KLEC PRO SYSLA, nejen o tom se dočtete v tomto článku. Pro králíčka je velmi důležité, aby měl své vlastní soukromé místo, kde by měl pocit bezpečí a kam by se mohl uchylovat, když nebude mít náladu být zrovna společenský.
Klec
Někteří chovatelé nechávají králíčky volně pobíhat, bez toho, aby jim pořizovali klec. I přesto klec doporučuji, pokud je klec dostatečně prostorná a správně umístěná, může ji klidně využívat i králíček, který jinak volně pobíhá po bytě. Výhodou klece je, že je vzdušná, takže se v ní nezapaří, zároveň můžeme králíčka v kleci klidně pozorovat, jestli tam nějak nelumpačí. Tohle platí i obráceně, králíček v kleci může klidně pozorovat svého páníčka a nebát se, že je sám. Zároveň mu klec, kterou považuje za svoje teritorium, dává pocit bezpečí. Králíček se do klece může uchylovat, i když je třeba naštvaný a nedůvěřivý.
Rozhodně se nedoporučuje nechat hned od počátku králíčka volně pobíhat po bytě, nejprve byste si měli být jistí, že je dobře vychovaný, zvládá chodit na záchod a také ví, co smí a co ne. Jinak by se také mohlo stát, že se vrátíte a budete mít počůraný a pobobkovaný celý byt, rozkousané závěsy, vytrhané nitě z vysokých koberců, rozkousané kabely i knihy. Pokud si nejste jistí, že králíček opravdu zvládne být puštěný, když je sám, můžete ho nechat pobíhat třeba po nějaké chodbě, kde není nic, co by mohl zničit. Pokud je králíček již vychovaný, můžete klec klidně odstranit, ale i tak je potřeba mu vytvořit jeho vlastní místečko, kde může odpočívat a má tam vše, co potřebuje.
Každá klec by měla obsahovat záchod pro králíčka vybavený peletkami, miskou s vodou (vhodnější je napáječka, protože do ní si králíček nenahází žádný nepořádek a zároveň si ji nevylije), miskou na krmení a samozřejmě jesličkami na seno. Pokud je povrch klece nepohodlný, nebo studený, může se do ní dát třeba malý kobereček, ale nejprve je vhodné počkat, až se králíček opravdu naučí používat záchod. Příliš se nedoporučuje sypat na dno klece třeba piliny, protože jsou prašné a mohou králíčkovi způsobit zánět v očích, zároveň také po nich může uklouznout. Pro zakrslé králíky se jinak doporučuje klec velká asi 100(80)x50x50 cm. V takové kleci má totiž králíček dostatek prostoru, aby v ní mohl být případně zavřený, když se o něj nemá kdo starat. Také se mi osvědčilo, mít v kleci pro králíčka domeček, do něhož se může schovat, když chce spát, nechce být rušený, nebo se bojí (často ho vyhledává při vysávání, nebo vaření).
Je třeba si také uvědomit, že pro králíčka je pocit bezpečí to nejdůležitější. Pokud mu tedy poskytnete klec, která má být jeho teritoriem, nesmíte ho narušovat. Králíček musí jasně poznat, že tam je on pánem a nikdo mu tam neublíží a nebude mu tam nijak škodit. Rozhodně se ho nesnažte násilím dostat do klece, nebo z ní. Nemělo by to smysl a králíček by začal být velmi agresivní. Pokud je v kleci, je lepší do ní
Ve svém příspěvku LACHTANI PACKA U KRALIKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Martina V..
Dobry den,mam 7letou teddy slecnu.Předevčírem jsem zjistila ze ma pravou přední packu vybocenou dozadu jako lachtan.Běhala mimo klec jako vždy ,jedla ale curat chodila jinam.Od včera uz nežere krčí se v koutku.Na veterine jsem byla ,dostala antibiotika a výživu.Na pacicce nic pani doktorka nenašla.Dnesku ji budu pichat antibiotika a zitra jdeme na kontrolu.Pit ji chodimm dávat z pitka obcas si vezme trochu sena nebo zrni z misky.Na packu se nezvedne ma ji otocenou do zadu snaží se ji dat zpátky ale moc ji to nejde.Prosim poraďte .Děkuji moc
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Sysel obecný (Citellus citellus) je okatý hlodavec z čeledi veverkovitých, má hustý, pískově zelenavý kožíšek. Toto zbarvení mu vydatně pomáhá při maskování se v místech, kde se pohybuje. Je o něco větší než jeho příbuzná – veverka. Na rozdíl od veverky má ale krátký ocas, malé ušní boltce a přiléhavou srst.
Vyskytuje se v jihovýchodní a střední Evropě (nejvíce na západ zasahuje do Čech) a dále i v Malé Asii. Do střední Evropy pronikl zřejmě poměrně pozdě, můžeme-li soudit podle materiálů z archeologických nalezišť, pak až v nejranějším středověku. Během posledních několika desetiletí však na mnoha místech vymizel a jeho výskyt získal silně ostrůvkovitý charakter.
V minulosti u nás tento hlodavec nebyl žádnou vzácností, právě naopak. Vzhledem k malému množství predátorů schopných mrštného a velmi pozorného sysla ulovit se přemnožil a páchal velké škody na zemědělských plodinách. V šedesátých letech dvacátého století však začala velmi rychle mizet jejich hlavní útočiště – polní remízky. Je však možné, že syslové od nás nemizí pouze kvůli zásahům do jejich přirozeného útočiště, ale i proto, že střední Evropa je na okraji území, kde se vyskytují. V České republice byl zaznamenán vůbec nejzápadnější výskyt tohoto druhu. Mimo pole ho můžeme také spatřit na udržovaných travnatých plochách sportovních hřišť, parků a podobně. Další jeho přirozenou domovinou jsou krátkostébelné travnaté stepi. Právě těmto nízkým travnatým plochám dávají syslové přednost, protože zde mají svoji nejoblíbenější potravu a mají dobrý výhled na okolí (uvidí tak velmi snadno svého nepřítele a stihnou uniknout do podzemních nor).
Počet známých současných lokalit nepřevyšuje dvě desítky a stále jich ubývá. Jsou ostrůvkovitě rozmístěny v západních, severních, středních i jižních Čechách a na střední i jižní Moravě. Příčiny nápadného ústupu nejsou zcela zřejmé, bezpochyby jde o důsledek působení řady faktorů počínaje proměnami v charakteru krajiny a konče změnou zemědělského hospodaření (velkoplošné kultury, zarůstání cest, mezí a úhorů), opomenout nelze ani možné vnitrodruhové a populační příčiny (například oscilace areálu).
Vyznačuje se kratším tělem na nízkých nohách, přiléhavým osrstěním (vypadá štíhlejší) a nedlouhým, přiléhavě osrstěným ocasem. Také zadní chodidla má z velké části pokryta chlupy. Zbarvení je na hřbetě žlutohnědé, rezavohnědé nebo pískově šedožluté s nejasnými světlými skvrnami, spodina těla bývá jednobarevně žlutá, jenom brada, krk a také úzké proužky kolem velkých černých očí jsou bílé. Ušní boltce jsou malé, jen částečně vystupující ze srsti. Délka těla je 18–24 cm, délka ocasu je 4,5–8 cm, syslové váží 240–340 g.
Ve svém příspěvku AMAZOŇAN MODROČELÝ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zuzana.
Dobrý den, prosím o radu, máme necelé 2 roky starého papouška Amazoňana modročelého, celou dobu všechno v pořádku a v poslední době se začal škubat, ale škube si velká ocasní pera, která má krásně zbarvená. Vitamíny mu dáváme i dostatek ovoce a zeleniny, koupila jsem i sprej proti škubání, který mi byl doporučen, ale stejně nepomáhá. Je co nejvíc mimo klec, aby si mohl prolézat atd. Můžete mi prosím poradit čím by to ještě mohlo být.
Moc děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Marcela.
Zuzano, vytrhávání peří je vždy psychického rázu si troufnu říct. Konkrétněji nedostatkem zájmu. Přemýšlejte co je jinak. Jak intenzivně jste se mu věnovala předtím - kolik hodin, hrála jste si s ním, naučila ho hrát si, jak často mu měníte v kleci hračky, nabízela mu stále nové podměty, mazlila ho, byla doma v jeho přítomnosti...A teď ? Je intenzita stále stejná ?
Jelikož jste se moc nerozepsala, pátrání je na vás, ale jedno je jasné, potřebuje víc vaší přítomnosti, víc her s vámi, víc podmětů. Zaměstnejte ho, aby se nenudil.
Přeji vám i papouškovi spokojený život.
Marcela
Křeček je malý samotářský hlodavec nenáročný na chov, a proto vhodný k dětem. Pochází z Asie, je aktivní večer a v noci, dožívá se 2–3 let. Křeček má dobře vyvinutý čich a sluch, dokáže poznat svého majitele. Přes den však téměř nevidí, takže se snadno poleká prudkých pohybů. Křečci jsou známí tím, že si do lícních torbiček schovávají jídlo.
Některé druhy křečků mohou dorůstat až do délky 18 cm, mají různé typy i barvy srsti (dlouhou, krátkou, saténovou). Váha křečků se pohybuje v rozmezí od 35 do 180 g, a to opět podle druhu. V zajetí jim pořídíme klec s podestýlkou, pítkem a miskou. Nezapomeneme na spousty prolézaček a úkrytů, které křečci zbožňují. Rádi ohlodávají kousky dřeva nebo kůry. Jsou to všežravci, uvítají semínka (kukuřici, slunečnici), zrní, oříšky, zeleninu i ovoce. Zvládnou i cvrčka nebo červa.
Ve volné přírodě obývali stepní oblasti, postupem času se rozšířili i na lidská pole. Hloubí si až 1 metr hluboké nory, ve kterých mají několik postranních příbytků. Mají výborný čich a sluch, naopak zrak je jejich slabší stránkou. Rovněž hmat je velice dobře vyvinutý – hlavně díky dlouhým vousům v okolí nosu.
Křečci bývají aktivní především večer a v noci, během dne většinou spí. Jsou to nenáročná zvířata, která se dají celkem snadno ochočit. Je velice zábavné sledovat je při jejich aktivitách, ať už při krmení, kdy si nacpávají lícní torby potravou, kterou si poté schovávají do „spižíren“, nebo při jejich akrobatických kouscích při hře.
Křečci se rozmnožují velice snadno. Běžně mívají několik vrhů během roku. Průměrná délka života křečků je 2–3 roky.
Základní složku potravy křečků tvoří kvalitní krmné směsi a také čerstvé zelené krmivo a ovoce. Jako doplnění zdroje bílkovin můžete nabídnout moučné červy nebo hmyz (například cvrčky). Pozor na příliš tučná krmiva s velkým množstvím olejnatých semen (například slunečnice) nebo ořechů.
Nezapomeňte, že křečkům trvale rostou zuby, takže potřebují mít neustále něco na okus, aby jim zuby nepřerostly (některé pamlsky, větvičky). Pozor na ostré špičky, aby si křečci neporanili lícní torby. Samozřejmostí je celodenní přístup k čerstvé vodě.
Křečci jsou drobní, a proto nejsou příliš nároční na životní prostor. Přesto čím více prostoru jim poskytnete, tím pro ně lépe. Důležitá je i výbava. Křečci rádi prolézají různými labyrinty nebo běhají v kolotoči. Vybavení je často součástí klecí nebo plastových boxů pro křečky a může být jedním z kritérií vašeho výběru.
Vhodnou ubikací pro křečky může být drátěná klec s plastovou vanou, plastový box nebo terárium (pozor na dobrou cirkulaci vzduchu). Výhodou plastových boxů nebo terárií je, že z nich křečci nevy
Sysel Richardsonův (Spermophilus richardsonii) je původem z amerického kontinentu, příliš se ale neliší od svého evropského příbuzného sysla obecného, kterého známe i z naší přírody. V dospělosti váží okolo půl kilogramu a měří asi 25 cm s délkou ocasu okolo 10 cm. Má krásný chlupatý ocásek, o který se opírá, když sedí na zadních a v předních zpracovává nějakou potravu, nebo jen tak natahuje tělíčko, aby lépe viděl, co se děje kolem.
Samičky zakládají nory, které obývají po celý život. I když žijí ve velkých skupinách, každá samička má vlastní noru, kterou před ostatními samicemi hájí. Během zimního období spí zimním spánkem, který u dospělých zvířat trvá 6–7 měsíců, u mláďat o něco méně.
Chov sysla v zajetí není náročný a je dokonce povolený. V přírodě ale žije ve skupinách, takže ani doma by neměl být sám. Sysli v kleci sice spolu někdy bojují, ale to patří k jejich rituálům a aktivitám, není třeba se bát o jejich zdraví.
V každém případě potřebují dostatečně velkou klec, pro dva sysli by měla mít rozměry alespoň 200 x 100 x 50 cm. A v ní pak musí být hodně pilin, případně promíchaných s mulčovací kůrou, aby měli v čem hrabat – to je totiž jejich oblíbená zábava, vždyť v přírodě si budují podzemní nory.
Jako krmení můžeme podávat směs pro činčily – semínka slunečnic, kukuřice, ovesných vloček, obilných zrnek a sušených banánů. Slunečnic by mělo být méně, jsou hodně tučné a sysli v bytě nemají tolik pohybu, takže by začali rychle tloustnout. Jednou za dva až tři dny jim podáme také živočišnou stravu – třeba moučné červy, v přírodě se totiž živí i hmyzem a larvami. Radost syslům udělá i jablko nebo hruška. Nezapomeňte jim dát také kamínek nebo větvičky na broušení zubů. Zelené jako pampelišky či jetel doplňují základní potravu.
V kleci potřebuje sysel boudičku, do které neproniká světlo. Sem si natahá seno, a když přijde období jeho dlouhého zimního spánku, zavrtá se do něj a spí. V teplém bytě se ale nebude nejspíš jednat o pravý zimní spánek, spíš se váš mazlíček jednou za dva až tři dny probudí, nají se, napije a jde pokračovat ve spánku. Moc ho neprobouzejte, jeho roční cyklus s dlouhým spánkem počítá, když ho nemá, život mu rychleji utíká.
Odchov se daří jen zřídka, zimní spánek je zřejmě důležitým klíčem k úspěchu, což bohužel v domácím chovu není jednoduché.
Teddy je jemné a klidné zvířátko mazlivé povahy, a tak se hodí k dětem i ke starým lidem, aby jim pomáhal zahánět samotu. Samotný králíček díky své povaze k dítěti přilne a bude ho brát za svého kamaráda. A nezáleží na tom, zda to bude sameček či samička. Teddy je společenský a za péči a pozornost se odměňuje náklonností. Kvůli samotě někteří chovatelé doporučují pořídit si dva králíčky, kteří se spolu zabaví. Nejvhodnější jsou dvě sestry z jednoho vrhu nebo vykastrovaný sameček se samičkou. Tyto kombinace jsou zárukou, že se nebudou rodit mláďata, ale hlavně nebude nutné řešit spory a souboje.
V prvních dnech po přinesení králíka pečlivě sledujte, když ho necháte volně běhat. Pokud ho přistihnete při činu (čurá, dělá bobky), máte dvě možnosti:
vzít ho a odnést na toaletu;
dát mu na srozuměnou nesouhlasným tónem hlasu, že takto tedy ne, a bobky odnést do toalety a připadnou loužičku vysát papírovým kapesníkem. A až jej přistihnete na toaletě, mějte po ruce dobrotu, kterou ho odměníte, abyste ho pozitivně motivovali.
Postup č. 1je trochu problematický, protože králíci většinou nesnáší zvedání a přenášení (evokuje jim to pocit, kdy je v přírodě chytí dravec, oni letí vzduchem, nemohou utéct a je s nimi konec). Pokud tedy budete králíka na záchůdek přenášet, může se dost dobře stát, že se mu to nebude líbit, vaši ruku si spojí s nedobrovolným pobytem ve vzduchu a bude před vámi prchat, i když ho budete chtít jenom pohladit. Doporučujeme tedy používat spíše metodu č. 2.
Nečekejte zázraky během několika hodin nebo dnů. Některým králíkům trvá déle, než se na záchůdek naučí chodit. Základem je naučit králíka do toalety čurat. Bobky se časem přidají.
Králíkovi dejte do klece podestýlku okamžitě pouze do toalety a do zbytku klece kobereček. Pokud bude mít králík podestýlku jak v kleci, tak v místě vylučování, nebude mezi tím rozlišovat, a to ani za předpokladu, že bude podestýlka v kleci jiná, a na toaletu se nenaučí.
Mláďata v záchůdku často leží a odpočívají. Nebojte, s věkem je to přejde.
Někteří králíčci neradí chodí na rohový záchůdek. Tento problém lze vyřešit pořízením komfortnější obdélníkové toalety pro kočky. Umístěte králíkovi do pokoje alespoň jednu externí toaletu, kterou bude moct používat při pobytu mimo klec. V přírodě králíci nekonají potřebu do své nory a je možné, že váš králíček bude taky tak čistotný, že upřednostní vyprazdňování mimo klec. Někteří králíci chodí neradi na toaletu, pokud jsou jako podestýlka používány dřevité pelety. Je možné, že jim vadí rachot při doskoku do záchůdku nebo je tvrdé p
Jedním z oblíbených plemen zakrslých králíčků je bezesporu zakrslý beran. Zakrslý králíček beránek váží zhruba kolem 1,5 kg až 2 kg. Této váhy by měl dosáhnout zhruba na půl roce života. Přitom první měsíc váží zhruba 200 gramů. Pro tohoto králíčka je typické zavalité tělo, které je zároveň i krátké. Zakrslý beran nemá výrazný krk, naopak někdy může působit, že nemá krk žádný. Nohy zakrslého beránka jsou středně dlouhé, ale také velmi silné. Jeho hlava je široká a typické jsou pro něj dlouhé svěšené uši, na jejichž koncích jsou zvláštní hrbolky, které se nazývají korunky. Při pohledu zepředu mají uši tvar podkovy. Rozpětí uší je zhruba 25 cm. Barva srsti je různá, obvykle vychází z druhu plemene. Zakrslý beránek má několik plemen: divoce zbarvený, bílý červenooký, bílý modrooký, černý, madagaskarový – durynský, bílopesíkatý, divoce perlový strakáč, havanovitý, perlový modrý, perlový, rhönský, strakáč divoce zbarvený, strakáč madagaskarový – durynský, modrý. Jedná se tedy snad o všechny možné barevné kombinace pro zakrslé králíčky.
Zakrslý beránek patří mezi uznaná zakrslá plemena králíků za předpokladu, že se nejedná o zakrslého berana hřivnatého a nebo zakrslého berana teddyho, tito kříženci nejsou uznanými plemeny.
Chov zakrslého králíka beránka
Chov a péče o všechny zakrslé králíčky jsou rozepsány v jiném článku, a proto se zde nachází stručné shrnutí. Pro králíčka je důležité mít vlastní prostor. Nejlépe k tomu poslouží klec, která musí mít patřičné vybavení (miska na jídlo, miska nebo napáječka na vodu, jesličky na seno, záchod). Pokud má klec podlahu z drátků, je třeba na ni umístit nějakou pevnější podložku, aby si králíček neotlačil tlapky. Otlaky by mu mohly způsobit zdravotní problémy. Klec by měla mít kolem jednoho metru, to platí obzvlášť, když hodláte králíčka nechávat přes den, když nejste doma, zavřeného. Musí mít prostor, kde se může dostatečně „vyřádit“. Králičí záchod je nutné pravidelně čistit, pokud tak neučiníte, může ho králíček vyhrabávat, nebo ho přestane používat. Králíček se ve většině domácností může pohybovat volně po bytě. Byt by měl být tomu ale přizpůsoben. V dosahu králíčka by neměly být umístěné žádné knihy, časopisy, kabely, ani pokojové květiny. V podstatě nic, co by králíček mohl při volném pobíhání zničit, nebo co by mu mohlo nějak ublížit. Pokud budete králíčka vodit ven na procházku, je nutné ho na králičí „kšíry“ učit už od malička, u staršího králíčka to už téměř není možné. Králíček, který se navíc bude pohybovat venku, musí být očkován proti řadě chorob, které by si mohl zvenčí přinést. Pokud mu vytvoříte někde venku vhodnou ohrádku, tak je potřeba ji vhodně vybavit. Nesmí chybět hlavně voda a p
Sysel perličkový (Spermophilus suslicus) dosahuje délky těla 20–22 cm, ocas bývá dlouhý 2,9–4,6 cm, zadní tlapka 3–3,7 cm, hmotnost se u dospělého sysla perličkového pohybuje v rozmezí 200–360 g. Od trochu většího sysla obecného se odlišuje výraznějším bílým skvrněním na šedohnědých zádech. Světlé břicho je od zad oddělené okrovým zbarvením.
Sysel perličkový svým výskytem zasahuje do jihovýchodního Polska. Kolonie obývají suché stepní louky a pastviny. Je aktivní ve dne. Vyhrabává si nory s jedním šikmým a jedním kolmým vstupem a buduje komplikovaný systém podzemních chodeb.
Při vzrušení panáčkuje a ozývá se jemným hvizdem. Je to původně stepní živočich. Můžeme ho spatřit v polích nebo na travnatých plochách. Tito savci z čeledi veverkovitých dávají přednost lokalitám s nízkou trávou, kde mají dobrý výhled do okolí (z toho vyplývá jejich častý výskyt na golfových hřištích nebo letištích).
Zimu tráví sysel perličkový zimním spánkem. Jednou za rok se koncem dubna až začátkem června rodí samičce 4–8 (výjimečně 11) zprvu holých a slepých mláďat.
Živí se především zelenými částmi rostlin, semeny a zrním, někdy chytá i drobný hmyz a mláďata na zemi hnízdících ptáků. Při vyrušení si potravu zanáší v nevelkých lícních torbách do úkrytu. Vyjma migrujících (rozsídlujících se) jedinců se od hranic kolonie daleko nevzdaluje.
Sysel perličkový je kvalifikován jako kriticky ohrožený druh.
Choroby vznikají především chybami v chovu, zejména pak špatným nebo jednostranným krmením. U tak malého zvířete, jako je křeček, platí, že předcházení nemocem je daleko lepší než jejich léčení. Jedním z činitelů, které vyvolávají onemocnění, je také stres.
Zaklínění lícních váčků – příznakem tohoto onemocnění bývá oteklý lícní váček. Ten může být způsoben načechraným stelivem, které se zachytilo ve váčku. Zkontrolujte křečkovi tlamičku a vytáhněte z ní vše, co se tam mohlo zachytit. Zároveň se poraďte s veterinářem.
Infekce kůže – jestliže má křeček na kůži suchá loupavá místa, načervenalou kůži nebo ubylý kožíšek, může jít o infekci kůže. Tu mohou způsobit paraziti, alergie nebo nevhodná strava. S určením léčby vám pomůže zvěrolékař. Pokud má křeček pouze úbytek srsti, a přitom se nedrbe, nemá načervenalou kůži ani loupavá místa na kůži, může jít o projev stáří. Hodně křečků s přibývajícím věkem jednoduše ztrácí kožíšek.
Mokrý ocásek – křeček trpící touto nemocí je malátný, má mokrý konec ocásku a měkký a mokrý trus. Tato nemoc může křečka zabít, proto ho vezměte okamžitě k veterináři nebo běžte do zverimexu a kupte speciální léky na tuto nemoc.
Dehydratace – křeček se bude chovat letargicky. Pokud mu vytáhnete kůži na zadní části krku, bude se jen pomalu vracet do původního stavu. Může to být způsobené stresem, horkem nebo špatnou vodou v pítku. Při dehydrataci je nutné dát křečkovi vodu, a pokud má klec na místě, kde je horko, musíte ji přemístit jinam.
Poranění způsobená kousnutím – jedná se o bolavá místa, která mohou hnisat. Příčinou poranění bývá nesnášenlivost a vzájemné napadání křečků sdílejících stejnou klec. Je potřeba křečkovi zranění vyčistit, nevíte-li jak, bude nejlepší poradit se s veterinářem. V každém případě byste měli křečky oddělit a každého mít v jiné kleci.
Sluchové problémy – pokud má křeček problém se sluchem, může ztrácet rovnováhu, škrábat se kolem uší a třást hlavičkou. Taková nemoc je způsobena parazity nebo ušní infekcí. Na postupu léčby se domluvte se svým veterinářem.
Zrakové problémy – při potížích se zrakem budou oči křečka velmi těkavé, většinu času pak zavřené. Budou vypadat mdle a zamračeně. Tento problém může být způsoben zraněním nebo infekcí. Je zapotřebí držet křečka v tmavé místnosti a poradit se s veterinářem.
Infekce plic – při tomto onemocnění se křeček bude třást a bude se mu těžce dýchat. Může dojít ke ztrátě váhy a velmi letargickému chování. Jestliže má váš křeček tyto příznaky, je potřeba zajistit mu v kleci teplo a navštívit veterináře, který proti infekci předepíše antibiotika.
Lysiny – pokud si u křečka všimnete lysin nebo častého drbání,
Pokud si přejete chovat tyto ptáky, potřebujete velkou voliéru, nebo alespoň klec s minimálními rozměry 60 x60 x 80 cm. Pokud ale přistoupíte k tomuto řešení, musíte počítat s tím, že váš papoušek bude potřebovat dlouhodobý každodenní prolet mimo klec, a ani tak nebude ve 100% kondici.
Nejvíce se jim tedy bude dařit v prostorné chráněné venkovní voliéře o rozměrech 1,5 x 5 x 0,7 m (v x d x š). Jako u většiny ptáků jim k přenocování a úkrytu poslouží nabídnutá budka. Nesnáší dlouhou dobu trvající chladné a vlhké počasí. Ve voliéře se doporučuje chov pouze jednoho páru tohoto druhu, tolerovat se však budou s jinými druhy. Lze jej chovat v celoročních voliérách bez vytápěného zázemí, potřebuje však alespoň závětří, kam by se mohl v zimě nebo při špatném počasí schovat.
Papoušek královský musí dostávat pestrou stravu. Běžná krmná dávka musí být obohacena o různé ovoce, luskoviny a zeleninu. Jen tak z něj učiníte zdravého, přátelského a krásně zbarveného společníka.
V přírodě jsou odchovy pozorovány v červenci i lednu. Hnízdní dutiny mívají vletový otvor poměrně nízko od země. Pro odchov v zajetí jim musíme poskytnout budku vysokou až 2 metry! Jako substrát do budky použijeme dřevěné hobliny smísené s rašelinou. Samec se začne samici dvořit a harmonizující pár, připravený k hnízdění, si obsah budky upraví dle vlastních představ. Kladnou odezvou na samčí dvoření je skutečnost, že samice přijme jeho pokusy o krmení. Snůška papoušků královských čítá nejčastěji 3 až 5 mírně lesklých vajec. Nezřídka se stane, že některé z vajec rodiče rozbijí, může za to jejich nemotorné chování při vstupu do budky. Proto se pro tento druh doporučuje mírný sklon budky, který problém s rozbíjením vajec zcela vyřeší. Délka sezení na vejcích se pohybuje kolem 20 dnů, samec v tomto období navštěvuje samici v budce, ale ta přesto po celou dobu zahřívá snůšku sama. Mláďata po vylíhnutí opeří asi po 35 dnech a samec je ve voliéře doprovází a učí létat. V prvních dnech po vylíhnutí, a v několika následujících dnech, samice neopouští hnízdní dutinu. V tuto dobu chodí krmit samec samici k otvoru hnízdní dutiny, posléze samice mláďata v hnízdě. Rodiče je ještě minimálně 3 až 4 týdny dokrmují (s odstavem není nutno spěchat, rodiče na ně nebývají agresivní). Mláďata se do věku 6 měsíců podobají samičce. Po uplynutí této doby začne hlavička samců červenat.
Papoušci královští dosahují pohlavní zralosti ve třech letech (některé samičky však mohou zahnízdit již ve druhém roce věku) a jsou plodní ještě ve 30 letech. Na krmení nijak zvlášť nároční – vezmou bez problémů vše nabízené a milují veškeré ovoce a zeleninu. Jelikož mají sklony k tloustnutí, musíme být opatrní při podávání slunečnice. Měli by mít dostatečný přísun vápníku, hlavně v době před snůškou a v době hnízdění (samičky královských papoušků snášejí poměrně velká vejce a mohlo by lehce dojít k odvápnění organismu). Rychle rostoucí mláďata zvýšený přísun vápníku též přivítají. Při jeho nedostatku totiž může lehce dojít k rachitidě a špatnému vývoji kostí.
Králíček sice vydrží většinu dne sám doma, ale rozhodně není správné, aby byl celý den zavřený v kleci a pak byl večer vypuštěný jen na pár minut. V takové situaci by si nikdy nemohl zvyknout na svého majitele a chvíle „svobody“ by rozhodně netrávil tím, že by se s páníčkem mazlil, spíš by se pokoušel vybít energii na všem, co by mu stálo v cestě. Pro králíka je vhodné, aby minimálně čtyři hodiny denně trávil vypuštěný mimo klec, tak se vyřádí, vyběhá a vyčerpá energii vhodnějším způsobem.
Zakrslí králíčci patří k těm domácím zvířátkům, která milují mazlení (pozor, samozřejmě existují výjimky). Každé mazlení má ale svá pravidla. Kdy a jak dlouho hladit by neměl úplně určovat majitel, je to spíše na králíčkovi, pokud ho to baví, nechá se hladit, pak třeba odskáče a za čas se vrátí. Někdy jsou ale chvíle, kdy králíček sice leží, ale jen odpočívá a určitě nepotřebuje, abyste se na něj vrhali. Králíček by při kontaktu s člověkem neměl mít pocit, že mu hrozí jakékoliv nebezpečí a dotyky by měly být mírné a samozřejmě nenásilné. Není úplně vhodné králíčka kvůli hlazení zvedat, protože králíček prostě potřebuje moci se nožičkama zapřít o pevnou zem, a tak získat jistotu, že vždy může v případě nebezpečí utéct. Řada králíčků nemá zvedání ráda, reagují na něj vrčením, kopáním, ale klidně i kousáním. Je lepší ho zvedat jen, když je to opravdu nutné, a nejen z lidského rozmaru.
Důležitý je také první kontakt s králíčkem, jak udělat, aby se vás králíček nebál. Doporučuje se počkat, až nebude tak vystresovaný, a pak mu otevřít klec, aby mohl kdykoliv vyskočit. Mezitím si sedněte na zem někde v místnosti a třeba si čtěte, nedělejte žádné prudké pohyby, které by mohly králíčka vyděsit. Králíci jsou velmi zvědaví, takže dřív nebo později z klece vyskočí a začnou zkoumat své nové okolí, při průzkumu se tak dostanou i k vám. V tu chvíli byste na něj měli začít mluvit, případně mu nabídnout i nějaký pamlsek jako motivaci. Až si přijde pro pamlsek, můžete ho zkusit jemně pohladit po hlavičce, ale pokud ucukne, tak ho nechte, za chvíli to jistě zkusí znovu. Ochočování opět není otázka několika minut, může trvat i několik dní, než si k vám králíček vybuduje důvěru a vztah.
Také tento hravý, přítulný, komunikativní a inteligentní pes potřebuje dobrou a důslednou výchovu. I když je temperamentní, je velmi učenlivý a přizpůsobivý. Pokud je pro něj výcvik příjemný a zajímavý, stává se velice milým a poslušným psem. Jorkšírský teriér je typický bytový pes, ale aby zůstal zdravý a vitální, potřebuje ke svému životu hodně pohybu. Tento pes je vhodný i k výcviku poslušnosti a obratnosti.
Je velmi inteligentní a přizpůsobivý, rád se učí a hraje si. Z některých jedinců se však mohou stát bázliví pejsci, což svědčí o nedůsledné výchově. Přestože jorkšírský teriér kvůli své trpasličí velikosti vypadá miloučce, je nutné ho od začátku důsledně usměrňovat a nerozmazlovat jej. Výchova i tak maličkého a něžného psa, jako je jorkšírský teriér, je opravdu důležitá. Někteří jedinci mohou být bázliví, což může svědčit o tom, že je jejich majitel špatně vychovával nebo se výchovou nezabýval vůbec.
Jorkšírský teriér je typický bytový pes. Jako pelíšek mu může sloužit například klec, která je vystlána dekou, do níž se pejsek může zachumlat. Zde by měl mít i své oblíbené hračky. I dospělému jorkšírovi stačí jako psí ložnice velmi malá klec, dospělý pes by však neměl být v kleci dlouho zavřený.
Pes i fena s průkazem původu se musí zúčastnit bonitace, chcete-li mít štěňátka s průkazem původu. Při bonitacích, které jsou pořádány jednotlivými kluby, rozhodčí posuzuje daného jedince dle bonitační karty a jeho kvalit. Pokud vyhovují všechny plemenné znaky dle standardu a pejsek nemá žádné z chovu vylučující vady, je uznán chovným. Bonitace se smí zúčastnit jedinci s průkazem původu, kteří dovršili věk 12 měsíců. V chovu smí být použiti jedinci od 15 měsíců, kteří byli při bonitaci uznáni chovnými. Krycího psa si majitel feny vybírá sám anebo může výběr nechat na poradci chovu – chov je takzvaně řízený.
Psoun je na rozdíl od surikaty denní hlodavec, jehož domovinou jsou hlavně prérie Severní Ameriky. Velikostí se od surikaty moc neliší, stejně jako ona dokáže stát pouze na zadních nohách (opírá se o ocas), podobou ale více připomíná sysla. Vzhledem k tomu, že je to hlodavec, živí se ve volné přírodě pouze rostlinnou stravou – trávou, pýrem, určitými druhy slézu, v létě některými aromatickými keříky, v zimě pak kaktusy, bodláky, kořeny i podzemními cibulkami. Rostlinám, které psounům příliš nechutnají, ukusují nové výhonky, dokud nezajdou. Tím vytvoří prostor pro růst jejich oblíbených lahůdek.
Stejně jako surikaty, jsou i psouni společenští a vytvářejí rodinné klany. Tvoří je sameček několik samiček a jejich potomci. Tyto klany se pak sdružují do velkých kolonií. Část jedinců, stejně tak jako u surikat, tvoří strážní skupiny, které se starají o bezpečí ostatních, hájí teritorium a obydlí své skupiny. Při nebezpečí vyskakují, štěkají, cení a klapou zuby, naježí svůj ocas a snaží se protivníka zahnat.
Jestliže se rozhodnete psouna chovat doma, pořiďte mu alespoň jednu, nejlépe však čtyři samičky. Pokud bude sám, bude to z hlediska jeho životních potřeb nepřirozené a bude trpět samotou. Pak mu musíte psouní rodinu vynahradit svou téměř neustálou pozorností a láskou, často ho chovat a mazlit se s ním. Pozor ale v době říje. To se z vašeho roztomilého kamaráda může stát agresivní tvor, který vás může i kousnout. Agresivně se může chovat i k vašim návštěvám. Proto se doporučuje v této době umístit ho raději do klece. Po skončení říje je z něho ale opět ten milý zvířecí kamarád. Malé psouňátko může získat buď od soukromého chovatele, nebo ze zoologické zahrady. Na rozdíl od surikaty přijde jeho pořízení levněji – na čtyři až šest tisíc.
Sysel Parryův (Spermophilus partii) žije v arktické tundře a zimu tráví spánkem v podzemních doupatech. Úplně strne a jeho tělesná teplota poklesne pod bod mrazu až na -3 °C. Zjistili to vědci, kteří spícím syslům umístili do těla teploměr. Je to vůbec nejnižší teplota, jakou kdy (živým) savcům naměřili. Mrazuvzdornost syslům dodávají zvláštní molekuly, které kolují v krvi a zabraňují tomu, aby se v ní vytvořily ledové krystaly.
Během zimního spánku, který trvá 7 měsíců, se sysel Parryův každé dva nebo tři týdny začne třást, čímž se jeho tělesná teplota vrátí na běžných 36,4 °C, a to na 12 až 15 hodin. Odborníci říkají, že tato doba je sice krátká, ale pro zachování funkcí mozku je velmi důležitá. Kromě toho má hlava sysla během hibernace o trochu vyšší teplotu než zbytek těla. Při laboratorních pokusech se ukázalo, že teplota jejich krku nikdy neklesla pod 0,7 °C. Sysel totiž dostává samovolné svalové křeče, při nichž jeho tělo kmitá tak rychle, že se zahřeje opět na normální teplotu, a to všechno, aniž by se sysel vůbec probudil. Potom co se sysel z hibernace probere, začne jeho mozek během pouhých dvou hodin normálně fungovat. Jedna studie naznačuje, že mozek pak pracuje dokonce ještě lépe.
Samci a samice arktických syslů vedou zcela odlišný způsob života. Zatímco samice jsou aktivní, samci mizí na dlouhé hodiny pryč a nedělají nic. Samice se v sezóně prakticky nezastaví. Musí si doplnit zásoby energie, o kterou přes zimu přišly, starají se o mláďata a doplňují zásoby potravin na příští zimu. Kdežto samci se převážně vyhřívají na slunci.
Sysel Parryův se živí především zelenými částmi rostlin, semeny a zrním, někdy chytá i drobný hmyz a mláďata na zemi hnízdících ptáků. Při vyrušení si potravu zanáší v nevelkých lícních torbách do úkrytu. Vyjma migrujících (rozsídlujících se) jedinců se od hranic kolonie daleko nevzdaluje.
Je dobré si uvědomit, že zakrslý králík patří ke společenským zvířatům. Obvykle si na lidi snadno zvykne, když je s nimi od malička. Pak se z něj stává věrný společník, který svého páníčka následuje po celém bytě. Pokud ale nemáte čas se mu věnovat, pak pro vás králíček není vhodnou volbou. Může se začít bát lidí, s tím pak bývá spojená i jeho vysoká agresivita.
Výhodou králíčka také je, že obvykle patří k tichým zvířátkům, což znamená, že nevydává žádné výrazné zvuky, ale někdy může rušit svoji aktivitou, králíčci totiž obvykle ožívají večer a brzy ráno, což není každému člověku příjemné. Pokud pořizujete králíčka pro své dítě, pravděpodobně bude chtít, aby s ním králíček sdílel pokoj. To ale není úplně vhodné, protože večer je opravdu králíček nejaktivnější a rušil by spánek dítěte. V tu chvílí opravdu nezáleží na tom, jestli ho na noc necháte zavřeného v kleci (věřte mi, najde si něco, čím bude moc mlátit, šustit, vrzat), nebo volně pobíhat.
Zakrslí králíci patří také k čistotným zvířátkům, která jsou schopná naučit se chodit na svůj záchod jako kočky. Záchod je samozřejmě nutné pravidelně čistit. I tady si je třeba uvědomit, že není králík jako králík. Opět je jejich schopnost naučit se chodit na připravený záchod individuální. Problémem může být, pokud budete zpočátku v jeho výchově nedůslední, nebo se na ni úplně vykašlete, tak nemůžete čekat, že bude králíček čistotný. Nikdo se jen tak sám nenaučí používat záchod. Někdy se ale stává, že vychovatel je důsledný, snaží se, a i přesto to králíčka nedokáže naučit. I to se bohužel stává. Nečistotní králíčci, ať už z jakéhokoliv důvodu, obvykle čůrají a bobkují kdekoliv po celém bytě a kleci, případně rádi vyhrabávají připravený záchod. Na čistotnost králíčka má vliv i puberta (ta na něj přijde asi již 6 měsíců po narození), v tu chvíli se může z každého králíčka stát pořádný čuník. Stává se, že pubertální králíčci si značkují celý byt i jejich páníčka. V lepším případě to dělají bobky, v horším případě všude stříkají moč.
Jak dokazuje schopnost naučit se chodit na svůj záchod, patří zakrslí králíci k učenlivým zvířátkům. Kromě toho, že se tedy naučí této čistotnosti, mohou se také naučit přiběhnout na určitá zavolání. Tato schopnost je ale velmi individuální. Existují králíčci, kteří přiběhnou i na zavolání svého jména, pak jsou ale králíčci, kteří za vámi přijdou, jen když sami chtějí, případně když pro ně máte nějakou vhodnou motivaci (například oblíbený pamlsek, zeleninu). Dokonce někteří králíčci se i naučí, že něco nesmí, pokud při jejich „tréninku“ využíváte stále stejně znějící povely. Ale jak tu již zaznělo, jedná se o velmi individuální vlastn
Amazoňan modročelý je nejčastěji chovaný amazoňan, a to jak ve světě, tak i u nás. Je nejméně náročný na chov, úspěšně odchovává mláďata i v méně příznivých podmínkách. Cenově patří k nejdostupnějším amazoňanům, navíc nepodléhá povinnosti registrace jako druhy, na které pamatuje mezinárodní úmluva.
První doložený odchov tohoto druhu v České republice proběhl v roce 1963, kdy se podařilo Janu Královi amazoňana rozmnožit. Avšak vzhledem k tomu, že v bývalém Československu se tento druh běžně choval už ve 30. letech 20. století, zřejmě nepůjde o skutečně první odchov na našem území. V současné době jej odchovávají desítky až stovky tuzemských chovatelů. Existují dokonce jeho barevné mutace.
Amazoňana modročelého krmíme kvalitním krmivem pro papoušky, navíc mu denně dáváme různé druhy čerstvého ovoce (kiwi, jablko, papáju, rozkrojený pomeranč) a zeleniny (například mrkev). Rovněž mu pravidelně podáváme směs vitamínů a minerálů určenou speciálně pro papoušky. Také dbáme na to, aby měl vždy dostatek gritu, dřevěného uhlí a písku na trávení. Papoušci mají rádi vařenou kukuřici, med a cedrové oříšky. Jídelníček musí být pestrý a nesmí obsahovat příliš tuku. Papoušci si totiž vybírají olejnatá semena (slunečnicové semínko, burské oříšky) a ta ve velkém množství ohrožují jejich zdraví. Žádnému papouškovi nesmíme podat avokádo, jelikož je pro něj silně jedovaté. Každý den čistá voda pak představuje samozřejmost.
Při krmení sledujte, zda si pták nevybírá pouze jednu složku. Toto chování může vést k obezitě, k níž bývají amazoňané velmi náchylní. A ptákům, kteří trpí obezitou, už nepomohou žádné vitamíny ani minerály. Opravdu tučné krmivo by mělo mít podobu slunečnice či světlice a mělo by se podávat ve velmi malých dávkách.
Amazoňan se v přírodě živí plody stromů (pomeranč, mango), ořechy, plody keřů, jejich listím a pupeny, semeny palem, bobulemi a mladými výhonky různých dřevin.
Papoušci mají silný zobák, proto nesmíme podcenit výběr mříže klece či pletiva voliéry.
Amazoňan modročelý je od přírody aktivní, v omezeném prostoru může trpět obezitou. Z těchto důvodů by měl mít co největší možnou klec (ideální rozměry: 120 cm šířka, 120 cm výška, 240 cm délka; umístěna by měla být 120 cm nad zemí) a v ní hračky a dřevo nebo větve, jež může okusovat. Dále jim svědčí letní pobyt na čerstvém vzduchu a slunečním světle. Pravidelné koupání nebo sprchování je nutné kvůli udržení dobrého stavu opeření a kůže. Ptáci by měli mít možnost mlžení i v suché místnosti či na slunci.
Pohlavní dospělost nastává ve 3. až 5. roce života. Pro hnízdění můžeme použít umělé budky o velikosti 30 cm x 30 cm x 60 cm. Doba sezení na vejcích se pohybuje mezi 24–26 dny. Mláďata opouštějí budku asi v 10. až 12. týdnu života. Modročelí amazoňané bývají v době hnízdění hluční, tudíž se doporučuje je odchovávat v dostatečné vzdálenosti od sousedů. Amazoňan modročelý se v zajetí odchovává poměrně obtížně.
Křeček zlatý (Mesocricetus auratus) je oblíbeným domácím mazlíčkem, je totiž učenlivý, zvědavý a má vhodnou velikost. Zvláště populární je pak křeček zlatý jako první zvířátko pro malé děti, neboť je vůči nim „celkem odolný“.
Křeček zlatý pochází ze Sýrie, proto se mu někdy říká syrský. Ve své domovině obývá oblasti pouští a polopouští se suchým a teplým klimatem. Ve dne spí zavrtán v písku. Teprve večer, když se ochladí, vylézá za potravou. Výpravy za jídlem bývají dlouhé, křeček naběhá i několik kilometrů za noc. Pro případ nouze využívá lícních toreb, které naplňuje nalezenou potravou. Tu si odnáší na místo sloužící jako ložnice a spižírna zároveň. Shromažďující pud ho neopouští ani v zajetí, kde hlady netrpí. (Proto je dobré každý den zkontrolovat obsah klece a vyhodit případné zásoby z předešlého dne, které by křeček mohl vyhrabat a pozřít zkažené.)
Přírodně zbarvení křečci jsou zrzaví s bílými odznaky. Postupně byla vyšlechtěna řada barev a variací, například smetanová, bílá, šedá, černobílá (takzvaná panda) a jiné. Také délka srsti prošla změnami, dnes se chovají i křečci dlouhosrstí (o jejich srst se musí pečovat). Velikost křečka je do 18 cm a váha do 180 g.
Samice mají delší ocásek a plošší zadeček, samci mají zadeček kulatější, také řitní otvor je vzdálenější od pohlavního a u dospělých jsou viditelná varlata.
Křeček zlatý potřebuje podstatně větší klec než jiní křečci, neboť je to velmi energické zvíře a vyžaduje opravdu mnoho místa pro své skopičiny.
Povaha může být různá: agresivní, kamarádská, apatická. Většinou záleží na okolí (místě koupení), dostatku či nedostatku potravy a chování majitele. Křeček zlatý je samotář, od 2 měsíců života se více křečků nesnese. Pro člověka je velmi dobrý společník.
Křečci jsou od přírody samotáři, proto je nejlepší chovat každého ve vlastní kleci. Se stejným pohlavím se nesnesou, pouze v době páření jim nezbude nic jiného, než přijmout na krátkou dobu partnera. Ale i tak mohou někdy vzniknout problémy. Budete-li chtít seznámit samce se samicí, dejte buď samičku k samci, nebo je seznamte v neutrálním prostředí. Nikdy nedávejte samce do ubikace samice. Samičky jsou totiž agresivnější a mohlo by dojít ke zranění samce. Křeček zlatý se dá dobře ochočit, zachováváte-li určitá pravidla. Jedná se o nočního tvora, proto ho nikdy nebuďte přes den jenom proto, že si s ním chcete hrát. V tu chvíli by se z přátelského medvídka mohla stát prskající koule, která neváhá použít na ochranu svého klidu i zoubky. Počkejte, až se večer probudí, postará se o svoji toaletu a vyleze z hnízda. Pak ho můžete zvednout z klece, nechat proběhnout po stole, nebo dok
