsou posazené daleko od sebe. Barva očí odpovídá barvě srsti. Krk je krátký a silný. Tělo skotské klapouché je středně velké, zavalité, s pružným hřbetem. Končetiny jsou středně dlouhé a silné. Ocas je u kořene silný, je střední délky a není příliš ohebný. Srst je hustá, silná, měkká a má odstávat od těla. Může být krátká i dlouhá. Zbarvení je p
Ve svém příspěvku POTRAVINOVÁ ALERGIE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Milena Pardubska.
Prosim o radu jaká antihistaminika použit u 9 letého bišona opakovaně trpi na záněty ucha a často se drbe má hypoalergenni stravu ale občas sni něco co nemá už si nenechá na ucho šáhnout nemůžu použit kapky ani výplachy prosim o radu má potravinovou alergii už 8 let děkuju Pardubska
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Denisus.
Skotská klapouchá kočka dostala své jméno podle ušních boltců ohnutých dopředu. Tento rys vznikl spontánní mutací. Kočky s uvedenou mutací znají lidé (především v Číně) už dlouho. V roce 1961 našel pastýř v Taysidu ve Skotsku bílé kotě, které mělo uši sklopené dopředu. O dva roky později se tato bílá kočka jménem Susie okotila a dvě koťata měla uši sklopené ještě více než jejich matka. William Ross (také pastýř) si jedno kotě vzal a se svou ženou Mollie dali vzniknout plemeni skotská klapouchá kočka. Následným připouštěním se zjistilo, že gen Fd (gen sklopených uší) je dominantní a mají ho pouze skotské klapouché kočky. Později bylo však odhaleno, že křížením dvou klapouchých koček vznikne jedinec, který má zesílené nohy a ocas. Tento rys nebyl považován za další znak plemene, nýbrž za poruchy na kostře. A skotská klapouchá kočka téměř vymizela. Tato rasa se znovu objevila ve chvíli, kdy se zjistilo, že jejím zkřížením s britskou krátkosrstou kočkou se narodí koťata, z nichž polovina je zdravá a má sklopené uši. Ovšem začátkem 70. let začali mít britští chovatelé potíže, a tak GCCF pozastavila registrování skotské klapouché kočky. V USA se toto plemeno začalo chovat v roce 1974, kdy se klapouchá kočka spářila s exotickým krátkosrstým kocourem. Jedno kotě z tohoto vrhu mělo ohnuté boltce. Dostalo jméno Jed Callant. Objevují se i skotské klapouché kočky dlouhosrsté.
Skotská klapouchá kočka je díky svému venkovskému původu velmi odolná vůči nemocem i nevlídnému počasí. Rovněž výborně loví, a proto by měla mít přístup ven. Jako domácí mazlíček má sklon být majetnická a „zabírá“ si jednu osobu pro sebe. Skotská klapouchá kočka má mírnou povahu. Své páníčky zbožňuje a snaží se jim být co nejvíce na blízku. Dobře si rozumí s dětmi, pejsky i ostatními kočkami. Tyto kočky jsou velmi hravé a učenlivé. Co se týče temperamentu, nejedná se o žádné divochy, jsou to spíše něžná a mazlivá stvoření, jež vám dělají společnost při nejrůznějších domácích činnostech (od vaření až po úklid). Skotská klapouchá kočka spí často na zádech. Má velmi jemný hlas, ale příliš jej nepoužívá. Tato kočka se nenechá nikým a ničím vyprovokovat, tudíž ji s vytaženými drápky jen tak neuvidíte.
Skotská klapouchá kočka váží 2,5 až 6 kg. Hlavu má kulatou se širokým a krátkým nosem. Uši jsou ohnuté a špičky kulaté. Mohou však mít i klasický tvar a postavení (tedy uši nesklopené) a pak se plemeno označuje jako Scottish Straight. Žádoucí je těsné přilehnutí uší, které vytvoří jakousi čepičku. Velké oči mají kulatý tvar a jsou posazené daleko od sebe. Barva očí odpovídá barvě srsti. Krk je krátký a silný. Skotská klapouchá kočka má středně velké zavalité tě
Jedná se původně o plemeno americké, což už ostatně napovídá samotný název kočky. Toto plemeno se v průběhu let rozšířilo i do ostatních koutů světa a získává si stále větší oblibu. Mainské mývalí kočky byly poprvé spatřeny ve státě Maine a od toho je částečně odvozeno jméno plemene. Druhé přídavné jméno, a sice mývalí, získala kočka díky svému chocholatému ocasu, jenž nápadně připomíná ocas medvídka mývala. Dlouhý a chundelatý ocas je pro tyto kočky typický.
Jedna legenda vypráví o Marii Antoinettě, která právě tyto kočky nesmírně milovala. Aby kočky unikly před Velkou francouzskou revolucí, poslala je do Ameriky. A zde z nich postupně vzniklo současné plemeno. V některých amerických chovech byly mainské mývalí kočky uznány už v roce 1967. Od 80. let jsou akceptovány i v Evropě.
Mainská mývalí kočka (anglicky Maine Coon cat) má několik charakteristických znaků: velký huňatý ocas připomínající ocas mývala (anglicky coon, racoon), dlouhé obdélníkové tělo, širokou hruď a na uších štětičky jako rys. Její tělo musí být hlavně harmonicky vyvážené. Když je kočka dlouhá a má krátké nohy, je to špatně.
Mainka se může vyskytovat ve všech přirozených barvách (stejně jako kočka domácí), s kresbou i bez kresby. Exotické barevné odstíny (lila, skořicová, čokoládová, plavá, barmská či s odznaky) nepřipadají v úvahu, takto vybarvené kočky nejsou zapsány do chovu.
Naopak barva očí může být různá, a dokonce se může s věkem měnit. Koťata se rodí s modrýma očima a teprve za pár týdnů získávají oči svoji stálejší barvu, například oranžovou. Ta se časem (kolem prvního nebo druhého roku) může ještě změnit v zelenou.
Mainka má polodlouhou srst, což může řadu lidí odradit. Avšak péče o její hedvábnou a měkkou srst není nikterak náročná. Záleží na kvalitě srsti konkrétního zvířete. Pokud má kočka opravdu kvalitní srst, stačí ji jednou za měsíc pořádně vykartáčovat.
Srst mainské mývalí kočky se ovšem může poměrně hodně mastit v souvislosti s hormonálními změnami. Přehnané maštění srsti u ocasu se někdy může objevit u kocourů, ale to lze jednoduše vyřešit dětským pudrem.
Mainská mývalí kočka dospívá poměrně pozdě, asi až ve třech letech. Mainky jsou velmi klidné a ve srovnání se štíhlými aktivními krátkosrstými kočkami (bengálka nebo habeška) to nejsou žádní běžci. Řadí se však mezi zdatné skokany: z místa vyskočí skoro do dvoumetrové výšky.
Mainská mývalí kočka je mimořádně krásná kočka. Je obzvláště velká a robustní, má statné a svalnaté tělo se silnou kostrou. Kocour může vážit až 10 kg a měřit až 1 m. Hmotnost kastrátů může být dokonce až 12
Pokud má kočka problémy s ušima (zánět, cizí těleso), může se stát, že se boltec náhle výrazně zvětší a vznikne zduřenina zabírající menší nebo větší plochu této části ucha. Jedná se o výron krve z prasklé cévy mezi kůží a chrupavkou ušního boltce, který si kočka způsobí intenzivním klepáním hlavou a úderem ucha o tvrdý předmět. Kočka je na postižené ucho citlivá, boltec je bolestivý a kočka nepřestává klepat hlavou, čímž se může celý problém ještě zhoršit.
Léčba spočívá v chirurgickém ošetření prováděném v celkové anestezii, při němž je odstraněna krev z othematomu a boltec je cca na 14 dní prošit speciální chirurgickou metodou. Tyto dva týdny jsou velmi náročné na pooperační péči ze strany majitele, neboť kočka se snaží si ucho stále drbat a může si stehy poškodit. Přesto je tento z pohledu majitele náročný výkon nutný. Jestliže se totiž krev pouze vypustí, dojde v naprosté většině případů velmi rychle k opětovnému naplnění a výše zmíněné operaci se zvíře stejně nevyhne. Naopak je možná komplikace v důsledku infekce othematomu. Při odkládaném zákroku stejně jako při špatné pooperační péči může dojít i k trvalé deformaci ucha.
Bakteriální záněty způsobují tvorbu bílého, žlutého nebo zeleného hnisu.
V tomto případě je nezbytné použít antibiotické kapky a léčbu doplnit homeopatií. Na bíložluté sekrece se doporučuje například Kalium muriaticum, Mercurius dulcis na žlutozelené, Pulsatilla na žluté. Medový výtokz ucha pak léčí Graphites.
Zánět středního ucha se diagnostikuje otoskopem. Obvykle lze vidět změny i na vnějším uchu. Při včasném záchytu je postižen jen zvukovod. Někdy může jít i o parazitární zánět svrabový. Z ucha se uvolňují černorudé suché krusty podobné kávové sedlině. U koček je to velmi častý nález, u psů se vyskytuje jen zřídka. Diagnóza se potvrdí mikroskopicky. Na svrab je třeba použít Selamectin ve spot on přípravku nebo některé z ušních kapek. Imunitu proti svrabu je možné zvýšit homeopatikem Psorin, které snižuje i svědivost.
Naopak kvasinkový ušní zánět je velmi častý, kvasinky se množí ve vlhku, na tlapách, bradě, v kožních záhybech. Reakcí kůže je tvorba hnědofialového mazu, který ulpívá. Je potřeba použít ušní kapky proti kvasinkám a zvýšit imunitu například Monilií 15 ch. Elaps je homeopatikum doporučené při tvorbě červenohnědého mazu, Selenium upravuje mazotok.
Pokud ucho psa oteklo a zdá se vám svěšené, nepokládejte to za nedůležité. Mohlo dojít k přetržení cévy v ušním boltci. Do ucha se také může psovi dostat bakteriální infekce, kterou velmi často doprovází mokvající čirá tekutina. Pes se v takovémto případě naklání na stranu bolesti, a pokud nezasáhne veterinář, může dojít k zánětu středního ucha anebo k poruchám rovnováhy.
Veterinární lékař psa vyšetří a stanoví vhodnou léčbu.
Onemocnění uší, které se projevuje „špínou“ v uších, je jednou z častých příčin, proč je majitel kočky nucen navštívit svého veterinárního lékaře.
Většinou se jedná o zánět zevního zvukovodu (otitis externa), ale postižen může být i samotný boltec. Postižení boltce je častěji vidět jako následek automutilace (sebepoškozování) při zánětu samotného zvukovodu. U koček mezi hlavní příčiny tohoto problému patří ušní svrab, jehož původcem je parazit Otodectes cynotis. Nemocná zvířata mají „špinavé ucho“, jakoby vyplněné tmavým mazem podobným kávové sedlině.
Méně časté jsou záněty bakteriálního původu. U některých zvířat je zánět ucha sekundárním projevem jiného onemocnění, jako je například alergie na krmivo, atopie nebo některá autoimunitní onemocnění. Zánět může být rovněž reakcí na přítomnost cizího tělesa v zevním zvukovodu – nejčastěji jde o zbytky travních osin. U koček se také setkáváme zánětem vyvolaným přítomností polypu, který jako překážka irituje okolní tkáně. Některé záněty jsou naopak způsobeny majiteli, například při neopatrném čištění uší vatovými tampony. U některých zvířat jsou záněty zvukovodu častější než u jiných. V kanálu zvukovodu se může hromadit vlhkost, která podporuje růst kvasinek, následně přemnožené kvasinky vyvolají zánět. Opakované záněty mohou způsobit zúžení zvukovodu a opět vytvořit vhodné podmínky pro vznik dalšího zánětu. Jakmile máte podezření, že vaše zvíře trpí zánětem ucha, je dobré vyhledat veterinárního lékaře.
Jak se to pozná
Prvním příznakem počínajícího ušního problému bývá časté poklepávání hlavou a kočka se škrábe za ušima, případně se tře o různé předměty. Někdy může být zvíře citlivé na dotek v oblasti ucha, někdy i hlavy celkově. Některá zvířata mohou být až agresivní. Pokud máte v domácnosti větší počet zvířat, můžete pozorovat, že ostatní zvířata budou očichávat nebo olizovat ucho nemocného zvířete. V případě, že si k boltci čichnete, ucítíte pravděpodobně pronikavý zápach. Často lze pozorovat přítomnost velkého množství mazu.
Léčba
Léčba je vždy individuální dle příčiny onemocnění. Základem léčby je ale vždy prevence, a proto je třeba se o uši vašeho mazlíčka pečlivě starat. Aby si zvíře na čištění uší zvyklo, je třeba ho k tomu vést už od mladého věku. Uši by se v žádném případě neměly čistit na sucho, ale je potřeba použít speciální kapky do uší pro kočky (nejčastěji s obsahem chlorhexidin). Do ucha nakapeme několik kapek přípravku a promneme chrupavku ucha u jeho báze. Poté jen vytřeme maz, který zůstal na boltci. Na čištění uší určitě nepoužíváme vatové tampóny jako u lidí, pouze si dáme vatu na prst a čistíme ucho jen tam, kam dosáhneme. V opačném případě zatlačujeme maz hlouběji k bubínku a podporujeme tím vznik zánětu. Pravidelnou péčí o uši je možné rychleji odhalit počínající problém, proto je dobré nepodceňovat její význam.
Onemocnění uší je častým problémem v letním období, a to zejména u psů, kteří mají uši sklopené a dlouhé, takže špatně větrají a jsou příznivým místem k množení bakterií. Častými problémy jsou jednak záněty zvukovodu, jednak kvasinkové infekce, ale i osiny zapadlé do zvukovodu.
Dalším možným onemocněním je například zánět středního ucha. Naklánění hlavy na jednu stranu bývá vyvoláno jednostranným podrážděním ucha, ale může také znamenat, že je zasaženo střední ucho. Zánět středního ucha vyžaduje vždy řádné léčení s použitím antibiotik a protizánětlivých léků. Zánět středního ucha tak patří výhradně do rukou veterinárního lékaře.
Z parazitů je nejčastější ušní svrab. Tento problém se projevuje nejčastěji výskytem černého mazu, který vypadá uchu jako kávová sedlina. Navštivte co nejdříve veterináře.
Problémy s ušními boltci doprovázejí také různá kožní onemocnění. První příznaky kožního svrabu se obvykle objevují na okrajích ušních boltců jako drobné stroupky. Poštípání hmyzem i alergie se projevují zarudnutím a otokem ušních boltců.
Péče o uši, pokud je všechno v pořádku, spočívá výhradně v pravidelných kontrolách. Jestliže je ucho hladké, růžové, bez zápachu a výtoku, nebolestivé, pak je zdravé. Čisté a zdravé ucho nečistěte, mohli byste klidný zvukovod mechanicky podráždit a vyvolat problémy. Mírné zašpinění ucha ušním mazem je běžné.
V případě, že je ucho velmi špinavé, zapáchá, jeho povrch je zarudlý nebo zdrsnělý, pozorujete výtok nebo si pes nezvykle často ucho drbe, třepe hlavou, tře uši o koberec, určitě s návštěvou veterináře neotálejte. Včas zahájená léčba či odhalená osina ušetří vašemu mazlíčkovi mnoho trápení. Domácí pokusy o vyndání osin mohou skončit jejím zasunutím hlouběji do zvukovodu, kde může dojít až k perforaci (proděravění) bubínku. Osina ponechaná ve zvukovodu několik dní zcela jistě způsobí zánět zvukovodu, který může její odhalení zcela znemožnit a celá léčba se tak zkomplikuje. Také samoléčba zánětů zvukovodu může při nesprávné volbě léčiva způsobit rezistenci a přechod problému do chronického stadia, které může ve vážných případech končit i operací zvukovodu.
Pro prevenci onemocnění uší postačí ušní kapky, které šetrně rozpouštějí ušní maz. Toto ošetření by se mělo provádět dvakrát do měsíce.
(latinsky keratitis) se klasifikuje dle hloubky postižení, dle etiologie či topografie. Povrchový zánět rohovky (latinsky keratitis superficialis), respektive povrchové eroze jsou nejčastěji následkem traumatizace rohovky a po odstranění příčiny dochází k jejich rychlému zahojení. Klinicky je patrný zvýšený výtok z mediálního očního koutku. Proces je bolestivý, pozorujeme fotofobii. Terapie je závislá na intenzitě a délce trvání onemocnění. Používáme lokální anestetika kombinovaná s antibiotiky.
Povrchový zánět rohovky s pigmentací
(latinsky keratitissuperficialis pigmentosa) se vyskytuje s predispozicí u pekinézů, lhasa-apso, ši-tzu, mopsů a bostonských teriérů. Nejčastější příčinou je chronická iritace očního bulbu při víčkové štěrbině u brachycefalických plemen. Mezi vyvolávající faktory patří districhiáza (řasa vyrůstající z hrany víčka), nosní záhyby, velká víčková štěrbina v kombinaci s prominující oční koulí a tím ztížené mrkání. To způsobuje nedostatečnou distribuci slzného filmu na povrchu rohovky. Pigment je ukládán do epitelu na centrální části rohovky. Vaskularizace je pouze v případě dlouhotrvající iritace. Terapeuticky je nezbytné odstranění etiologického činitele. V indikovaných případech, pokud uložený pigment vede k poruchám vidění, se může provést superficiální keratotomie. Ta vyžaduje opatrnost zejména u brachycefalických plemen. U nich je chronicky iritovaná rohovka slabší než v místě neiritovaném. Protože tím však neodstraníme vyvolávající příčinu, je nutno počítat s recidivami. Nejlepším krokem k omezení depozice pigmentu v rohovce je odstranění chronické iritace, případně využití antiflogistického účinku kortikosteroidů.
(latinsky keratitis superficialis chronica), známý též jako Oberreiterův syndrom německých ovčáků neboli Pannus, se nejčastěji vyskytuj mezi 1. až 6. rokem života. Onemocnění bylo popsáno i u belgických ovčáků, pudlů, jezevčíků, border kolií, greyhoundů, sibiřských husky a dalmatinů. Je to progresivní zánětlivé oboustranné onemocnění rohovky s nepříliš jasnou etiologií. Přisuzována je velká důležitost autoimunitním pochodům a ultrafialovému záření, protože byla prokázána korelace mezi nadmořskou výškou, teplejším ročním obdobím a výskytem onemocnění. Majitel si onemocnění všimne většinou v pokročilém stadiu, kdy jsou epitel a přední vrstva stromatu rohovky již silně pigmentovány a vaskularizovány. Vaskularizace a pigmentace postupně zachvacují celou rohovku. Jaká je prognóza? V případě postižení mladších zvířat (mezi 1. až 2. rokem života) lze očekávat výskyt závažnějších lézí. Pannus je charakterizován výskytem většího mno
K prvnímu pokusu o vyšlechtění dnešní bengálské kočky došlo v šedesátých letech 20. století, a to ve Spojených státech. Cílem bylo vyšlechtění přátelské a plně domestikované domácí kočky s alespoň částečným zachováním podoby a fyzických vlastností kočky divoké, což bylo snem mnoha chovatelů. První křížení však neiniciovali chovatelé, ale američtí genetikové, neboť u divokých bengálských koček byla zjištěna nepřítomnost genu kočičí leukémie, vůči níž tak byla tato kočka imunní. I přes snahu genetických vědců se však křížení nedařilo a další chov narážel na problém neplodnosti kocourů a těžké ochočitelnosti koťat první generace, což další pokusy téměř zastavilo.
Další pokus o zkřížení se tak opakoval až o několik desítek let později, kdy se o něj pokusila Američanka Jean Millová, která byla již dopředu obeznámena s možnými úskalími a problémy, které by případně mohly nastat. Chovatelka tak počítala s divokostí původního plemene i s možnou neplodností kocourů první generace. Tu vyřešila šlechtěním pouze samičích koťat s domestikovanými kocoury, čímž byla plodnost zaručena, neboť neplodnost se objevovala pouze u samců. I přesto však byl chov značně problematický a všeobecně byla přijata až čtvrtá generace původních koček, kterou ale uznaly jen některé z chovatelských asociací. Evropská FIFE uznala bengálské kočky teprve v roce 1998.
I když vyšlechtění bengálské kočky patří k největším chovatelským úspěchům, její šlechtění není ještě zcela ukončeno, neboť v některých chovných programech se dodnes používají divoké bengálské kočky.
Bengálská kočka má dlouhé a svalnaté tělo. Ocas bývá střední délky a na konci je vždy černě zbarvený. Hlava je vzhledem k tělu malá protáhlá. Toto plemeno má velmi hustou srst a můžeme se setkat s celou řadou provedení s hnědou barvou v odstínech žluté či zlaté. Méně časté bývá provedení bílé, stříbrné, modré a vzácně se objevuje černé zbarvení celého těla.
Opticky se sice tato kočka podobá malému africkému leopardovi, ocelotovi nebo tygrovi, ale navzdory svému divokému vzhledu má velmi přítulnou povahu a s hlasitým předením se ráda nechává rozmazlovat od svého člověka.
Bengálská kočka má dosti dlouhé, svalnaté a dobře vyvinuté tělo s těžkými kostmi. Zadní nohy jsou o něco delší než přední a tlapky jsou relativně velké a kulaté. Ocas je střední délky, pevný na dotek, má zakulacený koneček, který je vždy černě zbarvený. Klínovitá hlava je v poměru k tělu malá a je o něco delší než širší. Malé uši jsou namířeny trochu dopředu, široce nasazené a nesmějí mít žádné štětinky. Nos je dlouhý a široký s lehkým prohnutím v místě, kde přechází v horní část lebky. Oči jsou velké, mají mandlovitý až k
