Zajímá vás téma KLINICKÉ PŘÍZNAKY? Tak právě pro vás je určen tento článek. Jedná se o virové onemocnění koček. Původcem je koronavirus. Onemocnění postihuje zpravidla koťata a mladé kočky do dvou let věku. Nedostatečná funkce imunitního systému může být rovněž predisponujícím faktorem FIP (stres, léčba kortikoidy, přidružená onemocnění).
Rady pro chovatele
Postižené kočky přenášejí koronaviry slinami a exkrementy. Kočky se ale mohou nakazit rovněž vdechnutím či požitím viru, při přímém kontaktu s nakaženým jedincem, nebo dokonce kontaktem s virem kontaminovanými povrchy (lůžkoviny, oblečení, hračky, misky, škrabadla). Parazité, kteří sají krev (blechy), koronaviry nepřenáší. Virus v prostředí lze naštěstí zlikvidovat dezinfekčními prostředky.
Když kočka přijde do styku s virem FIP, nezpůsobí jí to klinické propuknutí nemoci, ale některé kočky mohou mít mírný zánět horních cest dýchacích (kýchání, slzení, vodnatý sekret z nosu) nebo mohou mít střevní potíže. Velká část koček, u kterých proběhne prvotní nakažení, se zcela uzdraví, ale některé z nich se mohou stát bacilonosiči.
U většiny nakažených koček se neprojeví klinicképříznaky onemocnění. Jen u malého podílu koček se vyvine smrtelné onemocnění (týdny, měsíce i roky po prvotním nakažení). Propuknutí příznaků FIP bývá náhlé, především u koťat, anebo mohou tyto příznaky zesílit během pár týdnů. Kočka testovaná na FIP s negativním výsledkem, může mít koťata pozitivní na FIP. Nenarodí se nakažená, ale nakazí se mateřským mlékem.
Spousta koček má nespecifické příznaky: skleslost, hrubá srst, občasné nechutenství, horečka nebo hubnutí, proto je diagnostikování FIP obtížné.
Přibližně 40 % případů nákazy bývá efuzní forma, 25 % pak neefuzní forma a 35 % bývá smíšená forma.
Nejnáchylnější na toto onemocnění jsou kočky mladší věkové kategorie, to je koťata a kočky do dvou let, dále kočky starší deseti let, kočky se špatnou fyzickou kondicí, kočky postižené více infekcemi najednou, kočky ve stresu, kočky v nadměrné zátěži.
Pro zpříjemnění posledního stadia nemoci je důležitá dobrá zdravotní péče a vyvážená zdravá strava.
V dnešní době je možné testovat přítomnost koronaviru – test zjistí přítomnost protilátek proti koronavirům. Pozitivní test ale neznamená, že vaše kočka má FIP – pozitivní výsledek testu znamená, že kočka byla koronavirům vystavena (nemusí se přitom jednat o koronaviry, které způsobují FIP) a že si proti nim vytvořila protilátky. Vyšetření bývá doplněno biochemickým vyšetřením krve, RTG nebo sonem. Diagnóza FIP je založena na pozorování klinických projevů nemoci, na laboratorních testech a na vyšetření břišní tekutiny.
V dnešní době je FIP považována za smrtelnou nemoc od té chvíle, kdy se objeví klinicképříznaky. U malého procenta postižených koček je možné na krátkou dobu zmírnit příznaky nemoci (odsávání tekutiny z dutiny břišní).
V naší poradně s názvem STRUPY NA KŮŽI U KOČEK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Milan Karabčík.
Zdravím je zimní počasí a kočka se neustále drbe prohlédl jsem jí a nahmatal malé stroupky po celé délce hřbetu od hlavy až k ocasu jinde ne jsem z vesnice a kočka chodí denně ven chytá myši a samozřejmě přijde do styku i s jinýma kočkama . Divné je že nejde ani do svých oblíbených pelíšků.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Veterinář.
Kočičí miliární dermatitida, často nazývaná kočičí stupy, je běžné kožní onemocnění, které postihuje kočky všech věkových kategorií a plemen. Tento stav je charakterizován malými, vyvýšenými a krustovitými lézemi, které se obvykle nacházejí na hlavě, krku a zádech kočky. Tyto hrbolky na krku a zádech kočky mohou extrémně svědit, což způsobuje, že se kočka škrábe a kouše si postižená místa, což vede k dalšímu podráždění a potenciální sekundární infekci kůže. Miliární dermatitida u koček může být způsobena různými faktory, ale dva nejčastější jsou přecitlivělost na bleší kousnutí a alergie, a to i alergie na ostatní kočky. Zde můžete vidět, jak vypadá miliární dermatitida u koček: https://www.google.cz/image…
Léčba kočičí miliární dermatitidy začíná identifikací a řešením základní příčiny, jako jsou blechy, alergie nebo infekce. Váš veterinář může předepsat topické krémy nebo masti, perorální léky nebo doporučit hypoalergenní dietu, která pomůže zvládnout příznaky.
Při správné a trvalé léčbě může mnoho koček zaznamenat výrazné zlepšení svého stavu a vést pohodlný život.
Chcete-li pomoci vaší kočce s miliární dermatitidou, existují různé možnosti léčby.
Zde je to, co můžete udělat:
1. K hubení blech používejte přípravky proti blechám: Pokud jsou problémem blechy, je nezbytné zavést účinná opatření proti blechám.
2. Poraďte se se svým veterinárním lékařem o změně stravy: Pokud máte podezření na alergie na kočičí krmivo, může být doporučena hypoalergenní nebo nová proteinová dieta.
3. Aplikujte předepsanou kontaktní léčbu: Léčivé šampony, spreje nebo krémy mohou pomoci zmírnit svědění a zklidnit kočičí kůži.
4. Podávejte předepsané léky: Antihistaminika nebo kortikosteroidy mohou být použity ke snížení zánětu a zmírnění alergických reakcí u koček.
5. Léčba sekundárních infekcí: Antibiotika nebo antifungální léky mohou být předepsány, pokud se v důsledku poškrábání vyvinuly bakteriální nebo plísňové infekce.
Závěrem lze říci, že miliární dermatitida je běžné kožní onemocnění u koček, které může být způsobeno bleší alergickou dermatitidou, alergeny z prostředí, potravinovými alergiemi a folikulitidou. Ačkoli jsou příznaky u různých případů často podobné, je důležité rozpoznat příčinu miliární dermatitidy vaší kočky, abyste jim mohli poskytnout tu nejlepší možnou léčbu a péči. Promluvte si se svým veterinářem o potenciálních spouštěcích mechanismech miliární dermatitidy vaší kočky a o tom, co můžete udělat pro zmírnění jejích příznaků.
Jestliže máte i malé podezření, že by se u vašeho psa mohlo jednat o chronické či akutní selhání ledvin, vždy navštivte veterináře! Zvířeti se odebere krev a na základě rozboru veterinář určí diagnózu. Zvíře s akutním selháním ledvin potřebuje dlouhodobě podávat infuze a neustále kontrolovat stav. K dalšímu životu je nutné udržet alespoň část ledvin funkčních. Pokud se přes veškerou snahu ledviny nepodaří zachránit, pak bohužel přichází na řadu eutanazie. U starších zvířat vyžadujte nejméně jednou ročně rozbor krve. Pokud výsledky odhalí, že ledviny pracují hůře, můžete vhodnou dietou snížit jejich zatěžování, a tak zvířeti prodloužit život. Na odběr krve je nutné přivést zvíře nalačno, tedy 12 hodin po posledním krmení. Léčba chronického selhání ledvin je komplexní a poměrně náročná. Nezbytné je doživotní podávání speciální diety s nízkým obsahem bílkovin, soli a fosforu.
Při zániku 3/4 a více z celkového počtu nefronů se metabolické zplodiny začnou hromadit v krvi a způsobí klinicképříznaky ledvinného selhání. Laboratorně je potvrzena vyšší hladina cystatinu C, močoviny, kreatininu, případně fosforu a dalších iontů. Tyto látky se však mohou v krvi hromadit i z jiných příčin, aniž by byly ledviny přímo poškozeny. Neprotéká-li ledvinami z nějakého důvodu krev, nemohou ji ledviny zákonitě vyčistit od škodlivých metabolitů, pak se mluví o takzvané prerenální příčině (problém je před ledvinou). Pokud moč vytvořená ledvinami neopustí tělo, opět stoupá hladina škodlivých metabolitů v krvi (jde tedy o postrenální příčinu = problém je za ledvinou). Renální příčina označuje problém v ledvině.
V odlišení těchto stavů je ukryt klíč úspěchu v léčbě. Odborná vyšetření veterináře musí rozpoznat příčinu a tím stanovit vhodnou léčbu. Jednoduchou metodou určení prerenální příčiny je například stanovení hustoty moči. Pokud je ledvinná tkáň v pořádku, přefiltrovaná tekutina se v odvodných kanálcích zahustí. Pokud je tkáň funkčně poškozena (ledvinná nedostatečnost), pak k zahuštění moči nedochází a organismus ztrácí velké množství tělesných tekutin a hustota moči je nízká – rovna hustotě filtrátu krve získaného v glomerulech. Samozřejmě existují i specifičtější testy, které bezpečně odliší stav poškození ledvin od nedostatečného přívodu krve do ledvin.
Při prokázání ledvinného selhání se musí dále definovat akutnost procesu. Pokud se ztráta funkce dostaví náhle s tvorbou moči nebo bez ní, hovoříme o akutním selhání ledvin. Akutním selháním ledvin rozumíme stav náhlého zhroucení funkce ledvin. Může být následkem šokových stavů, úrazů, infekcí, intoxikací, navozené podáním některých léčiv a podobně. Většinou po úpravě vyvolávajícího stavu a překlenutí kritického období docház
Cílem vyšetření je zjistit, zda je vyšší tělesná teplota nebo horečka způsobená poruchou v regulaci tvorby a výdeje tepla, nebo je příznakem obranné reakce organismu.
U špatně vakcinovaných jedinců je třeba zvážit možnost infekčních onemocnění, jako je parvoviróza u štěňat s průjmem a zvracením a psinka s příznaky postižení dýchacích cest a nervové soustavy, u nichž je pečlivé klinické vyšetření s důrazem na poslech hrudníku a palpaci dutiny břišní základem diagnostiky.
Klinické vyšetření štěňat je zaměřeno na vyšetření kostí, kloubů, u predisponovaných plemen i nervové soustavy. Pečlivý poslech hrudníku a vyšetření břicha mohou prokázat nálezy svědčící o zánětlivém nebo nádorovém onemocnění.
Přirozenou součástí diagnostiky je vyšetření vzorku krve, zvýšený počet bílých krvinek je známkou zánětlivého onemocnění, k anémii nebo poklesu počtu krevních destiček dochází u pacientů s imunitně zprostředkovaným onemocněním. Stanovení biochemických parametrů ulehčí lokalizaci onemocnění v těle, vyšetření vzorku moči, případně krve, a mikrobiologická kultivace moči potvrdí nebo vyloučí přítomnost choroboplodných zárodků v močových cestách i v celém organismu.
Nezbytnou součástí diagnostiky se stávají zobrazovací vyšetření – rentgenogramy hrudníku a ultrasonografie dutiny břišní jsou standardně používaná a efektivní vyšetření. Pomohou odhalit zvětšení orgánů, abnormální tvary, přítomnost tekutiny, rentgenogramy kloubů a růstových zón kostí pak prokážou růstové problémy, záněty kloubů, u starších jedinců nádorové změny. Pacientům s dechovými potížemi a s nálezem srdečních šelestů je doporučována echokardiografie, která potvrdí přítomnost změn na srdečních chlopních u jedinců se zánětem srdeční nitroblány.
U psů bez specifických příznaků je důležité cytologické vyšetření zvětšených mízních uzlin, kožních lézí, uzlů a ulcerací, které mohou být projevem nádorového bujení či infekce. Imunologické vyšetření se provádí při podezření na nedostatečnou funkci imunitního systému (německý ovčák, irský setr, kokršpaněl), nebo naopak při autoimunitním onemocnění typu systémového lupu nebo hemolytické anémie. Je-li pacient importován ze zámoří nebo byl s majiteli v zahraničí, je vhodné provést sérologické vyšetření s ohledem na možná exotická onemocnění, k nimž patří ehrlichióza, neosporóza, leishmaniáza, dirofilariáza a podobně.
Nejdůležitější je zvíře účinně ochladit. Doporučuje se balení do mokrých ručníků, postříkání chladnou vodou nebo postupné namočení celého těla v chladné vodě. Vhazování celého zvířete do ledové vody v napuštěné vaně není vhodné, protože vlivem velkého teplotního rozdílu může dojít k šokové reakci organismu a ta celý problém ještě prohloubí.
Panacur je širokospektré anthelmintikum k léčbě psů infikovaných zralými stadii gastrointestinálních oblých a plochých červů.
U psů se s tímto preparátem léčí například Toxocara canis, Toxocara leonina, Ancylostoma caninum, Uncinaria stenocephala, Trichuris vulpis, Taenia pisiformis.
Účinnou látkou je fenbendazolum 250 mg v jedné tabletě. Přípravek lze aplikovat zvířatům v kterémkoli stupni březosti a laktace. Podává se perorálně v krmivu nebo přímo do tlamy.
K léčbě klinické infestace oblými a plochými červy u psů se doporučuje dávka 50 mg fenbendazolu na 1 kg živé hmotnosti, tedy 1 tableta na 5 kg živé hmotnosti, jednou denně po dobu 3 dnů.
Ošetření se opakuje při znovuobjevení se začervení. Běžné profylaktické ošetření dospělých zvířat s minimálním rizikem infekce se doporučuje 2–4krát ročně. Častější ošetření v intervalu 6–8 týdnů se doporučuje u psů v chovných zařízeních.
Z důvodu zvýšení rizika možného vývoje rezistence, které by mohlo vést k neúčinné terapii, je třeba přistupovat k podání přípravku obezřetně a vyhnout se následujícím praktikám – příliš častému a opakujícímu se používání anthelmintik ze stejné skupiny, příliš dlouhé době podávání, poddávkování z důvodu špatného stanovení živé hmotnosti, chybného podání přípravku nebo nedostatečné kalibrace dávkovacího zařízení.
Za použití vhodných testů mají být vyšetřeny podezřelé klinické případy na rezistenci k anthelmintikům. Tam, kde výsledky testu potvrzují rezistenci k určitému anthelmintiku, by mělo být použito anthelmintikum náležející do jiné skupiny a mající jiný způsob účinku.
Panacur je širokospektré anthelmintikum určené rovněž k léčbě koček infikovaných zralými stadii gastrointestinálních oblých a plochých červů.
U koček se s tímto preparátem léčí například Toxocara mystax (dospělci), Ancylostoma tubaeforme (dospělci i vývojová stadia), Taenia hydatigena (dospělci).
Účinnou látkou je fenbendazolum 250 mg v jedné tabletě. Přípravek lze aplikovat zvířatům v kterémkoli stupni březosti a laktace. Podává se perorálně v krmivu nebo přímo do tlamy.
K léčbě klinické infestace oblými a plochými červy u koček se doporučuje dávka 50 mg fenbendazolu na 1 kg živé hmotnosti, to je 1 tableta na 5 kg živé hmotnosti, jednou denně po dobu 3 dnů.
Ošetření se opakuje při znovuobjevení se začervení. Běžné profylaktické ošetření dospělých zvířat s minimálním rizikem infekce se doporučuje 2–4krát ročně. Častější ošetření v intervalu 6 až 8 týdnů se doporučuje u koček v chovných zařízeních.
Z důvodu zvýšení rizika možného vývoje rezistence, které by mohlo vést k neúčinné terapii, je třeba přistupovat k podání přípravku obezřetně a vyhnout se následujícím praktikám: příliš častému a opakujícímu se používání anthelmintik ze stejné skupiny, příliš dlouhé době podávání, poddávkování z důvodu špatného stanovení živé hmotnosti, chybného podání přípravku nebo nedostatečné kalibrace dávkovacího zařízení.
Za použití vhodných testů mají být vyšetřeny podezřelé klinické případy na rezistenci k anthelmintikům. Tam, kde výsledky testu potvrzují rezistenci k určitému anthelmintiku, by mělo být použito anthelmintikum náležející do jiné skupiny a mající jiný způsob účinku.
Nepřekračujte doporučené dávky. Počáteční denní dávka 2–4 mg carprofenu/kg živé hmotnosti se může podat naráz nebo se může rozdělit na dvě stejné dávky. V závislosti na klinické odezvě může být po sedmi dnech tato dávka redukovaná na 2 mg carprofenu/kg živé hmotnosti, podaného v jediné denní dávce. Délka léčby je závislá na klinické odezvě. Dlouhodobá léčba by měla být pod pravidelnou kontrolou veterinárního lékaře.
Metody, jimiž se zjišťuje a vyšetřuje pokročilost onemocnění, zahrnují klinické vyšetření, tenkojehelnou aspirační biopsii, biopsii a histopatologické vyšetření vzorku, rentgenologické a ultrazvukové vyšetření, magnetickou rezonanci a diagnostické chirurgické otevření dutiny břišní. Klinické vyšetření spočívá v pečlivém ohledání nádoru a především v kontrole celkového zdravotního stavu pacienta, včetně základního vyšetření krve. Tenkojehelná aspirační biopsie znamená odběr buněk z nádoru pomocí jehly a stříkačky. Získané buňky se nanesou na sklíčko, obarví se a zkušený cytolog je posoudí. Některé typy nádorů lze spolehlivě identifikovat cytologickou metodou a odhadnout i stupeň zhoubnosti. Biopsie a histopatologické vyšetření odebraného vzorku nádorové tkáně patří mezi základní diagnostické metody, neboť poskytují definitivní diagnózu a umožňují částečně posoudit schopnost nádoru tvořit metastáze.
V případě chirurgického řešení je vhodné u rizikových pacientů (kritéria jako u indikace kompletního stagingu) provedení radikální chirurgie. U pacientů bez rizikových faktorů je dostatečné provedení excize s 1–2 cm volných laterálních okrajů a jedné intaktní fascie do hloubky. Každý jednotlivý nádor je vhodné odeslat na histopatologické vyšetření. V případě excize mízní uzliny se doporučuje odeslat na histopatologii i mízní uzlinu. Chirurgické řešení je terapeutickým řešením volby u všech lokalizovaných primárních tumorů a nemělo by být nahrazováno jinou terapií.
Následná chemoterapie a podávání H2-blokátorů se doporučuje u pacientů s gradingem 2–3. Případně lze využít i radioterapii.
Jako chemoterapie se nejčastěji používá monoterapie vinblastinem, lomustinem či chlorambucilem nebo kombinace vinblastinu a lomustinu. Pro vhodnou indikaci a výběr chemoterapie je nutné kontaktovat veterinárního klinického onkologa. Chemoterapie nenahrazuje primární chirurgické řešení pro eliminaci operabilního tumoru. Chemoterapie by neměla být rovněž používána jako alternativa za radioterapii pro zvýšení lokální kontroly mastocytu v případech, kdy další chirurgie není možná. Pacienty na chemoterapii je vhodné monitorovat z hlediska potenciálních nežádoucích účinků (hematologie a biochemie před každou aplikací plus hematologie 7–10 dní po první aplikaci cytostatika). Efektivita paliativní chemoterapie se posuzuje po 2. až 3. aplikaci, respektive po 6 až 8 týdnech od zahájení chemoterapie. Posuzují se morfologická kritéria (vzhled a velikost tumoru či metastází) a klinický stav pacienta (kvalita života, ústup paraneoplastického syndromu).
Hlavním příznakem napadení tímto virem je celoživotní a skrytá infekce. Jednou infikovaní jedinci zůstanou doživotními a neustálými nosiči viru i bez viditelných symptomů nemoci. Ve stresových situacích může potom dojít k reaktivaci a s tím spojenému vylučování viru.
U dospělého psa jsou následky infekce herpes virem málo známé. Diagnostikované symptomy, jako například rýma, vymizí po několika dnech. Avšak tímto způsobem se tento virus přenáší, neboť přesídluje na sliznici v dýchací trubici. Stejně tak se nachází v pohlavním ústrojí a může vyvolat vznik malých puchýřků v přední oblasti genitálií u fen nebo na předkožce u psů. Tak může být virus vyloučen se slinami, se sekrety z nosu, ale také z genitálií. Infekce, která primárně nepředstavuje žádné onemocnění, vznikne při přímém kontaktu, například při olizování nebo při krytí.
Fena může být již při prvním kontaktu se psem infikována. Jsou-li feny infikovány při krytí nebo během březosti, přestojí samy tuto infekci většinou dobře. Nebezpečným se však virus stává pro štěňata. V počátku březosti může vést prvotní infekce k resorpci (vstřebání) nebo po 35. dnu k potratu plodů. Nejčastěji bývají štěňata infikována v prvním týdnu života. Pokud se skrytá infekce reaktivuje během stresu při porodu, může dojít k nákaze během porodu nebo těsně po něm. Během porodu se mohou štěňata nakazit v porodních cestách, dále potom prostřednictvím sekretů z nosu a tlamy, vylučovaných fenou při neustálém olizování. Díky takto úzkému kontaktu dochází k dalšímu přenosu viru a infekce se rozšiřuje velmi rychle.
U březích fen dochází k porodu mrtvých, někdy i mumifikovaných plodů v kterémkoli stadiu březosti. Mohou také nastávat předčasné porody nebo porody slabých a nevyvinutých štěňat. Novorozenecká forma se projevuje u štěňat ne příliš jasnými příznaky celkového postižení, depresí, nechutenstvím, výtoky z očí bez zvýšené teploty. V případě rozšířené infekce štěňata naříkají, jsou apatická, výtok z dutiny ústní se mění z čirého na hlenohnisavý. V podkoží v oblasti třísel a na kůži břicha se může objevit červené zabarvení, puchýřky a podkožní otok. Tyto klinicképříznaky mohou být doprovázeny ztrátou vědomí, obloukovitým prohnutím těla dozadu a křečemi. Novorozená štěňata hynou již po 12 až 48 hodinách. Štěňata nakažená v průběhu prvních dvou týdnů života uhynou 6 až 9 dnů po nakažení. U starších štěňat a dospělých psů probíhá onemocnění pozvolněji. Po krátké, 4- až 6denní inkubační době (období mezi prvním stykem s nákazou a prvními klinickými příznaky) se objeví příznaky mírné infekce dýchacích cest –
Klinicképříznaky urolitiázy se liší v závislosti na anatomické lokalizaci urolitů. Urolity se klinicky neprojevují, pokud nenaruší normální funkci ledvin. Obvykle v močových cestách způsobí zánět, jehož vlivem dojde mimo jiné k otoku sliznice. Tento otok napomáhá ke zmenšení průměru močových cest a močové kameny se tak mohou snáze ukotvit – takto dochází k částečné nebo absolutní obstrukci močových cest. Majitel takového zvířete si v tuto chvíli všímá typických příznaků, jako jsou neúspěšné pokusy o močení, bolestivé močení, časté močení po malých množstvích, bolestivost na spodině břicha a nezřídka také krev, barvící moč do různých odstínů červené až hnědé barvy.
Lokalizace urolitů je různá, může být od ledvinné pánvičky přes močovody, močový měchýř až po samotnou močovou trubici.
Diagnostika urolitiázy se provádí prostřednictvím vyšetření moči, poté pomocí nativních nebo kontrastních rentgenových snímků. Velkým pomocníkem při diagnostice tohoto onemocnění je také ultrasonografické vyšetření. Pomocí rentgenového nebo ultrasonografického vyšetření lze stanovit nejen velikost a počet urolitů, ale také jejich lokalizaci v močovém traktu.
Klinicky se přítomnost kaménků v močových cestách projevuje častějším močením s vyloučením pouze malého množství moči, která může být hustší, tmavší a případně zapáchající (i z důvodu přítomnosti bakteriální infekce). V moči se může objevovat krev, viditelná pouhým okem, nebo identifikovatelná při mikroskopickém či biochemickém vyšetření.
Projevy urolitiázy závisí především na lokalizaci urolitů. Pokud se vytvoří v ledvinné pánvičce, může být onemocnění zcela bez příznaků, zvláště pokud je proces pouze jednostranný a urolit není infikován bakteriemi. V případě infekce může dojít k septikémii a stavům s ní spojených: horečce, apatii, nechutenství, ... Při oboustranné obstrukci v ledvinné pánvičce může dojít až k chronickému renálnímu selhání.
Urolity lokalizované v močovodech se projevují akutní bolestivostí břicha, výskytem krve v moči, může dojít i k poškození ledvin s příznaky uvedenými výše.
Lokalizace urolitů v močovém měchýři může být také zcela bez příznaků. Častěji však vzniká zánět, a tak se u pacienta projevují příznaky z něj vyplývající: obtížné, bolestivé a přerušované močení, nucení na močení, inkontinence. Velmi častý je také výskyt krve v moči. Někdy je možné urolity cítit pohmatem dutiny břišní.
Příznaky spojené s výskytem urolitů v močové trubici jsou podobné lokalizaci v močovém měchýři. Při úplné obstrukci dochází k přeplnění močového měchýře, výrazné bolestivosti při pohmatu dutiny břišní. Pokud není umožněn odtok moči, objevuje se zvracení, slabost, problémy s koordinací až kóma. Za 24–72 hodin poté dochází k srdečnímu selhání v důsledku vysokého množství draslíku v těle, jež působí kardiotoxicky.
Atopická dermatitida je chronická svědivost a morfologie kožních změn typicky umístěná v oblasti natahovačů a ohybačů končetin. Reakce na kožní test u tohoto onemocnění je okamžitá. U psa lze při této dermatitidě pozorovat změny buněčně zprostředkované imunity. Navíc jsou u něj zvýšeny sérové koncentrace pro alergii specifických IgE a některých typů IgG (imunoglobulinů). U přecitlivělosti na bleší pokousání není imunologické zázemí tak detailně známé.
Atopie je druhá nejčastější alergická kožní choroba u psů. Výskyt tohoto onemocnění ve psí populaci není přesně znám, ale odhaduje se v rozmezí 3–15 %. Atopické onemocnění se může objevit u jakéhokoli plemene i jakéhokoli jedince.
Detailní anamnéza je jediným a nejdůležitějším faktorem v diagnostice a léčbě atopie. Poskytuje zásadní informace o tom, zda jsou symptomy pacienta alergického původu, a pokud ano, co může být vyvolávajícím alergenem. Trvání problému, věk při nástupu problému, průběh onemocnění, jeho sezónnost, informace o sourozencích, vzhled a šíření příznaků a reakce pacienta na provedenou léčbu jsou důležité body, které veterinář zjišťuje při rozhovoru s majitelem zvířete. Dotazy by se měly zaměřit také na přítomnost jiných zvířat, dietetický režim, venkovní i domácí životní prostředí, místo ke spánku, prevenci zevních parazitů a rovněž na předešlé léčby a jejich účinnost.
U 70 % psů jsou první příznaky pozorovány před dosažením tří let věku. Přecitlivělost na bleší pokousání je nejčastějším alergickým onemocněním u psů. Přestože nástup onemocnění může být pozorován v jakémkoliv věku, nejčastěji se první příznaky objevují mezi 1. a 3. rokem. Bylo prokázáno, že u jedinců trvale zablešených již od raného věku je reakce na bleší pokousání pozdější a že v některých případech jsou projevy alergie méně závažné.
Psům s pruritem alergického původu je vždy přisuzována atopická dermatitis, jestliže dochází k rozlízání končetin a oděrkám na nose a hlavě. Pokud není pozorován vznik prvotních kožních příznaků, může to být způsobeno tím, že jsou kožní změny sekundárně vzniklé rozškrábáním v důsledku svědivosti. Vznik povrchového hnisavého zánětu kůže a kvasinkových infekcí je prokazatelně vyšší u psů s rychlou reakcí na kožní test než u psů s klinickými příznaky a negativním kožním testem. Až 80 % atopiků trpí zánětem zevního zvukovodu a u 45 % psů je to prvotní problém, kvůli kterému jsou přivedeni k ošetření.
Za základní příznaky se v současnosti považují svědivost zahrnující tvářovou oblast a končetiny, podráždění kůže v oblasti ohybačů, chronická či chronicky se opakující dermatitida, indi
Pyrexie, tedy pravá horečka, se musí odlišit od hypertermie, která doprovází úpal, úžeh nebo zvýšenou tělesnou zátěž, případně onemocnění způsobující nedostatečný výdej vyprodukovaného tepla. Náchylní k hypertermii jsou především psi obézní, přičemž nepříjemnou komplikací je onemocnění srdce. Příznaky nedostatečné funkce srdce se právě ve vyšších teplotách a vysoké vlhkosti vzduchu mohou projevit.
Projevem horečky může být pouze apatie, ospalost a nechutenství psa, další klinicképříznaky závisí na vyvolávající příčině. Pouze přesné změření rektální teploty, nejlépe digitálním teploměrem (viz výše), který zaručí bezpečnost a rychlost měření, případně ušním teploměrem, je pro určení závažnosti problému a jeho řešení signifikantní. Nemáme-li teploměr k dispozici, lze se orientovat i pomocí palpace kůže v oblasti třísel a podpaží, čenichu, pomoci nám může i měření dechové a tepové frekvence, která bývá zvýšená, sliznice jsou překrvené, prosáklé, teplé, lze pozorovat i svalový třes, zvýšené slinění.
Příčinou úpalu a úžehu je pobyt v horkém nebo vlhkém prostředí, nejčastěji v zavřeném autě, v létě mohou být způsobeny i nadměrným pohybem psa za vysokých teplot. Především krátkolebá plemena a jedinci s nadváhou by se měli vyvarovat pobytu na slunci mezi 10. a 17. hodinou. K diferenciaci mezi úpalem, úžehem a horečkou postačí obvykle údaje poskytnuté majitelem, psi ve většině případů neprojevují žádné další příznakyklinického onemocnění. U některých plemen se vyskytuje hypertermie způsobená pohybem, doposud však nebyla zjištěna pravá příčina.
Lékařský termín horečka neznámého původu (FUO) se používá k označení horečky, jejíž příčina není ani po poměrně obsáhlé diagnostice prokázána.
Při teplotě do 41 °C není třeba mít obavy z poškození orgánů, teplotu nemusíme tlumit pomocí léků. Kolem teploty 42 °C však již k buněčnému poškození dochází, selhávají orgány soustavy trávicí, dýchací, močového aparátu, odumírají buňky nervové a svalové, zvyšuje se krvácivost.
Africký mor prasat se projevuje vysokou horečkou, která může trvat i několik dnů. První příznaky se objevují při poklesnutí teploty. Zvířata jsou malátná, těžce dýchají, nepřijímají potravu, trpí krvavým průjmem, zvrací a mají cyanotickou kůži. Vakcinace proti této nákaze neexistuje.
Africký mor prasat (AMP) je akutní, vysoce nakažlivé onemocnění prasat podobné klasickému moru prasat. Virus se nachází v krvi, tkáňových tekutinách, vnitřních orgánech a sekretech a exkretech nemocných zvířat. Je vysoce rezistentní vůči nízkým teplotám i vysušení. Virus se může vylučovat sekrety a exkrety již 1–2 dny před klinickými příznaky, nejvíce však v době septikémie. Klinicképříznaky se podobají klasickému moru prasat (KMP), ale průběh je rychlejší. Patologickoanatomické změny charakterizuje výrazné zvětšení sleziny na rozdíl od KMP, petechie v mízních uzlinách, ledvinách a dalších vnitřních orgánech. Potvrzení diagnózy spočívá v identifikaci viru nebo protilátek. Odebírá se nesražená krev, slezina, játra, plíce, ledviny, gastrohepatické a submandibulární mízní uzliny a tonzily.
Po průniku viru do krevního řečiště dochází k jeho rychlému množení. Původce napadá přednostně retikuloendoteliální tkáň a výstelku krevních a lymfatických cév. Objevují se krváceniny, trombózy a infarkty. Nekrózy buněk v lymfatické tkáni mají za následek snížení počtu leukocytů a lymfocytů.
Prasata ztrácejí chuť přijímat potravu, trpí zažívacími potížemi, zácpou, zvracením a dýchacími poruchami. Objevují se krváceniny v kůži a na vnitřních orgánech. Kůže končetin, uší, hrudníku a břicha je překrvená nebo namodrale zbarvená. Březí prasnice mohou zmetat. Při chronické formě je průběh pozvolnější, což je typické pro endemicky zamořené oblasti. V regionech, kde se nákaza doposud nikdy nevyskytovala, naopak probíhá perakutně nebo akutně.
Podkožní cysty a vředy, se mohou objevit, když se larvy hromadí mimo tělo během dozrávání. Tři formy, ve kterých se cuterebriáza vyskytuje u psů a koček:
Myáza zahrnuje tvorbu subkutánní cysty v důsledku dozrávání třetího larválního instaru, ke kterému dochází přibližně 30 dní po vstupu do těla. Cysty se obvykle nacházejí na obličeji, krku a trupu, ale umístění se liší podle migrace larev v hostiteli. Z těchto cyst, které mají obvykle průměr 3 až 5 mm a obsahují centrální pór, kterým larvy dýchají, lze pozorovat serózní výtok. Tento pór také slouží jako výstupní cesta pro larvy, ke kterému dochází 3 až 8 týdnů po vstupu.
Cerebrospinální shirebriac je způsoben migrací larev do mozku. Vyskytuje se u koček a je předpokládanou příčinou kočičí ischemické encefalopatie a sugestivním původcem kočičí idiopatické vestibulární choroby. Příznaky tohoto typu nákazy zahrnují letargii, záchvaty, slepotu, abnormální hlasitost nebo divnou chůzi, kroužení a abnormální nebo žádné reflexní reakce. Při postižení centrálního nervového systému je známo, že kočky vykazují epizody silného kýchání, které mohou začít týdny předtím, než se objeví další klinicképříznaky.
Respirační onemocnění nastává, když larvy migrují průdušnicí, hltanem, bránicí nebo plícemi. Cuterebriáza je stále častěji uváděna jako příčina dušnosti u koček.
Projevem horečky může být pouze apatie, ospalost a nechutenství psa, další klinicképříznaky závisí na vyvolávající příčině. Pouze přesné změření rektální teploty, nejlépe digitálním teploměrem, který zaručí bezpečnost a rychlost měření, případně ušním teploměrem, je pro určení závažnosti problému a jeho řešení signifikantní. Nemáte-li teploměr k dispozici, lze se orientovat i pomocí palpace kůže v oblasti třísel a podpaží, čenichu, pomoci může i měření dechové a tepové frekvence, která bývá zvýšená, sliznice jsou překrvené, prosáklé, teplé, lze pozorovat i svalový třes, zvýšené slinění.
Horečku můžete u psa pozorovat například u úpalu a úžehu. Příčinou těchto problémů je pobyt v horkém nebo vlhkém prostředí, nejčastěji v zavřeném autě, v létě je může způsobit i nadměrný pohyb psa za vysokých teplot. Především krátkolebá plemena a jedinci s nadváhou by se měli vyvarovat pobytu na slunci mezi 10. a 17. hodinou. K rozlišení mezi úpalem, úžehem a horečkou postačí obvykle údaje poskytnuté majitelem, psi ve většině případů neprojevují žádné další příznakyklinického onemocnění. U některých plemen se vyskytuje hypertermie způsobená pohybem, doposud však nebyla zjištěna pravá příčina.
Lékařský termín horečka neznámého původu (FUO) se používá k označení horečky, jejíž příčina není ani po poměrně obsáhlé diagnostice prokázána.
Pyrexie, tedy pravá horečka, se musí odlišit od hypertermie, která doprovází úpal, úžeh nebo zvýšenou tělesnou zátěž, případně onemocnění způsobující nedostatečný výdej vyprodukovaného tepla. Náchylní k hypertermii jsou především psi obézní, přičemž nepříjemnou komplikací je onemocnění srdce. Příznaky nedostatečné funkce srdce se mohou projevit právě ve vyšších teplotách a vysoké vlhkosti vzduchu.
Kočka málokdy pozře předměty, které neprojdou zažívacím traktem. Na rozdíl od psů nerozkusuje gumové hračky a nepolyká je, ani nepolyká ponožky, kapesníky a hadry. Kočky rády cupují vlněné svetry, zvláště ty propocené v podpaždí. Kousky vlny bývají tak drobné, že bez problému projdou zažívacím traktem a nestrávené vyjdou v trusu nebo ve zvratcích. Za cizí těleso je možno považovat i trichobezoáry, které se tvoří v zažívadlech z olízané a spolykané srsti, zejména pak u koček dlouhosrstých. Tyto útvary mohou u koček vyvolat obdobné příznaky jako po pozření cizího tělesa. Kočkám se preventivně nabízí k okusování tráva nebo obilí pěstované na vatě, nebo speciální pasty.
Větším problémem jsou lineární cizí tělesa, jehly, odštěpky kostí, drátky. Většinou se zapíchnou pod jazykem nebo při jeho bázi. Stejně tak nit omotaná kolem jazyku nebo prstenec z průdušnice či kost navlečené na zubu vyvolávají neklid, slinění i zvracení. Cizí tělesa mohou být polknuta, méně často uvíznou v jícnu nebo žaludku, častěji perforují střevo. Diagnóza je možná rentgenem, někdy sonograficky, nekontrastní cizí tělesa, například podélně natažené nitě nebo provázky, nelze ani takto vyloučit.
Cizí těleso v dutině ústní může majitel sám nalézt a při troše šikovnosti i sám odstranit. Pokud je podezření na polknuté cizí těleso nebo pokud kočce s trusem odchází nit nebo provázek, je nutné včasné ošetření. Za případné provázky vycházející z konečníku nikdy nesmíme tahat, nevíme, jak jsou dlouhé a jak daleko jsou ve střevě natažené.
K nejčastěji zjišťovaným cizím předmětům patří části hraček, kamínky, kaštany, dřívka, pecky, folie, gumičky, jehly, gumové míčky, provázky a jiné.
Klinické projevy přítomnosti cizích předmětů v trávicím traktu jsou velmi různorodé. Zvíře může trpět jen krátkodobým nechutenstvím a cizí těleso bez povšimnutí projde zažívacím ústrojím. U většiny cizích předmětů však dochází k dramatickým projevům, zejména pokud dojde k uzavření průchodnosti trávicího traktu nebo k poranění sliznice. Zvířata jsou smutná, většinou polehávají, nejeví zájem o jídlo a dochází ke zvracení. Stav pacienta se časem zhoršuje.
Průkaz cizího tělesa v zažívacím traktu, pokud není majitelem spatřeno jeho pozření, není vždy jednoduchý. Při běžném vyšetření nelze cizí předmět prokázat. Z diagnostických přístrojů se používá rentgenové vyšetření. Při nativních snímcích, tedy bez kontrastní látky, lze prokázat jen takové předměty jako kosti či kovové věci. Bohužel většina předmětů, například dřevo, pecky, kameny, plasty, igelit, se na nativních snímcích nezobrazí. V tomto případě se dává kočce vypít kontrastní látka, která cizí předmět buď ohraničí, n
