Amazónci patří mezi menší druhy papoušků a rod Pionites bohužel k těm hlučnějším. I když svým zbarvením asi zase k těm nejpěknějším. Mohou se dožít až 40 let.
Amazónek bělobřichý
V přírodě můžeme tohoto papouška nalézt na území států Bolívie, Brazílie a Peru. V důsledku nepřetržitého kácení tropických pralesů je amazónek bělobřichý (Pionites leucogaster) na pokraji vyhubení, a proto je pořádáno mnoho akcí, které mají za cíl reintrodukci druhu do klidnějších oblastí Jižní Ameriky.
Jelikož je to pták žijící v deštném pralese v povodí řeky Amazonky, kde roste mnoho pestrobarevných rostlin, tak tomu odpovídá i jeho kontrastní zbarvení. Na temeni, týle, zadní části krku a příuší je oranžový, uzdičku, hrdlo a strany hlavy jsou žluté, záda, křídla, kostřec a vrchní krovky ocasní zelené. Prsa a břicho má krémově bílé, boky a holenní peří zelené, spodní krovky ocasní žluté. Ocas shora zelený, zespodu špinavě žlutý. Zobák má bledě rohové barvy, oko červené, běhák světle růžový. Dorůstá délky 23 cm a hmotnosti do 170 g.
Většinu času tráví v přírodě amazónci bělobřiší v korunách stromů, kde si také zakládají hnízdo. To využívají i v mimohnízdním období. Proto je pro zdárný odchov zapotřebí zajistit ptákům v budce pocit bezpečí a pohody. I když se to nezdá, má tento malý papoušek dost velikou spotřebu krmení. Důležité je, že nemá sklony k tloustnutí. Amazónci se krmí směsí obsahující několik druhů prosa, slunečnici, lesknici, niger, oves, semenec a lněné semeno. Tuto směs lze podávat jak suchou, tak i naklíčenou. Vhodné je i zelené krmení, kokoška pastuší tobolka, smetánka lékařská, kopřiva dvoudomá a podobně. Ovoce a zeleninu amazónci velmi rádi pojídají také přidanou do vaječných míchanic. Pro zajištění dobré kondice je důležité dostatečné množství ovocné šťávy, kterou si z různých druhů ovoce (citrusy, angrešt, rybíz, blumy, broskve, nektarinky) sami vymačkávají. V krmném programu amazónků se vyplatí (zdravě) experimentovat, podávat stravu pestrou a různorodou, jelikož za ni ptáci budou svému chovateli velmi vděčni a dokážou se odvděčit. Jako u všech ptáků je i zde nepostradatelný grit nebo písek na trávení, sépiová kost a každodenní čistá voda na koupání. S červy většinou tito papoušci problémy nemají, ovšem nebude na škodu, když je dvakrát do roka odčervíte.
Amazónek bělobřichý přímo hýří svojí aktivitou, je to neuvěřitelně kreativní živočich, který objevuje pořád něco nového. Dokáže se spřátelit i s jinými členy rodiny, kteří jsou také zvířecího původu. Naučí se imitovat váš hlas. Ovšem podmínkou je vaše každodenní péče, amazónek bělobřichý totiž špatně snáší nudu, a tak musí být jeho ubikace vybavena spoustou hraček, provazů a větví na okus. Papoušek se také může naučit hodně pohybových triků, které na požádání provede.
V naší poradně s názvem CO DĚLAT KDYŽ MÁ VÁŠ PEJSEK HOREČKU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel No co teda delat?.
ale co delat?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Při horečce je potřeba, aby pejsek hodně pil. Umístěte misku s vodou hned vedle místa, kde pes odpočívá. Když pes nemá snahu pít, tak mu udělejte kuřecí vývar a vychlazený a bez kostí mu ho dejte. Také krmení je v této době důležité a pes by měl každý den přijmout dostatek potravy. Když nemá chuť na pevnou stravu, tak zkuste konzervu a nebo zase masový vývar i s masem bez kostí. Pokud má pes vysokou horečku a vy s ním nemůžete zajít k veterináři, tak nejlepší domácí pomoc na horečku je psa vykoupat ve vlažné vodě po dobu přesně dvou minut. Voda nesmí být studená a čas nesmí překročit uvedenou dobu. Když to nepovede ke snížení teploty, tak psa na několik minut obložte ledem od zadních nohou až k hlavě. Vždy nezapomeňte psa osušit, aby nezůstával dlouho mokrý. Když se takto nepodaří horečku snížit do prvních 24 hodin, tak bude nezbytná návštěva veterináře, který zjistí příčinu a předepíše vhodnou léčbu. Nejčastěji to jsou antibiotika a nebo nesteroidní protizánětlivé léky.
Amazónek černotemenný (Pionites melanocephala) je jeden z nejběžnějších a také nejpestřeji zbarvených amazónků. Na čele, temeni a týle je zbarven černě, uzdičku a proužek pod okem má zelené. Líce a hrdlo jsou oranžově žluté, na krku zezadu je oranžově hnědý pás s několika namodralými pery. Záda, křídla, kostřec a vrchní krovky ocasní jsou zelené, prsa a střed břicha má krémově bílé s tmavě žlutým nádechem, na holeni, po stranách břicha a bocích je oranžový. Ocas je zelený, na konci žlutý, zespodu tmavě olivově žlutý. Zobák má šedočerný, oko oranžové, běhák šedý. Dorůstá délky 23 cm a hmotnosti do 170 g.
V pralese se amazónek černotemenný živí semeny a dužinou plodů. Ve volné přírodě obývá široký pás na severu Jižní Ameriky, který zasahuje Guyanu, Brazílii, jižní Kolumbii, východní Ekvádor a severovýchodní Peru. Divoká populace je velmi početná, proto není zařazen mezi druhy, jejichž chov podléhá registraci podle mezinárodní úmluvy CITES na ochranu volně žijících živočichů. Tito papoušci se při vhodné péči dožívají 30–40 let.
Chovatelé je v zajetí krmí směsí suchých nebo naklíčených semen, ovocem, zeleninou i granulemi. Potřebují také čerstvé větve na okus – zabaví je a jsou prospěšné pro zdravý zobák. Nejvhodnější jsou větvičky ovocných stromů, ale pozor, nesmí být nijak chemicky ošetřené. Důležitá je denní dávka různého ovoce, mají v oblibě i sušené meruňky, brusinky a také různé ořechy.
Tento druh je jednoznačně nejčastěji chovaným amazónkem v zajetí a díky svému pestrému zbarvení a kladným vlastnostem je vhodný i do domácnosti. Je velice hravý a dokáže různé akrobatické kousky. Oblíbenost amazónka černotemenného mezi českými chovateli vedla v posledních letech k dramatickému poklesu jeho ceny, a tak můžete mladé samečky koupit už od pěti tisíc korun za kus. Samičky bývají dražší, a to samé platí i o starších harmonizujících párech, které za sebou mají úspěšné odchovy.
Amazónci dospívají ve třetím roce a taky by se měli až jako tříletí zařazovat do chovu. I když jejich sexuální radovánky probíhají občas dříve. Je to druh, který se často jakoby páří, a i když dospělí jedinci vypadají, že jdou do páru, ve skutečnosti tomu tak nemusí být, protože je jim od přírody vlastní aktivní páření.
Samička obvykle po častém páření začne snášet do měsíce vajíčka, a to obden. Doba sezení je asi do 28 dnů a na vejcích sedí jenom samička. Mláďata opeří většinou v 65 až 75 dnech. Vykukují z budky a zase se do ní vracejí. Budku opouštějí přibližně kolem 73. dne, i když nejsou někdy úplně opeřená, hlavně pod křídly, a mají krátké ocásky.
Pionites je rod papoušků, do kterého se řadí dva druhy amazónků. Patří sem amazónek černotemenný a amazónek bělobřichý, každý z nich je členěn na několik poddruhů. Podle své velikosti se řadí mezi menší papoušky. Dorůstají do výšky okolo 23 cm, váží přibližně 160 g a dožívají se až 35 let.
Domovinou těchto papoušků je Střední a Jižní Amerika a Antily, kde žijí v korunách stromů a hnízdí v dutinách kmenů a větví. Protože pocházejí z tropů, na jejich jídelníčku nesmí chybět dostatek ovoce a zeleniny. Pokud se chovají ve venkovních voliérách, musí být jejich vnitřní části temperované, zejména když přijdou mlhy a sychravé počasí. Mráz jim kupodivu tolik nevadí, pokud je při něm slunečno.
Amazónci mají milou povahu, jsou klidní a dlouhověcí, takže v domácnosti mohou žít třeba třicet let. Ptáci dospívají kolem čtvrtého až pátého roku.
K chovu je nejlepší voliéra, ale stačí i dostatečně velká klec, pokud papouška budete denně vypouštět po místnosti, aby se protáhl. Můžete jej chovat samotného, ale pouze v případě, že mu budete věnovat dostatek péče a společnosti. Člověka, který je mu nejblíže a stará se o něho, pojme za svého partnera.
Pro chovné účely je naopak potřebná prostorná zahradní voliéra se zavěšenou hnízdní budkou. Úspěšný chov závisí na správné výživě, kondici, věku a vhodném chovatelském zařízení. Pro hnízdění je důležité i klidné prostředí. Nedoporučuje se chov v blízkosti ary nebo kakadua, kteří křičí a ruší je.
Změnou zimní stravy, příchodem jara, prodloužením dne a oteplením jdou papoušci do toku a brzy se spáří. Pokud se tak nestane, nezbývá než být trpělivý. Odborníci na jejich chov tvrdí, že některý chovný pár nemusí zahnízdit až 10 let, v některých případech dokonce vůbec, pokud nenastane mezi samcem a samicí soulad a harmonie.
Kontrola hnízda, které si amazónci staví v dutině špalku, je velice složitá. Člověk nesmí udělat chybu, jinak může vylekaná samička vajíčka opustit. Do hnízda se lze podívat, když samice vylétne napít se nebo vyprázdnit. Bez trpělivosti to nejde, mnohdy se na příhodný okamžik čeká i několik hodin. Zvlášť velký pozor musíte dávat u páru, který hnízdí poprvé.
Pár mívá dvě až čtyři vajíčka, jejichž inkubační doba zpravidla trvá 28 dní. Vylíhlá mláďata jsou holá a slepá a zpočátku je krmí jen samice. Asi po 14 dnech otevírají oči a v té době je začíná krmit i samec. Hnízdní budku opouštějí zhruba po 60 až 65 dnech od narození.
Amazónci se živí především širokým výběrem z řad rostlin, semen a plodů.
Amazónek modrohlavý (Pionus menstruus) je od ostatních druhů papoušků dobře rozeznatelný díky svému výrazně modře zbarvenému opeření hlavy, podle něhož také získal jméno. Toto opeření se však objevuje až v dospělosti, a proto se často stane, že je tento druh při nákupu dosti opomíjen a místo něj dostanou přednost papoušci, kteří mají nádherné zbarvení již v útlém věku. Tento papoušek vám může díky své oddané povaze, roztomilému chování a vysokému věku, kterého se dožívá (průměrně okolo 25 let, někteří jedinci až 40 let), být dobrým společníkem po podstatnou část vašeho života.
Řadí se mezi středně velké papoušky – dorůstá do délky okolo 27,5 cm a váží průměrně 245 gramů. Pohlaví nelze s jistotou vizuálně rozeznat. Celkově je zelený, hlavu a krk má modré, hrdlo růžově červené, příuší tmavě červené. Horní psa jsou zelená s olivově hnědým nádechem a modravým lemem konců pírek. Spodní krovky ocasní má červené, na konci modravě zelené. Ocas je zelený, u kořene na vnitřní straně červený, po stranách a na špici modrý. Zobák tmavě šedý, u kořene a po stranách červenější, oko tmavě hnědé, běhák zelenavě šedý. Mláďata mají celkově mdlejší barvy. Hlava je převážně zelená s několika modrými pírky.
V přírodě je amazonek modrohlavý široce rozšířen. Obývá téměř celou tropickou část a většinu severní části Jižní Ameriky kromě vysokých oblastí v Andách. Dále se vyskytuje také v zemích centrální Ameriky. Tráví čas ve větších hejnech, pouze v období páření a hnízdění jej můžeme spatřit v párech. Hejna se zdržují na otevřených zemědělských oblastech.
Do chovu je tento papoušek velmi vhodný. Jeho hlasové projevy nejsou nikterak nepříjemné ani tolik hlasité jako u některých jiných druhů papoušků. Pohlavní dospělosti dosahuje ve věku 3 let.
Úspěšný odchov je možný jen v dosti prostorné kleci, kde bude mít pár dostatek prostoru pro létání. Ptáci musí být totiž pro hnízdění v dobré kondici. Rovněž výběr partnera a soudružnost páru je pro úspěch chovu rozhodující. Hnízdní období začíná většinou v březnu až květnu, ale důležitým faktorem je i prostředí, kde jsou papoušci umístěni. Po páření samička snese obvykle 3 až 4 vajíčka. Po snesení prvního nebo druhého ihned nasedá. Doba inkubace trvá 26 dní. V budce mláďata rostou a opeřují se po dalších přibližně 70 dnů. Amazónek modrohlavý obvykle hnízdí dvakrát za sezónu. Jako hnízdní budka je nejvhodnější přírodní dutý kmen s průměrem 30 cm a výškou 50–70 cm. Budku je nutné vybavit vletovým otvorem o průměru 10 cm. Na dno budky se dává asi 15centimetrová vrstva dřevěných pilin.
Nejen během hnízdění vyžadují amazónci modrohlaví výbornou kondici.
Amazónek šupinkový (Pionus maximiliani) je téměř celý tmavě zelený, jen na spodní části těla bledý a více do bronzovohnědé barvy. Čelo a uzdičku má černé, líce zelené s modrošedým lemováním konců pírek, hlava je modrozelená s tmavě šedým lemováním peří. Bradu a proužek přes spodní část hrdla má tmavě modré, záda, křídla, kostřec, prsa a břicho s olivově hnědým lemováním. Ocas je na středu zelený, krajní ocasní pera modrá, u kořene červená. Zobák je žlutavě rohový, horní čelist u kořene tmavě šedá, oko tmavě hnědé, běhák šedý. Dorůstá délky 29 cm a hmotnosti do 290 g.
Obývá oblast od Kostariky až po střední Brazílii a severní Bolívii. Jedná se o velmi společenského ptáka, který ve velkých hejnech protahuje pralesem při hledání plodů, bobulí, semen a výhonků, zalétává i do kukuřičných plantáží a způsobuje zde značné škody.
V době hnízdění se jednotlivé páry oddělují a budují si hnízdní dutiny v odumřelých kmenech pralesních velikánů nebo ve stromech s měkkým dřevem.
Většinou jsou dováženi mladí, dosud zelení ptáci. Ti bývají poněkud citliví vůči našemu podnebí. Proto bychom je měli aklimatizovat ve vnitřní voliéře nebo v bytě. Jednotlivě držený amazónek se může velmi ochočit, a dokonce se většinou vzdává i hlasitého vřeštění, které je jinak pro tento druh typické.
Amazónek šupinkový vyžaduje nejen během hnízdění výbornou kondici. Kromě poskytnutí dostatečného prostoru k létání a různým hrátkám je nutné věnovat pozornost také správnému složení krmiva. Podávaná strava nesmí být příliš tučná! Vyvarujte se tak podávání semen s vysokým obsahem tuku. Podávejte spíše sušší granulované krmivo, které obsahuje tuku méně, nejlépe v kombinaci s dostatkem ovoce a zeleniny. Zrniny podávejte spíše jako doplněk stravy nebo za odměnu. Vodu udržujte vždy čerstvou, protože amazónek modrohlavý se v ní často a rád koupe. Občasným rosením zabráníte nejen případným dýchacím problémům, ale také tím napomůžete výborné kondici amazónkova opeření.
Patří mezi nejčastěji chované druhy amazónků u nás. Není náročný ani tak hlučný jako amazoňané, navíc se spokojí i s menším prostorem (boxové klece v místnosti). Odchovy bývají bezproblémové, ale potřebují dostatečný prostor. Samice snáší 3 až 5 vajec, které zahřívá 26 dní. Mláďata vylézají z budky za 60 až 65 dní, rodiče je pak ještě několik týdnů krmí, než jsou zcela samostatná.
Tito amazónci jsou relativně nenároční na prostor a hnízdní budku. Ideální rozměry klecí pro chov amazónků jsou 0,6 x 1,1 x 1,4 m (hloubka, výška, délka). Někteří chovatelé jim dopřávají větší prostory. Zimovat by měli ve vytápěných místnostech, kde se teploty pohybují neustále okolo 18–20 °C.
Urolity se vyskytují v ledvinách, močovodech a močovém měchýři, odkud se mohou uvolnit a následně ucpat močovou trubici. Mohou způsobit ledvinovou koliku, krvácení do dolních močových cest, zánět močového měchýře a obstrukci (zneprůchodnění) močové trubice. Existuje více druhů konkrementů, jejich složení závisí na příčině vzniku.
Urolitiáza bývá poměrně častou diagnózou u psů, kteří mají problémy s močovým ústrojím. Její podstatou je přítomnost krystalků v moči, jejichž kumulací a slepováním dochází později k tvorbě močových kamenů. Velikost těchto krystalových částic je dána rychlostí jejich růstu a rychlostí toku moči. Později vzniklé močové kameny můžeme podle jejich složení rozdělit do skupin: struvity, uráty, kalcium oxaláty, cystinové kameny.
Hlavními komponenty struvitů jsou amoniový iont a trojmocný fosfát. Ve většině případů se u psů tvoří sekundárně v důsledku infekce močového traktu, příležitostně však i bez přítomnosti infekce. Strategie rozpouštění takových krystalů je založena na snížení koncentrace amoniaku, hořčíku a fosfátu v moči na velmi nízkou úroveň.
Uráty vznikají při metabolismu purinů a pyrimidinů vyskytujících se v nukleových kyselinách. Zdraví psi přeměňují většinu urátů v játrech na alantoin. Ta zvířata, u kterých k této přeměně nedochází, vylučují převážnou část metabolitů nukleových kyselin ve formě urátů, které jsou později základem urátových kamenů. Tento typ močových kamenů je častý u dalmatinů.
Kalcium oxaláty jsou nejčastějším typem močových kamenů u lidí. V posledním desetiletí se však setkáváme s nárůstem tohoto typu kamenů i u psů. Tvorba těchto kamenů je spojena hlavně se zpomaleným tokem moči v močových cestách nebo její úplnou stázou. Spolurozhodujícím činitelem je navíc větší množství iontů vápníku v moči.
Cystinové kameny se tvoří u psů s defektem zpětné absorpce aminokyselin v tubulech ledvin, známým jako cystinurie. Rozpustnost cystinu je závislá na pH moči. Lépe se rozpouští při pH nižším než 7, tudíž v moči kyselé.
Typizace jednotlivých druhů kamenů se provádí mikroskopickým vyšetřením močového sedimentu. Za určitých podmínek, mezi které patří záněty, nádory močových cest a obecně zpomalení nebo úplné zastavení toku moči močovými cestami, dochází ke kumulaci a slepování jednotlivých krystalů. Takto vzniklé jednotlivé kameny se nalepováním dalších krystalů nadále zvětšují a později se usazují na různých místech močového traktu a začínají vyvolávat klinické projevy. V této fázi si tohoto děje většinou všimne majitel a přichází se svým zvířátkem do veterinární ordinace.
Rozela žlutolící (Platycercus icterotis) je nejmenší druh rozely, který je rovněž označován jako západní rozela, protože se vyskytuje v nejzápadnějším cípu Austrálie. Celkově je červená a červeně oranžová, lícní skvrny a příuší jsou žluté. Hřbet má černý se zeleným lemováním konce pírek. Ohbí křídla a křídelní krovky jsou modré, letky sytě modré s černým lemováním. Ocas je na středu zelený, krajní ocasní pera přecházejí do modré. Kostřec je zelený, oko černé, zobák světle šedý a běhák tmavě šedý. Rozela žlutolící dorůstá délky 26 cm a hmotnosti do 75 g.
Ve volné přírodě žije výhradně v jihozápadním cípu Austrálie, daleko od přirozených biotopů jiných druhů rozel. Je poměrně hojná, ptáci žijí v menších hejnech v otevřených lesích, travnatých krajinách u vodních toků a často v hospodářských oblastech. Bývá poměrně často odchytávána a dovážena do východních států Austrálie.
Rozdíl v pohlaví není u rozely žlutolící příliš obtížné určit. Sameček má sytější zbarvení než samička, která je také často menšího vzrůstu. Nápadné jsou jasně žluté lícní skvrny u samečků, které mají samičky ve světlejším zbarvení.
Ačkoli žije tento nejmenší druh rozel v přírodě v malých skupinkách, ve voliéře jejich vzájemné soužití často nefunguje. Vhodné je chovat pohromadě jen jeden pár, zvláště v hnízdním období.
Pro pár těchto papoušků je dostačující výlet o šířce nejméně 80 centimetrů a délce minimálně 2 metry. Pokud chováte ochočeného ptáka v pokojové kleci, musí mít denně možnost protáhnout si křídla mimo své obydlí.
Pohlavně dospívá již v prvním roce života. Ptáci se velmi rádi přehrabují v zemi, proto by mělo být dno voliér pokud možno přírodní. Ačkoli v přírodě žijí v menších hejnech, v zajetí se doporučuje chovat jednotlivé chovné páry odděleně, aby se zamezilo vzájemnému napadání ptáků. V době toku a během hnízdění jsou totiž agresivní.
Tito australští ptáci jsou otužilí a mohou bez problémů přezimovat venku. Musí však mít k dispozici vnitřní úkryt před mrazem.
Rozely žlutolící krmte směsí pro střední papoušky. Tu můžete doplňovat malými dávkami plevelů a ovoce. V hnízdním období chutná mláďatům také drobný a jemný hmyz.
Odchov těchto rozel má největší šanci na úspěch, pokud jejich pár (minimálně jeden a půl roku starý) umístíte do samostatné voliéry. Samička může být při volbě budky vybíravá, a proto budky rozvěste ve voliéře na různá místa. Vhodná budka má průměr dna asi 25 centimetrů. Na něj navršte silnou vrstvu ztrouchnivělého dřeva nebo rašelinu. Snůška obyčejně obsahuje 4 až 5 bílých vajec, na kterých samička sedí asi po dobu 18 až 20 dnů.
Jedná se o nejčastější zákonem povolený lov jelenů. Takovýmto způsobem je možné lovit společně i samostatně. Jelen je vždy loven kulovnicí. Jak by měl probíhat společný lov jelena je dáno zákonem.
Osamělý lov
Čekaná
Pod pojmem čekaná je myšlen způsob lovu, při němž si myslivec vyhlédne vhodné místo, a na něm čeká, až se zvěř objeví. V místech, kam zvěř chodí nejčastěji, si myslivci staví kazatelny a posedy, z nichž mohou zvěř pohodlně pozorovat, mají lepší rozhled po okolních houštinách, zároveň je pak střelba bezpečnější a jistější. Je také menší pravděpodobnost, že zvěř myslivce navětří, když bude na posedu, než kdyby se skrýval někde na zemi v houští.
Obvykle se volí místo u houštin, odkud zvěř vytahuje nebo kam zatahuje, blízko u ochozů, kudy zvěř přichází, na okrajích luk, polí, kam zvěř vychází za potravou, blízko kališť i říjišť.
K úspěšné čekané je zapotřebí mít dobrý úkryt, příznivý vítr (musí foukat od zvěře k lovci, v opačném případě by zvěř lovce ucítila a nepřišla by na dostřel). Důležité je také správné chování lovce, který musí být co nejvíce potichu (oblečení musí být z nešustivého materiálu, neměl by mluvit, pokud má s sebou psa, ten nesmí štěkat), nesmí si nijak svítit (i světlo z mobilu by ho mohlo prozradit). Stejně tak může lovce prozradit i kouř, kuřáci si tedy v době čekané musí cigaretu odpustit.
Na čekanou chodí myslivci nejčastěji ráno a večer. Je důležité přijít o něco dříve, než se k místu přiblíží zvěř. A už při příchodu je třeba být co nejtišší a nebudit nijak pozornost.
Tímto způsobem lovu se loví nejen jeleni, ale veškerá spárkatá zvěř. Má totiž řadu výhod, v honitbě působí nejméně rušivě a zároveň poskytuje lovci dostatek času, aby si zvěř před výstřelem pořádně prohlédl a zhodnotil ji z hlediska chovnosti a odstřelu. Pokud je v místě navíc vybudovaná kazatelna, jedná se o velmi pohodlný způsob lovu.
Šoulačka
I tento způsob lovu je v honitbách velmi častý. Jde o to, že myslivec se pohybuje honitbou (= šoulá se), snaží se zvěř vyhledat, přiblížit se k ní a pak ji ulovit. K vyhledávání zvěře mu při tomto způsobu lovu mohou hodně pomoci jeho znalosti o chování zvěře, jejich zvycích, stopách, ložích, důležité je, aby také lovec poznal trus zvířete, které loví, aby nakonec nepronásledoval jinou zvěř. Stejně jako při čekané, i při šoulačce se musí lovec snažit pohybovat co nejvíce potichu. Při cestě lesem se lovec snaží co nejvíce se skrývat, a přitom pozorně sledovat své okolí a zároveň naslouchat zvukům lesa, protože i hlasy ptáků mu mohou napovědět, kde se zvěř ukrývá.
Pávi korunkatí jsou polygamní. Zpravidla žijí ve skupinách s jedním kohoutem a několika slepicemi. Jsou to všežravci – živí se semeny, rostlinami, hmyzem a jinými bezobratlými, ale také obojživelníky a plazy. Pávi na noc hřadují v korunách stromů, ale samice hnízdí na zemi, nejčastěji v křovinách. Tok samce je velmi nápadný a často doprovázený hlasitým charakteristickým voláním. Samice snášejí 4–8 světlehnědých vajec. Mláďata se líhnou po 28 dnech. Samice se o svá kuřata stará sama. Samec páva korunkatého rozprostírá v toku vějíř z nadocasních per, který může být zdobený až 175 oky.
Pávi se chovají již tisíce let. Lze je držet ve velmi prostorných voliérách, parcích a zahradách. Většinou se chová jeden samec s několika samicemi, ale na velkých plochách může být pohromadě i více samců. Pávi si většinou najdou v zahradách dostatek potravy. Lze je také přikrmovat zrním nebo krmnou směsí pro krůty. České klima snáší bez problémů po celý rok, ale kuřata jsou první dva měsíce choulostivější, proto je lepší je za chladnějšího počasí přemístit i s matkou na chráněné místo. Pávi se mohou při dobré lidské péči dožít věku až patnácti let.
Babesie jsou původcem této nemoci – jsou to parazité napadající červené krvinky. V Americe, Africe, Asii a jižní Evropě se u psů vyskytuje Babesia canis, v Indii a jižní Africe Babesia gibsoni, kočky napadá Babesia felis v zemích severní Afriky, v Indii, USA a jižní Evropě. Přenašeči jsou tropická a subtropická klíšťata rodu Haemaphysalis, Rhipicephalus a v mírném klimatu Dermacentor. Zvířata poškozují destrukcí erytrocytů- dochází u nich k akutní hemolytické anémii za příznaků vysoké horečky provázené hubnutím, žloutenkou, ascitem, postupně přibývají poruchy dýchacích a trávících cest, poškození očí, může být zasažen i nervový systém s následnými poruchami hybnosti, ochrnutím a záchvaty připomínajícími epileptické. U Babesie felis je průběh mírnější, kočky se uzdraví často spontánně.
Terapie musí být intenzivní, na psí babesiózu se podává např. imidokarb, u koček trypanová modř. Akutní infekce psů mají prognózu poměrně nepříznivou, v rámci prevence jsou proto důležité přípravky chránící zvířata před napadením klíšťaty. Pokud už je klíště přisáté, co nejrychleji jej odstraňte.
V naší zemi se vyskytuje r. Dermacentor v okolí dolního toku Dyje a Moravy, na Slovensku žije rovněž v některých částech, proto riziko babeziózy je i u nás v mírném pásmu.
Výčet nemocí hrozících v exotických krajích je samozřejmě mnohem rozsáhlejší. Plicní motoličnatost, motoličnatost jater či pankreatu, mnoho dalších parazitárních původců gastrointestinálních potíží, postižení očí Telaziózou či řada helmintodermatóz aj. trápí více či méně často zvířata i člověka v různých oblastech světa.
V rámci zachování zdraví tedy v cizích končinách nenechejte svého chlupatého přítele volně běhat, lovit či žrát mršiny, nekrmte jej syrovým masem, podávejte pouze pitnou vodu. Bezpodmínečně nutné je používání repelentů, obojků či spot onů a dalších přípravků dle konkrétních cílových destinací.
Před cestou vždy zvažte, zda není pro Vašeho psa po dobu dovolené lepší chalupa u tchýně v Beskydech či kupříkladu pro Vaši kočku známý hlídající ji u Vás v bytě. Kočičky se hůř adaptují na změny prostředí, roli hraje u obou zvířat i vedro, dlouhá cesta letadlem aj., které zvlášť ve starším věku chlupáčkům neprospějí.
Tok pávů je notoricky známý – samec doširoka roztahuje své ocasní krovky, naparuje se před slepicemi a většinou hlasitě křičí. O hnízdění se samec nijak nestará a každá ze slepic si buduje vlastní hnízdo, kterým je mělký dolík v zemi, ukrytý v trávě nebo mezi keři. Samice snáší 4 až 8 vajec, která jsou žlutobílá, nepravidelně jemně tmavě tečkovaná. Na snůšce sedí samice 28 dní a o kuřata se stará rovněž sama, vodí je za potravou a ochraňuje je. Po skončení toku samcům vypadávají ozdobná ocasní pera.
Rod zahrnuje menší zástupce skupiny papoušků ploskoocasých. V rodu je sedm druhů papoušků, z nichž je neoféma Bourkova (Neophema bourkii) zcela odlišně zbarvená než ostatní druhy rodu. Typickým znakem je velmi malý a dolů směřující zobák. Neofémy také vyhledávají sušší místa a většinu života tráví vysoko v korunách stromů.
Jsou to ptáci velice oblíbení a žádaní s poměrně dlouhým ocasem, přičemž mají dva až tři páry prostředních per o stejné délce, vnější se stupňovitě zkracují. Světlý příčný proužek na spodu křídel je rozdílný dle jednotlivých druhů. Všichni jsou velice dobrými letci, létají rychle, někdy však nepravidelně. Nejvíce se zdržují na zemi, kde hledají různá semena, která jsou hlavní složkou jejich potravy.
Jedná se o druh, který žije v Austrálii. Je to asi 20 cm velký papoušek. Co se týče chovu neofém, nejsou příliš náročné, tedy ne více než jiné druhy drobných papoušků. Většina těchto papoušků v našich podmínkách běžně přezimuje ve venkovních voliérách, které by měly být chráněny proti větru a navátí sněhu.
Nejlepší je chov jednoho páru, protože soužití více párů na stejném prostoru často vede k nepříjemnostem. Také tohoto ptáka můžeme chovat jednotlivě, ale při nedostatku ptačích kamarádů potřebuje hodně pozornosti svého chovatele.
Společným znakem všech neofém je to, že tráví hodně času na zemi, kde přebírají různá semena. Při vyrušení prudce vzlétnout a poletují po voliéře. Všechny neofémy jsou rychlými a obratnými letci.
V období toku jsou samečci značně agresivní, a proto je pěstujeme po párech zvlášť. Ve venkovním odchovu začíná doba hnízdění zpravidla v květnu (ovšem vše záleží na počasí). Samička snáší v průměru 5–6 bílých vajíček. Mláďata se líhnou za 18–20 dní. Budku opouští asi po 30 dnech. Často se stává, že sameček ještě dokrmuje mláďata, ale samička už sedí na nových vajíčkách.
Krmíme je směsí travních semen, různými druhy prosa, lesknicí, mohárem, loupaným i neloupaným ovsem, slunečnicí, semencem. Přidáváme jim naklíčený oves, pšenici, slunečnici. V období hnízdění a vyvádění mláďat mají rádi i vaječnou míchanici. Dále dobře berou také jablka, mrkev, pampelišku, ptačinec, žabinec, piškoty a tvrdé pečivo (rohlíky).
Rozela Pennantova (Platycercus elegans) svou velikostí zaujímá první místo ze všech druhů rozel a její výrazné červeno-modro-fialové zbarvení udělá skutečnou parádu v každé voliéře.
Ve středoevropském mírném klimatickém pásmu se jí daří velmi dobře a není velkým problémem dosáhnout odchovu. Jako většina druhů rozel nemá velké nároky na krmení ani chovné zařízení. Pro přezimování se spokojí s nevytápěnými prostorami. Z těchto důvodů se do chovu tohoto papouška může pustit i méně zkušený chovatel. V žádném případě to však neznamená, že bychom mohli rozely Pennantovy ve svém chovu nějak šidit nebo odbývat, právě naopak, aby tito papoušci mohli dobře přezimovat v tvrdších zimních podmínkách, musí být o ně dobře pečováno.
Dospělí jedinci jsou karmínově červení, tváře mají fialovomodré. Pera na zádech jsou černá s červenými lemy. Samec je robustnější postavy, má mohutnější hlavu a výrazné čelo. Kořen zobáku je široký a zobák je celkově větší. Samička má naopak tyto rysy jemnější a hlavu má při pohledu zezadu protáhlou. Tyto znaky se nejlépe posuzují při pohledu na celou skupinu ptáků.
Mladí ptáci jsou převážně zelení s červeným hrdlem. Pohlavně dospělí jsou druhým rokem svého života, kdy už jsou přebarveni do šatu dospělých ptáků a vhodní k zařazení do chovu.
Všichni zástupci rodu Platycercus jsou vynikajícími letci a obratnými šplhavci. Pennanti nejsou výjimkou, proto jim poskytněte dostatečně dlouhou voliéru. Jen v takové můžete pozorovat jejich plachtivý let s dokonalou a rychlou změnou směru. Rozdíl je mezi oběma pohlavími dobře znatelný. Samec se pozná podle celkově mohutnější postavy a má hranatější tvar hlavy.
Domovinou rozely Pennantovy je Austrálie. Žije na území východní a jihovýchodní části tohoto kontinentu. Obývá hustě zalesněné lokality podél vodních toků, oblasti od pobřeží až po úbočí hor. Navštěvuje příměstské parky, pole, zahrady a ovocné sady. Velmi ráda se pase na listí stromů, keřů, na květech, bobulích a různých plodech.
Rozely Pennantovy nejsou chovateli považovány za těžce odchovatelné papoušky.
Cena mladých přírodně zbarvených ptáků se pohybuje okolo 600 korun, samice, páry a mutace mohou být dražší.
Rozela žlutohlavá (Platycercus adscitus) nebývá chována moc často. Temeno a hruď má žluté, přední část hlavy a líce jsou bílé s modrým spodním okrajem. Záda jsou zbarvena černě se žlutobílým lemováním pírek. Břicho, spodina a letky jsou jasně modré. Kostřec je zespodu červený, shora žlutý, ocas shora zelenavě modrý. Dorůstá délky 31 cm a hmotnosti do 120 g.
Ve volné přírodě obývá severozápadní a východní cíp Austrálie, areál jejího výskytu ale nijak výrazně nezasahuje do vnitrozemí. V přírodě je poměrně častá, nepatří mezi ohrožené druhy.
Rozela žlutohlavá patří mezi otužilé ptáky, kterým v zimě nemusíme temperovat ubikaci, neměla by však být vystavena průvanu ani vlhku. Ideálním řešením je kombinovaná voliéra, tím se myslí kryté zimoviště a venkovní výlety s přírodním dnem. Ptáci pak mají možnost se sami podle potřeby zásobovat minerály a zeleným. Na druhé straně se tím ale zvyšuje riziko napadení vnitřními parazity, a proto bychom měli pravidelně odčervovat. Misku na koupání nenabízíme ptákům v zimě, protože pták se většinou ihned po smočení pověsí na pletivo a nohy mu zde mohou přimrznout!
Ptáci se velmi rádi přehrabují v zemi, proto by mělo být dno voliér pokud možno přírodní. Stejně jako všechny ostatní druhy rozel není ani tato vhodná na ochočení jako domácí mazlíček, přítomnost lidí ji spíše znervózňuje a rovněž se nenaučí mluvit. Existuje několik barevných mutací.
Rozela žlutohlavá dospívá ve věku jednoho roku. Samec nesnese v období hnízdění ve svém teritoriu žádné jiné ptačí druhy, proto bychom měli dát pár do samostatné voliéry. Budku o minimálních rozměrech 30 cm (průměr) a 50 cm (výška) umístíme do záletové části. Po velmi výrazném toku samce můžeme očekávat páření. Asi za týden (záleží na stáří samice) začne samička klást obden vajíčka, většinou 5 až 6 kusů. Inkubační doba trvá 21 dní. Mláďata vylétávají asi po 4 až 5 týdnech. Hned po vylétnutí jsou mladé hodně plaché a hrozí prudký náraz do stěn ubikace. Proto musíme protější stranu voliéry potáhnout pytlovinou nebo jiným materiálem, který by náraz ztlumil. Po 14 dnech mladé odstavíme, jelikož rodiče se připravují na další hnízdění a samec začíná být agresivní. Rozely žlutohlavé vyvedou většinou jednu až dvě snůšky za rok.
Cena mladých přírodně zbarvených ptáků se pohybuje okolo 1 000 korun, samice, páry a mutace mohou být dražší.
Kryptokoryna nízká (Cryptocoryne parva) je nejmenší ze všech kryptokoryn a jako jedna z mála rostlin tohoto rodu nemění barvu listů v závislosti na podmínkách. Vyžaduje více světla než většina ostatních kryptokoryn, takže nesmí být nikdy ve stínu jiných rostlin. Jednotlivé rostliny by se měly pěstovat několik centimetrů od sebe; a asi po šesti měsících už budou tvořit soudržné nízké skupiny rostlin. Je dobré ji vysazovat do popředí akvária.
Roste u stinných až slunných břehů rychle tekoucích toků s měkkou vodou.
Jde o velmi malou rostlinku s oddenkem. Listy jsou v růžici s řapíkem dlouhým až 6 cm, eliptické až kopinaté. Ponořené listy jsou dlouhé cca 2 cm a široké 0,3 cm, středně zelené. Květenství je jen u emerzních rostlin a čepel toulce je nachová.
Jak jsme již zmínili, je vhodné tuto nižší rostlinu (5–10 cm) vysazovat do popředí akvária. Roste pomalu, ale je docela odolná. Pokud má málo světla, tvoří dlouhé listy, které nevypadají příliš dekorativně. Vhodná teplota pro pěstování je 20–29 °C.
Kryptokoryna kalatkolistá (Cryptocoryne aponogetifolia) roste na Filipínách. Recentně známá pouze z provincie Luzon. Vyskytuje se zde v tekoucích potocích s kamenito-písčitým dnem, které je tvořeno čedičem nebo vápencem, a to až do hloubky 2 metrů. Je pro ni typické, že vytváří husté porosty, které mohou zcela porůstat dno o délce několika set metrů. Roste v zastíněných i osluněných částech toků.
Jedná se o opravdu velkou vodní rostlinu s dlouhými tuhými listy (šířka 3 až 4 cm), vhodnou pouze do velkých akvárií nejlépe s africkými cichlidami. Jakmile listy dosáhnou hladiny, položí se na ni a začnou stínit ostatním rostlinám v akváriu. Vytváří mohutný kořenový systém a nemá ráda přesazování, což se projeví stagnací růstu. Rozmnožuje se bočními výhonky. Daří se jí pouze v tvrdé alkalické vodě.
Nemá žádné zvláštní nároky. Je vhodná do akvárií se středně tvrdou nebo tvrdou vodou a vápencovým dnem, ale to neznamená, že v klasických akváriích špatně roste. Dno musí být z důvodů velkého kořenového valu vhodné hluboké. Kryptokoryně nevadí ani slabé světlo. Optimální teplota pro pěstování je 21–27 °C. Je vhodná do hlubších akvárií, protože v nižších nádržích má čepele položené na hladině a jsou vidět jen dlouhé řapíky. Při takovémto růstu jsou její listy často porůstány zelenou vláknitou řasou, která se špatně odstraňuje a při čištění takto postižených rostlin mohou být listy poškozeny. Emerzně se tato kryptokoryna pěstuje špatně a vytváří zakrslé formy s listy do 30 cm. Většinou, a to jen zřídka, kvetou jen submerzní listy.
Vodní rostlina s tuhými, páskovitými, až 1,5 m dlouhými listy. Listová čepel je až na 100 cm dlouhém řapíku, páskovitá, zřetelně puchýřkatá a dlouhá téměř 70 cm. Báze i vrchol čepele jsou ostré. V listu je zřetelná hlavní žilka. Toulec je 13–25 cm dlouhý a má až 20 cm dlouhou stopku, jejíž velikost se přizpůsobuje vodnímu sloupci. Čepel květenství je 4–6 cm dlouhá, vzpřímená, bývá stočená a na vnitřní straně purpurová. Límec chybí. Jícen je hladký, purpurově červený. Samičích květů je v toulci 6–8, samčích 60–70.
