Čivavy jsou plemeno, které vyžaduje odbornou veterinární péči v situacích, jako je porod a péče o zuby. Čivavy mohou mít genetické abnormality, obvykle neurologické, jako je epilepsie a mrtvice.
Luxace čéšky u čivav
Čivavy, stejně jako ostatní miniaturní psi, jsou také náchylné k některým bolestivým stavům, jako jsou vykloubené nohy.
Voda na mozku
Další genetickou abnormalitou u čivav a dalších miniaturních plemen je hydrocefalus neboli voda na mozku. Tento stav se objevuje u mladých štěňat a obvykle má za následek smrt štěněte v době, kdy dosáhne věku šesti měsíců. Toto onemocnění je považováno za diagnostikované, protože mládě má abnormálně velkou hlavu během prvních několika měsíců života, ale jsou nutné i další příznaky, protože "velká hlava" je příliš vágní popis. Štěňata čivavy vykazující hydrocefalus mají lebky tvořené spíše pláty než pevnou kostí a jsou typicky letargická a nerostou stejnou rychlostí jako jejich sourozenci. Skutečný případ hydrocefalu může diagnostikovat veterinář a prognóza je špatná.
Fontanela u čivav
Některé čivavy však mohou mít to, čemu se říká fontanela na hlavě, což je pro toto plemeno naprosto přirozené a akceptované. Jde o oddělení lebečních kostí.
Čivavy jsou známé pro své fontanely, neškodné měkké místo na jejich lebkách. Čivava je jediné plemeno psa, které se rodí s neúplnou lebkou. Fontanela se s věkem vyplňuje, ale prvních šest měsíců vyžaduje velkou péči, dokud se lebka úplně nevytvaruje. Mnoho veterinářů nezná přesně vývoj čivavy a často zaměňují fontanelu s hydrocefalem.
Oční infekce
Čivavy jsou náchylné k očním infekcím kvůli jejich velkým, kulatým, vypouklým očím a jejich relativní blízkosti k zemi.
Skrnitost = více chorob
Čivavy skvrnité, nebo potomci rodičů s takovým zbarvením, jsou náchylní k řadě dalších zdravotních komplikací. Skvrnité zbarvení je nositelem dalších možných závažných očních onemocnění a slepoty, hluchoty, hemofilie, sterility a dalších zdravotních stavů. Kupující, kteří vlastní nebo chtějí koupit kropenaté čivavy, by si měli udělat průzkum možných zdravotních podmínek pro toto zbarvení.
V naší poradně s názvem FONTANELA U ČIVAVY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jana.
Dobrý den, mám 6 měsíční fenecku a má otevřenou funtanelu. Ráda bych aby v dospělosti měla štěňata jen jednou, myslíte si že to může být rodové?
Děkuji za odpověď Jana
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Otevřená fontanela je u všech čivav častá, takže se samozřejmě může objevit u některého ze štěňat v plánovaném vrhu.
Vzhledem k velikosti tohoto plemene se odvíjí řada specifických zdravotních problémů a komplikací.
Velmi častým problémem čivav je luxace čéšky. Toto malé plemeno trpí na vnitřní luxaci, což je vrozená vada. Rozlišují se 4 stupně luxací, přičemž první stupeň se projevuje většinou až po větší zátěži, kdy pes noze občas ulehčí, poposkočí. Řeší se klidem, léky od bolesti a chondroprotektivy. Naopak u nejvážnějšího 4. stupně je již stav luxace permanentní a jediné řešení je chirurgické. Zde již končetiny nejdou natáhnout – jsou ve stálém pokrčení.
Dalším zdravotním jevem, na který je potřeba se u čivav zaměřit, je fontanela (otvor v lebce). U štěňat čivavy bývá velká, ale s postupem věku se zmenšuje až u některých dospělých psů zcela mizí. Fontanela je rizikem při pádu či úrazu pejska, neboť hrozí výraznější poranění mozku.
Dalším zdravotním problémem častým pro toto malé plemeno je odontolitiáza a záněty dásní. Již od štěněte je proto vhodné navykat pejska na pravidelné čištění zubů a péči o chrup.
Nachlazení a kašel může tyto malé pejsky také potrápit. Takto nemocná čivava obvykle neztrácí úplně sovu hravost. Často k její léčbě pomůže jitrocelový sirup, který se podává na piškotu. V zimě je někdy vhodné čivavu obléci do teplých oblečků, aby neprochladla.
Chovatelé čivav se obvykle sami chlubí tím, že lehce poznají, kdy je jejich pejsek nemocný, protože v tom okamžiku ztrácí zájem o hry a nemají tu správnou „jiskru v oku“.
V naší poradně s názvem BORDER KOLIE ŠTĚŇATA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Nana.
A ješte bych se chtela prosim zeptat v jakym tydnu haraní se nejlepe nechavaji připustit nekdo říká 3 tyden nekdo 11 den tak ted newim co je pravda děkuji :)
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Prvních 9 dní, kdy jsou vidět známky hárání na vulvě, fena nedovolí žádnému samci, aby se do ní dostal. Po těchto devíti dnech teprve přichází období, kdy to psovi dovolí. U každé fenky je tento začátek ovšem jiný a některé feny mají říji jen velmi krátkou, zvláště ty starší. Budete to tedy muset zkoušet hned od desátého dne hárání, dokud fena nepřestane být agresivní a odmitavá vůči samci.
Čivavy se dožívají až dvaceti let (obecně platí: čím menší pes, tím delší život). Dospělý pes by měl vážit mezi 1,5-2,5 kilogramy.
Psí unikát: Čivavy se rodí s neúplně vyvinutou lebkou - tento jev se nazývá fontanela a můžeme ho spatřit pouze u tohoto plemene.
Srst: Jsou dlouhosrsté a krátkosrsté varianty. Barva srsti může být libovolná.
Ochránce zemřelých indiánů: Podle archeologických nálezů bylo toto plemeno chováno indiánskými kmeny Aztéků, Mayů a Toltéků k náboženským účelům. Psi byli po smrti náčelníka kmene rituálně zabiti a pohřbeni spolu s ním, aby ho chránili na cestě do světa duchů.
Čivavy u nás: První čivavu do tehdejšího Československa dovezla v roce 1971 od chovatelky z USA Jitka Pacltová. Byla to krátkosrstá fenka, čokoládově hnědá s pálením. První dlouhosrstou čivavu pak dovezli z Německa manželé Serbusovi roce 1976.
Tipy: Čivava je pes jako každý jiný, jen malý. Když mají krmení stále, tak se nepřejídají. Nyní určitě výcvikářům vstávají vlasy na hlavě, ti cvičí na základě jídla, a když bude pes bohatě nažraný, tak se špatně motivuje.
Každá čivava miluje teplíčko. Krátkosrstá je pochopitelně choulostivější na teplo než dlouhosrstá, ale to se zase dá nahradit kabátkem, slušivou bundičkou či svetříkem.
Každá čivava je schopná výcviku, ostatně jako každý pes. Jen jí nesmí cvičení nudit. Není to německý ovčák, který může cvik opakovat několikrát. S čivavou se dá tančit i cvičit agility. Je to prostě všestranný pes. Není to však chrt, který bude blahem bez sebe, že může běžet u kola. Na kolo patří do košíčku, kde může dělat páníčkovi "navigátora". Čivava se vyběhá na zahradě i v bytě - proběhne bleskem několikrát pokoje a je spokojená.
Čivavy jsou ideální pro mladého, středně starého i staršího majitele, který má rád zvířata, jen ne k malým dětem, které by je láskou umučily. Samozřejmě že záleží na výchově rodičů.
Koupání: Dlouhosrstá čivava déle schne a musí být déle v teple.
Povaha: Povaha je různá, stejně jako u lidí. Čivavy jsou temperamentní, ale o něco méně než jorkšír, záleží však skutečně kus od kusu. Některá čivava nezaštěká a nezaštěká, a jiná zase tu tlamičku nezavře. To je genetika, ale i výchova.
Pravidlo pro všechny nové a nezkušené majitele malých pejsků: Než štěně odroste a pobere zkušenosti, šoupejte nohama, tak ho nezašlápnete. Pozor také na přibouchnutí dveří, mohlo by tam být štěně. Jakmile čivava dosáhne dospělosti a rozumu, hravě noze uhne, protáhne se kolem dveří a žádná újma nehrozí.
V tomto případě je výběr chovatele velmi důležitý. Zdraví vašeho budoucího štěňátka do jisté míry závisí právě na něm. Měli byste vědět, jak chovatel pečoval o maminku štěňátka, tedy chovnou fenu – o její správné krmení, dostatečný přísun vitamínů, pohybu a hlavně lásky. To vše se v budoucnu na štěněti projeví. Pro zodpovědného chovatele nekončí péče o štěně odchodem z domu, ale je ochoten vám podávat cenné rady i nadále. Při koupi si ověřte, zda štěňátko nemá fontanelu, která při větším rozměru může být i životu nebezpečná. Fontanela je mezera mezi lebečními kostmi různé velikosti. Zkontrolujte také, zda má pejsek obě varlata. I zde platí, že solidní chovatel nezkušenému zájemci o štěně řekne, jak má zdravé štěně vypadat a vše mu ukáže a vysvětlí.
Pes i fena s průkazem původu (PP), chtějí-li mít štěňátka s PP, se musí zúčastnit takzvané bonitace. Při bonitacích, pořádaných jednotlivými kluby, posuzuje rozhodčí exteriér psů daného jedince dle bonitační karty a jeho kvalit. Pokud všechny plemenné znaky vyhovují standardu a nemají žádné vady vylučující z chovu, jsou jedinci uznáni chovnými. Bonitace se smí zúčastnit jen psi s PP, kteří dovršili věk 12 měsíců. K chovu smí být použiti jedinci od 15 měsíců, kteří byli při bonitaci uznáni chovnými. Psa ke krytí feny si majitel fenky vybírá sám anebo může výběr nechat na poradci chovu, pak jde o takzvaný řízený chov. Krycí poplatek si majitel krycího psa určuje sám podle kvalit jedince, rodokmenu a výstavních úspěchů.
Výběr chovatele je velmi důležitý. Zdraví vašeho budoucího štěňátka do jisté míry závisí právě na něm. To, jak chovatel pečoval o maminku štěňátka, o její správné krmení, dostatek vitamínů, pohybu, a hlavně s láskou. To vše se v budoucnu na štěněti projeví. Při koupi si ověřte, zda štěňátko nemá fontanelu, která při větším rozměru může být i životu nebezpečná (fontanela je mezera mezi lebečními kostmi). Zkontrolujte si, zda má pejsek obě varlata.
Jorkšíry je nejlépe koupit z chovných stanic, je vhodné si chovnou stanici ověřit a zjistit si na ni recenze. Cena štěněte se pohybuje od 4 500 do 12 000 korun. Cenu ovlivňuje, zda má štěně průkaz původu, kredit chovné stanice, původ jeho rodičů.
Podnebí a přírodní podmínky, ve kterých surikaty žijí, je donutily k tomu, aby svůj domov doslova zakopali pod zem. Jsou to mistři tunelů, chodeb a nor. Pro svůj příbytek využijí buď opuštěné nory jiných živočichů, které si dotvářejí a přestavují, nebo si vybudují podzemní komplex zcela nový. Může sahat až tři metry pod zem, mít i devadesát východů a pokrývat plochu mnoha set metrů čtverečních. Zde pak surikaty odpočívají a v bezpečí rostou jejich mláďata. Surikata dokáže během sekundy odhrabat množství písku, které se hmotností vyrovná váze jejího těla! Hrabání mají uzpůsobeny i uši. Boltce jsou velmi malé a je na nich zvláštní záhyb, který se právě při hrabání uzavírá. Písek, hlína nebo nečistoty se tak nemohou dostat dále do zvukovodu. Hrabáním a přerýváním půdy získávají potravu, která se skládá z hmyzu, housenek, larev, pavouků, menších obratlovců, ale i z kořenů a cibulek rostlin. Jejich protáhlý citlivý čenich s hmatovými vousky je dokonalým radarem, který odhaluje potravu ukrývající se pod zemí. Surikatí srst je uzpůsobena tak, aby napomáhala regulaci tělesné teploty. Po ránu, kdy surikaty vylezou z chladných nor a potřebují se zahřát, je rozevlátá a dovoluje tak slunci, aby se dostalo přímo ke kůži. Po „akumulaci“ tepla přilehne na tělo a teplo drží. Surikaty mají i vynikající ostrý zrak. Nebezpečí, např. v podobě letícího orla, dokážou odhalit i na vzdálenost několika set metrů.
Turecká angora je považována za jedno z nejstarších plemen koček. Pochází z náhorních rovin jižního Kavkazu, kde za drsných podmínek žily tyto kočky po staletí. V Turecku se bíle zbarvená angora postupně stávala kočkou posvátnou. Bílé angory jsou součástí tureckých ZOO, kde je o ně pečováno jako o národní dědictví. První turecká angora se do Evropy dostala asi v 16. století.
Turecká angora patří do skupiny polodlouhosrstých koček. Vyznačuje se elegancí, půvabem a pružností. Tělo má jemnou stavbu kostry, je štíhlé, s nepříliš silně vyvinutým hrudníkem. Hlava posazená na středně dlouhé, štíhlé a půvabné šíji je malá až středně velká, klínovitá, v horní části široká a lehce se zužující do špičky směrem k bradě. Brada je jemně zaoblená. Nos je středně dlouhý bez stopu. Uši jsou dlouhé, zašpičatělé, široké v nasazení a dobře osrstěné s chomáčky chlupů uvnitř boltců; na hlavě jsou vysoko nasazené a jsou vzpřímené. Oči jsou velké ve tvaru mandle a směřují lehce šikmo vzhůru. Končetiny jsou dlouhé, zadní jsou delší než přední. Tlapky má turecká angora malé, jemné a kulaté. Měly by mít elegantní chomáčky chlupů mezi prsty. Ocas je dlouhý, sbíhající se do špičky, v nasazení silný, na konci úzký a dobře osrstěný. Srst je na celém těle středně dlouhá, na límci pak dlouhá. Je hedvábná a splývavá, na břiše lehce zvlněná, bez podsady. Chlupy jsou velmi jemné a mají hedvábný lesk. Vyskytuje se v barvě bílé, ale dnes již i v jiných barvách.
Kočky jsou středně velké, s váhou kolem 4,5 kg, kocouři pak o něco větší a těžší. Délka života je okolo 10 let, ale mohou se dožít i více let.
Povahou se turecká angora poněkud liší od jiných koček. Více než na svém domově lpí na svém pánovi, kterého si sama vyvolí. Těší jí pochvala, proto lehce zvládá různé úkony včetně aportování. K ostatním zvířatům v rodině je tolerantní a se psy dokonce často uzavírá přátelství. Turecká angora je mimořádně odolná, přizpůsobivá a vyznačuje se přátelským temperamentem. Je citlivá a inteligentní. Má ráda určitý prostor k pohybu, miluje horní sféry bytu, snadno se naučí chodit na vodítku, ale velmi dobře se chová i v menším bytě. Svou nespokojenost dává najevo hlasitým mňoukáním. Má ráda, když je jí věnována pozornost, a s oblibou se předvádí. Turecká angora je časově náročná, ani ne kvůli své srsti, ale kvůli své potřebě být neustále nablízku člověku, který se jí plně věnuje.
Péče o srst je snadná. Přestože má delší srst, neplstí se, a proto nepotřebuje denní vyčesávání. Turecká angora velmi ráda šplhá po vyvýšených místech, takže jí můžete udělat radost nějakou důmyslnou prolézačkou.
Jedná se o onemocnění oční čočky. Původcem této choroby je metacerkárie motolice oční Diplostomum spathaceum a další druhy rodu diplostomum. Tyto motolice se v chovech i ve volné přírodě vyskytují zcela běžně a při masivní invazi mohou rybám způsobit závažné poškození zraku, vedoucí až k oslepnutí.
Metacerkárie jsou malí červíci nepřesahující 0,5 mm délky – v jedné oční čočce jich může být až několik desítek. U těchto parazitů hraje ryba roli druhého mezihostitele. V tomto případě bývá prvním mezihostitelem plovatka bahenní, konečným hostitelem je pak rybožravý pták (racek nebo volavka). Cílovým orgánem u ryb je oční čočka, v níž probíhá další vývoj v metacerkárie. Rybu pak musí pozřít rybožravý pták, v jehož střevě se vývojový cyklus uzavírá – parazit dospívá a začíná produkovat vajíčka.
Metacerkárie lokalizované v oční čočce poškozují její tkáň. První příznaky jsou drobné bílé čárky na čočce. Při masivním výskytu desítek metacerkárií pak dochází k zakalení čočky a postupnému oslepnutí. Nakonec dochází až k prasknutí čočky a jejímu vypadnutí z oční bulvy. Příroda se nám může zdát být krutá, ale je přitom fascinující a neuvěřitelně vynalézavá – i tento handicap mezihostitele přesně splní svůj účel. Slepé ryby totiž většinou přestanou přijímat potravu, pohybují se u hladiny a stávají se tak snadnou potravou pro rybožravé ptáky, v nichž se životní cyklus parazita završuje.
Léčba motolice je zdlouhavá, ale účinná, a to medikací přípravku s podílem látky praziquantelu. Praziquantel je širokospektré antiparazitikum. Doporučuje se k tlumení monogeneí, larev digeneí a tasemnic. Ve formě léčebných koupelí (2 až 10 mg/l po dobu 3 až 48 hodin v závislosti na druhu ryb a druhu parazitů) se používá k tlumení různých monogeneóz (daktylogyróz, gyrodaktylóz). Praziquantel se tak jeví jako perspektivní antiparazitikum.
Agility (v anglickém překladu znamená hbitost) ve výcviku psů znamená sport se psy (něco jako parkur). Vzniklo okolo roku 1978 v Anglii a jedná se o sport, ve kterém jde o nejrychlejší překonání dráhy v určitý čas.
Začít trénovat se má s velkým psem nejdříve v roce a se psem menším ne dříve než v deseti měsících. Je to z toho důvodu, že pejsci nemají ještě zcela vyvinutý pohybový aparát a také se ještě nedokážou dostatečně soustředit. To všechno se musí teprve naučit. Když začnete pracovat na překážkách už se „skoro dospělým“ psem, který spoustu věcí zná, bude vaše práce pokračovat rychleji kupředu a oba z toho budete mít radost. A v neposlední řadě vám pejsek pak vydrží běhat do vyššího věku. Je spousta věcí, které by se měl pes do té doby naučit, aby pak byla práce na parkuru jednodušší.
Se štěňátkem můžete začít pracovat hned po pár dnech, kdy si ho přinesete domů. Malá štěňátka jsou velmi tvárná, a pokud budete postupovat správně, ani nemusí postřehnout, že se něco učí. Důležitá je pozitivní motivace a vaše důslednost. Jako vhodná motivace může být použito krmení – u žravých pejsků, nebo tahacích hraček – u těch „hravějších“. Míček není v tento moment moc vhodný, protože neutvrzuje kontakt mezi pejskem a psovodem a pejsek si s ním může hrát sám, nepotřebuje vás k tomu. Důležité je, abyste se svým štěňátkem navázali úzký kontakt. To znamená, že ho zpočátku musíte naučit, že na hraní jste tam vy. Klidně mu nechejte na kousání nějakou kostičku, aby se nenudilo, když nejste doma, ale hračky vytáhněte, až když budete doma. Skvělá věc jsou uzlíky. Štěňátkům se dobře drží, skvěle se o ně přetahuje a hlavně docela dost vydrží. Hru vždy začínejte i končete vy. Hru ukončete dřív, než to pejska přestane bavit, aby se příště víc těšil. Ze začátku si se štěňátkem hrajte v krátkých časových úsecích. Mimo tahání nezapomínejte taky na mazlení a škrábání. Venku se vám štěně bude držet poblíž nohou, tak toho využijte a kousek popoběhněte, a když vás následuje, hodně ho chvalte. Můžete ho opět i lákat na uzlík, který potom „uloví“, nebo na dobrůtku, kterou pak dostane. Až si na vás štěňátko zvykne a bude kolem vás pobíhat, sotva se na něj podíváte a vezmete hračku, můžete přistoupit k dalšímu stupni učení.
Nyní pár rad k učení s hračkou. Když už štěně ví, že uzlík nebo jiná věc je prima na tahání, a sotva ji uvidí, už se po ní sápe, je načase pokročit. Sedněte si na zem a zkuste pohodit uzlík kousek od sebe. Pozorujte, co pejsek dělá. Nijak nezasahujte, maximálně zkuste natáhnout ruku, když je u hračky. Pokud
