Zhruba kolem pátého věku králíčka přichází stáří. Již nejsou tak přizpůsobiví, neradi cokoliv mění a mají rádi pravidelný režim. Zároveň jsou choulostivější na nemoci, se stářím ale přichází také různé zdravotní problémy. Starší králíčci již nejsou aktivní, mají rádi svůj klid a prostor. V tomto období se králíček již nic nového nenaučí, zároveň je tradicionalista a pokud ho budete nutit do změny, postaví si hlavu. Průměrný věk králíčka je kolem 5-6 let, i přesto se ale najdou králíčci, kteří se dožijí třeba i 12 let.
V diskuzi UŠI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Pavel Baron.
Dobrý den, dříve jsem měl stejný problém a všichni mi poradili tabletky Alavis, které ušipostaví v rozmezí mezi 7-30 dnů. Navíc je to dobré i na klouby, cena je kolem 500 kč, ale 100% vám to zajistí úspěch. :-)
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zuzana.
Mohu se prosím zeptat, jaký Alavis konkrétně?
Děkuji
Před třením postaví samec pěnové hnízdo a láká pod něj samičku. Pro kvalitnější pěnové hnízdo je vhodné, aby v akváriu byly umístěny plovoucí rostliny a bylo v něm nejlépe žádné nebo jen velmi jemné vzduchování. Pod tímto hnízdem se pak odehrává vlastní tření rybek. Pěnové hnízdo tvoří vzduchové bublinky, které samec nabírá a v ústech obaluje sekretem. Sekret je podobného složení jako sliz, který pokrývá tělo rybky.
Páření probíhá tak, že sameček připluje k samičce, obejme ji jako prstýnek a společně se otočí bříšky k hladině. Samička vypustí jikry a sameček je oplodní, jikry vypuštěné samičkou jsou těžší než voda a klesají ke dnu. Sameček samičku pustí a jikry posbírá, obalí bublinkou a vloží do pěnového hnízda. Poté se vrací a celý akt se opakuje tak dlouho, dokud má samička jikry. Následně samiček samičku odežene a hnízdo hlídá. Během zrání jiker samec hnízdo hlídá, opravuje bublinkami a odstraňuje neoplozené jikry.
Podle vzrůstu, stáří a zdatnosti samičky bývá až 800 jiker. Obvykle jich však je značně méně (200–300 ks jiker). Okamžitě po výtěru je třeba samičku odlovit, aby ji samec při hlídání hnízda nezabil.
Plůdek se líhne po 26 až 28 hodinách při teplotě 28 °C. Až do rozplavání hlídá vylíhlá embrya samec. Odchov plůdku je snadný. Nejvhodnější je krmení živou potravou naupliemi (larvami) buchanek, případně žábronožky solné. K vybarvení dochází okolo 3. až 4. měsíce, podle míry a kvality krmiva. Plně vyspělé a schopné rozmnožování jsou okolo 5. až 6. měsíce.
Množství stravy, kterou buldočkovi poskytneme, není striktně určeno. Dokonce i psi stejně staří, stejně vážící a se stejnou pohybovou aktivitou mohou mít různé nároky co do množství krmiva. Přitom právě francouzský buldoček mívá sklony k obezitě, což neprospívá ani jeho zevnějšku, ani jeho zdraví. Pokud lze psovi jen obtížně nahmatat žebra, je třeba snížit denní dávky krmení asi o pětinu. Jestliže se po dvou týdnech stav nezlepší, příděl se musí znovu zredukovat. Případné žadonění o potravu lze omezit přidáním zelených vařených fazolek do jídla, a to i granulovaného, protože ty naplní psovi žaludek, ale nebude po nich dále tloustnout. Někteří chovatelé se u francouzských buldočků setkávají naopak s nechutí k jídlu. Pokud podobná vybíravost není výchovný prohřešek, kdy chovatel namísto odmítnutých granulí předkládá chutnější stravu, nebo pokud nejde o štěně ve věku mezi čtvrtým a šestým měsícem (kdy se vyměňuje mléčný chrup a psi trpívají nechutenstvím), může jít o problém, se kterým je lépe zajít k veterináři.
V diskuzi JAK POSTAVIT FRANCOUZSKÉMU BULDOČKOVI UŠI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petr Semecký.
Dobrý den,
prosím o radu, máme 10týdenního francouzského buldočka a ještě mu nestojí uši.
Dá se pomoci ke správnému postavení uší nějakou výživou nebo masáží uší.
Děkuji předem za rady.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Pavel Baron.
Dobrý den, dříve jsem měl stejný problém a všichni mi poradili tabletky Alavis, které ušipostaví v rozmezí mezi 7-30 dnů. Navíc je to dobré i na klouby, cena je kolem 500 kč, ale 100% vám to zajistí úspěch. :-)
Bojovnice pestrá (Betta splendens) je oblíbená akvarijní ryba. Žijí ve stojatých vodách jižní a jihovýchodní Asie (v povodí řeky Mekong), které jsou velmi často chudé na kyslík, proto se u tohoto druhu vyvinul pomocný dýchací orgán, takzvaný labyrint, který rybám umožňuje přijímat kyslík přímo ze vzduchu. Jejich místní thajský název zní plakad (kousající ryba).
Bojovnice obvykle dorůstají do velikosti 6 cm a dožívají se zhruba 4–6 let, ve velmi dobrých podmínkách pak i 8–10 let. V své domovině byla bojovnice po dlouhou dobu využívána k zápasům, podobným známějším zápasům kohoutů.
Tyto ryby dlouhou dobu byly a stále jsou šlechtěny, proto se akvarijní forma od divoké formy značně liší. Samci i samice se vyskytují v mnoha barvách, jako je modrá, fialová, zelená, červená, bílá a v mnoha různých kombinacích. Ploutve samečků bývají v případě správného chovu velmi dlouhé a rozličných tvarů. Nejčastější barvou těchto rybiček je tmavomodrá a červená, případně fialová. Nejvzácnější jsou žluté a oranžové varianty.
Samci jsou vůči sobě (a někdy i vůči samicím) velmi agresivní, a proto se doporučuje v akváriu chovat vždy pouze jednoho samce. V případě chovu více samců současně je nezbytné chovat je v dostatečně velkém akváriu s množstvím přirozených skrýší. V přírodě samci sice nebojují až do usmrcení protivníka, ale v nevhodně řešeném akváriu nemá poražený kam uprchnout, takže boj může skončit jeho smrtí. Chovatelé, kteří se zaměřují na výcvik výstavních samců, používají obvykle propojená menší akvária, kdy je v každém jeden samec, který soupeří s ostatními přes sklo a díky tomu rostou jeho ploutve.
Někdy mohou být navzájem nesnášenlivé i samice, ačkoliv jejich agresivita je obvykle vedena k vytváření poměrně přísné, nicméně klidné hierarchie – za předpokladu, že je v nádrži 3 a více samic. Soužití dvou samic, pokud je jedna z nich dominantní, obvykle končí smrtí té slabší. Samice mohou napadnout i slabšího samce, na což je třeba brát ohledy především při odchovu. V každém případě platí pro chov stejná pravidla jako pro samce, tedy prostorná a členitá akvária.
Jakkoliv je vlastní chov bojovnic, co se týče přípravy, poměrně složitý, odchov je díky silně vyvinutému rozmnožovacímu pudu tohoto druhu poměrně snadný a skutečně velmi zajímavý. Sameček pomocí sekretu z tlamy postaví pěnové hnízdo z bublin, do kterého ukládá oplodněné jikry. Samička je ihned po tření od hnízda vyhnána a musí se z akvária odlovit. Sameček neustále hnízdo upravuje a opětovně do něj zabudovává popadané potomstvo. Přibližně za tři dny, když plůdek vstřebá svůj žloutkový váček a rozplave se, se odloví i sameček. Potěr je velmi drobný a odchovává se prachovou potravou a planktonem. Rozmnožovací pud lze posílit zvýšením teploty a snížením hladiny vody v akváriu.
Samička nemá tak dlouhé ploutvičky jako samec, je většinou méně zbarvená, nejčastější je červená, černá, šedá anebo bílá. Samec má dlouhé ploutve, zbarven je většinou do modré nebo červené barvy.
Buldočka lze doporučit především lidem žijícím ve městech v bytě, ale i na venkově v rodinném domě. Absolutně se však nehodí pro stálý pobyt venku v kotci, kde naopak mohou být jiná plemena docela spokojená. Vzhledem k jeho velké vázanosti na „lidskou smečku“ a velké potřebě sociálního kontaktu by osamělý buldoček někde v izolaci na zahradě velice trpěl. Také fyzicky není takovému ustájení uzpůsoben (krátká srst, holé bříško). Buldoček je ideální „městský pes“. Díky své přizpůsobivosti a skromnosti se spokojí i s malým prostorem ve vašem bytě, nebude sousedy obtěžovat zbytečným štěkotem, nehrozí od něj agresivní útok pro cizí příchozí. Není třeba, aby prošel náročným výcvikem, nácvik základních povelů s ním snadno zvládne i začátečník. V dnešní době je buldoček výborným společenským psem, nic víc, nic míň. Nemůžete od něho čekat pracovní nebo snad lovecké výkony.
Ani údržba jeho exteriéru není pro zaměstnaného a pracovně vytíženého člověka nijak náročná. Krátká srst vypadá stále dobře, jen výjimečně je třeba jednou za čas psa vykoupat. Srst francouzského buldočka není náročná na údržbu. Stačí jednou týdně vykartáčovat tvrdším kartáčem. V období línání odstraňujte vypadané chlupy gumovou masážní rukavicí.
Jelikož žádný pes není dokonalý, má i buldoček své slabiny. Jedná se o takzvané krátkolebé plemeno (stejně jako například německý boxer nebo doga). Jeho krátký čenich pak způsobuje, že je citlivý na přehřátí a v letních měsících při horkém počasí je mu nejlépe v chládku bytu nebo zahrady. V takovém počasí je nutno na delší procházky nebo túry zapomenout. Krátký čenich často způsobuje i problémy s dýcháním, psi takzvaně „chrochtají“, a tak téměř každý buldoček ve spánku chrápe.
Výchova není nijak složitá. Pes je to inteligentní a učí se rychle. Důslednost je však na místě. Plemeno velmi citlivě reaguje na změnu intonace hlasu. Francouzský buldoček si rád hraje a dovádí, není to ovšem vhodný společník na dlouhé procházky. Většina jedinců se spokojí s krátkými procházkami nebo dováděním na zahradě.
Pokud je pes zdravý, nepotřebuje ani žádný zvláštní přístup a péči, ani zvláštní krmení – jen kvalitní granule nebo vařenou stravu. V horkých dnech je třeba, aby měl dostatek vody, popřípadě bazének s vodou na chlazení a chládek k odpočinku. Hlavně potřebuje lásku, trpělivost a přátelský přístup. Na buldočka neplatí dril, ale pouze trpělivost a důslednost. Buldoček nemá rád hrubé zacházení, stačí na něj zvýšit hlas, a on už ví, že něco udělal špatně. Dá se snadno vychovat, a to i přes svoji tvrdohlavost. Výchova však musí být láskyplná, citlivá, leč důsledná.
Dají se i dobře cvičit – vhodná je pro ně poslušnost, obedience, ale jsou schopni třeba i výcviku obran. Ze psích sportů zvládají bez problémů coursing a agility. Je možný i dogtrekking, ale jen v omezené formě a podle počasí. Vše hlavně záleží na majitelích a jejich přístupu. Jestli jsou tyto sporty pro buldočka vhodné, to musí posoudit majitel psa. Přece jen buldoček patří mezi malá molossoidní plemena psů (viz výše) a na své malé tělo je poměrně dost těžký. To má za následek velký nápor na klouby a páteř.
Francouzskému buldočkovi koluje v žilách krev buldoka a teriéra, což s sebou nese jistou dávku umíněnosti. Během výcviku je třeba s tím počítat a přistupovat k psovi jemně a zároveň důsledně. Při dodržení tohoto základního pravidla zvládne naučit stěžejní povely francouzského buldočka i chovatel bez velkých zkušeností.
Zástupci tohoto plemene se hodí pro život v městské zástavbě. Rozhodně nepatří do studeného kotce někde v zadním koutě zahrady. Při trvalém umístění venku by pes výrazně strádal na fyzické i psychické rovině. Francouzský buldoček si vystačí s malým životním prostorem. Zároveň ovšem velmi miluje pohodlí, a tak se může lehce stát, že se bude pokoušet osídlit vaši nejlepší pohovku v obýváku.
Morče původně pochází z jihoamerického kontinentu. Dnes jsou tito hlodavci zdomácnělá zvířata, jejichž chov je rozšířen téměř po celém světě. Morčata jsou malá, krotká a neagresivní zvířata. Jejich chov není nikterak náročný.
Morče se při správné péči může dožít až 7 let. Dospělé morče dorůstá velikosti cca 35 cm a váží v průměru 0,7–1,8 kg (podle druhu).
U morčete dbejte především na to, aby dostatečně obrušovalo řezáky (aby je nemělo přerostlé), a pečujte o jeho drápky, které je dobré zastřihávat.
Do určité míry lze i tak malé zvíře, jako je morče, naučit čistotě. V dnešní době je na výběr mnoho druhů morčat s různými typy srsti – krátkosrstá, rozety, peruánci, šeltie, morčata se saténovou srstí a dokonce i skinny morčata (bezsrstá). Protože jsou morčata společenská zvířata, je dobré zvážit chov jednoho nebo více jedinců v závislosti na časových možnostech majitele. Pokud chcete mít z morčete mazlíčka, je dobré chovat pouze jedno. Obecně se uvádí, že je vhodnější chovat samičku. Samečci po dosažení pohlavní dospělosti šíří intenzivní zápach. Tomu však lze zabránit kastrací.
U morčat je zcela běžné požírání vlastního trusu – koprofágie. Zvíře tím totiž získává vlákninu, která udržuje ve střevech rovnováhu a pomáhá předcházet problémům se zažíváním.
Před morčaty je dobré dostatečně zabezpečit veškeré kabely od TV a jiných spotřebičů. Zvíře by je mohlo rozkousat a ublížit samo sobě.
Morčata jsou savci. Jsou to býložravci živící se výhradně rostlinnou stravou. Přirozenou potravou jsou nejrůznější rostliny, listy, kořeny a vše šťavnaté (traviny, byliny), ale také různá semena. Potrava pro morče by měla být co nejvíce pestrá. Základní složkou potravy je seno. Zvláště kopřivové seno mají morčata ráda, obsahuje mnoho živin a prospívá srsti. Krmnou dávku je dobré doplňovat vhodnou zeleninou, v létě čerstvou trávou a bylinkami. Občas můžeme přidat vhodné ovoce nebo pamlsek pro morčata. Nepostradatelnou součástí krmiva je podávání vitamínu C, který je zvlášť důležitý, protože si jej morče nedokáže samo vytvořit. Samozřejmostí je celodenní přístup k čerstvé vodě.
Ve volné přírodě morčata obývají skalnaté oblasti, bažiny, savanu a okraje lesů. Žijí v norách, které si vyhrabou sami, nebo obydlují opuštěné nory jiných zvířat. Žijí ve společenských skupinách a nejaktivnější jsou v noci. Mají skvěle vyvinutý sluch. Mimo sluchu také dobře vidí, protože jejich zorný úhel je poměrně velký, a dokonce dokážou rozlišovat barvy, především červenou, modrou, žlutou, dále také zelenou, oranžovou i fialovou. Čich morčat je lepší než čich člověka.
Morče je hlodavec, který nešplhá a neleze do výšky. Postačí mu tedy obydlí, které nemusí být vysoké. I přesto, že se morče postaví na zadní a dosáhne na horní okraj, pouze se o něj opře a maximálně se rozhlédne po okolí, nebude se pokoušet vyskočit, proto nemusíte jeho obydlí zakrývat víkem. Rozměry obydlí by měly mít minimálně 60 x 35 cm (plocha) a minimálně 35–40 cm na výšku. Morče můžete chovat v čemkoliv, potřebuje hlavně dostatek prostoru, domeček (do kterého se může schovat). Výška pro něj není vůbec rozhodující.
Samice dosahují pohlavní dospělosti již v 10 týdnech, připouštět vy se však měly až po dosažení věku 6 měsíců. Samečci jsou pohlavně dospělí v 8 týdnech. Březost u samičky trvá 63–72 dní a rodí průměrně 2–4 mláďata. Může znovu zabřeznout ihned po porodu. Mláďata se rodí plně vyvinutá, mají otevřené oči a ihned po porodu jsou schopna jíst pevnou stravu, i když je matka 2–3 týdny ještě kojí. Morčata se dožívají průměrně 6 let, vzácně až 10 let.
Morče je velmi háklivé na průvan a hluk. Umístěte jej proto na místo, kde na něj nebude táhnout a v jehož blízkosti není rádio, počítač nebo televize. Máte-li morče v kleci nebo v koši, oblepte hrany lepicí páskou, která jednak zabrání vyhazování podestýlky ven a také zmírní průvan, který by skrz mezery mohl morčeti škodit.
Vhodnou podestýlkou jsou hobliny, hrubé piliny nebo dřevěné špalíčky, které dobře absorbují vlhkost. Rozhodně jako podestýlku nepoužívejte písek nebo zeminu, která je studená a špatně pohlcuje vlhkost a zůstává mokrá.
Morčata se umí projevovat hlasově. Ale mají i neverbální projevy, které vyjadřují postojem těla (případně postoj + hlasový projev). Pokud chováte jen jedno morče, tolik se neprojevuje, je svým pánem a nemusí se dělit o ubikaci s jiným morčetem. Teprve když mu pořídíte dalšího spolubydlícího, zjistíte, jak se oproti minulosti chování prvního morčete změnilo a jak stále častěji a hlasitěji o sobě dává vědět. Pokud se narodí miminka, pak si záhy osvojí jeden někdy i nepříjemný zvyk, a to je pískání. Brzy jim v hlavičkách zakotví zkušenost, že jakmile písknou, tak se dvounožec ihned přiběhne podívat, co se děje. Záhy zjistíte, že tuto zkušenost miminka využívají okamžitě, když nastane pro ně nějaký podnět – jen se něco šustne, a to neustále. Mezi nejčastější zvukové projevy morčat patří: kvíkání (morče vyžaduje pozornost), bublání (vyjadřuje spokojenost), cvakání zubů (značí hrozbu), zpívání (signál stresové situace, sociální tlak), účelové pískání (dorozumívání mezi sebou).
Sysel obecný (Citellus citellus) je okatý hlodavec z čeledi veverkovitých, má hustý, pískově zelenavý kožíšek. Toto zbarvení mu vydatně pomáhá při maskování se v místech, kde se pohybuje. Je o něco větší než jeho příbuzná – veverka. Na rozdíl od veverky má ale krátký ocas, malé ušní boltce a přiléhavou srst.
Vyskytuje se v jihovýchodní a střední Evropě (nejvíce na západ zasahuje do Čech) a dále i v Malé Asii. Do střední Evropy pronikl zřejmě poměrně pozdě, můžeme-li soudit podle materiálů z archeologických nalezišť, pak až v nejranějším středověku. Během posledních několika desetiletí však na mnoha místech vymizel a jeho výskyt získal silně ostrůvkovitý charakter.
V minulosti u nás tento hlodavec nebyl žádnou vzácností, právě naopak. Vzhledem k malému množství predátorů schopných mrštného a velmi pozorného sysla ulovit se přemnožil a páchal velké škody na zemědělských plodinách. V šedesátých letech dvacátého století však začala velmi rychle mizet jejich hlavní útočiště – polní remízky. Je však možné, že syslové od nás nemizí pouze kvůli zásahům do jejich přirozeného útočiště, ale i proto, že střední Evropa je na okraji území, kde se vyskytují. V České republice byl zaznamenán vůbec nejzápadnější výskyt tohoto druhu. Mimo pole ho můžeme také spatřit na udržovaných travnatých plochách sportovních hřišť, parků a podobně. Další jeho přirozenou domovinou jsou krátkostébelné travnaté stepi. Právě těmto nízkým travnatým plochám dávají syslové přednost, protože zde mají svoji nejoblíbenější potravu a mají dobrý výhled na okolí (uvidí tak velmi snadno svého nepřítele a stihnou uniknout do podzemních nor).
Počet známých současných lokalit nepřevyšuje dvě desítky a stále jich ubývá. Jsou ostrůvkovitě rozmístěny v západních, severních, středních i jižních Čechách a na střední i jižní Moravě. Příčiny nápadného ústupu nejsou zcela zřejmé, bezpochyby jde o důsledek působení řady faktorů počínaje proměnami v charakteru krajiny a konče změnou zemědělského hospodaření (velkoplošné kultury, zarůstání cest, mezí a úhorů), opomenout nelze ani možné vnitrodruhové a populační příčiny (například oscilace areálu).
Vyznačuje se kratším tělem na nízkých nohách, přiléhavým osrstěním (vypadá štíhlejší) a nedlouhým, přiléhavě osrstěným ocasem. Také zadní chodidla má z velké části pokryta chlupy. Zbarvení je na hřbetě žlutohnědé, rezavohnědé nebo pískově šedožluté s nejasnými světlými skvrnami, spodina těla bývá jednobarevně žlutá, jenom brada, krk a také úzké proužky kolem velkých černých očí jsou bílé. Ušní boltce jsou malé, jen částečně vystupující ze srsti. Délka těla je 18–24 cm, délka ocasu je 4,5–8 cm, syslové váží 240–340 g.
Sysel je sice druh s denní aktivitou, ale je velmi těžké ho spatřit. Pokud spatří nějaké nebezpečí, což člověk pro něj bezesporu je, postaví se na zadní a hlasitě pískne, aby upozornil ostatní z kolonie, a všichni bleskurychle mizí v podzemních norách. Vylézt za potravou se odváží až za dlouhou chvíli.
Mnozí lidé jsou toho názoru, že si sysel shromažďuje (syslí) zásoby na horší časy. Tyto horší časy, zimu, však přečkává hibernací a spoléhá se při tom na tukové zásoby, které si vytvořil přes léto. K tomuto mylnému názoru lidé došli patrně díky tomu, že uviděli sysla, jak si stébla obilí táhne do nory. Tato stébla však v klidu a bezpečí své úkrytové nory ihned zkonzumuje. Úkrytové nory jsou budovány mnohem blíž k povrchu než nory, ve kterých syslové přečkávají noc a zimu. Poskytnou jim však dostatek bezpečí před predátory.
Sysel obecný žije pospolitě v koloniích, z nichž největší mají i několik set obyvatel. V dospělé části osazenstva kolonie je mnohem více samic než samců (u mláďat bývá poměr pohlaví vyrovnaný). Kromě trvalých nor se šikmými a kolmými chodbami a hnízdním prostorem si hrabe i dočasné úkrytové nory. Hloubka chodeb nepřesahuje obvykle 80 cm a délka bývá 1,5–6 m. Orientuje se hlavně zrakem.
Zimu tráví zimním spánkem (hibernací) v norách s ucpanými vchody. Dospělá zvířata začínají zimovat už v srpnu (někdy i koncem července), mladí jedinci asi o měsíc později. Nedělají si zásoby potravy a spoléhají pouze na nashromážděnou vrstvu podkožního tuku. Zjara se sysel probouzí v březnu až dubnu, když se půda prohřeje na 6–8 °C.
Na povrchu se objevuje nejvíce v časných dopoledních hodinách a odpoledne, déletrvající deště nebo prudký sluneční žár přečkávají v podzemí. Ve zvlášť parných letech upadají i do letního spánku, který někdy přímo přechází v hibernaci.
Živí se především zelenými částmi rostlin, semeny a zrním, někdy chytá i drobný hmyz a mláďata na zemi hnízdících ptáků. Při vyrušení si potravu zanáší v nevelkých lícních torbách do úkrytu. Vyjma migrujících (rozsídlujících se) jedinců se od hranic kolonie daleko nevzdaluje.
Ačkoli má sysel jediné pokolení do roka, v minulosti se občas i přemnožoval. Doba březosti je 25–28 dní a k páření dochází brzy po probuzení ze zimního spánku (spermie dozrávají ke konci hibernace). Samice rodí od konce dubna do června 4–8 (1–11) holých a slepých mláďat o hmotnosti 4,5–6,5 g. Plně osrstěná jsou po 17–19 dnech života, koncem 4. týdne prohlédnou a sají ještě další 2 týdny, při tom se však už pohybují po kolonii. Pohlavně dospívají v následujícím roce. Značná část mláďat hyne během prvního přezimování, jen ojediněle se dožívají 6–8 let.
Hlavními přirozenými nepřáteli sysla jsou tchoři a hranostajové, z dravců raroh velký (dříve to byli i někteří orli). V současné době jde v ČR o zvláště chráněný (kriticky ohrožený) druh.
