Jorkšírský teriér byl vyšlechtěn chudými tkalci v Anglii, důvodem chovu byl zákon vydaný v 11. století, který přísně zakazoval poddaným lovit zvěř a chovat velké psy vhodné k lovu. Psi se podrobovali jednoduchému testu, pokud bez problémů prošli obručí o průměru asi 18 cm, mohli si je jejich majitelé ponechat. Přerod u jorkšírského teriéra z pracovního na psa luxusního se udál až koncem 19. století. Za otce dnešního jorkšírského teriéra je považován jeden z nejznámějších jorkšírských teriérů – Huddersfield Ben, který žil v letech 1865–1871. Toto plemeno bylo oficiálně zapsáno do chovné knihy English Kennel Club až roku 1886.
Jorkšírský teriér je jako pyšný malý lev s hřívou po celém těle. Pokud máte jednoho nebo více doma, určitě se už nenecháte zmýlit rozkošným vzhledem, je to rozený teriér. Při výchově v normálním prostředí s dostatkem podnětů se stane aktivním, inteligentním společníkem plným života, ale zároveň jistě oceníte jeho přirozeně vyrovnanou povahu.
Jorkšírský teriér je v mnoha ohledech fascinující. Jeho velkolepá srst vyžaduje velmi pravidelnou údržbu a jeho asertivní povaha jej může učinit velmi vybíravým, co se týče potravy. Rád ukazuje sílu svého charakteru.
Tolik pověstná dlouhá, hedvábně lesklá srst jorkšírských teriérů sice nelíná, ale vyžaduje pravidelnou péči a vhodný přísun živin, aby se zabránilo ztrátě lesku, lámání, maštění nebo podráždění pokožky. Srst nemá podsadu, pokožka je proto více vystavena vlivům, jako je chlad, horko, déšť, znečištění ovzduší ve městě a podobně.
Ideální výška psů i fen je 23 cm. U jorkšírského teriéra neexistuje třívelikostní ráz ani typ mini – jorkšír je jen jeden, s váhou od 1,8 kg do 3,2 kg.
Hlava je spíše malá a plochá, nesmí být příliš okrouhlá ani dlouhá, zejména v čenichové partii, stop je výrazný, čenich vždy černý. Oči jsou středně velké a jiskrně tmavé s inteligentním výrazem. Jsou posazené těsně nad lícemi, hledí vpřed. Oči nejsou vystouplé, víčka přilehlá na okrajích jsou tmavá. Uši tvaru písmene V jsou malé, vzpřímené, posazené ne příliš po stranách hlavy. Jorkšír má pravidelný nůžkový skus, zuby jsou nasazené kolmo. Krk je pevný, vztyčený. Hrudník je přiměřeně široký i hluboký, žebra klenutá, hřbet je rovný, bedra silná. Záď mírně zaoblená, břicho velmi jemně vtažené. Hrudní končetiny jsou pevné a rovné. Ocas je nesen mírně nad úrovní hřbetu, měl by být rovný.
Srst na celém těle jorkšíra by měla být dlouhá, zcela rovná, bohatá, jemná a hedvábná. Tříslová barva na hlavě by neměla zasahovat až na krk a nesmí obsahovat tmavé chlupy. Končetiny jsou pokryté sytě zlatavou barvou, která je nejtmavší u kořínků, zlatá barva nezasahuje nad lokty
Ve svém příspěvku PSÍ NEMOCI VYRÁŽKA FOTO se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Hana.
Dobrý večer chci se zeptat co to může být? Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Marcel.
Dobrý den na našem pejsku (jorkšír) se dnes po ostříhání objevila nějaká vyrážka. Tento problém sledujeme už déle a řešíme už s veterinářkou v Jevíčku. Ale dnes po ostříhání, je to zatím nejhorší... Nevypadá to že by to naší Aimy nějak svědělo.. problém mi přijde že se zhoršuje, veterinářka, brala už nekolik odběrů a bereme i od ní nějaké granulky, mohl by nám někdo poradit nebo pomoct? děkuji za odpověď. s pozdravem Max Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Historie fríského koně sahá až 3000 let zpátky do minulosti. Své pojmenování dostal podle holandské provincie Friesland ležící v severním Holandsku. Tato část země je proslulá jejich chovem. Ve středověku byl fríský kůň oblíben rytíři především kvůli své síle a eleganci. V německém hřebčínu v Marbachu používali fríské koně již od 17. století. Hřebec Romke 234 byl v 70. letech 20. století využíván také k regeneraci chovu starokladrubského vraníka u nás ve Slatiňanech.
I přes svoji výjimečnost fríský kůň téměř vyhynul. V roce 1913 zbyli ve Frísku pouze tři plemenní hřebci. Plemeno zachránila až druhá světová válka, kdy se museli holandští zemědělci vrátit ke koním. K další krizi v chovu fríských koní došlo v 60. letech minulého století. Byla však zažehnána a chov se poté rozšířil do celého světa. Svaz chovatelů, který byl založen již v roce 1879, dostal v roce 1954 titul „Královský“.
Povahově jsou naprosto jedineční, jsou to koně inteligentní, klidní, mírní, přátelští, nelekaví a hraví. Jsou poslušní a citliví. Skromnost a vytrvalost fríských koní jsou pro toto plemeno dodnes charakteristické. Navzdory své imponující postavě je tento kůň nenáročný.
Kůň tohoto plemene je nápadný svými prostornými svižnými chody se značným kmihem zadních nohou a vysokou akcí v klusu.
Podmínky pro zapsání do plemenné knihy koní jsou velmi přísné. Klisny a hřebci mohou být podle své kvality a stavby těla zapsáni do různých kategorií. Posuzuje se i povaha a schopnost učení koně. Hřebec nebo klisna, jejichž potomek neodpovídá požadovaným nárokům, se automaticky posouvají o stupeň níž a zapisují se do nižší kategorie. Ne každá fríská klisna je tedy připuštěna k chovu. Výběrová kritéria jsou velmi přísná.
Dnešní fríský kůň je vždy vraník bez odznaků, v kohoutku měří klisny v průměru 156 cm a hřebci 163 cm. Je o něco menší a rychlejší než bývali jeho chladnokrevní předci. Přesto si zachoval sílu, odvahu a přívětivou povahu. Hlava je dlouhá a má inteligentní výraz. Krátké uši mají špičku zatočenou dovnitř. Hříva a ocas jsou dlouhé a husté a bývají často zvlněné. Tělo koně je svalnaté a robustní, dobře stavěné s válcovitým trupem. Dominantou je vysoko nasazený krk a záď s výrazným žlábkem. Typickým znakem plemene jsou nohy s rousy. Vznešené držení těla z něj činí ideálního koně pro slavnostní příležitosti.
Fríský kůň dospívá poněkud později, teprve mezi 4. až 5. rokem. Trup má silný a hluboký, odpovídající robustní konstrukci. Mohutné plece s kohoutkem jsou ideálně přizpůsobené pro práci v zápřeži (frísové jsou silní, ale ne tak masivní jako těžká plemena). Linie krku a hřbetu z nich dělá ideální kočárové
Ve svém příspěvku POMOC STAREMU PSU ZE ZUBY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva Minová.
Dobrý den
Pejsek je kříženec jorkšír-knirač je mu 17 let boli ho spodni čelist ze špatmých zubů asi ale ty mu nejspiš již žádný lékař nevytrhá prosim poradte někdo jak bych mu mohla pomoci i přesto že je starý děkuji Eva M
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Německý rex není vůbec náročný na údržbu srsti. Úplně stačí hlazení a občasné vykartáčování. Toto plemeno téměř nelíná. Tvrdí se, že je vhodné také pro alergiky, avšak nic není stoprocentní. Kvůli své řidší srsti se může prochladit nebo naopak přehřát, proto dávejte pozor na změny teplot. Tělesná teplota u všech plemen typu rex je vyšší než u ostatních koček, a to přibližně o dva stupně. Vyšší teplota znamená i rychlejší metabolismus. Pozor na přejídání a obezitu.
Pro kočku tohoto plemene je vhodný majitel, který jí může poskytnout společnost a péči po celý den, nehodí se tedy do rodin celodenně zaměstnaných chovatelů, ledaže by měli více koček, které si budou navzájem dělat společnost.
Německý rex je velmi přítulnou a mazlivou kočičkou, společnost člověka je pro něj téměř životní nutností. Není ideální ponechávat jedince tohoto plemene delší dobu o samotě, neboť mohou psychicky strádat. Tito rexové se hodí velmi dobře do bytu, jelikož mají rádi teplé prostředí.
Pokud je budete chovat doma, dopřejte jim hodně překážek a prolézaček, doslova milují zábavu, hru a také předvádějí překvapivé akrobatické kousky. Vedle hravosti jsou tyto kočky také značně inteligentní a vnímavé, takže se dobře učí novým věcem.
K dětem, ale i k cizím lidem se chová německý rex velmi vstřícně, trochu jinak je tomu ale v případě, že doma chováte další kočky, případně psy. German rex se k nim bude velmi pravděpodobně chovat dominantně a může docházet k častým konfliktům. S touto vlastností souvisí také příslovečná odvaha tohoto plemene.
Velkou výhodou německého rexe je, že téměř nelíná. Proto není péče o srst nijak zvlášť náročná, naopak, téměř nebudete muset používat kartáč, postačí jen hlazení rukou. Již bylo naznačeno, že jsou tyto kočky teplomilné, dodejme ještě, že nemají vůbec rády změny teplot, a tak by měl chovatel zajistit vyvážené klima. Německý rex má navíc dost jemnou srst a kůži, takže může dojít k prochlazení, nebo naopak k přehřátí. Ideální je pokojová teplota kolem 20 °C, tedy podobné podmínky, jaké vyhovují člověku.
O kočkách plemene německý rex se velmi dobře ví, že jejich tělesná teplota je asi o dva stupně vyšší, než je tomu u jiných koček. Díky tomu mají také rychlejší metabolismus a mohou mít tendenci přejídat se. S tímto nešvarem je pak spojena vyšší náklonnost k obezitě.
Většina koček pohlavně dospívá v 7. až 9. měsíci, kočky obvykle dospívají později než kocouři. U některých jedinců může dojít k pohlavní dospělosti už v 6 měsících věku, naopak u některých plemen, zvláště těch větších, dochází k pohlavní dospělosti až po jednom roce věku jedince. Časnější nástup stimuluje styk s již cyklujícími kočkami či kocoury. Protože kočky tělesně dospívají později, než dojde k dospělosti pohlavní, neměly by se nakrývat před dosažením alespoň 12 měsíců věku. Kočky mohou mít dva vrhy ročně, v jednom vrhu může být až deset koťat.
Jedná se původně o plemeno americké, což už ostatně napovídá samotný název kočky. Toto plemeno se v průběhu let rozšířilo i do ostatních koutů světa a získává si stále větší oblibu. Mainské mývalí kočky byly poprvé spatřeny ve státě Maine a od toho je částečně odvozeno jméno plemene. Druhé přídavné jméno, a sice mývalí, získala kočka díky svému chocholatému ocasu, jenž nápadně připomíná ocas medvídka mývala. Dlouhý a chundelatý ocas je pro tyto kočky typický.
Jedna legenda vypráví o Marii Antoinettě, která právě tyto kočky nesmírně milovala. Aby kočky unikly před Velkou francouzskou revolucí, poslala je do Ameriky. A zde z nich postupně vzniklo současné plemeno. V některých amerických chovech byly mainské mývalí kočky uznány už v roce 1967. Od 80. let jsou akceptovány i v Evropě.
Mainská mývalí kočka (anglicky Maine Coon cat) má několik charakteristických znaků: velký huňatý ocas připomínající ocas mývala (anglicky coon, racoon), dlouhé obdélníkové tělo, širokou hruď a na uších štětičky jako rys. Její tělo musí být hlavně harmonicky vyvážené. Když je kočka dlouhá a má krátké nohy, je to špatně.
Mainka se může vyskytovat ve všech přirozených barvách (stejně jako kočka domácí), s kresbou i bez kresby. Exotické barevné odstíny (lila, skořicová, čokoládová, plavá, barmská či s odznaky) nepřipadají v úvahu, takto vybarvené kočky nejsou zapsány do chovu.
Naopak barva očí může být různá, a dokonce se může s věkem měnit. Koťata se rodí s modrýma očima a teprve za pár týdnů získávají oči svoji stálejší barvu, například oranžovou. Ta se časem (kolem prvního nebo druhého roku) může ještě změnit v zelenou.
Mainka má polodlouhou srst, což může řadu lidí odradit. Avšak péče o její hedvábnou a měkkou srst není nikterak náročná. Záleží na kvalitě srsti konkrétního zvířete. Pokud má kočka opravdu kvalitní srst, stačí ji jednou za měsíc pořádně vykartáčovat.
Srst mainské mývalí kočky se ovšem může poměrně hodně mastit v souvislosti s hormonálními změnami. Přehnané maštění srsti u ocasu se někdy může objevit u kocourů, ale to lze jednoduše vyřešit dětským pudrem.
Mainská mývalí kočka dospívá poměrně pozdě, asi až ve třech letech. Mainky jsou velmi klidné a ve srovnání se štíhlými aktivními krátkosrstými kočkami (bengálka nebo habeška) to nejsou žádní běžci. Řadí se však mezi zdatné skokany: z místa vyskočí skoro do dvoumetrové výšky.
Mainská mývalí kočka je mimořádně krásná kočka. Je obzvláště velká a robustní, má statné a svalnaté tělo se silnou kostrou. Kocour může vážit až 10 kg a měřit až 1 m. Hmotnost kastrátů může být dokonce až 12
Ve svém příspěvku ZÚŽENÁ PRŮDUŠNICE U PSA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ivana.
Dobrý den,
mám na Vás dotaz ohledně zúžené průdušnice u mého pejska Jorkšír. Mému pejskovi je 14 let. Na operaci jí dát nechci, potřebovala by nějaký lék, pokud existuje.
Je už po několika operacích a má slabé srdíčko.
Děkuji moc za zprávu,
Němcová Ivana
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana Dolanská.
Stejný pejsek, stejný problém. Dáváme 1/2 Revatio, v případě záchvatu 1/4 kodeinu.
Motolice je bezobratlý živočich spadající do kmene ploštěnců. Jedná se o hermafroditní (obojpohlavní) červy s plochým listovým tělem ve velikosti od několika milimetrů až do jednoho decimetru. Choroby vyvolané těmito červy jsou celosvětově rozšířené a zdaleka se neomezují jen na ryby. Známé jsou například jaterní motolice způsobující infekci zvanou fasciolóza, která postihuje savce, zejména skot, ale onemocnět jí může i člověk (nejvíce známých případů v Jižní Americe). Tito červi parazitují v jaterních žlučovodech. Motolice způsobují i další závažné onemocnění postihující rovněž člověka, a to schistosomózu (krevničku), která může mít střevní, jaterní nebo urogenitální charakter. Tato nemoc je vůbec nejčastější infekcí způsobenou parazitickými červy na světě – odhaduje se, že bylo infikováno přes 200 milionu lidí (z toho cca 80 % v Africe). My se však v tomto článku zaměříme na ty druhy motolic, které způsobují choroby rybím populacím.
Nemoci ryb způsobené motolicemi se souhrnně nazývají trematodózy, mezi závažné onemocnění se řadí například diplostomóza a postodiplostomóza (viz dále v článku). Trematodózy se dělí do dvou skupin, a to na nemoci, které způsobují dospělci těchto parazitů a ryba tak představuje definitivního hostitele, a na nemoci, které jsou vyvolané vývojovými stadii těchto parazitů, přičemž zde ryba vystupuje v roli mezihostitele. Motolice parazitující na rybách jsou obvykle velmi malé, jen ojediněle přesahují délku 1 cm. Jejich těla jsou opatřena přední a zadní přísavkou, jen motolice parazitující v krvi přísavky nemají, protože se pohybují volně v krevním oběhu a nemusí se přichycovat na tkáň svého hostitele.
Diplostomóza představuje velmi časté onemocnění oční čočky mnoha druhů ryb. Největší problémy pak způsobuje zejména u juvenilních (raných) stadií ryb. Původci onemocnění jsou metacerkárie (encystované larvy) motolice oční Diplostomum spathaceum a dalších druhů rodu Diplostomum. Konečným hostitelem tohoto parazita jsou rybožraví ptáci. Právě s jejich výkaly se vajíčka motolic dostávají do vody. Zde se z nich líhnou obrvené larvy (miracidia), které vnikají do svého prvního mezihostitele. Cerkárie následně ve vodě aktivně vyhledávají druhého mezihostitele, kterým jsou ryby. Těm pak pronikají přes kůži a žaberní lístky do organismu a krevním řečištěm se dostávají do oční čočky, kde se dále vyvíjejí v již zmiňované metacerkárie, které mají velikost 0,4–0,5 mm. Poškození ryb tímto parazitem je pak vyvoláno nejen cerkáriemi, které pronikají přes kůži a žábry do organismu, ale především metacekáriemi lokalizovanými v oční čočce. Na místech pronikání cerkárií u plůdku dochází k lokálnímu zčervená
V naší poradně s názvem BORDER KOLIE ŠTĚŇATA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Nana.
A ješte bych se chtela prosim zeptat v jakym tydnu haraní se nejlepe nechavaji připustit nekdo říká 3 tyden nekdo 11 den tak ted newim co je pravda děkuji :)
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Prvních 9 dní, kdy jsou vidět známky hárání na vulvě, fena nedovolí žádnému samci, aby se do ní dostal. Po těchto devíti dnech teprve přichází období, kdy to psovi dovolí. U každé fenky je tento začátek ovšem jiný a některé feny mají říji jen velmi krátkou, zvláště ty starší. Budete to tedy muset zkoušet hned od desátého dne hárání, dokud fena nepřestane být agresivní a odmitavá vůči samci.
Jedná se o onemocnění oční čočky. Původcem této choroby je metacerkárie motolice oční Diplostomum spathaceum a další druhy rodu diplostomum. Tyto motolice se v chovech i ve volné přírodě vyskytují zcela běžně a při masivní invazi mohou rybám způsobit závažné poškození zraku, vedoucí až k oslepnutí.
Metacerkárie jsou malí červíci nepřesahující 0,5 mm délky – v jedné oční čočce jich může být až několik desítek. U těchto parazitů hraje ryba roli druhého mezihostitele. V tomto případě bývá prvním mezihostitelem plovatka bahenní, konečným hostitelem je pak rybožravý pták (racek nebo volavka). Cílovým orgánem u ryb je oční čočka, v níž probíhá další vývoj v metacerkárie. Rybu pak musí pozřít rybožravý pták, v jehož střevě se vývojový cyklus uzavírá – parazit dospívá a začíná produkovat vajíčka.
Metacerkárie lokalizované v oční čočce poškozují její tkáň. První příznaky jsou drobné bílé čárky na čočce. Při masivním výskytu desítek metacerkárií pak dochází k zakalení čočky a postupnému oslepnutí. Nakonec dochází až k prasknutí čočky a jejímu vypadnutí z oční bulvy. Příroda se nám může zdát být krutá, ale je přitom fascinující a neuvěřitelně vynalézavá – i tento handicap mezihostitele přesně splní svůj účel. Slepé ryby totiž většinou přestanou přijímat potravu, pohybují se u hladiny a stávají se tak snadnou potravou pro rybožravé ptáky, v nichž se životní cyklus parazita završuje.
Léčba motolice je zdlouhavá, ale účinná, a to medikací přípravku s podílem látky praziquantelu. Praziquantel je širokospektré antiparazitikum. Doporučuje se k tlumení monogeneí, larev digeneí a tasemnic. Ve formě léčebných koupelí (2 až 10 mg/l po dobu 3 až 48 hodin v závislosti na druhu ryb a druhu parazitů) se používá k tlumení různých monogeneóz (daktylogyróz, gyrodaktylóz). Praziquantel se tak jeví jako perspektivní antiparazitikum.
Rozela žlutohlavá (Platycercus adscitus) nebývá chována moc často. Temeno a hruď má žluté, přední část hlavy a líce jsou bílé s modrým spodním okrajem. Záda jsou zbarvena černě se žlutobílým lemováním pírek. Břicho, spodina a letky jsou jasně modré. Kostřec je zespodu červený, shora žlutý, ocas shora zelenavě modrý. Dorůstá délky 31 cm a hmotnosti do 120 g.
Ve volné přírodě obývá severozápadní a východní cíp Austrálie, areál jejího výskytu ale nijak výrazně nezasahuje do vnitrozemí. V přírodě je poměrně častá, nepatří mezi ohrožené druhy.
Rozela žlutohlavá patří mezi otužilé ptáky, kterým v zimě nemusíme temperovat ubikaci, neměla by však být vystavena průvanu ani vlhku. Ideálním řešením je kombinovaná voliéra, tím se myslí kryté zimoviště a venkovní výlety s přírodním dnem. Ptáci pak mají možnost se sami podle potřeby zásobovat minerály a zeleným. Na druhé straně se tím ale zvyšuje riziko napadení vnitřními parazity, a proto bychom měli pravidelně odčervovat. Misku na koupání nenabízíme ptákům v zimě, protože pták se většinou ihned po smočení pověsí na pletivo a nohy mu zde mohou přimrznout!
Ptáci se velmi rádi přehrabují v zemi, proto by mělo být dno voliér pokud možno přírodní. Stejně jako všechny ostatní druhy rozel není ani tato vhodná na ochočení jako domácí mazlíček, přítomnost lidí ji spíše znervózňuje a rovněž se nenaučí mluvit. Existuje několik barevných mutací.
Rozela žlutohlavá dospívá ve věku jednoho roku. Samec nesnese v období hnízdění ve svém teritoriu žádné jiné ptačí druhy, proto bychom měli dát pár do samostatné voliéry. Budku o minimálních rozměrech 30 cm (průměr) a 50 cm (výška) umístíme do záletové části. Po velmi výrazném toku samce můžeme očekávat páření. Asi za týden (záleží na stáří samice) začne samička klást obden vajíčka, většinou 5 až 6 kusů. Inkubační doba trvá 21 dní. Mláďata vylétávají asi po 4 až 5 týdnech. Hned po vylétnutí jsou mladé hodně plaché a hrozí prudký náraz do stěn ubikace. Proto musíme protější stranu voliéry potáhnout pytlovinou nebo jiným materiálem, který by náraz ztlumil. Po 14 dnech mladé odstavíme, jelikož rodiče se připravují na další hnízdění a samec začíná být agresivní. Rozely žlutohlavé vyvedou většinou jednu až dvě snůšky za rok.
Cena mladých přírodně zbarvených ptáků se pohybuje okolo 1 000 korun, samice, páry a mutace mohou být dražší.
Rozela žlutolící (Platycercus icterotis) je nejmenší druh rozely, který je rovněž označován jako západní rozela, protože se vyskytuje v nejzápadnějším cípu Austrálie. Celkově je červená a červeně oranžová, lícní skvrny a příuší jsou žluté. Hřbet má černý se zeleným lemováním konce pírek. Ohbí křídla a křídelní krovky jsou modré, letky sytě modré s černým lemováním. Ocas je na středu zelený, krajní ocasní pera přecházejí do modré. Kostřec je zelený, oko černé, zobák světle šedý a běhák tmavě šedý. Rozela žlutolící dorůstá délky 26 cm a hmotnosti do 75 g.
Ve volné přírodě žije výhradně v jihozápadním cípu Austrálie, daleko od přirozených biotopů jiných druhů rozel. Je poměrně hojná, ptáci žijí v menších hejnech v otevřených lesích, travnatých krajinách u vodních toků a často v hospodářských oblastech. Bývá poměrně často odchytávána a dovážena do východních států Austrálie.
Rozdíl v pohlaví není u rozely žlutolící příliš obtížné určit. Sameček má sytější zbarvení než samička, která je také často menšího vzrůstu. Nápadné jsou jasně žluté lícní skvrny u samečků, které mají samičky ve světlejším zbarvení.
Ačkoli žije tento nejmenší druh rozel v přírodě v malých skupinkách, ve voliéře jejich vzájemné soužití často nefunguje. Vhodné je chovat pohromadě jen jeden pár, zvláště v hnízdním období.
Pro pár těchto papoušků je dostačující výlet o šířce nejméně 80 centimetrů a délce minimálně 2 metry. Pokud chováte ochočeného ptáka v pokojové kleci, musí mít denně možnost protáhnout si křídla mimo své obydlí.
Pohlavně dospívá již v prvním roce života. Ptáci se velmi rádi přehrabují v zemi, proto by mělo být dno voliér pokud možno přírodní. Ačkoli v přírodě žijí v menších hejnech, v zajetí se doporučuje chovat jednotlivé chovné páry odděleně, aby se zamezilo vzájemnému napadání ptáků. V době toku a během hnízdění jsou totiž agresivní.
Tito australští ptáci jsou otužilí a mohou bez problémů přezimovat venku. Musí však mít k dispozici vnitřní úkryt před mrazem.
Rozely žlutolící krmte směsí pro střední papoušky. Tu můžete doplňovat malými dávkami plevelů a ovoce. V hnízdním období chutná mláďatům také drobný a jemný hmyz.
Odchov těchto rozel má největší šanci na úspěch, pokud jejich pár (minimálně jeden a půl roku starý) umístíte do samostatné voliéry. Samička může být při volbě budky vybíravá, a proto budky rozvěste ve voliéře na různá místa. Vhodná budka má průměr dna asi 25 centimetrů. Na něj navršte silnou vrstvu ztrouchnivělého dřeva nebo rašelinu. Snůška obyčejně obsahuje 4 až 5 bílých vajec, na kterých samička sedí asi po dobu 18 až 20 dnů. Mladé rozely žlutolící rády dostávají jem
Tibetská doga neboli tibetský mastif je jednou z nejstarších čistých ras zachovaných v původní podobě. První písemné zmínky o tomto psu pocházejí z období cca 1000 let před našim letopočtem.
Celkový vzhled je mohutný, těžký, dobře stavěný se silnou kostrou. Působí vážným dojmem. V tomto plemeni se spojuje majestátní síla, mohutnost a vytrvalost. Pomalu dospívá. Feny dosahují nejlepší kondice ve dvou až třech letech, psi okolo 4. roku.
Co se týká rozmnožování, je důležitá pohlavní zralost, která nastává zhruba v období 4-6 měsíce věku, ale to neznamená, že je toto období ideální pro páření. Hlavně pro samičku je lepší s tím ještě nějakou dobu počkat. Co se týká říje samice, tak ta nastává při a po páření se samcem. Březost u ní trvá asi měsíc. Obvykle také platí, čím delší je doba do porodu (třeba o dva dny), tak je větší pravděpodobnost, že mláďat bude méně. Samec dospívá pohlavně už ve třech měsících.
Veš psí u psa parazituje jako opravdová veš, která saje krev, zato všenka, která má kousací ústní ústrojí, se živí se kůží a chlupy. Jsou to dva různé druhy parazitů s odlišnou životní strategií a u postiženého psa jejich přítomnost způsobuje trochu odlišné klinické příznaky.
Veš psí (Linognathus setosus) je 1–2 mm velký zploštělý bezkřídlý hmyz. Má nápadně malou protáhlou špičatou hlavu, nemá žádné oči a k pohybu v srsti jí slouží šest silných nohou opatřených drápkem. Živí se krví hostitele. Parazituje na psovi i na lišce. Preferovaným místem výskytu je hlava a krk, zvláště převislé uši některých plemen, dále kůže pod zplstnatělou srstí, hromadí se také okolo očí či pod obojkem. Jsou to pomalu se pohybující zvířata, při rozhrnutí srsti jsou zakousnuté vši snadno vidět. Svého hostitele dobrovolně nikdy neopouštějí. Dospělá samička klade jedno vajíčko denně. Hnidu lepí ke kořínkům chlupů. Trvá 10– 15 dní, než se z vajíčka vylíhne nymfa podobná dospělci, jen menší. Nymfa dospívá asi za dva týdny a cyklus se opakuje. Mimo hostitele přežije veš jen 1–2 dny. K přenosu dochází přímým kontaktem mezi psy, štěňata se nakazí od matky, psi získají vši také ležením ve společných peleších či sdílením hřebenů a dek. Na vypadaných chlupech mohou být živé hnidy, na kterých vši přežívají poněkud déle.
Bodání vší způsobuje na psí kůži vznik svědivých pupínků. Malé množství vší a tím pádem i štípanců může uniknout pozornosti, ale při větším počtu si pes štípance rozškrábe do krve, do poškozené kůže se dostane infekce, srst je olámaná, matná, suchá, pocuchaná. Vlhká srst napadených psů je cítit po myšině. Zanícená svědivá kůže na uších může připomínat svrab. Vši mohou navíc sát tolik krve, že u svého hostitele, typicky u štěněte, způsobí chudokrevnost s bledými sliznicemi, nebo dokonce celkovou slabost a oslabení imunity.
Všenka psí
Všenka psí (Trichodectes canis) je 1–2 mm velký bezkřídlý hmyz s krátkou širokou hlavičkou. Všenka je zbarvená do žluta. Stejně jako veš se pohybuje pomocí šesti končetin s drápky. Na rozdíl od vši velmi čile. Neustálým lezením v srsti způsobuje velké svědění. Všenka psí nesaje krev, ale okusuje pokožku a živí se kůží, srstí a organickými nečistotami. Pes domácí je hlavním hostitelem této všenky, ale stejně tak může parazitovat i na vlku, kojotech, šakalech a liškách. Na zamořeném psovi se nachází především na hlavě, krku a na zádech a ocasu. Shromažďuje se kolem tělních otvorů či ran. Drží se u kořínků chlupů, rychle běhá a nemusí být snadné ji spatřit. Životní cyklus je podobný jako u
Slovem boo se označuje sestřih, kdy se pes ostříhá nakrátko po celém těle. Je ale střih a střih. Každému psovi sluší něco jiného a každý má pro výstavní střih jiné předpoklady. Svou roli hraje typ srsti, hustota podsady, dokonce i barva (pokud je pes výrazně sable). Výstavní střih se totiž tvoří tak, že se na pejskovi ostříhá pouze to, co ruší jeho přirozenou anatomii, nestříhá se tedy úplně nakrátko. Zastřihují se konečky srsti, aby byl pes upravený a kožíšek měl přitom co nejdelší.
Pomeranian by měl mít dvojitou strukturu srsti, to jest krycí srst a podsadu. Krycí srst je rovná, dlouhá a tvrdá, podsada je vatovitá, jemnější, schovaná pod krycí srstí. Díky krycí srsti se k podsadě nedostává vlhkost, špína ani prach. Anglický termín zní „double coated dog‟.
Obecně existují dlouhosrstá plemena, která byla pro úpravu střihem přímo vyšlechtěna (například pudl), dále plemena, jimž střih a holení nevadí (mají vlasovou strukturu srsti, například jorkšír), a konečně plemena, pro které je stříhání nakrátko a holení nevhodné. Do poslední skupiny patří hrubosrstá plemena psů a psi se strukturou srsti, jež je podobná právě srsti pomeraniana. U hrubosrstých a double coated psů dochází při nevhodné úpravě k trvalému poškození struktury srsti: srst se zjemní a ztratí své charakteristické vlastnosti.
Srst s podsadou má několik důležitých vlastností. Příroda ji vymyslela zejména proto, aby pejskovi pomáhala. Člověk pak šlechtěním psí plemena měnil, vylepšoval, zvětšoval objem srsti či srst prodlužoval, avšak princip (její účel) zůstal stejný. To se týká nejen pomeraniana, ale i ostatních psů s podobným kožíškem, tedy plemen čau-čau, husky, samojed. Z menších plemen můžeme v této souvislosti zmínit německého špice středního nebo vlčího špice.
Pokud se „double coated‟ pejsek zašpiní, většina nepořádku a špíny se dotkne jen krycí srsti, jinak nezanechá trvalé stopy. Tento druh srsti se označuje jako samočisticí srst. Rovněž vlhkost neproniká do tvrdé krycí srsti tak rychle, jak by pronikala do vatovité podsady. Srst ostříhaná nakrátko se tudíž hůře udržuje čistá a suchá.
Vlhkost lze považovat za nepřítele malého chlupatého pejska. Jestliže totiž zůstane několik hodin vlhký, může snadno prochladnout i v relativně teplém prostředí, nebo se naopak může zapařit, když leží v pelíšku a spí. V důsledku toho může mít vleklé kožní potíže. Prochladnutí ohrožuje miniaturního pejska dokonce na životě.
Krycí srst však nechrání psa pouze před vlhkem, krycí srst pomáhá pejskovi udržet optimální tělesnou teplotu. Proto neostříhaní pomeranianové či špicové nepotřebují v zimě oblečky. Chrání je jejich kožíšky.
Ale pozor! Podsada ve funkční dvojité srsti je tak dokonalá, že dokáže i pravý opak: v parných letních dnech pejska chladí a zajišťuje, aby teplota kůže odpovídala teplotě tělesné. Představte si tedy, že pejskovi není díky mohutné srsti horko. Je-li okolní vzduch teplejší než psí tělo, podsada a krycí srst toto teplo k pejskovi jednoduše nepustí.
Stříhání pomeranianů nakrátko není vzhledem k výše uvedeným informacím pro toto plemeno vhodné.
Přestože je jorkšír velmi malý, netrpí nijak zvlášť nemocemi. Nejdůležitější je vždy prevence, a to především co se týče infekčních onemocnění. Pravidelné očkování a odčervování by mělo být samozřejmostí. Problémem někdy bývají přetrvávající mléčné zuby, a to jak řezáky, tak i špičáky. Toto musíme hlídat a v případě potřeby dát odstranit odborným lékařem, jelikož perzistující zuby mohou negativně ovlivnit skus. Velmi často se objevuje zubní kámen, kterému lze předejít pravidelným čištěním zubů. Používáme pastu určenou pro pejsky, nikdy ne lidskou.
Nejčastější nemoci: tracheální kolaps, stomatitida a zubní kámen, hydrocefalus, luxace kolenní čéšky, aseptická nekróza hlavice femuru, kožní problémy, onemocnění dásní a chyby průdušnice.
Mezi možné infekční choroby patří psinka, infekční zánět jater, leptospiróza, parvoviróza. Mezi běžné nemoci se řadí průjem, zácpa, zánět uší, otrava, škrkavky, tasemnice.
Dospělé psy odčervujeme pravidelně každých 3–6 měsíců. V případě přítomnosti parazitů v trusu je potřeba odčervení zopakovat podle pokynů veterinárního lékaře. Pokud chceme mít jistotu a neodčervovat naslepo, je možné nechat zhotovit laboratorní vyšetření trusu a odčervit pouze v případě, pokud je v něm pozitivní nález. Pokud je nález negativní, odčervení není potřeba. Za směrodatné lze však považovat pouze negativní výsledky několika po sobě jdoucích laboratorních vyšetření trusu, protože u jednotlivého trusu hrozí, že byl odebraný v době, kdy se vajíčka právě neuvolňovala.
K nepříjemným průvodcům psa nepatří jen vnitřní, ale také vnější parazité. Nejen že psa zneklidňují pobíháním v srsti, svěděním a odsáváním krve, ale často jsou blechy a všenky mezihostiteli tasemnice, kterou pak přenesou na psa. Klíšťata přenášejí zase viry a bakterie, jimiž mohou psa nakazit. Proto je zapotřebí, abyste psí kožich pravidelně a pečlivě kontrolovali a při prvních známkách ektoparazitů provedli nejen odhmyzení zvířete, ale ve většině případů i důkladnou očistu prostředí, ve kterém se pes zdržuje, jinak se některých parazitů nezbavíte. Vhodné prostředky léčby, ochrany i očisty prostředí vám poradí váš veterinář. Doporučí vám rovněž i preventivní přípravky, kterými můžete zabránit nebo silně omezit napadení zvířete vnějšími parazity. Mezi vnější parazity patří blecha, veš, všenka, sviluška podzimní, zákožka psí, dravčík psí, trudník psí, klíště, kloš.
Základní vakcinační schéma štěňat a dospělých psů:
Současný jorkšír/yorkshire je ryze společenské plemeno vyžadující průběžnou a pečlivou úpravu srsti, pokud má být zachován jeho výjimečný, osobitý vzhled. Údržba srsti je však poměrně náročná. Krásná lesklá srst sahající až k zemi, jakou vídáme u výstavních psů, je výsledkem dlouhých hodin péče a vyžaduje mnoho trpělivosti jak od psa, tak od jeho majitele. Základem péče o srst je pravidelné pročesávání a kartáčování. K dosažení co největší délky je třeba srst psa „balíčkovat“. Se zastřižením ve smyslu vystříhání či oholení srsti tlapek, oholení oušek, vyholení čumáčku, ostříhání srsti okolo očí, zastřižení linií tělíčka a podobně lze začít již ve věku několika týdnů štěněte.
Vybavení pro běžnou péči o srst:
hřeben a kartáč z nerezové oceli s hroty opatřenými antistatickou úpravou, aby srst neelektrizovala (ostny v kvalitních, drahých a značkových kartáčích bývají konstruovány jako otočné, aby srst nevytrhávaly a nepoškozovaly);
speciální šampon pro jorkšírské teriéry;
kondicionér;
speciální olejový sprej, který je určený na péči mezi jednotlivými koupelemi.
Základní péče o srst u nevýstavního psa:
česat minimálně dvakrát týdně;
při přečesávání používat sprej s norkovým olejem;
koupat každé tři až čtyři týdny s použitím osvědčeného šamponu a kondicionéru;
denně je nutno ošetřovat krajinu okolo očí – někteří chovatelé k tomu doporučují vybělující gel, jiní raději jen převařenou čistou vodu;
Jorkšírský teriér je velmi oddán svému pánovi, k cizím lidem je většinou nedůvěřivý. Je velmi živý a temperamentní, zvědavý, bystrý, ostražitý, samostatný a tvrdohlavý. Jorkšírský teriér je rovněž velmi statečný a nebojácný pes. Rád se učí a hraje si, je velmi inteligentní a přizpůsobivý. Je velice společenský, miluje všechny členy rodiny a výborně vychází i s jinými domácími zvířaty. Někteří jedinci však mohou být bázliví, to svědčí o nedůsledné výchově, kterou i takto malý pes potřebuje. Jorkšírský teriér je pes, kterého je možné velmi snadno rozmazlit, proto je nutné ho od začátku usměrňovat. Svou povahou je to typický teriér, má velké sebevědomí a nezalekne se ani větších psů, ani vetřelců. Svého pána nadevše miluje a je mu velice oddaný. Věrný a přítulný je i k celé rodině. Také k cizím lidem bývá příjemný, pokud jsou vítanými hosty a dají mu najevo svou náklonnost. S jinými psy vychází dobře, i když majitel by si měl dát pozor při seznamování s většími psy, protože jorkšír se těchto psů nebojí a neuvědomuje si svou trpasličí velikost a mohl by tedy být větším psem zraněn. Soužití s ostatními domácími zvířaty bývá bez problémů.
Ať už se rozhodnete svého psa vystavovat a jste ochotni věnovat mu mnoho času a péče při úpravě jeho srsti, nebo si chcete pořídit jen domácího miláčka, tento milý a chytrý psík vám přinese mnoho radosti a psí lásky.
Štěňata do věku 3 měsíců je nutné krmit 3–4krát denně, od 5 měsíců 2–3krát denně. Mladé psy do věku cca 12 měsíců krmíme 2krát denně. Tato doporučení jsou informativní a zcela individuální. Každý pes reaguje jinak a může se stát, že si v danou dobu nic k jídlu nevezme, což může být způsobeno i změnou majitele. Je vhodné vypozorovat, jak reaguje váš pes. Nejste-li si jisti, pak se zeptejte chovatele.
Od 10. měsíce věku stačí většinou jedno jídlo denně. To by mělo obsahovat hlavně maso (může jít i o jídlo z konzervy). Jakmile pes hned veškeré žrádlo nesežere, ukliďte ho, nikdy ho nenechávejte stát, pes si musí zvyknout na přesné časy krmení. Množství krmiva je rozdílné, řídí se podle věku a velikosti psa a je ovlivněno tělesnými požadavky. Dospělý jorkšír potřebuje denně cca 100 gramů masa s 30 až 50 gramy vloček. Tentýž obsah má i 150 gramů konzervovaného krmiva nebo 50 gramů suchého krmiva.
V principu nepotřebují psi obměnu krmiva, je-li optimálně zkombinováno. Konzervované krmivo, jako například Pedigree Pal, Cesar, Dogstar, ve spojení s vločkami zpravidla stačí. V každém případě musí mít pes k dispozici dostatečné množství pitné vody (žádné mléko, protože to vede většinou k dlouhodobým průjmům).
Jestliže krmíte z konzervy, není nutné dodávat žádné další vitamíny. U doma připravované stravy je vhodné denně do stravy přidat vápník. Velmi dobré jsou produkty „Hypercoat“ a „Biotin Forte“, které mimo jiné podporují zdravý růst srsti. Můžete přidat denně špetku soli do krmiva, 2–3krát týdně pak rybí tuk. Můžete také přimíchat nadrobno nakrájenou zeleninu, například mrkev, špenát, cibuli, a dokonce i česnek (i do konzervovaného krmiva).
V období růstu psa má strava prvořadý význam. Po úplném odstavení od matky je vhodné přejít na kvalitní suchou stravu pro štěňata. Důležité je složení krmiva, a pokud je vyvážené, není již potřeba doplňovat je vitamíny, minerály a proteiny.
Když pes přestane růst, bývá považován za dospělého. V tomto období je vhodné přejít ze štěněčí stravy na stravu pro dospělé psy. Při výběru krmiva je nutné přihlédnout k velikosti a aktivitě psa.
Starší pes má jiný životní styl než aktivní dospělý pes. Méně si hraje, více spí a nemá již tak velké nároky na množství a energetickou hodnotu přijímané stravy. Tyto změny si vyžadují nové složení potravy, neboť krmivo pro aktivní psy by mohlo způsobit tloustnutí a zhoršení zdravotního stavu psa.
Jorkšíra a vlastně žádného psa nikdy nekrmte čokoládou. Pes je ohrožen produkty z kakaa, které obsahuje toxin theobromin a kofein. Smrtelná dávka pro psa je 100–200 mg na 1 kg živé hmotnosti psa. Psi dostanou po 4 až 12 hodinách od příjmu čokolády zvracení a průjem, dále pak třesavku, svalové křeče, ochabují jim zadní končetiny a nakonec umírají na srdeční selhání. Psi, kteří trpí epilepsií, mohou reagovat i na velmi malé množství theobrominu.
