Fenek je nejmenší psovitá šelma. Samice váží průměrně 0,8 kg, lišáci jsou o něco větší (až 1,5 kg). Je to štíhlá šelmička (délka těla je 35 až 41 cm) s velmi dlouhým huňatým ocasem, který tvoří skoro 60 % její délky (až 30 cm), a dlouhýma, ale silnýma nohama. Výška šelmy v kohoutku je 18 až 22 cm. Nápadné jsou obrovské ušní boltce, které mohou být dlouhé až 15 cm. Společně s velkou bubínkovou výdutí (latinsky bulla tympanica) zodpovídají za velmi jemný sluch a navíc slouží jako tepelný výměník, který pomáhá fenkovi ochladit se. Právě kvůli takto charakteristickým boltcům se nazývá tento živočich i fenek ušatý.
Dalším důležitým smyslem je zrak. Fenci vidí velmi dobře i v šeru. Zuby, zvláště špičáky a trháky, jsou malé. Srst je hustá a hedvábně hebká, zlatoplavá, na končetinách, břiše a obličeji bílá. Špička ocasu je černá. Také chlupy vyrůstající nad ocasní žlázou (fialkou) jsou tmavě hnědé až černé. Tlapky jsou chráněné hustou srstí před rozpáleným pískem. Oči, hmatové vousy, čenich a prstní polštářky jsou tmavě zbarvené.
V naší poradně s názvem HORMONÁLNÍ KASTRACE PRO PSA 11 LET se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Milda.
Nechte ho v klidu dožít. Každý tady na světě máme vyměřen svůj čas, i pejsci. Někdo zemře mladý a jiný zase žije do 100 let. Vašemu pejskovi je 77 let v lidském měřítku. Radujte se z jeho přítomnosti a netrapte ho žádnými pokusy.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Eva.
Dobrý den,děkuji za Váš názor a naprosto se s ním ztotožňujeme.Lékař to nechává na nás,což je dobře,my ho známe nejlíp,přesto nám zkouší dále navrhovat kastraci,ale my to už neuděláme.Víme,jak prožil už dvě narkozy/čištění zub.kamene a odstranění velkých bradavic/-pár let zpět, a po psych.stránce nebyl pak dlouho v pohodě..než se z toho všeho dostal.On je fyzicky jinak hodně dobře stavěný,je veselý,baví ho život,chodíme pravidelně na delší procházky,jíst mu chutná,takže určitě problém dále budeme řešit pouze inj.chemickou kastrací,bydlíme na sídlišti/velký počet psů-fenek,nyní zase 2 hárají/,tak to s ním cloumá a prostata se tím zvětšila/ukapávání krve,atd./.Takže v pondělí zajedeme opět na zklidň.injekci i pro utlumení libida..zvládneme to takto:-).Děkuji moc a mějte se hezky.
Fenek – fenek berberský (Vulpes zerde) – je nejmenší ze všech lišek a snadno se pozná podle obrovských boltců.
Ve vzácných případech se sdružuje do skupin až po deseti, ale vztahy mezi jejich členy nejsou jasné. Každý si vyhrabává vlastní doupě několik metrů hluboké. Samci si značkují území močí a v době páření jsou velmi agresivní. Páření probíhá uprostřed nebo koncem zimy, a pokud je vrh ztracen, páří se znovu. Samice se o potomky starají samy, brání hnízdo, kde mláďata zůstávají dva měsíce pod jejich ochranou. Po celou tu dobu samec nesmí do hnízda vstoupit.
Areál fenků leží v pouštních oblastech severní Afriky, Sinajského a Arabského poloostrova. Vyskytují se v Maroku, Tunisku, Libyi, Alžírsku, Egyptě i Saúdské Arábii a také v Mali, Mauretánii, Čadu, Nigeru a Súdánu až do 15–35° severní šířky. Fenek je zvíře dokonale přizpůsobené životu na Sahaře, preferuje písčitou poušť, kde obývá stabilní písečné duny. Zároveň potřebuje stanoviště, kde rostou trávy nebo keře.
Fenci se často chytají a prodávají jako mazlíčci, ale příležitostně se loví i pro kožešinu. Naštěstí žijí skrytě v nepřístupných oblastech, takže ztráty způsobené lovem nejsou velké. Navíc se fenek v zajetí dobře množí.
Fenek je aktivní převážně v noci, přes den se schovává před pouštním žárem v hlubokých norách vyhrabaných pod kameny a kořeny rostlin. Fenci jsou velmi aktivní, hraví a neuvěřitelně pohybliví – dospělý fenek dokáže z místa vyskočit 70 cm do výšky a přes jeden metr do dálky, což činí téměř čtyřnásobek jejich délky. Cítí-li se ohroženi, zahrabou se tak rychle, že doslova „zmizí v písku“. Fenci jsou velmi společenská zvířata a odpovídá tomu i množství různých zvuků, které slouží ke komunikaci s ostatními členy skupiny. Zřejmě i ocasní žláza slouží nějakým způsobem k posílení sociálních pout ve skupině.
Nory mívají několik vchodů a jedinou noru může obývat množství fenků, výsledkem je pak složité bludiště podzemních chodeb. Doupata jsou vystlána listy, trávou, peřím a srstí.
Žijí v rodinných skupinách složených z jednoho nebo několika dospělých párů, jejich letošních mláďat a možná i některých starších potomků. Občas může v jediné noře žít i víc takových rodin. Jediná rodina se může skládat i z 10 jedinců.
Na lov se vydávají v noci, a přestože žijí ve skupinách, potravu shánějí sami. Jsou to všežraví oportunisté a využívají jakýkoliv možný zdroj potravy. Výborně vidí a jejich citlivý sluch jim umožňuje slyšet kořist z velké dálky. Jejich potravou se stávají ještěři (paještěrka, gekon, scink), ptáci a jejich vejce, sarančata, brouci, štíři, pavouci i jiní bezobratlí a také hlodavci. Pojídají rovněž kořínky, hlízy a cibule rostlin, ale i datle. Fenci zpravidla nežijí v blízkosti zdrojů povrchové vody, takže veškerou potřebu této tekutiny kryjí pojídáním rostlin a prostřednictvím ulovených živočichů. Potravu si schovávají na horší časy a polohu všech svých skrýší si velmi dobře pamatují.
Období páření přichází v lednu nebo v únoru, kdy u samic nastává říje. Během této doby jsou lišáci agresivní a odhánějí ostatní samce. Březost trvá 50 až 53 dní, poté samice ve vystlaném doupěti vrhá 2 až 4 altriciální (krmivá), slepá mláďata. Matka se o ně první dva týdny nepřetržitě stará, zatímco samec rodině přináší potravu. Při obraně mláďat jsou fenci velmi agresivní. Po dvou týdnech otevírají mláďata oči a po dalších dvou si již začínají hrát uvnitř nory. Ven se odvažují až v pěti týdnech věku. Odstavena jsou teprve ve 3 měsících a na rodičích jsou dále závislá do doby, než se naučí lovit a dorostou plné velikosti. Pohlavně dospívají v 6–9 měsících a v zajetí se mohou dožít až 12 let.
Fenek je považován za jediný druh lišky, který se dá chovat v domácnosti jako domácí zvíře. V zemích na západ od Česka se občas chová jako „exotický mazlíček“. Fenci mohou žít volně v bytě, zvyknou si na člověka a údajně se naučí i na kočičí záchod. Jde však o finančně náročného živočicha (ubikace, udržování klimatických podmínek, speciální krmení, povolení), který je vhodný jen pro zkušené chovatele. V žádném případě to není mazlíček, není domestikován a ochočit jej lze velmi obtížně, musíte ho mít od mláděte. Potřebuje vytápěnou ubikaci, přes léto například dobře zabezpečený výběh. Navíc silně zapáchá.
Pokud se rozhodneme pro chov, chováme fenky ve vnitřních vytápěných ubikacích. Pro pár postačuje ubikace o rozměru 3 x 2 metry. Výborný je venkovní výběh s vrstvou písku na hrabání. Vnitřní ubikaci vybavíme menšími budkami nebo dutými kmeny, ve kterých se budou ukrývat, kameny a dřevěnými špalky. Udržujeme zde teplotu okolo 25 °C. Zvířata pocházející z přírody jsou velmi choulostivá a naše chladné a vlhké podnebí snáší s velkými potížemi. Aklimatizovaným zvířatům chladnější počasí nevadí a lze je na kratší dobu vypouštět ven.
Tato šelma se dá pořídit přímo od chovatelů, cena mláďat se pohybuje od 4 do 7 tisíc korun.
Zbarvení: jasně červené, i pšenično-červené či žluto-červené
Lov: práce na povrchu i ve vodě (v britských koloniích byl dříve užíván i k lovu lvů a tygrů)
Schopnosti:
dobrý aportér
slídič i honič
málo štěká
rád loví
Povaha: temperamentní, bezhlavě odvážný, ostrý, sebevědomý, přátelský, vyrovnaný, neútočný (vůči jiným psům je ale nesnášenlivý), inteligentní
Vztah:
k lidem: s lidmi vychází dobře, je k nim přátelský a miluje svého pána, pokud mu nevyhovují dětské hry, raději odjede
ke zvířatům: někdy může mít problém s ostatním psy kvůli dominanci, stejně tak může dojít i k tomu, že bude jiná domácí zvířata pronásledovat, pokud na ně nebude zvyklý
V přírodě krajta loví různé plazy a savce. Velikost kořisti závisí na velikosti hada. V dospělosti je schopna zabít a pozřít i velké savce (například antilopy nebo opice), jelikož má roztažitelnou spodní čelist. Kořist polyká stejně jako ostatní hadi, tedy od hlavy. Krajta písmenková dokáže polknout zvíře, jež má i několikrát větší obvod než ona sama. Zaznamenány byly i útoky na člověka. Je to jedna z mála krajt, které po neúspěšném útoku (například po špatném uchopení) pronásledují kořist i několik desítek metrů. Vydrží velmi dlouho bez potravy.
V zajetí se krajta písmenková krmí kuřaty, myšmi, potkany, králíky, slepicemi a podobně. Co se týče množství, vždy se zohledňuje její velikost.
Poněvadž se tento druh vyznačuje silným sebeobranným pudem, je třeba krajty při krmení důsledně oddělovat a krmit zvlášť.
Tejovití (Teiidae) jsou rozšířeni především v neotropické oblasti, částečně zasahující i do Severní Ameriky. Jsou to ještěři neobyčejně rozmanitých velikostí i tvarů těla. Většinou mají dlouhý lámavý ocas, dobře vyvinuté končetiny a rozeklaný zatažitelný jazyk. Typická je pro ně mohutná hlava krytá nápadnými štítky. Většinou se jedná o pozemní ještěry, ale najdeme mezi nimi i šplhavé či obojživelné druhy. Větší druhy (zvláště zástupci rodů Tupinambis a Callopistes) se nápadně podobají starosvětským varanům, menší druhy (například rody Cnemidophorus, Ameiva) zase v Jižní Americe zastupují ještěrky. Zástupcem obojživelných druhů je rod Crocodilurus nebo známá dracéna guyanská (Dracaena guianensis), která je zároveň největším druhem čeledi. Dorůstá délky až 130 cm.
Tejové jsou většinou masožraví nebo všežraví. Drobné druhy se živí především hmyzem, který často loví ve spadaném listí. Větší druhy se živí drobnými obratlovci, ptačími vejci a často také ovocem. Zejména velcí tejové rodu Tupinambis jsou známí jako škůdci drůbeže, protože rádi loví domácí kuřata. Dracéna guyanská je potravní specialista, živí se především vodními plži, jejichž ulity drtí silnými čelistmi.
Všichni tejové jsou vejcorodí. Jejich vejce mívají zpravidla kožovitou, méně často vápenitou skořápku. Počet vajec ve snůšce může být různý, od 2 do 80, velké druhy kladou obvykle více vajec.
Teju jsou velmi zvědaví, je to výhoda, kterou můžete využít při ochočování zvířete. Čím víc s ním však bojujete, tím víc vám to vrací zpátky.
Jde o nejmenšího evropského zástupce jelenovitých. Vyznačuje se mírně klenutým hřbetem, nízko nasazeným krkem a zakrnělým ocasem, zcela ukrytým v srsti. Nemá předoční žlázu jako jeleni a jeho paroží je krátké a jednoduché, nanejvýš se 3 výsadami (existují i výjimky). V létě převládá ve zbarvení rezavě červený odstín, zimní srst bývá nažloutle šedá až šedohnědá s tmavším hřbetem a šíjí. Bílá skvrna na zadku má u samců oválný tvar, zatímco u samic je okrouhlejší až srdčitá. Mláďata jsou hnědá nebo žlutohnědá s řadami bílých a nažloutlých skvrn, které mizí ve stáří 1–2 měsíců.
Srnčí zvěř je intenzivně lovena, ale přesto její stavy v Evropě dosahují několika milionů. I když mnoho kusů hyne díky kontaktu s technickou civilizací, péče myslivců jim stále zajišťuje přežití. V ČR se ročně loví kolem 100 000 kusů a představují tak nejdůležitější druh kuchyňské zvěřiny.
V České republice nemá lov s honiči velkou tradici. Tato plemena se podle způsobu práce dělí na velké, střední a malé, podle původu na anglický nebo francouzský typ. Další skupinou patřící k honičům jsou brakýři. Brakýři pocházejí z oblastí Německa, Rakouska, Balkánu, bývají středně velcí s plochou mozkovnou. Tento typ psů loví samostatně nebo ve dvojicích a je při lovu velmi ostrý a hlasitý. Honiči původem z Británie mají ucho zavěšené na širokém úponu a mozkovnu plochou, honiči pocházející z Francie mají mozkovnu vyklenutou s výrazným týlním hrbolem a velmi nízko zavěšené ucho s velmi úzkým úponem. Všechna tato plemena se dříve používala hlavně ke štvanicím, což byla zábava vysoké společnosti. Pro tyto psy je typické, že spolu dobře spolupracují. K honičům se řadí také několik severský plemen, pro něž je typické husté osrstění a krátké postavené ucho (slech). Tito psi jsou otužilí a mají výbornou orientaci.
Jednotlivé lesy si stanovují různé sazby za poplatkový lov. Ukázkou může být následující ceník Vojenských lesů a statků v divizi Mimoně.
I nemyslivec si může střelit daný kus zvěře, ale na povolení a jen s doprovodem.
Poplatky
Cena v Kč
Denní paušální poplatek za individuální lov spárkaté zvěře na osobu/den. Loví se samice a mháďata, jelení a dančí špičák do výšky slech
4 100
Při menším počtu střelených kusů možná sleva až
50 %
Za odstřel nebo postřelení průvodcem neodsouhlasené zvěře se k ceně uvedené v tomto ceníku účtuje přirážka
100 %
Jestliže lovecký host zvěř postřelil a ta nebyla dohledána, účtuje se 25 % nasmlouvané ceny a průměrná akutní cena zvěřiny odvozená z průměrné hmotnosti kusu příslušného druhu
25 % + zvěřina
V případě použití služebního vozidla bude účtována sazba
8,30 Kč/km
Lovecký doprovod
Ranní doprovod
250,-
Večerní doprovod
300,-
Celodenní doprovod
1 000,-
Jelen evropský
Kolouch
2 000,-
Laň
3 000,-
Špičák do 2 let
5 000,-
Jelen (hodnocení podle CIC): Do 100 bodů
7 000,-
100,01 – 110
9 000,-
110,01 - 120
10 000,-
120,01 - 130
13 000,-
130,01 - 135
16 000,-
135,01 - 140
19 000,-
140,01 - 145
23 000,-
145,01 - 150
27 000,-
150,01 - 155
31 000,-
155,01 - 160
35 000,-
160,01 - 165
41 000,-
165,01 - 170
51 000,-
170,01 - 175
60 000,-
175,01 - 180
68 000,-
180,01 - 185
78 000,-
185,01 - 190
89 000,-
190,01 - 195
100 000,-
195,01 - 200
120 000,-
200,01 - 205
140 000,-
205,01 - 210
180 000,-
210,01 - 215
220 000,-
215,01 - 220
290 000,-
220,01 + každý další bod
8 000,-
Postřelení laně, koloucha a jelena do 2 let věku
1 000,-
Úspěšný dosled s lovecky upotřebitelným psem
2 000,-
Preparace
Stažení celého kusu
1 000,-
Hlavy s krkem
720,-
Úprava trofeje
1 130,-
Poplatek za trofej, kterou nelze ohodnotit metodou CIC
Jde asi o úplně nejčastější urologický problém, který prezentují majitelé psů veterináři. Zánět je provázen bolestivostí a výrazným nutkáním k močení. Typickým příznakem je velmi časté močení, i několikrát za hodinu. Zvíře chované v bytě začne být nečistotné. V moči může být (ale nemusí) viditelná krev. K celkovým příznakům patří teplota, apatie, ztráta chuti k jídlu. Samozřejmě záleží na závažnosti bakteriální infekce. Někdy se celkové příznaky nemusí vůbec projevit.
Zánět močového měchýře se může objevit kdykoliv během roku. Poměrně častý je nejen v zimě v důsledku podchlazení, ale i v horkém létě, kdy se pes vykoupe ve studeném potoce. Kromě podchlazení snadno dojede i k infekci.
Zánět je nutné přeléčit antibiotiky, proto pokud začne zvíře nezvykle často močit anebo se pomočuje doma, zajděte s ním na vyšetření k veterináři. Účinnost léčby se zvyšuje, jestliže moč obsahující antibiotika zůstává v močovém měchýři déle. Proto při podávání antibiotik venčete psa v delších intervalech.
U psů dominují infekční bakteriální záněty. Stav je nutné řešit antibiotiky. Diagnostika zahrnuje u nekomplikovaných epizod kromě klinického nálezu i vyšetření moči. Pokud do několika dnů nepřijde úleva, je třeba diagnostické spektrum rozšířit o zobrazovací metody (sonografie, případně RTG) a kultivaci. Při opakujících se zánětech je potřeba vyloučit možnost chronické prostatitidy u nekastrovaných samců a výskyt infekčních močových kamínků.
U juvenilních fenek (před prvním háráním) se můžeme setkat s hnisavým výtokem z pochvy, většinou je mírný výtok hnisu spojený pouze s lokálním zánětem v pochvě a není nutno terapeuticky zasahovat (po odhárání zánět spontánně vymizí). Antibiotika by se měla nasadit v případě přestupu infektu do močové roury a močového měchýře (polakisurie).
Léčba je dlouhodobá a podobně jako u lidí se zánět často vrací, takže se léčba musí opakovat.
Himálajsko-perská kočka byla vyšlechtěna v 50. letech 20. století v USA. Vznikla křížením siamských a perských koček. Je velmi oblíbená nejen pro svůj vzhled, ale také povahu.
Himálajská kočka má stejnou povahu jako kočky perské. Je mírná, klidná, spíše je tichým pozorovatelem než zapáleným aktérem. Nevyžaduje tolik pozornosti jako jiné kočky, ale mazlí se rády. Nevadí jí být o samotě, proto je vhodnou kočkou i pro ty, kteří netráví příliš mnoho času doma. S dětmi nebo jinými zvířaty se snáší dobře. Pokud mají příležitost chodit ven, střeží si své území i loví myši. Přesto je nejoblíbenějším místem této kočky gauč nebo pohodlný pelíšek.
Himálajsko-perská kočka dosahuje váhy 3,5 až 7 kg. Délka života je okolo 8 let, ale mohou se dožít i více let.
Hlava je kulatá a dobře osrstěná. Mezi nosem a čelem je jasný stop. Malé uši mají kulaté špičky a jsou posazeny daleko od sebe. Oči jsou kulaté a mají mít modrou barvu. Krk je krátký a silný. Tělo himálajské kočky je velké, mohutné a je neseno na krátkých nohou. Ocas musí být krátký a huňatý. Je nesen nízko. Srst je dlouhá, jemná, hedvábná a odstává od těla. Na krku tvoří bohatý límec. Odznaky jsou tmavohnědé, čokoládové, modré, lilové, červené, krémové, želvovinové, modro-krémové, lila-krémové, žíhané, modro-krémově želvovinové.
Srst himálajsko-perské kočky vyžaduje značnou péči. Nutné je každodenní česání, čímž předejdete plstnatění srsti. Zplstnatělá místa nevyčesávejte, ale vystřihněte nůžkami. Kožich můžete občas posypat pudrem, srst se pak méně zacuchává. Himalájská kočka může trpět různými dědičnými chorobami, například potížemi s ledvinami. Kvůli krátkému čenichu má problémy s dýcháním, obzvláště v teplém počasí.
Vyskytuje se v severozápadní Austrálii a na Nové Guineji. Dorůstá délky 60–90 cm, z čehož 44 cm tvoří ocas. Váží okolo 500 g. Dožívá se až 10 let věku. Pojmenována byla podle svého velkého varhánkovitého kožního límce, tvořeného z dlouhých chrupavek, který zastává jak funkci obranou (pokud se cítí ohrožena, roztáhne límec, čímž se zdá větší a výstražně prská), tak funkci vábící, kterou agama límcová využívá v období páření. V průměru tento límec může měřit až 26 cm. Po provedení obranného manévru obvykle prchnou agamy do korun stromů, kde jsou se svým světle zeleným až tmavě hnědým zbarvením těla skvěle zamaskovány.
Mezi potravu, kterou loví na stromech, patří většinou malí členovci (housenky a cikády), na zemi pak mravenci, termiti a pavouci nebo drobní obratlovci, jiné druhy menších ještěrů. Během období sucha, které trvá obvykle od dubna do srpna, upadají agamy ve volné přírodě do poloklidového stavu. Páření probíhá obvykle mezi zářím a říjnem, kdy samci přilákávají samice pomocí svých límců, které vznešeně roztahují, a o samice bojují, přičemž límce rozevírají a koušou svého protivníka do těla. Samice klade do hnízda v období dešťů (listopad až únor) obvykle 8–23 vajec. Vejce se nacházejí v prohlubních, které bývají 5–20 cm pod zemí a obvykle ve slunných oblastech. Inkubace trvá zhruba dva až tři měsíce a pohlaví závisí částečně na teplotě, přičemž se v extrémních teplotách vyvíjejí výhradně samice, ve středních teplotách (29–35 °C) se rodí zhruba stejné množství samců a samic.
Pro chov agamy límcové se doporučují větší ubikace rozměrů 1 x 1 x 2 m, jednotlivá „ochočená“ zvířata je možné držet v ubikaci 80 x 60 x 80 cm s pravidelnou možností pohybu volně po místnosti. Dno terária pokryjeme pískem a v prostoru nainstalujeme několik šikmo zapřených i vodorovných větví, jejichž síla by měla odpovídat síle ještěra. Miska s vodou nesmí chybět. Tyto agamy vyžadují vyšší intenzitu osvětlení zajišťovanou zářivkami nebo výbojkami a také podíl UV složky spektra. Denní teploty by se měly pohybovat kolem 30 °C s možností lokálního ohřevu zhruba na 38 °C. V noci je vhodný pokles na 22 °C, spojený s mírným večerním porosením. Během dvou až tří zimních měsíců je vhodné snížit teplotu na 18–20 °C. Krátce po návratu k běžné aktivitě dochází k páření a zhruba za 5 týdnů ke snůšce asi 10 vajec, která samičky zahrabávají. Při inkubační teplotě 28–31 °C trvá vývoj 78–92 dní a mladí se líhnou ve velikosti 14–16 cm.
Tato agama se dá koupit v některých zverimexech nebo na internetu, její cena se pohybuje mezi 1 000 až 3 000 korun za jeden kus.
V České republice je lov zvěře blíže specifikován (určena doba lovu jednotlivých druhů zvěře a stanoveny podmínky lovu) v zákoně o myslivosti č. 449/2001 Sb. V páté části, III. – V. hlavě a ve vyhlášce Mze č. 245/2002 Sb., ve znění vyhlášky č. 480/2002 Sb. Zároveň se lovu věnuje také myslivecký řád ČMMJ v kapitole Lov zvěře a v kapitole Myslivecká morálka, zvyky a tradice.
Způsob lovu zvěře vždy závisí i na jeho druhu. Jinak se loví zvěř spárkatá a jinak zvěř drobná. U mysliveckého lovu je zároveň také velmi důležité mít na paměti, že žádný lov by neměl být nekontrolovatelný, cílem žádného myslivce by nikdy nemělo být vyhubit co nejvíce zvěře. Myslivec svým lovem jen pomáhá regulovat počet kusů zvěře v přírodě. Zároveň se v dnešní době nevyužívá lovu zvěře do smrtících pastí. V neposlední řadě je vždy potřeba mít na paměti, že myslivec by měl vystřelit na zvěř jen v tom případě, že ji stoprocentně rozeznal, a nedošlo tedy k žádné záměně (druhu zvěře, pohlaví, věku atd.).
Řádný myslivec se také na lov nevypraví jen tak v oblečení, v němž chodí běžně doma, jen s kulovnicí přes rameno. Kromě lovecké výzbroje (lovecké zbraně chladné a palné, optika) musí mít také loveckou výstroj. Jejíž součástí je lovecký úbor (pokrývka hlavy, plášť, oblek, obuv), loveckou brašnu (nebo batoh), případně hůl (opěrná hůl slouží k bezpečnějšímu zamíření), sumku na kulové náboje. Pokud myslivce předpokládá při lovu čekání, může se vybavit také trojnožkou k usednutí, nebo sedací holí. Při společných lovech musí mít vedoucí honu také loveckou trubku k hlášení povelů.
Při lovu jakékoliv zvěře je vždy důležité před výstřelem zvěř správně posoudit (např. poznat jestli zrovna tento kus je možné v určitém období lovit). Lovci obvykle posuzují před lovem výživný stav jelena, jeho držení těla, chůzi, zranění, abnormality, kůži, srst, tělesné otvory i hlasové projevy.
Pokud je výživný stav jelena méně dobrý, pozná to lovec tak, že jsou vidět kosti lopatky, pánve i žebra. Příčinou mohou být různá onemocnění, ale i zranění, nedostatky ve výživě, nebo i vliv může mít pohlavní aktivita v říji.
I nápadně změněné držení těla je způsobené často zraněním, nemocemi, parazity, případně ale i vrozenými abnormáliemi, nebo vyčerpáním.
Za špatnou chůzi jelena se považuje kulhání, vrávorání, narážení do překážek, i jiné změny v pohybu.
Před lovem musí lovec sledovat i ostražitosti jelena. Sleduje, jeho pozornost vůči okolí i vůči jiné zvěři, jeho chování v tlupě, častost jištění. Lovec sleduje také nápadné změny na kůži či srsti: jestli barva odpovídá ročnímu období, jestli je srst lesklá / matná, zkoumá se i hladkost srsti, jestli nemá na těle místa bez srsti. Kůže a srst jsou důležité pro posouzení celkového zdravotního stavu zvířete.
U jelena se také zkoumají jeho hlasové projevy, jestli nenaříká (příčinou by mohla být silná bolest, nebo velký strach), jestli nekašle, nefuní, nechroptí.
Srnčí je naše nejrozšířenější spárkatá zvěř. Tělo má dlouhé nejvíce 140 centimetrů, výšku v kohoutku až 90 centimetrů a dosahuje hmotnosti až 35 kg. Srny jsou menší než srnci. Letní srst je narezle červenohnědá, zimní šedohnědá až šedá. Typická je bílá skvrna na zadku, takzvaný obřitek. Srnec má na hlavě na pučnicích rostoucích z čelní kosti málo členité parůžky. Podle věku parůžky shazuje většinou od konce září až do prosince a poté mu začnou růst nové.
Srnčí zvěř je nejhojnější především v polních honitbách prostoupených remízky a menšími skupinami lesa. Je velmi přizpůsobivá a adaptovala se na různá stanoviště od otevřené zemědělské krajiny po souvislé horské lesy. Během léta žije srnčí zvěř většinou jednotlivě, v zimním období se sdružuje do různě početných tlup. Živí se bylinami, trávami, listy, pupeny, letorosty různých dřevin a také zemědělskými plodinami. Je vybíravější než například zvěř vysoká a trpí často poruchami trávení.
Říje probíhá od poloviny července do první poloviny srpna. Říjné srny se ozývají tenkým pískáním. Srna je březí 40 až 41 týdnů a koncem května a v červnu vrhá jedno až tři srnčata.
Srnčí zvěři nejlépe vyhovuje otevřená krajina s menšími lesíky, křovinami, loukami a poli. Během léta žije většinou jednotlivě na nevelkém území v okruhu 1–3 km. Nejvíce času věnuje odpočinku a přežvykování, vychází na pastvu v podvečer a v noci, není-li rušena, tak i ve dne. Pouze necelé tři hodiny denně prospí. V potravě převládají různé druhy bylin a trav, dále se v ní objevují větve a listy keřů, houby, spadané plody a polní plodiny. V otevřené krajině se začátkem podzimu obě pohlaví shlukují do různě početných tlup (10–100 jedinců), která se potulují po polích s ozimy, pícninami a zbytky okopanin či kukuřice. V nížinách leckde přivykl tomuto stádovému způsobu života celoročně, jinde se společenstva rozpadají až zjara, kdy samci začínají s vytloukáním paroží a osamostatňují se. Vedoucím zvířetem bývá nejčastěji některá ze starších samic. Hrubým bekavým hlasem varuje před nebezpečím a zároveň i soka před vstupem do teritoria, jehož hranice značí výměškem několika typů pachových žláz. K vlastní říji dochází až uprostřed léta a od října do listopadu samci paroží shazují. Z utajené březosti v trvání 40–41 týdnů připadá na vlastní vývoj zárodku jen asi polovina doby. Někdy ovšem dochází i k náhradní podzimní říji v listopadu a prosinci, a pak klidové stadium odpadá. Samice mívají 1–2 mláďata (vzácně i 3–4), která rodí na přelomu května a června. Zpočátku zůstávají v úkrytu ve vysokém podrostu a matku následují až po 2 týdnech. Navzájem se dorozumívají jemným pískáním. Od 3. týdne přecházejí postupně na zelenou potravu, ale mateřským mlékem se přikrmují až do zimy. Pohlavně dospívají ve 2. roce života a v zajetí se dožívají až 18 let. Srnec u nás patří k nejběžnější lovné zvěři (doba lovu je od 16. 8. do 30. 9., samice a mláďata se loví od 1. 9. do 31. 12.), počet úlovků rok od roku kolísá, v nejlepších letech se pohybuje i nad 110 000 kusy. Z řady civilizačních vlivů (nedostatek úkrytů, ruch v přírodě, ztráty způsobené automobily a zemědělskou mechanizací) se na populační dynamice srnců negativně projevuje i zvýšení osevních ploch řepky olejky, jejíž spásání srncům působí značné zažívací potíže, končící mnohdy až úhynem.
Skotská klapouchá kočka dostala své jméno podle ušních boltců ohnutých dopředu. Tento rys vznikl spontánní mutací. Kočky s uvedenou mutací znají lidé (především v Číně) už dlouho. V roce 1961 našel pastýř v Taysidu ve Skotsku bílé kotě, které mělo uši sklopené dopředu. O dva roky později se tato bílá kočka jménem Susie okotila a dvě koťata měla uši sklopené ještě více než jejich matka. William Ross (také pastýř) si jedno kotě vzal a se svou ženou Mollie dali vzniknout plemeni skotská klapouchá kočka. Následným připouštěním se zjistilo, že gen Fd (gen sklopených uší) je dominantní a mají ho pouze skotské klapouché kočky. Později bylo však odhaleno, že křížením dvou klapouchých koček vznikne jedinec, který má zesílené nohy a ocas. Tento rys nebyl považován za další znak plemene, nýbrž za poruchy na kostře. A skotská klapouchá kočka téměř vymizela. Tato rasa se znovu objevila ve chvíli, kdy se zjistilo, že jejím zkřížením s britskou krátkosrstou kočkou se narodí koťata, z nichž polovina je zdravá a má sklopené uši. Ovšem začátkem 70. let začali mít britští chovatelé potíže, a tak GCCF pozastavila registrování skotské klapouché kočky. V USA se toto plemeno začalo chovat v roce 1974, kdy se klapouchá kočka spářila s exotickým krátkosrstým kocourem. Jedno kotě z tohoto vrhu mělo ohnuté boltce. Dostalo jméno Jed Callant. Objevují se i skotské klapouché kočky dlouhosrsté.
Skotská klapouchá kočka je díky svému venkovskému původu velmi odolná vůči nemocem i nevlídnému počasí. Rovněž výborně loví, a proto by měla mít přístup ven. Jako domácí mazlíček má sklon být majetnická a „zabírá“ si jednu osobu pro sebe. Skotská klapouchá kočka má mírnou povahu. Své páníčky zbožňuje a snaží se jim být co nejvíce na blízku. Dobře si rozumí s dětmi, pejsky i ostatními kočkami. Tyto kočky jsou velmi hravé a učenlivé. Co se týče temperamentu, nejedná se o žádné divochy, jsou to spíše něžná a mazlivá stvoření, jež vám dělají společnost při nejrůznějších domácích činnostech (od vaření až po úklid). Skotská klapouchá kočka spí často na zádech. Má velmi jemný hlas, ale příliš jej nepoužívá. Tato kočka se nenechá nikým a ničím vyprovokovat, tudíž ji s vytaženými drápky jen tak neuvidíte.
Skotská klapouchá kočka váží 2,5 až 6 kg. Hlavu má kulatou se širokým a krátkým nosem. Uši jsou ohnuté a špičky kulaté. Mohou však mít i klasický tvar a postavení (tedy uši nesklopené) a pak se plemeno označuje jako Scottish Straight. Žádoucí je těsné přilehnutí uší, které vytvoří jakousi čepičku. Velké oči mají kulatý tvar a jsou posazené daleko od sebe. Barva očí odpovídá barvě srsti. Krk je krátký a silný. Skotská klapouchá kočka má středně velké zavalité tělo s pružným hřbetem. Končetiny jsou středně dlouhé a silné. Středně dlouhý ocas je u kořene silný a není příliš ohebný. Srst je hustá, silná, měkká a měla by odstávat od těla. Může být krátká i dlouhá. Zbarvení může být jakékoliv kromě odznaků lila a čokoládové. Skotská klapouchá kočka se obvykle dožívá 15 let.
Zde vidíte, jak vypadá skotská klapouchá kočka. Všechny skotské klapouché kočky se rodí s rovnýma ušima. U koťat, která nesou gen klapouchosti, se první známky sklápění uší objevují zhruba po 21 dnech. Původní skotské klapouché kočky měly v uších jen jednoduchý záhyb (single fold), jejich uši tak byly jen lehce sklopené. V současnosti mívají až trojitý záhyb (triple fold), díky čemuž jsou uši téměř úplně přiklopené k hlavě. Přestože má skotská klapouchá kočka sklopené uši, používá je běžným způsobem, tedy ke komunikaci: uši otáčí za zvukem; stahuje je dozadu, je-li rozzlobená; vztyčí je, když něco zbystří.
U sklopených uší se bez pochyby jedná o deformaci, jež může podle zvěrolékařů snadno vést k zánětu uší, a tak poškodit sluch, který patří k nejdůležitějším kočičím smyslovým orgánům.
Jedná se o nejčastější zákonem povolený lov jelenů. Takovýmto způsobem je možné lovit společně i samostatně. Jelen je vždy loven kulovnicí. Jak by měl probíhat společný lov jelena je dáno zákonem.
Osamělý lov
Čekaná
Pod pojmem čekaná je myšlen způsob lovu, při němž si myslivec vyhlédne vhodné místo, a na něm čeká, až se zvěř objeví. V místech, kam zvěř chodí nejčastěji, si myslivci staví kazatelny a posedy, z nichž mohou zvěř pohodlně pozorovat, mají lepší rozhled po okolních houštinách, zároveň je pak střelba bezpečnější a jistější. Je také menší pravděpodobnost, že zvěř myslivce navětří, když bude na posedu, než kdyby se skrýval někde na zemi v houští.
Obvykle se volí místo u houštin, odkud zvěř vytahuje nebo kam zatahuje, blízko u ochozů, kudy zvěř přichází, na okrajích luk, polí, kam zvěř vychází za potravou, blízko kališť i říjišť.
K úspěšné čekané je zapotřebí mít dobrý úkryt, příznivý vítr (musí foukat od zvěře k lovci, v opačném případě by zvěř lovce ucítila a nepřišla by na dostřel). Důležité je také správné chování lovce, který musí být co nejvíce potichu (oblečení musí být z nešustivého materiálu, neměl by mluvit, pokud má s sebou psa, ten nesmí štěkat), nesmí si nijak svítit (i světlo z mobilu by ho mohlo prozradit). Stejně tak může lovce prozradit i kouř, kuřáci si tedy v době čekané musí cigaretu odpustit.
Na čekanou chodí myslivci nejčastěji ráno a večer. Je důležité přijít o něco dříve, než se k místu přiblíží zvěř. A už při příchodu je třeba být co nejtišší a nebudit nijak pozornost.
Tímto způsobem lovu se loví nejen jeleni, ale veškerá spárkatá zvěř. Má totiž řadu výhod, v honitbě působí nejméně rušivě a zároveň poskytuje lovci dostatek času, aby si zvěř před výstřelem pořádně prohlédl a zhodnotil ji z hlediska chovnosti a odstřelu. Pokud je v místě navíc vybudovaná kazatelna, jedná se o velmi pohodlný způsob lovu.
Šoulačka
I tento způsob lovu je v honitbách velmi častý. Jde o to, že myslivec se pohybuje honitbou (= šoulá se), snaží se zvěř vyhledat, přiblížit se k ní a pak ji ulovit. K vyhledávání zvěře mu při tomto způsobu lovu mohou hodně pomoci jeho znalosti o chování zvěře, jejich zvycích, stopách, ložích, důležité je, aby také lovec poznal trus zvířete, které loví, aby nakonec nepronásledoval jinou zvěř. Stejně jako při čekané, i při šoulačce se musí lovec snažit pohybovat co nejvíce potichu. Při cestě lesem se lovec snaží co nejvíce se skrývat, a přitom pozorně sledovat své okolí a zároveň naslouchat zvukům lesa, protože i hlasy ptáků mu mohou napovědět, kde se zvěř ukrývá. I zde musí neustále kontrolovat směr větru, protože pokud by se vítr obrátil, lovec by byl prozrazen a všechna zvěř by před ním utekla. Při lovu myslivci nahrává protivítr, případně i boční vítr. Šoulat se dá různými terény lesa, dá se jít po připravených a udržovaných cestičkách (= šouláky), ale i nepřipravenou trasou. V noci je bezpečnější šoulat se známým a připraveným terénem, pak není nebezpečí pádu, nebo prozrazení se (šustění v křoví, šlapání na větve, drolící se povrch, kamínky). Neznámý terén totiž může lovce zavést do míst plných spadaných větví, a v takovém případě se lovec snadno prozradí.
Stejně jako čekaná i šoulačka se provozuje nejčastěji večer a ráno, protože v tomto období je zvěř nejvíce aktivní. Na šoulačku se dá vyrazit i ve dne, obvykle po dešti, nebo v říji jelenů.
Snad není třeba připomínat, že šoulačka se provozuje pěšky, případně se sáněmi, nebo povozem, ale rozhodně ne autem, nebo na jiném motorizovaném prostředku.
Nevýhodou šoulačky je, že lovec nemá moc času ke zhodnocení zvěře a mohl by se snadno zmýlit a odstřelit špatný kus. Šoulačka je tedy vhodnější pro zkušené lovce.
Přikrádání
Jedná se v podstatě o poslední fázi šoulačky, kdy lovec zvěř již objevil a snaží se dostat se k ní blíž, aby ji mohl lépe zhodnotit a zároveň i bezpečněji vystřelit. Přikrádání je velmi náročné, protože lovec se nesmí nijak prozradit a zvěř vyplašit. Musí neustále kontrolovat směr větru (ten se může kdykoliv změnit) a i terén, po němž se ke zvěři blíží, protože i sebemenší zaprasknutí může zvěř varovat. V této fázi se velmi často stává, že je lovec odhalen a zvěř uteče bez toho, aby lovec vůbec vystřelil. Problém může způsobit i necvičený, či špatně cvičený pes, který také může zvěř vyplašit.
Slídění
K tomuto typu lovu se využívá schopností loveckých psů = slídičů. Zvěř se takto loví obvykle v houštinách, nebo v rákosí. Myslivec během slídění střídavě popochází a předstupuje.
Lov vábením (= lovy lestné)
K tomuto způsobu lovu se mohou uchýlit lovci během šoulačky a někdy i čekané. Vábení se využívá, když jsou jeleni v říji. Jeleni se vábí napodobováním troubení slabšího říjícího jelena. Jelen se na takovéto vábení ozývá, a tím myslivec pozná, kde se jelen nachází. Na vábení se obvykle „chytnou“ jen mladší jeleni. Při vábení myslivec napodobuje hlas soka (u jelenů), hlas samice (častěji u srnců), nebo hlas mláděte.
Z troubení jelenů v říji dokáže zkušený lovec poznat, jestli jelen hledá laň, stojí u nich, jestli je zalehlý, nebo jestli se jedná o jelena, který varuje soka, nebo jestli je to jelen, který soka odbíjí.
Zkušený lovec totiž pozná, že jelen mrmlá, což znamená, že je jelen zalehlý. Mladého jelena zas lovec pozná tak, že troubí vytrvale a i přes den obyčejně vyšším hlasem. Naopak starší jeleni troubí méně a hlubším hlasem a méně často přes den vytahují.
Jeleni mají dva typy říje: halasnou a tichou. Halasná říje probíhá v době, kdy je pěkné počasí, a noci jsou chladnější. Špatné a deštivé počasí nahrává naopak tiché říji.
Lovci k napodobování hlasu jelena v říji využívají „řevnici“ (což může být volský roh, mušle tritonka, trubka z plastu, skleněný cylindr lampy).
Lovit s vábením je náročné a vyžaduje to zkušenost. Nejen že musí bezpečně ovládat hru na nástroj, ale musí mít i zkušenost se způsobem a projevy zvěře. I během lovu vábením musí myslivec respektovat některá pravidla lovu. Musí být správně oblečen (nenápadné, nešustivě), a zároveň nesmí hlasy lesa rušit nějakými nápadnými zvuky. Prozradit ho mohou i unáhlené pohyby.
Mezi lovy lestné kromě vábení patří také vnadění a atrapy.
Lov na obnově
Tento způsob se sice netýká jelenů, ale jedná se také o osamocený typ lovu. Loví se tak divoká prasata, která myslivec na sněhu stopuje do houštiny, kam prasata zalehla. Divočáci se totiž za špatného počasí neradi zdvihají z lože a jsou pomalejší, takže myslivec má čas na zamíření.
Společné lovy
Tyto typy jsou na lov jelena využívány opravdu jen výjimečně, jelenů totiž zas tolik v terénu nebývá.
Lov nátlačkou
Počet lidí účastnících se tohoto typu lovu je omezen, mělo by být zhruba pět střelců, dva honci a lovecký pes. Během tohoto lovu honci prochází terénem a zvedají zvěř, která volně odchází po ochozech, u nichž už ale čekají střelci. Aby byl lov nátlačkou úspěšný, je důležité aby lovci znali místa ochozů zvířat a zároveň, aby střelci byli co nejvíce potichu. Zároveň všechny povely musí probíhat tiše. Střelba při tomto typu lovu může být dost nebezpečná, střelci vždy musí věnovat velkou pozornost směru střelby, aby omylem nezranili jiného účastníka nátlačky. Proto by tento lov měl mít vždy závodčího, který určí směr střelby a všichni to musí respektovat. Při tomto typu lovu je opravdu důležité dodržovat kázeň, být na místech, která jsou povolená a „nepoflakovat se“ kolem. Všichni si musí dát pozor na odražené nebo roztříštěné střely.
Nátlačka se ale na lov jelena příliš nevyužívá, je spíše vhodná pro lov nedospělé černé zvěře a holé zvěře.
Pro tento typ lovu je vhodnější menší lečí, což je výhodou, protože lovci jdou po malém, známém terénu. Navíc počet účastníků je malý, a tak i průběh lovu je více v klidu, a tím je klidnější i zvěř, která pak postupuje pomalu, díky tomu mají pak střelci zvěř před výstřelem zhodnotit.
Lov nadháňkou
Při tomto typu lovu se používají psi honiči nebo slídiči (psi mající výšku do 55 cm v kohoutku, například i ohaři). Psi musí být řádně vycvičeni, aby se nenechali odlákat stopou jiné zvěře. Psi mají za úkol přihnat zvěř na střelce, kteří jsou rozestavěni u ochozu, nebo kteří leč obstaví. Když psi zvěř objeví, musí ji vytrvale pronásledovat. Při pronásledování může pes ztratit stopu, ale musí být schopen se vrátit a znovu ji nalézt.
Tento typ lovu se častěji uplatňuje v rozsáhlém a hůře přístupném terénu. Je určen tedy hlavně k lovu černé zvěře. Jejich nevýhodou je, že v průběhu lovu je v celé leči zneklidněná veškerá zvěř, a tak by se nadháňka neměla využívat příliš často.
Lov naháňkou
Lov naháňkou probíhá ve schůdnějším terénu, kde bývá větší počet k lovu určené zvěře.
Při naháňce stojí střelci na určených místech a honci na ně zvěř nahánějí. Při obstavování leče musí jít střelci co nejvíce potichu, nesmí být nijak slyšet (i proto je nevhodné šustivé oblečení), zároveň musí neustále kontrolovat vítr, aby je zvířata neucítila a neutekla dříve, než bude leč obstavena. I honci prochází lečí pomalu a bez křiku, zároveň mezi nimi musí být malé rozestupy, aby zvířata neprorážela cestu zpět. Střelci nesmí střílet do leče, aby neporanili omylem honce. Zároveň střelci nesmí opustit přidělené stanoviště, dokud nezazní signál, aby se nevystavili nebezpečí.
Zdravim, článek je moc pěkné napsaný, sháním Fenka uz dva roky a nasla jsem, že ho někdo prodává až v Madridu, nevíte prosím o nějakých chovatelích u nás? Slyšela jsem, že nějaký starší pár byl s ním na dovolené v Tunisku, ale žádný kontakt nemám. Děkuji za info, přeji pěkný den. Štefulová
Dobrý den,děkuji za Váš názor a naprosto se s ním ztotožňujeme.Lékař to nechává na nás,což je dobře,my ho známe nejlíp,přesto nám zkouší dále navrhovat kastraci,ale my to už neuděláme.Víme,jak prožil už dvě narkozy/čištění zub.kamene a odstranění velkých bradavic/-pár let zpět, a po psych.stránce nebyl pak dlouho v pohodě..než se z toho všeho dostal.On je fyzicky jinak hodně dobře stavěný,je veselý,baví ho život,chodíme pravidelně na delší procházky,jíst mu chutná,takže určitě problém dále budeme řešit pouze inj.chemickou kastrací,bydlíme na sídlišti/velký počet psů-fenek,nyní zase 2 hárají/,tak to s ním cloumá a prostata se tím zvětšila/ukapávání krve,atd./.Takže v pondělí zajedeme opět na zklidň.injekci i pro utlumení libida..zvládneme to takto:-).Děkuji moc a mějte se hezky.
